Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek 2.14 Cizinecká agenda VISAPOINT Předmětem zvýšeného zájmu ochránce bylo i v roce 2011 fungování systému Visapont (elektronický objednávkový systém k podávání žádostí o víza a dlouhodobé/trvalé pobyty), neboť obdržel celou řadu podnětů poukazujících na jeho nefunkčnost. V rámci šetření se rozhodl od 1. dubna 2011 sám systém průběžně monitorovat. Potvrdilo se, že v některých zemích (jedná se zejména o Ukrajinu, Kazachstán, Uzbekistán a Vietnam) se nelze zaregistrovat k podání žádosti u vybraného druhu pobytu. K podání žádosti výlučně prostřednictvím systému Visapoint jsou navíc nuceni nikoli jen žadatelé o dlouhodobá víza, ale i cizinci žádající o dlouhodobé a trvalé pobyty, což považuje ochránce za rozporné s ustanovením § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Celý systém původně ani nerozlišoval mezi vízy a dlouhodobými pobyty (jde zejména o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny a studia), které mají často návaznost na směrnice Evropské unie a jejichž udělení je, při splnění předvídaných podmínek, nárokové. V těchto případech porušuje ČR nejen vnitrostátní právo, ale i závazky vůči Evropské unii se všemi možnými důsledky. Ochránce zdůraznil, že bezproblémový, nárokový přístup k samotnému podání žádosti u vybraných druhů žádostí o dlouhodobý pobyt musí být naprostou samozřejmostí. Ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 9 Aps 6/2010, taktéž připomněl, že přístup k orgánům veřejné moci na vnitrostátní úrovni je "jedním z významných aspektů spravedlivého řízení". V návaznosti na šetření veřejného ochránce práv došlo k určitému posunu v prosinci 2011, kdy začal systém Visapoint pro účely objednání alespoň rozlišovat mezi dlouhodobými vízy a pobyty, nicméně problém s nefunkčností u vybraných zemí a druhů pobytů tím nezmizel. Víza Jako již tradičně šetřil ochránce vícero podnětů směřujících vůči postupu zastupitelských úřadů a Ministerstva zahraničních věcí v řízení o udělení krátkodobého víza, zejména ze strany rodinných příslušníků (manželů/manželek) občanů ČR. Nejzávažnější a opakující se nedostatky zjistil ochránce v oblasti pořizování záznamů z pohovorů s žadatelem o vízum, resp. s rodinným příslušníkem a občanem ČR. Záznam z pohovoru se tak ve spise vůbec nenacházel, popř. nebyl datován, podepsán úřední osobou, resp. údaje v něm obsažené byly naprosto nedostatečné k prokázání případného účelového sňatku či jiného důvodu k zamítnutí žádosti o vízum. Ochránce se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že na pohovor (a jeho záznam) s rodinným příslušníkem občana ČR a samotným občanem ČR v řízení o udělení krátkodobého víza k pobytu do 90 dnů musí být kladeny minimálně takové nároky, které jsou od 1. ledna 2011 ustanovením § 57 odst. 2 zákona o pobytu cizinců kladeny na záznam z pohovoru se žadatelem o udělení dlouhodobého víza. Záznam, vyhotovený jako samostatný dokument, který by měl obstát i jako důkaz při případném novém posouzení důvodů neudělení víza (obdoba odvolacího řízení zavedeného ve vízových věcech) a soudním řízení, musí obsahovat minimálně "údaje umožňující identifikaci žadatele, vylíčení průběhu pohovoru, datum, jméno a příjmení nebo služební číslo a podpis osoby provádějící pohovor a podpis žadatele". Azyl V rámci podnětů směřujících do řízení o udělení mezinárodní ochrany se ochránce zabýval obecnou otázkou, zda má účastník jakéhokoli správního řízení právo pořídit si zvukový záznam pohovoru. Na ochránce se totiž obrátil stěžovatel - žadatel o mezinárodní ochranu s tím, že mu nebylo Ministerstvem vnitra umožněno si pořídit záznam svého pohovoru. Byl toho názoru, že žádné ustanovení správního řádu ani zákona o azylu (zákon č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů) mu pořízení zvukového záznamu nezakazuje. Ochránce dospěl k závěru, že přestože právo účastníka řízení pořizovat o průběhu pohovoru zvukový záznam výslovně v zákoně o azylu nebo správním řádu uvedeno není, nelze z toho vyvozovat, že pořídit záznam není možné. Takový výklad by popíral základní zásadu demokratického právního státu zakotvenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, totiž, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Ministerstvo vnitra tak není oprávněno zakazovat žadateli o udělení mezinárodní ochrany pořízení zvukového záznamu o průběhu pohovoru v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Tento závěr lze vztáhnou i na ostatní správní řízení. Ministerstvo vnitra se s názorem ochránce ztotožnilo a pořizování zvukového záznamu žadatelem v řízení o udělení mezinárodní ochrany již umožňuje. Vyhoštění Ochránce se zabýval několika podněty směřujícími proti postupu orgánů cizinecké policie, které se v souvislosti s výkonem správního vyhoštění opakovaně obracely na zastupitelský úřad domovského státu cizince se žádostí o ověření jeho totožnosti a vystavení cestovního dokladu, přestože jim bylo známo, že cizinec je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Dle ochránce orgány cizinecké policie pochybily, když pokračovaly v přípravách vyhoštění cizince (např. zajišťováním cestovních a přepravních dokladů) i poté, co učinil prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Pokračovat ve výkonu vyhoštění mohou orgány cizinecké policie nejdříve v okamžiku, kdy cizinec pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 zákona o azylu. Při šetření jednoho podnětu se ochránce setkal s tím, že v rámci řízení o správním vyhoštění nebyl přibrán jako účastník řízení jeho nezletilý syn - občan ČR, pobývající na území. Ochránce zdůraznil, že pokud probíhá řízení o správním vyhoštění s cizincem, který má na území ČR nezletilé dítě, které je navíc občanem ČR, musí být dalším účastníkem řízení kromě cizince i toto nezletilé dítě. Nezletilé dítě vyhošťovaného cizince není pro právní úkony v řízení o správním vyhoštění plně procesně způsobilé, a musí být z toho důvodu zastoupeno. Lze-li předpokládat i pouhou možnost rozdílného zájmu na výsledku řízení mezi rodičem (např. z důvodu konfliktních vztahů mezi rodiči) a dítětem, měl by dítěti být ustanoven opatrovník (zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí). Cizinecká policie je rovněž povinna v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a § 29 odst. 4 správního řádu zjistit názor nezletilého k projednávané otázce. Ředitelství služby cizinecké policie závěry ochránce přijalo a bude je v řízení o správním vyhoštění dodržovat. Pobyty V souvislosti s dokončením převodu cizinecké agendy z cizinecké policie na Ministerstvo vnitra po 1. lednu 2011 zaznamenal ochránce zvýšený nárůst podnětů směřujících vůči průtahům v řízení na straně ministerstva. Většinu těchto podnětů se ochránci podařilo vyřešit v průběhu roku neformální komunikací s pracovníky ministerstva, nicméně problémy s průtahy se ke konci roku 2011 spíše zhoršovaly. Lze se tak naprosto běžně setkat s případy, kdy je lhůta pro vyřízení dlouhodobého či trvalého pobytu překračována o mnoho měsíců. Zároveň ochránce řešil v první polovině roku 2011 i celou řadu stížností na nesdělování jmen tzv. oprávněných úředních osob, které připravují podklady pro rozhodnutí či provádí v řízení jednotlivé procesní úkony. To považuje ochránce za přímé porušování § 15 odst. 4 správního řádu, neboť účastník jakéhokoli pobytového či vízového řízení vedeného Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra musí být v souladu s uvedeným ustanovením na požádání informován o všech oprávněných úředních osobách a rovněž tak i o tom, kde se jeho spis nachází, aby mohl realizovat svoje procesní práva dle § 38 správního řádu (nahlížení do spisu). O nápravě popsaného nežádoucího stavu byl ochránce informován Ministrem vnitra v srpnu 2011. Podnět sp. zn.: 2040/2011/VOP/VBG Předpokladem vydání rozhodnutí, kterým se ruší cizinci povolení k trvalému pobytu v ČR podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, je přiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Je proto nutné primárně zkoumat samotný zásah do rodinného života, tj. zabývat se skutečnými dopady rozhodnutí do života cizince, neboť právě ve vztahu k nim je možné poměřovat proporcionalitu vlastního rozhodnutí. V případě zrušení trvalého pobytu nemůže cizinec z území žádat o žádný jiný druh pobytu (tzn. ani o vízum, ani o dlouhodobý pobyt), vyjma víza za účelem strpění pobytu po dobu řízení o zrušení trvalého pobytu. Znamená to tedy, že cizinec "zde nemůže dál pobývat", resp. si nemůže "jiným způsobem upravit pobyt." Se zrušením trvalého pobytu je nepochybně spojeno jeho vycestování z České republiky. Nadto lze mít důvodné pochybnosti i o tom, zda by se cizinci podařilo zlegalizovat pobyt v České republice ze zahraničí, a to s ohledem na ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které je v praxi vykládáno velmi restriktivně. V daném případě rozhodlo Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky o zrušení trvalému pobytu cizinky (st. příslušnost Arménie) z důvodu, že v zákonné lhůtě nepřihlásila své děti, narozené v České republice v letech 2006 a 2008, k pobytu. Ministerstvo vnitra v rozhodnutí konstatoval, že v tomto případě vydané rozhodnutí je zásahem do soukromého nebo rodinného života, aniž by však dále uvádělo, v čem tento zásah spočívá. Samotný zásah označilo ministerstvo za přiměřený, s ohledem na závažnost porušení povinnosti cizinkou. Ochránce po provedeném šetření označil rozhodnutí za nezákonné a nedostatečně zdůvodněné. Ministerstvo vnitra zejména nezohlednilo stupeň integrace cizinky a její rodiny v ČR. V daném případě cizinka žije v ČR od roku 1999, trvalý pobyt má povolen od roku 2000. Synové se narodili a vyrůstali na území České republiky, v Arménii nikdy nebyli a starší ze synů navštěvuje mateřskou školu. Celá rodina hovoří plynnou češtinou a považuje Českou republiku za svůj domov.