Text dokumentu

15A 108/2013-277 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Veřejný ochránce práv, se sídlem Údolní 39, Brno, proti žalovanému: Městský úřad Duchcov, se sídlem nám. Republiky 5, Duchcov, zastoupený JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, za účasti osob zúčastněných a řízení: 1) TALWIN a.s., IČ 28265769, se sídlem Moldava, zastoupená JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, 2) Obec Moldava, se sídlem Moldava 113, zastoupená JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1112/27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, a ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, t a k t o : I. Ve vztahu k rozhodnutí Městského úřadu Duchcov ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, se žaloba odmítá. II. Rozhodnutí Městského úřadu Duchcov ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, se pro nezákonnost a vady řízení z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.10.2014, č.j. 15 A 108/2013-138, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včasnou žalobou podanou k ochraně veřejného zájmu podle § 66 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, kterým bylo ve sloučeném územním a stavebním řízení rozhodnuto o umístění a povolení stavby „Fotovoltaická výrobna elektrické energie“ umístěné na p.p.č. 232/2 (původně 232/1, 232/2 a 241/1), k.ú. Moldava. Současně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Zemní vedení VN 22 kV Hrob-Moldava-Oldříš“ tak, jak je zakresleno v situaci v měřítku 1 : 2 000. Ve své žalobě se žalobce zabýval nejprve otázkou naplnění podmínek jeho aktivní legitimace k podání předmětné žaloby. Konstatoval, že si je vědom, že je povinen v předmětné věci prokázat existenci závažného veřejného zájmu na podání předmětné žaloby. Uvedl, že pojem veřejný zájem je neurčitý právní pojem, který je třeba vyložit v kontextu příslušné úpravy a poté pod něj subsumovat okolnosti konkrétního případu. Veřejným zájmem dle žalobce je mimo jiné zájem na ochraně příznivého životního prostředí či dodržování předpisů stavebního práva. Považuje tedy za veřejný zájem, na nějž odkazuje ustanovení § 66 odst. 3 s.ř.s. rušení správních rozhodnutí porušujících předpisy určené k ochraně životního prostředí či k ochraně základních hodnot chráněných stavebním zákonem. Závažnost předmětného veřejného zájmu žalobce shledává v daném případě v kumulaci porušení řady ustanovení odvětvových předpisů dosahujících intenzity popření samotných principů zákonnosti a principu prevence. Závažnost rovněž spatřuje v přetrvávajícím negativním vlivu povolených staveb na životní prostředí a nezastavěné území. Zvlášť závažný veřejný zájem spatřuje žalobce rovněž v neschopnosti veřejné správy dosáhnout nápravy mimořádnými opravnými prostředky. Žalobce trvá na tom, že v případě stavby fotovoltaické elektrárny i stavby zemního vedení nedošlo k řádnému vyhodnocení jejich vlivu na životní prostředí. Nebyl řádně zvažován zásah do krajinného rázu ani vliv na Ptačí oblast Východní Krušné hory. Nebyla rovněž řešena výjimka z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů v lokalitě se vyskytujících. Za porušení principu prevence považuje žalobce rovněž skutečnost, že došlo k umístění předmětných staveb ve volné krajině v nezastavěném území a na nezastavitelných pozemcích. Následně žalobce stručně popsal průběh správního řízení. Uvedl, že až po skončení správního řízení do právního postavení stavebníků vstoupila společnost TALWIN a.s. Po právní moci žalobou napadených rozhodnutí vydal Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, stanovisko ze dne 10.9.2010, č.j. 162328/2010/KUUK, o vyloučení vlivu předmětných staveb na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvosti evropsky významné lokality, kterou je Ptačí oblast Východní Krušné hory. Rozhodnutím ze dne 17.9.2010, č.j. 2517/ZPZ/2010/NPO-047, udělil Krajský úřad Ústeckého kraje souhlas ke změně druhu pozemku p. č. 232/2 v k.ú. Moldava a ke změně způsobu jeho využití v souvislosti s činností v Ptačí oblasti Východní Krušné hory. Rozhodnutím ze dne 8.2.2010, č.j. MgMT ODŽP 003590/2010-201-s-p-06/Db, Magistrát města Teplice, odbor dopravy a životního prostředí udělil souhlas k trvalému odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu k části parcely p.č. 232/2 v k.ú. Moldava a Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 10.2.2010, č.j. 349/ZPZ/2010/10-SV-006, udělil souhlas k dočasnému vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu k další části parcely p.č. 232/2 v k.ú. Moldava. K podnětu občanského sdružení Přátelé Zeleného údolí Muldy Krajský úřad Ústeckého kraje zahájil z moci úřední řízení o přezkoumání žalobou napadených rozhodnutí. Ačkoli konstatoval nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí, pro dobrou víru stavebníka přezkumná řízení zastavil. Usnesení o zastavení přezkumu zrušilo Ministerstvo pro místní rozvoj a věc vrátilo Krajskému úřadu Ústeckého kraje k dalšímu řízení. Ten posléze zastavil přezkumná řízení pro uplynutí lhůt pro přezkum řízení. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že Česká inspekce životního prostředí na místě samotném zjistila, že stavby představují hrozbu zákonem zakázané či nedovolené změny přírody, konkrétně spočívající v tom, že dochází v důsledku předmětné výstavby k poškození a ničení biotopu zvláště chráněných rostlin a živočichů a k ničení části Ptačí oblasti Východní Krušné hory. Žalobce zdůraznil, že k prvotnímu pochybení došlo již při vydání koordinovaného podkladového stanoviska Magistrátem města Teplice, odboru dopravy a životního prostředí, ze dne 9.7.2009, č.j. MgMT ODŽP 088376/2009-V-104/Db, kde je uvedeno, že zájmy ochrany životního prostředí a ochrany přírody a krajiny nebudou dotčeny. V důsledku tohoto pochybení nebyly dle žalobce v rámci územního a stavebního řízení pro předmětné stavby opatřeny následující akty vydávané dle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“): stanovisko, zda záměr může mít samostatně nebo ve spojení s jinými koncepty nebo záměry významný vliv na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvosti ptačí oblasti, případně i stanovisko o posouzení vlivu záměru na ptačí oblast (pokud by nebyl významný vliv vyloučen), souhlas k činnosti v ptačí oblasti, souhlas se zásahem do krajinného rázu a výjimka z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Žalobce zdůrazňuje, že v daném případě byla stanoviska o vyloučení významného vlivu na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvosti ptačí oblasti a souhlas k činnosti v ptačí oblasti vydána až v době po vydání žalobou napadených rozhodnutí v situaci, kdy již předmětné stavby byly ve vysokém stupni rozestavěnosti. Žalobce trvá na tom, že vydání stanovisek k již realizovaným stavbám ex post není v souladu s právem, neboť tím je zcela popřen smysl těchto institutů. Konstatoval, že v případě posuzování daných skutečností až v okamžiku, kdy je již do území zasaženo stavební prací, je přirozený výskyt volně žijících ptáků a zvláště chráněných druhů rušivou činností již značně ovlivněn. Například volně žijící ptáci se již v zastavěné lokalitě a jejím okolí nemusí vyskytovat, volně se pohybovat, či dokonce hnízdit. Žalobce je přesvědčen, že v případě následně vydávaných stanovisek může být vnitřní postoj úředníka ovlivněn skutečností, že stavba již existuje. Žalobce rovněž zdůraznil, že případné podmínky obsažené ve stanoviscích vydávaných ex post nemohou být vtěleny do podmínek územního rozhodnutí a stavebního povolení. Žalobce rovněž namítl, že k umisťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné stavby byly umístěny ve volné krajině, a vzhledem k tomu, že s ohledem na svou rozlohu představují v krajině rušivý prvek, bylo třeba pro umístění staveb souhlasu se zásahem do krajinného rázu. Žalobce dále namítl, že povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů bylo příslušným orgánem vydáno rovněž až následně. V přezkumném řízení bylo pak zrušeno a příslušný orgán nové řízení o výjimce zastavil s tím, že již není potřeba, neboť stavby již byly provedeny a žádost se tak stala zjevně bezpředmětnou. Žalobce trvá na tom, že výjimka dle ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny byla nezbytným podkladem pro řízení dle stavebního zákona u předmětných staveb a její absence představuje významné porušení právních předpisů. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že ničení biotopu konkrétních druhů zvláště chráněných rostlin a živočichů (kopiník štětinolistý, bramborčík hnědý, ještěrka živorodá, chřástal polní, křepelka polní, zmije obecná a strnad luční), případně škodlivý zásah do jejich přirozeného vývoje stále trvá. Další porušení ustanovení stavebního zákona spatřuje žalobce ve skutečnosti, že stavby byly provedeny ve volné krajině v nezastavěném území. Žalobce zdůraznil, že nezastavěnému území je poskytována ve veřejném zájmu plná ochrana jak v situaci, kdy pro zájmové území není vydána územní dokumentace, tak i v případě, kdy funkční využití ploch v území je regulováno územně plánovací dokumentací. V daném případě, kdy dle žalobce nebyla pro území vydána územně plánovací dokumentace ani nebylo zastavěné území vymezeno opatřením obecné povahy, je ochrana nezastavěného území dána ustanovením § 18 odst. 5 zák. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), které v zásadě nepřipouští stavební činnost v tomto území. Dle žalobce posuzované stavby nelze podřadit pod žádnou z vypočtených typových staveb, pro něž toto ustanovení připouští výjimku. Žalobce trvá na tom, že se v daném případě nejedná o veřejnou technickou infrastrukturu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona, neboť stavba fotovoltaické elektrárny je ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách a výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen „energetický zákon“), stavbou určenou k výrobě elektrické energie, přičemž stavební zákon za technickou infrastrukturu považuje pouze energetická vedení a stavby s nimi související. Dále žalobce polemizoval se závěrem, k němuž dospěl Krajský úřad Ústeckého kraje v rámci řízení o přezkumu žalobou napadených rozhodnutí, že újma, která by vznikla stavebníkovi případným zrušením pravomocného rozhodnutí, by byla ve zjevném nepoměru k újmě veřejného zájmu. Nesouhlasí rovněž s argumentací Krajského úřadu Ústeckého kraje, že na výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů lze pohlížet jako na převažující veřejný zájem ekonomického charakteru a při dodržení podmínek a realizaci zmírňujících opatření bude dopad stavby na chráněné druhy rostlin a živočichů minimální, proto zájmy ochrany přírody nebudou v tomto případě zásadním způsobem dotčeny a nepřevyšují tak nad jinými zájmy v uvedeném místě. Žalobce trvá na tom, že zájem na získávání elektrické energie z obnovitelných zdrojů nemůže být upřednostněn před veřejným zájmem vyjádřeným v povinnostech pro investory v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Přitom odkázal na metodiku Ministerstva pro místní rozvoj týkající se staveb fotovoltaických elektráren (Metodický pokyn pro stavby a zařízení pro výrobu z vybraných obnovitelných zdrojů, Metodická pomůcka Ministerstva pro místní rozvoj k umisťování, povolování a užívání fotovoltaických staveb a zřízení a Metodické sdělení OÚP MMR k fotovoltaickým elektrárnám), kde se uvádí, že výrobny elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů se nepovažují za veřejnou technickou infrastrukturu, nemohou být vymezeny v územně plánovací dokumentaci jako veřejně prospěšné stavby a nelze pro ně vyvlastnit. Žalobce je pevně přesvědčen, že i v současné době závažný veřejný zájem na zrušení žalobou napadených rozhodnutí převažuje nad ekonomickými zájmy stavebníka. Trvá na tom, že negativní následky na životním prostředí vzniklé provedením a užíváním staveb i nadále přetrvávají. Žalobce trvá na tom, že stavebník, ani osoba, na níž následně přešla práva a povinnosti původních stavebníků, se nemůže v daném případě dovolávat dobré víry či neznalosti zákona, neboť si museli být vědomi, že realizací stavby bez příslušných podkladových rozhodnutí dotčených orgánů vážným způsobem poruší předpisy na úseku práva životního prostředí a stavebního práva. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný uvedl, že nesouhlasí se závěry žalobce. Žalovaný trval na tom, že postupoval v souladu s § 18 odst. 5 a 6 stavebního zákona, stavba byla povolena na pastvině, kterou zůstává. Zastával názor, že se jednalo o stavby dle § 2 odst. 2 písm. a) bod 4 (dříve bod 5) energetického zákona, tedy o elektrizační soustavu vzájemně propojený soubor zařízení pro výrobu, přenos a transformaci a distribuci elektřiny, včetně elektrických přípojek apod. Stavba byla povolena se souhlasem obce Moldava, nikdo v průběhu stavebního řízení nevznesl námitky. Konstatoval, že stavba byla povolena v souladu s územně plánovací dokumentací, jak je uvedeno v územním rozhodnutí o umístění stavby ze dne 24.8.2011. Podotkl, že souhrnné stanovisko Magistrátu města Teplice ze dne 9.7.2009 nebyl oprávněn přezkoumávat. Přesto souhlasí se závěry obsaženými v tomto stanovisku. Vyjádřil názor, že předmětné stavby nepodléhají procesu posuzování vlivů na životní prostředí podle zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životním prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“). Nejedná se totiž o stavbu uvedenou v příloze 1 citovaného zákona. Uvedl rovněž, že metodické pokyny ministerstva nejsou zákonným přepisem, kterým by byl nucen se řídit. Navíc pokyny jsou často měněny a bývají i málo srozumitelné. Své vyjádření k podané žalobě doplnil žalovaný svým podáním ze dne 16.10.2012. V tomto vyjádření zdůraznil, že trvá na tom, že předmětné stavby jsou stavbami, které svým charakterem splňují náležitosti uvedené v § 2 odst. 2 písm. a) bod 4 (dříve 5) energetického zákona. Jedná se o zemní vedení VN 22kV a připojovanou fotovoltaickou elektrárnu. Žalovaný trvá na tom, že uvedené stavby spolu úzce provozně souvisí a tvoří jeden celek. Trval na tom, že technickou infrastrukturu je možné povolit v rámci územního řízení i na nezastavěných a nezastavitelných pozemcích ve smyslu § 18 odst. 5 a 6 stavebního zákona. V souladu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona se za technickou infrastrukturu považuje mimo jiné i energetické vedení. Dále žalovaný uvedl, že v předmětných řízeních postupoval zcela shodně, jako postupoval Magistrát města Teplice ve věci obdobné stavby fotovoltaické elektrárny v obci Žalany. Magistrát města Teplice rovněž považoval fotovoltaickou elektrárnu za technickou infrastrukturu. Žalovaný neviděl důvod, proč by měl postupovat odlišně a považuje i nadále svůj postup za správný. Žalovaný připustil, že v době vydání žalobou napadených rozhodnutí pro obec Moldava neexistoval územní plán. Obec Moldava však vyjádřila souhlas s umístěním stavby přímo v předmětném správním řízení. Dále zdůraznil, že v odůvodnění rozhodnutí o umístění stavby a stavebním povolení fotovoltaické elektrárny je uvedeno, že podmínky stavby jsou v souladu s územně plánovací informací a stanoviskem obce a že stavba je umisťována v souladu s návrhem Územního plánu obce Moldava. Poukázal současně na skutečnost, že územní plán nemá v současnosti většina obcí v územní působnosti žalovaného. Odkázal i na znění § 90 stavebního zákona, kde pod písmenem a) je uvedeno, že v územním řízení se mimo jiné posuzuje, zda je záměr v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Také poukázal na ustanovení § 188a stavebního zákona, kde se uvádí, že určité stavby lze povolit v nezastavěném území do doby vydání územního plánu maximálně však do 31. prosince 2015. Dále žalovaný uvedl, že předmětný projekt byl projednáván v obecním zastupitelstvu obce Moldava na veřejných zasedáních ve dnech 25.8.2008, 22.10.2008 a 10.8.2009. Každý občan se mohl vyjádřit od 7.7.2009 do 3.8.2009. K otázce existence metodického stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj žalovaný uvedl, že je nutno danou záležitost posuzovat podle stavu k roku 2008, kdy územní řízení byla zahájena. V té době nebylo dle žalovaného stanovisko ministerstva jednoznačné, jeho dostupnost nebyla zřejmá a výklady dotčených orgánů byly často odlišné. Trval rovněž na tom, že metodická stanoviska nejsou pramenem práva. Metodická stanoviska, na která odkazuje žalobce, považuje žalovaný za nesprávná. Dále žalovaný uvedl, že umístit stavbu v území, kde není územní plán je možné v případě, že se stavba posuzuje ve veřejném zájmu a vyhodnotí se připomínky veřejnosti. V daném případě veřejnost žádné připomínky neměla. Odkázal rovněž na ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, kde neuvedeno, že v nezastavěném území lze umisťovat energetické stavby. Dále žalovaný argumentoval skutečností, že v případě fotovoltaické elektrárny jde o stavbu tvořenou plochými deskami, které zachycují sluneční paprsky. Jejich stavba má význam jen při určité minimální rozloze. Současně nemůže být tato stavba vystavena nadměrnému spadu emisí. Proto žalovaný považuje za vyloučené, aby předmětná stavba byla umístěna v zastavěné oblasti. Prakticky všechny fotovoltaické elektrárny jsou dle žalovaného povolovány na nezastavěných pozemcích, neboť jinde taková stavba postrádá reálný smysl. K možnosti spojení územního a stavebního řízení uvedl, že tato skutečnost závisí na posouzení stavebního úřadu. Poukázal rovněž, že v § 78 stavebního zákona je slovo „zejména“ pro postup u staveb, kde územní plán chybí. Ovšem v daném případě existovala územní informace a návrh územního plánu. Povolené stavby nejsou v rozporu těmito dokumenty. K námitce týkající se absence podkladových stanovisek dle zákona o ochraně přírody a krajiny žalovaný uvádí, že se závěry žalobce nesouhlasí. Tímto stanoviskem dle jeho názoru je právě koordinované závazné stanovisko Magistrátu města Teplice ze dne 9.7.2009, ve kterém je uvedeno, že daný orgán nemá k předmětným stavbám z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny jakýchkoliv námitek. Žalovaný nebyl oprávněn toto stanovisko přezkoumávat. Stanovisko bylo závazným podkladem pro jeho rozhodnutí ve věci. Žalovaný rovněž trval na tom, že posuzování vlivu na životní prostředí dle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí není nutné vzhledem k tomu, že předmětné stavby – zemní vedení 22kV a fotovoltaická elektrárna nejsou uvedeny v příloze č. 1, na kterou odkazuje § 3 bod a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Dle žalovaného je zřejmě úmyslné, že v předmětné příloze fotovoltaické elektrárny nejsou uvedeny, neboť se jedná o stavbu umístěnou na betonových nosnících a kovových tyčích, tedy jde ve své podstatě o stavbu odstranitelnou a dočasnou. Ve styku se zemí tato stavba zabírá jen minimální plochu. Na drtivé většině plochy tak zůstává původní porost jako před zahájením stavby. Ve vztahu k posouzení vlivu stavby na Ptačí oblast Východní Krušné hory, žalovaný uvedl, že dle jeho názoru byl vliv stavby posouzen v rámci výše uvedeného koordinovaného závazného stanoviska Magistrátu města Teplice ze dne 9.7.2009. Pro případ, že by soud dospěl k jinému názoru, žalovaný poukázal na skutečnost, že předmětná ptačí oblast zahrnuje značně rozsáhlou oblast, ve které jsou v odůvodněných případech stavby běžně povolovány. Dále žalovaný zdůraznil, že před vydáním kolaudačních souhlasů si stavebník opatřil všechny potřebné výjimky. Ohledně zásahu do krajinného rázu žalovaný uvedl, že plocha fotovoltaické elektrárny je ve vztahu k chráněné oblasti v podstatě malá a z řady pohledů není vůbec patrná. Žalovaný dále zdůraznil, že před vydáním kolaudačních souhlasů byly obstarány všechny výjimky a souhlasy podle zákona o ochraně přírody a krajiny a příslušná plocha byla řádně vyňata ze zemědělského půdního fondu. Stavby podle názoru žalovaného neohrožují přírodu a krajinu, živočichové se vrátili zpět, rostlinstvo nebylo narušeno, stavba byla dokončena a při výstavbě byla respektována všechna omezení stanovená ve stavebním povolení. Žalovaný tak souhlasí se stanoviskem, které vyjádřil Krajský úřad Ústeckého kraje v rozhodnutí o zastavení přezkumu, že dobrá víra stavebníka převažuje nad zájmem na dodržení zákonnosti, obzvláště ve chvíli, kdy stavba je řádně zkolaudována a v provozu a zjištěné případné narušení životního prostředí nepřetrvává, respektive za dobu výstavby bylo jen minimální. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které uvedl, že dle jeho názoru je argumentace žalovaného v řadě případů nepřiléhavá a často i zmatečná. Pozastavil se rovněž nad skutečností, že žalovaný své vyjádření vystavěl na obhajobě správnosti svého postupu, když v minulosti ve vyjádření ke zprávě veřejného ochránce práv o šetření předmětné záležitosti své pochybení uznal a vyvodil z toho vůči pověřeným pracovníkům příslušná pracovněprávní opatření. Žalobce zdůraznil, že trvá na tom, že zájem na získávání elektrické energie z obnovitelných zdrojů nemůže být upřednostněn před veřejnými zájmy spočívajícími v ochraně přírody, krajiny a zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Rovněž uvedl, že stavba fotovoltaické elektrárny není veřejnou infrastrukturou dle § 2 odst. 1 písm. k) energetického zákona, nýbrž stavbou určenou k výrobě elektrické energie ve smyslu téhož zákona. K argumentaci žalovaného týkající se aplikace § 90 stavebního zákona uvedl žalobce, že návrh územního plánu obce není závazným podkladem pro rozhodování o umístění záměru v území. K argumentaci ustanovením § 188a stavebního zákona pak žalobce uvedl, že citované ustanovení dopadá toliko na stavby technické infrastruktury, které byly pravomocně povoleny podle právních předpisů platných a účinných k 31.12.2006. K poznámkám týkajícím se metodických pokynů Ministerstva pro místní rozvoj žalobce uvedl, že jeho argumentace měla směřovat toliko k tomu, že výrobny elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie se nepovažují za veřejnou technickou infrastrukturu. Nijak nezpochybňuje závěr, že tyto instrukce nejsou pramenem práva. Žalobce zdůraznil, že otázka vlivu staveb na příznivý stav Ptačí oblasti Východní Krušné hory nemohla být posouzena v rámci koordinovaného stanoviska Magistrátu města Teplice, neboť k vydání takového stanoviska byl dle § 77a odst. 4 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny příslušný krajský úřad. Dále uvedl, že rozhodnutí krajského úřadu ohledně životního prostředí, na jejichž vydání žalovaný odkazoval, byla vydána až v době, kdy předmětné stavby byly ve vysokém stupni rozestavěnosti a nebylo tedy možné posoudit vliv těchto staveb na životní prostředí v době, kdy ještě k realizaci stavby nebylo přikročeno. V závěru repliky žalobce dal ke zvážení soudu, aby v případě zrušení žalobou napadených rozhodnutí zakázal žalovanému vycházet z nezákonných kolaudačních souhlasů ve své úřední činnosti a aby zavázal žalovaného ve vztahu k těmto kolaudačním souhlasům k postupu podle § 156 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Společnost TALWIN a.s. jako osoba zúčastněná na řízení se k věci vyjádřila svým podáním ze dne 8.1.2014 doplněným podáním ze dne 31.1.2014. Uvedla, že dnem 1.10.2009 na ni přešla práva z žalobou napadených rozhodnutí. K přechodu tedy došlo v době, kdy obě žalobou napadená rozhodnutí byla již pravomocná. Společnost TALWIN a.s. vyjádřila názor, že žalobce neprokázal existenci závažného veřejného zájmu na podání předmětné žaloby. Nedošlo ze strany žalobce ke konkretizaci skutečnosti, ve které má v daném případě spočívat závažný veřejný zájem, ani nebyly konkretizovány důkazy navrhované k prokázání existence tohoto zájmu. Společnost TALWIN a.s. vidí v podání žaloby účelový krok za účelem ochrany soukromých zájmů občanského sdružení Přátelé zeleného údolí Muldy. Trvá na tom, že v současné době žádný negativní vliv povolených staveb na životní prostředí a nezastavěné území neexistuje a nebyl zjištěn ani v době, kdy k žádosti společnosti TALWIN a.s. byla otázka vlivu staveb na životní prostředí přezkoumávána kompetentními orgány. Společnost TALWIN a.s. zdůraznila rovněž, že po přechodu práv ze žalobou napadených rozhodnutí na ni, si vyžádala veškerá chybějící stanoviska a vyjádření. Trvala na tom, že oprávněně vycházela z předpokladu, že žalobou napadená vykonatelná rozhodnutí jsou perfektní. Současně vynaložila snahu, aby napravila předchozí pochybení orgánu státní správy a doplnila chybějící doklady prokazující, že předmětná výstavba nijak nenarušuje zájmy ochrany přírody a životního prostředí, ani celistvost chráněné ptačí oblasti. Společnost TALWIN a.s. rovněž trvala na tom, že neprováděla žádné nezákonné ani jiné postupy, které by měly za následek vady řízení a následně vydání nezákonného rozhodnutí. Jednalo se o pochybení samotného správního orgánu. Samotná společnost postupovala po celou dobu v souladu s pravomocnými rozhodnutími a tedy v souladu se zákonem. V rámci přezkumu pak bylo konstatováno, že zrušením rozhodnutí zatížených vadou by došlo k poškození práv společnosti TALWIN a.s. nabytých v dobré víře, a tato újma by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu. Společnost TALWIN a.s. rovněž trvala na tom, že fakticky v daném případě nedošlo k narušení veřejného zájmu závažným způsobem. V závěru svého vyjádření společnost TALWIN a.s. poukázala na skutečnost, že podaná žaloba neobsahuje předepsané náležitosti – neobsahuje označení napadených výroků, není v ní uveden den, kdy bylo oznámeno rozhodnutí žalobci, neobsahuje žalobní body a neobsahuje důkazy, které žalobce navrhuje provést k prokázání svých žalobních tvrzení, případně navržené důkazy jsou označeny zcela neurčitě. Na vyjádření společnosti TALWIN a.s. jako osoby zúčastněné na řízení reagoval žalobce přípisem ze dne 28.2.2014. V tomto přípise zdůraznil, že veřejný ochránce práv nevystupuje v pozici „advokáta“ občanů, kteří se na něho obrátí. Šetření podnětu občanského sdružení Přátelé zeleného údolí Muldy bylo žalobcem ukončeno a k rozhodnutí uplatnit žalobu ve veřejném zájmu dospěl žalobce nezávisle na základě poznatků, které učinil v rámci předchozího šetření. Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v rámci přezkumu žalobou napadených rozhodnutí, na která společnost TALWIN a.s. několikrát poukázala, uvedl, že tato rozhodnutí krajského úřadu byla Ministerstvem pro místní rozvoj zrušena. Pouze z důvodu uplynutí lhůt již nedošlo k nápravě. To, že nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí byla krajským úřadem zjištěna, je však dle žalobce zcela zřejmé. V závěru pak žalovaný opět zdůraznil, že následně vydaná stanoviska a výjimky nemohou zhojit nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí. Nadto zrůznil, že souhlas se zásahem do krajinného rázu nebyl vůbec vydán a nebylo o jeho vydání ani požádáno. Na vyjádření žalovaného reagovala opět společnost TALWIN a.s. jako osoba zúčastněná na řízení. Ve svém přípise ze dne 13.8.2014 opětovně zdůraznila, že trvá na závěru, že ze strany žalobce nedošlo k prokázání existence závažného veřejného zájmu na podání předmětné žaloby. Dále zdůraznila, že by nemělo docházet k následnému rušení práv nabytých v dobré víře. Odkázala na ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu, ze kterého vyplývá, že správní orgány v rámci přezkumu musí šetřit práva nabytá v dobré víře. Konstatovala s poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.3.2013, č.j. 3 As 49/2012-24, že v určitých případech je přijatelnější dát přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn. S ohledem na uvedená navrhla, aby dobrá víra společnosti TALWIN a.s. byla chráněna. Rozhodnutím, kterým by byla žalobou napadená rozhodnutí zrušena, by došlo k porušení zásady přiměřenosti, právní jistoty a již zmíněné ochrany práv nabytých v dobré víře. Princip dobré víry se projevuje v rovině objektivní jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci, což dle společnosti TALWIN a.s. dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.10.2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01. Následně bylo doručeno soudu další vyjádření žalovaného, který reagoval na předchozí vyjádření žalobce a společnosti TALWIN a.s. Setrval na závěrech vyjádřených již v předchozím vyjádření. Poukázal dále na skutečnost, že vedení VN 22kV nyní slouží i třem obcím pro další rozvoj a připojování dalších uživatelů elektrické energie. Zdůraznil, že dle jeho názoru ustanovení § 188a stavebního zákona rozhodně nehovoří o tom, že dopadá pouze a výhradně na stavby technické infrastruktury, které byly pravomocně povoleny k 31.12.2006. Přitom poukázal na slovo „také“ v odst. 1 na konci. Proto trvá na tom, že předmětné stavby bylo možno v místě umístit. Současně uvedl, že obec Moldava se záměrem souhlasila, zahrnula jej do návrhu územního plánu a v současné době je již územní plán schválen a obsahuje příslušné vedení vysokého napětí i stavbu fotovoltaické elektrárny. K návrhu žalobce, aby soud zakázal v odůvodnění rozhodnutí vycházet z kolaudačních souhlasů vydaných k předmětným stavbám, uvedl, že dle jeho názoru se jedná o další návrh žalobce na rozšíření žaloby, o kterém by mělo být soudem rozhodnuto. Dle žalovaného lhůta k uplatnění žalobních návrhů v době uplatnění tohoto návrhu ze strany žalobce již uplynula a tento tak nebyl oprávněn podávat další návrhy. Ohledně veřejného zájmu na případném zrušení žalobou napadených rozhodnutí žalovaný uvedl, že je otázkou, zda má význam slepě trvat na zrušení žalobou napadených rozhodnutí ve chvíli, kdy stavby jsou dokončeny, řádně fungují, jsou zahrnuty v územním plánu obce Moldava, umožňují další rozvoj této obce a rostlinstvo a živočišstvo se vrátilo po výstavbě zpět. Zdůraznil, že vedení vysokého napětí VN 22kV má v podstatě nulový vliv na životní prostředí, obzvláště po dokončení stavby, neboť se jedná o stavbu podzemní. V případě fotovoltaické elektrárny se pak jedná o stavbu na betonových sloupcích, které zabírají minimální plochu. V současné době se na stavbu vrátili živočichové i původní rostlinné druhy a jakýkoliv další zásah je přinejmenším diskutabilní a jeho dopad na životní prostředí by byl horší, než ponechání stavby. Ve vztahu poměřování zásahu do práv nabytých v dobré víře a zásahu do veřejných zájmů opět žalovaný poukázal na závěry, ke kterým dospěl Krajský úřad Ústeckého kraje v rámci řízení o přezkumu. V závěru vyjádření zdůraznil žalovaný, že se domnívá, že ve správních řízeních, v nichž byla vydána žalobou napadená rozhodnutí, on nijak nepochybil. Pokud k pochybení došlo, tak při vydání koordinovaného stanoviska vydaného Magistrátem města Teplice, na které se žalovaný jako na věcně správné spolehl. V přípise ze dne 27.11.2015 žalobce navrhl provedení důkazu fotodokumentací zachycující průběh stavby fotovoltaické elektrárny a dokončenou elektrárnu, kdy tato dokumentace zachycuje umístění stavby v krajině a dokládá zásah do krajinného rázu. Dále navrhl provedení důkazu tiskovými zprávami o odsouzení pracovnic stavebního úřadu v Duchcově za zneužití pravomoci veřejného činitele, zprávou České inspekce životního prostředí ze dne 1.10.2014, sp. zn. ČIŽP/44/ŘI/1412141.003/14/UJM, a zprávou České inspekce životního prostředí ze dne 7.10.2015, sp. zn. ČIŽP/44/OOP/1512584.001/15/UHP. Společnost TALWIN a.s. jako osoba zúčastněná na řízení ve svém podání ze dne 3.12.2015, zdůraznila, že prokázání závažného veřejného zájmu na podání žaloby veřejným ochráncem práv nelze ztotožnit s tím, že ve správním řízení, ve kterém bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, pravděpodobně došlo k porušení právních předpisů sloužících k ochraně závažného veřejného zájmu a že toto porušení právních předpisů mohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí. Požadavek prokázání závažného veřejného zájmu k podání žaloby veřejným ochráncem práv nelze dle osoby zúčastněné na řízení ztotožňovat se zájmem na zákonnosti rozhodnutí správních orgánů a obecném dodržování právních předpisů. Prokázání závažného veřejného zájmu se musí vztahovat zásadně ke dni podání žaloby a nikoli ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Současně osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tam, kde převáží právní jistota a dobrá víra jednotlivých účastníků, není současně možné hovořit o existenci závažného veřejného zájmu. Společnost TALWIN a.s. poukázala na to, že ze strany žalobce se prokázání závažného veřejného zájmu opírá o obecná konstatování v širším kontextu veřejného zájmu na ochraně příznivého životního prostředí, stavební kázně a popření principů zákonnosti a prevence. Rovněž uvedla, že využívání alternativních, obnovitelných zdrojů energie je rovněž veřejným zájmem a že Česká republika se zavázala získávat určitý podíl energie právě z obnovitelných zdrojů. Společnost TALWIN a.s. zdůraznila, že v současné době (resp. k roku 2010) disponuje všemi zákonem vyžadovanými správními rozhodnutími, souhlasy a stanovisky. Trvala rovněž na tom, že dopad předmětných staveb na životní prostředí či zájmy jiných osob je de facto nulový. Příslušná plocha byla řádně vyňata ze zemědělského půdního fondu, stavby jsou již součástí územního plnu obce, nikterak neohrožují či nepoškozují přírodu či krajinu, dotčená oblast byla živočichy znovu osídlena, vegetace nebyla a není provozem či existencí staveb narušena a již samotná výstavba byla prováděna a realizována plně v souladu s vydanými rozhodnutími žalovaného. Společnost TALWIN a.s. rovněž zdůraznila, že předmětná stavební povolení na ni přešla v době, kdy byla pravomocná a ona jako stavebník neměla s ohledem na princip presumpce správnosti veřejnoprávních aktů nejmenší pochybnosti, že tato rozhodnutí jsou z právního i věcného hlediska správná a není důvod je měnit či doplňovat. Přesto vynaložila následně veškerou snahu předchozí pochybení správních orgánů odstranit a dodatečně potřebná podkladová rozhodnutí zajistit. Dle osoby zúčastněné na řízení tedy v daném případě ochrana práv nabytých v dobré víře převažuje nad údajnými nedostatky v předcházejících správních řízeních. Společnost v závěru zdůraznila, že dle jejího názoru žalobce v daném případě existenci závažného veřejného zájmu na podání žaloby neprokázal. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9.12.2015 uvedl, že veškerá potřebná povolení či souhlasy k předmětným stavbám byly následně dodatečně stavebníkem získány a předmětné stavby byly zařazeny do nově přijatého územního plánu obce Moldava. Zdůraznil rovněž, že předmětné stavby znamenaly posílení vedení vysokého napětí, což umožnilo další výstavbu a rozvoj obce Moldava. Fotovoltaická elektrárna je dle žalovaného jen dočasnou stavbou, která zasahuje jen malé procento zastavěné plochy vzhledem ke své rozloze, nemění druh pozemku vedení v katastru nemovitostí a rovněž rostlinstvo a živočichové se vrátili zpět. Rovněž poukázal na podporu státu ve směru výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti zastával žalovaný názor, že ke dni podání žaloby závažný veřejný zájem na podání žaloby neexistoval. Společnost TALWIN a.s. jako osoba zúčastněná na řízení ve svém podání ze dne 10.12.2015 dále uvedla, že žalobcem navrhovanou fotodokumentací nelze bez dalšího doložit zásah do krajinného rázu. Uvedla, že k prokázání tohoto zásahu do krajinného rázu z její strany byl navrhován důkaz ohledáním v místě stavby či znaleckým posudkem soudního znalce na posouzení možného vlivu stavby na životní prostředí. Dále uvedla, že tiskové zprávy o odsouzení pracovnic stavebního úřadu za zneužití pravomoci veřejného činitele nikterak nesouvisí dle jejího názoru s předmětem daného řízení, a to jak po stránce procesní, tak po stránce věcné. Rovněž uvedla, že tvrzení obsažená ve zprávě České inspekce životního prostředí ze dne 1.10.2014 považuje za ničím nepodložená a zcela irelevantní, když z této zprávy neplyne, jakým způsobem inspekce k předkládaným závěrům dospěla. Tuto zprávu považuje za příliš obecnou a nevyplývá z ní, z jakého titulu inspekce bez zahájení příslušného správního řízení a za absence jakýchkoliv podkladových materiálů vyjadřuje k trvání údajně negativního dopadu stavby fotovoltaické elektrárny Moldava na životní prostředí, či posuzuje značně komplikovanou právní otázku veřejného zájmu na případném odstranění stavby. Rovněž odmítla jako nedůvodné a účelové závěry obsažené ve zprávě České inspekce životního prostředí ze dne 7.10.2015, podle nichž ke dni podání žaloby trvalo poškození, narušení a ohrožení právem chráněných zájmů na ochraně životního prostředí. Společnost TALWIN a.s. zdůraznila, že již ve stádiu realizace byly stavby provedeny na základě a v souladu se všemi zákonem předpokládanými požadavky. V době realizace stavby bylo dle osoby zúčastněné na řízení rovněž pravomocné rozhodnutí o udělení výjimek dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Skutečnost, že stavby byly provedeny v souladu s právními předpisy, odráží i skutečnost, že pro stavbu fotovoltaické elektrárny bylo vydáno rozhodnutí o povolení zkušebního provozu a následně kolaudační souhlas. Dále zdůraznila, že dle jejího názoru žádný veřejný zájem na ochraně životního prostředí nejen, že nebyl ohrožen v minulosti, ale jeho ohrožení či narušení nelze v žádném případě dovodit ani ke dni podání žaloby či k období následujícímu až do současnosti. Rovněž uvedla, že již v době podání žaloby platilo, že dopad předmětných staveb na životní prostředí či zájmy jiných osob je de facto nulový, neboť příslušná plocha byla řádně vyňata ze zemědělského půdního fondu, stavby jsou součástí územního plánu obce, stavby nikterak neohrožují či nepoškozují přírodu či krajinu, dotčená oblast byla živočichy znovu osídlena, vegetace nebyla a není provozem či existencí staveb narušena a stavby jsou užívány na základě platných kolaudačních souhlasů. Obec Moldava jako osoba zúčastněná na řízení se k podané žalobě písemně nevyjádřila. Při jednání soudu konaném dne 14.12.2015 soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudem a shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.6.2015, č.j. 9 As 294/2014-114. V průběhu jednání soud provedl důkaz zprávou České inspekce životního prostředí ze dne 1.10.2014, sp. zn. ČIŽP/44/ŘI/1412141.003/14/UJM, zprávou České inspekce životního prostředí ze dne 7.10.2015, sp. zn. ČIŽP/44/OOP/1512584.001/15/UHP, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.3.2015, č.j. 4 To 389/2013-1202, rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 26.10.2010, č.j. 2122/530/10 91840/ENV/10, rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 19.10.2011, sp. zn. R/2344, rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27.2.2012, č.j. 2518/ZPZ/2010/ZD-349, rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 15.5.2012, č.j. 881/530/12 35954/ENV/12, rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje vypracovaným dne 10.8.2012, č.j. 2518/ZPZ/2010/ZD-349, a územním plánem Obce Moldava, který byl zpracován v září 2012, včetně grafické části. Pověřená pracovnice žalovaného k dotazu soudu uvedl, že na provedení dokazování dalšími žalobcem navrženými důkazními prostředky již netrvá. Dále podotkla, že územní plán Obce Moldava nebyl k datu podání žaloby účinný. Právní zástupce žalovaného uvedl, že realizované stavby jsou v souladu s přijatým územním plánem Obce Moldava a zdůraznil, že při posuzování existence závažného veřejného zájmu na podání žaloby je třeba zohlednit zájmy obyvatel Obce Moldava a také zájmy České republiky na podpoře a výstavbě obnovitelných zdrojů. Právní zástupce společnosti TALWIN a.s. uvedl, že stavby byly realizovány na základě tehdy platných rozhodnutí o výjimkách dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž ke zrušení těchto rozhodnutí došlo až následně rozhodnutím ze dne 3.11.2011, kdy ke zrušení došlo s účinky ex nunc. Na žádost právního zástupce žalovaného bylo jednání soudu odročeno na 16.12.2015 za účelem seznámení se s provedenými důkazními prostředky a provedení porady s klientem ohledně dalšího postupu v řízení. Při jednání soudu konaném dne 16.12.2015 pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že dle jejího názoru pro daný případ je podstatné, že územní plán Obce Moldava nebyl účinný k datu vydání žalobou napadených rozhodnutí ani k datu podání předmětné žaloby. Dále je dle jejího názoru podstatné, že do nezastavitelného území nelze umisťovat fotovoltaické elektrárny. Setrvala na tom, že podkladová stanoviska musela být vydána před vydáním žalobou napadených rozhodnutí. Uvedla dále, že je přesvědčena, že obě vyjádření České inspekce životního prostředí jsou náležitě odborně zpracována. Rovněž zdůraznila, že koordinované stanovisko Magistrátu města Teplice nepokrývá udělování výjimek podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. K rozhodnutí o těchto výjimkách je pak příslušný Krajský úřad Ústeckého kraje. Při tomtéž jednání právní zástupce žalovaného k důkazu trestním rozsudkem uvedl, že má za to, že daným rozsudkem došlo pouze ke kriminalizaci jiného právního názoru na danou problematiku a že dané rozhodnutí vytýká nepřípustný zábor půdy v důsledku jejího nevynětí ze zemědělského půdního fondu, ačkoliv tato skutečnost byla následně zhojena. Ve vztahu k územnímu plánu Obce Moldava podotkl, že v době podání žaloby byl územní plán takřka vypracovaný do finální podoby. Ve vztahu k vyjádřením České inspekce životního prostředí podotkl, že tato vyjádření považuje jen za dokumenty obsahující jisté stanovisko k věci bez řádného odůvodnění, přičemž z obou vyjádření vyplývá, že realizací stavby nedošlo k žádné škodě na životním prostředí. Ve vztahu k rozhodnutí o povolení výjimek dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny zmínil, že toto rozhodnutí bylo zrušeno až po kolaudaci obou staveb. Zdůraznil, že otázka aktivní legitimace žalobce je odvislá od výkladu pojmu tzv. technická infrastruktura, přičemž konstatoval, že má za to, že obě stavby pod daný pojem spadají. Navíc stavby byly realizovány v souladu s koordinovaným stanoviskem Magistrátu města Teplice. Zdůraznil, že žalovaný se zcela legitimně obracel ohledně stanoviska k dotyčným stavbám na Magistrát města Teplice, když uvedený magistrát byl nejblíže nadřízeným správním orgánem žalovaného. Právní zástupce žalovaného dále odkázal na argumentaci, jež zazněla při jednáních soudu a na argumentaci obsaženou v kasační stížnosti proti prvotnímu rozsudku zdejšího soudu. Trval na tom, že obě žalobou napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem a případná pochybení měla jít na vrub Magistrátu města Teplice. Zdůraznil, že potřebné souhlasy a povolení k oběma stavbám byla následně vydána a získána a že pro posouzení žaloby je klíčové, že územní plán Obce Moldava, v němž je počítáno s oběma stavbami včetně náležitého vymezení zastavěných ploch, byl prakticky hotov. Uvedl, že poukaz na nesoulad s územním plánem tedy považuje za přepjatý formalismus. Právní zástupce společnosti TALWIN a.s. při tomtéž jednání soudu uvedl, že při posuzování žalobní legitimace žalobce by měl soud zohledňovat i intenzitu zásahu do přírody a krajiny, ke kterému došlo realizací staveb, a intenzitu případného zásahu do nabytých práv společnosti TALWIN a.s. Uvedl, že trvá na tom, že v době vydání obou žalobou napadených rozhodnutí i v době podání žaloby byly dány podmínky pro realizaci obou staveb. Zdůraznil rovněž, že sama Obec Moldava má zájem na obou stavbách. Zdůraznil, že pracovníci žalovaného při vydávání žalobou napadených rozhodnutí byly povinni postupovat v souladu s koordinovaným stanoviskem magistrátu města Teplice. Ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku, kterým bylo v řízení prováděno dokazování, uvedl, že příslušné pracovnice byly zproštěny obžaloby v souvislosti s neudělením výjimek dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to ve vztahu k oběma žalobou napadeným rozhodnutím. Obec Moldava ani její právní zástupce se jednání soudu konaných dne 14.12.2015 a 16.12.2015 nezúčastnila. Primárně se soud zabýval otázkou existence aktivní žalobní legitimace žalobce. Dle § 66 odst. 3 s.ř.s. je veřejný ochránce práv oprávněn podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, jestliže prokáže závažný veřejný zájem k jejímu podání, přičemž takovou žalobu může podle § 72 odst. 2 s.ř.s. podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. V předmětné věci již jednou zdejší soud rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 8.10.2014, č.j. 15 A 108/2013-138. Ve vztahu k přípustnosti žaloby soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas a že veřejný ochránce jako žalobce může podat žalobu z důvodu veřejného zájmu, aniž by byly ve správním řízení vyčerpány řádné opravné prostředky. Soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že z obsahu podané žaloby vyplývá, že byla podána na ochranu závažného veřejného zájmu spočívajícího v zájmu na ochraně příznivého životního prostředí v oblasti Ptačí oblast Východní Krušné hory podléhající režimu se zvláštní ochranou životního prostředí Natura 2000, která umožňuje zachovat typy evropských stanovišť a stanoviště evropsky významných druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany nebo případně umožní tento stav obnovit [viz § 3 odst. 1 písm. r) zákona o ochraně přírody a krajiny], a v zájmu na dodržování předpisů stavebního práva spočívá závažnost zájmu především ve skutečnosti, že ustanovení stavebního zákona, které mělo být porušeno, slouží k ochraně nezastavěného území v oblasti podléhající režimu se zvláštní ochranou životního prostředí a že v rámci dozorčích prostředků pro uplynutí zákonných lhůt nemohlo být dosaženo věcného posouzení případných porušení právních předpisů. V době podání žaloby pak měl žalobce k dispozici výsledky šetření, které provedl z pozice veřejného ochránce práv, z jehož závěrů vyplynulo, že v rámci správního řízení, ve kterém byla vydána žalobou napadená rozhodnutí, došlo k porušení právních předpisů sloužících k ochraně výše uvedených závažných veřejných zájmů. Soud poukázal i na to, že skutečnost, že k porušení těchto právních přepisů došlo, vyplývá i z obsahu závěrů Krajského úřadu Ústeckého kraje, k nimž dospěl v rámci řízení o přezkumu. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud ve výše citovaném rozsudku k závěru, že žalobce prokázal závažný veřejný zájem k podání předmětné žaloby a disponuje v dané věci aktivní žalobní legitimací ve smyslu § 66 odst. 3 s.ř.s. Současně dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky řízení k projednání dané žaloby. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.10.2014, č.j. 15 A 108/2013138, byl napaden včasnou kasační stížností žalovaného a společnosti TALWIN a.s. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 18.6.2015, č.j. 9 As 294/2014-114, kterým byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení před krajským soudem nebyla dostatečně prokázána existence naléhavého právního zájmu ze strany žalobce na podání předmětné žaloby. Nejvyšší správní soud v předmětném rozhodnutí konstatoval: „Závažný veřejný zájem a tím i oprávnění žalobu podat se proto musí vztahovat ke dni podání žaloby, nikoli k pozdějším fázím řízení. Na tomto místě je vhodné přisvědčit stěžovatelům, že v případě posuzování aktivní procesní legitimace musí být zvažována i otázka ochrany právní jistoty a práv nabytých v dobré víře jiných osob. Jinými slovy, bude-li dán závažný veřejný zájem na projednání žaloby, nemůže současně převážit ochrana právní jistoty a práv nabytých v dobré víře. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, v případech čistě vertikálních vztahů (stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jedince, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně nesl následky svých pochybení (srov. rozsudek ze dne 2. 7. 2010, č.j. 7 As 21/2010 – 238). Existence závažného veřejného zájmu tedy v určitém slova smyslu „konzumuje“ ochranu právní jistoty a práv nabytých v dobré víře. Tam, kde převáží právní jistota a dobrá víra jednotlivých účastníků, není současně možné hovořit o existenci závažného veřejného zájmu. Ostatně věcné posouzení takové žaloby by postrádalo hlubší smysl, pokud by po proběhlém soudním přezkumu rozhodnutí, jež by bylo shledáno nezákonným, nemohlo být takové rozhodnutí zrušeno z důvodu ochrany právní jistoty a práv nabytých v dobré víře. V projednávaném případě se krajský soud vůbec nezabýval otázkou, zda závažný (ne tedy ledajaký) veřejný zájem, na jehož ochranu podáním žaloby dle § 66 odst. 3 s. ř. s. veřejný ochrance práv vystoupil, byl vůbec někdy v minulosti ohrožen, a pokud ano, zda je i nadále objektivně ohrožen. Tuto otázku nelze jednoduše zodpovědět. Ohrožení veřejného zájmu nebude obecně dáno např. v těch případech, kdy ke dni podání žaloby proti rozhodnutí o povolení stavby, již byla vydána všechna povolení, stanoviska, výjimky apod. Ohrožení závažného veřejného zájmu bude naopak dáno, pokud ke dni podání žaloby trvá poškození či ohrožení zvláště závažných právem chráněných zájmů a pokud toto poškození či ohrožení je tak intenzivní a z hledisek celospolečenských natolik nepřijatelné, že je ani při poměření se zájmem na ochraně právní jistoty a na ochraně vztahů, které v mezidobí vznikly, nelze v žádném případě strpět. Bude trvat např. i tam, kde půjde o zákonem zakázanou činnost ve zvláště chráněném území, jinými slovy kdy ze zákazu činnosti (např. umístění stavby) nebyla udělena potřebná výjimka. V takovém případě půjde o přetrvávající činnost ex lege zakázanou a stále ohrožující zvláště chráněné území. Obdobné úvahy v napadeném rozsudku zcela absentují…“ S ohledem na výše uvedené závěry se dále Nejvyšší správní soud již dále nezabýval posouzením zákonnosti samotných žalobou napadených rozhodnutí. Na tomto místě soud podotýká, že v novém soudním řízení je zdejší krajský soud podle ustanovení § 110 odst. 4 s.ř.s. vázán shora uvedenými právními názory Nejvyššího správního soudu obsaženými ve výše citovaném rozsudku. Pro posouzení věci je podstatné, že obě předmětné stavby, jichž se žaloba týká, jsou umístěny v katastrálním území Moldava, které je v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 28/2005 Sb., kterým se vymezuje Ptačí oblast Východní Krušné hory, zahrnuto do oblasti, na níž se předmětná ptačí oblast rozkládá. Předmětem ochrany ptačí oblasti je v souladu s § 1 odst. 2 citovaného nařízení vlády populace tetřívka obecného a jeho biotop. Cílem ochrany ptačí oblasti je pak v souladu s § 1 odst. 3 citovaného nařízení vlády zachování a obnova ekosystémů významných pro tetřívka obecného v jeho přirozeném areálu rozšíření a zajištění podmínek pro zachování populace tohoto druhu ve stavu příznivém z hlediska ochrany. Z obsahu dokazování vyplývá, že neexistuje kladné pravomocné rozhodnutí dle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny o udělení výjimky ze zákazů. Rozhodnutím krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21.9.2010, č.j. 2518/ZPZ/2010/ZD-349, které nabylo právní moci dne 24.9.2010, byla sice udělena výjimka dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale toto rozhodnutí bylo v rámci přezkumu rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 26.10.2010, č.j. 2122/530/10 91840/ENV/10, následně zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o povolení výjimky společnost TALWIN a.s. podala rozklad, který byl rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 19.10.2011, č.j. 3797/M/11 60779/ENV/11, sp. zn. R/2344, zamítnut a rozhodnutí vydané v rámci přezkumného řízení bylo potvrzeno. Rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci dne 3.11.2011. Následně Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 27.2.2012, č.j. 2518/ZPZ/2010/ZD-349, řízení o žádosti o udělení výjimky zastavil, neboť se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Proti tomuto rozhodnutí podalo včasné odvolání občanské sdružení Přátelé zeleného údolí Muldy. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutí o zastavení řízení rozhodnutím ze dne 15.5.2012, č.j. 881/530/12 35954, zrušilo a vrátilo věc krajskému úřadu k dalšímu řízení. Krajský úřad Ústeckého kraje pak rozhodnutím vypraveným dne 10.8.2012, č.j. 2518/ZPZ/2010/ZD-349, žádost o povolení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny zamítl. Z provedeného dokazování tedy jednoznačně vyplynulo, že kladné rozhodnutí o povolení výjimek dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny neexistovalo nejen ke dni vydání žalobou napadených rozhodnutí (srpen 2009), ale ani ke dni podání předmětné žaloby (23.7.2012). Dle soudu v tomto případě jde tedy o situaci, kterou zmiňoval Nejvyšší správní soud ve výše citovaném zrušujícím rozsudku, kdy je dáno přetrvávající ohrožení závažného veřejného zájmu, neboť jde o zákonem zakázanou činnost ve zvláště chráněném území, k níž neexistuje příslušné kladné rozhodnutí o povolení výjimek. To koresponduje i s vyjádřením České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ústí nad Labem ze dne 7.10.2015, kde je uvedeno, že z hledisek ochrany životního prostředí je zájem na odstranění alespoň stavby fotovoltaické elektrárny Moldava, neboť se jedná o lehce demontovatelnou stavbu, při jejímž odstranění nelze předpokládat způsobení větších škod na životním prostředí, než byly způsobeny realizací této stavby. Soud uvádí, že argumentaci osoby zúčastněné na řízení, že v době výstavby kladné rozhodnutí o povolení výjimek existovalo, považuje soud za v daném případě nepřiléhavou, neboť Nejvyšší správní soud ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 18.6.2015, č.j. 9 As 294/2014-114, výslovně konstatoval, že rozhodný pro posouzení žalobní legitimace žalobce je skutkový a právní stav v době podání žaloby. Z citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že v situaci, kdy se jedná o zákonem zakázanou činnost ve zvláště chráněném území, jako je tomu v daném případě, je dána aktivní žalobní legitimace Veřejného ochránce práv bez dalšího s tím, že dochází ke „konzumaci“ ochrany právní jistoty a práv nabytých v dobré víře. S ohledem na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího správního soudu týkajícím se existence závažného veřejného zájmu na podání žaloby Veřejným ochráncem práv v případě, kdy jde o zákonem zakázanou činnost ve zvláště chráněném území, dospěl soud k závěru, že je nadbytečné provádět další dokazování k této skutečnosti navrhované ze strany žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, neboť jak uvedl nejvyšší správní soud v případě, že jde o zákonem zakázanou činnost ve zvláště chráněném území je dán závažný veřejný zájem na podání žaloby bez dalšího. Proto návrhy žalovaného na provedení dokazování registračním listem, územně plánovací dokumentací, územním rozhodnutím Magistrátu města Teplice, vyjádřením Obce Moldava ze dne 19.8.2010, výslechem vedoucího odboru dopravy a životního prostředí Magistrátu města Teplice, ohledáním v místě stavby a stanoviskem soudního znalce či znaleckého ústavu k možnému vlivu staveb na životní prostředí a návrhy osoby zúčastněné na řízení na provedení dokazování žádostí o informace v právní věci žaloby dle zákona č. 106/1999 Sb., poskytnutou informací ze strany žalobce, oznámením o přechodu rozhodnutí na stavebníka od společnosti BEKO, s.r.o. na TALWIN a.s. ze dne 5.10.2009, oznámením o přechodu na stavebníka od Moldava-srdce Krušných hor na TALWIN a.s. ze dne 5.10.2009, oznámením o převodu stavebních práv ze dne 16.10.2009, rozhodnutím o přezkumu rozhodnutí, sdělením Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 29.7.2010, rozhodnutím o změně druhu pozemku ze dne 17.9.2010, rozhodnutím o udělení výjimky ze dne 21.9.2010 a odborným stanoviskem agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 25.8.2010, rozhodnutím o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu ze dne 8.2.2010, souhlasem Ministerstva životního prostředí ze dne 26.8.2010 a rozhodnutím o výjimkách ze dne 1.9.2010, ohledáním v místě staveb, rozhodnutím o povolení zkušebního provozu ze dne 19.11.2010 a výslechem statutárního zástupce Obce Moldava, zamítl pro nadbytečnost. Dále soud akcentuje skutečnosti vyplývající z důkazu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.3.2015, č.j. 4 To 389/2013-1202, kterým byly shledány vinnými paní K. K., jako vedoucí odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Duchcově, a L. B., dříve P., jako úřednice a zástupce vedoucího odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Duchcově, že dne 24.8.2009 vydaly pod č.j. VŽP 689/330/09/Pu, územní rozhodnutí o umístění stavby předmětné fotovoltaické elektrárny pro občanské sdružení Moldava – Srdce Krušných hor, a obě tak učinily, ačkoliv si vzhledem ke svému pracovnímu zařazení a odborné způsobilosti musely být vědomy, že pro vydání uvedeného rozhodnutí nebyly splněny podmínky dle stavebního zákona a zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, neboť v době vydání tohoto rozhodnutí nebyla pro příslušné katastrální území schválena územně plánovací dokumentace a pro předmětnou stavbu nebyl udělen souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, tedy jako veřejní činitelé v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonávaly svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, čímž spáchaly trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon v tehdy platném znění, a obě byly odsouzeny k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Současně jim byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností ve výměře dvou roků. Ve vztahu k rozhodnutí ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby zemního vedení VN, byly obvinění obě uvedené ženy zproštěny. Z výše uvedených skutečností zjištěných v rámci dokazování při soudním jednání dospěl soud k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby a stavebním povolení na stavbu předmětné fotovoltaické elektrárny, v době podání žaloby existoval závažný veřejný zájem. Tento závažný veřejný zájem spatřuje soud ve skutečnosti, že předmětným rozhodnutím bylo rozhodnuto o umístění stavby a stavebním povolení na stavbu fotovoltaické elektrárny v prostoru Ptačí oblasti Východní Krušné hory náležejícího do celistvé evropské soustavy území se zvýšeným stupněm ochrany Natura 2000, aniž by existovala v době vydání tohoto rozhodnutí potřebná rozhodnutí o povolení výjimek příslušných orgánů ochrany přírody. O předmětných výjimkách nebylo kladně pravomocně rozhodnuto ani v době podání žaloby. Ve vztahu k rozhodnutí ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby a stavebním povolení na stavbu předmětné fotovoltaické elektrárny, rovněž spatřuje soud závažný veřejný zájem na podání předmětné žaloby ve skutečnosti, že pravomocným rozhodnutím v trestním řízení bylo rozhodnuto, že toto rozhodnutí bylo vydáno jako výsledek trestné činnosti osob, které za tuto činnost byly pravomocně odsouzeny. K odsouzení osob, které předmětné rozhodnutí vydaly, vedla právě skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž by byly splněny veškeré zákonné podmínky pro jeho vydání. Soud trvá na tom, že existuje závažný veřejný zájem na soudním přezkumu správních rozhodnutí, které byly vydány v důsledku trestné činnosti spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele osobami, které rozhodnutí vydaly, přímo při vydání konkrétního rozhodnutí. Obecně soud považuje za nepřípustné, aby byla ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí vydaná jako výsledek trestné činnosti pouze v důsledku toho, že předmět správního rozhodnutí byl zkonzumován a adresát takového rozhodnutí neměl zájem iniciovat jeho přezkum, neboť předmětné rozhodnutí bylo v jeho prospěch. O to více to platí v daném případě, kdy zneužití pravomoci veřejného činitele bylo trestním soudem spatřováno v tom, že osoby vydávající předmětné rozhodnutí si musely být vědomy, že pro vydání uvedeného rozhodnutí nebyly splněny zákony předpokládané podmínky. Soud rovněž zdůrazňuje, že zájem na přezkoumání rozhodnutí vydaného jako výsledek trestné činnosti nelze ztotožňovat s prostým zájmem na přezkumu správnosti a zákonnosti správních rozhodnutí, jak činí žalovaný a osoba zúčastněná na řízení. Zájem na přezkumu rozhodnutí vydaných jako výsledek trestné činnosti je podstatně závažnější. Dle soudu tento závažný veřejný zájem jednoznačně trval i ke dni podání žaloby. Z výše uvedeného dle soudu jednoznačně vyplývá, že žalobce měl aktivní žalobní legitimaci ve smyslu § 66 odst. 3 s.ř.s. ve vztahu k rozhodnutí ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, neboť šlo o stavbu nadzemní, která nadále negativně působila ve zvláště chráněném území a toto rozhodnutí bylo vydáno jako výsledek trestné činnosti. K odlišnému závěru však dospěl soud ve vztahu k rozhodnutí ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby zemního vedení VN. Již ze samotné podstaty této stavby, kdy se jedná o podzemní vedení, dle soudu vyplývá, že se jedná o stavbu, u níž po jejím dokončení neexistuje žádná pravděpodobnost, že by následkem této stavby docházelo do zásahu předmětu a cíle ochrany sledovaného vyhlášením Ptačí oblasti Východní Krušné hory. Soud rovněž konstatuje, že případným odstraňováním dané stavby by pak mohlo dojít k větším zásahům do chráněných zájmů než v případě, že předmětná stavba zůstane v krajině umístěna. Z výroku trestního rozsudku ze dne 9.3.2015, č.j. 4 To 389/2013-1202, pak vyplývá, že toto rozhodnutí nebylo vydáno jako výsledek trestné činnosti. Přestože jde v daném případě o stavby úzce funkčně spojené je třeba dle soudu v zájmu zachování ochrany dobré víry všech dotčených osob posuzovat aktivní žalobní legitimaci žalobce ve vztahu ke každému z žalobou napadených rozhodnutí samostatně. Po vyhodnocení provedené dokazování dospěl soud k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, se žalobci nepodařilo prokázat, že ke dni podání žaloby existoval závažný veřejný zájem na projednání žaloby napadající toto správní rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené soud žalobu ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, odmítl výrokem ad I. dle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť není splněna podmínka řízení spočívající v prokázání existence aktivní žalobní legitimace žalobce a tento nedostatek je dle soudu neodstranitelný. Dále se soud zabýval otázkou včasnosti podané žaloby. V souladu s obecným pravidlem pro běh lhůt (§ 40 odst. 2 s.ř.s.) končí lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, kterým bylo ve sloučeném územním a stavebním řízení rozhodnuto o umístění a povolení stavby „Fotovoltaická výrobna elektrické energie“ umístěné na p.p.č. 232/2 (původně 232/1, 232/2 a 241/1), k.ú. Moldava nabylo právní moci dne 29.9.2009 a napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Zemní vedení VN 22 kV Hrob-Moldava-Oldříš“ nabylo právní moci dne 17.9.2009. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla podána prostřednictvím systému datových schránek dne 23.7.2012. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žaloba byla podána včas, neboť byla podána v rámci zákonem stanovené tříleté lhůty. Dále se soud zabýval otázkou, zda v případě žaloby podané dle § 66 odst. 3 s.ř.s. je třeba, aby byly vyčerpány před jejím podáním řádné opravné prostředky. Podle § 5 s.ř.s., resp. § 68 písm. a) s.ř.s. je možno domáhat se soudní ochrany ve správním soudnictví pouze po vyčerpání řádných opravných prostředků. Po posouzení relevantních souvislostí došel krajský soud k závěru, že lpění na vyčerpání řádných opravných prostředků v případě žaloby podané z důvodu ochrany veřejného zájmu, tedy žaloby, kterou podává veřejný ochránce, jenž nemůže podat řádný opravný prostředek, by nebylo v souladu s rozumným výkladem práva, neboť by možnost podání takové žaloby byla odvislá od podmínky, jejíž splnění není v moci veřejného ochránce práv. Při striktně slovním výkladu procesního předpisu by mohlo dojít k situaci, že v případě, kdy by správní orgán mimo stavebníka (který se však opravným prostředkem v případě, že je mu rozhodnutím stavebního úřadu plně vyhověno, bránit nebude) žádné další účastníky řízení nepřipustil, či ostatní účastníci by se opravnými prostředky nebránili, by veřejný ochránce práv fakticky nemohl správní žalobu ve veřejném zájmu podat, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Soud je proto toho názoru, že veřejný ochránce práv může podat žalobu z důvodu veřejného zájmu, aniž by byly ve správním řízení vyčerpány řádné opravné prostředky. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba byla podána včas a ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, byly splněny i další podmínky řízení. S ohledem na odmítnutí žaloby ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2009, č.j. VŽP 860/328/09/Pu, se soud dále bude věcnými námitkami žalobce zabývat toliko ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby a stavebním povolení na stavbu předmětné fotovoltaické elektrárny. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. K námitce žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by před jeho vydáním byl vydán souhlas k činnostem v ptačí oblasti ve smyslu § 45e odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, soud uvádí následující. V § 45e odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je uvedeno, že ptačí oblasti vymezí vláda nařízením s cílem zajistit přežití druhů ptáků uvedených v odstavci 1 a rozmnožování v jejich areálu rozšíření, přičemž vezme v úvahu požadavky těchto druhů na ochranu; přitom může stanovit činnosti, ke kterým je třeba souhlas orgánu ochrany přírody, přičemž zohlední hospodářské požadavky, požadavky rekreace, sportu a rozvojové záměry dotčených obcí a krajů podle územně plánovací dokumentace; na území vojenských újezdů zohlední požadavky na zajištění obrany státu. V § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 28/2005 Sb., kterým se vymezuje Ptačí oblast Východní Krušné hory, je uvedeno, že jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu ochrany přírody lze v ptačí oblasti, mimo současně zastavěné a zastavitelné území obcí a) měnit druh pozemků a způsoby jejich využití, b) provádět činnosti vyvolávající změnu výše ustálené hladiny povrchové a podzemní vody, která by mohla způsobit změnu biotopu druhu, pro který je ptačí oblast zřízena, c) udržovat odvodňovací systémy, d) organizovat sportovní soutěže a jiné akce s hromadnou účastí, realizované mimo stálé sportovní areály a vyznačené turistické trasy, e) vyznačovat nové turistické, cyklistické, jezdecké a lyžařské trasy, f) provádět leteckou aplikaci biocidů a látek, které mohou změnit chemické vlastnosti půdního prostředí, g) používat chemické prostředky na hubení hlodavců při zemědělském a lesním hospodaření. Ve vztahu ke stavbě fotovoltaické výrobny elektrické energie umístěné na p.p.č. 232/2 k.ú. Moldava soud uvádí, že vzhledem k charakteru stavby připadá v úvahu případná nutnost souhlasu dle § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 28/2005 Sb., tedy souhlas se změnou druhu pozemku nebo způsobu využití pozemku. Předmětná stavba byla umístěna na pozemku s druhem pozemku trvalý travní porost. Vymezení druhů pozemků a způsobů využití pozemků bylo v době vydání žalobou napadených rozhodnutí obsaženo v příloze k vyhlášce č. 26/2007 Sb., kterou se prováděl zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Je třeba zdůraznit, že každý pozemek má přiřazený druh pozemku, ale ne všechny pozemky musí mít přiřazený nějaký způsob využití. Dle předpisů platných v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí výstavba fotovoltaické elektrárny na pozemku s druhem pozemku trvalý travní porost nezakládala změnu tohoto druhu pozemku. V tomto směru zůstala úprava beze změny i v současnosti, čemuž odpovídá i skutečnost, že parcela, na které byla předmětná fotovoltaická elektrárna postavena, je i nadále vedena v katastru nemovitostí s druhem pozemku trvalý travní porost. Dle stavu právní úpravy v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí výstavba fotovoltaické elektrárny nezakládala ani změnu způsobu využití. V případě pozemku evidovaného s druhem pozemku trvalý travní porost evidovaný bez způsobu využití zůstával i po případné výstavbě fotovoltaické elektrárny takový pozemek bez evidovaného způsobu využití. Speciální způsob využití „fotovoltaická elektrárna“ byl zaveden až vyhláškou č. 357/2013 Sb. s účinností od 1.1.2014. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že nutnost souhlasu ve smyslu § 45e odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny tedy na tuto stavbu v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí nedopadala, neboť předmětná stavba nenaplňovala žádné z kritérií uvedených v § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 28/2005 Sb. Vzhledem k výše uvedeným závěrům dospěl soud k závěru, že tato námitka žalobce je nedůvodná. K námitce žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by před jeho vydáním bylo vyhotoveno příslušným orgánem stanovisko ve smyslu § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, zda záměr může mít samostatně nebo ve spojení s jinými koncepty nebo záměry významný vliv na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvosti ptačí oblasti, uvádí soud následující. Dle ustanovení § 45h odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jakákoliv koncepce nebo záměr, který může samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, podléhá hodnocení jeho důsledků na toto území a stav jeho ochrany z uvedených hledisek. To se nevztahuje na plány péče zpracované orgánem ochrany přírody pro toto území a dále na lesní hospodářské plány a lesní hospodářské osnovy, pro které závazné stanovisko podle § 4 odst. 3 v takovém případě zohlední čl. 6 odst. 3 a 4 směrnice Rady 92/43/EHS. V ustanovení § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je uvedeno, že ten, kdo zamýšlí pořídit koncepci nebo uskutečnit záměr uvedený v § 45h odst. 1, je povinen jejich návrh předložit orgánu ochrany přírody ke stanovisku, zda může mít samostatně nebo ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast. Územně plánovací dokumentace se předkládá v etapě zadání. Orgán ochrany přírody vydá stanovisko do 15 dnů ode dne doručení žádosti; to neplatí pro stanovisko k návrhu zadání územně plánovací dokumentace, kde se postupuje podle zvláštních právních předpisů. Podstatné pro posouzení otázky, zda stavba, o níž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, podléhala režimu výše uvedených ustanovení, je to, zda se v jejím případě jedná o „záměr“ o němž daná ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny hovoří. Termín „záměr“ není v zákoně o ochraně přírody a krajiny definován a odkazem pod čarou je odkazováno na zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). V § 3 odst. 1 písm. a) zákona o posuzování vlivů je uvedeno, že záměrem se rozumí stavby, činnosti a technologie uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Z uvedeného by mohlo vyplývat, že povinnost žádat o vydání stanoviska dle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny má výhradně ten, kdo zamýšlí uskutečnit záměr uvedený výslovně v Příloze 1 zákona o posuzování vlivů. Je však nutno přihlédnout k celkové koncepci zákona o posuzování vlivů. V ustanovení § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů je stanoven předmět posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Kromě různých záměrů charakterizovaných prostřednictvím odkazu na Přílohu 1 daného zákona je v § 4 odst. 1 písm. e) zákona o posuzování vlivů uvedeno, že předmětem posuzování podle tohoto zákona jsou stavby, činnosti a technologie, které podle stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle zvláštního právního předpisu (pozn. pod čarou § 45h a § 45i zák. č. 114/1992 Sb.) mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti; tyto stavby, činnosti a technologie podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení. Toto ustanovení by bylo zcela obsoletní, pokud by se měly orgánu ochrany přírody dle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny předkládat pouze návrhy v případě staveb uvedených v Příloze 1 zákona o posuzování vlivů, neboť pak by postačovalo vymezit předmět posuzování vliv v zákoně o posuzování vlivů pouze prostřednictvím odkazu na záměry uvedené v Příloze 1 citovaného zákona a nebylo by nutné vytvářet speciální kategorii pro posuzování staveb, které podle stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle zvláštního právního předpisu mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Tento závěr podporuje i skutečnost, že do účinnosti zák. č. 216/2007 Sb., kterým bylo do § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů doplněno písm. e), byla v položce 10.15 kategorie II Přílohy 1 uvedena mimo jiné zcela totožná formulace, jako je nyní uvedena pod písmenem e) citovaného ustanovení. Zákonem č. 216/2007 Sb. došlo pouze k přesunu definice daného okruhu staveb z Přílohy 1 zákona přímo do § 4 citovaného zákona, který vymezuje předmět posuzování vlivů na životní prostředí. Z uvedeného dle soudu tedy jednoznačně vyplývá, že je nutno spojení „jakákoliv koncepce nebo záměr“ obsažené v § 45h zákona o ochraně přírody a krajiny vykládat ve vztahu k stavu právní úpravy v rozhodné době tak, že jde skutečně o jakoukoliv stavbu činnost či technologii bez ohledu na její rozsah a potenciální zásah do přírody a krajiny. S ohledem na systematiku zákona o ochraně přírody a krajiny je nutno zdůraznit, že povinnost stanovená v ustanovení § 45i se vztahuje výhradně na záměry, jejichž uskutečnění je zamýšleno na území zahrnutém do evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Z uvedeného tedy vyplývá, že v případě, kdy stavebník zamýšlí umístit či postavit stavbu na území zahrnutém do evropsky významné lokality či ptačí oblasti, musí předložit návrh záměru orgánu ochrany přírody, aby ten posoudil, zda daná stavba může mít samostatně nebo ve spojení s jinými koncepcemi nebo záměry významný vliv na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. V daném konkrétním případě je nesporné, že předmětná stavba, měla být umístěna v území zahrnutém do Ptačí oblasti Východní Krušné hory. S ohledem na výše uvedené závěry mělo tedy v případě předmětné stavby před vydáním žalobou napadených rozhodnutí být orgánem ochrany přírody vydáno stanovisko, zda může mít stavba samostatně nebo ve spojení s jinými koncepcemi nebo záměry významný vliv na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Návrh na vydání takového stanoviska nebyl vůbec orgánu ochrany přírody před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí podán. Žalovaný tedy rozhodl ve věci, aniž by existovalo zákonem předpokládané podkladové stanovisko. V této skutečnosti spatřuje soud nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s.ř.s. Soud poznamenává, že na výše uvedenou nezákonnost nemůže mít žádný vliv skutečnost, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí měl žalovaný k dispozici souhrnné stanovisko Magistrátu města Teplice ze dne 9.7.2009, č.j. MgMT ODŽ 088376/2009-V-104/Db, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že Magistrát města Teplice předloženou projektovou dokumentaci posoudil dle právních předpisů, dle kterých je dotčeným orgánem a ve vztahu k zákonu o ochraně přírody a krajiny uvedl, že ve vztahu k uvedenému právnímu předpisu nemá k uvedenému záměru námitek. Magistrát města Teplice totiž není věcně příslušný orgánem ochrany přírody, který by byl kompetentní k rozhodování dle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že je žalobcem uplatněná námitka důvodná. K námitce žalobce, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nebyl vydán souhlas orgánu ochrany přírody k umístění a povolení staveb, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, uvádí soud následující. Podle § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, dále s ohledem na harmonické měřítko a vztahy v krajině. Podle odst. 2 citovaného ustanovení pak k umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činností, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17.6.2011, č.j. 7 As 21/2011-87, dospěl k závěru, že „z ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny plyne, že souhlas orgánu ochrany přírody vyžadují všechny činnosti, které „by mohly“ „snížit nebo změnit“ krajinný ráz. Znamená to tedy, že takový souhlas je nezbytný u každého zásahu, u něhož existuje nikoli bezvýznamná pravděpodobnost, že jeho následkem bude změna krajinného rázu (ať již pozitivní nebo negativní) nebo snížení krajinného rázu, tj. snížení jeho estetické nebo přírodní hodnoty, a to i v případě, že současně nedojde k jeho změně.“ Předmětná fotovoltaická elektrárna je umístěna v nezastavěném území a ve volné krajině. Jedná se v dané oblasti s ohledem na charakter dané stavby o krajinotvorně nezanedbatelný element. Dle soudu jde jednoznačně o stavbu, která může způsobit změnu krajinného rázu či zapříčinit snížení jeho estetické nebo přírodní hodnoty. V případě této stavby určitě mělo dojít k posouzení eventuelního zásahu do krajinného rázu v důsledku jejího umístění a měl být vyžádán před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný však rozhodl, aniž by tento souhlas byl vydán. V této skutečnosti spatřuje soud nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s.ř.s. Soud poznamenává, že na výše uvedenou nezákonnost nemůže mít žádný vliv skutečnost, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí měl žalovaný k dispozici souhrnné stanovisko Magistrátu města Teplice ze dne 9.7.2009, č.j. MgMT ODŽ 088376/2009-V-104/Db, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že Magistrát města Teplice předloženou projektovou dokumentaci posoudil dle právních předpisů, dle kterých je dotčeným orgánem a ve vztahu k zák. o ochraně přírody a krajiny uvedl, že ve vztahu k uvedenému právnímu předpisu nemá k uvedenému záměru námitek. Magistrát města Teplice totiž není věcně příslušný orgánem ochrany přírody, který by byl kompetentní k vydání souhlasu dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že je tato námitka žalobce důvodná. K námitce žalobce, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nebyla vydána výjimka z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů ve smyslu § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, uvádí soud následující. V ustanovení § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny v rozhodném znění je uvedeno, že výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle § 46 odst. 2, § 49, § 50 a § 51 odst. 2 může v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, povolit orgán ochrany přírody. V odst. 3 citovaného ustanovení je pak uvedeno, že výjimku ze zákazu u zvláště chráněných rostlin a živočichů lze udělit jen v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti, v zájmu obrany státu, v zájmu bezpečnosti leteckého provozu nebo provozu na dopravně významné vodní cestě, nebo v zájmu stavby dálnice a rychlostní silnice, v zájmu předcházení závažným škodám na úrodě, domácích zvířatech či lesích nebo závažným škodám v rybářském nebo vodním hospodářství, za účelem ochrany živočichů, rostlin nebo jejich stanovišť nebo ochrany přírodních stanovišť, pro účely výzkumu nebo vzdělávání, pro účely opětovného osídlení určitého území populací druhu nebo opětovného vysazení v původním areálu druhu nebo pro chov v zajetí pro tyto účely, včetně umělého rozmnožování rostlin, z ostatních naléhavých důvodů s výrazně převažujícím veřejným zájmem včetně těch, které jsou sociální a ekonomické povahy, jež mají příznivé důsledky pro životní prostředí, nebo v zájmu využívání určitých ptáků pro sokolnické účely podle zvláštního právního předpisu; výjimku lze udělit jen tehdy, neexistuje-li jiné uspokojivé řešení, a pokud populace daného druhu bude udržena v příznivém stavu z hlediska ochrany. Dle § 49 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněné rostliny jsou chráněny ve všech svých podzemních a nadzemních částech a všech vývojových stádiích; chráněn je rovněž jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji. Je též zakázáno je držet, pěstovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat nebo nabízet za účelem prodeje nebo výměny. Dle § 50 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zvláště chránění živočichové jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. Vybrané živočichy, kteří jsou chráněni i uhynulí, stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. V daném případě žalovaný před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí zřejmě dospěl k závěru, že ochrana žádných zvláště chráněných rostlin a zvláště chráněných živočichů předmětnou stavbou nemůže být dotčena. Žalovaný zřejmě vycházel z vyjádření obsaženého v souhrnném stanovisku Magistrátu města Teplice ze dne 9.7.2009, č.j. MgMT ODŽ 088376/2009-V-104/Db, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že Magistrát města Teplice předloženou projektovou dokumentaci posoudil dle právních předpisů, dle kterých je dotčeným orgánem a ve vztahu k zákonu o ochraně přírody a krajiny uvedl, že ve vztahu k uvedenému právnímu předpisu nemá k uvedenému záměru námitek. Na tomto místě však soud považuje za nutné zdůraznit, že ve vztahu k rozhodování o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není Magistrát města Teplice kompetentním orgánem ochrany přírody. Žalovaný při vydání žalobou napadených rozhodnutí tedy postupoval tak, jako by měl dáno na jisto, že není třeba vydání výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. K takovému závěru však není ve správním spise založen jediný podklad, který by žalovaného opravňoval k zaujetí takového závěru. Přestože stavba měla být umístěna (popř. i povolena) v území, které bylo zahrnuto do ptačí oblasti, která je součástí soustavy Natura 2000, nepřistoupil žalovaný k pořízení biologického průzkumu za účelem zjištění, zda v důsledku umisťované stavby nebo činností v průběhu její výstavby nemůže dojít k zásahu do existenční sféry zvláště chráněných živočichů a zvláště chráněných rostlin chráněné ustanoveními § 49 a § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny. Natura 2000 je v § 3 písm. q) zákona o ochraně přírody a krajiny definována jako celistvá soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat přírodní stanoviště a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena ptačími oblastmi a evropsky významnými lokalitami, které požívají smluvní ochranu nebo jsou chráněny jako zvláště chráněné území. Soud trvá na tom, že žalovaný v rámci své úřední činnosti musel být obeznámen se skutečností, že stavba má být umístěna v oblasti, která je zahrnuta do Ptačí oblasti Východní Krušné hory zřízené právě za účelem ochrany konkrétních živočichů. I přes srozumění s touto skutečností žalovaný v daném správním řízení postupoval tak, jako by měl dáno na jisto, že vydání výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nebylo nutné. Pro tento svůj postup však žalovaný neměl žádnou oporu ve správním spise. Dle soudu pro správný postup žalovaného byl v dané věci nutno v případě stavby umisťované v oblasti zahrnuté do ptačí oblasti zadat pořízení biologického průzkumu za účelem zjištění výskytu zvláště chráněných živočichů a rostlin. Ve skutečnosti, že žalovaný postupoval tak, jako by bylo dáno na jisto, že výjimku dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nepotřebuje, ačkoli pro to neměl žádnou oporu ve správním spise, spatřuje soud vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ žalobou napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise a vyžaduje zásadní doplnění. Poslední námitka žalobce spočívá v tom, že dle jeho názoru byla předmětná stavba umístěna v nezastavěném území v rozporu se zásadou ochrany nezastavěného území obsaženou v § 18 odst. 5 stavebního zákona. K této námitce uvádí soud následující. V ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona je uvedeno, že v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. V ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona je uvedeno, že v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. V ustanovení § 188a odst. 1 stavebního zákona je uvedeno, že na území obce nebo části území obce, která nemá platný územní plán, územní plán obce, popřípadě územně plánovací dokumentaci sídelního útvaru nebo zóny, lze do doby vydání územního plánu, nejpozději však do 31. prosince 2015, umisťovat v nezastavěném území kromě staveb, zařízení a jiných opatření uvedených v § 18 odst. 5 také a) stavby, pro které byly podle právních předpisů platných a účinných k 31. prosinci 2006 pravomocně povoleny stavby technické infrastruktury, b) stavby podle urbanistické studie, byla-li pro území obce opatřena do 31. prosince 2006 a data o ní byla vložena do evidence územně plánovací činnosti, c) stavby pro bydlení na pozemcích, které mají společnou hranici s pozemky v zastavěném území, které je tvořeno více než jedním zastavěným stavebním pozemkem, d) stavby pro zemědělství s byty pro trvalé rodinné bydlení; stavba pro zemědělství může mít nejvýše tři samostatné byty, přičemž součet podlahových ploch bytů smí v tomto případě činit nejvýše jednu třetinu celkové podlahové plochy stavby, nejvýše však 300 m2, e) stavby občanského vybavení na pozemcích, které mají společnou hranici s pozemky v zastavěném území; pozemek, na kterém je stavba umisťována, může mít rozlohu nejvýše 5000 m2. Stavební zákon v ustanovení § 18 odst. 5 a § 188a odst. 1 vymezuje taxativně kategorie staveb, které lze umisťovat v nezastavěném území, a to z hlediska účelu, jakému slouží. Stavební zákon ve veřejném zájmu chrání nezastavěné území před jeho neodůvodněnou přeměnou na území zastavěné. Za tím účelem vytváří předpoklady pro soustřeďování nové výstavby zejména do zastavěného území a jeho hospodárné využívání a stanoví mantinely pro vymezování nových zastavitelných ploch. Z ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona pak vyplývá, že základním předpokladem pro vydání územního rozhodnutí je soulad s planou územně plánovací dokumentací, a to vydanou nebo schválenou (dle dřívějších právních předpisů). Územně plánovací dokumentace je vždy závazným podkladem pro vydání územního rozhodnutí. Na rozdíl od vyšší územní dokumentace nejsou územní plány povinné. Záleží pouze na rozhodnutí obce, zda si územní plán pořídí či nikoliv. Ovšem vymezit nové zastavěné plochy mimo zastavěné území lze pouze územním plánem. Tento princip směřuje k tomu, aby výstavba probíhala primárně v plochách, které jsou pro to nejvhodnější, a jako takové jsou vymezeny v územním plánu, což vede k hospodárnému využívání zastavěného území, s důrazem na ochranu území nezastavěného. Mezi účastníky je nesporné, že žalobou napadeným rozhodnutím došlo k umístění stavby v nezastavěném území, jak jej vymezuje ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Předmětná stavba je umístěna v území obce, která neměla v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí schválenu územní dokumentaci na úrovni územního plánu. K argumentaci žalovaného je nutnou zdůraznit, že územně plánovací informace, na kterou se žalovaný odvolává je zcela odlišným právním institutem než územně plánovací dokumentace. Územně plánovací dokumentace je vymezena v § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona a jedná se o zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán. Územně plánovací informace zakotvená v ustanovení § 21 stavebního zákona slouží k tomu, aby se žadatel jejím prostřednictvím informoval o možnostech změn v území a jednotlivých postupech při jejich provádění. Územně plánovací informaci tak nelze zaměňovat s vydanou územně plánovací dokumentací, jejíž soulad s navrhovaným umístěním stavby posuzuje příslušný stavební úřad dle § 90 písm. a) stavebního zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že na území obce Moldava, kde měla být stavba umístěna, nebyl vydán územní plán, bylo možno na nezastavěném území umisťovat pouze stavby taxativně vyjmenované v ustanovení § 18 odst. 5 a § 188a odst. 1 stavebního zákona. Soud trvá na tom, že fotovoltaickou výrobnu elektrické energie nelze podřadit pod žádnou ze staveb uvedených v § 18 odst. 5 stavebního zákona, a to ani pod kategorii technické infrastruktury. Fotovoltaická výrobna elektrické energie svojí podstatou neodpovídá žádné stavbě, které zákon v ustanovení § 2 odst. 1 písm. k) bod 2. zahrnuje pod pojem technická infrastruktura. V žádném případě se nejedná o provozně související zařízení technického vybavení související s vedením VN 22 kV Hrob – Moldava – Oldříš. Výrobna má svůj vlastní ekonomický a hospodářský význam a jedná se o samostatnou stavbu, o čemž svědčí i skutečnost, že o jejím umístění a povolení probíhalo samostatné správní řízení. Neodpovídá ani svým charakterem charakteru staveb, kterou jsou příkladmým výčtem uvedeny v ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona. Stavby vyjmenované v daném ustanovení jsou svým charakterem stavby sloužící transportu energií, informací či komodit, k čištění vod nebo ochraně před živelnými pohromami. Jde tedy o stavby, které mají sloužit „obecnému blahu“. Oproti tomu předmětná fotovoltaická výrobna elektrické energie má sloužit ke komerční výrobě elektrické energie. Proto soud dospěl k závěru, že v případě předmětné stavby fotovoltaické výrobny elektrické energie se nejedná o stavbu vymezenou v § 18 odst. 5 stavebního zákona, kterou by bylo možno umístit na nezastavěné ploše bez existence územního plánu. Následně tedy soud zjišťoval, zda nelze předmětnou stavbu podřadit pod některý z druhů staveb vymezených v ustanovení § 188a odst. 1 stavebního řádu, které je možno umisťovat v nezastavěném území obcí, které nemají schválený územní plán. Soud dospěl k závěru, že předmětná fotovoltaická výrobna elektrické energie nelze podřadit pod žádný z druhů staveb vymezených v daném ustanovení. Nemůže se jednat ani o stavbu ve smyslu § 188a odst. 1 písm. a) stavebního zákona, tedy o stavbu, pro kterou byly podle právních předpisů platných a účinných k 31. prosinci 2006 pravomocně povoleny stavby technické infrastruktury. Proto dle soudu předmětná stavba fotovoltaické výrobny elektrické energie nesplňovala kritéria uvedená v § 188a odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že pokud došlo k umístění předmětné stavby fotovoltaické výrobny elektrické energie na nezastavěnou plochu v území, pro které neexistoval schválený územní plán, došlo tak k porušení ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona a v této skutečnosti spatřuje soud nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s.ř.s. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí je tato námitka žalobce zcela důvodná. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, výrokem ad II. zrušil pro nezákonnost a vady řízení. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Na tomto místě soud poznamenává, že na posouzení zákonnosti rozhodnutí ze dne 24.8.2009, č.j. VŽP 689/330/09/Pu, v rámci předmětného soudního řízení nemohla mít žádný vliv skutečnost, že některá podkladová rozhodnutí, v jejichž absenci shledal soud nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, byla následně kompetentními orgány po právní moci žalobou napadených rozhodnutí vydána. Dle závěrů Nejvyššího správního soudu obsažených v rozsudku ze dne 18.6.2015, č.j. 9 As 294/2014-114, se sice existence závažného veřejného zájmu k projednání žaloby prokazuje ke dni podání žaloby, ovšem v případě, že je aktivní žalobní legitimace veřejného ochránce práv shledána, postupuje se při přezkumu správního rozhodnutí již v souladu s § 75 odst. 1 s.ř.s. a soud při přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto podkladová rozhodnutí či výjimky dodatečně vydané po právní moci žalobou napadeného rozhodnutí nemohou mít vliv na posuzování zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí soudem. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první a § 110 odst. 3 s.ř.s. Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobci žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 14. prosince 2015 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu