Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 29. února 2012 Sp. zn.: 3173/2011/VOP/PN Závěrečné stanovisko ve věci podnětu M. K. vydané podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv (průtahy v řízení o určení otcovství a nečinnost soudu při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu) A - Závěry z průběžné zprávy o výsledku šetření Dne 21. 11. 2011 jsem vydal zprávu o šetření podnětu paní M. K., bytem xyz (dále jen "stěžovatelka"). Ve zprávě jsem dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.: 33 C 344/2009 došlo k neodůvodněným průtahům od 22. 3. 2010 do 11. 10. 2010. V následném postupu Okresního soudu v České Lípě jsem průtahy neshledal. Nad rámec uvedeného jsem shledal pochybení v tom, že Okresní soud v Liberci nikterak nereagoval na podání stěžovatelky ze dne 28. 7. 2010. V podrobnostech odkazuji na text zprávy, kterou má dotčený soud a také stěžovatelka k dispozici. Zpráva je nedílnou součástí tohoto stanoviska. B - Vyjádření místopředsedy Okresního soudu v Liberci ke zprávě K průběžné zprávě o výsledku šetření se vyjádřil dopisem ze dne 21. 12. 2011 Mgr. Stanislav Štěpánek, místopředseda Okresního soudu v Liberci pro věci občanskoprávní. Místopředseda soudu uznal, že v období od 1. 3. 2010 do 13. 10. 2010 došlo k průtahům a uvedl, že tyto průtahy byly způsobeny prací asistentky soudce, která byla soudcem pověřena k vypracování konceptu rozhodnutí o místní příslušnosti. Mgr. Štěpánek dále uznal, že za průtahy způsobené asistentem nese plnou odpovědnost soudce. Předmětná záležitost byla s vyřizujícím soudcem projednána. V návaznosti na to soudce vyjádřil své politování a přislíbil pečlivější kontrolu práce svého asistenta. K postihu asistentky soudce nedošlo, protože k 30. 1. 2011 ukončila svůj pracovní poměr u soudu. Mgr. Štěpánek přiložil ke svému dopisu vyjádření vyřizujícího soudce, v němž je podrobněji popsána dělba práce mezi soudcem a jeho asistentkou a také pohyb předmětného spisu mezi soudcem a asistentkou. Vyjádření soudce obsahuje rovněž informace o počtu spisů vyřizovaných jeho senátem. K žádosti stěžovatelky ze dne 28. 7. 2010 vyřizující soudce uvedl, že uvedená písemnost byla předložena asistentce, on ji proto neviděl. Podle toho, co je uvedeno ve zprávě o šetření, se domnívá, že se jednalo o urgenci jednání, na kterou mělo být reagováno. Domnívá se však, že uvedená písemnost nebyla návrhem na určení lhůty, protože žádná procesní lhůta nebyla v petitu urgence uvedena. Místopředseda soudu Mgr. Štěpánek se k úvahám soudce týkajícím se předmětného podání stěžovatelky nikterak nevyjádřil. C - Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv Ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), stanoví, že pokud úřad na výzvu sdělí, že provedl nebo provádí opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Pokud ale ochránce neshledá opatření úřadu dostatečným, tak po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli; součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě. K vydání tohoto závěrečného stanoviska jsem přistoupil, protože pohled vyřizujícího soudce na podání stěžovatelky ze dne 28. 7. 2010, jakož i ponechání této úvahy bez jakéhokoliv komentáře ve vyjádření místopředsedy Mgr. Štěpánka mi nedává dostatečné záruky, že u Okresního soudu v Liberci bude s návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu (byť imperfektními) nakládáno v souladu se zákonem. V návaznosti na moji zprávu o šetření zdůrazňuji, že každé podaní (jakkoliv označené) je třeba posuzovat dle svého obsahu. Podání osoby je dále nutno hodnotit s ohledem na znalost předmětného soudního řízení, tj. zda osoba činí nějaký procesní úkon ve věci (doplnění žaloby, reakce na výzvu soudu, opravný prostředek, otázky pro znalce apod.), či žádá soud, aby rozhodl ve věci samé, poněvadž soudní řízení trvá dlouho. Pokud osoba podáním žádá o rychlé/dřívější rozhodnutí ve věci, pak je třeba zvážit, zda její podání nesplňuje základní náležitosti návrhu na určení lhůty, jak je stanoví ustanovení § 174a odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a to bez ohledu na to, jak je podání označeno. Reakce soudce Mgr. Jiřího Kalíka nevyvrátila můj právní závěr, že podání stěžovatelky ze dne 28. 7. 2010 splňovalo téměř všechny náležitosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu.[1] Upozorňuji, že absentující procesní lhůta je vadou, kterou má odstranit až nadřízený soud,[2] nečiní však návrh soudně nezpůsobilým k projednání. Proto zobecňuji, že jakmile soud dospěje k závěru, že předmětné podání by mohlo být návrhem na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, ačkoliv neobsahuje všechny potřebné náležitosti nebo je nejasné, má postupovat jedním z níže uvedených způsobů: a) postoupit návrh na určení lhůty nejblíže nadřízenému soudu, a ten má v souladu s platnou právní úpravou odstraňovat případné nedostatky návrhu (srov. ustanovení § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích) nebo o návrhu rozhodnout, b) do 30 dnů ode dne doručení návrhu realizovat úkon, který je nezbytný k zajištění plynulosti řízení ve smyslu ustanovení § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Jak vyplývá z běžné soudní praxe, podání došlá na soud jsou rozličná. K jejich vyřízení je příslušný soud jako celek. Je ovšem otázkou, kdo má rozlišovat mezi nejasnými podáními, k jejichž vyřízení je jednou příslušný soud(ce) v rámci nezávislé rozhodovací činnosti a jednou orgán státní správy soudu (zástupce exekutivy). Současná právní úprava tuto otázku neřeší. Domnívám se, že spolupráce obou složek justice (výkonné a "soudní v pravém slova smyslu") je nezbytná a mnohdy žádoucí pro naplnění práva na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato otázka je dále navázána na skutečnost, že přestože je o průtazích nyní rozhodováno v rámci nezávislé rozhodovací činnosti, je předseda soudu (představitel exekutivy) stále povinen dbát o to, aby u jeho soudu nedocházelo k neodůvodněným průtahům. Zákonodárce navíc neurčil, jak má být řešena situace, kdy je soudce nečinný a na návrhy na určení lhůty nereaguje, respektive návrhy nepostupuje nadřízenému soudu ve stanovených lhůtách. Jedna z metod, která přichází do úvahy, je metoda vylučovací. Orgán státní správy určí, která z podání spadají do jeho působnosti, a jež je tedy oprávněn vyřídit. Zbývající část podání musí řešit příslušný soudce v souladu s hmotněprávními a procesněprávními předpisy, mimo jiné, i ve lhůtách stanovených zákonem, a pokud nejsou lhůty stanoveny, ve lhůtách přiměřených. Jde-li o podání indikující nespokojenost stěžovatele s délkou řízení, je dána působnost orgánu státní správy soudu v tom smyslu, že je oprávněn soudce upozornit na skutečnost, že podání splňuje náležitosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (připomínám, že návrh nemusí mít vždy veškeré náležitosti) a že by měl postupovat v souladu s ustanovením § 174a zákona o soudech a soudcích. Tato ingerence v podobě "upozornění" či "právního stanoviska" ze strany soudního funkcionáře není zasahováním do výkonu nezávislého soudnictví, neboť soud nerozhoduje o věci samé, ani o významných procesních otázkách (nástupnictví, přerušení, zastavení řízení apod.). Pokud soudce nepostupuje shora naznačeným způsobem (podání založí do spisu a nereaguje), je namístě zvažovat pohnutky soudce z pohledu kárného provinění (úmysl, nedbalost). Jsem přesvědčen, že jedině výše uvedeným přístupem lze zajistit, aby právní prostředky určené pro odstraňování průtahů v soudním řízení mohly naplnit své poslání, tj. dodržení ústavně garantovaného práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Co se týká vzniklých průtahů, uznání této skutečnosti a projednání předmětné záležitosti s vyřizujícím soudcem nemůžu s ohledem na okolnosti projednávané věci považovat za dostatečné opatření k nápravě. Je třeba předně vycházet z toho, že se jednalo o řízení, v němž byl bytostně dotčen zájem nezletilého dítěte. Potřeba rychlého rozhodování o žalobě na určení otcovství je znásobena dopadem na zájmy a blaho nezletilého dítěte, jakož i obecným zájmem na odstranění právní nejistoty v zásadní statusové otázce. Soudy přitom mají projevovat v řízeních požadovaný stupeň péče s ohledem na význam, který má dané řízení pro účastníka řízení. Z vyjádření místopředsedy soudu a ze sdělení soudce vyplývá, že průtahy byly způsobeny prací asistentky soudce. Jak však sám místopředseda soudu uznává, je za práci svého asistenta odpovědný soudce. S ohledem na to, že soudce věděl o nedostatcích v práci své asistentky, jakož i o její časté absenci z důvodu práce neschopnosti, mohl a měl předpokládat, že ve spisech, v nichž má učinit úkon nebo vypracovat koncept rozhodnutí, může docházet k průtahům (ve věci stěžovatelky činil uvedený průtah téměř sedm měsíců). Soudce proto měl pečlivěji kontrolovat práci své asistentky, a tím předejít nastalé situaci. S ohledem na to, že tak soudce přes vědomosti o problémech s prací asistentky neučinil, jakož i berouc v potaz význam řízení pro stěžovatelku a její nezletilé dítě, považuji za adekvátní, aby byla vyřizujícímu soudci Mgr. Jiřímu Kalíkovi udělena za popsané pochybení písemná výtka v souladu s ustanovením § 88a zákona o soudech a soudcích. Kdyby byla v předmětném řízení podána stížnost na průtahy, musela by být uznána důvodnou. Údaje o výsledku vyhodnocení jednotlivých stížností proti určitému soudci můžou být relevantním vodítkem při posouzení otázky, zda předmětné pochybení je výjimečným excesem nebo opakujícím se nedostatkem v jeho práci. Ze znění ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích pak vyplývá, že stížnost uznaná za důvodnou musí mít nutně za následek přijetí určitých opatření k nápravě, respektive k vyvození odpovědnosti soudce. Tímto následkem však nemusí pokaždé být zahájení kárného řízení. Kárné řízení je totiž ovládáno zásadou dispoziční, a proto záleží na rozhodnutí oprávněných kárných navrhovatelů, zda jednání soudce dosáhlo takové míry závažnosti, že musí být návrhem na zahájení kárného řízení předloženo kárnému senátu Nejvyššího správního soudu. Ustanovení § 173 odst. 3 věta druhá zákona o soudech a soudcích tedy dává orgánu státní správy soudu právo, nikoliv povinnost kárné řízení zahájit. Ochránce přitom respektuje rozhodnutí soudního funkcionáře, který nepodal kárný návrh proti soudci, vychází-li z dostatečných skutkových zjištění a opírá-li se současně o objektivní důvody ospravedlňující takové rozhodnutí. D - Opatření k nápravě Veřejný ochránce práv má naplňovat funkci kontrolního mechanismu činnosti orgánů státní správy soudů. Veřejný ochránce práv tak působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí státní správy, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, čímž přispívá k ochraně základních práv a svobod. V souladu s ustanovením § 19 zákona o veřejném ochránci práv proto vyzývám předsedkyni Okresního soudu v Liberci JUDr. Zdeňku Doležalovou, aby: a) udělila soudci Mgr. Jiřímu Kalíkovi písemnou výtku dle ustanovení § 88a zákona o soudech a soudcích za to, že nedůslednou kontrolou práce své asistentky dopustil vznik průtahů v řízení vedeném pod sp. zn.: 33 C 344/2009; b) na pracovní poradě seznámila soudce Okresního soudu v Liberci se závěry mého šetření, zejména pak se závěry obsaženými v části C.4 zprávy o šetření ze dne 21. 11. 2011; c) instruovala soudce k pečlivému posuzování a vyřizování všech podání, které dle svého obsahu představují imperfektní návrh na určení lhůty dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích; d) zapracovala moje poznatky shrnuté ve zprávě o šetření a v tomto stanovisku do metodického pokynu pro vyřizování návrhů na určení lhůty, byl-li vydán; e) pokud metodický pokyn s předmětným obsahem nebyl vydán, navrhuji jeho zpracování do 60 dnů od doručení tohoto stanoviska. E - Závěr Závěrečné stanovisko zasílám JUDr. Zdeňce Doležalové, předsedkyni Okresního soudu v Liberci, a také stěžovatelce. Předsedkyni Okresního soudu v Liberci vyzývám, aby mi v souladu se zákonem o veřejném ochránci práv[3] sdělila, zda opatření k nápravě provedla, a to do 30 dnů od obdržení tohoto závěrečného stanoviska. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Z podání totiž lze nepochybně zjistit, že byl návrh podán u soudu, vůči kterému byly průtahy v řízení namítány (Okresní soudy v Liberci). Je z něj dále patrno, kdo jej podává (stěžovatelka, která je účastníkem řízení), o jakou věc (určení spisovou značkou a předmětem řízení) a jaký procesní úkon se jedná ("vyřízení žaloby", tj. vydání rozsudku ve věci samé), v čem jsou podle navrhovatele spatřovány průtahy v řízení (stěžovatelka zdůrazňuje, kdy podala původní žalobu a že se jedná o zájmy nezletilého dítěte) a čeho se navrhovatel domáhá (vydání rozhodnutí, informací o stavu řízení). Návrh byl podepsán a datován. [2] Srov. ustanovení § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích. [3] Ustanovení § 20 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv.