Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek 2.5 Soudy Stížnosti na nevhodné chování soudců a soudních osob Ochránce s odkazem na § 3 správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) po soudních funkcionářích vyžaduje, aby v rámci šetření stížnosti na nevhodné chování soudců požádali účastníka řízení nebo zástupce veřejnosti o poskytnutí zvukového záznamu ze soudního jednání, jakmile se dozví, že daný záznam byl pořízen. Uvedený záznam pak má být posuzován v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V této souvislosti ochránce opakovaně připomínal, že zvukový záznam ze soudního jednání je možno pořídit vždy bez souhlasu soudu (resp. s jeho vědomím), a to bez ohledu na to, zda bude či nebude později zveřejněn, jelikož za zvukový přenos (podléhající souhlasu soudu) lze považovat pouze živé vysílání ze soudního jednání, nikoliv následné vysílání nebo zpřístupnění záznamu veřejnosti. Jde-li o konkrétní projevy nevhodného chování, ochránce konstatoval, že takové znaky naplňuje i situace, kdy soudce z neznalosti zakáže pořizování zvukového záznamu v rozporu s § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, ale dále (po upozornění jiného člena senátu) nebrání přítomným zástupcům veřejnosti v pořizování zvukového záznamu. Stížnost na toto jednání musí být uznána důvodnou. Stejně tak je důvodná stížnost na soudce, který podrobně popisuje vzezření osob přítomných v jednací síni. Takový postup jde nad rámec pečlivého protokolování, jelikož to nikterak nemůže souviset ani s projednávanou věcí, ani s případným vyřizováním stížností v budoucnu. O nevhodné chování soudce se ale nejedná v situaci, kdy se soudce vhodným a důstojným způsobem dotazuje osob přítomných v soudní síni na jejich vztah k projednávané věci. V zájmu přesného zachycení průběhu soudního jednání je přitom vhodné uvést v protokolu přítomnost zástupců veřejnosti, a sdělí-li zástupci veřejnosti soudci dobrovolně své jméno, je možno je také uvést v protokolu. Stížnosti na průtahy v soudním řízení Ochránce dospěl k názoru, že orgány státní správy soudu jsou povinny zabývat se stížnostmi na průtahy v řízeních, která jsou pravomocně skončena. Institut stížnosti je dle ochránce třeba vykládat v širších souvislostech, zejména v souvislosti s kárnou odpovědností soudců a s nároky vyplývajícími z nesprávného úředního postupu (náhrada škody či přiměřené zadostiučinění). Za smysluplnou hraniční lhůtu pro podání stížnosti na průtahy v řízení lze pak považovat lhůtu tříletou, počítanou od pravomocného skončení soudního řízení. Orgán státní správy musí rovněž prošetřit stížnost na průtahy, kterou podala osoba odlišná od účastníka řízení. Rozsah informací v odpovědi soudního funkcionáře stěžovateli je limitován tím, že tato osoba nemá v zásadě právo na veškeré informace o průběhu tohoto řízení. Orgán státní správy soudu by však nikdy neměl ve vyřízené stížnosti zamlčovat informace, které lze získat i jinými zákonnými postupy (např. osobní účastí na veřejném jednání či žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím /zákon č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů/). Ve dvou případech ochránce konstatoval pochybení v činnosti státní správy soudu, jelikož selhala komunikace mezi dotčenými státními orgány. V důsledku průtahů nebylo možné vykonat rozsudek znějící na peněžité plnění, ve druhém případě věřitelka zmeškala lhůtu pro přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení. Ochránce dospěl k závěru, že je výlučně věcí státu, jakým způsobem si zorganizuje tok údajů a informací mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Z pohledu ochrany práv jednotlivce je podstatné, zda jsou poskytovány správné a aktuální údaje v předvídané kvalitě, rozsahu i v přiměřeném čase. Pokud tomu tak není, je stát odpovědný za případnou škodu či nemajetkovou újmu. Oběma stěžovatelům ochránce doporučil podání žádosti podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí (zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Změna instrukce o vyřizování stížností na postup soudů Ministerstvo spravedlnosti splnilo opatření k nápravě, které mu ochránce navrhl v roce 2010, a s účinností ke dni 1. července 2011 změnilo instrukci č.j. 106/2001-OSM, o vyřizování stížností na postup soudů podle zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Instrukce nyní nově obsahuje § 7a, který podrobněji upravuje vyhodnocování stížností v případech, kdy k závadám v plynulosti řízení došlo v důsledku objektivních okolností na straně soudu. V situacích, kdy je důvodem průtahů nadměrný nápad podání, vysoký počet nedodělků, nedostatečné personální a technické vybavení soudů a dlouhodobější pracovní neschopnost soudních osob, musí orgán státní správy soudu uznat stížnost důvodnou či částečně důvodnou. Průtahy znalců Pokud jde o průtahy způsobené znalci, zaměřil se ochránce v šetřeních na dodržování dvou principů. První z nich je dodržení povinnosti zakotvené v § 12 vyhlášky k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (vyhláška č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která přikazuje soudu, aby ještě před ustanovením znalce projednal, zda dotyčný znalec může v zamýšlené lhůtě úkon provést. Lze tak předejít zbytečným průtahům a opakovanému ustanovování znalců v témže řízení. Druhý princip spočívá v důkladném předávání informací mezi soudci (soudními osobami) a soudními funkcionáři o průtazích způsobených znalci. Ochránce je přesvědčen, že jedině na základě vzájemné informovanosti může předseda soudu či ministr, kteří zapsali znalce do seznamu, posoudit závažnost jeho protiprávního jednání (zejména jeho četnost) a vybrat odpovídající sankční opatření (výstraha, odvolání a vyškrtnutí ze seznamu znalců). Dosavadní zjištění však svědčí spíše o benevolentním přístupu soudců a orgánů státní správy soudů k průtahům způsobeným znalci. Ochránce proto bude důsledně vyžadovat naplnění předestřených zásad (i s ohledem na novou právní úpravu správního trestání znalců /zákon č. 444/2011 Sb./). Podnět sp. zn.: 1820/2011/VOP/DL Postup soudu při ustanovení znalce může být urychlen tím, že si soudce před ustanovením vybraného znalce předem ověří (např. telefonicky), zda znalec bude schopen posudek zpracovat v soudem požadované lhůtě a zda znalecký posudek skutečně spadá do jeho oboru znalecké činnosti. Informaci, že oslovený znalec nebude moci vypracovat znalecký posudek v požadované lhůtě, je třeba sdělit účastníkům řízení, kteří mají právo být seznámeni se zamýšleným postupem soudu, vyjádřit se k osobě znalce i k tomu, v jakém časovém horizontu má být posudek zpracován. Nemá-li být lpění na přiměřené délce řízení jen v rovině teoretické, je třeba přistupovat aktivně ke všem negativním projevům a příčinám, které soudní řízení provází. V tomto duchu je třeba, aby soudci a orgány státní správy soudů kromě jiného vždy dbali o důsledné dodržování termínů ze strany znalců a ukládanými opatřeními je v tomto směru vedli k dodržování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zatímco soudy mohou znalcům ukládat pořádkové pokuty či snižovat jejich odměnu, orgány státní správy jsou v rámci probíhajícího soudního řízení, v němž znalec způsobuje neodůvodněné průtahy, povinny oznámit závadné chování znalce předsedovi krajského soudu či ministrovi spravedlnosti, kteří znalce jmenovali, aby měli možnost posoudit závažnost protiprávního chování znalce a vybrat odpovídající sankční opatření (výstraha, odvolání a vyškrtnutí ze seznamu znalců). Ochránce se zabýval posouzením plynulosti řízení, jehož předmětem byla smlouva o dílo - vady větrné elektrárny. V rámci řízení bylo nutné posoudit příčiny poškození větrné elektrárny, proto bylo nezbytné zpracování náročného znaleckého posudku. I přes složitost věci ochránce konstatoval neodůvodněné průtahy v období od srpna 2006 do února 2008, kdy soud obtížně hledal vhodného znalce k vypracování znaleckého posudku a dále v období od října 2008 do června 2010, kdy se jednalo o průtahy způsobené znalcem při zpracování znaleckého posudku. Rovněž délka řízení o odvolání znalce proti uložení pořádkové pokuty (7 měsíců) byla zcela nepřiměřená obtížnosti věci. Pochybení bylo zjištěno rovněž v činnosti orgánu státní správy soudu spočívající v tom, že místopředseda soudu neinformoval předsedu příslušného krajského soudu o přístupu znalce, který způsobil v řízení značné průtahy. Tím porušil základní zásady činnosti správních orgánů (§ 4 odst. 4 správního řádu, § 8 odst. 2 správního řádu). Ochránce se opřel o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cambal ze dne 21. února 2006, ve kterém evropský soud konstatoval, že znalec je sice při vypracování svého posudku nezávislý, podléhá nicméně kontrole soudních orgánů, které jsou povinny zajistit řádný průběh vypracování posudku. Řízení bylo pravomocně skončeno a stěžovatel na základě doporučení ochránce požádal Ministerstvo spravedlnosti o přiměřené zadostiučinění za vzniklé průtahy podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí. Určování lhůty k provedení procesního úkonu V několika šetřeních se ochránce setkal s nejednotným postupem soudů při rozhodování o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích. Stalo se tak v případech, kdy účastníci řízení požadovali "dřívější rozhodnutí" ve věci (tj. vydání rozhodnutí ve věci samé). Třebaže je samotné rozhodování o návrhu výkonem nezávislé soudní moci, je podle přesvědčení ochránce dána působnost soudního funkcionáře v tom smyslu, že při posuzování nejasných podání je oprávněn konkrétního soudce upozornit na skutečnost, že podání účastníka splňuje (některé) náležitosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a že by tudíž měl buď požadovaný úkon učinit do 30 dnů, anebo věc postoupit do 5 dnů nadřízenému soudu k rozhodnutí. Pokud tak soudce nepostupuje, dostává se do průtahů, za které může být kárně odpovědný. Ochránce a kárné žaloby (soulad s ústavním pořádkem) Ústavní soud se v roce 2011 vyjádřil k aktivní legitimaci ochránce v řízení o kárné odpovědnosti předsedy či místopředsedy soudu dle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (zákon č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle názoru Ústavního soudu zvláštní oprávnění ochránce "plně zapadá do smyslu a účelu jeho působení", a je tudíž plně v souladu s ústavním pořádkem (usnesení ze dne 15. března 2011, sp. zn. Pl. ÚS 60/10). Ústavní soud proto odmítl návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení oprávnění ochránce, jenž jsou zakotvena v citovaném zákoně a rovněž v zákoně o veřejném ochránci práv (zákon č. 349/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Kárný senát Nejvyššího správního soudu po vydání verdiktu Ústavního soudu pokračoval v kárném řízení zahájeném na návrh JUDr. Motejla v roce 2010. Rozhodnutím ze dne 17. května 2011, sp. zn. 13 Kss 1/2010 zprostil místopředsedu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jaroslava Bureše kárného obvinění, poněvadž vytýkaný skutek není kárným proviněním. Nejvyšší správní soudu konstatoval, že "kárně obviněný jako orgán státní správy Vrchního soudu v Praze nemůže být kárně potrestán za svůj názor vyslovený v odpovědi na stížnost, by-li tento názor v souladu s jím řádně provedeným šetřením skutečností tvrzených ve stížnostech". Po skutkové i právní stránce byl případ kromě jiného komplikován existencí výtky (§ 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/), kterou soudci Vrchního soudu v Praze, jenž zasáhl do práva na veřejnost soudního jednání, udělila bývalá ministryně spravedlnosti. Dle kárného senátu šlo o překážku věci rozhodnuté. Ochránce k výsledku kárného řízení uvádí, že si není jist, zda kárný soud vzal dostatečně do úvahy časové souvislosti skutku. Výtka byla totiž soudci uložena až poté, co místopředseda vyřídil stížnosti jako nedůvodné. V okamžiku vyřizování stížností tak žádná překážka nebránila kárně obviněnému, aby podal podnět předsedovi Vrchního soudu v Praze k podání návrhu na zahájení kárného řízení. Státní správa na úseku znalců a tlumočníků V oblasti státní správy na úseku znalců a tlumočníků vydal ochránce zásadní stanovisko, v němž konstatoval, že orgán státní správy soudu rozhoduje o jmenování a odvolání znalce (tlumočníka) ve správním řízení. Jeho rozhodnutí (např. zamítnutí žádosti) je proto možno napadnout odvoláním u Ministerstva spravedlnosti ČR. Obě rozhodnutí je pak možno přezkoumat ve správním soudnictví. Proti případné nečinnosti orgánu státní správy soudu je možné se bránit podnětem dle § 80 správního řádu. Ochránce zároveň jednoznačně odmítl praxi několika krajských soudů, které při posuzování způsobilosti (osobních vlastností) uchazeče o funkci znalce (tlumočníka) vyžadovaly tzv. negativní lustrační osvědčení. Na základě šetření ochránce soudy od této praxe upustily. Spory na poli elektronických komunikací před obecnými soudy Ochránce vyslovuje pochybnosti o budoucí životaschopnosti soudů, a to s přihlédnutím k záměru vlády (usnesení vlády č. 815 ze dne 9. listopadu 2011) přenést rozhodování účastnických sporů v oblasti služeb elektronických komunikací (s předmětem peněžitého plnění) z Českého telekomunikačního úřadu na obecné soudy. Problémy při řešení těchto účastnických sporů již dnes spočívají zejména v průtazích ve správním řízení z důvodu nárůstu nápadu, bez odpovídajícího personálního zajištění na Českém telekomunikačním úřadě. K povinnostem státu přitom náleží organizační a personální zabezpečení fungování správních orgánů takovým způsobem, aby zvládaly narůstající nápad věcí a spory byly rozhodovány v přiměřených lhůtách. Pokud se rozhodování účastnických sporů přesune na obecné soudy, aniž se současně zásadním způsobem obmění (resp. navýší) personální zabezpečení v resortu justice, nelze dosáhnout zamýšleného účinku. Lze navíc předpokládat, že řízení před soudy zatíží účastníky finančně (náklady řízení) a zbaví je práva na opravný prostředek, neboť v drtivé většině případů půjde o tzv. bagatelní spory, v nichž je odvolání nepřípustné. Vládou zamýšlená změna bude paralyzovat fungování soudní moci, která ztratí schopnost poskytovat ochranu subjektivním právům kvalitně, spravedlivě a v přiměřeném čase. Exekuce Za zásadní pochybení v rámci provádění exekucí považuje ochránce soupis movitých věcí na místě, které není bytem povinného (zabavení za účelem prodeje), jenž ve skutečnosti představuje nátlak na uživatele bytu, aby se okamžitým zaplacením za povinného vyhnul odvozu svých věcí a nutnosti dožadovat se jejich navrácení formálními postupy. Ochránce rovněž kritizuje nedostatek poučení v exekučních příkazech postihujících pohledávku z účtu povinného ve smyslu možnosti výběru dvojnásobku životního minima jednotlivce (6.252 Kč v roce 2011) a praktickou neřešitelnost situace poživatelů důchodů při obstavení účtu, na který je jim připisován důchod (často po provedených exekučních srážkách). Nikoliv výjimečně ochránce doporučuje podání návrhu na spojení věcí k společnému řízení, vymáhá-li týž věřitel několik bagatelních dluhů samostatnými exekucemi. Ochránce vítá legislativní snahu Ministerstva spravedlnosti snížit náklady soudního i exekučního řízení v podobě snížení odměny právního zástupce (advokáta) i exekutora v jednoduchých případech, jakož i uvažované výslovné zakotvení neexistence práva žalobce na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, pokud žalobě nepředcházela výzva k plnění (zaplacení).