Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 20. listopadu 2008 Sp. zn.: 4151/2008/VOP/JŠM Zpráva o průběhu šetření ve věci podnětu paní O.L. A. Obsah podnětu Na veřejného ochránce práv se dne 17. 7. 2008 obrátila O.L., trvalým pobytem Sezimovo Ústí (dále jen "stěžovatelka"), se stížností na postup Komise pro projednávání přestupků města Sezimovo Ústí (dále jen "přestupková komise") v řízení o přestupku proti občanskému soužití, kterého se na ní měl dne 2. 9. 2007 dopustit pan V.L. (dále jen "obviněný"). Rovněž v něm vyjádřila nespokojenost s postupem Policie ČR, Okresní ředitelství Tábor, Obvodní oddělení Sezimovo Ústí (dále jen "OO PČR Sezimovo Ústí") při vyšetřování jí oznámeného přestupku. Se stížností v téže věci se na mě stěžovatelka obrátila již v polovině ledna 2008, kdy byla následně poučena o náležitostech podnětu veřejného ochránce práv a vyzvána k využití standardních stížnostních mechanismů (sp. zn. 404/2008/VOP/JŠM). S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka dostala odpověď na některé své námitky k postupu správních orgánů již v lednu 2008, bylo mé nynější šetření zaměřeno na následující otázky. Již ve svém původním podnětu vyslovila stěžovatelka pochybnosti o nestranném přístupu přestupkové komise, která se nejprve nechtěla věcí zabývat, následně měla jednat pouze s obviněným, a ani jí neumožnila nahlédnout do přestupkového spisu. Stěžovatelka měla dne 27. 2. 2008 požádat MěÚ Sezimovo Ústí o nahlédnutí do spisu (stěžovatelka doložila kopií svého dopisu ze dne 27. 2. 2008 s razítkem podatelny MěÚ Sezimovo Ústí). Uvádí, že na její žádost reagoval starosta města Sezimovo Ústí Ing. Bedřich Beneš (po urgenci) až dne 15. 7. 2008, a její žádosti nevyhověl. Ve zmíněném dopisu ze dne 27. 2. 2008 stěžovatelka vyslovuje názor, že jednání obviněného by mělo být kvalifikováno i jako přestupek urážky na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), který přestupkovou komisí projednán do té doby nebyl. Obdobnou námitku vznesla i ve stížnosti ze dne 4. 2. 2008 adresované Policii ČR Okresnímu ředitelství v Táboře (dále jen "OŘ P ČR Tábor"- část stížnosti týkající se postupu přestupkové komise měla být policejním orgánem postoupena přestupkové komisi k vyřízení (dopis ze dne č.j. ORTA-1394-1/ČJ-2008-57 ze dne 7. 2. 2008). Na tuto část své stížnosti nedostala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě (ani později) od správních orgánů odpověď. Stěžovatelka vytýká OO PČR v Sezimově Ústí, kterému spáchání přestupku oznámila, že při prošetřování jejího oznámení nebylo dostatečně aktivní (např. policisté se nepokusili v zahrádkářské kolonie nalézt případné svědky incidentu), za pochybení považuje i skutečnost, že OO PČR v Sezimově Ústí spolu s oznámením o přestupku nepostoupilo přestupkové komisi lékařskou zprávu, kterou vypracovala její praktická lékařka. Se stížností se proto obrátila na OŘ P ČR Tábor dopisem ze dne 4. 2. 2008. Ředitel OŘ P ČR Tábor stěžovatelku dopisem (č.j.: ORTA-1394-11/ČJ-2008-57-ST) ze dne 14. 3. 2008 vyrozuměl o tom, že její stížnost byla shledána jako nedůvodná. Do působnosti veřejného ochránce práv spadá činnost orgánů územních samosprávných celků v těch případech, kdy vykonávají státní správu, tj. přenesenou působnost. Postup orgánů územních samosprávných celků v řízení o přestupku je podle § 95a zákona o přestupcích výkonem přenesené působnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, zahájeno šetření ve věci podnětu stěžovatele. B. Průběh šetření Vedoucí oddělení veřejného pořádku, justice a financí se z mého pověření obrátil s výzvou podle § 15 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, na MěÚ Sezimovo Ústí a OŘ P ČR Tábor o vyjádření k podnětu a zaslání kopie předmětného spisového materiálu. Odpověď zástupce ředitele OŘ P ČR Tábor, pplk. Bc. Ing. Jiřího Štechra byla spolu s kopií vyžádaného stížnostního spisu do Kanceláře veřejného ochránce práv doručena dne 7. 8. 2008 (dopis č.j. ORTA - 7385/ČJ-2008-KR ze dne 5. 8. 2008). Z odpovědi vyplynulo, že vyřízením stížnosti byl pověřen por. Bc. Martin Zelenka, pracovník skupiny vnitřní kontroly, přičemž stížnost byla shledána jako nedůvodná. Oznámení o přestupku č.j. ORTA-838/PŔ-16-2007 bylo prošetřováno v souladu s ustanovením zákona o přestupcích a dále Závazným pokynem PP č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích. Skutečnost, že spolu s oznámením přestupku nebyla přestupkové komise zaslána i lékařská zpráva o zraněních stěžovatelky, nemohla mít na výsledek přestupkového řízení vliv, neboť byla přestupkové komisi doručena na žádost stěžovatelky dříve, než bylo řízení o přestupku ukončeno. Dne 12. 8. 2008 byla do Kanceláře veřejného ochránce práv doručena odpověď starosty města Sezimovo Ústí Ing. Bedřicha Beneše (č.j.: S/40/08 ze dne 7. 8. 2008) a kopie vyžádaného přestupkového spisu (č. j. MESU-2753/KPP-2007/přest. 52/07-1). V odpovědi starosta odkázal na své předchozí odpovědi určené stěžovatelce (dopis č.j. S/36/08 ze dne 15. 7. 2008 a dopis č.j. S/2/08 ze dne 9. 1. 2008). Na dopis stěžovatelky ze dne 27. 2. 2008 nereagoval, neboť jej považoval obsahově za opakovaný podnět, na který dostala odpověď již v dopisu ze dne 9. 1. 2008, z toho důvodu s ním neseznámil ani předsedu přestupkové komise. S předsedou přestupkové komise projednal až dopis stěžovatelky ze dne 5. 7. 2008, na který odpověděl dopisem ze dne 15. 7. 2008. Podle názoru starosty by vyhověním žádosti stěžovatelky o nahlédnutí do spisu zcela zbytečně eskalovaly rozpory mezi ní, MěÚ Sezimovo Ústí a obviněným (s obviněným má stěžovatelka letité spory). K právní kvalifikaci skutku starosta uvedl, že přestupková komise věc projednala na základě oznámení od OO PČR Sezimovo Ústí jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. V průběhu správního řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu či rozšíření právní kvalifikace na přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. C. Právní hodnocení Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. S ohledem na výše zjištěné skutečnosti jsem dospěl k závěru, že další využití tzv. vyšetřovacích oprávnění, kterými v souladu s ustanovením § 15 zákona o veřejném ochránci práv disponuji, není třeba, a věc hodnotím následujícím způsobem. Postup OO Policie ČR Sezimovo Ústí a OŘ Policie ČR Tábor Součástí zaslaného přestupkového spisu (č. j. MESU-2753/KPP-2007/přest. 52/07-1) je i spisový materiál, který byl k výše uvedené věci shromážděn Policií ČR, OO PČR Sezimovo Ústí v rámci postupu podle § 58 odst. 2 zákona o přestupcích pod č. j.: ORTA-838/PŘ-16-2007. OO PČR Sezimovo Ústí sepsalo dne 4. 9. 2007 v 13:00 hod. se stěžovatelkou protokol o podání vysvětlení. Stěžovatelka do protokolu mj. uvedla, že obviněný jí jednak fyzicky napadl a způsobil jí drobné zranění, ale rovněž jí napadnul verbálně, když na její adresu pronesl velmi hrubé výrazy. Z úředního záznamu, který v souvislosti s přijatým oznámením sepsal dne 4. 9. 2007 vrchní inspektor nprap. Pánek (policista OO PČR Sezimovo Ústí) vyplývá, že věc byla kvalifikována jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Z dalšího úředního záznamu (ze dne 5. 9. 2007) je zřejmé, že věc byla prošetřována policisty OO PČR Sezimovo Ústí. Toho dne byl na věc dotazován pan V. L., který připustil, že ví, o jaký incident se jedná, ale vylíčení jeho průběhu se nezakládá na pravdě s tím, že k uvedené věci se vyjádří až u přestupkové komise, která bude věc projednávat. Stejného dne byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že jí oznámený přestupek byl šetřen jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a byl podle § 58 odst. 1 zákon o přestupcích oznámen přestupkové komisi. S žádostí o podání odborného vyjádření se OO PČR Sezimovo Ústí obrátilo na MUDr. Alenu Hašplovou ze zdravotnického zařízení ZORAVEX, spol. s. r.o., až v druhé polovině měsíce října 2007. Vyžádané odborné vyjádření bylo vystaveno lékařkou dne 9. 11. 2007 a přestupkové komisi doručeno (cestou OO PČR Sezimovo Ústí) dne 13. 11. 2007. V postupu OO PČR Sezimovo Ústí jsem zjistil následující pochybení. Z obsahu vysvětlení podaného stěžovatelkou dne 4. 9. 2007 vyplývá, že pan V. L. jí měl (kromě jiného) i velmi hrubými výrazy urážet. Domnívám se tedy, že věc měla být kvalifikována nejen jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona přestupcích, ale i jako přestupek ublížení na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Za správnou právní kvalifikaci skutku je primárně odpovědný správní orgán příslušný k projednání přestupku, nicméně tím se nezbavuje odpovědnosti policejní orgán. Náležitá právní kvalifikace umožňuje policejnímu orgánu zvolit správný postup při plnění povinností uložených mu v zákoně o přestupcích, zejm. § 58 cit. zákona. S ohledem na skutečnost, že přestupek ublížení na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích je přestupkem tzv. návrhovým (srov. § 68 odst. 1 zákona o přestupcích), bylo podle mého názoru žádoucí, aby stěžovatelka byla v souvislosti s podáním vysvětlení, příp. v souvislosti s oznámením přestupku přestupkové komisi, poučena rovněž o náležitostech návrhu a lhůtě k jejímu podání. OO PČR Sezimovo Ústí se dopustilo i drobné nepřesnosti ve vyrozumění stěžovatelky (vyrozumění oznamovatele ze dne 5. 9. 2007), když v popisu skutku ze dne 2. 9. 2007 zcela opominulo zmínit i verbální útoky. Za pochybení nepovažuji skutečnost, že OO PČR Sezimovo Ústí zaslalo přestupkové komisi oznámení o přestupku bez lékařské zprávy. Podle ustanovení § 58 odst. 2 zákona o přestupcích (ve vztahu k tam vyjmenovaným přestupkům) má orgán policie učinit "nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem." Smyslem úkonů policejního orgánu prováděných podle výše uvedeného ustanovení je, aby byly získány důkazní prostředky, které mají povahu "neodkladných a neopakovatelných úkonů" a jejichž pozdější provedení správním orgánem by již nebylo možné. Stejný výklad je uveden i v interním předpisu - Závazném pokynu Policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích. V souvislosti s ustanovením § 58 odst. 2 zákona o přestupcích však musím zmínit i další námitku stěžovatelky, která OO PČR Sezimovo Ústí vyčítala nedostatečnou aktivitu při prošetřování přestupku. Podle mého názoru bylo od počátku zřejmé, že v řízení o přestupku budou proti sobě tvrzení stěžovatelky a tvrzení obviněného, a s ohledem na zásadu "in dubio pro reo" bude proto poměrně obtížné spáchání přestupku obviněnému prokázat. Z toho důvodu bylo zcela namístě prověřit, zda se v místě a čase incidentu nacházely (kromě stěžovatelky, obviněného a jeho rodiny) i další osoby, které by mohly k věci podat svědeckou výpověď. Přestože stěžovatelka při podání vysvětlení žádného svědka sama neuvedla, bylo docela možné, že se na místě další osoby zdržovaly (přestupek měl být spáchán v neděli odpoledne, v zahrádkářské kolonii v době sklizní). Pravděpodobnost nalezení dalších svědků s postupem času významně klesá, z toho důvodu bylo vhodné, aby policejní orgán věc prověřil. Jelikož pochybení nezjistilo OŘ P ČR Tábor v rámci stížnostního řízení, musím konstatovat pochybení i v jeho postupu. Postup přestupkové komise Z výše uvedeného hodnocení postupu OO PČR Sezimovo Ústí je zřejmé, že některé tam zmíněné výhrady lze vztáhnout i k postupu přestupkové komise. Z předloženého spisového materiálu i z vyjádření starosty města Sezimovo Ústí Ing. Bedřicha Beneše vyplývá, že přestupková komise přejala právní kvalifikaci skutku, která byla uvedena již v oznámení od OO PČR Sezimovo Ústí, aniž se zabývala jeho správností. Důvody, které mě vedou k závěru, že právní kvalifikace nebyla stanovena správně a část věci měla být projednávána jako přestupek ublížení na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, jsem uvedl již výše, a proto na ně pro stručnost odkazuji. Dovolím si na tomto místě pouze zopakovat, že hlavní odpovědnost za správnou kvalifikaci, resp. průběh přestupkového řízení nesla přestupková komise, právní kvalifikace uvedená policejním orgánem v oznámení přestupku není pro přestupkovou komisi závazná. Od nesprávné kvalifikace se odvíjí další pochybení přestupkové komise. Jelikož přestupek ublížení na cti je návrhovým přestupkem, měla být stěžovatelka náležitě poučena, zejména o náležitostech návrhu, lhůtě k jeho podání (ve smyslu § 68 zákona o přestupcích), povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení v případech zastavení řízení o přestupku (ve smyslu § 79 odst. 1 zákona o přestupcích) a podmínkách, za kterých může správní orgán od uložení povinnosti nahradit náklady řízení upustit (ve smyslu § 79 odst. 3 zákona o přestupcích). V případě, že by stěžovatelka podala příslušný návrh, stala by se účastníkem řízení, byla by přestupkovou komisí vyrozuměna o výsledku přestupkového řízení, resp. obdržela by písemné vyhotovení rozhodnutí přestupkové komise, měla by právo nahlížet do přestupkového spisu. Rubem těchto procesních práv navrhovatele je povinnost nahradit náklady řízení v případech, (mimojiné) kdy spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. S ohledem na důkazní nouzi v konkrétním případě bylo velmi pravděpodobné, že by stěžovatelka byla povinna uhradit náklady řízení (paušální částka nákladů řízení je stanovena v současnosti ve výši 1.000,- Kč). Ze správního spisu dále vyplývá, že přestupková komise po obdržení oznámení o přestupku od OO PČR Sezimovo Ústí si k podání vysvětlení předvolala obviněného (resp. podezřelého z přestupku pana V. L. a následně se rozhodla věc odložit podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích.[1] Správní spis obsahuje poměrně podrobné odůvodnění tohoto postupu v protokolu o odložení věci ze dne 9. 10. 2007 (č.j. MESU-2753/KPP-2007/přest.52/07-5), v němž přestupková komise shrnuje svá dosavadní zjištění v této věci a konstatuje: "Podle názoru přestupkové komise nelze takové jednání na základě předloženého spisového materiálu a jejího vlastního zjištění (výpověď V.L. dne 9. 10. 2007) V.L. spolehlivě prokázat, protože zde stojí proti sobě jeho tvrzení a tvrzení O.L. Ta sama uvedla, že jeho jednání vůči ní nebyl nikdo přítomen. Přestupková komise je přesvědčena, že za této důkazní situace nezbývá, než věc odložit, a proto rozhodla, jak je výše uvedeno" Takový postup není podle mého názoru v souladu se zákonem o přestupcích. Přestože přestupková komise i následně pokračovala v projednávání přestupku (viz úřední záznam ze dne 21. 11. 2007) s ohledem "na nové okolnosti věci", nelze přehlédnout, že se tak stalo až po urgenci stěžovatelky. Pokud byla věc odložena přestupkovou komisí dle výše uvedeného § 66 odst. 3 písm. a) zákon o přestupcích, jednalo se o nesprávný postup, neboť hypotéza tam obsažené právní normy na předmětnou situaci nedopadala. Důvod, který vedl přestupkovou komisi k odložení věci, v zákoně o přestupcích jako důvod pro odložení uveden není a postup přestupkové komise tedy nebyl v souladu se zákonem. Ačkoliv smyslem institutu odložení věci podle zákona o přestupcích je racionalizovat a zefektivnit činnost přestupkových komisí, které se tak vyhnou provádění zbytečných procesních úkonů a sníží se celková administrativní pracnost (obecná zásada procesní ekonomie), nelze odhlédnout od skutečnosti, že důvody pro odložení věci obsažené v § 66 zákona o přestupcích jsou uvedeny taxativně, tj. nelze jejich okruh nad rámec stanovený zákonem rozšiřovat. V obecné rovině je cílem přestupkového řízení, resp. činností přestupkových orgánů ochrana společnosti před pácháním přestupků (§1 zákona o přestupcích), jejich odhalování a projednávání. Nelze ovšem pominout, že v přestupkovém řízení se často kromě obviněného objevuje i další účastník řízení (poškozený, navrhovatel), který má zpravidla zájem na odhalení a potrestání pachatele přestupku. V této souvislosti mu právní úprava přiznává i (omezená) procesní oprávnění, která může realizovat až v průběhu řízení o přestupku. Je třeba zmínit i to, že v případě zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích je vydáváno standardní rozhodnutí, které musí být oznámeno účastníkům řízení (narozdíl od odložení věci). Takové rozhodnutí musí obsahovat i odůvodnění, ve kterém musí správní orgán uvést, na základě jakých podkladů rozhodoval, jak tyto podklady hodnotil a případně se vypořádat s případnými návrhy účastníků řízení. Vydané rozhodnutí může být následně předmětem přezkumu v rámci odvolací řízení, resp. přezkumného řízení. Rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) cit. zákona je meritorním rozhodnutím a vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, což na druhou stranu posiluje i právní jistotu obviněného, že nebude pro stejný skutek znovu stíhán (zásada "ne bis in idem"). Z výše uvedeného vyplývá, že ani v případech, kdy je správní orgán přesvědčen, že v řízení o přestupku se obviněnému nepodaří přestupek prokázat, není možné podle stávající právní úpravy věc odložit. Odložení věci z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 66 zákona o přestupcích, s nímž se občas setkávám při šetření podnětů, není projevem neznalosti nebo nedbalosti správních orgánů, ale spíše jejich snahou vyhnout se řízení o přestupku. Tento postup často vyvolá v oznamovatelích (potencionálních účastnících řízení) různá podezření ohledně nestrannosti úředních osob a vede k jejich následnému obviňování z manipulace, podjatosti, nestandardnímu jednání apod. To uvádím i s ohledem na skutečnost, že pochybnosti v tomto směru vyjádřila i stěžovatelka (v podnětu z ledna 2008), nicméně po prostudování spisového materiálu jsem jakékoliv nestandardní postupy zpochybňující nestrannost přestupkové komise neodhalil. Z rozhodnutí přestupkové komise (č.j.: MESU-2753/KPP-2007/přest.52/07-11) ze dne 12. 12. 2007 vyplývá, že řízení o přestupku bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, protože spáchání skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Přestože nikterak nezpochybňuji, že důkazní situace v řízení o přestupku nebyla od počátku jednoduchá, domnívám se, že ani v těchto případech by přestupková komise neměla rezignovat na projednávání přestupků, ale využít všech možností, které se jí v této souvislosti nabízí. Přestože z výpovědi stěžovatelky vyplynulo, že na místě přestupku se zdržovala i manželka obviněného, nebyla k věci vyslechnuta. Obdobnou výtku, jako jsem uvedl již výše k postupu policie - tedy že nebylo provedeno žádné šetření k dalším svědkům projednávaného přestupku, mohu uvést i na adresu přestupkové komise. Stěžovatelka se ve svém dopisu ze dne 27. 2. 2008 obrátila na MěÚ Sezimovo Ústí s žádostí o nahlížení do spisu. Svoji žádost odůvodnila tím, že její střet s panem V.L. nebyl první. Obdobný požadavek vznesla již v prosinci 2007 (adresovaný členům zastupitelstva města Sezimovo Ústí), motivy vysvětluje i v dopisu ze dne 30. 12. 2007 (adresovaný starostovi města Sezimovo Ústí). V této věci se dostalo stěžovatelce následujících reakcí od starosty města Sezimovo Ústí - na dopis stěžovatelky ze dne 30. 12. 2008 reagoval dopisem č.j.: S/2/08 ze dne 9. 1. 2008), na dopis stěžovatelky ze dne 27. 2. 2008 nereagoval vůbec, resp. reagoval až na urgenci stěžovatelky ze dne 5. 7. 2008 dopisem č.j.: SS/36/08 ze dne 15. 7. 2008. Jak byla vyřízena část stížnosti postoupená přestupkové komisi Policií ČR, není ze správního spisu ani z odpovědi starosty patrné. Starosta ve svých odpovědích poukazuje na procesní postavení svědka s tím, že nahlížet do správního spisu je oprávněn pouze účastník řízení. V posledním dopisu ze dne 15. 7. 2008 stěžovatelce nicméně sdělil výsledek přestupkového řízení. Nahlížení do spisu se řídí ustanovením § 38 správního řádu, podle kterého mají právo nahlížet do spisu účastníci a jejich zástupci. Jiným osobám správní orgán umožní nahlédnout do spisu, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem. Odepře-li správní orgán osobě nahlížet do spisu nebo jeho části, vydá o tom usnesení, které se oznamuje pouze této osobě. Usnesení musí mít obsahové a formální náležitosti, které pro rozhodnutí (v širším smyslu) požaduje správní řád (není-li stanoveno jinak). S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že na žádost stěžovatelky měla reagovat přestupková komise nikoli prostým přípisem, ale vydáním usnesením, ve kterém by se vyjádřila k důvodům, pro které nelze stěžovatelce umožnit nahlédnutí do spisu. Na vydání usnesení se vztahují i lhůty stanovené správním řádem pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu). Musím tedy konstatovat, že žádost stěžovatelky nebyla vyřízena v souladu s ustanovením správního řádu. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka se mohla stát účastníkem řízení (viz výše), pokud by byla věc přestupkovou komisí kvalifikována jako přestupek ublížení na cti a stěžovatelka včas poučena o nutnosti podat návrh, bylo by podle mého názoru namístě žádosti vyhovět. D. Závěr Na základě výše uvedených skutečností konstatuji, že jsem v postupu přestupkové komise, OO PČR Sezimovo Ústí a OŘ P ČR Tábor shledal pochybení, která jsou specifikována v části C této zprávy. Svoje šetření končím v souladu s § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv a na výše jmenované instituce se obracím s žádostí, aby se k mým závěrům do 30 dnů od doručení dopisu vyjádřily. Jejich vyjádření bude podkladem pro vydání mého závěrečného stanoviska ve věci. Zprávu o průběhu šetření obdrží rovněž stěžovatelka. JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv [1] Podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích: ""(3) Správní orgán věc dále odloží, jestliže ... a) došlé oznámení (§ 67 odst. 2) neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci podle § 71,"