Poznámka/Výsledek případu

Text dokumentu

Sp. zn. 7546/2018/VOP/MKL Č. j. KVOP-32172/2019 Datum 12. července 2019 Vážený pane generální řediteli, obracím se na Vás ve věci šetření podnětu pana A., nar. xxx, t. č. ve Věznici Odolov (dále také jako "stěžovatel"). Stěžovateli nebyl schválen návrh na přerušení výkonu trestu. Ve zprávě o šetření ze dne 4. 1. 2019 jsem konstatovala, že Věznice Odolov pochybila, když neuvedla odůvodnění v rozhodnutí o neschválení povolení opustit věznici. Samotnou skutečnost zamítnutí jsem jako pochybení neshledala, jelikož ředitel má při posouzení povolení opuštění věznice široký prostor pro úvahu. V závěrečném stanovisku ze dne 2. 5. 2019 jsem navrhla, aby Věznice Odolov do budoucna v rozhodnutí o nepovolení opuštění věznice uváděla odůvodnění, což ředitel dotčené věznice plk. Mgr. Tomáš Kubín odmítl akceptovat. Z výše uvedených důvodů využívám svého oprávnění podle ustanovení § 20 odst. 2 písm. a) zákona o veřejném ochránci práv[1] a informuji Vás jako nadřízený úřad o skutečnosti, že Věznice Odolov neprovedla mnou navržená opatření k nápravě. Žádám Vás o vyjádření k celé věci, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto dopisu. Své stanovisko v dané právní problematice odůvodňuji následovně. Skutečnost, zda je rozhodnutí o nepovolení přerušení trestu správním aktem, resp. správním rozhodnutím dle správního řádu, není podstatná. Podstatné je, že v obecné rovině postupem věznice - nepovolením přerušení trestu, resp. opuštění věznice - může dojít k zásahu do práv odsouzeného. Odkazuji na případ Giszczak proti Polsku, ve kterém Evropský soud pro lidská práva shledal zásah státu do práva na soukromí a rodinný život tím, že nebyla odsouzenému umožněna návštěva jeho dcery ve vážném zdravotním stavu.[2] V tomto rozhodnutí zároveň ESLP uvádí, že státům, resp. věznicím, je ponechán široký prostor pro úvahu, zda žádosti o přerušení trestu vyhoví. Z uvedeného je patrné, že rozhodnutí o přerušení trestu je potenciálně způsobilé způsobit zásah do práva na soukromí a rodinný život, a to i přesto, že osoba je již ve výkonu trestu odnětí svobody a některá její práva jsou omezena ze zákona. S ohledem na potenciální zásah do práv považuji proto za nezbytné odůvodňovat rozhodnutí tak, aby byly patrné úvahy, ze kterých ředitel věznice při svém rozhodnutí vycházel. Zároveň neodůvodněné rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a neexistuje tak žádná záruka proti případnému svévolnému posouzení ředitelem. Není nutné, aby odůvodnění bylo zvlášť rozsáhlé, v konkrétním případě by zcela postačilo uvést okolnosti, které ředitel věznice uvedl ve svém vyjádření v rámci mého šetření. Tedy, že situace se stěžovatelem byla zavčas řešena ústně, existovaly další možnosti péče o stěžovatelovy děti (sousedka, prarodiče), a proto nevyhodnotil stěžovatelovu situaci jako naléhavou. Obecně se pak zpravidla bude jednat o informace, které věznice, resp. její odborní zaměstnanci mají k dispozici a ze kterých vycházejí při vydávání doporučení pro ředitele. Požadavek odůvodnění rozhodnutí tedy neklade na věznici žádné zvýšené nároky. Zároveň se věznice nemusí obávat zvýšeného zatížení v potřebě odůvodňovat zamítavá rozhodnutí o povolení opustit věznici ve zřejmě nedůvodných případech, jelikož návrhy podávají zpravidla vychovatelé, kteří již sami provádějí prvotní úvahu o tom, zda má smysl návrh podat, či ne. V poslední době eviduji zvýšený nápad podnětů, směřujících proti nepovolení opustit věznici. V těchto případech, které se netýkají toliko Věznice Odolov, pak zpravidla chybí odůvodnění rozhodnutí o nepovolení opustit věznici. Uvedené je nejpravděpodobněji způsobeno tím, že právní předpisy upravující výkon trestu odnětí svobody explicitně nestanoví povinnost odůvodňovat zamítnutí žádosti odsouzeného o přerušení výkonu trestu,[3] bez odůvodnění však nelze naplnit základní zásady činnosti správních orgánů, totiž zásadu zákazu zneužití správního uvážení (legitimní cíl a nezbytnost) a zásadu legitimního očekávání. Rozhodnutí o nepovolení opustit věznici by mělo být odůvodněno tím spíše, že rozhodnutí o povolení přerušení výkonu trestu již odůvodnění obsahuje.[4] S ohledem na výše uvedené si dovoluji Vám doporučit provést změnu nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 46/2017, o postupu při přerušení výkonu trestu odnětí svobody nebo trestního opatření odnětí svobody, opuštění věznice v souvislosti s návštěvou nebo programem zacházení a povolování účasti odsouzených na akcích konaných mimo věznici, a to tak, aby stanovilo povinnost odůvodňovat rozhodnutí i v případě zamítnutí žádosti o přerušení výkonu trestu. Děkuji Vám za spolupráci. S pozdravem Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv (dopis je opatřen elektronickým podpisem) Vážený pan genmjr. PhDr. Petr Dohnal generální ředitel Generální ředitelství Vězeňské služby ČR Soudní 1672/1a 140 67 Praha 4 [1] Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [2] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Giszczak proti Polsku, ze dne 29. 11. 2011, stížnost č. 40195/08; v originálním anglickém znění dostupný z http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-107589. [3] Ustanovení § 56 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 16 a § 17 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 46/2017, o postupu při přerušení výkonu trestu odnětí svobody nebo trestního opatření odnětí svobody, opuštění věznice v souvislosti s návštěvou nebo programem zacházení a povolování účasti odsouzených na akcích konaných mimo věznici. [4] Závěrečné stanovisko ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 1640/2016/VOP/PD, dostupné z http://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/4676.