Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 11. února 2013 Sp. zn.: 7246/2012/VOP/VBG Zpráva o šetření ve věci poskytování informací o přestupcích veřejných funkcionářů A - Shrnutí podnětu Dne 13. listopadu 2012 se na mě obrátil pan P. L., novinář na volné noze (dále jen "stěžovatel") podnětem, jímž nesouhlasí s postupem Magistrátu města Ostravy (dále též "Magistrát") a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále také "krajský úřad"). Stěžovateli byly odmítnuty informace, o které podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon"), požádal. Stěžovatel dne 5. 4. 2012 (a dne 14. 4. 2012) požádal podle informačního zákona o tyto informace: 1) K jakému závěru došel Magistrát při řešení oznámení o podezření ze spáchání přestupku senátora Ing. Z. B., kterého se měl dopustit tím, že neuvedl přesné, úplné a pravdivé informace v prohlášení dle ustanovení § 9 zákona o střetu zájmů[1]? 2) Které další veřejné činitele úřad z týchž důvodů řešil a s jakým výsledkem? Povinný subjekt (město Ostrava, resp. Magistrát) zcela odmítl[2] poskytnout informace požadované pod č. 1; k druhému dotazu stěžovatele sdělil, že "v roce 2012 skutečně obdržel 6 oznámení o přestupku podle zákona o střetu zájmů, a to ve věci veřejných funkcionářů, kteří mají v územním obvodu tohoto obecního úřadu s rozšířenou působností trvalý pobyt a všechna tato došlá oznámení o přestupku (...) byla řádně a ve stanovených lhůtách vyřízena." Odmítnutí žádosti povinný subjekt odůvodnil (ve stručnosti) poukazem na ustanovení § 8a informačního zákona.[3] Povinný subjekt zmiňuje, že vychází z dosavadní rozhodovací praxe, např. Úřadu pro ochranu osobních údajů, komentáře k informačnímu zákonu a metodiky Ministerstva vnitra, a konstatuje, že informace vztahující se ke konkrétní osobě, např. i informace o přestupku spáchaném konkrétní osobou, lze považovat za osobní údaje. Konkrétně uvádí: "Obecně platí, že s ohledem na tuto skutečnost může dojít až k odmítnutí obecné žádosti o poskytnutí informace, jelikož poskytnutím jakéhokoliv údaje (...) by došlo k zásahu do ochrany 'osobních údajů'." Na vysloveném závěru nic nemění dle názoru povinného subjektu skutečnost, že se jedná o osoby v postavení veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. Právo těchto osob na "ochranu osobnosti a soukromí" není možno snižovat. Podle povinného subjektu nebyl zjištěn žádný relevantně významný společenský zájem, který by upřednostnil právo na informace před "osobnostním právem" jednotlivých osob řešených u povinného subjektu v pozici podezřelého z přestupku. Proti rozhodnutí se stěžovatel včas odvolal. V odvolání poukázal na rozdílný přístup Městského úřadu Krnov, jenž mu informace k řízení o přestupku se senátorem Ing. J. P. za úhradu poskytl.[4] Krajský úřad k odvolání stěžovatele ze dne 20. 4. 2012 rozhodnutí povinného subjektu potvrdil a odvolání zamítl.[5] Ve svém rozhodnutí pouze odkázal na prvoinstanční rozhodnutí a jeho odůvodnění, jež, dle názoru krajského úřadu, vychází z metodiky Ministerstva vnitra.[6] Námitku stěžovatele na rozdílný přístup povinných subjektů při poskytování informací týkajících se veřejných činitelů (s poukazem na odlišný postup Městského úřadu Krnov) shledal krajský úřad v části důvodnou z důvodu porušení zásady materiální rovnosti před zákonem (zásady legitimního očekávání), nicméně s poukazem na dosavadní nízký počet řízení doplňuje, že správní praxe se teprve utváří a než se tak stane, hodlá krajský úřad vycházet ze zmíněné metodiky Ministerstva vnitra. Vzhledem k tomu, že postup Městského úřadu Krnov není předmětem řízení, nepovažoval krajský úřad za možné se k němu blíže vyjádřit. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) S přihlédnutím ke skutečnosti, že podání stěžovatele směruje do působnosti veřejného ochránce práv, splňuje předepsané náležitosti a vzbuzuje pochybnosti o zákonnosti postupu zmíněných úřadů, zahájil jsem v dané věci v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), šetření. Pro účely svého šetření jsem požádal dotčené úřady o spisovou dokumentaci a písemné stanovisko ke skutkovým a právním okolnostem případu. Obsah obdržených odpovědí oslovených institucí shrnuji pro přehlednost následovně. Primátor statutárního města Ostravy Ing. Petr Kajnar mě ve své odpovědi odkázal na zdůvodnění rozhodnutí Magistrátu v dané věci, které doložil v kopii společně se stěžovatelovými žádostmi o informace, odvoláním a rozhodnutím o něm. Ředitel Krajského úřadu Moravskoslezského kraje PaedDr. Jaroslav Soural, CSc., kromě připojené spisové dokumentace k postupu odvolacího orgánu uvedl, že krajský úřad vycházel z již zmíněného metodického doporučení Ministerstva vnitra, jež označil za jediný dostupný návod, jak mají správní orgány v případě žádostí o informace postupovat. Poukázal na skutečnost, že spíše byl využíván institut nahlížení do spisu dle ustanovení § 38 správního řádu,[7] informační zákon byl aplikován minimálně, proto neexistovala konstantní správní praxe, na kterou by krajský úřad mohl navázat. I z tohoto důvodu tedy ředitel krajského úřadu přivítá názor veřejného ochránce práv jako vodítko pro další postup. Z vyjádření ředitelky odboru dozoru a kontroly Ministerstva vnitra Ing. Marie Kostruhové vyplývá, že ministerstvo nezpracovalo žádnou obecnou metodiku k poskytování informací o výsledcích přestupkových řízení (obecně ani ve vztahu k přestupkům o střetu zájmů) podle informačního zákona. V tomto ohledu ani nekomunikovalo s Magistrátem či krajským úřadem. K této problematice se ministerstvo náznakem zmínilo pouze v metodickém doporučení k činnosti územních samosprávných celků č. 1 vydaném na základě podnětu mého předchůdce JUDr. Otakara Motejla v roce 2009, dostupném na webové adrese uvedené v poznámce pod čarou č. 6.[8] Paní ředitelka dále vysvětluje, že doporučení zpracované v roce 2009 vycházelo z tehdejší praxe a judikatury, která (zjednodušeně řečeno) preferovala ochranu osobnostních práv, včetně ochrany osobních údajů před právem na informace. Nicméně poukazuje na judikaturní posun, kdy vztah těchto dvou práv je vnímán jako vztah dvou konkurujících si ústavních práv, jejichž kolizi je nutné řešit na základě principu proporcionality. S ohledem na tento vývoj uvádí, že "ministerstvo přinejmenším v posledních dvou letech zastává konstantní stanovisko, že žádost o informace týkající se konkrétního přestupce nelze bez dalšího odmítnout s odkazem na ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Je vždy nutné zabývat se především povahou přestupkového jednání, osobou přestupce a všemi dalšími souvislostmi, za nichž byl přestupek spáchán. Tam, kde s ohledem na tyto skutečnosti zjevně převáží legitimní zájem na informování veřejnosti, je nutné ochranu osobních údajů prolomit a informaci poskytnout. Za učebnicový příklad prolomení ochrany osobních údajů přitom považuji právě přestupky podle zákona o střetu zájmů, jichž se dopustili veřejní funkcionáři vymezení v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů." O nezbytnou součinnost (v podobě výkladového stanoviska k nastolenému tématu) jsem podle ustanovení § 16 zákona o veřejném ochránci práv požádal předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen "Úřad"), jakožto dozorového orgánu na úseku ochrany osobních údajů. Předseda Úřadu mé žádosti přípisem ze dne 14. 1. 2013 vyhověl. O jeho právní hodnocení se opírám v následující části zprávy. C - Právní hodnocení případu veřejným ochráncem práv Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Dodávám, že při formulaci níže uvedených průběžných závěrů jsem se nemohl vyhnout posouzení případu v širším rámci, neboť zákon ode mě explicitně vyžaduje hodnocení postupu úřadů nejen v úzké dichotomii zákonnost - nezákonnost, ale rovněž v obecnějších dimenzích, jako je kupříkladu soulad s právem, principy dobré správy,[9] či základními principy demokratického právního státu. I. Právo na informace a zákonné provedení jeho ústavních limitů Právo na informace zakotvené v článku 17 odst. 1, 2, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod[10] představuje ve vztahu k veřejné správě jednu ze záruk zákonnosti. K provedení článku 17 a k nahrazení dílčích právních úprav byl v roce 1999 přijat informační zákon, jehož nepopiratelným smyslem má být veřejná kontrola výkonu státní moci, včetně moci soudní. Přijatá právní úprava cílí k zajištění co nejširší realizace práva veřejnosti na informace z veřejného sektoru a tomu korespondující povinnosti tzv. povinných subjektů poskytovat informace v rozsahu své působnosti. Vychází z významu, jaký má pro veřejnost přiměřená informovanost o veřejných záležitostech. Přístup k informacím současně posiluje důvěru veřejnosti ve veřejnou správu jako celek. Poskytování informací a otevřenost veřejné správy je jedním z principů dobré správy. Právo na informace současně není neomezené a absolutní, ale nutně naráží na určitá omezení a limity. Vesměs se jedná o omezení, která vyplývají z potřeby ochrany legitimních veřejných zájmů - dle článku 17 odst. 4 Listiny se tak děje z důvodu ochrany práv a svobod druhých,[11] bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti či ochrany veřejného zdraví nebo mravnosti. Jak uvedl Ústavní soud:[12] "právo na informace je v Listině systematicky zařazeno mezi práva politická, tedy jako prostředek účasti na politickém životě státu.(...)Právo na informace však nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Je to právo na informaci v politickém slova smyslu, chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho okolí." Obdobně lze citovat i z judikatury Nejvyššího správního soudu:[13] "svoboda projevu, jakož i právo na informace, nejsou bezbřehé a jsou nutně omezeny chráněnými zájmy dle čl. 17 odst. 4 Listiny, ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami (čl. 10 Listiny), jakož i dalšími pravidly pro možná omezení práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny". Omezení práva na informace, má-li být ústavně konformní, musí být v souladu s článkem 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jednak stanoveno zákonem (formální podmínka), současně musí být nezbytné (materiální podmínka) pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Zmíněné ústavní limity práva na informace provedl informační zákon následujícím způsobem. Po formální stránce jsou vymezeny zákonné důvody neposkytnutí informací (hmotněprávní hledisko omezení) - srov. ustanovení § 7 - 11 informačního zákona a dále k odmítnutí informací může dojít pouze formou správního rozhodnutí podle § 15 informačního zákona (procesní hledisko odepření informace). Materiální stránku omezení práva na informace (ústavní požadavek na nezbytnost omezení práva na informace) vyjádřil zákonodárce ustanovením § 12 informačního zákona[14] skrze zde stanovenou povinnost restriktivní interpretace[15] a aplikace zákonných limitů omezení práva na informace; v odborné literatuře označované jako tzv. test proporcionality (test veřejného zájmu).[16] Test veřejného zájmu znamená (zjednodušeně řečeno) povinnost poměřovat se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu při uplatnění v zásadě jakéhokoliv omezení přístupu k určité informaci na jedné straně povahu této informace a společenskou potřebu (veřejný zájem) na jejím zpřístupnění a na druhé straně důvod, pro který je nutné danou informaci chránit a vyjmout ji z poskytnutí.[17] Před uplatněním principu proporcionality je nutné zjistit účel (cíl) určitého zásahu do ústavně chráněného práva (v daném kontextu práva na informace). Algoritmus posuzování přípustnosti zamýšleného zásahu (platí zákaz nadměrného zásahu do ústavního práva) lze (ve stručnosti) vyjádřit skrze 3 základní principy, kdy se zkoumá, zda příslušné opatření 1) je schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného zájmu (princip způsobilosti či vhodnosti); 2) je nevhodnějším (nejšetrnějším) z možných legálních prostředků (princip potřebnosti) a 3) je nejpřiměřenějším prostředkem ve vztahu k zamýšlenému cíli (princip přiměřenosti). Uplatnění testu proporcionality by mělo ve výsledku přinést řešení, kdy upřednostnění jednoho základního práva (svobody/veřejného zájmu) je spojeno s minimálním zásahem do konkurujícího práva (svobody) a mezi oběma dotčenými právy (svobodami) zůstává zachována proporcionalita (úměrnost). II. Vzájemný vztah práva na informace a ochrany osobních údajů Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje se podle ustanovení § 8a informačního zákona poskytují jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Tímto předpisem je třeba rozumět především zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"). Na úrovni zákonné právní úpravy je možná kolize mezi právem na informace a ochranou soukromí (resp. osobních údajů) vyřešena tak, že je nutné při poskytování informací respektovat pravidla obsažená v zákoně o ochraně osobních údajů. Neznamená to tedy, že informace, které jsou svou povahou osobními údaji ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů,[18] nelze bez dalšího poskytnout, ale že je nutné zkoumat, zda jsou dány podmínky pro jejich poskytnutí podle zákona o ochraně osobních údajů. Z pohledu zákona o ochraně osobních údajů je nutné na povinný subjekt nahlížet jako na tzv. správce údajů[19] a poskytování (zpřístupnění) informací (osobních údajů) vnímat jako jeden z možných způsobů zpracování osobních údajů.[20] Elementární povinností každého správce údajů je zpracovávat osobní údaje pouze na základě řádného právního titulu uvedeného v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Nejčastěji je legitimnost zpracování osobních údajů dána souhlasem subjektu údajů, o jejichž zpracování se jedná. Jednou ze zákonných výjimek z obecného principu, že ke zpracování osobních údajů může dojít pouze se souhlasem subjektu údaje, je poskytování osobních údajů o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.[21] Pokud jde o posouzení splnění podmínek pro zpracování osobních údajů daných osob bez jejich souhlasu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, pak plně odkazuji na vyjádření předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů, které jsem v dané souvislosti obdržel, neboť se s vysloveným hodnocením plně ztotožňuji: "...je nezbytné určit, zda požadované informace lze či nelze podřadit pod osobní údaje, které lze na základě uvedeného právního titulu poskytnout, jinak řečeno zda se jedná o osobní údaje o veřejně činné osobě, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti. Vzhledem k tomu, že zákonem o střetu zájmů jsou povinnosti ukládány právě veřejným funkcionářům v rozsahu vymezeném v ustanovení § 2 tohoto předpisu, podle názoru Úřadu je první z uvedených podmínek naplněna. Účelem zákona o střetu zájmů je dle důvodové zprávy zajišťovat transparentnost jednání veřejných činitelů. Vymezenému okruhu osob jsou proto tímto předpisem ukládány povinnosti právě proto, že se jedná o osoby veřejně činné, podílející se na rozhodování o věcech veřejného zájmu, jinak řečeno na výkonu veřejné moci. Veřejní funkcionáři proto mj. podávají příslušná oznámení právě z titulu výkonu veřejné nebo úřední činnosti, případně jsou pro neplnění této své povinnosti dopadající na ně jako na veřejně činné osoby sankcionováni. Podle názoru Úřadu tedy informace o tom, že konkrétní veřejný funkcionář řádně neplní své povinnosti podle zákona o střetu zájmů a jak byl za toto porušení právní povinnosti příslušným orgánem potrestán, lze obecně podřadit pod informace vypovídající o jeho veřejné nebo úřední činnosti. Proto je naplněna i druhá podmínka pro aplikaci ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů." Hodnotím-li se zřetelem k dosud uvedenému rozhodování dotčených správních orgánů o žádosti stěžovatele, konstatuji, že postup povinného subjektu i odvolacího orgánu akcentuje především formální stránku rozhodování o žádostech dle informačního zákona. Oběma lze vytýkat, že důsledně nevyhodnotily, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky pro odepření informace - žádný z orgánů se nevypořádal s tím, zda přes domnělý nesouhlas subjektů údajů (souhlas nebyl ve smyslu ustanovení § 12 informačního zákona aktivně zjišťován) neexistuje ještě jiný právní titul pro zpřístupnění osobních údajů ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Kromě chybně posouzené formální stránky rozhodování, zcela absentuje právní úvaha povinného subjektu nad "nezbytností" omezení práva na informace v konkrétním případě (zhodnocení materiální stránky). Hovořit o "utváření se správní praxe" po jedenácti letech účinnosti informačního zákona považuji přinejmenším za úsměvné. Uznávám, že omezení se pouze na formální stránku rozhodování v praxi správních orgánů mohlo být zpočátku poměrně častým jevem správní praxe, jenž do značné míry souvisí i s nedostatečnou odborně právní vybaveností, kterou kvalifikované posouzení žádostí o informace vyžaduje. Ke zkvalitnění činnosti veřejné správy zřejmě aktuálně optimálně nepřispívá ani metodické usměrnění zpracované v roce 2009, i když ani toto samo o sobě nenařizuje povinnému subjektu automaticky odmítat informace týkající se přestupkových řízení konkrétních osob. Nelze nicméně odhlédnout, jak uznává sama ředitelka odboru dozoru a kontroly Ministerstva vnitra, že předmětné metodické doporučení odráží někdejší nazírání judikatury[22] a tendence k automatickému preferování ochrany osobních údajů, které lze s ohledem na další vývoj judikaturní činnosti Ústavního soudu[23] i Nejvyššího správního soudu[24] považovat dnes za již překonané. Závěr povinného subjektu, že na posouzení dané situace "nic nemění skutečnost, že se jedná o osoby v postavení veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů" shledávám chybným. Opak je pravdou. Relevantními skutečnostmi pro rozhodování o žádosti stěžovatele se naopak jeví být postavení subjektu údajů (veřejně činné osoby) a charakter žádaných informací (porušení zákona o střetu zájmů a povinností v něm uložených veřejně činným osobám v souvislosti s výkonem jejich veřejných funkcí). Pro úplné odmítnutí požadovaných informací nespatřuji oporu v zákoně. Informace poskytnuté k žádosti stěžovatele ohledně blíže nekonkretizovaných veřejně činných osob, které měly být podle zákona o střetu zájmu povinným subjektem řešeny, byly poskytnuty neúplné. Pokud jde o rozsah informací, které měl povinný subjekt k otázkám č. 1 a 2 formulovaným v žádosti stěžovatele poskytnout, domnívám se, že s ohledem na existenci právního titulu pro zpřístupnění osobních údajů v podobě informací o přestupkových řízeních s veřejnými funkcionáři ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů nehraje v tomto konkrétním případě nijak významnou roli, zda stěžovatel žádá o informace vztahující se k určité osobě (osobě obviněné z přestupku), kterou zná (identifikuje ji), nebo nezná. K oběma otázkám kladeným stěžovatelem měly být poskytnuty informace prakticky v témže rozsahu. D - Závěr Šetřením jsem zjistil pochybení v postupu Magistrátu města Ostravy a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, které jsem blíže popsal v části C zprávy. Se zřetelem k vyslovenému právnímu hodnocení shrnuji závěrem, že povinný subjekt měl v rozsahu celé žádosti poskytnout osobní údaje o konkrétních veřejných funkcionářích, s nimiž vedl správní řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle zákona o střetu zájmů, a to včetně informace o výsledku správního řízení, tj. zda daná osoba porušila či neporušila tento zákon. V kladném případě měl také sdělit, jakým způsobem došlo k porušení zákona (jakou povinnost vyplývající ze zákona o střetu zájmů tato osoba nesplnila) a zda jí za porušení zákona byla udělena sankce.[25] V souladu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv zašlu zprávu o šetření primátorovi statutárního města Ostravy a řediteli Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, aby se k ní v zákonné lhůtě 30 dnů vyjádřili a sdělili mi, jaké opatření k nápravě provedou. Obdržená vyjádření mohou být podkladem pro vydání mého závěrečného stanoviska v této věci. S průběžnými výsledky svého šetření seznámím prostřednictvím této zprávy i ředitelku odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra, předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů a stěžovatele samého. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv (zpráva je opatřena elektronickým podpisem) [1] Zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o střetu zájmů"). [2] Rozhodnutím č. j.: SMO/118707/Vnitř./Dro ze dne 17. 4. 2012. [3] "Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu." [4] Kopii poskytnutí této informace stěžovatel k podnětu ochránci připojil. [5] Rozhodnutím č. j.: MSK 55992/2012 ze dne 7. 5. 2012. [6] Krajský úřad výslovně odkazuje na metodiku týkající se poskytování informací ze správních (přestupkových spisů), která je přístupná pod odkazem http://www.mvcr.cz/odk2/. [7] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. [8] Jde o následující doporučení (cituji): "Specificky bude třeba přistupovat k žádostem o informace o konkrétních správních řízeních, jichž se účastní konkrétní fyzická osoba a které se dotýkají či mohou dotýkat jejich osobnostní sféry (typicky žádost o informace o přestupkovém řízení vedeném proti určité konkrétní fyzické osobě např. pro přestupek proti občanskému soužití). V těchto případech bude zpravidla nutné žádost odmítnout zcela, neboť poskytnutím byť i jen dílčí informace by mohlo dojit k porušení ochrany osobních údajů či osobnosti fyzické osoby, již se správní řízení týká." [9] K principům dobré správy blíže http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [10] "(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon." [11] Srov. nález ze dne 12. 10. 1994 Pl. ÚS 4/94: "základní práva jsou prima facie rovnocenná". [12] Srov. usnesení ze dne 18. 12. 2002, sp. zn.: III. ÚS 156/02. [13] Srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2008, č. j.: 5 As 53/2007-85. [14] "Všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá." [15] Srov. např. nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn.: Pl. ÚS 2/10. [16] Srov. FUREK, Adam a Lukáš ROTHANZL. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář, 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Linde Praha, 2012, 1031 p. ISBN 978-807-2018-680, zejm. s. 26-27 a 506-536. [17] Srov. např. nález ze dne 9. 2. 1998, sp. zn.: IV. ÚS 157/97, ze dne 13. 8. 2002, sp. zn.: Pl. ÚS 3/02, ze dne 15. 11. 2010, sp. zn.: I. ÚS 517/10. [18] Osobním údajem je "jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu". [19] Správce údajů je "každý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Zpracováním osobních údajů může správce zmocnit nebo pověřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak". [20] Zpracováním se rozumí "jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace". [21] V tomtéž duchu se vyjádřil i předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Všechny informace týkající se určité či určitelné fyzické osoby je nutno považovat za osobní údaje ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o veřejného funkcionáře dle definice zákona o střetu zájmů, o jinak veřejně činnou osobu či o osoby další. Je tomu tak i v případě informací vypovídajících o spáchání a projednání přestupku a o udělené sankci. Zpřístupnění osobních údajů, např. i postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je pak nutno považovat za jejich zpracování a subjekt, který toto zpřístupnění, zpracování, provádí, vystupuje v roli správce údajů se všemi povinnostmi, které správci ze zákona o ochraně osobních údajů, případně z dalších právních předpisů, vyplývají. Tato skutečnost rovněž vyplývá z ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, který na zákon o ochraně osobních údajů rovněž odkazuje. Jednou ze základních povinností správce je zpracovávat osobní údaje pouze na základě řádného právního titulu, jejichž taxativní výčet je uveden v ustanovení§ 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Podle názoru Úřadu se na zpracování ve formě zpřístupnění údajů podle zákona o svobodném přístupu k informacím aplikuje především právní titul dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona, jenž upravuje i kategorie osob a kategorie údajů, které mohou být správcem zpřístupněny. [22] Srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2008, č. j.: 5 As 53/2007-85. [23] Srov. zejména nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn.: Pl. ÚS 2/10 a na něj navazující nález ze dne 5. 5. 2010, sp. zn.: I. ÚS 1885/10 a nález ze dne 15.11.2010, sp. zn.: I ÚS 517/10 (poskytování informace o členství soudců v KSČ). [24] Srov. rozsudek ze dne 29. 7. 2009, č. j.: 1 As 98/2009-148 (informace o služebním hodnocení policisty), rozsudek ze dne 14.9. 2009, č. j.: 6 As 18/2009-63, rozsudek ze dne 16. 3. 2010, č. j.: 1 As 97/2009-119, rozsudek ze dne 27. 5. 2011, č. j.: 5 As 57/2010-79 (informace o výši odměn vedoucích představitelů ministerstev a jiných ústředních správních úřadů). [25] Při zpřístupnění informace o výši udělené sankce, která může dle ustanovení § 24 zákona o střetu zájmů činit až 50.000,- Kč, je podle názoru Úřadu (cituji): "nutno zohlednit ustanovení § 5 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, podle nějž je správce, který provádí zpracování osobních údajů na základě zvláštního zákona, tedy i na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, povinen dbát na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů. Poskytnutí informace o konkrétní výši sankce, která může pro řadu veřejných funkcionářů představovat i velmi citelný zásah do osobního života, se Úřadu jeví již jako nepřiměřený zásah do soukromí dotčené osoby, neboť účelu zákona o střetu zájmů i zákona o svobodném přístupu k informacím bude dosaženo i tehdy, pokud bude zpřístupněn pouze obecný údaj o tom, že daná osoba byla shledána vinou ze spáchání přestupku, za což jí byla udělena, blíže nespecifikovaná, finanční sankce."