Text dokumentu

V Brně dne 6. srpna 2009 Sp. zn.: 2353/2009/VOP/DK Zpráva o průběhu šetření ve věci provozu laminovny společnosti A. , s. r. o., v obci Dolní Dobrouč A - Obsah podnětu Dne 16. 4. 2009 se na veřejného ochránce práv obrátil pan P. Č., bytem XXXXXX, 561 02 Dolní Dobrouč (dále také "stěžovatel"), ve věci uvedení do provozu a provozu laminovny společnosti A. , s. r. o., v obci Dolní Dobrouč. Ve svém podnětu uvedl, že se od června 2008 obracel na věcně příslušné úřady státní správy se stížnostmi na postup těchto úřadů při vydání povolení k provozu laminovny i na její současný provoz, který obtěžuje občany bydlící v jeho sousedství emisemi zápachu. V podnětu stěžovatel uvedl, že v roce 2004 se A. , s. r. o., rozhodla ve vlastním areálu vybudovat skladovou halu. Pozemky v areálu jsou přitom v územním plánu evidovány jako plocha pro lehký průmysl a skladování a jedná se o plochu, která přímo navazuje na obytnou zónu. Stěžovatel poukazoval na nestandardní průběh povolovacích řízení, která vedla ke konečnému povolení změny užívání stavby ze skladu na laminovnu. Tento provoz v současnosti obtěžuje občany žijící v obytné zástavbě s touto laminovnou sousedící, a to zejména emisemi styrenu, resp. jeho zápachem. Stěžovatel se obracel se stížnostmi na zápach a průběh povolovacích řízení na Českou inspekci životního prostředí, Krajský úřad Pardubického kraje, jakož i na Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo životního prostředí České republiky (dále také "MŽP", "ministerstvo"). Na základě podání stěžovatele jsem zahájil šetření postupů státních orgánů ve věci dle ustanovení § 14 zákona č. 349/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. B - Skutková zjištění V rámci šetření jsem se obrátil se žádostí o stanovisko na stavební úřad v Dolní Dobrouči, Českou inspekci životního prostředí, oblastní inspektorát v Hradci Králové (dále také "ČIŽP", "inspekce"), Krajský úřad Pardubického kraje (dále také "krajský úřad"), Krajskou hygienickou stanici v Pardubicích a Ministerstvo životního prostředí. Z jejich vyrozumění a zaslaných podkladů, jakož i podkladů doložených stěžovatelem, vyplynula tato skutková zjištění. Pokud jde o působnost stavebního úřadu, dne 22. 9. 2004 bylo stavebním úřadem oznámeno zahájení sloučeného územního a stavebního řízení na stavbu "přístavba západní haly v areálu firmy A. , s. r. o., na pozemcích stavebních parcel č. XXXXX a XXXXX v k.ú. Dolní Dobrouč". Tato stavba měla dle oznámení následně sloužit k uskladnění polotovarů a hotových výrobků. Stavební úřad v tomto oznámení vymezil účastníky řízení, mj. mezi ně zahrnul i stěžovatele a další vlastníky sousedních nemovitostí. Stěžovatel k tomuto řízení uvedl, že majitelé sousedních parcel s přístavbou souhlasili, majitel společnosti měl při jednání přislíbit ozelenění hraničních ploch, uklizení areálu atd. Původní plechová hala, která se na místě již nacházela, měla dle tvrzení stěžovatele na jedné straně přístřešek pro skladování uhlí. Při realizaci stavby měla být celá původní hala včetně tohoto přístřešku uhlí překryta pláštěm haly nové, což v účastnících vzbudilo pochybnost, zda se ještě jedná o přístavbu, nijak na tento vývoj ovšem nereagovali. Dne 18. 10. 2004 bylo vydáno stavební povolení na tuto stavbu. Dne 28. 6. 2005 oznámil stavební úřad zahájení řízení o povolení změny v užívání stavby a následně vydal dne 20. 7. 2005 rozhodnutí čj. V 252/2005, kterým dle § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "starý stavební zákon"), povolil změnu v užívání stavby skladu na laminovnu. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že stavební úřad vycházel zejména z posouzení technologické části projektové dokumentace, ze stanoviska odboru životního prostředí Městského úřadu v Ústí nad Orlicí, povolení středního zdroje znečištění, protokolu o měření emisí, včetně měření styrenu v pracovním prostředí atd. Dále je zde uvedeno, že v řízení bylo zkoumáno, zda mohou být přímo dotčena vlastnická nebo jiná práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti vlastníků pozemků a staveb na nich, včetně pozemků sousedních a staveb na nich. Na základě tohoto posouzení měl být dle § 97 starého stavebního zákona stanoven okruh účastníků řízení, kterým se stala pouze společnost A. , s. r. o. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 8. 2005. Projektová dokumentace, na jejímž základě byla změna užívání stavby povolena, uvádí, že roční spotřeba polyesterové laminovací hmoty NORPOL bude 4 800 kg (4,8 t) ročně s obsahem styrenu cca 50 %, a laminovna je tak zařazena mezi střední zdroje znečišťování ovzduší. Od roku 2008 se stěžovatel začal zabývat mj. i postupem stavebního úřadu, a to poté, co zápach z laminovny začal dle jeho slov být dlouhodobý a intenzivní. Do té doby byly stížnosti na zápach řešeny primárně s inspekcí. Právě inspekce také postoupila Krajskému úřadu Pardubického kraje (odboru majetkovému a stavebního řádu) podnět občanů obce Dolní Dobrouč, zastoupených stěžovatelem, a sice v jeho části, která se týkala žádosti o prošetření postupu místně příslušného stavebního úřadu při povolení změny v užívání stavby. Krajský úřad tento podnět obdržel dne 18. 7. 2008 a vyhodnotil jej jako podnět k provedení přezkumného řízení. Od stavebního úřadu byl krajským úřadem vyžádán spis k tomuto řízení. Vzhledem ke lhůtám stanoveným správním řádem pro přezkumné řízení se krajský úřad nemohl věcně zabývat podstatou prošetřovaného podnětu, neboť uplynula zákonná objektivní roční lhůta. K postupu stavebního úřadu se krajský úřad přesto vyjádřil, a to v tom smyslu, že v postupu tohoto úřadu shledal některé postupy, které nebyly zcela v souladu se zákony. Například upozornil na to, že některá vyjádření dotčených orgánů státní správy byla pořízena navrhovatelem před zahájením řízení, a tyto dotčené orgány pak již stavební úřad neseznámil s probíhajícím řízením. Krajský úřad dále zjistil, že stavba není stále zanesena do katastru nemovitostí. Zejména také krajský úřad dodal, že v odůvodnění rozhodnutí nebylo blíže specifikováno, jakými úvahami byl stavební úřad veden při stanovení okruhu účastníků řízení. V závěru sdělení stěžovateli krajský úřad uvedl, že bude-li následně prokázáno, že provozem dochází k překračování limitních hodnot stanovených zákonnými předpisy, bude nutno tuto skutečnost řešit nápravnými opatřeními (nezbytné úpravy apod.), případně občanskoprávní cestou. Toto sdělení bylo na vědomí zasláno stavebnímu úřadu a inspekci. S žádostí o přešetření postupu stavebního úřadu jakož i stavebního odboru krajského úřadu se obrátil stěžovatel rovněž na Ministerstvo pro místní rozvoj, které ve věci vydalo dne 31. 3. 2009 své sdělení (čj. 9477/2009-83/731). Potvrdilo v něm, že nebyly dány podmínky pro zahájení přezkumného řízení a dále v něm uvedlo, že případné prokazatelně negativní účinky užívání stavby na okolí řeší § 137 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "stavební zákon"). Toto ustanovení v odůvodněných případech umožňuje stavebnímu úřadu nařídit vlastníku stavby nezbytné úpravy, jimiž se docílí, aby užívání této stavby nebo jejího zařízení neohrožovalo životní prostředí, nepřiměřeně neobtěžovalo její uživatele a okolí hlukem, exhalacemi zápachu aj. V rámci šetření jsem oslovil stavební úřad, aby se k podnětu a skutečnostem v něm obsaženým vyjádřil. Stavební úřad sdělil, že pokud došlo k mnohanásobnému navýšení výroby, neznamená to, že nutně muselo dojít i k podstatnému rozšíření výroby či ke změně v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit veřejné zdraví (§ 126 stavebního zákona). Tyto informace ale stavební úřad nemá a nevyplývají ani z rozhodnutí krajského úřadu ze dne 9. 7. 2007 o změně kategorie zdroje znečištění ze středního na velký (viz níže). Stavební úřad přitom nebyl dle svého tvrzení ani příjemcem tohoto rozhodnutí, neobdržel ani žádné jiné písemné upozornění od krajského úřadu na nárůst výroby. Na úseku ochrany ovzduší se provozem laminovny zabývaly krajský úřad a Česká inspekce životního prostředí. Inspekce se provozem zabývala v souvislosti se stížnostmi stěžovatele a dalších občanů na zápach styrenu tímto provozem vznikající. Z podkladů, které jsou mi k dispozici, vyplývá, že od roku 2006 prováděla inspekce opakovaně neohlášené kontroly provozovny. Při kontrole dne 1. 8. 2006 se inspekce zaměřila mj. na technologický zdroj znečišťování, tj. samotné laminování při výrobě akrylátových masážních bazénů - při výrobě je z akrylátové desky za tepla vakuově vylisován tvar vyráběného hydromasážního bazénu, který je následně zpevněn nanášením laminátu ve dvou vrstvách. Sdělení ze dne 3. 8. 2006 (čj. 45/OOO/0623616.03/KJP) uvádí, že laminovna je vybavena suchým dvoustupňovým odlučovačem tuhých látek a těkavých organických látek (VOC), který je v prvním stupni tvořen filtrační rohoží Novolin. K záchytu styrenu je ve druhém stupni instalován filtr s aktivním uhlím. Inspekce ve sdělení uvádí, že na základě projektované spotřeby 4,8 tun/rok laminovací hmoty s obsahem 50 % těkavých podílů (styren) vyjádřených jako TOC byla laminovna zařazena jako střední zdroj znečišťování ovzduší podle bodu 9.2 přílohy č. 1 (zřejmě č. 2) vyhlášky č. 355/2002 Sb. - "Laminování dřeva, kovu, textilií, vláken a plastů s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel v rozmezí 0,6 - 5 tun/rok". Povolením k uvedení zdroje do trvalého provozu ze dne 26. 5. 2006 (vydáno krajským úřadem; viz níže) bylo pro laminovnu vymezeno plnění obecného emisního limitu pro styren, vyjádřeným jako celkový organický uhlík TOC. Při kontrole byl prověřován režim činnosti filtru s aktivním uhlím podle záznamů v provozním deníku. Volná kapacita aktivního uhlí ve filtračních patronách je ověřována vážením. Dle doporučení dodavatele se výměna provádí při hmotnosti patron 39 kg. Obsah styrenu v laminovacích hmotách je dle předložených bezpečnostních listů v rozmezí 25 - 50 %. Ve sdělení se dále uvádí, že provedenou kontrolou bylo zjištěno, že v roce 2005 bylo spotřebováno 58,942 tun laminovacích pryskyřic. V roce 2006 v období do 31. 7. 2006 bylo spotřebováno cca 40 tun těchto pryskyřic. Inspekce tak konstatovala, že je zřejmý rozpor mezi skutečnou spotřebou laminovacích pryskyřic a spotřebou projektovanou (což bylo ověřeno v předloženém projektu). Bylo proto provozovateli uloženo, aby opravil projektované spotřeby laminovacích hmot v závislosti na objektivně využívaném fondu pracovní doby a aby zabezpečil vyjádření výrobce laminovacích pryskyřic o množství styrenu, který nezreaguje. Na základě tohoto pak měl provozovatel znovu zařadit laminovnu do příslušné kategorie zdrojů znečišťování ovzduší. S ohledem na skutečnou spotřebu laminovacích pryskyřic bylo provozovateli dále uloženo ve spolupráci s dodavatelem zařízení na záchyt emisí styrenu (filtr s aktivním uhlím) prověřit optimální adsorpční kapacitu filtru, stanovit alternativní způsob sledování účinnosti záchytu a určit maximální periodu pro výměnu filtrační náplně. Následně měl provozovatel provést optimalizaci činnosti zařízení na záchyt emisí styrenu, která by měla zabezpečit výměnu filtrační náplně ještě před vyčerpáním její kapacity, čímž by se snížilo riziko šíření zápachu v okolí provozovny. Inspekce při této kontrole ovšem neshledala, že by došlo k porušení obecného emisního limitu styrenu. Další neohlášená kontrola byla inspekcí provedena dne 5. 6. 2007 v souvislosti s další stížností občanů. Ve svém sdělení ze dne 7. 6. 2007 (zn. 45/OOO/0717165.03/07/KJP) inspekce uvádí, že při minulé kontrole bylo zjištěno, že skutečná roční spotřeba laminovacích pryskyřic je v rozporu s projektovanou spotřebou uvedenou v rozhodnutí krajského úřadu o povolení středního zdroje znečišťování do trvalého provozu. Tuto skutečnost měl provozovatel odůvodnit tím, že v původním projektu bylo zahrnuto pouze množství nezreagovaného styrenu, tj. množství, které nevstupuje do reakce. Pokud se jedná o údaje, které bylo provozovateli při minulé kontrole uloženo opatřit, a které doložil ve stanovené lhůtě, vyplývá z nich, že provoz se odehrává v jedné směně, při které je spotřebováno 275 kg. Doložil rovněž potvrzení dodavatele pryskyřice o množství nezreagovaného styrenu a po prověření těchto údajů opět zařadil laminovnu mezi střední zdroje znečišťování. Provozovatel rovněž ve stanoveném termínu předložil vyjádření výrobce zařízení pro čištění odpadního plynu o kapacitě instalovaného záchytu VOC (styrenu), ve kterém výrobce deklaruje kapacitu 30 kg zachyceného styrenu na 200 kg náplně aktivního uhlí. Na základě doporučení výrobce byly provozovateli stanoveny podmínky výměny uhlíkových filtrů, které byly odsouhlaseny ČIŽP. Při této kontrole bylo prověřováno, jak provozovatel plní jím navržené a dohodnuté podmínky, předložil provozní evidenci výměny patron s aktivním uhlím a nebylo zjištěno porušování zákona o ovzduší. Inspekce dále ve sdělení uvádí, že na základě celkové roční spotřeby těkavých organických rozpouštědel za rok 2006 došli pracovníci inspekce k závěru, že laminovna patří do kategorie velký zdroj znečišťování ovzduší podle bodu 9.3 přílohy č. 2 vyhlášky č. 355/2002 Sb. "Laminování dřeva, kovu, textilií, vláken a plastů s celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel větší než 5 tun". Při tomto zařazení měli pracovníci inspekce přihlížet rovněž k výkladu MŽP čj. 1250/740/07/PV, ze dne 27. 4. 2007, který se týká právě zařazování laminoven do příslušné kategorie zdrojů znečišťování ovzduší. S novým zařazením vzniká provozovateli mj. povinnost zpracovat provozní řád ochrany ovzduší, jehož vydání musí být povoleno Krajským úřadem Pardubického kraje. Provozovateli bylo uloženo požádat nejpozději do 15. 6. 2007 krajský úřad o změnu rozhodnutí podle § 53 odst. 2 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o ovzduší"), aby povolené množství laminovacích hmot odpovídalo skutečné celkové roční spotřebě, a do 31. 7. 2007 předložit na krajský úřad návrh provozního řádu. Dne 9. 7. 2008 zaslal inspekci stěžovatel jménem dalších 30 občanů obce stížnost na zápach, ve které dále požadovali tito občané prošetření okolností, za jakých byl povolen provoz laminovny a jaký vliv má styren, který uniká z provozu do ovzduší, na zdraví obyvatel a životní prostředí. Uvedl v ní, že laminovna je umístěna do střední zastavěné části obce, kde nejbližší domy jsou ve vzdálenosti několika desítek metrů, přičemž žádný vlastník sousedních parcel nebyl žádným způsobem informován o realizaci stavby a případných zdravotních rizicích. Původní účel objektu, při jehož povolování byli účastníky, byl "skladovací hala". Dále upozornil, že při nahlédnutí do projektové dokumentace laminovny na stavebním úřadě zde nebyly uloženy žádné dokumenty (EIA, rozptylová studie), podle kterých stavební úřad zkoumal vliv na právem chráněná práva majitelů sousedních parcel. Inspekce v reakci na tuto stížnost vykonala další neohlášenou kontrolu provozovny. Při pochůzce nebyl zaznamenán subjektivně zápach po styrenu. Provozovatel dle kontroly plnil na technologických zařízeních stanovené podmínky a prováděl řádně autorizovaná měření v souladu se schváleným provozním řádem. Rovněž při technologii výroby nebylo zjištěno porušování povinností stanovených zákonem o ovzduší. Ve sdělení inspekce ze dne 22. 7. 2008 (ČIŽP/45/OOO/0813807.002/08/KIS) se rovněž uvádí, že provozovatel změnil od poslední kontroly v roce 2007 používané laminovací hmoty. Provede proto optimalizaci výměny uhlíkových filtrů v termínu do 30. 9. 2008. Stížnost na postup stavebního úřadu při povolování změny užívání stavby a dotaz na rizika pro zdraví obyvatel pak byly inspekcí postoupeny Krajskému úřadu Pardubického kraje a Krajské hygienické stanici Pardubického kraje. Inspekci jsem v rámci šetření vyzval, aby se k věci vyjádřila a uvedla, jak dále postupuje ve věci daného provozu. Ze sdělení inspekce vyplynulo, že dne 26. 3. 2009 provedla inspekce další neohlášenou kontrolu a na základě její žádosti bylo provedeno autorizované měření emisí měřící skupinou ČIŽP, ředitelství Praha. Výsledky tohoto měření se v této době zpracovávají. Dle předběžných výsledků bylo zjištění plnění specifického emisního limitu, který činí ročně 30 g styrenu na m² plochy výrobku - naměřená hodnota za 6hodinové měření činila 3,5 g/m². Tato hodnota však je dle inspekce pouze orientační, protože je nutno znát celkový roční stav. V závěru kontroly inspekce opět požaduje optimalizaci výměny filtrů, která bude podložena roční hmotnostní bilancí rozpouštědel vypracovanou dle přílohy č. 4 vyhlášky č. 355/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále požadovala doložení plnění emisního limitu 30 g/m². Zpracovatel bilance, ekologický poradce Ing. R. P., zaslal inspekci přepracovanou roční hmotnostní bilanci těkavých organických látek při výrobě kompozitů v elektronické podobě dne 27. 4. 2009 - dle této bilance je stanoven podíl hmotností celkových emisí organického rozpouštědla a celkové velikosti povrchu výrobku na 15,82 g/m², z čehož vyplývá, že specifický emisní limit je plněn. V souladu s metodickým pokynem MŽP[1] si provozovatel stanovil na základě údajů od výrobců pryskyřic individuální emisní součinitel, na základě kterého bude provedena optimalizace výměny uhlíkových filtrů, která bude zahrnuta do aktualizace provozního řádu. Tento návrh bude předán ke schválení krajskému úřadu. Pokud se jedná o Krajský úřad Pardubického kraje (odbor životního prostředí a zemědělství), tento úřad příslušný na úseku ochrany ovzduší obdržel dne 16. 3. 2005 žádost společnosti A. , s. r. o., o vydání povolení pro stavbu středního zdroje znečišťování ovzduší v rámci stavby laminovny podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ovzduší. Dne 20. 4. 2005 vydal rozhodnutí zn. OPZE/8207/05/Ry, kterým tuto stavbu (změnu stavby) povolil jako střední zdroj znečišťování ovzduší. V rozhodnutí je uvedeno, že záměrem investora je vybudovat laminovnu určenou pro nanášení laminovacích hmot při výrobě akrylátových masážních bazénů. Přitom se má jednat o rekonstrukci stávající laminovny a instalaci nové technologie pro laminování a vzduchotechnického systému s dvoustupňovým odlučováním znečišťujících látek (dodavatel společnost B. , spol. s r. o., která je rovněž autorem projektové dokumentace). Dále se zde specifikuje, že projektovaná roční spotřeba laminovací hmoty NORPOL na bázi polyesteru činí 4 800 kg. Laminovací hmota obsahuje asi 50 % těkavých podílů - styrenu, vyjádřených jako celkový organický uhlík (TOC), což představuje 2,4 tun styrenu za rok. Celkovou projektovanou spotřebou organických rozpouštědel v rozmezí 0,6 - 5 tun za rok je zařízení pro laminování zařazeno podle bodu 9.2 přílohy č. 2 vyhl. č. 355/2002 Sb. do kategorie středních zdrojů znečišťování ovzduší. K uvedenému podání se ČIŽP jako dotčený orgán vyjádřila kladným stanoviskem dne 8. 4. 2005. Dne 22. 6. 2005 obdržel krajský úřad žádost o vydání povolení dle § 17 odst. 1 písm. d) zákona o ovzduší k uvedení stavby středního zdroje znečišťování ovzduší v rámci stavby laminovny do trvalého provozu. Dne 26. 7. 2005 rozhodnutím zn. OPZE/14700/05/Ry krajský úřad toto povolení udělil. V rozhodnutí je uvedeno, že provozovatel zajistil v rámci zkušebního provozu měření tuhých znečišťujících látek a styrenu (TOC), a bylo obstaráno vyjádření ČIŽP (kladné stanovisko ze dne 12. 4. 2005). Tímto rozhodnutím byly současně stanoveny podmínky ochrany ovzduší - provozovateli bylo uloženo plnit obecný emisní limit pro látku styren, vyjádřenou jako celkový organický uhlík (TOC),[2] a rovněž plnit specifický emisní limit jako roční měrnou výrobní emisi těkavých látek vyjádřenou jako 30 g TOC na 1 m² plochy výrobku. K stanovení tohoto limitu přistoupil krajský úřad v souladu s § 5 vyhlášky č. 355/2002 Sb. také s ohledem na nízký čichový práh styrenu. Dále bylo stanoveno, že v rámci periodického měření budou zjišťovány emise styrenu, provozovatel je povinen uvádět a provozovat zdroj v souladu s technickými podmínkami výrobce zařízení a vést provozní evidenci, mj. zaznamenávat údaje o aktuálních náplních patron s aktivním uhlím a o jejich výměně. Ke změnám používaných surovin, změnám využívání technologických zařízení a změnám dalších podmínek provozování s dopadem na čistotu ovzduší bude vyžádáno další povolení dle § 17 zákona o ovzduší. V návaznosti na výše popsanou kontrolní činnost a pokyn ČIŽP si dne 13. 6. 2007 provozovatel zažádal o změnu rozhodnutí čj. OPZE/14700/05/Ry podle § 53 odst. 2 písm. b) zákona o ovzduší. Krajský úřad žádost posoudil, vyžádal si stanovisko ČIŽP a následně změnil předmětné rozhodnutí tak, že v původním rozhodnutí byly nahrazeny nebo doplněny některé pasáže. Zrušeno bylo uvedení údaje o projektované roční spotřebě laminovací hmoty NORPOL (4.8 tun) a došlo k přeřazení zdroje mezi velké zdroje znečišťování ovzduší - laminovnu s celkovou roční spotřebou organických rozpouštědel větší než 5 tun. Ostatní podmínky zůstaly zachovány. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že ČIŽP, OI Hradec Králové, došla na základě celkové roční spotřeby organických rozpouštědel laminovny za rok 2006 a výkladu MŽP čj. 1250/740/07/PV, ze dne 27. 4. 2007, k závěru, že předmětná laminovna spadá do kategorie velkých zdrojů. Krajský úřad předložené podklady posoudil a rozhodl o změně původního rozhodnutí na základě změny podmínek, za kterých bylo vydáno rozhodnutí původní. Dne 11. 6. 2008 bylo vydáno krajským úřadem povolení, kterým byl v souladu s § 17 odst. 2 písm. g) zákona o ovzduší vysloven souhlas s předloženým provozním řádem (žádost podána dne 21. 5. 2008). Toto povolení bylo vydáno, nicméně za podmínky provedení v rozhodnutí vyjmenovaných změn. Mj. měl být v provozním řádu uveden skutečný počet patron, doplněno, kolik náplň z aktivního uhlí adsorbuje těkavých organických látek, uvést popis a četnost vážení jednotlivých patron, evidenci spotřebovaných pryskyřic včetně vazby na povinnosti obsluhy a údržby a v této části rovněž uvést, že při vyčerpání kapacity adsorpce nesmí být laminovna provozována. Dne 15. 7. 2008 krajský úřad vydal souhlas s aktualizovaným provozním řádem. V rámci podkladů zaslaných stěžovatelem jsou rovněž dvě odpovědi krajského úřadu na jím podanou žádost o informace dle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. V první odpovědi ze dne 25. 7. 2008 (čj. 34551-7/2008/OŽPZ/Ry) se krajský úřad mj. zmiňuje o tom, že před vydáním povolení z jeho strany v dané stavbě probíhal provoz laminovny bez záchytu. Pokud jde o přeřazení zdroje, uvádí krajský úřad, že nová kategorie byla stanovena provozovatelem na základě projektovaných hodnot ve shodě s výkladem MŽP podle § 2 vyhlášky č. 355/2002 Sb. vydaným dopisem 1250/740/07/PV. Stěžovatel se v této žádosti rovněž dotázal, jaké bylo vyhodnocení emisí za roky 2005, 2006, 2007 vyplývající z provozní evidence, předávané orgánu ochrany ovzduší do 31. března každého roku. K tomu krajský úřad uvedl, že první takové oznámení obdržel v souladu se zákonem až v roce 2008 se skutečnostmi za rok 2007. Do poloviny roku 2007 byl tento zdroj evidován v registru středních zdrojů a k vyhodnocení souhrnné provozní evidence středních zdrojů a k vydání rozhodnutí o vyměření výše poplatků byl věcně a místně příslušný Městský úřad Ústí nad Orlicí. V další odpovědi ze dne 5. 11. 2008 (čj. KrÚ 46496-2/2008/OŽPZ/Ry) se krajský úřad opět vyjádřil ke změně hodnocení zdroje znečišťování ze středního na velký zdroj a uvedl, že k této změně došlo z úřední povinnosti a tato změna vycházela z výkladu MŽP (viz výše). Došlo k ní v návaznosti na kontrolu ČIŽP, kdy následně provozovatel požádal dne 13. 6. 2007 krajský úřad o změnu kategorie a odstranění administrativní nesrovnalosti - v rozhodnutí byla místo množství aplikovaných organických uhlovodíků VOC chybně uvedena spotřeba laminovací hmoty NORPOL. Změnové rozhodnutí tedy pouze odstranilo tuto nepřesnost a nesoulad vzniklý změnou náhledu MŽP na kategorizaci laminoven, vycházející z novelizovaného znění vyhlášky č. 355/2002 Sb. daného vyhláškou č. 509/2005 Sb. Rozhodnutí o změně bylo tedy vydáno na základě oznámení změny kategorie provozovatelem a krajský úřad nemá kompetenci kategorizovat zdroj. V závěru krajský úřad dodává, že provozovatel navyšuje výrobu a spotřeby látek postupně. K dalšímu dotazu, kdo a za jakých podmínek mohl povolit provoz laminovny firmy A. , s. r. o., bez záchytu organických látek, když podle ústního vyjádření stavebního úřadu v Dolní Dobrouči v prostoru areálu této společnosti není do roku 2004 evidován ani kolaudován žádný objekt nebo jeho část jako laminovna, krajský úřad uvádí, že provozovna A. , s. r. o., funguje dle jím zjištěných informací již od roku 1995 a byla v databázi středních zdrojů již za existence okresních úřadů v letech 2000 - 2001. Krajskému úřadu přitom není známo, že by byl provoz v té době z hlediska tehdy platného zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší, povolen. K dalšímu dotazu, za jakých podmínek je možné povolit po roce 2001 provoz velkého zdroje znečišťování ovzduší, zejména s ohledem na možnost dodatečného přeřazení do vyšší kategorie a jak se v daném případě uplatňuje ustanovení zákona č. 100/2001 Sb., uvedl krajský úřad to, že na základě protokolu o kontrole inspekce ze dne 5. 6. 2007, že při spotřebě 275 kg denně odpovídá roční spotřeba laminovacích pryskyřic cca 70 tunám. Z údajů za rok 2006 vyplývala roční spotřeba organických rozpouštědel 33,21 tun, v roce 2007 je uvedena spotřeba pryskyřice se styrenem v množství 86,051 tun. V rámci stížností na zápach a na způsob, jakým byl povolen provoz této laminovny, vznesli občané rovněž dotaz, jakým způsobem byl v dosavadních řízeních aplikován zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon EIA"), a zda tedy u daného záměru došlo k posouzení vlivů na životní prostředí, tzv. procesu EIA. Krajský úřad k tomuto uvedl, že při povolování středního zdroje znečišťování ovzduší byla laminovna zařazena pod bod 7.1 kategorie II (záměry vyžadující zjišťovací řízení) přílohy č. 1 zákona EIA, tedy jako "Výroba nebo zpracování polymerů a syntetických kaučuků, výroba a zpracování výrobků na bázi elastomerů s kapacitou nad 100 tun/rok." Vzhledem ke kapacitě zpracovávaných pryskyřic (4,8 tun ročně) záměr zdaleka nedosahoval dané limitní hodnotě, a záměr tedy procesu EIA vůbec nepodléhal. Vzhledem k pochybnosti o správnosti zařazení daného záměru byl stěžovatelem učiněn podnět k Ministerstvu životního prostředí, které sdělením ze dne 17. 2. 2009 (zn. 3331/ENV/09) uvedlo následující. Rozhodnutí o změně užívání stavby na laminovnu bylo vydáno dne 20. 7. 2005 a při posuzování se vycházelo z hodnoty laminovací hmoty NORPOL 4,8 tun ročně. Dle tehdy platného znění zákona EIA šlo o záměr, na který se citovaný zákon nevztahoval. Spotřeba pryskyřic v laminovně však rostla a v roce 2007 již dle MŽP činila 86,051 tun/rok. Předmětná stavba tak dle sdělení MŽP v dané době podlimitně naplňuje dikci bodu 7.1, kategorie II, přílohy č. 1 zákona EIA. MŽP k tomu dodalo, že příslušný stavební úřad může dle § 133 stavebního zákona provést kontrolní prohlídku stavby za účelem zjištění, zda je stavba užívána v souladu s rozhodnutím o změně užívání stavby čj. V 252/2005. Pokud by došel k závěru, že stavba není provozována za podmínek, za kterých byla povolena (4,8 tun pryskyřic ročně), mohl by stavební úřad tento provoz zakázat. Pokud by pak chtěl provozovatel pokračovat v současných parametrech, musel by požádat o územní rozhodnutí o změně stavby a změně vlivu stavby na využití území. V takovém případě by jedním z podkladů muselo být vyjádření příslušného úřadu v oblasti posuzování vlivů (krajského úřadu). Toto sdělení bylo zasláno na vědomí stavebnímu úřadu v Dolní Dobrouči i krajskému úřadu. V rámci svého šetření jsem opětovně oslovil ministra životního prostředí, aby se z hlediska posuzování vlivů na životní prostředí vyjádřil k otázce správnosti zařazení předmětného záměru právě pod bod 7.1, kategorie II, přílohy č. 1 zákona EIA. Připadá totiž v úvahu rovněž jiné zařazení, a totiž pod bod 4.2 kategorie II přílohy č. 1 zákona - "Povrchová úprava kovů a plastických materiálů včetně lakoven, od 10 000 do 500 000 m² celkové plochy úprav". Ministr životního prostředí mi sdělením ze dne 8. června 2009 sdělil, že odbor posuzování vlivů na životní prostředí MŽP se k původnímu zařazení přiklonil zejména s ohledem na skutečnost, že základní charakteristikou záměru je roční hmotnostní spotřeba laminovací hmoty, která je snadno deklarovatelná a doložitelná. I v projektové dokumentaci, na jejímž základě bylo vydáno povolení o změně užívání stavby, je jako limitní hodnota uvedena roční hmotnostní spotřeba laminovací hmoty. V případě zařazení pod dikci bodu 4.2 by bylo zapotřebí znát celou technologii výroby, neboť pro určení laminované plochy je zapotřebí znát nejen roční hmotnostní spotřebu laminovací hmoty, ale i spotřebu této hmoty na jeden metr čtvereční laminace v jedné vrstvě, počet vrstev laminace apod. Dle aktuálních údajů poskytnutých MŽP činila spotřeba laminovací hmoty v roce 2008 celkem 65,610 tun a průměrná spotřeba laminovací hmoty byla 7,74 kg/m². Z toho lze odvodit, že roční laminovací plocha v roce 2008 byla 8 477 m², to vše za předpokladu laminace v jedné vrstvě. V takovém případě by se i při tomto zařazení jednalo o podlimitní záměr. Dále ministr uvedl, že v obecné rovině tedy není možno vyloučit zařazení záměru i pod tento bod. Ministerstvo v únoru 2009 zařadilo záměr prioritně do bodu 7.1, neboť pokud záměr spadá do více bodů přílohy č. 1 zákona, je vždy přednostně zařazen jako záměr, pro jehož posouzení je příslušným úřadem Ministerstvo životního prostředí. V případě podlimitních záměrů je příslušným úřadem vždy krajský úřad, avšak i zde se ministerstvo řídí při zařazování vždy touto dikcí "přísnějšího" bodu. Ministr dodal, že v dané době nepodléhal předmětný záměr ani posuzování podlimitních záměrů, neboť toto bylo zákonem EIA ošetřeno až po novele zákonem č. 163/2006 Sb., ze dne 24. 3. 2006. Pro uplatnění procesu EIA je zásadní kapacita záměru, přičemž v úvahu se bere vždy maximální kapacita záměru. Pokud obecně dojde ke zvýšení upravovaných ploch na více než 10 000 m²/rok, zatímco hmotnostní spotřeba laminovací hmoty limitní hodnotu 100 tun/rok nepřekročí, tak se jedná o záměr naplňující dikci bodu 4.2, kategorie II, přílohy č. 1 zákona EIA. Ministr rovněž zdůraznil, že podle slov stěžovatele provozuje provozovatel záměr v rozporu s platným povolením, neboť záměr má vyšší kapacitu, než je povoleno. Potom je ale na stavebním úřadu, aby toto zjistil a učinil kroky vedoucí k nápravě - jedním z těchto kroků je např. zákaz provozování činnosti, nutnost požádat o územní rozhodnutí s uvedením nové roční spotřeby laminovací hmoty. Při tomto novém vydání územního rozhodnutí musí být respektován zákon EIA. Další vznesenou otázkou v rámci podnětů a stížností občanů byl vliv provozu, a zejména emisí styrenu na zdraví obyvatel v blízké obytné zástavbě. Vzhledem k tomu, že byla stížnost na zápach v této otázce postoupena Krajské hygienické stanici v Pardubicích, v rámci šetření jsem ji oslovil, aby uvedla, jaké kroky v dané věci učinila a s jakými závěry. KHS mi sdělila, že k přípisu krajského úřadu, který jí byl doručen dne 7. 11. 2008, zahájila KHS přípisem ze dne 5. 12. 2008 (čj. 6715/08/HRA-Pce/213) správní řízení o uložení zajištění zpracování hodnocení zdravotních rizik imisí styrenu podle § 84 odst. 1 písm. p) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, s obchodní společností A. , s. r. o. Správní řízení bylo ukončeno dne 15. 1. 2009 rozhodnutím, které společnosti uložilo povinnost zajistit zpracování tohoto hodnocení zdravotních rizik imisí styrenu ve venkovním ovzduší obce Dolní Dobrouč. KHS byl společností doručen dne 10. 4. 2009 znalecký posudek zpracovaný doc. Ing. Zdeňkem Fialou, CSc., v Hradci Králové dne 3. 4. 2009. Tento posudek vycházel z rozptylové studie zpracované společností C. vypracované v březnu 2009. Podkladem pro tuto studii bylo autorizované měření emisí v Protokolu o zkoušce č. E 724/2008 zpracované společností D. , spol. s r. o., dne 4. 12. 2008, a Komentář k Protokolu o analýze venkovního ovzduší č. 202251/o77/13Pu/09 zpracovaný Zdravotním ústavem se sídlem v Hradci Králové dne 20. 2. 2009. KHS předložené podklady posoudila a po jejich vyhodnocení zkonstatovala, že v okolí provozu laminovny společnosti A. , s. r. o., by s velkou rezervou nemělo docházet k dosažení čichového prahu styrenu ve venkovním ovzduší ani k existenci rizika pro obyvatele. C - Právní hodnocení Dle ustanovení § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, je mojí povinností působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí státní správy, pokud by postupovaly v rozporu s právem nebo porušovaly principy právního státu, dobré správy, jakož i před jejich nečinností. Působnost ochránce dle § 1 zákona se přitom vztahuje mj. na ministerstva a jiné správní úřady a orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy. Na základě podaného podnětu a po prostudování všech zjištěných skutečností jsem dospěl k závěru, že v daném případu došlo k pochybením v činnosti příslušných správních úřadů. Toto pochybení spatřuji na prvním místě v reakci příslušných správních úřadů na skutečnost, že hodnota spotřebovaného množství laminovacích pryskyřic za rok mnohonásobně překračuje množství stanovené v projektové dokumentaci, na základě které bylo vydáno jak povolení ke změně užívání stavby, tak povolení ke stavbě a následně trvalému provozu středního zdroje znečišťování ovzduší. Tato projektovaná spotřeba dle technologického projektu předpokládala spotřebu 4,8 tun laminovací pryskyřice ročně, přičemž zejména pokud jde o sféru ochrany ovzduší, shoduji se s názorem ministra životního prostředí, že se jednalo v tomto ohledu o klíčovou charakteristiku provozu laminovny. Právě tato projektovaná spotřeba je v souladu s vyhláškou č. 355/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezbytná pro kategorizaci zdroje. Vyhláška v příloze č. 2, bodu 9. "Laminování dřeva, kovu, textilu, vláken a plastů" závazně určuje, jakým způsobem se provádí kategorizace zdroje, když stanoví, že zařízení s celkovou roční projektovanou spotřebou organických rozpouštědel 0,6 tuny až 5 tun je střední zdroj znečišťování ovzduší (bod 9.2), zařízení s celkovou roční projektovanou spotřebou organických rozpouštědel větší než 5 tun je velký zdroj znečišťování ovzduší (bod 9.3). Ze znění vyhlášky tak je zřejmé, že pro stanovení kategorie zdroje je nezbytné znát spotřebu nikoliv laminovací hmoty jako takové, ale spotřebu organických rozpouštědel. Tento pojem je definován v § 2 písm. i) vyhlášky jako jakákoliv těkavá organická látka, která je užívána samostatně či ve směsi s jinými látkami k rozpouštění surovin, produktů nebo jako ředidlo, jako disperzní prostředí, jako prostředek používaný k úpravě viskozity či povrchového napětí, jako změkčovadlo či jako ochranný prostředek. Uváděla-li tedy projektová dokumentace roční spotřebu laminovací pryskyřice 4,8 tun s obsahem cca 50 % styrenu (těkavá organická látka), roční spotřeba organických rozpouštědel činila cca 2,4 tun za rok. Dle tohoto údaje byl zdroj původně správně zařazen mezi střední zdroje znečišťování, tento postup kategorizace byl ostatně i výslovně uveden v rozhodnutí o povolení k uvedení zdroje do trvalého provozu. Pro úplnost je třeba podotknout, že na znění vyhlášky, pokud se jedná o zde citovaná a použitá ustanovení, se nijak neprojevila novela č. 509/2005 Sb., takže způsob kategorizování těchto konkrétních druhů provozu je od samého počátku stejný. Již při první neohlášené kontrole provedené dne 1. 8. 2006 přitom inspekce zjistila, že v roce 2005 bylo spotřebováno 58,942 tun laminovacích pryskyřic (nejedná se přitom o celý rok 2005, ale pouze jeho část, vzhledem k datu zahájení povoleného provozu), a v roce 2006 do 31. 7. 2006 cca 40 tun těchto pryskyřic. Inspekce konstatovala, že je zřejmý rozpor mezi skutečnou a projektovanou spotřebou, a provozovateli uložila, aby tyto hodnoty opravil. K posunu však došlo až v souvislosti s další podanou stížností a následnou další neohlášenou kontrolou dne 5. 6. 2007 (tedy přibližně o rok později). Při ní se inspekce znovu vrátila k zjištění z předchozí kontroly. Ve sdělení přitom uvádí, že tento rozpor měl provozovatel odůvodnit tím, že v původním projektu bylo zahrnuto pouze množství nezreagovaného styrenu. Provozovatel přitom opět zařadil zdroj mezi střední zdroje. Při této kontrole však inspekce již konstatovala, že se dle jejího názoru nejedná o střední, ale o velký zdroj, z čehož plynou pro provozovatele nové povinnosti, mj. povinnost zažádat si o změnu povolení dle § 53 odst. 2 zákona o ovzduší a povinnost zpracovat a předložit ke schválení provozní řád. Jakkoliv se domnívám, že k tomuto pokynu mělo ze strany inspekce dojít již v návaznosti na první provedenou kontrolu, a nikoliv až téměř po roce a teprve v souvislosti s další stížností obyvatel v okolí provozu, hodnotím vcelku pozitivně skutečnost, že se při kontrole inspekce zaměřila zejména na dodržování stanovených emisních limitů a na účinnost zařízení (filtrů s aktivním uhlím) na záchyt emisí styrenu a zabránění nadměrného zápachu. Rovněž akceptuji, že povinnost zařadit zdroj do příslušné kategorie klade zákon o ovzduší v § 4 odst. 10 na bedra provozovatele samotného. Tato skutečnost ovšem nezbavuje ani inspekci, ani případně jiné orgány ochrany ovzduší, povinnosti tuto kategorizaci kontrolovat a prověřovat její správnost. Dle citovaného ustanovení v případě pochybností má o zařazení zdroje rozhodovat inspekce, a to kromě návrhu provozovatele buď z vlastního podnětu, nebo z podnětu jiného orgánu ochrany ovzduší. V tomto narážím na fakt, že i příslušný orgán obce s rozšířenou působností měl možnost inspekci dát tento podnět vzhledem k tomu, že tento orgán shromažďoval údaje mj. o celkové roční spotřebě organických rozpouštědel. Vyjádření provozovatele, že v původním projektu bylo zahrnuto pouze množství nezreagovaného styrenu, a kvůli tomuto došlo z jeho strany k mylnému zařazení, pak považuji za zavádějící a irelevantní. Inspekce, jakož i další orgány ochrany ovzduší, mají vzhledem ke své odborné kapacitě být schopny správně určit veličiny nezbytné k zařazení zdroje a s ohledem na to postupovat. Provozovatel si zároveň musel být vědom změny v provozu, když projektová dokumentace jednoznačně hovořila o 4,8 tunách laminovací pryskyřice, a provozovatel užíval více jak desetinásobek této hodnoty. Je tedy otázkou, zda toto jednání nemělo být ze strany inspekce vyhodnoceno jako porušení podmínek stanovených v povolení středního zdroje znečišťování ovzduší (ze dne 22. 6. 2005), které jednak vycházelo z ověřené a schválené projektové dokumentace, jednak provozovateli výslovně stanovilo povinnost vyžádat si další povolení dle § 17 zákona o ovzduší ke změnám používaných surovin, změnám využívání technologických zařízení a změnám dalších podmínek provozování s dopadem na čistotu ovzduší. Inspekce se nicméně zaměřila na napravení tohoto stavu a uvedení provozu zařízení do souladu se zákonem o ovzduší, což kvituji. Stanovila provozovateli povinnost obrátit se na krajský úřad, aby došlo k nápravě v tomto smyslu. Jakkoliv se domnívám, že provozovatel si měl zažádat nově o povolení dle § 17 odst. 1 písm. d) o uvedení velkého zdroje znečišťování do trvalého provozu, namísto žádosti o změny rozhodnutí dle § 53 odst. 2 zákona o ovzduší, hlavnímu pochybení bylo možno se vyhnout v obou těchto procesních postupech. Toto pochybení, zejména na straně krajského úřadu, spatřuji v tom, že nebyl dostatečně zohledněn fakt, že v provozu došlo k zásadní změně oproti původnímu projektu, a sice k mnohonásobnému navýšení používaných laminovacích pryskyřic, resp. organických rozpouštědel v nich obsažených. Tato skutečnost se měla mj. projevit v tom, že před vydáním rozhodnutí o změně povolení dle § 53 odst. 2 zákona o ovzduší měla být krajským úřadem řešena otázka, zda takovéto navýšení spotřeby nepodléhá nově povinnosti provést posouzení vlivů na životní prostředí, resp. alespoň zjišťovacímu řízení či oznámení podlimitního záměru v souladu s § 4 odst. 1 písm. d) zákona EIA. S ohledem na vyjádření MŽP ze dne 8. 6. 2009 byla tato otázka nanejvýš důvodná. Zákon EIA přitom v § 1 odst. 3 stanoví, že účelem posuzování vlivů je získat odborný podklad pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů. Ve svých zprávách opakovaně apeluji na to, že tímto rozhodnutím či opatřením nelze rozumět toliko rozhodování podle stavebního zákona ve smyslu vydávání územního rozhodnutí, stavebního povolení či souhlasu se změnou v užívání stavby. Stanovisko EIA jako odborný podklad pro rozhodování by v případech, na které povinnost procesu EIA dopadá, měly mít k dispozici všechny orgány, které rozhodují o podobě a fungování určitého záměru, tedy i orgány ochrany ovzduší při vydávání povolení dle § 17 zákona o ovzduší, resp. při rozhodování o jejich změnách dle § 53 odst. 2 téhož zákona. Další klíčové pochybení pak spatřuji v selhání potřebné součinnosti, a tím porušení této základní zásady správního řízení, jak je nyní vyjádřena v § 8 správního řádu, neboť jak inspekce, tak krajský úřad měly v souvislosti s postupy dle zákona o ovzduší současně s ohledem na zjištěné skutečnosti uvědomit příslušný stavební úřad. K tomuto kroku je měla také vést právě mnohonásobně zvýšená spotřeba laminovacích hmot oproti hodnotám uvedeným v projektové dokumentaci. I vzhledem k tomu, že od žádného z orgánů příslušných na úseku ochrany ovzduší nedostal stavební úřad podnět směřující k vykonání stavebního dozoru, nelze jednání stavebního úřadu zřejmě považovat za nečinnost a nezákonný postup, a to prokazatelně až do dne, kdy mu bylo doručeno sdělení MŽP ze dne 17. 2. 2009 (zaslané stavebnímu úřadu na vědomí). V tomto sdělení se již nicméně výslovně hovoří o zásadním nárůstu spotřeby pryskyřic v laminovně a je v něm rovněž, byť nepřímo, naznačeno, že příslušný stavební úřad může v takovém případě provést kontrolní prohlídku stavby dle § 133 stavebního zákona, a v případě zjištění, že stavba není provozována za podmínek, za kterých byla povolena, učinit potřebné kroky k nápravě. K tomu ovšem stavební úřad nepřistoupil. Ve svém vyjádření mi pak toliko sděluje, že mnohonásobné navýšení výroby neznamená, že nutně došlo i k podstatnému rozšíření výroby či ke změně v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit veřejné zdraví s odkazem na § 126 stavebního zákona. Toto vyjádření je, dle mého názoru, nepřijatelnou reakcí stavebního úřadu na v současnosti již jasný signál, že provoz laminovny probíhá v rozporu se schválenou projektovou dokumentací, a sice v rozporu s hodnotou, kterou lze označit za klíčovou pro charakteristiku daného provozu z hlediska vlivu na životní prostředí. Ustanovení § 126 odst. 2 stavebního zákona stanoví, ke kterým změnám v užívání stavby je potřeba zažádat si o písemný souhlas stavebního úřadu. K těmto změnám řadí zákon změnu v účelu užívání stavby, změnu v provozním zařízení stavby, změnu ve způsobu výroby a změnu spočívající v podstatném rozšíření výroby. Dále pak takový souhlas vyžadují i další změny v užívání, které nelze podřadit pod žádnou z těchto čtyř kategorií. Tyto další změny byly zákonodárcem souhrnně jako určitá "zbytková" kategorie definovány jako jakékoliv další změny v činnosti, jejichž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí. Podmínka ohrožení životního prostředí tak dopadá toliko na tyto jiné změny v činnosti, jinými slovy, podstatné navýšení výroby je vždy důvodem vedoucím k povinnosti zažádat si o souhlas se změnou v užívání stavby, a podstatné navýšení výroby bez tohoto souhlasu znamená vždy užívání stavby v rozporu s původním rozhodnutím (zde rozhodnutím o změně užívání stavby z roku 2005). Tato možnost zabránit nekontrolovanému nárůstu výroby je nezbytná i vzhledem k celkové provázanosti předpisů stavebních s předpisy na ochranu životního prostředí, kdy nemožnost stavebního úřadu vyjádřit se k takovým zásadním změnám v novém rozhodnutí by mj. také napomáhala obcházet některé z mechanismů práva životního prostředí, jakým je např. i proces EIA. V daném případě je, s ohledem na povinnosti stavebních úřadů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. stavebního zákona o stavebním dozoru, povinností stavebního úřadu provést kontrolní prohlídku a postavit jednoznačně a najisto, zda je současný provoz v rozporu s kapacitami povolenými v rozhodnutí o změně užívání stavby, jakým způsobem se projevil nárůst spotřeby laminovacích pryskyřic, potažmo organických rozpouštědel, na nárůstu výroby a v souvislosti s tím řešit otázku nutnosti posuzování vlivů na životní prostředí a otázku nutnosti získat pro takovou změnu užívání stavby územní rozhodnutí dle § 81 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, event. souhlas dle § 126 stavebního zákona. K vyjádření úřadu pouze doplňuji, že jsem si vědom rozdílu mezi pojmem laminovací hmota a organické rozpouštědlo (viz výše určování kategorizace). Nad rámec tohoto dílčího závěru dodávám, že i v případě, že by se na danou situaci nevztahovalo "podstatné navýšení výroby", připadá stále v úvahu i ona zbytkově definovaná změna v činnosti. Je třeba upozornit, že tato změna v činnosti nemusí nutně ohrožovat životní prostředí, postačuje docela, že by jej ohrožovat mohla. Domnívám se, že v případech, kdy změna v činnosti je takového rázu, že se záměr (příp. jeho změna) ocitne v kategorii záměrů posuzovaných ve zjišťovacím řízení nebo podléhajícím povinnosti oznámení podlimitního záměru, již pak tato možnost ohrožení životního prostředí není zcela závislá na úsudku stavebního úřadu, ale musí být podložena právním stanoviskem úřadu příslušného na úseku posuzování vlivů na životní prostředí (krajského úřadu). Pokud se jedná o samotný proces povolování provozu laminovny, celý postup se mi nejeví zcela standardním, zejména však zásadně nesouhlasím se způsobem, jakým byla v procesu vyřešena otázka účastenství. V tomto ohledu považuji za alarmující vyjádření a náznaky krajského úřadu v rámci odpovědí na žádosti o informace podané stěžovatelem, že v daném areálu již před rozhodnutím o změně užívání stavby skladu na laminovnu byl uskutečňován provoz nepovolené laminovny, ať již po stránce ochrany ovzduší, tak po stránce stavebního práva. K těmto informacím nemám dostatečné podklady, a zůstávám tedy pouze u otázky, zda v rámci vydávání stavebního povolení na přístavbu skladu neměla být tato skutečnost prověřena při místním šetření. Určité pochyby ve mně vzbuzuje i to, že k povolení změny užívání stavby povolované jako sklad výrobků došlo v krátkém časovém sledu po vydání stavebního povolení na sklad. Tyto úvahy však nejsou podloženy přímými důkazy, proto není možno z nich vyvozovat další důsledky. K tomu, že v průběhu řízení o vydání rozhodnutí o změně užívání stavby došlo k zásadním pochybením, se vyjádřil rovněž krajský úřad, jakkoliv již nebylo možno toto rozhodnutí přezkoumat. Ve shodě s hodnocením krajského úřadu pak musím trvat na tom, že úřad se nedostatečně a, dle mého názoru, i chybně vypořádal s otázkou účastenství - jednak z odůvodnění rozhodnutí vůbec nevyplývá, jaké úvahy a jaké skutečnosti ho vedly k tomu, že jediným účastníkem byla společnost A., s. r. o., jednak se mi tento závěr jeví neopodstatnitelným. Zatímco v řízení o vydání stavebního povolení na objekt skladu výrobků stavební úřad pojal za účastníky mj. i stěžovatele a další vlastníky nemovitostí v těsném sousedství této stavby, v řízení o povolení výrobního provozu, který předpokládá byť třeba relativně nevýznamné vlivy na okolí, tito vlastníci k řízení jako účastníci přizváni nebyli vůbec. Přitom je zřejmé, že provoz výroby laminace, nadto s průmyslovými emisemi, bude mít na okolí provozu větší vliv než sklad výrobků a polotovarů. Vlastníci okolních nemovitostí tak neměli žádnou možnost se k budoucímu provozu laminovny vyjádřit, což shledávám jako jedno z klíčových pochybení celého případu. Závěrem bych rád poukázal na to, že tato zpráva se ve svém hodnocení soustředí zejména na ty postupy a úkony příslušných správních úřadů, ve kterých jsem shledal závažnější pochybení, a považuji za nezbytné apelovat na jejich nápravu bez ohledu na skutečnost, že provozovateli nebylo prokázáno porušování takových podmínek ochrany ovzduší, jakými jsou např. povinnost dodržovat stanovený obecný emisní limit i specifický emisní limit, povinnost zpracovat a v reakci na zjištěná pochybení aktualizovat provozní řád velkého zdroje znečišťování, dodržovat podmínky stanovené dodavatelem zařízení pro záchyt styrenu atd. Přesto je, dle mého názoru, i s ohledem na zásadu prevence ovládající ochranu životního prostředí a zásady stavebního dozoru třeba trvat na tom, aby byly řádně uplatňovány zákonné mechanismy předběžného hodnocení i následné kontroly. Zejména pak považuji za nutné opětovně zdůraznit, že povolování a kontrola činnosti zdrojů znečišťování ovzduší vyžaduje nezbytnou součinnost orgánů příslušných na úseku ochrany ovzduší a stavebního řádu. Jakkoliv orgány ochrany ovzduší po své linii zajistily, aby provoz laminovny byl zařazen do správné kategorie zdrojů a aby provozovatel plnil další povinnosti z toho vyplývající, není možné se s těmito kroky spokojit a připustit, aby nadále probíhal provoz ve významném nesouladu s povoleným užíváním stavby, resp. schválenou projektovou dokumentací. Hodnota spotřeby laminovacích pryskyřic s uvedením procenta těkavých organických látek v jejich obsahu charakterizuje daný provoz, přičemž z technologického projektu musí být rovněž zřejmé, jaká je úměra mezi množstvím těchto látek a výsledným množstvím produktů. Vyjádření krajského úřadu, že změnou z povolení daného středního zdroje na velký zdroj znečišťování ovzduší došlo pouze k odstranění administrativní nesrovnalosti, tak považuji za zcela scestné, stejně jako tvrzení, že k této změně došlo s ohledem na změnu vyhlášky novelou č. 509/2005 Sb., které je navíc zcela zavádějící. V souladu s vyjádřením MŽP je třeba trvat na tom, aby změna provozu byla předmětem důkladné kontroly ze strany stavebního úřadu, a následně byly učiněny kroky k nápravě, včetně případného územního řízení, resp. řízení o souhlasu se změnou užívání stavby. Jestliže pak již nebyla řešena otázka procesu EIA před vydáním rozhodnutí o změně dle § 53 odst. 2 zákona o ovzduší, je třeba tuto otázku vyřešit před vydáním rozhodnutí dle stavebního zákona. D - Závěry Na základě dosavadního průběhu šetření uzavírám tuto zprávu s konstatováním, že postup příslušných správních úřadů nebyl v souladu s právními předpisy, jakož i principy dobré správy. Z tohoto důvodu vydávám tuto zprávu o průběhu šetření dle § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Současně vyzývám příslušné orgány státní správy (stavební úřad, krajský úřad, inspekce), aby se k zjištěním obsaženým v této zprávě vyjádřily ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení, současně se sdělením učiněných opatření k nápravě. Zprávu zasílám stěžovateli a na vědomí rovněž Ministerstvu životního prostředí. Dle § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv shledám-li provedená opatření k nápravě dostatečnými, vyrozumím o tom stěžovatele i úřad. V opačném případě, případně po marném uplynutí lhůty, sdělím písemně své závazné stanovisko příslušnému úřadu a stěžovateli; jeho součástí budou stanovená opatření k nápravě. JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv [1] Metodický pokyn odboru ochrany ovzduší MŽP ke stanovení roční hmotnostní bilance těkavých organických látek při výrobě kompozitů podle zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 355/2002 sb., ve znění vyhlášky č. 509/2005 Sb. [2] Obecný emisní limit pro styren, vyjádřený jako celkový organický uhlík (TOC), je stanoven ve vyhlášce č. 356/2002 Sb., v příloze č. 1, bod 6.34 - Při hmotnostním toku emisí všech těchto znečišťujících látek vyšším než 2 kg/hod nesmí být překročena úhrnná hmotnostní koncentrace 100 mg/m³ těchto znečišťujících látek v odpadním plynu.