Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek ČÁST IV Ochránce a detenční zařízení V roce 2011 v rámci provádění systematických návštěv dle ust. § 1 odst. 3 a 4 zákona o veřejném ochránci práv (zákon č. 349/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zahájil ochránce dlouhodobější projekt zmapování poměrů v zařízeních, do kterých jsou v České republice umisťovány děti. Byla navštěvována zařízení spadající pod různé rezorty, představující detenci de iure i de facto. V roce 2011 tak bylo provedeno 23 návštěv školských zařízení, včetně jednoho dětského diagnostického ústavu, 5 návštěv zařízení dětské lůžkové psychiatrické péče a jedna návštěva následná, 4 návštěvy kojeneckých ústavů a návštěva jednoho zařízení pro děti - cizince. Systematické návštěvy dětských zařízení budou pokračovat i v roce 2012. Ochránce dále pokračoval v průběžném provádění systematických návštěv policejních cel, konkrétně navštívil čtyř pracoviště Policie České republiky. Zjištěná pochybení nevyžadují opatření k nápravě systémové či legislativní povahy. Nejčastěji bylo zjištěno nedodržování stávajících právních předpisů, především co se týká tří hlavních pojistek proti špatnému zacházení při policejní detenci, tj. poskytnutí součinnosti pro realizaci práva osoby omezené na svobodě zajistit si na vlastní náklady právní pomoc a mluvit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby, vyrozumění třetí osoby o situaci osoby omezené na svobodě a poskytnutí součinnosti pro realizaci práva nechat se vyšetřit nebo ošetřit lékařem podle svého výběru. Ačkoli systémově jsou dány předpoklady pro poučení osoby o jejích právech a povinnostech (speciální formuláře v jazykových verzích), v praxi není vždy poučení dostatečně realizováno (osobám není písemná podoba poučení ponechávána v cele, cizinec nedostane cizojazyčný formulář), na což musí ochránce opakovaně upozorňovat. Následná návštěva byla provedena v jedné věznici pro výkon trestu odnětí svobody žen. Situaci dodržování práv ve věznicích ochránce průběžně monitoruje prostřednictvím prošetřování individuálních podnětů. V mnoha případech přijal stanoviska, která mají obecný dopad právě v oblasti prevence špatného zacházení. O nich je blíže pojednáno na str. 55. Několik návštěv ochránce věnoval určitým tématům, která vnímá jako průřezová a právě aktuální. Bylo sledováno téma malnutrice (podvýživy), a to při návštěvách pěti zařízení, a téma výkonu opatrovnictví, a to při návštěvách gerontopsychiatrických oddělení psychiatrických léčeben a při řešení postupu tzv. veřejných opatrovníků. Proběhla jedna tematická návštěva zařízení pro zajištění cizinců, zaměřená na provádění bezpečnostních prohlídek cizinců a jejich věcí, umísťování cizinců do tzv. přísného režimu a dále na způsob a podmínky provádění eskort cizinců. Pokud jde o metodu práce ochránce při provádění systematických návštěv, rozhodl se učiněná zjištění a právní hodnocení využít a nabídnout nově veřejnosti ve formě standardů, tj. popsání žádoucích postupů praxe a výsledků, jejichž dosažení znamená prevenci špatného zacházení, případně i popis zacházení žádoucího. Standardy ochránce poprvé formuluje při vyhodnocování návštěv školských zařízení (viz následující část této zprávy), v případě návštěv zdravotnických zařízení pro děti se tak stane v rámci připravovaných souhrnných zpráv. Tato metoda neznamená upuštění od formulace doporučení, jež zůstanou zachována jako nástroj adresného ovlivňování praxe zařízení a úřadů s cílem dosažení obecných standardů. 1.Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy Pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv navštívili celkem 23 školských zařízení, kde je vykonávána ústavní nebo ochranná výchova. Děti zde byly umístěny převážně z důvodu nařízené ústavní výchovy (727 dětí), 82 dětí se v těchto zařízeních nacházelo na základě nařízeného předběžného opatření a pouze 12 dětí mělo uloženu ochrannou výchovu. Smlouvu o prodlouženém pobytu mělo podepsánu 64 dětí. Systematické návštěvy proběhly ve Výchovném ústavu a školní jídelně Kutná Hora (VÚ Kutná Hora), Výchovném ústavu, středisku výchovné péče, střední škole a školní jídelně Černovice (VÚ Černovice), Výchovném ústavu, střední škole a školní jídelně Jindřichův Hradec (VÚ Jindřichův Hradec), Dětském domově Zbytiny-Koryto (DD Zbytiny Koryto), Výchovném ústavu, dětském domově se školou, střední škole, základní škole a školní jídelně Moravský Krumlov (VÚ Moravský Krumlov), Dětském domově Praha 9 Klánovice (DD Praha - Klánovice), Dětském domově Radkov-Dubová (DD Radkov - Dubová), Dětském domově Ústí nad Labem - Střekov (DD Ústí), Dětském domově Pardubice (DD Pardubice), Výchovném ústavu Terešov (VÚ Terešov), Dětském domově Boskovice (DD Boskovice), Výchovném ústavu a středisku výchovné péče Klíčov (VÚ Klíčov), Dětském domově Budkov (DD Budkov), Dětském domově Broumov (DD Broumov), Dětském domově Dlažkovice (DD Dlažkovice), Dětském domově Valašské Klobouky (DD Valašské Klobouky), Výchovném ústavu Polanka (VÚ Polanka), Dětském domově Jeseník (DD Jeseník), Dětském domově Ostrov a Karlovy Vary (DD Ostrov), Dětském domově se školou Měcholupy (DDŠ Měcholupy), Dětském domově se školou Slaný (DDŠ Slaný), Výchovném ústavu Žulová (VÚ Žulová), Diagnostickém ústavu Brno - Hlinky a v zařízení pro děti-cizince Permon (ZDC Permon). Dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy Obecné systémové standardy 1) Politika ochrany práv dětí v celé její šíři má být koncepčně řízena jedním resortem. V současnosti je koncepce náhradní péče o děti a mládež roztříštěná a často nekoordinovaná. Podílí se na ní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí. K vytvoření účinného mechanismu (nebo k podstatnému posílení stávajícího mechanismu) zaměřeného na koordinaci politik práv dítěte vyzval Českou republiku i Výbor pro práva dítěte. K ujednocení koncepce náhradní péče o nezletilé vyzýval veřejný ochránce práv již ve své zprávě z návštěv zařízení, kde se vykonává ústavní a ochranná výchova, z roku 2007. Od té doby nedošlo k žádnému posunu směrem ke sloučení problematiky ochrany práv dětí pod jeden resort, potažmo jeden úřad. Ochránci tudíž nezbývá, než své doporučení důrazně opakovat. 2) Odebrání dítěte z rodiny pouze ze sociálních důvodů je nepřípustným zásahem do práva na rodinný život. Při návštěvách zařízení, kde je vykonávána ústavní a ochranná výchova, byly předmětem šetření i právní tituly, na jejichž základě byly děti v zařízeních umístěny. Bylo zjištěno, že 11 % rozhodnutí je založeno pouze na sociálních důvodech. Za sociální důvody byly považovány situace, kdy rodina neměla vytvořeny vhodné bytové podmínky či měla finanční potíže (typicky pramenící z nezaměstnanosti, předluženosti). V 95ti případech (z celkového počtu 543 zkoumaných rozhodnutí) byly důvodem nevhodné bytové podmínky či nezajištěné bydlení. Celkově byly sociální důvody druhým nejčastějším důvodem nařízení ústavní výchovy. Uvedená praxe je v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Wallovi proti České republice, rozhodnutí ze dne 26. října 2006, stížnost č. 23848/04, Havelka a ostatní proti České republice, rozhodnutí ze dne 21. června 2007, stížnost č. 23499/06). 3) Dítě má právo být v řízení o nařízení ústavní výchovy slyšeno soudem. Právo dítěte být slyšeno je zakotveno v Úmluvě o právech dítěte, stejně jako v zákoně o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud rovněž konstatoval, že není důvod, proč v řízení o nařízení ústavní výchovy nevyslechnout 12ti leté dítě (rozhodnutí ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08). Poukázal na "... obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje. Zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv." Ze studovaných právních titulů vyplynulo, že 80 % dětí ve věku 12 let a starších nebylo v řízení o nařízení ústavní výchovy soudem slyšeno. 4) Dítě v řízení o ústavní výchově nemá být zastupováno stejným orgánem sociálně-právní ochrany dětí, který navrhl nařízení ústavní výchovy, případně předcházející předběžné opatření. V analyzovaných rozhodnutích orgán sociálně-právní ochrany dětí několikrát figuroval jako navrhovatel ústavní výchovy, i jako kolizní opatrovník dítěte v řízení. Ještě před rozhodnutím soudu je tak předjímáno, že rozhodnutí je v zájmu dítěte a není tak dostatečně zajištěno právo dítěte na spravedlivý proces. Standardy zacházení s dítětem 5) Zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy by měla mít rodinný charakter a být začleněna do aglomerace. Namísto velkokapacitních ústavů jsou vhodná menší zařízení, která se co nejvíce podobají prostředí rodiny. Nevhodné je izolované umístění, kde děti nemají často pravidelný kontakt s vnějším světem (ani s vrstevníky opačného pohlaví). Většina navštívených zařízení je určena pro více než 30 dětí, výjimkou nejsou ani zařízení, kde je umístěno 60 dětí. Zejména některé výchovné ústavy, příp. dětské domovy se školou, jsou koncipovány pouze pro dívky či chlapce, příp. jsou obě skupiny v rámci jednoho zařízení od sebe odděleny. 6) Opatření ve výchově ve formě sankcí (trestů) lze dítěti umístěnému ve školském zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy ukládat jen za prokázané porušení povinností vymezených zákonem o výkonu ústavní a ochranné výchovy (zákon č. 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ukládání sankcí musí respektovat zásadu zákonnosti, předvídatelnosti, individualizace, přiměřenosti a musí být zachováno právo dítěte být slyšeno. Některá zařízení jako tresty uplatňovala např. zákaz nošení šperků, líčení u dívek, barvení vlasů apod., některé tresty byly uloženy na neurčito (do odvolání), stejné tresty byly ukládány za porušení zákazu kouření i za fyzické napadání. S vyjádřením dítěte k uloženému trestu (pokud bylo vůbec vyžadováno resp. umožňováno) bylo naloženo čistě formalisticky. 7) Možnost pobytu u rodiny nelze používat jako motivační prvek; jde o realizaci práva na rodinný život. V některých případech je jako jedné z "největších" motivací využíváno povolení odjet na víkend k rodičům. Pobyt dítěte u rodičů podléhá povolení ředitele zařízení, které je vázané na písemný souhlas obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Důvodem pro nepovolení pobytu však může být pouze nevhodné prostředí, kde by dítě pobývalo, nikoliv jeho nedostatečné zásluhy nebo špatné známky ve škole. 8) Dítě má právo na kontakt se svým sourozencem i na společné umístění ve stejném zařízení. Právo na rodinný život dítěte zahrnuje i vazby mezi sourozenci (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ollson proti Švédsku ze dne 24. března 1988, stížnost č. 10465/83, rozhodnutí Boughanemi proti Francii ze dne 24. dubna 1996, stížnost č. 22070/93). Pokud tomu nebrání vážné důvody, musí být sourozenci umístěni společně. V opačném případě je nutno zajistit pravidelný osobní kontakt mezi nimi. Ochránce se setkal s mnoha případy odloučení sourozenců, kdy jejich vzájemné vztahy byly zpřetrhány (umístění do různých zařízení, rozdělení v souvislosti s náhradní rodinnou péčí či neprofesionální výkon pěstounství ve spojení s nečinností orgánu sociálně-právní ochrany dětí), a to v některých případech nenávratně (sourozenci, ač spolu v raném dětství pobývali v rodině nebo v zařízení, se již nikdy nesetkají nebo o sobě ani nevědí). Ve světle shora uvedených rozhodnutí je možno praxi, která nezajistí společné soužití sourozenců a rozvíjení jejich vztahů po odebrání z rodiny, označit za porušení práva na rodinný život. Rodinu dítěte totiž netvoří pouze rodiče, ale i sourozenci a další, byť vzdálenější příbuzní. Zařízení pro děti - cizince Úkolem Zařízení pro děti-cizince, jako specializovaného školského zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, je zajištění náhradní výchovné péče pro tyto děti. Kategorie "dítě-cizinec" není právními předpisy přímo specifikována, nicméně lze dovodit, že se jedná zejména o nezletilé žadatele o azyl bez doprovodu, popřípadě děti s jazykovou bariérou, které pochází z kulturně odlišného prostředí a jejich výchova není zabezpečena. Zařízení pro děti-cizince sídlící v Praze má celorepublikovou působnost. Skládá se z diagnostického ústavu, dětského domova se školou, výchovného ústavu, střediska výchovné péče, základní školy a praktické školy. Dětský domov se školou a výchovný ústav, které byly předmětem systematické návštěvy, se však nachází v málo obydlené lokalitě poblíž Příbrami, v areálu, který se nazývá Permon. Tento areál je místem dlouhodobého pobytu dětí, které se po diagnostice nevrací zpět do rodiny nebo nejsou umístěny do jiných zařízení. Dětský domov se školou a výchovný ústav byly téměř z poloviny kapacity obsazeny dětmi ze Slovenska a nemalou skupinou dětí, které sice nejsou občany České republiky, nicméně zde dlouhodobě pobývaly. Ochránce doporučil, aby děti, které již dlouhodobě pobývají na našem území, a děti, které pocházejí z podobného kulturního či sociálního prostředí, byly umisťovány do sítě běžných školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Zařízení pro děti-cizince má být podle doporučení ochránce určeno pouze pro specifickou skupinu dětí-cizinců, kritériem pro umístění tedy nemá být pouze státní příslušnost. V důsledku systému umísťování dětí-cizinců aplikovaného diagnostickým ústavem došlo ke kumulaci plně integrovaných dětí (byť formálně cizinců) s výchovnými problémy a dětí-cizinců, kteří jsou žadateli o azyl, popř. dalších dětí-cizinců, kteří pochází z kulturně odlišného prostředí a potřebují specifickou péči (jazyková průprava, integrace do společnosti). Ochránce doporučil všem zainteresovaným subjektům, tj. Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvu práce a sociálních věcí, Ministerstvu vnitra, nevládním neziskovým organizacím a Zařízení pro děti-cizince zahájit jednání o nové koncepci fungování Zařízení pro děti-cizince. Problematická je sama poloha areálu Permon, který se nachází na břehu vodní nádrže Slapy v rekreační lokalitě. Toto umístění brání integraci a limituje také značně podporu sociálních vazeb a aktivity dětí. Kritiku si vysloužily také tristní životní podmínky, které v některých částech domova panovaly. Podmínky sice úzce souvisely s jednáním dětí, nicméně měly svůj základ v motivaci a výchovných aktivitách dětí. Ochránce také upozorňoval na nevhodnost interního vzdělávání dětí-cizinců, tedy v základní a praktické škole zřízené při zařízení. Rovněž odborná péče, zejména na poli psychoterapeutickém, byla s ohledem na závažnost osudů některých dětí zanedbávána. Ochránce dále konstatoval nepřípustné využívání tzv. oddělené místnosti (ustanovení § 22 zákona o výkonu ústavní a ochranné výchovy), jelikož pro její užití nebyly splněny zákonné podmínky co do důvodů a doby umístění dětí. Zprávu z návštěvy zařízení, s konstatováním špatného zacházení, ochránce zaslal řediteli Zařízení pro děti-cizince, ovšem s ohledem na závažnost zjištění věc projednával rovněž se zástupci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako zřizovatele zařízení, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva vnitra a zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. Výsledkem opakovaných setkání se zástupci dotčených ministerstev by měla být ucelená koncepce péče o nezletilé děti-cizince, která by měla upřednostnit umisťování dětí do běžné sítě školských zařízení. 2. Dětská zdravotnická zařízení Kojenecké ústavy V roce 2011 navštívil ochránce 4 zdravotnická zařízení pro děti do tří let věku známá jako "kojenecké ústavy". Jednalo se o Dětské centrum při Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou, Dětský domov pro děti do 3 let Oblastní nemocnice Mladá Boleslav, Kojenecký ústav a dětský domov Svitavy a Kojenecké ústavy Ústeckého kraje v Most. Ačkoli bude veřejnost seznámena se závěry ochránce až v roce 2012, a to ve formě shrnující zprávy, může již nyní ochránce konstatovat zjištění následujících nejzávažnějších nedostatků: I přes doporučení odborníků, aby pobyt dětí v ústavu nepřesahoval dobu šesti měsíců, bylo zjištěno, že 43-72 % dětí v navštívených zařízeních pobývá déle než půl roku, v některých případech i přes tři roky. Z tohoto počtu je přitom velmi málo dětí se zdravotním postižením. Nadto v mnoha případech dlouhodobých pobytů nebyla stále jasná budoucnost dítěte, tedy zda se vrátí do biologické rodiny, bude zprostředkována náhradní rodinná péče, popř. odejde do jiného ústavního zařízení. Ač se zpět do původních rodin vrací poměrně velký počet dětí (přibližně 25-70 %), multidisciplinární podpora biologické rodiny chybí. Míra spolupráce ústavů s orgány sociálně-právní ochrany dětí, soudy, neziskovými organizacemi (především jako poskytovateli sociálních služeb), kterých je nadto velmi málo, je na nízké úrovni. Sourozenecké vazby nejsou cíleně podporovány. K návštěvám rodičů nejsou vedeny záznamy o průběhu kontaktu (změnách v interakcích rodičů a dětí, vystihovány pozitivní momenty atd.) V zařízeních se uplatňuje stejný přístup ke všem dětem spíše tak, že chodí ve stejnou dobu na nočník a ve stejnou dobu jsou krmeny. Sestra mající v jednom okamžiku na starosti 4-8 dětí se tak ocitá spíše v roli ošetřovatelky a nemá čas k fyzickému a výchovnému kontaktu s dítětem. Zařízení dětské lůžkové psychiatrické péče V roce 2011 navštívil ochránce 5 pracovišť dětské lůžkové psychiatrické péče. Jednalo se o dětské oddělení Psychiatrické léčebny v Opavě, dětské oddělení Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod, Dětskou psychiatrickou léčebnu Opařany, Dětskou psychiatrickou léčebnu Velká Bíteš a Dětskou psychiatrickou léčebnu Louny. V jednom zařízení provedl i následnou návštěvu. Pěti návštěv se účastnil také pedopsychiatr. Veřejnost seznámí ochránce se svými závěry v roce 2012, a to ve formě shrnující zprávy. Přesto lze již nyní předeslat zjištění, jež povedou k formulaci doporučení v dílčích zprávách. Ačkoli ve všech navštívených zařízeních je věnováno úsilí získání písemného souhlasu zákonného zástupce s hospitalizací dítěte, je v postupech zařízení a používaných tiskopisech minimálně zohledňováno, zda byl souhlas získán od zákonného zástupce přítomného při přijetí (a tedy zároveň i informovaného o důvodech a povaze hospitalizace), či zda byl získán distančně (v případě dítěte v péči školského zařízení například skrze sociální pracovnice). Pokud zákonný zástupce přítomen nebyl, zdravotnická zařízení nezajišťují aktivně jeho informování, nýbrž pouze čekají, zda se bude zajímat. O informovanosti takových souhlasů ochránce pochybuje. Ojediněle se také ochránce setkal s nepřípustnou praxí, kde souhlas s hospitalizací udělil ředitel školského zařízení. Výjimečně se ochránce setkával s tím, že použití omezovacích prostředků nebylo ani hlášeno soudu jako dodatečné omezení pacienta ve volnosti pohybu, ani nebyl v zákonné lhůtě získán souhlas zákonného zástupce s omezením. Ochránce kritizoval některé projevy excesivního omezování kontaktů dětských pacientů s rodiči. Vyjádřil zásadní nesouhlas s absolutním vyloučením kontaktu, či umožněním kontaktu pouze pomocí prostředníka, k němuž je v jednom zařízení přistupováno při léčbě specifických stavů. Dále kritizoval nepřiměřená omezení přijímání telefonních hovorů dětskými pacienty v zařízení, kde k tomu byla vymezena doba od 19.15 do 20.45, a byl k dispozici pouze jeden telefonní přístroj pro 25 dětí (permanentně obsazený). V této souvislosti kritizoval i plošný zákaz používání mobilních telefonů v některých zařízeních. Neztotožnil se s jeho terapeutickým zdůvodněním a doporučil zajistit dětem místo pro bezpečné deponování telefonů a možnost denně je používat. V souvislosti s hospitalizací dětí s mentálním postižením a autismem ochránce upozornil na specifické potřeby těchto pacientů. S poukazem na potřebu zajistit takovým dětem odbornou péči je nutno, aby byl personál vyškolen v tom, jak s těmito dětmi pracovat, a vytvořit pracovní pozici pro psychopeda nebo alespoň zajistit jeho odbornou pomoc jako externisty. 3. Následná návštěva Věznice Světlá nad Sázavou Následná návštěva byla zaměřena zejména na realizování doporučení, jež ochránce zařízení adresoval v roce 2010. Bylo zjištěno, že věznice vyvinula značné úsilí, které v konečném důsledku vedlo k realizaci většiny doporučení. Na případné nedostatky (např. rozdílný přístup jednotlivých oddělení v povolování telefonních hovorů v romštině) byla věznice upozorněna a bylo přislíbeno jejich odstranění. Ochránce kritizoval praxi nežádoucího společného umísťování odsouzených zařazených do různých typů věznic na specializovaném oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné; k takovému umísťování dochází i nadále. Nové doporučení se týkalo např. možnosti zaslání telefonní karty, jako věci mající vztah k programu zacházení i v rámci tzv. "kilových balíčků"; věznice doporučení akceptovala. 4. Tematická návštěva zařízení pro zajištění cizinců V monitoringu zacházení v zařízení pro zajištění cizinců pokračoval ochránce v roce 2011 návštěvou Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová zaměřenou na některé dílčí problémy. Co se týče provádění bezpečnostních prohlídek byla v některých případech konstatována nadbytečná tvrdost zásahu (např. povinnost osoby stát během prohlídky na chodbě čelem ke zdi s rukama opřenýma o zeď), nepoučování o rozsahu a důvodech zásahu a neumožnění těm cizincům, kteří byli zastiženi bez oblečení (byť pouze z části), aby se mohli obléknout. Všichni zasahující policisté byli také upozorněni, že jakékoli nezdvořilé chování vůči zajištěným cizincům nebude tolerováno. Byli také upozorněni na povinnost vést zásah přiměřeně a na nezbytnost uvést po prohlídce pokoje cizinců do stavu vhodného pro jejich běžné obývání. Zvláště důrazně byli všichni zasahující policisté informováni, že ničení či jakékoli znehodnocování věcí cizinců nebude tolerováno a bude postihováno. Při umísťování do přísného režimu ochránce od policie požaduje důsledně dbát, aby cizinec neovládající český jazyk obdržel formulář poučení v jazykové verzi, které dostatečně porozumí. Policii dále ochránce doporučil důsledně hlídat 48hodinovou lhůtu pro umístění cizince do přísného režimu a zvýraznit stížnostní proceduru. Upozornil rovněž, že přesáhne-li doba umístění cizince v přísném režimu 48 hodin, musí být o umístění vydáno rozhodnutí ve správním řízení. Co se týče poutání cizinců během eskort, ochránce policii doporučil důsledně dbát na vyznačování použití/nepoužití pout v rozhodnutích o eskortách, v rozhodnutích o eskortách více cizinců najednou uvádět údaj o tom, kteří z nich budou poutáni a kteří nikoli, a blíže specifikovat důvody přiložení pout v rozhodnutích o eskortách. 5. Téma malnutrice (podvýživa) Veřejný ochránce práv provedl v roce 2011 5 systematických návštěv zaměřených na zjišťování a hodnocení rizika malnutrice: dvě šetření proběhla v léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN při Nemocnici Valtice, s. r. o. a LDN při Městské nemocnici v Litoměřicích, p. o.), dvě v psychiatrických léčebnách (Psychiatrická léčebna Brno a Psychiatrická léčebna v Kroměříži), respektive na jejich gerontopsychiatrických odděleních, a jedno v zařízení sociálních služeb typu domov se zvláštním režimem (v Jevišovce provozovaný Seniorprojekt, s. r. o.). Jako přizvaný odborník při třech z nich působil lékař - nutricionista a gastroenterolog. Z obvyklých výsledků šetření se vymyká domov se zvláštním režimem - konkrétně soukromé zařízení s klientelou z velké části tvořenou seniory trpícími syndromem demence. V tomto zařízení péče v mnoha ohledech neodpovídala předpisům a byla nedostatečná i v oblasti výživy. Ochránce situaci považuje za špatné zacházení. V žádném z ostatních navštívených zdravotnických zařízení nebylo zjištěno pochybení, jež by bylo možné hodnotit jako špatné zacházení, a na dvou pracovištích - v Psychiatrické léčebně Brno a v LDN při Městské nemocnici v Litoměřicích byla zjištěna situace představující velmi dobrou praxi. V součinnosti s přizvaným specialistou formuloval ochránce několik doporučení pro zvýšení standardu poskytované péče: 1) Zavést jednoduchý nutriční screening u každého pacienta/klienta. Při přijetí zaznamenat údaje o váze, výšce, BMI, příjmu potravy. U osob, které se nemohou postavit, zaznamenávat namísto tělesné váhy údaj o obvodu paže. 2) V případě odhalení rizika malnutrice, resp. přítomné malnutrice, zajistit odborné vyšetření a stanovit nutriční plán, nutriční intervenci a plán kontrol. Pokud BMI klesne pod 20 a/nebo příjem potravy bude pod tři čtvrtiny porcí a/nebo váhový úbytek dosáhne 5 % za měsíc, objednat vyšetření dietní sestrou nebo internistou. Vhodně reagovat například změnou stravy, zařazením svačinek, eventuelně sippingu. Na základě posouzení lékaře přistoupit případně k zavedení sondy. Doporučení specialistů (jejich ordinace) zaznamenávat do dokumentace - ústní doporučení mohou být zapomenuta. 3) Riziko malnutrice pravidelně hodnotit a zavést nutriční dekurz. Výše uvedené hodnoty dále sledovat, s cílem vyhledat rizikové pacienty/klienty. Pro pořizování záznamů o příjmu potravy, váze, dietě, sippingu apod. používat dokumentaci - nutriční dekurz. Dokumentace může být často zjednodušena pomocí několika dobře zpracovaných formulářů. Příjem potravy lze monitorovat jednoduchým zaškrtávacím systémem (provádí pracovník, který odnáší talíř, a následně je výkaz založen do dokumentace). Tyto postupy zvládne po zaškolení zdravotní sestra, nižší zdravotnický personál i pracovník v sociálních službách. Ideální je ovšem zaměstnání nutričního terapeuta pracujícího u lůžka. Důležité je, aby záznamy byly vypovídající (objektivizované). 4) Stanovit, která osoba má být krmena, kdo dokrmován, kdo má dostávat drcenou či mletou stravu. Takové rozhodnutí dokumentovat. O krmení nemusí rozhodovat lékař. 5) Zajistit dostatečný počet pracovníků pro krmení. Krmení nesmí probíhat příliš rychle, mletá strava nesmí být nástrojem pro zjednodušení práce personálu při jeho nedostatku. Nedojedený talíř je signálem pro personál. 6)Vytvořit standard péče o nasogastrickou sondu a aplikaci výživy do sondy. 7) Edukovat personál o významu, diagnostice a možnostech ovlivnění malnutrice. 6. Téma opatrovnictví Do působnosti ochránce spadají obce při výkonu tzv. veřejného opatrovnictví podle § 27 odst. 3 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), které je Ústavním soudem považováno za výkon tzv. přenesené působnosti. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07 se v případě veřejného opatrovnictví nepoužije obecné pravidlo uvedené v ustanovení § 8 zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), že pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o samostatnou působnost. Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy rozhodnutím státu, kterým stát vstupuje do autonomního prostoru jednotlivce, přičemž je to stát, který nese plnou odpovědnost za to, že za trvání tohoto omezení se nijak nezhorší postavení či "kvalita" právního jednání jednotlivce. Z toho Ústavní soud vyvodil, že je to rovněž stát, který nese primárně povinnost vykonávat opatrovnictví osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům tam, kde nenalezne vhodnou osobu z okruhu příbuzných opatrovance či dalších soukromých osob. Dané ustanovení je pro futuro třeba vykládat tak, že "orgánem místní správy" podle § 27 odst. 3 občanského zákoníku je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako organizační součást státu a nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou. Vzhledem k tomu, že výkon veřejného opatrovnictví byl dlouho považován za výkon samostatné působnosti, nebyl a doposud není z úrovně ústředních ani metodických orgánů žádným způsobem usměrňován. Jediným korektivem, kromě úsporného textu občanského zákoníku, je tedy rozhodovací a dohledová činnost okresních soudů, která je z působnosti ochránce vyňata. Je však možné konstatovat, že v některých podstatných otázkách není jednotná. Ve své činnosti se ochránce zabýval různými aspekty výkonu opatrovnické činnosti, počínaje uzavíráním smluv o poskytování sociálních služeb, přes udělování souhlasu s jinými právními úkony, včetně úkonů nemajetkové povahy (např. zástupný souhlas při provedení zákroku v oblasti zdraví), otázek náležitého dohledu nad klientem a právního zastoupení klienta, až po soudní dohled nad omezováním osobní svobody. Ochránce v šetřeních opakovaně konstatoval, že pokud je opatrovanec klientem pobytového zařízení sociálních služeb, vykonává náležitý dohled primárně zařízení. Opatrovník může z důvodu ochrany práv a oprávněných zájmů opatrovance spolupracovat se zařízením na plánování poskytování sociální služby a hodnocení jejího průběhu (např. pomocí individuálního plánování, plánu rizikových situací apod.). Opatrovník však není oprávněn zakazovat volný pohyb opatrovance. Opatrovník nesmí porušovat základní práva opatrovance, ani do nich bezdůvodně zasahovat. Do základních práv opatrovance může opatrovník zasáhnout pouze v souladu s účelem a smyslem opatrovnictví. I v takovém případě však musí být práva opatrovance v co největší míře šetřena. Je-li úkolem opatrovníka vyřizovat za opatrovance veškeré jeho záležitosti a zastupovat ho při úkonech vymezených soudem, musí vždy jednat v jeho zájmu. Aby tak mohl činit, musí znát jeho potřeby, přání, názory, poměry, ve kterých žije, a maximálně respektovat vůli opatrovance, pokud se nepříčí jeho zájmům. Podnět sp. zn.: 2355/2011/VOP/JF Právní úkon opatrovníka, na základě kterého má být opatrovaný umístěn do domova se zvláštním režimem, kde jsou uplatňována režimová pravidla zasahující do ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.), musí být schválen soudem. Pokud osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům, nebo ve způsobilosti k právním úkonům v tomto ohledu omezená, vyjádří v průběhu pobytu nesouhlas se svým umístěním v zařízení a tuto osobu není možné ze zařízení propustit, je třeba iniciovat řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle § 191a a násl. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel zbavený způsobilosti k právním úkonům byl na základě smlouvy uzavřené Úřadem městské části Praha 11 jako veřejným opatrovníkem umístěn do pobytové sociální služby domov se zvláštním režimem, ve kterém byl podroben režimovým opatřením (vycházky a nákupy pouze v doprovodu personálu) a byla mu nasazena léčba, kterou dříve nepodstupoval. Dopisy adresovanými opatrovnickému soudu, příslušnému dle sídla poskytovatele sociální služby, a státnímu zastupitelství se stěžovatel domáhal propuštění. Podle názoru ochránce je smlouva o poskytování pobytových sociálních služeb právní úkon, který ke své platnosti potřebuje schválení soudu, neboť se nedotýká pouze nakládání s majetkem osoby, ale zasahuje i do ústavní garancí chráněné sféry osobní svobody jednotlivce. Ochránce konstatoval, že stěžovatel se de iure nacházel v situaci zbavení osobní svobody ve smyslu § 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. V takovém případě má mít k dispozici procesní prostředek ve smyslu § 5 odst. 4 Úmluvy, který však je v českém právu podle § 191a a násl. občanského soudního řádu uplatňován pouze ve zdravotnických zařízeních, ale v zařízeních sociálních služeb nikoliv. Ochránce nabídl výkladovou alternativu k pojmu občanského soudního řádu "ústav vykonávající zdravotnickou péči", která by umožnila vztáhnout detenční řízení i na poskytování pobytové sociální služby. V opačném případě by bylo nutné přímo aplikovat čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že na rozhodovací činnost soudů působnost ochránce nedopadá, byla cestou Ministerstva spravedlnosti zpráva o šetření dána jednotlivým opatrovnickým a "detenčním" soudům k bližšímu seznámení a bude zohledněna v rámci úprav příslušných předpisů podle legislativního plánu vlády.