Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 14. srpna 2014 Sp. zn.: 20/2014/VOP/MBČ Sp. zn.: 1533/2014/VOP/MBČ Zpráva o šetření dozoru zákonnosti obecně závazných vyhlášek obcí o komunálním odpadu Na základě několika podnětů jsem se rozhodla prošetřit postup Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy (dále "ministerstvo"), při hodnocení zákonnosti obecně závazných vyhlášek obcí za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (dále "poplatek za komunální odpad") přijatých na základě zmocnění v § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. A - Předmět šetření Vydávání obecních vyhlášek spadá do samostatné působnosti obcí a šetřit ve vztahu k obecním vyhláškám proto mohou pouze postup ministerstva jako orgánu dozírajícího na zákonnost vydaných vyhlášek podle § 123 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Předmětem mého hodnocení je postoj ministerstva k zákonnosti obecních vyhlášek, které zakotvují úlevu z poplatkové povinnosti paušálně pro všechny osoby s pobytem na území obce, tedy pro celou skupinu poplatníků definovanou v § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích. B - Skutková zjištění B.1 Vyhláška obce Čížkov První napadenou vyhláškou byla vyhláška obce Čížkov č. 1/2012 o poplatku za komunální odpad[1]. Podle této vyhlášky byla sazba poplatku ve výši 750,- Kč tvořena z částky 150,- Kč a z částky 600,- Kč. Druhá částka je výsledkem rozpočítání nákladů obce z předchozího kalendářního roku na svoz odpadů na poplatníka. Pro osoby s trvalým pobytem na území obce počítala vyhláška s úlevou ve výši 250,- Kč, a to "s ohledem na místní podmínky a úroveň systému shromažďování". Výše poplatku pro tuto skupinu poplatníků tedy ve výsledku činila 500,- Kč. Ministerstvo vnitra vydalo k vyhlášce stanovisko[2], v němž uvedlo, že v postupu obce nespatřuje pochybení. Vysvětluje, že poplatky jsou podobné daním a že tedy nejsou ekvivalentní úhradou za službu, nýbrž solidárním příspěvkem do systému. Obce mají možnost stanovit z poplatku úlevy, např. když zjistí, že někteří poplatníci platí (solidárně) více než "je nezbytné". Stanovení úlevy je však možností, nikoli povinností obce. Když tuto možnost obec nevyužije, nejedná v rozporu se zákonem. K úlevě pro všechny osoby s trvalým pobytem na území obce Čížkov ministerstvo sdělilo, že ověřilo důvody, které obec k tomuto kroku vedly. Obec zavedení úlev zdůvodnila tím, že v ní nejsou zcela ideální podmínky pro trvalé bydlení, na rozdíl od podmínek pro rekreaci. Horší životní podmínky obec spatřuje ve velkém nedostatku pracovních míst, v nutnosti dojíždění za pracovními příležitostmi do vzdálenějších měst, v omezené provozní době prodejen či v absenci základní školy, lékařské péče a dalších služeb. Navíc klimatické podmínky v zimě ztěžují trvale žijícím osobám dopravu z obce do zaměstnání a zpět a negativně ovlivňují systém shromažďování odpadu. Občané jsou nuceni přistavět sběrné nádoby do míst, která jsou pro ně vzdálená, ale pro svozové vozy dostupná, přičemž chataře toto negativum v zásadě nepostihuje, neboť jejich objekty jsou v zimním období opuštěné. Úleva tedy sice zvýhodňuje celou skupinu poplatníků, ovšem podle ministerstva nikoli způsobem, který by postrádal racionální a legitimní základ. Právě racionální důvody jsou přitom podle ministerstva podmínkou pro to, aby úleva byla zákonná. Zvýhodnění chatařů přitom vyplývá přímo ze zákona.[3] V rámci šetření jsem ministerstvo požádala o vyjádření k problematice nerovného přístupu k jednotlivým kategoriím poplatníků, když na jednu stranu zákon připouští osvobození či úlevy, na druhou stranu však nedefinuje konkrétní důvody, které mohou nerovnost ospravedlnit. Požádala jsem ministerstvo o sdělení, jak na danou otázku nahlíží, jak má nastavena hodnotící kritéria (se sdělením relevantních nálezů Ústavního soudu). Ministerstvo uvedlo, že zná nález Ústavního soudu Pl. ÚS 16/02, kterým jeden ze stěžovatelů argumentoval a ve kterém se Ústavní soud vyjadřuje k otázce rovnosti. Z tohoto nálezu podle ministerstva vyplývá, že obcím nelze upřít možnost poskytnout úlevu (osvobození) celé skupině poplatníků označených např. jako "osoby s trvalým pobytem v obci", pokud k tomu má věcné důvody, tedy jestliže kritérium "pobytu" není prvotním (jediným) hlediskem pro přiznání úlevy/osvobození. Vzhledem k tomu, že obec Čížkov za důvod úlevy ve vyhlášce označila "místní podmínky a úroveň systému shromažďování", požadovalo ministerstvo po starostovi obce konkretizaci důvodů. Z reakce starosty je zřejmé, že cílem bylo usnadnit život občanů obce. Ministerstvo tento důvod dále hodnotilo z toho hlediska, zda se nejedná o nepřípustné zasažení do základních lidských práv a svobod (čl. 1 ve spojení s čl. 11 Listiny[4]), zda nedošlo k porušení ústavního principu rovnosti. Ministerstvo proto vážilo, zda je rozhodnutí obce odlišit dvě relativně srovnatelné situace podložené objektivními a racionálními kritérii a zda mezi cílem a prostředky k jeho dosažení existuje vztah přiměřenosti. Dodalo, že nelze odhlédnout od toho, že v případě chataře je místní poplatek placen z nemovitosti bez ohledu na to, kolik osob v ní skutečně pobývá. Důvody pro zavedení úlev ministerstvo vyhodnotilo jako racionální a objektivní, byť se mohou týkat více obcí. Starosta k nim však připojil místní specifikum, a sice to, že vývoz odpadů v zimním období není prováděn ve stejné kvalitě jako v období letním a dopady přitom nesou převážně občané s trvalým pobytem v obci. Ministerstvo se domnívá, že obce mohou kompenzovat ne příliš optimální životní podmínky pro trvalý život v obci např. úlevou na místním poplatku s cílem udržet v obci občany s trvalým pobytem a doplňuje, že judikatura Ústavního soudu nepožaduje, aby mezi předmětem poplatku a zvýhodněním byl přímý vztah, ale pouze aby mezi cílem vyhlášky a prostředky k jeho dosažení existoval vztah přiměřenosti. Z hlediska principu proporcionality proto ministerstvo poměřovalo zásah do vlastnického práva se zájmem obce na motivaci osob trvale se v ní usazovat, který je možné označit za zájem veřejný. Motivace může spočívat např. v poskytování určitých příspěvků (darů). Je pak lhostejné, bude-li zvýhodnění poskytnuto formou daru nebo úlevy na místním poplatku, neboť legitimního cíle (tj. podpory občanů obce) lze dosahovat různými formami. Pokud jde o výši poskytnuté úlevy (250,- Kč), ministerstvo ji nepovažuje za nepřiměřenou. Od 1. ledna 2014 platí v obci Čížkov nová vyhláška o poplatku za komunální odpad č. 1/2013. Sazba poplatku nově činí 600,- Kč a je tvořena z částky 150,- Kč a 450,- Kč. V článku zakotvujícím osvobození a úlevy již nefiguruje žádná paušální úleva pro občany obce. B.2 Vyhláška obce Slavošov Druhou napadenou vyhláškou je vyhláška obce Slavošov č. 2/2012 o místním poplatku za komunální odpad. Podle této vyhlášky činí sazba poplatku 800,- Kč a je tvořena z částky 250,- Kč a 550,- Kč. Poplatníkům s trvalým pobytem na území obce vyhláška stanoví úlevu ve výši 400,- Kč. Obec úlevu odůvodnila tím, že některé nemovitosti jsou obývány i celoročně, přičemž osoby v nich žijící zde nemají hlášen trvalý pobyt, případně se v nich zdržuje více osob, tudíž produkují takové množství odpadu, které neodpovídá sazbě pouze jednoho místního poplatku, který mají jakožto vlastníci dané nemovitosti povinnost platit. Ministerstvo ve svém stanovisku k vyhlášce[5] uvedlo, že sazba poplatku je stanovena pro obě skupiny poplatníků stejně a rozdíl vyplývá až ze stanovené úlevy. Z právního hlediska tedy nejde o rozdílně stanovenou sazbu. Stanovit osvobození či úlevu je možné pouze za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 a Pl. ÚS 15/02 podle názoru ministerstva vyplývá, že je možné poskytnout úlevu jedné skupině poplatníků, pokud k tomu obec má dostatečný důvod a nečiní tak pouze na základě své libovůle. Zákon o místních poplatcích upravuje dvě skupiny poplatníků, a to fyzické osoby s pobytem v obci a fyzické osoby, které v obci vlastní stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Podle názoru ministerstva musí být sazba poplatku vždy shodná pro poplatníky nacházející se ve stejné nebo srovnatelné skupině. C - Hodnocení věci ochránkyní Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod. Předmětem svého šetření jsem učinila praxi některých obcí, které paušálně poskytují úlevu na poplatku jedné skupině poplatníků, a její hodnocení ministerstvem. C.1 Prostor pro obecní normotvorbu v oblasti poplatků Právo obce ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou povinnosti, je zakotveno v § 10 obecního zřízení: "Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány, b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, d) stanoví-li tak zvláštní zákon." Zatímco písm. a) až c) zahrnují okruhy zájmů, které mají výrazný místní charakter a normotvorba obcí je v těchto směrech zcela originární, pod písm. d) zákon pamatuje na situace, kdy obec může být k normotvorbě ve formě vyhlášky zmocněna i v dalších oblastech. Zvláštním zákonem, který obce zmocňuje k zavedení místních poplatků, je zákon o místních poplatcích. Bez tohoto speciálního zákonného zmocnění by obce místní poplatky zavést nemohly, jelikož takový postup by byl v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.[6] Rozlišování obecní normotvorby na originární a odvozenou je podle mého názoru zásadní a má vztah k míře svobody obcí při regulování místních záležitostí. Při přijímání vyhlášek podle § 10 písm. a) až c) obecního zřízení mohou obce naplno zohlednit místní poměry a v případě, že vyhláškou upraví záležitosti regulované i zákonem, nemusí to nutně znamenat, že vyhláška je nezákonná.[7] V takové situaci je třeba podrobněji zjišťovat, zda se předmět a cíl regulace zákona a vyhlášky překrývají. Pokud vyhláška sleduje jiný předmět a cíl než zákon, není možné bez dalšího říci, že je nezákonná, a je třeba ji zkoumat v dalších krocích testu zákonnosti. Jinak však vnímám prostor pro obecní normotvorbu vymezený zvláštním zákonným zmocněním ve smyslu § 10 písm. d) obecního zřízení. Bez tohoto specifického zákonného zmocnění by obec v dané záležitosti vůbec nemohla vyhlášku přijmout. Její normotvorná působnost je proto vymezena pouze a jedině rozsahem zvláštního zákonného zmocnění. Za důležité považuji též zmínit, že podle zákona o odpadech[8] mohou obce vybírat úhradu za nakládání s komunálním odpadem od fyzických osob na základě písemné smlouvy, a pokud si obec vybere tento způsob financování svozu odpadů, nemůže stanovit poplatek za komunální odpad podle § 17a ani místní poplatek podle zákona o místních poplatcích.[9] Z uvedeného vyplývá, že obce mají možnost vybrat si ze tří variant zpoplatnění komunálního odpadu, a sice (1) smluvní systém, (2) poplatek podle § 17a zákona o odpadech a (3) místní poplatek za komunální odpad. Je na nich, kterou variantu si zvolí. Obce Čížkov i Slavošov si zvolily variantu místního poplatku. Zákon o místních poplatcích upravuje zákonné zmocnění pro přijímání vyhlášek o místním poplatku za komunální odpad v § 10b: "(1) Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí a) fyzická osoba, 1. která má v obci trvalý pobyt, 2. které byl podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 90 dnů, 3. která podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky pobývá na území České republiky přechodně po dobu delší 3 měsíců, 4. které byla udělena mezinárodní ochrana podle zákona upravujícího azyl nebo dočasná ochrana podle zákona upravujícího dočasnou ochranu cizinců, b) fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu; má-li ke stavbě určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinnému domu vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně. (2) Za fyzické osoby tvořící domácnost může poplatek platit jedna osoba. Za fyzické osoby žijící v rodinném nebo bytovém domě může poplatek platit vlastník nebo správce. Osoby, které platí poplatek za více fyzických osob, jsou povinny obecnímu úřadu oznámit jméno, popřípadě jména, příjmení a data narození osob, za které poplatek platí. (3) Poplatek se platí obci, na jejímž území je fyzická osoba hlášena k pobytu, nebo obci, na jejímž území se nachází stavba určená k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům. (4) Sazbu poplatku tvoří a) částka až 250 Kč za osobu uvedenou v odstavci 1 a kalendářní rok a b) částka stanovená na základě skutečných nákladů obce předchozího kalendářního roku na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu až 750 Kč za osobu uvedenou v odstavci 1 a kalendářní rok; obec v obecně závazné vyhlášce stanoví rozúčtování nákladů na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu na osobu. (5) V případě změny místa pobytu fyzické osoby, změny vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinného domu v průběhu kalendářního roku, se poplatek platí v poměrné výši, která odpovídá počtu kalendářních měsíců pobytu nebo vlastnictví v příslušném kalendářním roce. Dojde-li ke změně v průběhu kalendářního měsíce, je pro stanovení počtu měsíců rozhodný stav k poslednímu dni tohoto měsíce." Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon určuje, kdo je poplatníkem, komu se poplatek platí a jak se stanoví jeho sazba. Tato zákonná úprava představuje mnou zmíněné právní mantinely obecní normotvorby a obce nemohou stanovit všem poplatníkům z jedné skupiny jinou sazbu poplatku než poplatníkům z druhé skupiny. Paušálně zakotvená úleva celé skupině poplatníků přitom podle mého názoru není ničím jiným než modifikací zákonného vymezení sazby poplatku. C.2 Prostor pro stanovení úlevy / osvobození Podle názoru ministerstva mohou obce úlevu vztáhnout paušálně na celou skupinu poplatníků a důvody spočívající v těžkých životních podmínkách v obci jsou dostatečné pro zakotvení úlevy osobám s trvalým pobytem v obci. Osoby s pobytem na území obce a chataře ministerstvo nepovažuje za srovnatelné skupiny. Úvahy o srovnatelnosti postavení obou skupin poplatníků, neboli "kdo na koho doplácí", podle mého názoru vůbec nejsou namístě a navíc mohou nezřídka vést ke zkreslenému závěru, že jsou to vždy místní obyvatelé, kdo doplácí na rekreanty. Realita přitom v případě málo využívaných chat může být zcela jiná. Navíc připomínám, že poplatek má charakter daně, a tudíž není adekvátní platbou za užívanou službu. Nesouhlasím se závěrem ministerstva, že chataři jsou zvýhodněni již samotným zákonem[10] tak, že poplatek platí pouze ve výši poplatku za jednu osobu bez ohledu na to, kolik osob chatu vlastní nebo se na ní zdržuje a jak dlouho se na ní zdržují. Užívání chat a tím i produkce odpadu na nich je v praxi různá: Na jedné straně může být vlastníkem chaty jedna osoba, která na chatu vůbec nejezdí a ani ji nikomu nepůjčuje, na druhé straně může být chata ve spoluvlastnictví několika osob, které na chatu jezdí často a ještě ji navštěvují se svými četnými přáteli. Některé chaty jsou celoročně obyvatelné (a obývané), jiné nikoli. Domnívám se, že zákonodárce proto zvolil kompromisní řešení "jedné platby za jednu chatu" s tím, že ve výsledku bude příspěvek chatařů do systému nakládání s komunálním odpadem více méně odpovídat podílu odpadu, který na chatách produkují a odevzdávají do obecních popelnic. Zákonnou úpravu dvou skupin poplatníků se stanovením stejné sazby poplatku vnímám jako kogentní, od které se obce nemohou odchýlit. V této souvislosti bych se ráda zastavila u nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 ze dne 10. prosince 2002. Podle názoru ministerstva Ústavní soud dal tímto nálezem najevo, že nepovažuje za protizákonné osvobodit od poplatku celou zákonem vymezenou skupinu poplatníků, pokud k tomu má obec věcné důvody, tedy pokud kritérium "pobytu" není prvotním (jediným) hlediskem pro přiznání úlevy/osvobození. S touto interpretací nesouhlasím a dovoluji si ocitovat relevantní pasáže nálezu: "Je třeba si uvědomit, že ustanovení § 10b zákona o místních poplatcích se snaží vytvořit systém placení místních poplatků, jenž by (alespoň do určité míry) spravedlivě rozdělil náklady na provoz systému nakládání s komunálním odpadem, jež mají být hrazeny formou místního poplatku, mezi dvě skupiny poplatníků, tj. fyzické osoby s trvalým bydlištěm v obci na straně jedné, jež poplatek platí "za osobu", a fyzické osoby - vlastníky nemovitostí určených k individuální rekreaci na straně druhé, jež poplatek platí "za nemovitost". S tím bezprostředně souvisí skutečnost, že citované ustanovení vyhlášky zmíněnou rovnováhu mezi oběma kategoriemi poplatníků narušuje, když jednu z nich daným "osvobozením" zvýhodňuje před druhou, a to za situace, kdy tento postup s ohledem na příslušnou právní úpravu nelze ospravedlnit věcnými důvody (a ostatně žádné takové důvody obcí V. uvedeny nebyly). Podle názoru Ústavního soudu byla obec sice oprávněna podle § 15 zákona o místních poplatcích stanovit úlevy a osvobození od poplatku, avšak vzhledem k citované právní úpravě nemohlo být pro přiznání "osvobození" od poplatku prvotním (a neopomenutelným) kritériem trvalé bydliště fyzické osoby; pokud by tedy obec chtěla ve vyhlášce zakotvit možnost úlev či osvobození, musela by tak učinit na rovném základě, tj. pro obě skupiny poplatníků (samozřejmě za předpokladu, že by vyhláška nebyla nezákonná z jiných důvodů). Proto Ústavní soud pokládá předmětné ustanovení rovněž za diskriminační a rozporné s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s § 10b zákona o místních poplatcích." Jsem přesvědčena, že popsané hodnocení Ústavního soudu lze plně vztáhnout i na případy vyhlášek obcí Čížkov a Slavošov. Tyto obce zavedly úlevy pouze a jedině na kritériu trvalého pobytu. Sice úlevu odůvodňují nepříznivými životními podmínkami a velkým počtem rekreantů na chatách, ovšem je to právě a jedině kritérium trvalého pobytu, které rozhoduje o tom, zda konkrétní poplatník má nárok na úlevu, nebo nemá. Ústavní soud podle mého názoru také jasně potvrzuje moji úvahu, že to byl zákonodárce, kdo zvolil spravedlivé řešení rozdělení poplatníků na dvě skupiny včetně pravidla "jedné platby za jednu chatu". Proto pokud obce chtějí ve vyhláškách zakotvit úlevu či osvobození, musejí tak činit na rovném principu pro obě skupiny poplatníků. Argumentaci těžkými životními podmínkami v obci Čížkov vnímám jako nepřípadnou. Stejné argumenty, jaké použila obec Čížkov, by mohla použít většina malých obcí v republice. Absence školy, lékařů a obchodu a dojíždění do zaměstnání jsou pro malé obce typické a nejde tedy o výjimečné obtížné podmínky jen v obci Čížkov. Argumentace komplikovaností svozu odpadu v zimním období, kdy jsou chaty zazimované, podle mého názoru nedává smysl. Pokud by tento argument měl odůvodňovat úlevu od poplatku pro některou (celou) skupinu poplatníků, pak by to byli chataři, protože v zimě na chatách nejsou, odpad netvoří a platí tedy opravdu jen "ze solidarity", což je podle ministerstva legitimním důvodem stanovení úlevy. Tato konstrukce však odporuje principu poplatků coby příspěvků na chod systému, nikoli adekvátních plateb za využívané služby. Obec Slavošov argumentuje celoročním obýváním chat a velkým počtem rekreantů. K této záležitosti jsem se vyjádřila již výše. Úvahu o vhodné výši poplatku chatařů učinil zákonodárce a jeho řešení je podle mě i podle Ústavního soudu produktem snahy o nalezení spravedlivého řešení. Pokud některá obec z důvodu velkého nepoměru mezi výší nákladů na svoz odpadů z chat a výší nákladů na svoz odpadu z trvale obydlených nemovitostí bude sazbu místního poplatku za komunální odpad považovat vůči jedné ze zákonných skupin poplatníků za nespravedlivou, má možnost zvolit si jiný systém úhrady svozu odpadu. Na výběr má poplatek podle § 17a zákona o odpadech a smluvní úhradu. Své hodnocení uzavírám konstatováním, že úlevu od poplatku (a osvobození) považuji za doplňkový nástroj, kterým obce mohou regulovat případné nepříznivé dopady obecného zákonného pravidla na některé skupiny poplatníků. Za skupinu hodnou zvláštního zacházení však není možné považovat některou ze zákonem definovaných skupin poplatníků jako celek. Úleva zakotvená v obecní vyhlášce by proto měla zohledňovat jiné skutečnosti než obecně rozdíly mezi chataři a místními obyvateli, např. špatné sociální postavení některých osob. Za kritéria, která je možné využít napříč oběma skupinami poplatníků, považuji např. hmotnou nouzi, pobírání starobní či invalidní penze apod. Za legitimní také považuji zakotvení úlevy (nebo osvobození) pro chataře, kteří současně mají trvalý pobyt na území stejné obce (jelikož do systému přispěli již z titulu pobytu) nebo úlevy či osvobození osob s trvalým pobytem na území obce, které se však na území obce prokazatelně nezdržují (z důvodu výkonu trestu nebo pobytu v ústavní péči), nebo kteří prokáží, že zaplatili za komunální odpad v jiné obci. Posledně jmenovaná situace může nastat, pokud mají lidé trvalý pobyt v obci, která si jako způsob úhrady nakládání s komunálním odpadem zvolila místní poplatek, ale fakticky bydlí v jiné obci, která má zaveden systém poplatku podle § 17a zákona o odpadech (např. hlavní město Praha). D - Závěry Rozdělení poplatníků na "místní" a "chataře" včetně stanovení poměru příspěvku poplatníků z těchto dvou skupin do společného systému úhrady nakládání s komunálním odpadem stanoví zákon o místních poplatcích a zákonná úprava je pro obce kogentní. Obcí paušálně zakotvená úleva ve prospěch celé jedné skupiny poplatníků proto představuje nepřípustnou změnu v sazbě poplatku a tento postup je obcházením zákona. Úleva či osvobození od poplatku jsou doplňkovými nástroji, kterými mohou obce zohlednit zejména ztížené sociální postavení některých poplatníků. Úleva proto musí stát na jiných skutečnostech než je pouhé zdůraznění rozdílů mezi dvěma zákonnými skupinami poplatníků. Vhodným kritériem může být hmotná nouze, pobírání starobního či invalidního důchodu apod. Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěla k přesvědčení, že se Ministerstvo vnitra dopustilo pochybení spočívajícího v hodnocení paušálních úlev od poplatku za komunální odpad v obcích Čížkov a Slavošov jako souladných se zákonem. Zprávu o šetření zasílám ředitelce odboru dozoru a kontroly veřejné správy a žádám, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřila ke zjištěným pochybením a informovala mě o přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje mé dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] S účinností od 1. ledna 2014 platí v obci Čížkov nová vyhláška o poplatku za komunální odpad č. 1/2013. Sazba poplatku nově činí 600,- Kč a je tvořena z částky 150,- Kč a 450,- Kč. V článku zakotvujícím osvobození a úlevy již nefiguruje žádná paušální úleva pro občany obce. [2] č. j.: MV-124285-8/ODK-2013 ze dne 16. prosince 2013. [3] Ministerstvo tím má zřejmě na mysli, že vlastníci rekreačního objektu platí poplatek ve výši poplatku za jednu osobu bez ohledu na to, kolik osob chatu užívá. [4] Usnesení předsednictva České národní rady 2/1993 Sb., ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. [5] Č. j.: MV-40018-4/ODK-2013 ze dne 28. listopadu 2013. [6] Viz nález Ústavního soudu sp. zn.: Pl. ÚS 45/06. [7] Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. prosince 2007 (ve věci vyhlášky města Jirkov). [8] Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [9] Viz § 17 odst. 5 zákona o odpadech. [10] A nejsou tedy ve srovnatelném postavení jako osoby s trvalým pobytem na území obce.