Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek 2.3 Rodina a dítě Konfliktní vztahy mezi rodiči Dítě a rodič, jemuž nebylo svěřeno do výchovy, mají nadále právo na vzájemný kontakt. Ochránce se stále setkává s případy, kdy je dítě manipulováno proti druhému rodiči tak, že odmítá jakýkoli styk s ním. Pokud dojde k vymáhání styku, nebývá dítě druhým rodičem na styk připravováno buď vůbec anebo nevhodně. Dítě je předáváním mezi rodiči traumatizováno, reakce dítěte bývají natáčeny a ojedinělé nejsou ani případy, kdy jsou k předávání dítěte zvána i média. V takových případech někdy dochází až k odnětí dítěte z rodiny a k jeho dočasnému umístění do tzv. neutrálního prostředí, což dítě vnímá jako trest. Ochránce pokládá za systémový problém, že v České republice chybí dostatečná síť a zázemí pro odbornou terapeutickou práci s rodiči, která by jim pomohla zvládnout komunikaci, a v zájmu dítěte spolu vycházet v záležitostech, které se týkají dítěte a jeho výchovy. Mohlo by jít o specializovaná odborná pracoviště ústavního či ambulantního charakteru, kde by byli společně rodiče i dítě, aby dítě nevnímalo pobyt v zařízení jako trest. Vhodnou variantou by pro krajní případy mohla být i přechodná pěstounská péče, za současné intenzivní rodinné terapie. Řadě případů by podle ochránce zabránila včasná a důsledná intervence orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Dále považuje za nezbytné, aby veškerá opatření směřovala primárně vůči rodičům, nikoli vůči dětem. Za účinnou pokládá mediaci, je-li zajištěna včas, či terapii s nácvikem dovedností, které by vedly k tomu, že si rodiče budou schopni dítě předávat a vzájemně komunikovat. Nařízení takových postupů je v kompetencích orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Zcela zásadně ochránce odmítá natáčení reakcí dítěte na kameru či dokonce medializaci případu ze strany rodičů. Rovněž média by měla být velmi zdrženlivá při zveřejňování podobných případů. Právo sourozenců na společné umístění a vzájemný kontakt Ochránce se v souvislosti s prováděním preventivních systematických návštěv zařízení, v nichž jsou umístěny děti, zabýval i některými individuálními případy. Nezřídka se totiž setkal s tím, že sourozenci bývají umístěni v různých zařízeních, popř. že někteří ze sourozenců jsou v ústavním zařízení a někteří v pěstounské péči či osvojení. Byla také zjištěna častá praxe, že rozdělení sourozenci se, vyjma případných společných kontaktů o víkendech u rodičů, nestýkají. Ochránce v těchto případech doporučuje orgánům sociálně-právní ochrany dětí i zařízením, aby aktivně napomáhaly dětem s udržováním kontaktů se sourozenci a členy rodiny, a to i s rodiči zbavenými rodičovské zodpovědnosti, pokud jim nebyl soudem stanoven zákaz styku a kontakt dítěte s nimi dítě nepoškozuje. Bylo též doporučeno rozšiřovat možnosti rodinných terapií a rodiče aktivně zapojovat do života dítěte, do řešení jeho problémů a problémů, které vedly k odebrání dítěte. V případě, kdy je sourozencům nařizována ústavní výchova postupně, musí OSPOD usilovat o jejich společné umístění, a to i ve spolupráci s příslušným diagnostickým ústavem. Při současném odnětí sourozenců z rodiny by jejich společné umístění mělo být samozřejmostí (až na zcela výjimečné případy, např. když se jeden ze sourozenců dopustí trestného činu vůči druhému). Praxi rozdělování sourozenců kritizuje rovněž Evropský soud pro lidská práva, který shledal (rozhodnutí ve věci Olsson proti Švédsku, ze dne 24. března 1988, stížnost č. 10465/83), že ospravedlnitelným důvodem rozdělení sourozenců není ani potřeba zvýšené péče o jednoho z nich. Narušená spolupráce klienta a sociálního pracovníka Pokud jeden z rodičů, popř. i samo nezletilé dítě, dlouhodobě odmítá spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí z důvodu vzájemných negativních vztahů a namítaných podezření na neobjektivitu sociálního pracovníka (byť by podezření nebylo potvrzeno, či bylo potvrzeno pouze částečně), je za účelem konstruktivního řešení závažného případu a zajištění nezbytné spolupráce všech zúčastněných v zájmu dítěte, aby došlo ke změně sociálního pracovníka. Za zcela zásadní argument v tomto směru pokládá ochránce dítětem deklarované obavy či negativní vztahy se sociálním pracovníkem. Ve zcela výjimečných případech, kdy rodiče či dítě již nejsou schopni efektivně spolupracovat s žádným z pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ochránce doporučuje změnu místní příslušnosti podle ustanovení § 131 odst. 4 a 5 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zprostředkování náhradní rodinné péče Ochránce se opakovaně setkává s excesy úřadů při zprostředkování náhradní rodinné péče. Je totiž třeba vždy hledat náhradní rodiny vhodné pro konkrétní dítě s ohledem na jeho specifické potřeby, a nikoliv naopak. Opačný postup je nepřípustný. Podnět sp. zn.: 1036/2011/VOP/EHŠ V případě zprostředkování náhradní rodinné péče je třeba zohlednit zachování kontaktu dítěte s rodiči a v takovém případě zajistit svěření dítěte do pěstounské péče a nikoliv usilovat o zbavení rodičovské zodpovědnosti za účelem osvojení dítěte. Na ochránce se obrátila paní M. Š. se stížností na postup Městského úřadu Třinec a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Ochránce v dané věci jednak označil za nepřípustné, že před podáním návrhu na zbavení matky rodičovské zodpovědnosti s ní nebylo ve věci jednáno, a nebyla tak o tomto kroku vůbec informována. Dotčené úřady nepostupovaly v souladu s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a nálezy Ústavního soudu České republiky, podle nichž musí orgány veřejné moci při existenci rodinného vztahu jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu, ze dne 26. února 2002, stížnost č. 46544/99, nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07 či nález Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 485/10). K těmto pozitivním povinnostem se řadí i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání, včetně možnosti omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti. Ochránce dále zdůraznil, aby úřady v případě zprostředkování náhradní rodinné péče zohledňovaly zájem na zachování kontaktu dítěte s rodičem. V takových případech je pak vhodnou formou péče pěstounská a nikoliv osvojení. Postup krajského úřadu byl v rozporu se zájmy dítěte, neboť požadoval, aby městský úřad podal návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti matky, v jehož důsledku by mohlo dojít k osvojení dítěte. Důvodem takového postupu přitom byla chyba při zprostředkování náhradní rodinné péče, kdy poradní sbor dítěti, u něhož bylo požadováno zprostředkování pěstounské péče, pro nemožnost nalézt vhodné pěstouny vybral zájemce o osvojení. V praxi by mělo docházet ke zprostředkování osvojení jen u dětí, u nichž jsou k tomu dány právní předpoklady. Dotčené úřady závěry ochránce neakceptovaly, ve věci bude tudíž vydáno závěrečné stanovisko s doporučením opatření k nápravě.