Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 8. září 2011 Sp. zn.: 3992/2010/VOP/PN Průběžná zpráva o výsledku šetření ve věci podnětu T.H. A - Shrnutí podnětu Dne 21. června 2010 byl veřejnému ochránci práv doručen podnět[1] pana T.H. (dále také "stěžovatel"), směřující proti postupu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 a místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 při vyřizování jeho stížností na nevhodné chování soudkyně. K namítanému nevhodnému chování soudkyně mělo dojít v průběhu dvou soudních jednání. První případ nevhodného chování se měl odehrát dne 22. června 2009 při ústním jednání ve věci 5 C 703/2007. Soudkyně se, dle stěžovatele, po zahájení soudního jednání dotazovala, z jakého důvodu budou osoby pořizující zvukový záznam z jednání tento záznam pořizovat. Následně měla zjišťovat identitu osob přítomných jako veřejnost. Stěžovatel pokládá jednání soudkyně za "procesní šikanu." Proti uvedenému jednání soudkyně podat stěžovatel dne 5. srpna 2009 stížnost podle ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích,[2] na niž odpověděl místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 5 dopisem ze dne 4. září 2009 (sp. zn. Spr 560/2009). Podle místopředsedy soudu vytýkaný postup soudkyně nenarušil důstojnost řízení před soudem, a proto shledal stížnost stěžovatele za nedůvodnou. Druhý případ měl spočívat v tom, že při jednání ve věci sp. zn. 5 C 703/2007 konaném dne 17. ledna 2011 měla soudkyně po osobách představujících zástupce veřejnosti (tedy i po stěžovateli) v jednací síni požadovat sdělení jejich jmen, přičemž následně sdělené údaje zapsala do protokolu. Stěžovatel pokládá uvedené jednání soudkyně za narušující důstojnost soudního jednání. Proti uvedenému jednání soudkyně stěžovatel podal dne 31. ledna 2011 stížnost podle ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích, na niž odpověděl předseda Obvodního soudu pro Prahu 5 dopisem ze dne 15. března 2011 (sp. zn. 60 Spr 313/2011). Předseda soudu shledal stížnost stěžovatele nedůvodnou, neboť vytýkaný postup soudkyně podle něho nenarušil důstojnost řízení před soudem. Dotaz na jméno a příjmení zástupců veřejnosti, není-li vynucována odpověď, také nepovažoval za protizákonný. Podnět stěžovatele obsahoval všechny náležitosti stanovené zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o veřejném ochránci práv"). Jelikož vznikla pochybnost, zda byly stížnosti stěžovatele vyřízeny předsedou a místopředsedou soudu v souladu se zákonem, rozhodl jsem se v souladu s ustanovením § 14 zákona o veřejném ochránci práv zahájit v předmětné věci šetření. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) Při rekonstrukci soudních jednání konaných dne 22. června 2009 a 17. ledna 2011 je třeba v první řadě vycházet ze znění a obsahu protokolu pořízeného o tomto jednání. Cílem protokolu je totiž věrné zachycení úkonů, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nevznesli námitky proti znění protokolu, a jejich žádostem o doplnění protokolu předsedkyně senátu vyhověla, lze dospět k závěru, že s jeho zněním účastníci souhlasí, a odpovídá tedy skutečnému průběhu jednání. Při popisu průběhu soudních jednání se budu věnovat pouze těm částem jednání, které dle názoru stěžovatele měly narušit jeho průběh. B.1 - K průběhu jednání konaného dne 22. června 2009 V protokolu ze soudního jednání konaného dne 22. června 2009 je uvedeno, že při zahájení jednání "sděluje žalobce a další osoba, že budou nahrávat jednání. Žalobce sděluje, že nebude sdělovat účel, pro který je zvukový záznam pořizován." Soudkyně následně poučila osoby pořizující zvukový záznam, že jeho použití pro osobní účely "nepodléhá jakémukoliv schvalování," pokud by však byl použit ve veřejných sdělovacích prostředcích, podléhá uvedené jednání souhlasu. Citované poučení měla soudkyně přednést v reakci na dotaz zástupce žalované. Nikomu přitom nebylo bráněno v pořizování zvukového záznamu. V protokolu je dále uvedeno: "K dotazu soudu sděluje osoba - veřejnost, která bude nahrávat jednání, že nesdělí své jméno a účel, pro který je zvukový záznam pořizován." Dále v jednací síni přítomen muž o velikosti asi 180 cm, s proplešlou hlavou, hladce ostříhaný, oholen, s knírkem a menší bradkou, který sděluje, že odmítá sdělit své jméno, takže není možno posoudit, zda se jedná o veřejnost nebo svědka.[3] Dále v jednací síni přítomen další muž s prošedivělými vlasy s tričkem s nápisem Kappa, který sděluje, že se jmenuje T.M. Dále v jednací síni přítomen p. J.M., který uvádí, že není ve věci svědkem, nemá se záležitostí nic společného a je zde přítomen jako veřejnost." Z vyjádření soudkyně ze dne 30. 7. 2009 vyplývá, že pan J.M. jí vedle sdělení svého jména dokonce předložil i svůj občanský průkaz, ačkoliv to po něm nebylo požadováno. Soudkyně se následně dotazovala Mgr. Š., zda bude navrhovat někoho z přítomných jako svědka; Mgr. Š. na uvedený dotaz uvedl, že ho velmi obtěžuje, "stejně jako případný dotaz, co měl dnes k snídani." Místopředseda soudu ve své odpovědi na stížnost stěžovatele popsal průběh soudního jednání, nevěnoval se však hodnocení jednotlivých vytýkaných otázek (zjišťování procesního postavení přítomných osob, způsob a obsah protokolace, pořizování zvukového záznamu). Z jeho závěru, že stížnost pana H. pokládá za nedůvodnou, však vyplývá, že v namítaných jednáních nespatřuje porušení právních předpisů a/nebo zásah do důstojnosti soudního jednání. B.2 - K průběhu jednání konaného dne 27. ledna 2011 V protokolu ze soudního jednání konaného dne 27. ledna 2011 je uvedeno, že při zahájení jednání byla "v jednací síni přítomna veřejnost p. M.P., p. M. a další osoba, která říká, že s ohledem na to, že je veřejnost, nebude sdělovat svoje jméno." Z tohoto zápisu však nelze jednoznačně určit, zda soudkyně po zástupcích veřejnosti výslovně žádala uvedení jejich jména a příjmení, nebo pouze položila obecnou otázku směřující ke zjištění poměru osob k projednávané věci. Již v průběhu jednání vstoupila do jednací síně další osoba. K této události je uveden následující záznam v protokolu: "V 10:00 hod. do jednací síně přichází další osoba, která uvádí, že je veřejnost a odmítá sdělit své jméno s tím, že pokud se předsedkyně senátu ptá, z jakého důvodu tato osoba vstupuje hodinu po zahájení jednání do jednací síně, tak je to hloupost. K tomu sděluje žalobce (Mgr. Š.), že má za to, že námitka veřejnosti byla důvodná s tím, že osoba, která vstoupila hodinu po zahájení do jednací síně, pronesla přesně: Pokud mi budete dávat ještě jeden hloupý dotaz, kdo jsem, tak Vám odpovím prostřednictvím předsedy soudu, a to v reakci na žádost na sdělení svého jména." Předseda soudu ve své odpovědi na stížnost reprodukoval průběh těch částí soudního jednání, které měly dle stěžovatele narušit jeho důstojnost, a následně konstatoval, že v namítaném jednání soudkyně nespatřuje žádnou protizákonnost nebo zásah do důstojnosti soudního jednání. B. 3 - Místní šetření ochránce na Obvodním soudě pro Prahu 5 Dne 20. června 2011 vykonali pověření zaměstnanci Kanceláře veřejného ochránce práv místní šetření na Obvodním soudu pro Prahu 5, které nebylo předem oznámeno.[4] Pověření zaměstnanci se nejprve účastnili soudního jednání ve věci sp. zn. 5 C 317/2010, které vedla JUDr. .... Paní soudkyně se po zahájení jednání pověřených zaměstnanců dotazovala slovy "A vy jste kdo?" a spokojila se s odpovědí "Veřejnost". Do protokolu pak bez další specifikace uvedla, že v jednací síni jsou přítomni dva zástupci veřejnosti. Celkově lze říci, že způsob vedení jednání byl standardní a nikterak nenarušoval jeho důstojnost. Následně předseda soudu sdělil pověřeným zaměstnancům Kanceláře, že je spokojen s prací soudkyně, protože svou práci vykonává kvalitně, a ani účastníci řízení proti ní nikdy nepodávali stížnosti. Výjimku tvoří pouze skupina osob kolem Mgr. M.Š. Předseda soudu se v dopisu doručeném dne 19. července 2011 (sp. zn. 60 Spr 967/2011) vyjádřil také ke způsobu vyřízení stížnosti jiného stěžovatele ve stejné záležitosti místopředsedou soudu. Předseda soudu plně souhlasí se způsobem vyřízení stížnosti a dodává, že soudce musí z důvodu případné věrohodnosti výpovědi vědět, zda byl svědek přítomen některému z předchozích jednání. Zachycení průběhu ústního jednání, včetně zúčastněné veřejnosti, je také důležité pro následné šetření v rámci řízení o stížnosti. Předseda soudu dále uvádí, že se v tomto případě jedná o organizovanou veřejnost, přičemž tyto osoby podávají pravidelně stížnosti. Bez zachycení podstatného průběhu ústního jednání může být ztížena možnost celou záležitost zpětně co nejobjektivněji vyšetřit. Zachycení přítomnosti veřejnosti na soudním jednání, bez toho, aby byly tyto osoby donucovány soudem k uvedení jména, není omezením přístupu nezúčastněné veřejnosti na ústní jednání soudu. Předseda soudu nakonec uvádí, že pokud by technické podmínky soudu umožňovaly pořizování zvukově-obrazového záznamu, byla by na něm veřejnost stejně zachycena. Předseda soudu se ve svém dopise také uvedl, že v obecné rovině souhlasí se závěry šetření bývalého veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla obsaženými ve zprávě o šetření ve věci vedené pod sp. zn. 3823/2008/VOP/PPO, týkající se účasti veřejnosti na soudním jednání. Dodal však, že při aplikaci uvedených závěrů je třeba v každé konkrétní věci vzít v potaz ustanovení § 40 odst. 2 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v jehož smyslu má obsahovat protokol o ústním jednání také přítomné osoby. C - Právní hodnocení případu Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod.[5] Z pozice ochránce se nemohu zabývat tím, jak obecné soudy všech stupňů rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[6] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. K obraně proti rozhodovací činnosti soudů slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud vyššího stupně. Do působnosti ochránce však náleží orgány státní správy soudů,[7] jejichž postupy se veřejný ochránce práv při výkonu své agendy intenzivně zabývá.[8] V předmětném šetření se tudíž zaměřím na činnost orgánů státní správy Obvodního soudu pro Prahu 5. Dodávám, že při formulaci níže uvedených průběžných závěrů jsem se nemohl vyhnout posouzení případu v širším rámci, neboť zákon od ochránce explicitně vyžaduje hodnocení postupu úřadů nejen v úzké dichotomii "zákonnost-nezákonnost", ale rovněž v obecnějších dimenzích, jako je kupříkladu soulad s právem (v objektivním i subjektivním slova smyslu tohoto obecného pojmu), principy dobré správy,[9] či základními principy demokratického právního státu. Část C své průběžné zprávy jsem rozdělil do čtyř následujících kapitol. Učinil jsem tak zejména proto, abych stěžovateli a předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 5 předestřel svůj pohled na danou věc srozumitelným a přehledným způsobem. 1. Činnost orgánů státní správy soudu dle zákona o soudech a soudcích Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[10] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.[11] Úkoly předsedy okresního soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 127 zákona o soudech a soudcích. Předseda okresního soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u okresního soudu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí vedených u okresního soudu, provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti.[12] Zákon o soudech a soudcích umožňuje osobám obracet se se stížnostmi, které se týkají průtahů, nevhodného chování soudních osob či narušování důstojnosti řízení před soudem, na orgány státní správy soudu. Zákon explicitně stanoví, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[13] Dosáhnout změny soudního rozhodnutí lze totiž pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků (odvolání, obnovy řízení či dovolání). Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[14] Stížnost na nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení před soudem má být v zásadě vyřízena do dvou měsíců ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudu. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn.[15] Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.[16] Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Ve smyslu uvedeného ustanovení "zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti při výkonu funkce, nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu," jímž je v daném případě zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů. 2. Posouzení namítaného nevhodného chování soudkyně Jádro podání stěžovatele spočívá v nesouhlasu s vyhodnocením jeho stížností zaslaných orgánu státní správy Obvodního soudu pro Prahu 5 jako nedůvodných. K tomu, abych mohl učinit jednoznačný závěr o správnosti nebo nesprávnosti vyřízení předmětné stížnosti, je třeba vyhodnotit, zda namítané jednání soudkyně představuje nevhodné chování soudní osoby, příp. narušuje důstojnost řízení před soudem. V první řadě je nutno vymezit několik pojmů, které sice souvisí, zčásti se překrývají, přesto však neznamenají totéž: nesprávné právní posouzení věci, kárné provinění, a nakonec nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích definuje kárné provinění soudce jako "zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů." Za kárné provinění může kárný senát uložit soudci sankci ve formě kárného opatření; jedná-li se však pouze o drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování, může je orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, vyřídit tím, že je soudci vytkne, je-li to postačující.[17] Z formulačních rozdílů mezi ustanoveními § 87 odst. 1 a § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že kárné provinění je závažným skutkem, jenž způsobuje ztrátu důvěry veřejnosti nejen vůči konkrétnímu soudci, který se kárného provinění dopustil, ale vůči soudnictví jako celku. Stížnostní mechanismus se naopak potenciálně týká většího okruhu jednání soudce. Pokud se však soudce dopustí kárného provinění, musí být stížnost týkající se daného jednání shledána za důvodnou. Lze si však představit i situaci, že za jednání, ve vztahu k němuž byla stížnost shledána důvodnou, bude soudci pouze uložena výtka, tj. nikoliv kárné opatření. Ze znění ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích však vyplývá, že stížnost uznaná za důvodnou musí mít nutně za následek přijetí určitých opatření k nápravě, resp. k vyvození odpovědnosti soudce. Tímto následkem však není vždy zahájení kárného řízení. Kárné řízení je totiž ovládáno zásadou dispoziční, a proto záleží na rozhodnutí oprávněných kárných navrhovatelů, zda jednání soudce dosáhlo takové míry závažnosti kárného provinění, že musí být návrhem na zahájení kárného řízení předloženo kárnému senátu Nejvyššího správního soudu. Ustanovení § 173 odst. 3 věta druhá zákona o soudech a soudcích tedy dává orgánu státní správy soudu právo, nikoliv povinnost, kárné řízení zahájit. Ochránce přitom respektuje rozhodnutí soudního funkcionáře, který nepodal kárný návrh proti soudci, vychází-li z dostatečných skutkových zjištění a opírá-li se současně o objektivní důvody ospravedlňující takové rozhodnutí.[18] K otázce nevhodného chování soudních osob si dovolím poznamenat, že za dobu působení veřejného ochránce práv jsem se v agendě státní správy soudů setkal s četnými podněty stěžovatelů, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s chováním osoby soudce. Ve valné většině případů ale šlo o případy, kdy stěžovatelé nesouhlasili s tím, jak soudce postupoval v řízení (protokolace, předvolání svědků, provedení důkazů apod.) či jak o daném případu věcně rozhodl. Postup v řízení či rozhodnutí ale nejsou totéž jako nevhodné chování či kárné provinění soudce. Dle mého názoru (a rovněž názoru mého předchůdce JUDr. Otakara Motejla) je nevhodným chováním takové jednání,[19] které je v příkrém rozporu s mravním a etickým kodexem soudců. Pro dokreslení si na tomto místě dovolím uvést alespoň několik případů nevhodného chování soudců, které vyústilo v kárné provinění.[20] Vycházím přitom z judikatury Nejvyššího soudu ČR: a) jednání pod vlivem omamných a návykových látek při samotném výkonu soudcovské funkce, ale i v občanském životě, jestliže narušuje důstojnost soudcovské funkce a ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1 Skno 9/2006, ze dne 4. října 2006), b) projevy neúcty k ostatním soudcům, jiným osobám vykonávajícím právnická povolání a k ostatním zaměstnancům soudu a k účastníkům nebo stranám soudního řízení, a to nejen v průběhu soudního jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1SKNO 8/2003, ze dne 27. listopadu 2003), c) falšování protokolu z jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1 SKNO 9/2007, ze dne 5. 3. 2008), d) nezákonná manipulace se soudními spisy a jejich přidělování v rozporu s rozvrhem práce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1 Skno 3/2009, ze dne 27. května 2009). V souvislosti s vyřizováním stížností na nevhodné chování soudce či narušování důstojnosti řízení musím jako ochránce podotknout, že i orgán státní správy soudu se může dopustit nevhodného chování, ba dokonce i kárného provinění, a to zejména v těch situacích, kdy vyřídí stížnost jako nedůvodnou, třebaže měla být shledána důvodnou. Kárným proviněním předsedy soudu, místopředsedy soudu, je též zaviněné porušení povinností spojených s funkcí předsedy či místopředsedy soudu.[21] Opomenutím ve vyřizování stížnosti (ať již úmyslným či nedbalostním), resp. tolerováním zcela nevhodných a pro justici nedůstojných postupů, může ze strany orgánu státní správy soudu dojít k ohrožení důvěry veřejnosti ve spravedlivé rozhodování soudů. Stěžovatelé mi často zasílají podání, v nichž nerozlišují mezi pojmy "nevhodné chování soudní osoby" a "postup soudce při rozhodovací činnosti", resp. pokládají svůj nesouhlas s rozhodnutím či právním posouzením určité otázky za projev nevhodného chování soudce. Proto pokládám za důležité stručně vysvětlit pojem nesprávného právního posouzení, včetně jeho důsledků na dané řízení nebo rozhodnutí, a zdůraznit, že nesprávné právní posouzení věci nepředstavuje nevhodné chování soudce. Nesprávné právní posouzení věci je ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jedním z důvodů pro podání řádného opravného prostředku - odvolání. Nesprávné právní posouzení souvisí s utvářením právního názoru soudce zejména v souvislosti s hmotně-právní stránkou rozhodovací činnosti, může se však vztahovat také k procesně-právní stránce postupu soudu. Volnost soudce při utváření právního názoru je přitom projevem ústavně garantované soudcovské nezávislosti.[22] Nesprávné právní posouzení určité otázky, nebo provedení nesprávného výkladu právní normy sice představuje závažnou vadu řízení a rozhodnutí, které může vést k jejímu zrušení, zásadně však nezpůsobuje vznik kárné odpovědnosti soudce. Sankcionování soudce za vytvoření si (i když se později ukáže, že nesprávného) právního názoru by totiž bylo nepřípustným zásahem do jeho nezávislosti.[23] Procesní předpisy upravující postup soudu sice obsahují pravidla pro postup soudu v jednotlivých v řízeních, v otázce vedení soudního jednání je však i zde ponechán soudci značný manévrovací prostor, "aby zajistil splnění účelu jednání."[24] Určení průběhu jednání je proto oprávněn určovat předseda senátu podle okolností případu, nestanoví-li zákon jinak.[25] 2.1. Pořizování zvukového záznamu Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích stanovuje, že pořizovat zvukové záznamy lze s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce; pořizování zvukového záznamu je možno zakázat pouze za předpokladu, kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání. Uvedený zákon nespojuje pořizování zvukového záznamu se splněním dalších podmínek. Žádost o sdělení důvodů pro pořízení záznamu proto není relevantní z hlediska výkonu tohoto práva, na druhé straně však z pouhého položení dotazu nelze nikterak dovodit skutečný zásah do veřejnosti soudního jednání a práva pořídit si z něho zvukový záznam. Ze samotného podání stěžovatele rovněž vyplývá, že osobám pořizujícím zvukový záznam soudkyně nikterak nebránila v pořízení tohoto záznamu. Soudkyně tedy nezasáhla do práv osob zaručených Ústavou a zákonem o soudech a soudcích, přesto se zdá, že jednala nad rámec výše uvedeného ustanovení zákona o soudech a soudcích. Je totiž diskutabilní soulad dotazu na důvod pořízení zvukového záznamu s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, v jehož smyslu lze státní moc uplatňovat "jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon." Dotaz soudkyně by se však stal opravdu problematickým, pokud by pro odepření odpovědi na svoji otázku sankcionovala uvedené osoby nebo jim zakázala pořízení záznamu. Každopádně však jednání soudkyně nedosahovalo intenzity, které by již bylo postižitelné jako kárné provinění.[26] Na dotaz týkající se důvodu pořízení zvukového záznamu pak navazovalo poučení o možnosti použití zvukového záznamu na veřejnosti, resp. ve veřejných sdělovacích prostředcích pouze se souhlasem. Soudkyně však neuvedla, zda se má jednat o souhlas soudu nebo (některých) osob zachycených na záznamu. Je přitom třeba vzít v úvahu, že i mezi soudci je diskutována otázka veřejného užití záznamu pořízeného ze soudního jednání.[27] Je proto možné, že uvedený dotaz měl sloužit jako jakýsi úvod pro následné poučení, resp. upozornění o potřebě respektovat při veřejném užití zvukového záznamu příslušná ustanovení občanského zákoníku[28] a zákona o ochraně osobních údajů.[29] Pokud tomu tak skutečně bylo, lze polemizovat s vhodností použité formulace, a orgán státní správy soudu měl upozornit soudkyni na to, že při poskytování poučení je třeba používat vhodné a jednoznačné formulace, které nemohou vést ke vzniku zdání zásahu do práv osob, jimž je poučení adresováno. Ve vztahu k obsahové stránce poučení, tj. prezentaci právního názoru soudce na možnost veřejného užití zvukového záznamu, uvádím, že sdělení vyplývající z určitého právního názoru soudkyně, který nikterak nevedl k omezení výkonu zákonem explicitně stanoveného práva, nelze vzhledem na úvahy uvedené v kapitole č. 1 části C mé zprávy pokládat za narušení důstojnosti soudního jednání. O správnosti právního názoru, dle něhož podléhá použití zvukového záznamu ve veřejných sdělovacích prostředcích souhlasu, totiž mohou rozhodnout pouze soudy vyššího stupně v případě uplatnění řádných nebo mimořádných opravných prostředků. Není mi přitom známo, že by tato otázka byla soudy České republiky již (vy)řešena. Nad rámec uvedeného dodávám, že v případě, kdy soudce plní poučovací povinnost směrem k účastníkům řízení, může se zvolenými verbálními a nonverbálními prostředky projevu (slovní formulace, intenzita hlasu, mimika a gesta, opakování a celková délka poučení) také dopustit nevhodného chování.[30] 2.2. Zjišťování statusu osob přítomných v jednací síni V posuzovaném případě představuje druhou stěžejní otázku, zda je soudce oprávněn dotazovat se na status osob přítomných v jednací síni. Přestože znění ustanovení § 117 odst. 1 občanského soudního řádu bylo s účinností od 1. 1. 2001 změněno, nelze z této změny dovozovat, že by soudce nemohl zjišťovat, kdo se v soudní síni zdržuje. Obecné otázky typu "A Vy jste kdo?" dále nelze vykládat v tom smyslu, že by se soudce dotazoval na jméno dané osoby. Lze si však představit i vhodnější formulaci otázky, neboť účelem dotazu není zjistit přesnou identitu, nýbrž poměr osob přítomných v jednací síni k projednávané věci. Domnívám se, že soudce by mohl při vstupu osob do jednací síně položit zcela jednoduchou otázku: "Jaký je Váš poměr k projednávané věci? Jste žalobce, žalovaný, právní zástupce, svědek či veřejnost?" Z takto položeného dotazu nemůže nikdo vyvozovat, že po osobách z řad veřejnosti soudce žádá odhalení identity. Je však třeba zdůraznit, že soudce se musí spokojit s obecným sdělením, že někdo je zástupcem veřejnosti. Nemůže tyto osoby nutit ke sdělení svého jména a příjmení nebo jiných identifikačních údajů, žádat od nich předložení občanského průkazu, nebo je dokonce vykázat ze soudní síně z důvodu nesdělení svých identifikačních údajů. K uvedenému excesu však na rozdíl od případu, který šetřil JUDr. Motejl pod sp. zn. 3823/2008/VOP/PPO, v posuzovaném případě nedošlo. Obecným dotazem soudkyně na sdělení statusu osob přítomných v soudní síni nemohla být ohrožena důstojnost jednání, ani ohrožena důvěra v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Důstojnost jednání je spíše narušena podrážděnými, povýšeneckými a arogantními reakcemi zástupců veřejnosti a účastníků řízení na obecné dotazy nebo upozornění soudce. Za zcela nevhodnou považuji reakci zástupce veřejnosti, který vstoupil do jednací síně v průběhu jednání (!), a na dotaz soudkyně na jeho status, resp. identitu, odpověděl slovy: "Pokud mi budete dávat ještě jeden hloupý dotaz, kdo jsem, tak Vám odpovím prostřednictvím předsedy soudu, a to v reakci na žádost na sdělení svého jména." Z výše uvedeného vyplývá, že se soudce může vhodným a důstojným způsobem dotazovat osob přítomných v soudní síni na jejich status (zda se jedná o strany sporu, jejich zplnomocněné či zákonné zástupce, svědky nebo zástupce veřejnosti). Tuto část proto končím konstatováním, že stěžovatelem namítané jednání soudkyně nepředstavuje nevhodné chování soudních osob, ani nenarušuje důstojnost soudního řízení. V otázce zjišťování statusu osob přítomných v jednací síni tedy postupovala soudkyně při vedení jednání dne 22. 6. 2009 a 17. 1. 2011 v souladu se zákonem. 2.3. Protokolace soudního jednání Na dotaz týkající se statusu, resp. identity přítomných osob, navazuje problematika protokolace. V první řadě je třeba uvést, že vedení protokolu představuje výkon nezávislé rozhodovací činnosti. Proti znění protokolu mohou účastníci řízení uplatnit námitky nebo žádat o jeho doplnění.[31] Vzhledem k tomu, že ochránce nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti soudu, nepřísluší mu posuzovat protokol z hlediska jeho úplnosti nebo správnosti.[32] Je třeba však vzít v úvahu, že hranice mezi nezávislou rozhodovací činností a nevhodným chováním soudce může být často subtilní. Z jednání a přednesů zaznamenaných v protokolu lze pak učinit závěry o tom, zda chování přítomných osob, a zejména soudce, narušovalo důstojnost daného jednání. Přítomnost stran sporu a svědků je samozřejmě vždy uvedena v protokolu, v zájmu přesného a věrného zachycení průběhu soudního jednání však je rovněž vhodné uvést přítomnost zástupců veřejnosti, a sdělí-li zástupci veřejnosti dobrovolně své jméno, je možno je také uvést v protokolu. Mgr. Š. vystupuje u soudů opakovaně a v několika řízeních v roli obecného zmocněnce,[33] přičemž mj. z podnětů adresovaných ochránci lze jednoznačně dovodit, že ho na jednáních doprovází skupinka (spřátelených) osob.[34] Vzhledem k tomu, že v samotném řízení ve věci sp. zn. 5 C 703/2007 již tyto osoby opakovaně využily stížnostní mechanismus upravený zákonem o soudech a soudcích k ochraně svých (domněle porušených) práv, je pochopitelná ostražitost soudkyně, jakož i pečlivé protokolování dění v soudní síni, aby mohly být případné stížnosti co nejpřesněji prošetřeny. Domnívám se však, že jde již nad rámec pečlivého protokolování podrobné uvedení vzezření, resp. popisu přítomných osob, jelikož to nikterak nemůže souviset ani s projednávanou věcí, ani s případným vyřizováním stížností v budoucnu. Uvedení popisu osob v protokolu ze soudního jednání konaného dne 22. června 2009 se může jevit pro osobu nezúčastněnou daného jednání jako úsměvné, hlasité diktování popisu však může být dotčenými osobami oprávněně vnímáno jako nepříjemné. Proto jsem dospěl k závěru, že hlasitým diktováním popisu osob přítomných v jednací síni došlo k narušení důstojnosti soudního jednání konaného dne 22. června 2009. 3. K vyšetřovacím postupům orgánu státní správy soudu Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[35] Za těchto okolností považuji za žádoucí, aby se předseda (místopředseda) soudu k jakémukoliv incidentu v oblasti státní správy soudu (byť i nadmíru problematickému) postavil vždy čelem a vynaložil viditelné úsilí k objasnění vzniklé události. Z dlouholeté praxe v justici vím, že konflikty, k nimž dochází v jednací síni, jsou způsobeny vzájemnou interakcí mezi účastníky a osobou soudce a reprezentují výslednici působení často protichůdných sil, které charakterizují soudní řízení od nepaměti. V převážné většině případů lze tyto záležitosti uspokojivě vysvětlit a objasnit. Domnívám se, že role předsedy či místopředsedy soudu by měla být v tomto ohledu i mediační, což znamená, že by se předseda (místopředseda) měl pokusit odstranit případná nedorozumění a nezdráhat se vyslechnout si stěžovatele a jiné zúčastněné osoby osobně. V odůvodněných případech by měl přiznat pochybení, věc řádně projednat s dotyčným soudcem či soudní osobou a přislíbit zjednání nápravy. Při opakovaných stížnostech na téhož soudce by měl přistoupit k razantnějším opatřením (např. výtce či návrhu na zahájení kárného řízení). Činnost orgánů státní správy soudu musí probíhat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů[36] a principy dobré správy.[37] V souvislosti se šetřením, které předseda soudu na základě stížností provádí, bych chtěl zdůraznit zejména zásadu omezené materiální pravdy.[38] V souladu s touto zásadou je správní orgán povinen před vyřízením stížnosti zjistit ex officio spolehlivě a úplně skutečný stav věci, aniž by byl vázán pouze obsahem stížnosti stěžovatele. Měl by tedy využít všechny dostupné důkazy, které mu mohou pomoci k objektivnímu zjištění skutkového stavu. Ve vztahu k vyřizování stížností na nevhodné chování soudce lze říci, že toliko v případě, kdy nelze ani za využití všech existujících a soudu dostupných důkazů nevhodné chování jednoznačně prokázat, je možné uplatnit zásadu "in dubio pro reo" a stížnost posoudit jako nedůvodnou. 4. Hodnocení postupu předsedy a místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 Jak vyplývá z odpovědi místopředsedy soudu na stížnost ze dne 5. srpna 2009, místopředseda vycházel při jejím vyřízení z podání stěžovatele, vyjádření soudkyně a ze znění protokolu. Dle mého názoru však měl místopředseda soudu požádat stěžovatele o poskytnutí zvukového záznamu, který mohl poskytnout nejpřesnější informace o průběhu jednání, k němuž se stížnost vztahovala. Orgán státní správy soudu tedy nepostupoval při vyřizování stížnosti v souladu s ustanovením § 3 správního řádu, v jehož smyslu je orgán státní správy soudu povinen zjistit při vyřizování stížnosti stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z hlediska věcného pak měl vyhodnotit stížnost v části týkající se protokolace jako důvodnou, ve zbývajících částech souhlasím s vyřízením stížnosti jako nedůvodné. V návaznosti na stížnost měl místopředseda soudu rovněž alespoň neformálně upozornit soudkyni na správný způsob poskytování poučení pro případné veřejné použití záznamu ze soudního jednání, jakož i na širší souvislosti pořizování zvukových záznamů. Z odpovědi předsedy soudu na stížnost ze dne 31. ledna 2011 je naopak zřejmé, že k věci přistupoval s náležitou pečlivostí. Při vypracování své odpovědi totiž vycházel nejen z podrobného popisu jednání poskytnutého stěžovatelem ve své stížnosti, ale prostudoval i protokol o daném soudním jednání a požádal také soudkyni o poskytnutí písemného vyjádření. Orgán státní správy soudu tedy postupoval při vyřizování stížnosti tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.[39] Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak dospěl k závěru, že namítané jednání soudkyně nenarušuje důstojnost řízení před soudem, a proto vyhodnotil stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. S ohledem na skutečnosti uvedené v předchozí kapitole nelze s tímto závěrem polemizovat. Předsedovi i místopředsedovi soudu lze pouze doporučit, aby ve svých odpovědích adresovaných stěžovatelům, kteří se obrací na orgány státní správy soudu opakovaně, podrobněji vysvětlili zásady soudcovské etiky nebo jim přiblížili výklad pojmu nevhodné chování soudních osob nebo narušení důstojnosti soudního řízení provedený orgány příslušnými k rozhodování těchto otázek. Při podávání stížností totiž hraje nezanedbatelnou roli subjektivní vnímání určitého jednání nebo postupu soudce ze strany stěžovatele. V rámci vyřizování stížností by měl být předseda nebo místopředseda soudu určitým korektorem tohoto subjektivního vnímání stěžovatele. Proto by měl svoji odpověď koncipovat přiléhavě k obsahu stížnosti s korekcí subjektivních pocitů stěžovatele a jejich promítnutí do roviny objektivního posouzení nevhodného chování soudce nebo narušení důstojnosti řízení. Pro úplnost dodávám, že předseda i místopředseda soudu dodrželi lhůtu 2 měsíců stanovenou pro vyřízení stížnosti. D - Závěr III. Orgán státní správy soudu postupuje při vyřizování stížnosti na nevhodné chování soudce a narušování důstojnosti řízení před soudem tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Pokud se stěžovatel ve stížnosti zmíní o tom, že z předmětného soudního jednání byl pořízen zvukový záznam, je orgán státní správy soudu povinen si tento záznam od stěžovatele či jiné osoby vyžádat. IV. Podrobné uvedení vzezření, resp. popisu osob přítomných v jednací síni, jde nad rámec pečlivého protokolování, jelikož to nikterak nemůže souviset ani s projednávanou věcí, ani s případným vyřizováním stížností v budoucnu. Hlasité diktování popisu může být oprávněně vnímáno dotčenými osobami jako nepříjemné, a může představovat zásah do jejich důstojnosti. Hlasitým diktováním popisu osob přítomných v jednací síni se také narušuje důstojnost soudního jednání. V. Soudce má při poskytování poučení používat vhodné a jednoznačné formulace, které nemohou vést ke vzniku zdání zásahu do práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a úvahám uzavírám svoji zprávu o šetření konstatováním, že místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 5 se dopustil částečného pochybení při vyřizování stížnosti T.H. ze dne 5. srpna 2009 na nevhodné chování soudkyně (Spr 560/2009). Ve způsobu, jakým předseda Obvodního soudu pro Prahu 5 vyřídil stížnost T.H. ze dne 31. ledna 2011 na nevhodné chování soudkyně (60 Spr 313/2011), neshledávám naopak žádné pochybení. Orgánům státní správy soudu doporučuji, aby se zprávou seznámily soudkyni. Byl bych rád, kdyby si některé dílčí závěry (např. bod C 2.2.) osvojila i v soudní praxi. Dále dávám orgánům státní správy soudu ke zvážení, zda za účelem výkonu kvalitnějšího soudnictví a důstojnějšího průběhu jednání seznámí s obecnými závěry této zprávy i ostatní soudce předmětného soudu. Zákon o veřejném ochránci práv ve svém ustanovení § 18 odst. 1 stanoví, že zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Ve zbývající části, tj. v otázkách, v nichž dle mých závěrů nedošlo k pochybení, lze moje šetření považovat touto zprávou za ukončené. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý veřejný ochránce práv [1] Podnět stěžovatele byl následně několikrát doplněn, a to ve dnech 30. 9. 2010, 8. 2. 2011 a 27. 5. 2011. [2] Viz zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). [3] Dle vyjádření stěžovatele se jedná o popis jeho vzezření. [4] Viz ustanovení § 15 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv, dle něhož je ochránce "oprávněn s vědomím vedoucích úřadů, a to i bez předchozího upozornění, vstupovat do všech prostor úřadů a provádět šetření." [5] Viz ustanovení § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv. [6] Viz Hlava čtvrtá Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). [7] Viz ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [8] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [9] K principům dobré správy blíže http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [10] Viz ustanovení § 118 zákona o soudech a soudcích. [11] Viz ustanovení § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [12] Viz ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [13] Viz ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [14] Viz ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích. [15] Viz ustanovení § 173 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. [16] Viz ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [17] Viz ustanovení § 88 odst. 1 a § 88a zákona o soudech a soudcích [18] Viz závěry ze šetření ochránce sp. zn. 4294/2010/VOP/PJ. [19] Zákon totiž nevhodné chování soudce či soudní osoby nijak nedefinuje. [20] Kárným proviněním je nejenom zaviněné porušení konkrétních povinností vyplývajících především z ustanovení § 79 a § 80 zákona o soudech a soudcích, ale též zaviněné chování nebo jednání soudce vedoucí k zákonem předpokládaným důsledkům. Podmínkou kárné odpovědnosti soudce je, aby porušení povinností nebo kvalifikované chování či jednání bylo zaviněné. Míra zavinění (úmysl přímý, úmysl nepřímý, nedbalost vědomá, nedbalost nevědomá) je posuzována podle ustanovení § 15 a § 16 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. [21] Ustanovení § 87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [22] Viz čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. [23] Požadavek soudcovské nezávislosti lze dovodit také ze znění ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení MZV č. 209/1992 Sb.): "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu." [24] Viz ustanovení § 117 odst. 1 občanského soudního řádu. [25] Viz ustanovení § 118 odst. 3 občanského soudního řádu. [26] Viz rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ds 5/2008, a také závěry ochránce ze šetření vedeného pod sp. zn. 3053/2010/VOP/IFH: "Již samotným zákazem pořizování zvukového záznamu, který je v rozporu se zněním ustanovení § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, se soudce dopouští nevhodného chování, jímž je narušena důvěra veřejnosti ve spravedlivé a nestranné rozhodování soudu. Ačkoliv soudce dále nebrání přítomným zástupcům veřejnosti v pořizování zvukového záznamu a ani jinak nezasahuje do jejich ústavně zaručených práv, musí být stížnost na uvedené jednání uznána důvodnou." [27] Viz např. diskusní příspěvek soudce Okresního soudu v Jihlavě JUDr. Jaroslava Mádra k otázce pořizování zvukových záznamů dostupný na webové stránce Soudcovské unie ČR na adrese: http://www.soudci.cz/akt_detail.php?id=285 [28] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [29] Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [30] Viz závěry ochránce ze šetření vedeného pod sp. zn. 4588/2010/VOP/PJ. [31] Viz ustanovení § 40 odst. 8 občanského soudního řádu. [32] Stejný závěr platí i pro předsedu nebo místopředsedu soudu v rámci vyřizování stížností. [33] V souvislosti s častým vystupováním Mgr. Š. v různých soudních řízeních v roli obecného zmocněnce lze doporučit soudům, aby zvážily uplatněný postupu podle ustanovení § 27 odst. 2 občanského soudního řádu. [34] Uvedenou skutečnost potvrdil i předseda soudu v průběhu místního šetření. [35] Viz ust. § 172 zákona o soudech a soudcích. [36] Viz ustanovení § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. [37] Dostupné z http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [38] Ustanovení § 3 správního řádu: "Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2." [39] Viz opět ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.