Text dokumentu

TISKOVÁ ZPRÁVA ze dne 4. června 2020 Stát sice nabízí příspěvek na dojížďku, ale žádosti formalisticky odmítá Lidé v evidenci úřadu práce mohou žádat o příspěvek na dojížďku, pokud si najdou práci jinde než v místě bydliště. Stát tím podporuje nezaměstnané, aby se lépe uplatnili na trhu práce. Na poskytnutí příspěvku sice obecně není právní nárok, ale pokud žadatel splní stanovené podmínky, měl by úřad práce jeho žádosti vyhovět. Podle zástupkyně ombudsmana však Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně nerespektují účel příspěvku, nejednají vstřícně, jak by veřejná správa měla, a žádosti o příspěvek aktivní politiky zaměstnanosti posuzují formalisticky. Příspěvek na dojížďku je jedním z nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. Jeho cílem je motivovat nezaměstnané, aby se nebáli hledat si práci i mimo místo bydliště. Příspěvek má kompenzovat zvýšené náklady na dopravu, které jim v souvislosti s dojížděním na vzdálenější pracoviště vzniknou. Jednou z podmínek poskytnutí příspěvku je délka pracovního poměru, který musí být sjednán buď na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou minimálně 6 měsíců. Současně musí být evidence žadatele na úřadu práce ukončena právě z důvodu nástupu do nového zaměstnání. „Příspěvek na dojížďku může znamenat významnou pomoc lidem, kteří nemohou najít práci v místě bydliště. Může být tím, co rozhodne, jestli člověk nastoupí do nového zaměstnání, nebo zůstane dál nezaměstnaný. Nemělo by docházet k případům, kdy lidé v evidenci úřadu práce nerezignují, najdou si zaměstnání ve větší vzdálenosti od bydliště, jsou ochotni dojíždět, a úřad práce jim pak formalisticky žádost o příspěvek zamítne,“ kritizuje zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková přístup úřadů. Odkazuje přitom na jeden z případů, jehož šetření ukončila. Stěžovatelka byla s několika pauzami v evidenci úřadu práce téměř dvacet let. Je osobou zdravotně znevýhodněnou, takže hledání práce je pro ni o to složitější. Nevzdala se, absolvovala rekvalifikační kurz a nakonec se jí podařilo najít si práci v rekvalifikovaném oboru, ale s dojížděním. Pracovní smlouva byla sjednána na dobu určitou přesahující dobu 6 měsíců a žena požádala úřad práce o příspěvek na dojížďku. Přiložila všechny dokumenty, které úřad požadoval: pracovní smlouvu, potvrzení budoucího zaměstnavatele, doklady o bezdlužnosti a potvrzení banky o zřízení účtu. Úřad práce však její žádost zamítl z důvodu nesplnění podmínky trvání pracovního poměru minimálně 6 měsíců. Sdělil jí, že žádost komplexně posoudil ve smyslu platné právní úpravy a s ohledem na současnou situaci na trhu práce, ale nijak blíže neuvedl, jaké další okolnosti zvažoval a k jakým závěrům v nich dospěl. Nevysvětlil, proč stěžovatelka podle něj nesplnila podmínku délky pracovního poměru, když formálně vzato tuto podmínku splnila, protože její pracovní smlouva byla uzavřena přesně na 6 měsíců a 4 dny. Úřad práce po šetření bývalé ombudsmanky Anny Šabatové odmítl svůj závěr přehodnotit a Ministerstvo práce a sociálních věcí ho v tom podpořilo s odůvodněním, že příspěvky aktivní politiky zaměstnanosti slouží k zajištění stabilního a dlouhodobého zaměstnání, což by v případě stěžovatelky nebylo dosaženo. „Veřejná správa je především službou veřejnosti. Úřady by proto měly k lidem přistupovat vstřícně a objektivně. Způsob, jakým úřad práce zamítl žádost o příspěvek na dojížďku, však rozhodně za projev vstřícného přístupu nelze považovat,“ vytýká zástupkyně ombudsmana úřadu práce. Nesouhlasí ani s přístupem ministerstva: „Chápu, že se stát snaží podporovat lidi v získání stabilního zaměstnání. Jestliže ale stanoví jako jednoznačnou podmínku pro přiznání příspěvku minimální dobu trvání pracovního poměru 6 měsíců, nemůže odmítnout někoho, kdo ji splnil, byť s rozdílem několika dnů. Jiné hodnocení dělá z rozhodování úřadu práce i ministerstva značně netransparentní záležitost.“ Popisovaný přístup úřadu práce a ministerstva k poskytování příspěvků aktivní politiky zaměstnanosti není ojedinělý. Stejnou nevstřícnost a formalismus zaznamenala zástupkyně ombudsmana i v dalším ukončeném případu, v němž úřady zamítly žádost o příspěvek na přestěhování (pozn. tento příspěvek už v současnosti není poskytován). Důvodem mělo být, že žadatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi přestěhováním se a vznikem pracovního poměru, kdy podle výkladu úřadů musí žadatel nejprve uzavřít pracovní smlouvu a nastoupit do zaměstnání, a teprve následně změní bydliště. Žadatelka o příspěvek však změnila bydliště jeden den před nástupem do nového zaměstnání. Podle zástupkyně ombudsmana úřady opět postupovaly formalisticky a nerespektovaly účel poskytování příspěvku. Zcela pominuly reálnou posloupnost, kdy si lidé zajišťují nové bydlení v předstihu, aby nejpozději v den nástupu do nového zaměstnání bydleli v novém místě. V případě stěžovatelky vůbec nevzaly v úvahu, že žena své bydliště změnila, protože nastupovala do zaměstnání v jiném regionu, takže podmínku příčinné souvislosti mezi přestěhováním a novým zaměstnáním splnila. Protože úřad práce i ministerstvo odmítly v uvedených případech změnit názor na otázku splnění podmínek pro přiznání příspěvku na dojížďku i příspěvku na přestěhování, rozhodla se zástupkyně ombudsmana v souladu se zákonem o veřejném ochránci práv informovat veřejnost o jednání úřadů. „S ohledem na současnou situaci na trhu práce a na postupný nárůst počtu nezaměstnaných v důsledku pandemie koronaviru lze očekávat větší zatížení úřadů práce, zvýšení žádostí o rekvalifikace a požadavky na další příspěvky aktivní politiky zaměstnanosti. Apeluji proto na úřady práce, aby i v této náročné situaci nezapomínaly na naplňování principů dobré správy při své každodenní činnosti,“ uzavírá zástupkyně ombudsmana.