Text dokumentu

V Brně dne 22. září 2014 Sp. zn.: 2485/2014/VOP/VBG Zpráva o šetření ve věci poskytování informací orgány státní správy Městského soudu v Brně Pan M. S., bytem XXXXX (dále také "stěžovatel"), žádá po ochránkyni prošetření způsobu vyřízení svých žádostí o informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, orgány státní správy Městského soudu v Brně (dále také "soud"). A - Předmět šetření Za účelem prověření způsobu vyřízení jednotlivých žádostí o informace jsem předsedu soudu požádal o předložení kopií všech žádostí stěžovatele společně s písemnostmi, z nichž bude způsob vyřízení jednotlivých žádostí patrný. B - Skutková zjištění 1. Žádostí ze dne 7. 8. 2012[1] stěžovatel žádal o sdělení, kolik znaleckých posudků zadal soud vyjmenovaným patnácti znalcům za období od jejich jmenování ke dni podání žádosti. Místopředseda soudu stěžovatele nejprve vyzval[2] k zaslání "zálohy na mimořádně vynaložené prostředky při zpracování požadovaných informací v částce 10.000,- Kč na účet soudu" s odůvodněním, že "ruční vyhledání informací si vyžádá značné finanční náklady na novou pracovní sílu soudu". Stěžovatele také upozornil, že včasné nezaplacení zálohy bude mít za následek, že k žádosti nebude přihlíženo. Proti tomuto postupu měl stěžovatel podat stížnost.[3] Předseda soudu rozhodnutím ze dne 5. 9. 2012 žádost podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím[4] ve spojení s § 16a odst. 5 téhož zákona[5] odmítl s odůvodněním, že nedisponuje žádnými dostupnými evidenčními materiály ani programy, z nichž by bylo možné tuto informaci vyhledat. Problematika znalců je v gesci Krajského soudu v Brně. Městský soud v Brně by byl schopen odpovědět pouze na otázku, kolik který znalec odevzdal za daný rok znaleckých posudků a kolik jich bylo vyžádáno státními orgány, ostatními právnickými osobami, podnikateli a fyzickými osobami vykonávajícími samostatně výdělečnou činnost či občany. Údaje o tom, kolik znaleckých posudků zadal znalcům přímo, který soud by bylo možno ověřit pouze ze znaleckého deníku znalce, které však soudy nemají k dispozici - jsou předkládány ke kontrole Krajskému soudu v Brně jedenkrát ročně a po skončení kontroly se znalci vrací. V rozhodnutí dále předseda soudu cituje ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím[6] a ustanovení § 3 odst. 3 téhož zákona.[7] Pro porovnání stěžovatel doložil odpověď někdejší předsedkyně Městského soudu v Brně JUDr. Marcely Komárkové pod zn. Spr 5017/2011, ze dne 10. 6. 2011, v níž stěžovateli poskytuje informace o konkrétních počtech zadaných znaleckých posudků a vyplaceného znalečného jednotlivým znalcům. Doložil také rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2012, zn. Si 464/2012, jímž soud stěžovateli k jeho žádosti ze dne 7. 8. 2012 poskytuje informace o počtu posudků zpracovaných jednotlivými patnácti znalci a v části nezodpovězené žádost dle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítá s totožným (doslovným) odůvodněním jako Městský soud v Brně, tj. že nedisponuje informacemi o tom, kolik soud zadal posudků jednotlivým znalcům. Proti rozhodnutí Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, které soud předložil společně se spisem nadřízenému orgánu (Ministerstvu spravedlnosti; dále také "ministerstvo") dne 19. 9. 2012 k vyřízení. Z vyjádření předsedy soudu vyplývá, že i přes urgenci ze dne 16. 6. 2014 nebyl dosud soud o vyřízení odvolání ministerstvem vyrozuměn. 2. Žádostí ze dne 17. 4. 2013[8] stěžovatel žádal o informace týkající se soudkyně JUDr. J. K. Konkrétně kolik písemných výtek a návrhů na kárné řízení (počet, datum udělení, na čí podnět/stížnost) udělil (podal) Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně soudkyni za její funkční období. Místopředseda soudu stěžovateli dne 19. 4. 2013 sdělil, že soudkyni byla udělena jedna písemná výtka a informace o činnosti Krajského soudu v Brně není oprávněn sdělovat. 3. Žádostí ze dne 1. 2. 2014[9] stěžovatel žádal o totéž s tím, že navíc požaduje zaslání kopií písemných výtek v elektronické podobě do své datové schránky. Předseda soudu (dříve a nyní místopředseda soudu) mu dne 3. 2. 2014 sdělil, že soudkyni byly od roku 1993 uděleny čtyři písemné výtky Městským soudem v Brně a jedna Krajským soudem v Brně. Ze strany obou soudů nebyl podán na soudkyni žádný návrh na kárné řízení. Poskytnutí dalších informací jakož i kopií samotných výtek bylo stěžovateli odepřeno s odůvodněním, že jsou součástí osobního spisu zaměstnance s odkazem na ustanovení § 312 odst. 2 zákoníku práce.[10] Zákon o svobodném přístupu k informacím nemůže být podle sdělení předsedy soudu: "uplatněn na osobní údaje zaměstnance, jelikož se nejedná o meritorní rozhodovací pravomoc soudu, ale osobní údaje pracovníka soudu." 4. Žádostí ze dne 6. 2. 2014[11] stěžovatel znovu žádal o úplné poskytnutí informací ohledně výtek udělených soudkyni JUDr. K., a to kdy, pod jakou sp. zn., na čí podnět/stížnost a za jaké porušení povinností byly uděleny. K žádosti mu předseda soudu dne 13. 2. 2014 sdělil sp. zn.[12] a v ostatních bodech ji s odkazem na § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl s týmž odůvodněním jako v případě předešlé žádosti. Dne 14. 2. 2014 podal stěžovatel stížnost na porušení zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 16a odst. 1 písm. c) tohoto zákona.[13] Soud stížnost spolu se spisem postoupil ministerstvu k vyřízení dne 24. 2. 2014. Z vyjádření předsedy soudu vyplývá, že i přes urgenci ze dne 16. 6. 2014 nebyl dosud soud o vyřízení odvolání ministerstvem vyrozuměn. C - Hodnocení věci zástupcem ochránkyně Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je v případě, že je povinným subjektem soud, výkonem státní správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují tuto kompetenci do rukou předsedy a místopředsedy soudu coby orgánů vykonávajících státní správu soudu.[14] V působnosti předsedy a místopředsedy okresního soudu je podle ustanovení § 127 odst. 1 písm. g) zákona o soudech a soudcích zajišťovat poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím. Po prostudování spisového materiálu jsem dospěl k závěru, že další využití tzv. vyšetřovacích oprávnění, kterými v souladu s ustanovením § 15 zákona o veřejném ochránci práv disponuji, není třeba a věc hodnotím následujícím způsobem. C.1 Hodnocení vyřízení žádostí ze dne 7. 8. 2012 Porovnávám-li rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2012, zn. Si 464/2012, s rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2012, zn. Si 426/12, jimiž soudy odmítly stěžovateli poskytnout informace o tom, kolik znaleckých posudků zadaly vyjmenovaným patnácti znalcům za období od jejich jmenování ke dni podání žádosti, zjišťuji, že odepření informací se v obou případech opírá o ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Požadované informace byly odmítnuty jako neexistující, resp. jako informace, které soudy nemají k dispozici a jež by bylo nutné vyhledat, a to poměrně složitě a nákladně (soudy by si musely vyžádat jednotlivé znalecké deníky od znalců, kterým byly v mezidobí vráceny, a z nich tyto údaje zjistit). Vyjdeme-li ze skutečnosti, že zákon o svobodném přístupu k informacím neukládá povinným subjektům, aby aktivně vyhledávali informace vztahující se k jejich působnosti, pokud jimi nedisponují a povinnost disponovat nemají,[15] bylo by možné s rozhodnutími v zásadě souhlasit. O takovou situaci se však, dle mého názoru, nejedná, a proto si dovolím s věcným vyřízením žádosti oběma soudy polemizovat. Domnívám se totiž, že požadované informace nejsou soudům tak "nedostupné", jak se snaží žadateli vysvětlit v rozhodnutích o odepření žádosti. Spíše soudím, že tyto informace jsou dohledatelné v informačním systému administrativy soudů (ISAS). Pokud lze prostřednictvím formuláře AAZ022F "Ustanovení znalce nebo tlumočníka" (po aktivování tlačítka [Více] za polem "Ustanovení Zn., Tl.") zavést do evidence ustanoveného znalce nebo tlumočníka, který je dále veden jako účastník řízení,[16] neměl by být, podle mého názoru, problém provést lustraci u věcí napadlých u jednotlivých soudů s vyznačeným příznakem "Zn." a dohledat ke konkrétním znalcům počty zadaných posudků. Pro Krajský soud v Brně by navíc měly být požadované informace zjistitelné prostřednictvím databáze ISVKS, kterou vedou krajské soudy v souvislosti se správou znalecké činnosti. Z této databáze by měly být zjistitelné údaje o jednotlivých znalcích, jejich denících, oborech znalecké činnosti i zadavatelích. Městský soud v Brně se navíc dopustil pochybení tím, že vyzval stěžovatele k úhradě "zálohy na mimořádně vynaložené prostředky při zpracování požadovaných informací v částce 10.000,- Kč na účet soudu", ačkoliv zákon o svobodném přístupu k informacím neumožňuje žádat "zálohu" na úhradu nákladů,[17] nýbrž jedině úhradu (skutečně vynaložených) nákladů spojených s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli a úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.[18] Požadovat úhradu nákladů za "vyhledání" informací (zahrnující i její zpracování) je možné, jde-li o vyhledání mimořádně složité. Zákon přitom neříká, kdy je vyhledání "mimořádně složité", a je proto nutné splnění této podmínky hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti případu. O mimořádné vyhledávání se bude jednat tehdy, jestliže vyhledání informací bude časově náročnou činností, jež se objektivně vymyká běžnému vyhledání informací pro účely vyřízení žádosti o informace.[19] Dále z ustanovení § 17 odst. 3 téhož zákona[20] vyplývá, že výše požadované úhrady musí být jednoznačně stanovena (zpravidla na základě jednotkových sazeb určených sazebníkem úhrad[21]), a žadateli vysvětleno, jak k výši úhrady povinný subjekt dospěl, např. popisem úkonů a zdrojů vyhledání informace, počtem pracovníků, kteří budou informaci vyhledávat, a časovou dotací. I když je zřejmé, že skutečné náklady na vyhledání informace je povinný subjekt schopen zpravidla vyčíslit až poté, kdy informaci vyhledá,[22] neměl by povinný subjekt rezignovat na snahu o maximální objektivizaci skutečných nákladů, jejichž vynaložení je možné v souvislosti s vyhledáním informace předpokládat. V tomto ohledu postupoval místopředseda soudu v rozporu se zákonem a jím formulovaná výzva k úhradě zálohy je v konečném důsledku nepřezkoumatelná, neboť z ní není vůbec zjistitelné, jak soud dospěl k požadované částce; na základě jakých skutečností dovodil, že vyhledání informací o zadaných znaleckých posudcích patnácti znalcům zabere cca 50 hodin práce jednoho pracovníka. C.2 Hodnocení vyřízení žádosti ze dne 17. 4. 2013 (zn. Si 278/2013) a žádostí ze dnů 1. a 6. 2. 2014 (zn. Si 82/2014) Nejdříve se musím pozastavit nad tím, že stěžovateli místopředseda (posléze předseda) soudu nejprve sdělil, že dané soudkyni byla uložena jediná výtka a k další žádosti sdělil, že se jednalo o čtyři výtky. Z jakého důvodu nedostal stěžovatel již "napoprvé" pravdivou informaci, mi není zřejmé. Za významnou považuji také skutečnost, že při vyřizování těchto žádostí nedodržel místopředseda (předseda) soudu zákonem předepsaný postup, když v situaci, kdy žádostem ani v jednom případě zcela nevyhověl (stěžovateli neposkytl veškeré informace, které žádal), nevydal rozhodnutí o odmítnutí části žádosti ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím nebo žádost neodložil dle § 14 odst. 5 písm. c) téhož zákona - s ohledem na nepůsobnost ve vztahu k informacím spadajícím do působnosti Krajského soudu v Brně. Předpokládám, že zjištěná pochybení budou předmětem kritiky i ministerstva, proto se na tomto místě omezím toliko na připomenutí (mj. s ohledem na poskytnuté odůvodnění neposkytnutí informací místopředsedou soudu[23]) základních aplikačních východisek. Omezení práva na informace, má-li být ústavně konformní, musí být v souladu s článkem 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") jednak stanoveno zákonem (formální podmínka), současně musí být nezbytné (materiální podmínka) pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Zmíněné ústavní limity práva na informace provedl zákon o svobodném přístupu k informacím následovně. Po formální stránce jsou vymezeny zákonné důvody neposkytnutí informací (hmotněprávní hledisko omezení)[24] a dále k odmítnutí informací může dojít pouze formou správního rozhodnutí (procesní hledisko odepření informace).[25] Materiální stránku omezení práva na informace (ústavní požadavek na nezbytnost omezení práva na informace) vyjádřil zákonodárce § 12 informačního zákona[26] skrze zde stanovenou povinnost restriktivní interpretace[27] a aplikace zákonných limitů omezení práva na informace; v odborné literatuře označované jako tzv. test proporcionality (test veřejného zájmu).[28] Test veřejného zájmu znamená (zjednodušeně řečeno) povinnost poměřovat se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu při uplatnění v zásadě jakéhokoliv omezení přístupu k určité informaci na jedné straně povahu této informace a společenskou potřebu (veřejný zájem) na jejím zpřístupnění a na druhé straně důvod, pro který je nutné danou informaci chránit a vyjmout ji z poskytnutí.[29] Před uplatněním principu proporcionality je nutné zjistit účel (cíl) určitého zásahu do ústavně chráněného práva (v daném kontextu práva na informace). Algoritmus posuzování přípustnosti zamýšleného zásahu (platí zákaz nadměrného zásahu do ústavního práva) lze (ve stručnosti) vyjádřit skrze tři základní principy, kdy se zkoumá, zda příslušné opatření: 1) je schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného zájmu (princip způsobilosti či vhodnosti); 2) je nevhodnějším (nejšetrnějším) z možných legálních prostředků (princip potřebnosti) a 3) je nejpřiměřenějším prostředkem ve vztahu k zamýšlenému cíli (princip přiměřenosti). Uplatnění testu proporcionality by mělo ve výsledku přinést řešení, kdy upřednostnění jednoho základního práva (svobody/veřejného zájmu) je spojeno s minimálním zásahem do konkurujícího práva (svobody) a mezi oběma dotčenými právy (svobodami) zůstává zachována proporcionalita (úměrnost). Aplikuji-li právě zmíněné na posuzovaný případ, znamená to, že pro odepření informace o písemných výtkách udělených konkrétní soudkyni musí existovat zákonný důvod (např. místopředsedou soudu naznačená ochrana osobních údajů[30]) a odepření informace musí být nezbytné ve smyslu článku 17 odst. 4 Listiny pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Samotnému odepření informace rozhodně nebrání pouhá skutečnost, že informace jsou součástí osobního spisu, nadto je-li z odpovědi předsedy soudu ze dne 13. 2. 2014 zřejmé, že se požadované informace nachází i ve Spr spisech tam uvedených sp. zn. Pro vyřízení žádosti o informace je irelevantní, kde se informace nachází (má-li je obecně povinný subjekt "někde" k dispozici). Rovněž neopodstatněná je argumentace omezeným okruhem osob oprávněných nahlížet do osobního spisu dle § 312 odst. 2 zákoníku práce v situaci, kdy stěžovatel nežádá o nahlížení do spisu, ale pouze o poskytnutí dílčích informací. Konečně upozorňuji, že zákon o svobodném přístupu k informacím se vztahuje na veškeré informace, které se týkají působnosti soudu, tj. nikoliv pouze meritorní rozhodovací pravomoci soudu, jak nesprávně uvádí místopředseda soudu. Naopak spíše informace, které mají povahu "informace o rozhodovací činnosti soudů", se s výjimkou rozsudků podle zákona o svobodném přístupu k informacím (při splnění podmínek stanovených v článcích 4 odst. 4 a 17 odst. 4 Listiny) neposkytují.[31] D - Závěry Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěl k přesvědčení, že se orgány státní správy Městského soudu v Brně dopustily pochybení spočívajícího v porušení povinností vyplývajících ze zákona o svobodném přístupu k informacím v rozsahu popsaném v části C této zprávy. Určité pochybnosti vyvstaly i nad postupem orgánů státní správy Krajského soudu v Brně v souvislosti s žádostí stěžovatele ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. Si 464/12. Současně vyšly šetřením najevo průtahy na straně Ministerstva spravedlnosti při vyřizováním podání, která na obranu svého práva na informace učinil stěžovatel. Zprávu o šetření zasílám předsedům obou soudů a ministryni spravedlnosti a žádám je, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřili ke zjištěným pochybením a informovali mě o přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje moje dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko. Zprávu zasílám rovněž stěžovateli. JUDr. Stanislav Křeček v. r. zástupce veřejné ochránkyně práv [1] Vedená soudem pod zn. Si 426/2012. [2] Dopisem ze dne 20. 8. 2012. [3] Kopii stížnosti ani kopii žádosti mi předseda soudu nepředložil. V tomto směru vycházím z údajů uvedených v rozhodnutí o odmítnutí této žádosti ze dne 5. 9. 2012. [4] (1) Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. [5] (5) Povinný subjekt předloží stížnost spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu do 7 dnů ode dne, kdy mu stížnost došla, pokud v této lhůtě stížnosti sám zcela nevyhoví tím, že poskytne požadovanou informaci nebo konečnou licenční nabídku, nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. [6] (4) Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. [7] (3) Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. [8] Vedená soudem pod zn. Si 278/2013. [9] Vedená soudem pod zn. Si 82/2014. [10] (2) Do osobního spisu mohou nahlížet vedoucí zaměstnanci, kteří jsou zaměstnanci nadřízeni. Právo nahlížet do osobního spisu má orgán inspekce práce, Úřad práce České republiky, Úřad pro ochranu osobních údajů, soud, státní zástupce, policejní orgán, Národní bezpečnostní úřad a zpravodajské služby. Za nahlížení do osobního spisu se nepovažuje předložení jednotlivé písemnosti zaměstnavatelem z tohoto spisu vnějšímu kontrolnímu orgánu, který provádí kontrolu u zaměstnavatele a který si tuto písemnost vyžádal v souvislosti s předmětem kontroly prováděné u zaměstnavatele. [11] Vedenou pod stejnou zn. jako předchozí žádost. [12] Spr. 1354/1996, Spr. 2423/2007, Spr. 1307/2012, Spr. 1538/2012, Spr. 2586/2012. [13] (1) Stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, c) kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí. [14] Srov. § 119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). [15] Povinnost soudu aktivně vyhledat informaci pro účely vyřízení žádosti o informace dovodil Ústavní soud sice ve svém nálezu ze dne 8. 11. 2011, sp. n. IV ÚS 1642/11 (šlo o informaci o komunistické minulosti dnes aktivních soudců), nicméně se, dle mého názoru, jednalo o zvláštní situaci, u níž povinnost vyhledat informaci vyplývala z povahy žádané informace. [16] Podle uživatelské příručky ISAS, Občanskoprávní řízení, ACC. Doc. [17] Tato možnost byla zrušena již novelou č. 61/2006 Sb. [18] Srov. § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. [19] Srov. Furek, A. Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář. 2. aktualizované a rozšířené vydání, Praha: Linde, 2012. ISBN 987-80-7201-868-0, s. 838. [20] (3) V případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. [21] Pro účely soudů činí jednotková sazba (náklady za vyhledání informací jedním pracovníkem) 200,- Kč/hod. Srov. § 4 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 20, ze dne 17. 7. 2011. [22] Což pochopitelně v praxi může vést k tomu, že povinné subjekty informace vyhledají (nebo alespoň část) ještě předtím, než žadatele vyzvou k úhradě nákladů, doufaje, že je žadatel také uhradí, aby z jejich strany nešlo o neúčelně vynaložené náklady. [23] Srov. odpověď ze dne 19. 4. 2013 (zn. Si. 278/2013) a odpovědi ze dnů 3. a 13. 2. 2014 (zn. Si. 82/2014). [24] Srov. § 7 až 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. [25] Jak už jsem popsal výše, procesní požadavky dodržel soud pouze u žádosti o informace ze dne 7. 8. 2012. [26] "Všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá." [27] Srov. např. nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10. [28] Srov. FUREK, Adam a Lukáš ROTHANZL. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář, 2.aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Linde Praha, 2012, 1031 p. ISBN 978-807-2018-680, zejména s. 26-27 a 506-536. [29] Srov. např. nález ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 157/97, ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 . [30] Poskytování informací, které mají povahu "osobního údaje" se podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím poskytují v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [31] Srov. § 11 odst. 4 písm. b) zákona.