Text dokumentu

V Brně dne 20. dubna 2015 Sp. zn.: 1533/2014/VOP/MBČ Sp. zn.: 20/2014/VOP/MBČ Závěrečné stanovisko s návrhem opatření k nápravě ve věci zákonnosti úlevy z místního poplatku za komunální odpad osobám s trvalým pobytem na území obce A - Závěry šetření Dne 14. srpna 2014 jsem vydala zprávu o šetření, v níž jsem popsala důvody, pro které se domnívám, že obce nejsou oprávněny stanovit úlevu z místního poplatku za komunální odpad paušálně osobám s trvalým pobytem na území dané obce. Takovým postupem, podle mého názoru, porušují zákon o místních poplatcích, který definuje jednotlivé skupiny poplatníků a stanoví sazbu poplatku ve vztahu k nim. Poskytnutí paušální úlevy jedné ze zákonem definovaných skupin proto představuje nepřípustnou modifikaci zákonné úpravy. V podrobnostech odkazuji na text zprávy o šetření. V závěru zprávy jsem z popsaného důvodu podrobila kritice postoj Ministerstva vnitra (dále také "ministerstvo") jako státního orgánu dozírajícího na zákonnost obecně závazných vyhlášek obcí, které úlevu poskytnutou všem osobám s trvalým pobytem v obcích považuje za zákonnou. B - Vyjádření úřadu Ministerstvo s mým názorem nesouhlasí. Za účelem vyjasnění sporných otázek a možného nalezení shody se konala na půdě Kanceláře veřejného ochránce práv (dále také "kancelář") schůzka právníků kanceláře a ministerstva. Vzhledem k tomu, že k názorové shodě nedošlo, zaměstnanci ministerstva přislíbili zaslat písemnou reakci a v ní podrobně rozebrat důvody nesouhlasu včetně odkazů na konkrétní příklady z jejich praxe, které je vedou k závěru, že praxe obcí, podle které zvýhodňují své občany oproti chatařům, je legitimní. Dne 17. září 2014 jsem obdržela vyjádření ředitelky odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ing. Marie Kostruhové, v němž rekapituluje, že z důvodu neshody na osobní schůzce zaměstnanců kanceláře a ministerstva setrvává na svém názoru, že osvobození, resp. poskytnutí úlevy jedné skupině poplatníků poplatku za komunální odpad, pokud je založeno na konkrétních, legitimních a v místních podmínkách skutečně splněných důvodech, je přípustné. V obou řešených případech přitom podle jejího názoru tyto důvody byly splněny. Dále popsala, že důsledkem poskytnutí úlevy jedné skupině poplatníků nedochází k vyššímu finančnímu zatížení druhé skupiny (ta platí stejně, jako by platila, pokud by druhá skupina úlevu neměla), a tak jediným důsledkem zakotvené úlevy je nižší příjem do obecní pokladny. Proto ani v případě připuštění správnosti mého výkladu nejsou podle Ing. Kostruhové dány důvody pro zásah ministerstva jako dozorového orgánu. Ředitelka odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ing. Marie Kostruhová dále zdůraznila fakt, že ochránce v minulosti spolupracoval s ministerstvem na příručce Obecní daně, v níž akceptoval výklad ministerstva, a na základě této příručky může podle odhadu ministerstva existovat na 3 000 obecních vyhlášek vycházejících z popsaného výkladu. Proto, pokud se moje stanovisko změnilo, považovala by za vhodné společnou publikaci upravit. C - Závěrečné hodnocení Úvodem závěrečného hodnocení rekapituluji podstatné závěry své zprávy. Konstatovala jsem, že vymezením dvou skupin poplatníků místního poplatku za komunální odpad a určení algoritmu rozpočítání nákladů na likvidaci odpadů mezi ně, tj. mezi osoby s trvalým pobytem na území dané obce a osoby vlastnící v obci stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba (dále také "rekreační objekt"), zákonodárce jasně určil, kolik který poplatník bude platit na místním poplatku. Zákon o místních poplatcích určuje, že poplatek ve výši jedné sazby se hradí za každou osobu s trvalým pobytem v obci a za každý rekreační objekt (bez ohledu na to, zda objekt spoluvlastní více osob nebo bez ohledu na to, jak často, jak dlouho a kolik osob objekt užívá). V této souvislosti jsem argumentovala nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02, ze dne 10. prosince 2002, a uvedla jsem, že Ústavní soud v něm, podle mého názoru, potvrzuje, že zákonná úprava je produktem snahy zákonodárce nalézt rovnováhu mezi osobami s trvalým pobytem a chataři. Osvobození (úleva) poskytnutá celé jedné skupině poplatníků představují narušení této rovnováhy a je diskriminační. Zákonnou úpravu dvou skupin poplatníků a určení, kolik bude poplatník v které skupině platit na místním poplatku, proto považuji za kogentní pravidlo, které musejí obce při tvorbě obecně závazné vyhlášky o místním poplatku za komunální odpad respektovat. Pokud některé obci nevyhovuje toto pravidlo určující míru příspěvků jednotlivých poplatníků, protože její místní podmínky jsou natolik specifické, že by rozdělení poplatkové povinnosti podle zákona o místních poplatcích představovalo nespravedlivé řešení, může si zvolit jiný systém úhrady nákladů za nakládání s komunálním odpadem (smluvní systém či systém poplatku podle § 17a zákona o odpadech).[1] Jestliže si však vybere systém místního poplatku, musí respektovat zákonem dané mantinely a při formulování osvobození a úlev musí jako rozhodné kritérium zvolit jiné než to, kterým zákonodárce rozdělil poplatníky na dvě skupiny a navázal na toto dělení výši poplatkové povinnosti. Obce mohou zohledňovat např. sociální postavení osob, jejich vysoký či nízký věk, fakt, že nemohou tvořit komunální odpad, protože se na území obce nezdržují[2] nebo že do systému již z jednoho zákonného důvodu přispívají[3] apod. Vyjmenovaná kritéria je pak dále možné zkoumat z hlediska jejich přiměřenosti a rozumnosti. Ministerstvo vnitra neuvedlo argumenty, které by mě přiměly změnit právní názor, a proto na něm setrvávám. Zákonnou úpravu dvou skupin poplatníků a na ni navázanou sazbu poplatku, kdy osoby s trvalým bydlištěm v obci platí za osobu a vlastníci rekreačních objektů platí za objekt, považuji za kogentní pravidlo, které nemůže obecně závazná vyhláška měnit. Na možné způsoby kompenzace nákladů obce za likvidaci komunálního odpadu existuje mnoho náhledů. Podle jednoho by měla být platba navázána jen na trvalý pobyt, podle jiného na faktický pobyt (a tím reálnou produkci odpadu), podle dalšího na oboje atd. Tyto různé náhledy nacházejí svůj odraz v existujících třech modelech, z nichž si obce mohou vybrat. Nemohou však jednotlivé formy kombinovat a snažit se do systému místního poplatku implantovat pravidla systému jiného, respektujícího vyšší zohlednění produkce odpadů. Je třeba mít na paměti, že každé systémové pravidlo pracuje se všeobecněním a představuje "systémovou spravedlnost."[4] Ta může v individuálním případě vést k výsledku, který jednotliví aktéři vnímají jako nespravedlivý. Tato "individuální nespravedlnost" může logicky častěji nastat v systému, který je v základu jednoduchý, protože jako takový nejméně počítá s pestrostí praxe. Je vždy na obci, aby posoudila, který z možných systémů se v jejích podmínkách nejvíce blíží spravedlivému řešení, a ten si zvolila. Systém místního poplatku je pro obce z hlediska správy poplatku bezpochyby nejkomfortnější, jeho komfort spočívá v jednoduchém rozpočítání nákladů mezi poplatníky, a toto rozpočítání je jednoduché proto, že nezohledňuje produkci odpadů jednotlivých domácností (nemovitostí). Jde tedy o systém paušální. Pokud obci tato paušalizace nevyhovuje, může si zvolit systém jiný (při vědomí toho, že správa poplatku nebude tak jednoduchá). Každý z možných způsobů má své výhody a nevýhody, ale vzájemné kombinace možné nejsou. Ráda bych na tomto místě podrobněji rozebrala výše zmíněný nález Ústavního soudu, z něhož, podle mého názoru, vyplývá, že Ústavní soud ve shodě se mnou považuje zákonné rozdělení poplatníků a navázání míry poplatkové povinnosti na ně za kogentní zákonné pravidlo, zatímco podle názoru ministerstva tento závěr z nálezu nevyplývá, a obce proto jsou oprávněny formou úlevy modifikovat míru poplatkového zatížení celé jedné zákonné skupiny poplatníků, pokud je taková modifikace s ohledem na místní poměry důvodná. Ústavní soud řešil případ obecní vyhlášky, která osvobozovala od poplatku osoby s trvalým pobytem v obci, pokud současně splnily další podmínku - uzavřely s obcí smlouvu o odvozu přiměřeného počtu odpadních nádob. Ústavní soud řešil dvě otázky. Jednak zda obec může ve vyhlášce kombinovat dva systémy úhrady likvidace odpadu a dále, zda může narušit rovnováhu mezi zákonodárcem definovanými skupinami poplatníků. Na první otázku Ústavní soud odpověděl, že kombinace více způsobů úhrady likvidace odpadů možná není. Pasáž věnovanou druhé otázce si dovolím pro lepší přehlednost citovat a formulace, s nimiž dále argumentačně pracuji, zvýraznit: "Posuzuje-li Ústavní soud daný jev z hlediska zákona o místních poplatcích, je třeba uvést, že napadená vyhláška zavádí pro určitou skupinu občanů (poplatníků) možnost volit mezi placením ,řádného' poplatku podle zákona o místních poplatcích nebo placením ,ceny služby' - odvozu odpadu dle uzavřené dohody. Tato cena je ovšem, byť tomu tak není bezprostředně na základě vyhlášky, jednostranně stanovena obcí, kdy smluvní volnost stran je dále limitována ustanoveními čl. 4 vyhlášky (a z pohledu poplatníků v podstatě rovněž ekonomickou výhodností toho kterého způsobu ,úhrady'). V podstatě jde o stanovení quasi poplatku pro určitou skupinu poplatníků, přičemž výpočet jeho výše je zcela v rozporu s pravidly zakotvenými v § 10b odst. 3 zákona o místních poplatcích, což nasvědčuje závěru, že čl. 4 napadené vyhlášky vede k obcházení tohoto ustanovení zákona o místních poplatcích. Přitom je třeba si uvědomit, že toto ustanovení zákona o místních poplatcích se snaží vytvořit systém placení místních poplatků, jenž by (alespoň do určité míry) spravedlivě rozdělil náklady na provoz systému nakládání s komunálním odpadem, jež mají být hrazeny formou místního poplatku, mezi dvě skupiny poplatníků, tj. fyzické osoby s trvalým bydlištěm v obci na straně jedné, jež poplatek platí ,za osobu', a fyzické osoby-vlastníky nemovitostí určených k individuální rekreaci na straně druhé, jež poplatek platí ,za nemovitost'. S tím bezprostředně souvisí skutečnost, že citované ustanovení vyhlášky zmíněnou rovnováhu mezi oběma kategoriemi poplatníků narušuje, když jednu z nich daným ,osvobozením' zvýhodňuje před druhou, a to za situace, kdy tento postup s ohledem na příslušnou právní úpravu nelze ospravedlnit věcnými důvody (a ostatně žádné takové důvody obcí V. uvedeny nebyly). Podle názoru Ústavního soudu byla obec sice oprávněna podle § 15 zákona o místních poplatcích stanovit úlevy a osvobození od poplatku, avšak vzhledem k citované právní úpravě nemohlo být pro přiznání ,osvobození' od poplatku prvotním (a neopomenutelným) kritériem trvalé bydliště fyzické osoby; pokud by tedy obec chtěla ve vyhlášce zakotvit možnost úlev či osvobození, musela by tak učinit na rovném základě, tj. pro obě skupiny poplatníků (samozřejmě za předpokladu, že by vyhláška nebyla nezákonná z jiných důvodů). Proto Ústavní soud pokládá předmětné ustanovení rovněž za diskriminační a rozporné s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s § 10b zákona o místních poplatcích." Ústavní soud se v citované pasáži, podle mého názoru, věnoval tomu, jak by na dané osvobození (resp. fakticky spíše úlevu) nahlížel pouze optikou zákona o místních poplatcích, tedy v případě, že by posuzované ustanovení nebylo protizákonné již z důvodu zmíněné kombinace dvou způsobů úhrady. Popsal, že napadená vyhláška zavádí pro určitou skupinu poplatníků quasi poplatek, jehož výše je zcela v rozporu s pravidly zakotvenými v § 10b zákona o místních poplatcích, a připomněl, že: "toto ustanovení se snaží vytvořit systém placení místních poplatků, jenž by (alespoň do určité míry) spravedlivě rozdělil náklady na provoz systému nakládání s komunálním odpadem, jež mají být hrazeny formou místního poplatku, mezi dvě skupiny poplatníků." Ústavní soud dále v textu uvedl, že: "citované ustanovení vyhlášky zmíněnou rovnováhu mezi oběma kategoriemi poplatníků narušuje, když jednu z nich daným osvobozením zvýhodňuje před druhou, a to za situace, kdy tento postup s ohledem na příslušnou právní úpravu nelze ospravedlnit věcnými důvody." Domnívám se, že právě tato věta je zdrojem rozporu mezi mnou a ministerstvem. Ministerstvo z ní dovozuje, že Ústavní soud, zmiňuje-li absenci věcných důvodů, dává tím najevo, že obecně s nimi počítá a nevylučuje, že v případě jiné obce mohou nastat. Naopak, podle mého přesvědčení, Ústavní soud danou větou zdůraznil, že věcnými důvody se zabýval zákonodárce, když uvažoval o skupinách poplatníků a míře jejich poplatkového zatížení, a proto Ústavní soud zdůraznil, že úlevu celé zákonné skupině poplatníků: "s ohledem na příslušnou právní úpravu nelze ospravedlnit věcnými důvody." Obec se proto může pohybovat pouze v mantinelech zákona o místních poplatcích, a: "pokud by chtěla ve vyhlášce zakotvit možnost úlev či osvobození, musela by tak učinit na rovném základě, tj. pro obě skupiny poplatníků." Ačkoli jsem z popsaných důvodů přesvědčena o tom, že v obecní vyhlášce o místním poplatku za komunální odpad nemůže být zakotvena úleva na poplatku plošně celé jedné skupině poplatníků, považuji za vhodné se argumentačně vypořádat s názorem ministerstva, podle kterého to možné je, a obě řešené vyhlášky tuto možnost zohledňují zákonným způsobem. Stručně připomínám, že obec Čížkov úlevu odůvodnila horšími podmínkami pro trvalé bydlení (na rozdíl od podmínek k rekreaci), za které považuje nedostatek pracovních míst a nutnost dojíždění, omezenou provozní dobu prodejen, absenci základní školy a lékařské péče. Ministerstvo dospělo k závěru, že obec může popsané negativní skutečnosti kompenzovat úlevou na místním poplatku s cílem udržet v obci občany, jelikož judikatura Ústavního soudu nepožaduje, aby mezi předmětem poplatku a zvýhodněním byl přímý vztah. Obec Slavošov argumentovala tím, že některé rekreační objekty jsou obývány i celoročně, přičemž osoby v nich žijící zde nemají hlášený trvalý pobyt, případně se v nich zdržuje více osob, tudíž produkují takové množství odpadu, které neodpovídá sazbě pouze jednoho místního poplatku. Ministerstvo ve vztahu k této obci konstatovalo, že sazby poplatku jsou stanoveny pro obě skupiny stejně a rozdíl plyne až z poskytnuté úlevy. Úleva musí být stanovena tak, aby nedocházelo k obcházení zákona, a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 podle ministerstva vyplývá, že úlevu je možné poskytnout celé jedné skupině poplatníků, pokud úleva nebude produktem libovůle. Podle ministerstva musí být sazba poplatku vždy shodná pro poplatníky nacházející se ve stejné nebo srovnatelné skupině, což osoby s trvalým pobytem a chataři nejsou. Připomínám, že daně a poplatky lze ukládat jedině na základě zákona a smyslem plateb za komunální odpad (místního poplatku za komunální odpad i dalších dvou typů úhrady likvidace odpadu) je kompenzace obcí vynaložených nákladů na jeho svoz a likvidaci. Místní poplatek nemůže být využíván jako politický nástroj k podpoře usazování lidí na venkově. Navíc argumentaci těžkými životními podmínkami považuji za zcela lichou. Život ve městě i na venkově má své výhody a nevýhody. Použít pouze nevýhody života na venkově k tomu, aby jimi obec odůvodnila finanční úlevu svým občanům, považuji za neodůvodněné nerovné zacházení. Pokud jde o argument obce Slavošov, tj. celoroční obývání chat, nepopírám, že produkce odpadu z jedné intenzivně využívané chaty může dosáhnout stejného objemu, jako činí odpad celé rodiny přihlášené v obci k trvalému pobytu. Podotýkám však znovu, že obce si mohou vybrat ze tří způsobů úhrady likvidace odpadů a nemohou "ohýbat" systém místního poplatku tak, aby byl ve výsledku ideální kombinací dvou systémů. Tento postup považuji nejen za nezákonný, ale i společensky velice nežádoucí. Nedělí totiž lidi podle toho, jaké množství odpadu produkují, ale na "naše-místní" a "cizí-chataře". Přitom to, že někdo svoji chatu užívá celoročně a třeba i s více osobami, ještě neznamená, že takovým způsobem své chaty využívají všichni chataři. Přesto na jejich práva, jejich "spravedlnost" obec při tvorbě vyhlášky nemyslela. Zřejmě jí postačuje, že za některé chataře zaplatí jiní chataři, jen když to nebudou místní občané. Takový náhled považuji za velice problematický. Dále doplňuji, že posuzováním trvalého pobytu v konkrétní obci jako rozhodného kritéria pro získání určité výhody se v minulosti zabýval i Nejvyšší správní soud.[5] Řešil tři případy, které se týkaly přípustnosti zakotvení nižší ceny jízdného v hromadné dopravě pro seniory s trvalým pobytem v daném městě (tj. nikoli pro všechny seniory bez ohledu na místo jejich trvalého pobytu). Česká obchodní inspekce uložila dopravním podnikům pokuty za porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele[6] a dopravní podniky se soudně bránily. Nejvyšší správní soud dospěl ve všech případech k závěru, že trvalý pobyt nemůže být rozlišovacím kritériem a jeho uplatnění představuje diskriminaci. Vyšel z judikatury Evropského soudního dvora a konstatoval, že: "je-li popsané jednání diskriminační ve vztahu k cizím státním příslušníkům, tím spíše může být diskriminační pro občany České republiky ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm jinde než v uvedených obcích. Pokud by mělo být občanům důchodového věku poskytováno levnější jízdné, mělo by se tak stát ve vztahu ke všem osobám této skupiny, a to bez ohledu na to, kde se nachází jejich trvalé bydliště. Mezi využíváním prostředků městské hromadné dopravy a trvalým bydlištěm na území určité obce nelze najít natolik úzký vztah, aby mohl ospravedlnit zvýhodňování občanů této obce před občany obce jiné." V jednom ze tří řešených případů žalobce (sankcionovaný dopravní podnik) argumentoval i tím, že osoba s trvalým pobytem na území obce zde platí daně, a přispívá tak k naplnění příjmové stránky rozpočtu města, navíc také platí místní poplatky všeho druhu a počet trvale žijících občanů je rozhodující pro výši podílu na výnosu nepřímých daní. Nejvyšší správní soud k tomu připomenul pravidlo, že zvýhodnění občanů s trvalým pobytem v obci by nemělo diskriminační povahu pouze tehdy, pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by byly tomuto cíli přiměřené. Motivace města, aby se v něm lidé (jeho obyvatelé zatížení daňovými povinnostmi) cítili lépe, je podle soudu cílem legitimním, ale poukaz na daňová hlediska soud nepovažuje za přiměřený, jelikož neexistuje přímá příčinná souvislost mezi částkou daní, kterou odvedou občané s trvalým pobytem ve městě, a částkou, která připadne městu podle zásad specifikovaných v zákoně o rozpočtovém určení daní.[7] Poskytnutí slevy na jízdném občanům s trvalým pobytem ve městě s odůvodněním, že se významnou měrou podílejí na výnosech z daní, proto podle soudu nemůže být považováno za rozumné a objektivní ospravedlnění rozdílného zacházení. S odkazem na výše uvedené se domnívám, že trvalý pobyt nemůže být rozhodujícím kritériem ani pro získání úlevy na místním poplatku.[8] K poznámce ministerstva, že úleva poskytnutá občanům s trvalým pobytem se chatařů nijak negativně nedotkne, protože pro ně zůstává výše poplatku stejná bez ohledu na to, zda místní obyvatelé mají, či nemají úlevu, sděluji následující. Sazba místního poplatku nemusí být výsledkem prostého vydělení částky nákladů mezi poplatníky, ale obce mohou sazbu zvýšit o 250,- Kč.[9] Pokud tedy obec z jakýchkoli důvodů bude chtít zakotvit úlevu pro své občany, ale přesto nepřijít o výnos z poplatku, může jej navýšit. Navýšením poplatku zdánlivě pro všechny a zakotvením úlevy pro osoby s trvalým pobytem dosáhne toho, že vybere na poplatku obdobnou částku, ale více poplatkem zatížení budou chataři. Takovou praxi považuji za nepřijatelnou a níže formuluji návrh opatření k nápravě. D - Opatření k nápravě Navrhuji, aby Ministerstvo vnitra zohlednilo moje závěry ve své metodické činnosti. Za ideální řešení bych považovala, pokud by ministerstvo přijalo moje závěry a ztotožnilo se s nimi, minimálně však požaduji, aby při poskytování metodické činnosti obce seznámilo i s mými argumenty, např. též v publikaci Obecní daně, o které se zmínila ředitelka odboru veřejné správy, dozoru a kontroly. Dále navrhuji, aby ministerstvo při dozoru nově schválených vyhlášek postupovalo ve shodě s mými závěry. Za zásadní považuji zamezit praxi, kterou by obce v nové vyhlášce na jedné straně navýšily sazbu poplatku a na druhé straně poskytly úlevy celé jedné zákonné skupině poplatníků. Ocenila bych proto, kdyby ministerstvo za účelem odhalení této praxe požadovalo při dozoru nových obecních vyhlášek od obcí sdělení, jaká byla sazba poplatku v minulém období (za platnosti nahrazované vyhlášky), a při zjištění obcházení zákona uplatnilo svá dozorová oprávnění včetně sistace účinnosti vyhlášky a její napadení u Ústavního soudu. Závěrečné stanovisko zasílám ministrovi vnitra a žádám, aby mi v souladu se zákonem o veřejném ochránci práv sdělil, zda provedl navržená opatření k nápravě. Odpověď očekávám v zákonné lhůtě 30 dnů od doručení stanoviska. Stanovisko zasílám také stěžovateli. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv [1] Srov. § 17 odst. 6 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [2] Např. z důvodu umístěni ve věznici, výchovném ústavu apod. [3] Jelikož mají na území obce trvalý pobyt i rekreační objekt. [4] Viz Ústavním soudem zmíněná zákonodárcem nastavená spravedlivá rovnováha, která logicky nikdy nemůže být zcela absolutní. [5] Rozsudky čj. 1 As 14/2006-68, ze dne 20. prosince 2006, čj. 4 As 63/2005-69, ze dne 16. března 2007, a čj. 3 As 67/2007-54, ze dne 6. února 2008. [6] Ustanovení § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů: "Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat." [7] Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů. [8] A jen stručně ve vazbě na popsané soudní případy poznamenávám, jaké absurdní dopady by v praxi měla kombinace mnou řešených případů a případů řešených Nejvyšším správním soudem. Obec by ve vyhlášce o místním poplatku stanovila úlevu pro občany s trvalým pobytem z důvodu těžkých životních podmínek či podobného abstraktního důvodu, načež by dopravce poskytl slevu z jízdného opět jen místním občanům, a to s odůvodněním, že jsou to oni, kdo na poplatcích přispívají do rozpočtu obce/města. Bez detailní znalosti vyhlášek obce by pak nebylo vůbec možné absurdnost odhalit. [9] Pokud celková sazba poplatku nepřesáhne částku 1.000,- Kč, která je v současné době maximem.