Text dokumentu

SOUHRNNÁ ZPRÁVA O ČINNOSTI VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV ZA ROK 2011 Výňatek 2.19 Ostatní správní úřady Ministerstvo financí a regulace hazardu Ochránce zjistil dlouhodobou nezákonnou rozhodovací praxi Ministerstva financí spočívající v nerespektování loterijního zákona (zákon č. 202/1990 Sb.) a obecně závazných vyhlášek obcí při povolování sázkových her provozovaných prostřednictvím takzvaných jiných technických herních zařízení obdobných klasickým výherním hracím přístrojům (VHP). Jedná se například o interaktivní videoloterijní terminály (IVT), elektromechanické rulety, elektromechanické kostky nebo triplexy. S ohledem na účel loterijního zákona bylo ministerstvo povinno plně aplikovat veškerá ustanovení druhé části loterijního zákona (dopadající primárně na VHP), nebylo-li to z povahy věci vyloučeno. Pochybilo proto tím, že povolilo sázkové hry, jejichž parametry nejvyšší vsazené částky na jednu hru nebo nejvyšší hodinové prohry odporují limitům pro VHP zakotveným ustanovením § 17 odst. 4 a 6 loterijního zákona. Po určitou dobu dokonce ani nezjišťovalo, zda schváleným umístěním technického zařízení nedojde k porušení zákazu jejich provozování ve školách, školských zařízeních, v zařízeních sociální a zdravotní péče, v budovách státních orgánů a církví, jakož i v sousedství uvedených budov (§ 17 odst. 11 loterijního zákona). Přestože se povolení k provozování VHP vydává nejdéle na dobu jednoho roku (§ 18 odst. 3 loterijního zákona), sázkové hry povolovalo na dobu 10 a více let. Krom toho ministerstvo nesprávně namísto obcí povolilo (a nadále povoluje) provozování sázkových her prostřednictvím těch technických zařízení, která jsou ve skutečnosti vícemístnými VHP (elektromechanická ruleta a kostky v podobě kompaktních zařízení a tzv. triplexy). V těchto případech ministerstvo nadto rovněž porušilo ustanovení loterijního zákona nerespektováním pravidel dopadajících na VHP (maximální sázka, výhra, prohra, umístění, doba povolení). Vedle nedodržování zákonných požadavků ministerstvo taktéž zasáhlo do práva obcí na územní samosprávu tím, že nerespektovalo jejich obecně závazné vyhlášky regulující hazard, a to ani v okamžiku vydání povolení, ani později, kdy mělo zahájit řízení za účelem zrušení povolení pro rozpor s pozdější vyhláškou. Oprávnění obcí regulovat hazard a zmíněné povinnosti ministerstva přitom potvrdil Ústavní soud. Ministerstvo svá pochybení neuznalo a nápravu v režimu ustanovení § 43 odst. 1 a 5 loterijního zákona (umožňujícího povolení zrušit nebo změnit) odmítlo. V rámci osobního jednání ochránce a ministra financí došlo ze strany ministerstva k příslibu zohlednění existujících vyhlášek obcí, kdy je ministerstvo připraveno projednat konkrétní podněty mu doručené a na jejich základě vydaná povolení přezkoumat. Rozpor vydaných povolení se zákonem však ministerstvo nadále nepřipouští. Ochránce se proto obrátil na vládu České republiky. V době uzávěrky této souhrnné zprávy nebyl materiál vládou ještě projednán. Hasičský záchranný sbor a požární dozor Veřejný ochránce práv se zabýval podnětem týkajícím se výkonu státního požárního dozoru v souvislosti s explozí plynu v rodinném domě a následným požárem objektu. Cílem státního požárního dozoru je mj. i objasnění příčiny požáru. Za tímto účelem mají orgány státního požárního dozoru poměrně široká oprávnění. Je tedy žádoucí, aby závěr o příčině požáru byl postaven na co možná největším množství faktů a důkazů, jež se na místě události podaří zajistit. V případě exploze plynu je pak evidentní, že klíčovou otázkou je určení místa netěsnosti rozvodu plynu. Hasičský záchranný sbor by tedy měl dbát na to, aby po likvidaci požáru a zajištění místa mohla být těsnost rozvodu prozkoumána v co největší míře. Proto by mělo být zamezeno tomu, aby plynoměr či jinou součást rozvodu z místa požáru odnesl pracovník plynáren či jiného subjektu, u nějž je možné dovodit zájem na výsledku šetření příčiny požáru. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových Na ochránce se často obracejí občané se stížností na postup Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "úřad") při uplatňování nároku na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu v důsledku porušení některé smluvní povinnosti. V některých případech ochránce konstatoval, že úřad vystupoval vůči těmto stěžovatelům způsobem, který je v rozporu s principy dobré správy, a vytvářel tak nepříznivý obraz státu v jejich očích. Jde o případy jednání, které se objektivně přibližuje rozporu s dobrými mravy (zejména vymáháním pohledávek zjevně dávno promlčených, či požadování úroků z prodlení, které zapříčinil úřad a nikoliv občané). Ochránce respektuje, že úřad se při své činnosti zabývá soukromoprávními vztahy. Uznává rovněž, že hlavním posláním ochránce je působení k ochraně osob v oblasti veřejného, nikoliv soukromého práva. Přesto ve výše uvedených případech nalézá důvod pro uplatnění své působnosti vůči úřadu k ochraně stěžovatelů. Vychází přitom z výkladu pojmu "jiný správní úřad s působností pro celé území státu" dle § 1 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv, jako kategorie zahrnující veškeré správní úřady, představující autoritu státu. Činnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových má veřejnoprávní aspekt, i když nejde o tzv. vrchnostenskou správu. Úřad musí s občany komunikovat a jejich stížnosti vyřizovat. Ministerstvo pro místní rozvoj a pohřebnictví Čas od času se na veřejného ochránce práv obrací stěžovatelé rovněž s případy souvisejícími s pohřebnictvím. Přestože těžiště stížností se obvykle nalézá mimo jeho působnost, poskytuje ochránce i v těchto případech alespoň základní právní nasměrování. Od 19. století se do hřbitovního a pohřebního práva promítají aspekty veřejnoprávní i soukromoprávní povahy. Veřejnoprávní rovinu reprezentuje stát, který stanoví pravidla vyjadřující zájem státu na řádném pohřbívání (hlediska zdravotní a hygienická). Zde stát zákonem o pohřebnictví (zákon č. č. 256/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) přenesl odpovědnost za řádné pohřbívání na jím uznané veřejnoprávní korporace, jimiž jsou obce a registrované církve nebo náboženské společnosti, které jsou oprávněny k provozování pohřebišť. Ústředním orgánem státní správy pro pohřebnictví je Ministerstvo pro místní rozvoj, které může výkon této agendy usměrňovat. Soukromoprávní vztahy pak nalézáme v užívacích vztazích k hrobovému místu (nájem a obdobné smlouvy). Podnět sp.zn. 6380/2011/VOP/MH V minulosti uzavřené smlouvy o nájmu hrobového místa "na věčné časy" nebo "na dobu trvání hřbitova" jsou nadále platné. Pronajímatel hrobového místa je povinen tento právní stav respektovat. Pokud by bylo třeba k dodatku či nové smlouvě přistoupit, měla by být původní ustanovení o délce pronájmu "na věčné časy" či "na dobu trvání hřbitova" zachována, neboť nejsou v rozporu s platným zákonem o pohřebnictví. Na ochránce se obrátil pan P. S. s žádostí o pomoc ve věci užívání hrobového místa na hřbitově v Soběslavi, které v roce 1944 zakoupil jeho děda. Stěžovatel ve svém dopise poukazoval na to, že hrobové místo bylo zaplaceno dle stvrzenky vydané městem Soběslav na dobu trvání hřbitova, jinak také "na věčné časy". V souvislosti se zákonem o pohřebnictví požadovala obec po stěžovateli uzavření nové smlouvy o nájmu hrobového místa a žádala zároveň zaplacení nové platby nájemného za hrobové místo. V případě nezaplacení hrozila zrušením hrobového místa. Podnět směřoval do soukromoprávní oblasti hřbitovního a pohřebního práva, tedy mimo působnost ochránce. Obsahoval však kritiku právní úpravy, u níž ochránce případně může doporučit její změnu. Protože se nejednalo o ojedinělý podnět, rozhodl se jím ochránce blíže zabývat. Již v roce 2005 se ochránce v této věci obrátil na Ministerstvo pro místní rozvoj, v jehož gesci byl zákon o pohřebnictví připravován. Ministerstvo tehdy sdělilo, že pokud jde o staré smlouvy, uzavřené před účinností zákona o pohřebnictví, zůstávají dle jejich názoru nadále v platnosti. (pokud vyhovují po "technické stránce" současné právní úpravě zákona o pohřebnictví). Pokud technická stránka nevyhovuje, lze tento nedostatek řešit mezi pronajímatelem a nájemcem formou dodatku ke smlouvě, popř. novou smlouvou, přičemž v základu zůstává smlouva neměnná. Nájemce však musí prokázat, že hrobové místo bylo za určitou částku skutečně pronajato bez časového omezení, tzv. "na věčné časy", nebo na "dobu trvání hřbitova". Ochránce se rovněž přiklání k právnímu názoru, že v minulosti uzavřené smlouvy o nájmu hrobového místa "na věčné časy" nebo "na dobu trvání hřbitova" jsou nadále platné. Pronajímatel hrobového místa by proto měl tento právní stav respektovat, a pokud by bylo třeba k dodatku či nové smlouvě přistoupit, měla by být původní ustanovení o délce pronájmu "na věčné časy" či "na dobu trvání hřbitova" zachována, neboť nejsou v rozporu s platným zákonem o pohřebnictví. Stěžovateli ochránce doporučil, aby o zjednání nápravy požádal radu obce (města), které je dle zákona o obcích svěřeno uzavírání smluv o nájmu hrobových míst.