Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek 2.11 Vězeňství Prvotní kontakt obviněného s advokátem Ochránce v roce 2011 prosazoval právo obviněných bez finančních prostředků, aby po přijetí do výkonu vazby mohli kontaktovat svého advokáta na náklady Vězeňské služby ČR (dále "vězeňská služba"). Jde toliko o primární kontakt s advokátem. Tato problematika byla přitom jedním z doporučení ochránce vzešlých ze systematických návštěv vazebních věznic, které se uskutečnily již v roce 2009. Zákon o výkonu vazby (zákon č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stanoví, že náklady spojené s použitím telefonu hradí obviněný. Je nepochybně správné, že zákon stanoví obviněnému povinnost hradit své telefonní hovory. Avšak v situaci, kdy do vazby nastoupí obviněný, který nemá možnost zajistit si z vlastních finančních prostředků hovor se svým obhájcem, pak při doslovné aplikaci prakticky může být odepřeno právo na právní pomoc (obhajobu, obecněji právo na spravedlivý proces). Vězeňská služba argumentaci ochránce vyslyšela a v současné době by již prvotní kontakt nemajetného obviněného s jeho advokátem bezprostředně po přijetí do vazby měla zprostředkovat věznice na své náklady. Přeplněnost věznic Ve svých souhrnných zprávách předkládaných sněmovně ochránce pravidelně upozorňuje na poměrně vážné nedostatky českého vězeňství, zejm. pak neuspokojivou kapacitní situaci věznic. Závažných problémů s přeplněností věznic si aktuálně všímá i Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve své zprávě z návštěvy České republiky ve dnech 7. - 16. září 2010. V této souvislosti je vhodné odkázat na Doporučení R (99)22 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy ohledně přeplněnosti vězeňských zařízení a nárůstu počtu vězněných osob. Zde se uvádí, že v místech, kde k překročení kapacity zařízení dojde, by měl být kladen zvláštní důraz na zachování lidské důstojnosti, na povinnost vězeňské správy volit humánní a vstřícné zacházení a důraz na roli personálu věznice a účinných moderních řídicích přístupů. V souladu s Evropskými vězeňskými pravidly by měla být zvláštní pozornost věnována prostoru, který mají věznic k dispozici, hygieně a hygienickým zařízením, zajištění dostatečného množství vhodně připraveného jídla v odpovídající úpravě, zdravotnímu stavu vězněných osob a možnostem vycházek na čerstvém vzduchu. V současné době je v českých věznicích a vazebních věznicích umístěno více než 23 000 osob, přičemž nelze opomenout dalších zhruba 6000 odsouzených (dle informací vězeňské služby), kteří se vyhýbají nástupu výkonu trestu. Nadto není pravděpodobné, že by se počet vězněných osob do budoucna snižoval, spíše naopak. Česká republika patří v Evropě mezi státy s poměrově největším počtem odsouzených na 100 000 obyvatel (k 30. prosinci 2012 jde o hodnotu 219). Nelze přitom nezmínit, že již v současné době nejsou dodržovány v českých věznicích kapacitní standardy vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Kromě přeplněnosti věznic se stále projevuje nedostatečný počet pracovníků vězeňské služby (příslušníků i odborných zaměstnanců). Např. počet odsouzených připadajících na jednoho vychovatele (stanovený ministerskou vyhláškou) je běžně několikanásobně překračován. V situaci kdy na jednoho vychovatele připadá více jak 60 odsouzených (namísto stanovených 20), je možnost práce s nimi takřka nulová. Otázkou zůstává, nakolik výkon trestu za takových podmínek může plnit svou funkci. Evropský soud pro lidská práva již několikrát zdůraznil povinnost státu organizovat svůj vězeňský systém tak, aby zabezpečoval respektování důstojnosti vězněných osob, a to bez ohledu na finanční či logistické obtíže (např. Mamedova v. Russia, rozhodnutí ze dne 1. června 2006, stížnost č. 7064/05; obdobně Benediktov v. Russia, rozhodnutí ze dne 24. září 2007, stížnost č. 106/02). Ochránce se proto s těmito argumenty obrátil na ministra spravedlnosti, neboť současná situace je neřešitelná bez navýšení finančních prostředků pro vězeňství. Ministr spravedlnosti ochránce informoval o chystaném navýšení ubytovací kapacity věznic, částečném zvýšení počtu příslušníků a odborných zaměstnanců a investici do nových eskortních vozů. Pokud se však ubytovací kapacita navyšuje např. na úkor kulturních místností, jde toto opatření přímo proti smyslu výše uvedeného doporučení Rady Evropy. Dobrým příkladem může být zprovoznění objektu pro výkon trestu ve Velkých Přílepech (finančně nenáročná přestavba jiného objektu na ženskou věznici). I přes tato opatření však situace stále neodpovídá evropským standardům. Náklady výkonu trestu a vazby Předmětem jednání ochránce s Ministerstvem spravedlnosti byl rovněž námět na zrušení povinnosti hradit náklady výkonu trestu a vazby. Jednání však prozatím nedosáhla žádných výsledků. Objem neuhrazených pohledávek za odsouzenými má dlouhodobě vzrůstající tendenci. Kromě zvyšujícího se počtu odsouzených se projevuje i stále se zhoršující finanční situace vězněných osob. Z evropských zemí, které ochránce porovnával již v roce 2003, odsouzení náklady výkonu trestu hradí pouze ve Finsku a Belgii (do komparace byly mimo uvedených svou zemí zahrnuty: Švédsko, Norsko, Německo, Švýcarsko, Španělsko, Francie a Velká Británie resp. Anglie a Wales). Zvážit povinnost hradit náklady výkonu trestu s cílem jejího úplného zrušení bylo obsahem doporučení, které v roce 2004 přijal Výbor proti mučení (CAT) ke třetí periodické zprávě ČR o opatřeních k plnění závazků podle Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pohledávky za osobami propuštěnými z výkonu trestu (jejichž většinovou část tvoří právě náklady výkonu vazby a trestu) představují nejobtížněji vymahatelné pohledávky. Úspěšnost vymáhání tvoří pouhá 3%. Nevymožený objem těchto pohledávek se počítá na stovky milionů Kč. Otázkou tedy je, zda je plně hospodárné tyto (de facto nedobytné) pohledávky nákladně vymáhat, či se pokusit vyřešit příčinu. Odsouzení, kteří nejsou schopni tyto pohledávky hradit díky tomu, že pro ně není ve výkonu trestu práce, si do civilního života odnášejí finanční závazky, které mohou vést k recidivě. V lepším případě lze tvrdit, že pohledávky rozhodně nepředstavují dobrou základnu pro budování nového života po propuštění. Ušetřené finanční prostředky odsouzených (těch, kteří pracují nebo mají jiný příjem) by tak bylo možno již v průběhu výkonu trestu použít ve větší míře na úhradu nákladů trestního řízení, škody způsobené trestnou činností a nezřídka také výživného. Zdravotní péče Poskytování zdravotní péče patří mezi problémy, se kterými se vězněné osoby na ochránce obrací nejčastěji. Stížnosti často souvisejí s nedostatkem lékařského personálu, což má příčinu v chybějící motivaci lékařů vykonávat svou praxi ve věznicích. V roce 2011 se nadto opět několikráte objevily problémy při získávání zdravotnické dokumentace ochráncem pro účely jeho šetření. Přes výslovné zákonné zmocnění ochránce pro přístup k této dokumentaci stále několik vězeňských zařízení vyžaduje pro poskytnutí dokumentace souhlas pacienta. V praxi se přitom ochránce setkává i s případy nedostupnosti odborných vyšetření, přestože jsou dlouhodobě indikována (např. byla odkládána péče o onkologického pacienta ve věku 71 let). Ochránce také prověřoval postup vězeňské služby v několika případech, kdy došlo k úmrtí odsouzeného. Více případů se týkalo také posuzování zdravotního stavu lékařem (např. pro účely eskorty k soudu). Ochránce konstatoval, že při posuzování zdravotního stavu vězně lékařem v souvislosti s plánovanou účastí na soudním jednání je třeba, aby lékař bral náležitý ohled na zjištěný zdravotní stav vězně. Zájem na zajištění účasti vězně na jednání soudu by nemělo mít vždy přednost, neboť nelze negovat princip ochrany zdraví. Vnitřní bezpečnost věznic Rok 2011 byl pro české vězeňství typický i medializací případu valdické věznice, ze které byl odsouzený schopen prostřednictvím mobilního telefonu dohodnout a následně poslat návykovou látku prostřednictvím běžné a vychovatelem kontrolované korespondence na předem smluvenou adresu. S podobnými postřehy se na ochránce obrátila v průběhu roku řada odsouzených z několika věznic. Na základě jejich oznámení se podařilo dohledat buďto návykové látky či mobilní telefony, anebo alespoň vytipovat osoby pod vlivem některé z návykových látek. Protože ochránci je zapovězeno zasahovat do trestního řízení, nemá ucelené informace o výsledcích jednotlivých trestních oznámení, která byla v několika případech předána policii. V popsaných případech se šetření ochránce soustředí na to, jaká opatření věznice přijala, aby k podobným případům nedocházelo. Nelze vyloučit (podle informací od několika stěžovatelů), že na průniku návykových látek do vězeňského prostředí se mohou podílet i zaměstnanci či příslušníci vězeňské služby. Takové jednání se však (dle poznatků ochránce) nedaří podezřelým dokázat. Změnu by mohl přinést očekávaný vznik nezávislého kontrolního orgánu (s postavením orgánu činného v trestní řízení), kterým se s účinností od 1. 1. 2012 stala Generální inspekce bezpečnostních sborů. V souvislosti s vnitřní bezpečností se ochránce zabýval (na základě podnětu odsouzeného) osobními prohlídkami vězněných osob. Právě k zamezení průniku nepovolených předmětů do prostředí věznic je vězeňská služba oprávněna provádět prohlídky vězněných osob. Jejich průběh však nesmí mít charakter libovůle. Podnět sp. zn.: 654/2011/VOP/MS Osobní prohlídky obecně představují zásah do lidské důstojnosti vězněných osob. V prostředí výkonu trestu odnětí svobody však lze tento zásah považovat za legitimní za účelem zajištění vnitřní bezpečnosti (zabránění průniku nepovolených věcí do věznice), avšak pouze tehdy, pokud je takový zásah přiměřený a je prováděn takovým způsobem, který šetří lidskou důstojnost. Odsouzený brojil proti praxi při provádění důkladných osobních prohlídek (provádí se zejm. po kontaktu s návštěvou, při návratu z pracoviště apod.) ve Věznici Jiřice. Prohlídky jsou prováděny nikoliv plošně, ale u vybraného vzorku odsouzených (procento stanoví vnitřní předpis), přičemž prohlídku vykonává výhradně příslušník téhož pohlaví jako kontrolovaný. Všichni odsouzení, kteří se musí podrobit prohlídce, jsou nazí vyzváni k provedení několika dřepů s cílem zamezit pronášení zakázaných látek v konečníku. Následně jsou vyzvání k tomu, aby zvedli šourek a penis, neboť dle tvrzení ředitele je právě kořen penisu místem, kde lze snadno "propašovat" do věznice návykové látky. K tématu osobních prohlídek existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která kritizuje rutinnost a důkladnost prohlídek, aniž by existovalo reálné bezpečnostní riziko (např. Frerot v. France, rozhodnutí ze dne 12. září 2007, stížnost č. 70204/01). Pro důvodnost takového průběhu prohlídek věznice nepředložila přesvědčivé argumenty. Věznice se se závěry ochránce o nepřiměřenosti takových postupů neztotožnila. Ochránce se proto obrátil na generálního ředitele vězeňské služby. Šetření nebylo prozatím ukončeno. Kázeňské trestání Nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 otevřel cestu k soudnímu přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, která byla v právní úpravě zakotvena s účinností k 1. červenci 2011. Ochránce nemá informace o zvýšeném nápadu těchto kauz. Obávané zahlcení soudů touto agendou se tedy pravděpodobně nekonalo. Pochopitelně je však udělení kázeňského trestu i nadále častou výhradou ve stížnostech ze strany vězněných osob. Bohužel (přes dlouhodobou kritiku kázeňského řízení ze strany ochránce) vykazuje toto řízení v řadě případů stále základní nedostatky. V případě kázeňského postihu za užívání návykových látek (zjišťuje se testem vzorku moči) doporučuje vnitřní předpis vězeňské služby zajištění ověřovacího testu v akreditované toxikologické laboratoři. Ochránce zjistil, že oproti běžné praxi v ostatních věznicích Věznice Ostrov odmítá konfirmační testy provádět s odůvodněním jejich finanční náročnosti. V tomto případě ochránce konstatoval, že požadavek konfirmačního testu není nadbytečnou formalitou. Takový postup je naopak v souladu s principy dobré správy, neboť přispívá k řádnému objasnění skutkových okolností a k věcné správnosti následného kázeňského řízení (zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti). Nutno dodat, že sama VS se netají tím, že spolehlivost jí používaných orientačních testů je zhruba 80 %. Ochránce se setkal i s případem, kdy věznice neoprávněně uložený kázeňský trest zrušila, avšak z procesního hlediska naprosto nesprávně. Zjištěné pochybení patrně souvisí s tím, že úprava kázeňského řízení v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody (zákon č. 169/1999 Sb.) i v zákoně o výkonu vazby (zákon č. 293/1993 Sb.) je značně nedokonalá. Věznice např. může zrušit vlastní pravomocné rozhodnutí o uložení kázeňského trestu prostřednictvím příslušných členů svého personálu, kteří mají ve věci postavení správního orgánu. Věznici však nepřísluší zrušit pravomocné rozhodnutí o uložení kázeňského trestu vydané v jiné věznici. Pokud byl odsouzený přemístěn do jiné věznice, než ve které byl kázeňsky trestán, lze se domáhat zrušení tohoto kázeňského trestu návrhem na obnovu řízení dle správního řádu nebo (u vybraných kázeňských trestů) žalobou proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu.