Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek 2.4 Zdravotnictví Vyřizování stížností na zdravotní péči V rámci šetření postupu Ministerstva zdravotnictví a krajských úřadů při vyřizování stížností na zdravotní péči úřady nejčastěji chybovaly tím, že opomenuly vyřídit některé z námitek stěžovatele. V několika případech došlo k pouhému přetlumočení závěru jednání územní znalecké komise, bez dalšího komentáře. Ochránce opakovaně úřadům vytýkal rovněž značný nepoměr mezi šíří poznatků shromážděných v průběhu šetření, a jejich prezentací ve vyřizující písemnosti. Jako další problém lze jmenovat nerespektování časového zaměření stížnosti, kdy stěžovatel napadá úroveň zdravotní péče jemu poskytnuté v určitém zdravotnickém zařízení během dlouhého časového úseku, avšak úřad zúží předmět svého šetření typicky jen na poslední hospitalizaci. Ochránce se rovněž setkal s tím, že odborník pověřený vypracováním odborného posouzení případu sdělil své stanovisko stěžovateli dříve, než s ním seznámil úřad. Dále se vyskytly případy zamítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí kopie zápisu z jednání územní znalecké komise a zpřístupnění jména a příjmení odborníka pověřeného vypracováním posudku, respektive komise. Pokud jde o délku vyřizování stížností, bylo v roce 2011 zaznamenáno zlepšení a výrazné překročení lhůt stanovených vnitřními předpisy bylo spíše excesem. Závěrem je třeba konstatovat, že zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon č. 372/2011 Sb.), který nabude účinnosti 1. dubna 2012, pamatuje na celou řadu výše zmiňovaných problémů (mj. výslovně zakotvuje právo stěžovatele na nahlížení do stížnostního spisu a na zpřístupnění jména a příjmení odborníka, respektive člena znalecké komise, či lhůty pro vyřizování stížností). Podnět sp. zn.: 5493/2010/VOP/PH Odborník pověřený vypracováním posudku není oprávněn sdělovat své závěry stěžovateli dříve, než je předloží Ministerstvu zdravotnictví. V průběhu neuzavřeného šetření lze osobní schůzku odborníka se stěžovatelem akceptovat pouze ve výjimečných případech s tím, že jejím účelem může být výhradně zjištění doplňujících informací, nezbytných pro posouzení případu, a měla by se konat za účasti zástupce ministerstva. Paní M. B. se obrátila na Ministerstvo zdravotnictví s žádostí o prošetření úrovně zdravotní péče, poskytnuté její zesnulé dceři. Odborník pověřený zpracováním posudku pozval paní M. B. před uzavřením šetření a bez předchozí konzultace svého postupu s ministerstvem do pohostinského zařízení, kde jí vyložil své závěry. Účelem schůzky tedy nebylo zjištění doplňujících informací ke stížnosti. Dle sdělení paní M. B. odborník komentoval zdravotnickou dokumentaci v tom směru, že je příliš dlouhá a nepřehledná. Ačkoliv nelze zpětně objektivizovat formu a obsah komunikace, která proběhla mezi odborníkem a paní M. B., neboť schůzky se neúčastnila další osoba, je zřejmé, že si stěžovatelka v průběhu předmětné schůzky utvořila úsudek o jeho nedostatečném úsilí prověřit případ její dcery. V důsledku uvedeného postupu pak shledala závěry šetření ministerstva ve věci její stížnosti jako nepřesvědčivé. Není-li dosud šetření uzavřeno, lze osobní schůzku realizovat za účelem doplnění informací nezbytných k posouzení stížnosti. V takovém případě je však namístě postupovat co nejobezřetněji, neboť se vytváří prostor pro případné námitky vůči osobě znalce. Schůzka by se tedy měla konat nejlépe s vědomím a na půdě orgánu vyřizujícího stížnost a za přítomnosti dalších osob. Právě ministerstvo, nikoliv odborník, je totiž subjektem, odpovídajícím za řádné vyřízení stížnosti. Na základě závěrečného stanoviska ochránce zadalo ministerstvo vypracování nového odborného posouzení. Zdravotní pojištění Převažujícím tématem v podnětech týkajících se zdravotního pojištění byla problematika vyměření a vymáhání dlužného pojistného. Ochránce opakovaně poukázal na povinnost zdravotních pojišťoven vykládat lhůtu zakotvenou ustanovením § 16 odst. 1 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištěni (zákon č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v souladu s judikaturou soudů ve správním soudnictví (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. 3 Ads 24/2008) jako lhůtu prekluzivní. Ochránce se setkal i s případem nevhodné volby způsobu vymáhání dluhu na pojistném, kdy byla bagatelní částka vymáhána v rámci exekučního řízení prostřednictvím soudního exekutora namísto soudního výkonu rozhodnutí, aniž by k tomu byly dány objektivní důvody, přičemž tato forma vymáhání byla dokonce v rozporu s interními předpisy příslušné zdravotní pojišťovny. Jako závažné pochybení ochránce hodnotí nesprávné zařazení osoby, mající příjmy výhradně z užití či poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, do kategorie plátců pojistného na zdravotní pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Je třeba zdůraznit, že definice osoby samostatně výdělečné činné v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (zákon č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se plně nekryje s vymezením stanoveným zákonem o daních z příjmu (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podnět sp. zn.: 2169/2011/VOP/PH Osoby, kterým plynou příjmy výhradně z užití či poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, nelze kvalifikovat jako plátce pojistného na veřejné zdravotní pojištění, jelikož zákon počítá výslovně pouze s osobami vykonávajícími uměleckou nebo jinou tvůrčí činnost na základě autorskoprávních vztahů. Užití "extenzivního" výkladu i analogie je nutno odmítnout. S panem J. Š. zahájila zdravotní pojišťovna správní řízení pro neplnění povinností osoby samostatně výdělečně činné. Stěžovatel však měl příjmy toliko z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, a proto se vůči postupu ohradil. Zvláštností tohoto případu byla okolnost, že zdravotní pojišťovna obdobně postupovala již v roce 2007, avšak tehdy od něj na základě námitek J. Š. upustila a za své pochybení se mu písemně omluvila. Byť i o této skutečnosti byla zdravotní pojišťovna stěžovatelem vyrozuměna, tentokrát na jeho argumenty nepřistoupila. Ochránce k dané věci uvedl, že plátci pojistného jsou vymezeni ustanovením § 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pakliže citovaným ustanovením nejsou do kategorie plátců z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti zahrnuty osoby s určitým druhem příjmů, nelze povinnost odvodu pojistného na veřejné zdravotní pojištění dovodit z § 7 zákona o daních z příjmů, popřípadě z § 3a zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, kterým je vymezen vyměřovací základ osoby samostatně výdělečně činné. Stanovení vyměřovacího základu totiž přichází v úvahu pouze tehdy, je-li pojištěnec kvalifikován dle ustanovení § 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění jako plátce pojistného. Zdravotní pojišťovna v průběhu šetření uznala své pochybení, správní řízení zastavila a stěžovateli se omluvila.