Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 21. listopadu 2011 Sp. zn.: 3173/2011/VOP/PN Průběžná zpráva o výsledku šetření ve věci podnětu M. K. A - Shrnutí podnětu Dne 10. června 2011 byl veřejnému ochránci práv doručen podnět paní M. K., bytem xxx (dále také "stěžovatelka"), týkající se namítaných průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.: 7 C 183/2010 a v navazujícím opatrovnickém řízení sp. zn.: 0 Nc 1361/2011 ve věci určení otcovství ke svému nezletilému synovi. Stěžovatelka doplnila své podání po telefonické výzvě pověřeného zaměstnance Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Petra Nagye dne 23. června 2011. Z podání stěžovatelky vyplynulo, že dne 21. 12. 2009 podala k Okresnímu soudu v Liberci žalobu na určení otcovství. Uvedený soud pak dne 11. 10. 2010 vydal usnesení č. j. 33 C 344/2009-30 o své místní nepříslušnosti a postoupil věc Okresnímu soudu v České Lípě. Spis pak byl místně příslušnému soudu postoupen dne 9. 12. 2010. V době podání podnětu nebylo v řízení vydáno rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na to, že se stěžovatelka domnívala, že řízení neprobíhá dostatečně rychle, zaslala dne 28. 7. 2010 žádost Okresnímu soudu v Liberci o urychlení řízení, na kterou soud nereagoval. Obsahově i formulačně podobnou žádost pak dne 3. 2. 2011 zaslala Okresnímu soudu v České Lípě. Na uvedený dopis reagovala dne 9. 2. 2011 vyřizující soudkyně poskytnutím informací o stavu řízení. Podnět stěžovatelky spadá do působnosti ochránce, která je vymezena především ustanovením § 1 odst. 1 a 7 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv (dále také "zákon o veřejném ochránci práv"), a má rovněž veškeré náležitosti, které blíže předjímá ustanovení § 11 zmíněného zákona. V souladu s ustanovením § 14 zákona o veřejném ochránci práv jsem zahájil v předmětné věci šetření. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) V zájmu zjištění podrobností o úkonech soudu jsem se dne 20. června 2011 prostřednictvím vedoucího oddělení justice, migrace a financí JUDr. Pavla Pořízka obrátil na předsedkyni Okresního soudu v České Lípě, která mi odpověděla dopisy doručenými dne 6. září 2011 a dne 30. září 2011. S ohledem na to, že v době zahájení šetření se předmětný spis nacházel u Okresního soudu v České Lípě, nepokládal jsem za účelné žádat o vyjádření také předsedu Okresního soudu v Liberci, jelikož by daný úkon nutně vedl k nadbytečnému prodloužení soudního řízení. Předsedkyně Okresního soudu v České Lípě JUDr. Alena Procházková ve vztahu k úkonům Okresního soudu v Liberci uvedla, že dne 22. 1. 2010 byla stěžovatelka usnesením vyzvána k doplnění podání. Potřebné skutečnosti pak doplnila dne 1. 3. 2010, 19. 3. 2010 a 22. 3. 2010. Poté již soud nečinil další úkony až do vydání usnesení o místní nepříslušnosti. Poté, co byl spis postoupen k Okresnímu soudu v České Lípě, vyhotovila vyřizující soudkyně dne 3. 2. 2011 podnět k zahájení opatrovnického řízení.[1] Opatrovnické řízení bylo pravomocně ukončeno dne 6. 5. 2011, přičemž z vyjádření předsedkyně soudu vyplývá, že vyřizující soudkyně činila úkony bez průtahů.[2] Předsedkyně soudu mě ve svém vyjádření obeznámila rovněž s nepříznivou personální situací na Okresním soudu v České Lípě. Soudkyně v rámci řízení o určení otcovství také činila úkony průběžně bez nepřiměřených prodlev. Z nahlédnutí na internetový portál InfoSoud jsem dále zjistil, že na ústním jednání nařízeném na den 16. 9. 2011 bylo vydáno meritorní rozhodnutí ve věci. C - Právní hodnocení případu veřejným ochráncem práv Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Z pozice veřejného ochránce práv se nemohu zabývat tím, jak obecné soudy všech stupňů rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[3] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. K obraně proti rozhodovací činnosti soudů slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud vyššího stupně. Do působnosti ochránce však náleží orgány státní správy soudu,[4] jejichž postupy se veřejný ochránce práv při výkonu své agendy intenzivně zabývá.[5] Dodávám, že při formulaci níže uvedených závěrů jsem se nemohl vyhnout posouzení případu v širším rámci, neboť zákon od ochránce explicitně vyžaduje hodnocení postupu úřadů nejen v úzké dichotomii zákonnost - nezákonnost, ale rovněž v obecnějších dimenzích jako je kupříkladu soulad s právem (v objektivním i subjektivním slova smyslu tohoto obecného pojmu), principy dobré správy,[6] či základními principy demokratického právního státu. Část C své průběžné zprávy jsem rozdělil do čtyř následujících kapitol. Učinil jsem tak zejména proto, abych předsedům dotčených soudů a stěžovatelce předestřel svůj pohled na danou věc srozumitelným a přehledným způsobem. 1. Činnost orgánů státní správy soudu dle zákona o soudech a soudcích Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanoveným na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[7] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.[8] Úkoly předsedy okresního soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 127 zákona o soudech a soudcích. Předseda soudu, mimo jiné, dbá o to, aby v řízeních vedených u okresního soudu nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí vedených u okresního soudu, provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti.[9] Zákon o soudech a soudcích umožňuje osobám obracet se se stížnostmi, které se týkají průtahů, nevhodného chování soudních osob či narušování důstojnosti před soudem, na orgány státní správy soudu. Zákon explicitně stanoví, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[10] Orgán státní správy soudu[11] je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[12] Stížnost na průtahy v řízení má být v zásadě vyřízena do jednoho měsíce ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudu. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Zákonnou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti. O tom, že stížnost nelze vyřídit ve stanovené lhůtě, musí být stěžovatel písemně vyrozuměn.[13] Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.[14] Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.[15] Dalším institutem směřujícím k zajištění plynulosti soudního řízení, respektive k odstranění stávajících průtahů, je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.[16] V této souvislosti musím uvést, že ačkoliv je právní úprava návrhu na určení lhůty upravena ve stejné části zákona o soudech a soudcích[17] jako stížnosti proti průtahům, jedná se o dva zcela odlišné mechanismy. Základní odlišnost - která má zásadní vliv i na stanovení působnosti ochránce - spočívá v tom, že na rozdíl od vyřizování stížností na průtahy v řízení ve smyslu ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích, které patří do působnosti předsedy soudu (tedy orgánu státní správy soudu), představuje rozhodování o návrhu na určení lhůty výkon nezávislé rozhodovací činnosti, kterou provádí soud nejblíže vyššího stupně. Nemůžu proto nikterak posuzovat, jak o případném návrhu dotčené soudy věcně rozhodly (tj. zda návrhu vyhověly, či ho zamítly). V kompetenci předsedů soudů (a tím pádem i v působnosti ombudsmana) je však posouzení, zda soud, proti němuž jsou průtahy namítány, či soud, který o návrhu na určení lhůty rozhoduje, dodržel veškeré pořádkové lhůty, jež jsou stanoveny v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích (např. 5denní lhůta k postoupení návrhu nadřízenému soudu; provedení všech úkonů, které účastník navrhuje do 30 dnů od doručení návrhu; rozhodnutí o návrhu do 20 dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena). 2. Zásada plynulosti soudního řízení ve světle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva Stížnost na průtahy v řízení a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích mají tedy zajistit rychlý a efektivní výkon soudní moci, a to zejména s ohledem na skutečnost, že platné a účinné procesní předpisy (např. občanský soudní řád[18]) zásadně nestanoví pevné lhůty, v rámci kterých by měly soudy rozhodovat napadlé věci.[19] Absence závazných lhůt by měla přispět k pečlivému posouzení každého předestřeného případu. Nikdy by však neměla být na úkor práv účastníků řízení či jít k tíži jednotlivce, jelikož podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[20] má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Citované pravidlo je zopakováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Průtahy v soudních řízeních jsou však dlouhodobým "nešvarem" české justice, ke kterým se několikrát kriticky vyslovily i respektované soudní autority, jakými jsou Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP"). Ústavní soud uvedl, že "ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (respektive v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení".[21] I když se citovaný nález vztahuje k činnosti správních úřadů, lze ho s ohledem na smysl a účel čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vztáhnout na jakýkoliv výkon veřejné moci (tedy i výkon moci soudní). V nálezu I. ÚS 600/03 pak Ústavní soud konstatoval, že "pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce), či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví, či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost".[22] V dané souvislosti považuji za vhodné připomenout i znění ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"):[23] "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu". Stěžejním smyslem požadavku přiměřené lhůty (angl. a reasonable time, fr. un délai raisonnable) podle citovaného článku Úmluvy je, aby byl učiněn konec právní nejistotě, v níž se konkrétní osoba nachází.[24] Za zcela zásadní pak ochránce považuje přístup ESLP ke zkoumání dodržovaní plynulosti řízení a respektování požadavku přiměřené lhůty. V této souvislosti ESLP zvažuje na straně jedné zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci, na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti.[25] Z toho, mimo jiné, vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázka přiměřenosti délky řízení je ESLP tradičně zkoumána ve světle konkrétních okolností daného případu charakterizujících složitost věci, chování stěžovatele a státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele.[26] ESLP v první řadě vychází z premisy, že státům Úmluvy přísluší organizovat své právní systémy takovým způsobem, aby jejich soudy mohly garantovat právo každého na konečné rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně soudu, nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení. Z tohoto úhlu pohledu průtahy posuzuje i ESLP, který rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení.[27] Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty.[28] ESLP se vždy snaží o globální pohled na řízení, a proto mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená.[29] Na druhou stranu ale skutečnost, že v řízení jsou pouze malá období nečinnosti (soud víceméně "stále něco koná", jinými slovy, neobjevují se dlouhá období nečinnosti), ještě nutně neznamená, že délka řízení je přiměřená, zejména tehdy, jestliže se jednotlivé drobné průtahy hromadí. Co je v této souvislosti podstatné, je skutečnost, že ESLP vůbec nepřihlíží k takovým objektivním okolnostem, jako je zatíženost konkrétního soudce, špatné personální a technické vybavení soudů, či špatná legislativa. Popsaný přístup je projevem odpovědnosti státu jako celku za plnění svých mezinárodněprávních závazků vyplývajících z Úmluvy, ale také odpovědnosti státní moci vůči jednotlivci, jehož práva se stát zavázal zaručit. Pokud je často zmiňována přetíženost soudů, ESLP netoleruje zejména obecný stav přetíženosti soudního systému, který není nijak řešen.[30] V neposlední řadě je důležité zmínit, že soudy mají projevovat v řízeních požadovaný stupeň péče s ohledem na význam, který má dané řízení pro účastníka řízení. Domnívám se, že potřeba rychlého rozhodování o žalobách na určení otcovství je znásobena dopadem na zájmy a blaho nezletilého dítěte, jakož i obecným zájmem na odstranění právní nejistoty v naprosto zásadní statusové otázce. 3. Průtahy v řízení o určení otcovství Na základě shora uvedených skutečností a po důkladném posouzení věci se domnívám, že v předmětné věci došlo k neodůvodněným průtahům. K tomu sděluji následující poznatky. Ze stručného výše uvedeného přehledu postupu soudů vyplývá, že k průtahům došlo u Okresního soudu v Liberci v období od 22. 3. 2010 do 11. 10. 2010, jinak postupovaly soudy v přiměřených lhůtách. Dovoluji si vyzdvihnout, že Okresní soud v České Lípě postupoval bez průtahů, ačkoliv je ve smyslu vyjádření předsedkyně soudu personální obsazení dlouhodobě nedostačující (skutečný stav personálu je nižší než plánovaný stav stanovený na základě nápadu podání). Doba více než šesti měsíců, kdy se spisem nebyly činěny žádné úkony, je nepřijatelná, ačkoliv zřejmě nic nebránilo tomu, aby soudce Okresního soudu v Liberci vydal usnesení o své místní nepříslušnosti. Ačkoliv chápu, že situace v českém soudnictví není jednoduchá, musím vzhledem k ustálenému názoru Ústavního soudu a ESLP zdůraznit, že stěžovatelka tyto průtahy nezapříčinila, a ani se na nich aktivně nepodílela. Průtahy vzniklé v řízení o určení otcovství (sp. zn.: 33C 344/2009 u Okresního soudu v Liberci) jsou proto přičitatelné státu. Na základě výše řečeného průběžného závěru hodlám hodnotit i způsob, jakým soudy (ne)reagovaly na žádosti stěžovatelky ze dnů 28. 7. 2010 a 2. 2. 2011. 4. Kvalifikace žádostí stěžovatelky a hodnocení reakce soudů na ně Žádosti stěžovatelky ze dnů 28. 7. 2010 a 2. 2. 2011 nazvané jako "Žádost na urychlení soudního řízení" jsou si formulačně i obsahově velmi podobné. Stěžovatelka v nich žádá o "urychlené vyřízení žaloby na uznání otcovství", přičemž svoji žádost odůvodňuje zájmy svého syna, jakož i možnými potížemi, které mohou vzniknout z důvodu dalšího "zdržení". Své dopisy pak zakončuje následující větou: "Z těchto důvodů Vás žádám o maximální urychlení a předpokládám, že v nejbližší době mě budete informovat o časovém průběhu mé žaloby." Po posouzení předmětných žádostí jsem dospěl k závěru, že svou povahou představovaly návrhy na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Z obou podání totiž lze nepochybně zjistit, že byl návrh podán u soudů, vůči kterým byly průtahy v řízení namítány (Okresní soudy v Liberci a České Lípě). Je z nich dále patrno, kdo jej podává (stěžovatelka, která je účastníkem řízení), o jakou věc (určení spisovou značkou a předmětem řízení) a jaký procesní úkon se jedná ("vyřízení žaloby", tj. vydání rozsudku ve věci samé), v čem jsou podle navrhovatele spatřovány průtahy v řízení (stěžovatelka zdůrazňuje, kdy podala původní žalobu a že se jedná o zájmy nezletilého dítěte) a čeho se navrhovatel domáhá (vydání rozhodnutí, informací o stavu řízení). Návrhy byly podepsány a datovány. Z pozice ombudsmana nemohu soudům autoritativně nařizovat, jak věcně měly soudy s podáním stěžovatelky naložit. Musím však trvat na tom, že na tento podnět měl soud reagovat v zákonem předvídaných lhůtách. Absolutní nečinnost je pochybením státní správy soudu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 a 7 zákona o veřejném ochránci práv. Soud měl v podstatě tři způsoby, jak se k doručenému návrhu postavit: a) postoupit návrh na určení lhůty nejblíže nadřízenému soudu a ten měl v souladu s platnou právní úpravou odstraňovat případné nedostatky návrhu (srov. ustanovení § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích) nebo o návrhu rozhodnout, b) stěžovatelku (účastnici řízení) vyzvat ke sdělení, co svým podáním sleduje a požádat ji, aby případně odstranila vady podání (ustanovení § 174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích ve spojení s ustanovením § 43 občanského soudního řádu), do 30 dnů ode dne doručení návrhu realizovat úkon, který je nezbytný k zajištění plynulosti řízení ve smyslu ustanovení § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích (v případě Okresního soudu v Liberci rozhodnout o postoupení věci Okresnímu soudu v České Lípě, v případě Okresního soudu v České Lípě podat podnět k zahájení opatrovnického řízení).c) Řešení uvedené ad c) je, dle mého přesvědčení, tím nejvhodnějším způsobem vedoucím k zajištění práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. Proto si myslím, že na podání stěžovatelky reagovala soudkyně Okresního soudu v České Lípě Mgr. Marcela Janušková správně, jelikož stěžovatelce poskytla stručné a srozumitelné informace o stavu věci. I kdyby pokládala podání stěžovatelky za návrh na určení lhůty (o čemž však nemám zprávy), lze její postup pokládat za principiálně správný, jelikož den před doručením předmětného návrhu podala podnět k zahájení opatrovnického řízení (tj. učinila úkon, který byl nezbytný k projednání věci v přiměřené lhůtě). Z uvedeného důvodu by pak příslušný nadřízený soud daný návrh pravděpodobně byl býval zamítl v souladu s ustanovením § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích. Naopak Okresní soud v Liberci postupoval v rozporu se zákonem a principy dobré správy, zejména pak s principem přesvědčivosti, včasnosti a vstřícnosti,[31] když na dopis stěžovatelky nikterak nereagoval. Soudce měl buď zaslat výzvu podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu a následně postupovat podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, případně rovnou realizovat nezbytný úkon a zaslat stěžovatelce informace o stavu řízení. Domnívám se, že postup Okresního soudu v Liberci byl o to závažnější, že flagrantně ignoroval použití mechanismu předvídaného zákonem k odstraňování průtahů v řízení. Při naprosté pasivitě soudu totiž nemůže vést ke kýženému výsledku (tj. k odstranění průtahů) ani sebelepší právní prostředek nápravy. Jak vyplývá z výše uvedeného, dopisy stěžovatelky nebyly postoupeny příslušnému orgánu státní správy soudu. To však v souvislostech posuzovaného případu nepokládám za pochybení, jelikož vyřízení podání stěžovatelky nenáleží do oblasti úkolů státní správy soudů. Proto nemůžu hodnotit postup orgánů státní správy soudů. Věc tak uzavírám konstatováním, že v postupu Okresního soudu v Liberci, který nikterak nereagoval na podání stěžovatelky ze dne 28. 7. 2010, shledávám pochybení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 a 7 zákona o veřejném ochránci práv. D - Závěr Je-li soudu doručeno podání, z něhož jsou patrné podstatné náležitosti návrhu na určení lhůty, je soud, u něhož dle navrhovatele dochází k průtahům, povinen postupovat jedním z uvedených způsobů, a to: postoupit návrh na určení lhůty nejblíže nadřízenému soudu, který by buď nejprve odstranil případné nedostatky návrhu, anebo rovnou o návrhu rozhodl;a) podatele návrhu vyzvat ke sdělení, co svým podáním sleduje a požádat ho, aby případně odstranil vady podání;b) do 30 dnů ode dne doručení návrhu realizovat úkon, který je nezbytný k zajištění plynulosti řízení ve smyslu ustanovení § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích.c) D. 1 - Shledání pochybení podle ustanovení § 1 odst. 1 a 7 zákona o veřejném ochránci práv Vzhledem k výše uvedeným informacím jsem dospěl k následujícím závěrům. Veřejný ochránce práv (maje na paměti své základní poslání vyjádřené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv) nemůže tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na nepříznivé objektivní okolnosti u konkrétního obecného soudu. V soudním řízení sp. zn.: 33 C 344/2009 u Okresního soudu v Liberci došlo v období od 22. 3. 2010 do 11. 10. 2010 k neodůvodněným průtahům, které nejsou ospravedlnitelné s ohledem na ústavní pořádek (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a mezinárodněprávní závazky České republiky (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pochybení Okresního soudu v Liberci je umocněno tím, že v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o soudech a soudcích vůbec nereagoval na podání stěžovatelky ze dne 28. 7. 2010, ačkoliv je dané podání možno pokládat za návrh na určení lhůty. S ohledem na možné preventivní a kultivující působení mojí zprávy o šetření jsem se rozhodl zaslat své právní závěry předsedkyni Okresního soudu v Liberci JUDr. Lence Doležalové. Naproti tomu jsem v postupu Okresního soudu v České Lípě neshledal žádné pochybení. Z uvedeného důvodu ukončuji předmětnou záležitost ve vztahu k tomuto soudu v souladu s ustanovením § 17 zákona o veřejném ochránci práv. Zprávu obdrží také stěžovatelka. Zákon o veřejném ochránci práv stanoví, že zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Vzhledem k důležitosti, kterou při výkonu svěřené agendy přikládám státní správě soudu, budu po předsedkyni Okresního soudu v Liberci požadovat vyjádření ke zprávě o šetření ve smyslu ustanovení § 18 zákona o veřejném ochránci práv, a zejména informaci, jaká opatření realizovala ve vztahu k příslušnému soudci. Dodávám, že tato zpráva shrnuje poznatky z šetření, které budou po vyjádření předsedkyně dotčeného soudu podkladem pro závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci. D. 2 - K přiměřenému zadostiučinění za neodůvodněné průtahy Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud uvedl, že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být Česká republika skutečně považována za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci.[32] Výše uvedené pravidlo lze vztáhnout nejen k interpretaci práva, ale nepochybně i k jeho samotné aplikaci v praxi. Vzhledem k okolnostem celého případu proto doporučuji stěžovatelce uplatnit u Ministerstva spravedlnosti nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem (průtahy).[33] Domnívám se, že samotné konstatování porušení práva není dostačující a určitá finanční kompenzace (i vzhledem na celkovou délku řízení) je zde namístě. Nárok není promlčen.[34] Pro úplnost uvádím, že ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 (sp. zn.: Cpjn 206/2010) je třeba při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. V posuzovaném případě proto je třeba přihlédnout k částem řízení u obou dotčených soudů. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Dle informací na portálu InfoSoud bylo opatrovnické řízení zahájeno dne 31. 1. 2011. [2] Nepokládám za účelné uvádět na tomto místě všechny úkony, které soud v dané věci učinil, a jejichž přehled je obsažen ve vyjádření předsedkyně Okresního soudu v České Lípě. [3] Viz Hlava čtvrtá ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). [4] Viz ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament ČR, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [5] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [6] K principům dobré správy blíže http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [7] Ustanovení § 118 zákona o soudech a soudcích. [8] Ustanovení § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [9] Ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [10] Ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [11] Ustanovení § 171 zákona o soudech a soudcích: "Předseda okresního soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je stížnost na průtahy, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení místopředsedou soudu, předsedy senátu, soudci, přísedícími, vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky, soudními vykonavateli a jinými zaměstnanci působícími u okresního soudu." [12] Ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích. [13] Ustanovení § 173 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [14] Ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [15] Uvedené ustanovení zní: "Zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti při výkonu funkce, nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu." [16] Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl do zákona o soudech a soudcích vložen novelou zákona č. 192/2003 Sb. (účinnost od 1. července 2004) v reakci na opakovanou kritiku ČR znějící ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval možnosti nápravy soudních průtahů dlouhodobě za nedostatečné. [17] Viz Část první, Hlava III, Díl 6 zákona o soudech a soudcích. [18] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. [19] V daném kontextu lze odkázat i na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností." [20] Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. [21] Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn.: III. ÚS 696/02. Viz www.nalus.usoud.cz. [22] Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn.: I. ÚS 600/03. Viz www.nalus.usoud.cz. [23] Publikována jako sdělení MZV č. 209/1992 Sb. [24] Více k výkladu pojmu "přiměřená lhůta" Čapek, J. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. 2. vyd. Praha: Orac, str. 275 − 278. [25] Viz rozsudek ESLP Debbasch proti Francii ze dne 3. prosince 2002 (bod 43). Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na www.echr.coe.int. [26] Viz rozsudek ESLP Philis proti Řecku ze dne 27. července 1997 (bod 35). [27] Například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko. [28] Viz např. rozsudek ESLP Gergouil proti Francii ze dne 19. března 2000 (bod 19). [29] K tomu např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti stížnosti Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002. [30] Viz rozsudek ESLP Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku ze dne 13. července 1983 (bod 27 − 32). [31] K principům dobré správy viz: http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [32] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn.: II.ÚS 590/08. Dostupné na http://nalus.usoud.cz. Přestože se uvedený judikát vztahuje na problematiku trestního stíhání, lze jeho právní větu aplikovat mutatis mutandis i na jiné zásahy do základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces). [33] Ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. [34] Ustanovení § 32 odst. 3 věta druhá téhož zákona.