Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek ČÁST V Ochránce a diskriminace Na úseku ochrany osob před diskriminací zaznamenal ochránce v roce 2011 nárůst podnětů. Zároveň se rozsahem a charakterem své činnosti plynule zařadil mezi standardní evropská tělesa poskytující ochranu obětem diskriminace (tzv. Equality bodies) sdružená v síti Equinet (jíž je ochránce rovněž členem). V oblasti ochrany před diskriminací jsou tak naplňovány požadavky evropských směrnic (např. 2000/43/ES, 2000/78/ES aj.). Veřejný ochránce práv usiluje o spolupráci, v jejímž rámci by mohl zprostředkovat obětem diskriminace bezplatnou právní pomoc. 1. Doporučení a výzkumy Zákon o veřejném ochránci práv (č. 349/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ukládá ochránci, vedle poskytování metodické pomoci (řešení jednotlivých podnětů), vydávat obecnější doporučení a provádět výzkumy související s otázkami diskriminace. Ochránce vnímá doporučení jako klíčový nástroj určený veřejnosti, díky němuž lze preventivně působit proti vzniku diskriminačního jednání. Výzkumy pak slouží ke sběru relevantních dat umožňujících vyvozovat závěry potřebné pro činnost ochránce na poli antidiskriminačního práva. V roce 2011 vydal ochránce 3 doporučení a provedl 1 výzkum. Doporučení k požadavku "čistého" výpisu z rejstříku trestů Nepřijetí uchazeče o zaměstnání výhradně z důvodu předchozího odsouzení za trestnou činnost může představovat porušení právních povinností zaměstnavatele. Zaměstnavatel je oprávněn vyžadovat pro účely výběrového řízení doložení výpisu z rejstříku trestů jen v odůvodněných případech. Ochránce se opakovaně setkal se stížnostmi osob propuštěných z výkonu trestu, že po odpykání trestu nemohou doložit výpis z rejstříku trestů bez záznamu, přičemž jde o podmínkou požadovanou při výběrovém řízení většinou zaměstnavatelů. Veřejný ochránce práv se proto rozhodl tuto problematiku podrobit hlubšímu zkoumání. Jeho závěry je možné shrnout následovně: Právní předpisy neumožňují požadování průkazu bezúhonnosti pro všechny druhy prací. Pro výkon některých profesí je požadavek bezúhonnosti stanoven zákonem. U ostatních by měl potenciální zaměstnavatel pečlivě zvažovat, zda je nezbytné a přiměřené při přijímacím řízení požadovat doložení výpisu z rejstříku trestů. Podle pracovněprávních předpisů je třeba uvažovat o nezbytnosti bezúhonnosti vzhledem k povaze práce, která má být vykonávána. Nepřijetí uchazeče o zaměstnání výhradně z důvodu předchozího odsouzení za trestnou činnost může představovat porušení právních povinností zaměstnavatele. Zaměstnavatel totiž před zahájením pracovního poměru nesmí vyžadovat po uchazeči informace, které bezprostředně nesouvisí s uzavřením pracovní smlouvy. Zaměstnavatel by tedy měl zvažovat zejména závažnost trestné činnosti i charakter práce, která je uchazečem poptávána. Pro naprostou většinu nekvalifikovaných manuálních prací není adekvátní vyžadovat bezúhonnost uchazeče o zaměstnání, tj. doložení čistého výpisu. Neodůvodněné vyžadování výpisu může jako delikt podle zákona o ochraně osobních údajů sankcionovat Úřad pro ochranu osobních údajů. Doporučení k naplňování práva na rovné zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání Primárním úkolem mateřských škol je poskytovat dětem vzdělání. Pokud mateřská škola stanoví kritéria pro přijímání dětí, nesmí být diskriminační, ani jinak odporovat právním předpisům. Protože nositelem práva na vzdělání je dítě, lze aplikovat pouze kritéria, která s ním bezprostředně souvisejí. Vydáním doporučení ochránce reagoval na četné podněty nespokojených rodičů, kteří neuspěli při zápisu svých dětí k předškolnímu vzdělávání do mateřských škol. Veřejný ochránce práv se v doporučení snažil poskytnout ředitelům mateřských škol návod, jak při přijímání dětí postupovat, aby se nedopouštěli diskriminace či jiného porušení právních předpisů. Doporučení veřejného ochránce práv lze shrnout následovně: Jako legitimní a obecně nediskriminační zhodnotil ochránce zvýhodnění dětí podle jejich věku. S přibývajícím věkem logicky roste potřeba dítěte účastnit se předškolního vzdělávání, takže není diskriminační, pokud je starší dítě zvýhodněno. Avšak kritérium, dle kterého děti určitého věku nemohou být do mateřské školy vůbec přijaty, by již diskriminační být mohlo. Pokud jde o kritéria vázaná na zdravotní stav dítěte, diskriminační by bylo, pokud by byly zcela vyloučeny děti se zdravotním postižením. Přestože druhotným efektem vzdělávání v mateřských školách je i zajištění hlídání dětí, stále se jedná o vzdělávací instituci. Ochránce proto shledal za naprosto nevhodná taková kritéria, která se k přijímanému dítěti nevztahují. Typicky jde o kritérium zaměstnanosti (výdělečné činnosti) rodičů. Za jedno z nejproblematičtějších kritérií lze označit kritérium zvýhodňující děti zaměstnanců ve veřejné správě, a přijímání dětí "v zájmu obce". Tato kritéria představují porušení obecné zásady rovnosti (§ 7 odst. 1 správního řádu) a mohou představovat prostor pro klientelismus či korupci. Kritérium trvalého pobytu v obci, kde se nachází mateřská škola, může být podle ochránce kritériem zvýhodňujícím, protože ředitel při přijímání dětí nemůže zcela pominout, že obec jakožto zřizovatel plní povinnosti vůči svým občanům. Nesmí se ale jednat o kritérium bezpodmínečné. Zvýhodnění je nutné vztahovat též na občany členských států Evropské unie a dlouhodobé rezidenty, kteří mají v obci hlášeno místo pobytu. Závažným problémem, na který ochránce upozornil, je protiprávní zasahování zřizovatelů (nejčastěji obcí) do rozhodování ředitelů mateřských škol. Ředitel mateřské školy je přitom sám oprávněn a povinen rozhodovat o přijímání dětí ke vzdělávání bez jakéhokoliv ovlivňování ze strany samosprávných orgánů. Doporučení k cenovému rozlišování Zakázanou diskriminací je neodůvodněné cenové rozlišování založené na právem zakázaném důvodu. Stanovení rozdílných cen nesmí zasahovat do důstojnosti spotřebitelů; s příslušníky skupin spotřebitelů ohraničených zakázaným diskriminačním důvodem tedy nesmí být zacházeno, jako by byli méně hodnotní. Na základě podnětů stěžovatelů dospěl ochránce k rozhodnutí vydat doporučení, které by se komplexně věnovalo problematice slev resp. cenového rozlišování z hlediska práva na rovné zacházení. Doporučení obsahuje následující závěry: Stanovení rozdílných cen a slev pro určité skupiny spotřebitelů je s ohledem na jeho ekonomické cíle v zásadě možné a dovolené. Pokud je zboží nebo služba nabízena veřejnosti, nesmí cena bezdůvodně znevýhodňovat skupinu spotřebitelů ohraničenou důvodem vymezeným v antidiskriminačním zákoně. Pro cenové rozlišování je nutné, aby bylo odůvodněno legitimním cílem a prostředky použité k dosažení tohoto cíle byly přiměřené a nezbytné. Poskytování slev je legitimní pro příslušníky takové skupiny spotřebitelů, kteří jsou v celkovém počtu spotřebitelů nedostatečně zastoupeni. Stanovení vyšší ceny nesmí směřovat k vyloučení příslušníků skupiny spotřebitelů, kteří jsou vnímání jako nevítaní z důvodů, jež nemohou ovlivnit. Cenové rozlišování založené na státní příslušnosti, pokud se jedná o občany členských států Evropské unie, je v rozporu s evropským právem. Osoby se zdravotním postižením využívající kompenzační pomůcky (včetně psů se speciálním výcvikem) nesmí být zatíženy zvláštním poplatkem za využití těchto pomůcek. Výzkum diskriminační pracovní inzerce V rámci výzkumné činnosti se ochránce věnoval otázce diskriminační pracovní inzerce, neboť v rozporu se zákazem diskriminace není pouze nerovné zacházení s konkrétními uchazeči o zaměstnání při výběrovém řízení, ale již samotná formulace pracovní inzerce. Výzkumný tým prošel více než 12.000 inzerátů nabídek práce zveřejněných na webovém portále www.prace.cz v období mezi 1. a 7. dubnem 2011 a posoudil jejich soulad s antidiskriminačním právem. Ze zkoumaného vzorku obsahovalo 17% inzerátů diskriminační požadavek na uchazeče o zaměstnání. Nejčastěji přitom šlo o požadavek související s věkem a pohlavím. Na základě výsledků výzkumu dospěl ochránce k následujícím závěrům: Přestože je jedním z diskriminačních důvodů pohlaví, v obecném jazyce i v předpisech se objevuje tzv. generické maskulinum (používá se formulace mužského rodu jako označení pro obě pohlaví). Proto nelze výhradně z názvu obsazované pozice uvedené pouze v mužském rodě (maskulinu) dospět bez dalšího k závěru, že by tento inzerát byl diskriminační. Opačně však uvedené neplatí, jelikož v obecném jazyce se neužívá generického feminina, tj. ženského rodu. Významný je v tomto ohledu kontext celého inzerátu. Z něj by mělo být patrné, že jsou na pozici vítáni jak muži, tak ženy. Pouze muže (nebo pouze ženu) může zaměstnavatel chtít výhradně tehdy, souvisí-li požadavek pohlaví s vykonávanou pozicí. Diskriminační je také uvedení minimální, či maximální věkové hranice pro uchazeče, neboť věk je jedním z diskriminačních důvodů. I stanovení nepřiměřeně dlouhé praxe je nepřímo diskriminační, neboť diskvalifikuje ve výběrovém řízení mladší uchazeče. Podobně i nabídka práce uvádějící jako jeden z benefitů mladý kolektiv není legitimní, protože dává najevo, že uchazeči vyššího věku nejsou vítáni. Porušením zákazu diskriminace je i vyžadování výborného zdravotního stavu na pozice, kde tento požadavek není zcela nutný (např. vyžadování dobré fyzické kondice pro stavebního dělníka je oprávněné, na pozici programátora již nikoliv). Striktní vyžadování výborného zdravotního stavu může být diskriminační vůči uchazečům se zdravotním postižením. Zaměstnavatel nesmí při obsazování pracovních pozic rozlišovat ani mezi uchazeči různé národnosti (státní příslušnosti). Jedním z hlavních smyslů evropské integrace je právě volný pohyb pracovních sil. Text inzerátu upřednostňující uchazeče určité národnosti či státní příslušnosti porušuje jak právo Evropské unie, tak české antidiskriminační předpisy. Také požadavek výborné znalosti určitého jazyka může být problematický, zvláště u takových zaměstnání, kde taková znalost není zcela nezbytná (například pro manuální profese). 2. Statistické údaje o podnětech V průběhu roku 2011 ochránce v rámci své antidiskriminační působnosti obdržel 271 podnětů a vyřídil 221 podnětů. Diskriminaci zjistil v 70 případech. V ostatních případech stěžovatelům poskytl rozbor dané problematiky a radu, jak by případně měli postupovat při ochraně svých práv. Mezi nejčastější oblasti, v nichž je diskriminace namítána, patří vzdělávání (59), práce a zaměstnání (54) a přístup ke zboží a službám (35). 3. Vybrané podněty a komentáře Práce a zaměstnání (včetně podnikání) Nejčastěji namítanými důvody v oblasti práce a zaměstnání byl věk, zdravotní postižení, etnicita a pohlaví. Ojediněle se objevily i další důvody, jako je např. národnost, státní příslušnost nebo náboženské vyznání. Stěžovatelé namítali diskriminaci v několika typových situacích. S diskriminací se setkávají již uchazeči o zaměstnání, a to ve fázi hledání zaměstnání při sledování pracovněprávní inzerce, následně pak i v samotném průběhu výběrového řízení. Ochránce obecně vychází z předpokladu, že zaměstnavatel má při výběru z uchazečů o zaměstnání nepochybně prostor pro uplatnění svých preferencí. Je však omezen zákazem diskriminace obsaženým v zákoně o zaměstnanosti a antidiskriminačním zákoně. Z přístupu k určitému zaměstnání tak nelze bez dalšího vyloučit ženy (např. kvůli předpokladu, že jsou fyzicky slabší), zaměstnance se zdravotním postižením (vůči nim musí zaměstnavatel naopak aktivně přijímat přiměřená opatření), vyžadovat určitý věk pracovníka atp. V dalším okruhu podnětů bylo namítáno diskriminační jednání, kterého se měl dopustit zaměstnavatel při výkonu závislé práce. Jednalo se zejména o odměňování, pracovní podmínky nebo šikanu. V několika případech bylo jádrem stížnosti obtěžování na pracovišti (urážlivé výroky na adresu zaměstnance), spojené s některým z diskriminačních důvodů (konkrétně se jednalo o zdravotní postižení a etnicitu stěžovatele), což výslovně zakazuje antidiskriminační zákon. Ochránce zde dospěl k závěru, že zaměstnavatel má povinnost zamezit vytváření obtěžujícího prostředí na pracovišti a aktivně zasahovat proti zaměstnancům, kteří se obtěžování dopouští. Podle antidiskriminačního zákona se zákaz diskriminace v pracovněprávní oblasti vztahuje také na veškeré odměňování za závislou činnost. Nejedná se pouze o pevnou část mzdy, ale i veškerá další plnění. Zaměstnavatel se tudíž může dopustit diskriminace i rozhoduje-li se o výši osobního ohodnocení či prémií zaměstnanců na základě diskriminačních kritérií. Antidiskriminační zákon nezakazuje diskriminaci na základě nemoci, resp. zdravotního stavu. Proti diskriminaci chrání osoby se zdravotním postižením (a obsahuje i speciální definici postižení). Poznatky ochránce svědčí o tom, že přetrvávají obtíže s rozlišováním kategorie nemoci a postižení, stejně jako se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením obecně. Výpověď daná zaměstnanci pro jeho zdravotní postižení může být posouzena jako diskriminační, ale nemoc již antidiskriminačním zákonem chráněna není (tím ale nejsou dotčeny další pracovněprávní povinnosti zaměstnavatelů). Na ochránce se opakovaně obrátili i lidé s námitkou diskriminačního rozvázání pracovního poměru. Často zde byla výpovědním důvodem nadbytečnost. Ochránce zdůraznil, že při propouštění z důvodu nadbytečnosti, v návaznosti na organizační změny, zaměstnavatel musí respektovat zákaz diskriminace. Mohou-li změny dopadnout na více zaměstnanců, je sice na úvaze zaměstnavatele, jaký důvod rozhodne o nadbytečnosti konkrétního zaměstnance, nesmí se ale jednat o důvod diskriminační (např. dosažení důchodového věku). Podnět sp. zn. 176/2010/DIS/JKV Zaměstnavatel je povinen vyjít vstříc zaměstnancům určitého náboženského vyznání, pokud to jeho provozní podmínky dovolují. Tato povinnost však má své limity. Je nutné, aby vstřícné kroky současně podnikli i zaměstnanci. V případě, že zaměstnavatel přijme rozumná opatření ve vztahu k začlenění osob určitého náboženského vyznání, ale nevyhoví plně jejich požadavku (např. na pracovní volno), je na zaměstnancích, aby se rozhodli, zda upřednostní náboženské principy, nebo své zaměstnání. Na ochránce se obrátily dvě členky Církve adventistů sedmého dne se stížností na diskriminaci z důvodu náboženského vyznání. Do sporu se zaměstnavatelem se dostaly poté, co zaměstnavatel přestal respektovat jejich požadavek na volné soboty, které pro ně představují dny odpočinku. Problémy nastaly poté, co je přeřadil do nepřetržitého provozu a začal jim nařizovat směny i v sobotu. Ochránce vychází ze skutečnosti, že antidiskriminační zákon výslovně nestanovuje zaměstnavatelům povinnost aktivně vytvářet podmínky a zohledňovat omezení, která zaměstnancům ukládají pravidla jednotlivých církví a náboženských společností. Zaměstnavatelé se ovšem na druhou stranu nesmí dopouštět nepřímé diskriminace (uplatňování zdánlivě neutrálních kritérií, která by nepřiměřeně nepříznivě dopadla na skupinu osob určitého náboženského vyznání). V tomto případě však ochránce nekonstatoval ani nepřímou diskriminaci, protože zaměstnavatel nebránil výměnám služeb mezi stěžovatelkami a zaměstnanci jiného vyznání, čímž dostatečně vyšel vstříc požadavkům stěžovatelek. Nebylo již jeho povinností aktivně promítat jejich požadavky do rozpisu směn. Zboží a služby (včetně bydlení) V oblasti poskytování zboží a služeb se ochránce setkal s diskriminací především ve formě odepření služby vymezené skupině osob. Diskriminace se může vyskytnout i ve formě stanovení odlišných podmínek či rozdílného stanovení ceny. Rozlišování v této oblasti však ne vždy dosáhne intenzity diskriminačního jednání. Konkrétními okruhy právních vztahů v rámci poskytování zboží a služeb, v nichž se lze setkat s rozlišováním, je např. provozování sportovních a společenských akcí, poskytování ubytování, stravovacích služeb či zpřístupnění historických a kulturních památek. Do oblasti poskytování služeb nabízených veřejnosti se dále řadí i poskytování vyhrazeného parkování osobám se zdravotním postižením. O zřízení vyhrazeného parkování rozhoduje silniční správní úřad, se zřízením však musí souhlasit vlastník komunikace. Při řešení konkrétních problémů ochránce shledal, že vlastník komunikace nemá přímou povinnost souhlasit se zřízením vyhrazeného parkování, i on však musí respektovat zákaz diskriminace. Silniční správní úřad může nepovolit zřízení vyhrazeného parkování (např. při nedostatku parkovacích míst v lokalitě), musí však posuzovat potřebnost vyhrazeného parkování vzhledem k povaze zdravotního postižení žadatele. I v tomto případě tak musí dbát na dodržení práva na rovné zacházení. Proto je nutné pečlivě a hodnověrně hodnotit míru užitku vyhrazeného parkování pro osobu se zdravotním postižením vzhledem k povaze postižení. V rámci rozhodování o povolení vyhrazeného parkování má silniční správní úřad přihlédnout k fakticitě postižení, je-li mu faktický stav znám. Zvláštní oblast v rámci poskytování zboží a služeb tvoří bydlení. Stejně jako v minulých letech se na ochránce obracela řada stěžovatelů se stížností na diskriminaci při pronájmu obecního bydlení (v drtivé většině na základě etnicity). Při šetření těchto podnětů se ochránce potýkal zejména s obtížnou prokazatelností diskriminačního jednání. Jako problematickou vnímá zhoršující se dostupnost bydlení pro sociálně slabé a absenci zákona o sociálním bydlení. Veřejný ochránce práv dále řešil případ nepřiznání tzv. žákovského jízdného studentům - cizím státním příslušníkům, při němž využil svého zvláštního oprávnění doporučit změnu právního nebo jiného předpisu (viz dále). Zabýval se též nepřiznáním nároku na státní podporu stavebního spoření cizím státním příslušníkům, což založilo diskriminaci státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie. V oblasti poskytování služeb je velmi znepokojující nárůst podnětů týkajících se diskriminace starších osob. Veřejný ochránce práv tak řešil např. případy neposkytnutí telekomunikační služby klientům starším 70 let. Dále veřejný ochránce práv obdržel několik stížností na diskriminaci starších klientů v oblasti přístupu k bankovním službám. Podnět sp. zn. 149/2010/DIS/JKV Vyloučení zájemců o kreditní karty z důvodu překročení věku 70 let zasahuje do lidské důstojnosti; není možné odůvodnit takový postup poukazem na eliminaci úvěrového rizika, aniž by byly (kromě věku) zkoumány i další informace důležité k rozhodnutí o bonitě klienta. Pan O. na základě informací v reklamním letáku projevil zájem o poskytnutí kreditní karty. Služba mu ale byla odmítnuta, s odůvodněním, že překročil horní věkovou hranici 70 let. Protože vyloučení osob starších 70 let představuje značný zásah do jejich důstojnosti (předpoklad, že nebudou schopni dostát svým závazkům, je pro ně ponižující), došel ochránce k závěru, že se jedná o nepřiměřený požadavek. Protože banka na výzvu ochránce k odstranění diskriminace nereagovala, uvědomil o jejím počínání guvernéra České národní banky. Česká národní banka následně uplatnila své dohledové oprávnění a banka poté od diskriminační praxe ustoupila. Vzdělávání Ochránce se v roce 2011 poměrně často setkával s námitkou diskriminace od rodičů při procesu přijímání jejich dětí do mateřských škol. Ačkoliv je ze strany rodičů namítána diskriminace, o diskriminaci dle antidiskriminačního zákona se ve většině případů nejedná. Na druhou stranu ochránce při prošetřování jednotlivých případů přijímacích řízení do mateřských škol zjistil, že v masovém měřítku dochází k nezákonnému zasahování samosprávy do správního rozhodování ředitelů, resp. ředitelek mateřských škol. Podnět sp. zn. 138/2011/DIS/JŠK Dle školského zákona se do mateřské školy přednostně přijímají děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. Tuto absolutní zákonnou přednost nelze podmiňovat splněním další podmínky, jako je například trvalý pobyt v obci. Na základě podnětu paní Č. bylo zahájeno šetření mateřské školy v Nymburku. Jak vyplývalo z podání, ředitelka mateřské školy podmiňovala přijetí dítěte trvalým pobytem v Nymburku. Trvalý pobyt vyžadovala dokonce i v případě dětí v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. V průběhu šetření se uplatňování tohoto kritéria potvrdilo. Vyšlo také najevo, že výjimku mohl povolit starosta či místostarosta města. Ochránce konstatoval, že kritérium, které zcela znemožňuje dětem bez trvalého pobytu v Nymburku přijetí do mateřské školy, není legitimní. Aplikací na děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky byl zároveň přímo porušován školský zákon. Docházelo tak k razantnímu omezení práva na vzdělání, jak je garantuje čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Samospráva navíc nemůže podmiňovat rozhodnutí ředitelky mateřské školy povolením svých orgánů. 4. Zvláštní oprávnění ochránce Veřejný ochránce práv využil v roce 2011 na poli antidiskriminační agendy vůči Ministerstvu financí svého zvláštního oprávnění doporučit změnu právního nebo vnitřního předpisu a požádal ministerstvo o změnu jeho výměru regulujícího žákovské jízdné. Důvodem byl diskriminační charakter tohoto výměru. Podnět sp. zn. 114/2011/DIS/JKV Omezení nároku na žákovské jízdné pouze na osoby s trvalým pobytem na území České republiky představuje nepřímou diskriminaci založenou na státní příslušnosti žáků a studentů, kteří pravidelně dojíždí do České republiky, a dalších osob využívajících práva na volný pohyb a svobodu usazování. Veřejný ochránce práv byl upozorněn na znevýhodnění, která vyplývají z ustanovení výměru Ministerstva financí, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (č. 01/2010 ze dne 8. prosince 2009). Žákům a studentům s trvalým pobytem mimo území České republiky dle výměru nepříslušel nárok na zvláštní jízdné pro žáky a studenty škol (tzv. "žákovské jízdné"). S ohledem na to, že primární právo Evropské unie (čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie) zakazuje diskriminaci založenou na státní příslušnosti, bylo nutné posoudit, zda rozlišování na základě místa trvalého pobytu v tomto případě nedopadá nepříznivě na občany jiných členských států Evropské unie. Ochránce došel k závěru, že omezení nároku na žákovské jízdné pouze pro osoby s trvalým pobytem na území České republiky představuje nepřímou diskriminaci z důvodu státní příslušnosti k jiným členským státům Evropské unie. Z nároku na žákovské jízdné byli bez legitimního zdůvodnění zcela vyloučeni studenti, kteří pravidelně dojíždí do České republiky, jakož i studenti usazení v České republice dojíždějící za studiem (např. do jiného města). V návaznosti na tato zjištění veřejný ochránce práv využil svého zvláštního oprávnění a doporučil změnu výměru Ministerstva financí tak, aby byl uveden do souladu s právem Evropské unie, zákonem o volném pohybu služeb, (č. 222/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákonem o ochraně spotřebitele (č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ministerstvo financí následně vydalo nový výměr (č. 01/2012 ze dne 28. listopadu 2011). Podmínky pro přiznání zvláštního jízdného pro žáky a studenty byly upraveny tak, že pro příště již není nárok na ně vázán na trvalý pobyt na území České republiky. Při jízdě do a ze zahraničí se nárok na zvláštní jízdné přiznává do a z pohraničního bodu. Ministerstvo financí tak plně vyhovělo doporučení veřejného ochránce práv.