Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 19. prosince 2011 Sp. zn.: 3419/2011/VOP/MH Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci ochrany a zachování kulturní památky Zimního stadionu Štvanice A - Obsah podnětu Dne 23. 6. 2011 jsem se rozhodla zahájit v souladu s ustanovením § 14 ve spojení s ustanovením § 9 písm. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, z vlastní iniciativy šetření ve věci ochrany a zachování kulturní památky Zimního stadionu Štvanice. Šetření v dané věci jsem se na základě pověření veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského ujala já, neboť veřejný ochránce práv využil své možnosti dané mu ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, delegovat na mě některé oblasti své činnosti, do níž patří i oblast státní památkové péče. K zahájení šetření podle ustanovení § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, jsem přistoupila na základě podání jednoho z obyvatel Prahy, který se na ochránce obrátil s žádostí, aby ochránce zasáhl proti odstranění stavby Zimního stadionu Štvanice, který je jako památkově chráněný objekt zapsán v seznamu kulturních památek. Při úvaze, zda zahájit šetření, jsem vycházela rovněž ze zpráv a informací zveřejněných ve sdělovacích prostředcích. B - Skutková zjištění Písemností ze dne 4. 7. 2011 jsem si k celé záležitosti vyžádala stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy (dále také "magistrát") jako příslušného orgánu státní památkové péče. Kromě toho jsem o součinnost požádala také Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. m. Praze (dále také "NPÚ"). Po provedeném šetření jsem dne 7. 9. 2011 vydala zprávu o šetření shrnující poznatky a právní závěry, ke kterým jsem v dané věci dospěla. Mimo jiné jsem konstatovala, že předmětem mého šetření mohl být v souladu s ustanovením § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, vymezujícím působnost ochránce, toliko postup magistrátu jako příslušného orgánu na úseku státní památkové péče, nikoliv postup Hlavního města Prahy jako vlastníka památky nebo společnosti A. C., o. s., jako nájemce, ani postup NPÚ jako odborné organizace na úseku památkové péče, neboť působnost ochránce se vztahuje výlučně na orgány státní správy. Stejně tak nemohlo být předmětem mého šetření to, zda a jak byly ze strany nájemce objektu plněny povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené nájemní smlouvy. K tomu jsem uvedla, že smluvní závazky mezi vlastníkem památky a jejím nájemcem nemohou v žádném případě negovat povinnosti vyplývající pro oba subjekty ze zákona o státní památkové péči. Poukázala jsem na to, že podle ustanovení § 9 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je vlastník kulturní památky povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně-politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady. Povinnost nést náklady spojené s péčí o kulturní památku má uživatel či správce kulturní památky však jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního vztahu mezi ním a vlastníkem kulturní památky. Konstatovala jsem, že v rámci provedeného šetření mám za prokázané, že v daném případě zcela selhaly kontrolní mechanismy zabezpečující ochranu a dohled státu nad památkově chráněnými stavbami, tak jak jsou upraveny v zákoně o státní památkové péči. Dále jsem zmínila, že pokud jde o postup magistrátu jako příslušného orgánu státní památkové péče, považuji za znepokojivé a zarážející, že od prohlášení stavby za kulturní památku v roce 2003 nevydal ke stavbě žádné závazné stanovisko k jeho obnově nebo udržovacím pracím, a to s ohledem na charakter stavby a její stavebně-technické provedení, které svým materiálovým a technickým řešením pravidelnou údržbu zcela nutně vyžaduje. Pozastavila jsem se také nad tím, že dle vyjádření NPÚ nebyl jako odborná organizace vykonávající působnost na úseku památkové péče neprodleně informován o výsledku zpracovaného odborného posudku Technického a zkušebního ústavu stavebního v Praze, s. p. Za velmi znepokojující jsem označila tvrzení NPÚ, že se o demolici památkově chráněné stavby dozvěděl až z veřejných sdělovacích prostředků, a nikoliv od magistrátu jako orgánu státní památkové péče, jemuž bylo rozhodnutí o nařízení neodkladného odstranění stavby ze dne 27. 5. 2011 zasláno na vědomí. Současně jsem vyslovila názor, že bylo povinností magistrátu o vydaném rozhodnutí neprodleně informovat NPÚ a projednat s ním další postup. Závěrem jsem konstatovala, že nařízená demolice Zimního stadionu Štvanice v Praze je jen dalším případem, kdy nelze než zpětně poukázat na selhání státu a jeho orgánů, které i přes dostatek zákonem svěřených pravomocí nedokázaly zabránit postupnému chátrání a následnému zániku památkově chráněné stavby. C - Doplňující skutková zjištění Dne 4. 10. 2011 mi byla doručena nesouhlasná odpověď ředitele Magistrátu hl. města Prahy Ing. Martina Trnky se zprávou o šetření s tím, že zpráva vychází z nepochopení vymezení působnosti orgánu státní památkové péče, kterým je magistrát, místně příslušného stavebního úřadu a odborné organizace státní památkové péče. Ředitel magistrátu namítá, že demolice zimního stadionu byla nařízena místně příslušným stavebním úřadem, a to postupem podle ustanovení § 135 stavebního zákona, přičemž vydání tohoto rozhodnutí je ve výlučné působnosti stavebního úřadu bez součinnosti s orgánem státní památkové péče. Ředitel magistrátu ve svém vyjádření zmiňuje, že jakmile orgán státní památkové péče zjistil stav věci na základě výsledků šetření dne 14. 1. 2011, konal (zahájil sankční řízení jak s vlastníkem, tak i nájemcem stadionu). Do doby konání šetření dne 14. 1. 2011 neměl magistrát žádné informace o havarijním stavu Zimního stadionu Štvanice. Podle ředitele magistrátu tyto informace zřejmě neměl ani NPÚ, neboť v této souvislosti neposkytl magistrátu žádný podklad. V dalších částech svého vyjádření ředitel magistrátu zrekapituloval, že demolice zimního stadionu byla nařízena rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 27. 5. 2011 (právní moc dne 28. 5. 2011), a to na základě zjištění statika ze dne 10. 1. 2011 o havarijním stavu předmětné stavby. V odůvodnění cit. rozhodnutí se dále uvádí, že dne 23. 3. 2011 obdržel místně příslušný stavební úřad odborný posudek ze dne 16. 3. 2011 zpracovaný Technickým a zkušebním ústavem Praha, s. p., ve kterém jsou uvedeny dva postupy, okamžité opatření a další opatření, jež má dvě alternativy, proto stavební úřad vyzval vlastníka stavby k předložení jedné z alternativ uvedených ve znaleckém posudku, kterou bude zjednána náprava. Dne 19. 5. 2011 stavební úřad obdržel informace o splnění jeho výzvy, součástí přípisu byl aktualizovaný odborný posudek ze dne 13. 5. 2011 se závěrem, že nosné konstrukce stadionu jsou v závadném stavu a bezprostředně ohrožují životy a zdraví osob. Proto stavební úřad rozhodl o nařízení odstranění stavby. Magistrát v souvislosti s výše uvedeným znovu poukázal na to, že vydání rozhodnutí podle ustanovení § 135 odst. 1 stavebního zákona je ve výlučné kompetenci stavebního úřadu bez součinnosti s dotčenými orgány státní správy. Cit. rozhodnutí bylo doručeno magistrátu do datové schránky v pátek dne 27. 5. 2011 a o jeho přípravě nebyl magistrát informován. Práce na demolici byly zahájeny dne 28. 5. 2011 (sobota). Odborný posudek a jeho aktualizaci si magistrát vyžádal dne 30. 5. 2011 (pondělí jako nebližší pracovní den) a tento posudek poskytl Ing. arch. O. Š. jako zástupci NPÚ. Dne 6. 6. 2011 byl magistrátu doručen podnět NPÚ na zastavení demolice, na který odpověděl sdělením ze dne 9. 6. 2011 s tím, že rozhodnutí stavebního úřadu je krajní možností, ale je postupem legitimním. Příkazem ze dne 6. 6. 2011 uložil magistrát vlastníkovi zimního stadionu povinnost zaměřit a zdokumentovat všechny odstraňované konstrukce a uměleckořemeslné prvky, včetně fotodokumentace. Tuto povinnost vlastník splnil dne 10. 8. 2011. Dne 10. 6. 2011 provedl magistrát dozor při odstraňování části stavby, byl proveden výběr prvků k ručnímu rozebrání a k dokumentaci. V průběhu června 2011 bylo provedeno 3D skenování vybraných částí dochovaných konstrukcí stadionu. V průběhu první poloviny července 2011 byly vybrané prvky odvezeny do depozitáře Muzea hl. m. Prahy, kde budou zakonzervovány. Zbývající konstrukce byly odklizeny a demoliční práce ukončeny dne 7. 7. 2011. Ředitel magistrátu se důrazně ohradil proti tvrzení ochránce, že je zarážející, že magistrát nevydal od roku 2003 žádné závazné stanovisko k obnově zimního stadionu. V této souvislosti ředitel magistrátu upozornil, že toto řízení je řízením návrhovým a magistrát za uvedenou dobu žádný takový návrh neobdržel. Vlastník zimního stadionu žádný návrh nepodal. Z moci úřední nelze řízení o závazném stanovisku vydat. Ve své odpovědi ředitel magistrátu dále konstatoval, že je nepravdivé tvrzení, že NPÚ nebyl informován o výsledku zpracovaného posudku s tím, že jakmile se o zpracovaném posudku dozvěděl, požádal vlastníka o jeho poskytnutí a také ho poskytl NPÚ, ač mu tato povinnost nevyplývá z žádného právního předpisu. Rovněž se ohradil proti tomu, že magistrát měl projednat další postup s NPÚ, neboť jak magistrát, tak NPÚ musí předmětné rozhodnutí stavebního úřadu respektovat. O existenci obou posudků byl magistrát informován až předmětným rozhodnutím stavebního úřadu. Proto magistrát nemohl v předstihu informovat NPÚ o posudku a nařízené demolici, neboť o ní sám nevěděl. Vyjádření o nepřijatelném postupu ředitel magistrátu odmítá a odkazuje na platnou právní úpravu ve stavebním zákoně, který postup podle ustanovení § 135 považuje za legální, legitimní a možný i v případě kulturní památky. Dále ředitel magistrátu poukázal na povinnosti vlastníka kulturní památky a jiných subjektů vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 9 odst. 2 a 3 zákona o státní památkové péči. Magistrát uvádí, že je povinností vlastníka kulturní památky plnit své zákonné povinnosti vyplývající i z památkového zákona. Taktéž uživatelé a nájemci kulturních památek jsou povinni plnit své zákonné povinnosti. Povinností magistrátu je ukládat nápravná opatření, a případně sankce. Tak se dle ředitele magistrátu stalo, když rozhodnutím ze dne 5. 4. 2011 uložil magistrát vlastníkovi památky pokutu ve výši 150.000,- Kč za porušování povinností vlastníka kulturní památky, které bylo potvrzeno v odvolacím řízení. Dále byla příkazem ze dne 3. 6. 2011 uložena pokuta ve výši 1.050.000,- Kč nájemci kulturní památky z důvodu neplnění povinností, které mu v souvislosti s užíváním památky ukládá § 9 odst. 2 a 3 památkového zákona. Závěrem své odpovědi ředitel magistrátu uvedl, že vyjádření NPÚ zcela ignoruje popis a hodnocení stavu věci s ohledem na kompetence NPÚ, který je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo kultury. Ředitel magistrátu s odkazem na platnou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 32 památkového zákona uvádí, že NPÚ vykonává a koordinuje veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče. Naproti tomu magistrát je příslušným správním orgánem na úseku státní památkové péče. Ředitel magistrátu trvá na tom, že magistrát jako orgán státní památkové péče postupoval ve věci ochrany Zimního stadionu Štvanice v souladu s právní úpravou, a to neprodleně poté, co zjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení ve věci. Znovu ředitel magistrátu poukázal na to, že magistrát od roku 2005 neobdržel z řad veřejnosti ani NPÚ žádný podnět, který by upozorňoval na špatný stav nemovitosti. Na samý závěr ředitel magistrátu uvedl, že je pro něj znepokojující, jestliže NPÚ s ohledem na své obavy ze znehodnocení zimního stadionu uvedené v přípisu ze dne 25. 10. 2005 rezignoval na výkon svých kompetencí ve vztahu k předmětné kulturní památce. D - Právní zhodnocení Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, mi ukládá povinnost k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod. Po seznámení s obsahem vyjádření magistrátu k obsahu zprávy o šetření musím konstatovat, že nadále trvám na všech závěrech, která jsem ve věci učinila. Současně se musím ohradit proti tvrzení o nepochopení působnosti a pravomocech jednotlivých úřadů v dané věci. Zpráva o šetření jasně a, dle mého soudu, dostatečně rozlišuje vzájemné kompetence stavebního úřadu, magistrátu jako výkonného orgánu památkové péče i NPÚ jako odborné organizace na úseku památkové péče v dané věci. Bez reakce však zůstala moje hlavní kritická poznámka o tom, jak došlo k tomu, že magistrát jako příslušný orgán památkové péče na straně jedné a Hlavní město Praha na straně druhé neměly včas informace o závadném stavebně-technickém stavu památkově chráněného objektu, když je z doložených podkladů zcela zřejmé, že havarijní stav nenastal nenadále, ale byl výsledkem dlouhodobého zanedbání péče o památkově chráněnou stavbu. V tomto směru proto považuji vyjádření ředitele magistrátu za neúplné a nedostatečné, neboť v patřičné míře nereaguje na mnou učiněná zjištění v dané věci; a co považuji za zásadní, nenabízí ani žádná nápravná opatření, tak aby se podobný případ v budoucnu neopakoval. Lze přitom předpokládat, že Hlavní město Praha (potažmo magistrát) pronajímá řadu dalších objektů v režimu památkové ochrany. Domnívám se proto, že v těchto případech by měl být průběžně zajištěn řádný dohled orgánu státní památkové péče (ve spolupráci s místně příslušným stavebním úřadem a NPÚ) nad stavebně-technickým stavem takto pronajatých objektů. V této souvislosti považuji za důležité poukázat na to, že podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o státní památkové péči je hlavním posláním státní památkové péče zajistit ochranu a zachování kulturních památek. K výše uvedenému si dovoluji poukázat na rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 4. 7. 2011, kterým bylo zamítnuto odvolání Hlavního města Prahy proti rozhodnutí magistrátu ze dne 5. 4. 2011 o udělení pokuty, kde se mimo jiné uvádí, že vlastník předmětné památky nedoložil doklady, ze kterých by vyplývalo, že nájemce byl seznámen se skutečností, že předmět nájmu byl prohlášen kulturní památkou, ani v jakém stavu nájemce kulturní památku převzal do nájmu, ani doklady o provedených kontrolách využití předmětu nájmu a plnění povinností nájemce. V tomto směru se domnívám, že by v rámci smluvních ujednání s nájemci památkově chráněných objektů ve vlastnictví Hlavního města Prahy měla být věnována patřičná pozornost vymezení a popisu stavebně-technického stavu předmětu nájmu ke dni předání věci k užívání, včetně smluvního zajištění pravidelné kontroly předmětu nájmu za účasti orgánu státní památkové péče. Pokud jde o námitku ředitele magistrátu, v níž uvádí, že magistrát byl o existenci obou posudků předcházejících nařízení demolice informován až předmětným rozhodnutím stavebního úřadu, kde nebyl dotčeným orgánem, a proto nemohl v předstihu informovat NPÚ o posudku a nařízené demolici, neboť o ní sám nevěděl, dovoluji si k tomu poznamenat následující. Jsem toho názoru, že již toto samotné zjištění by mělo být důvodem pro přijetí metodických či vnitřních předpisů, jež by opakování takových situací do budoucna zamezily. Současně se domnívám, že nic nebrání tomu, aby právě v rámci metodické činnosti magistrát působil na jednotlivé místně příslušné stavební úřady v tom směru, aby v řízeních podle ustanovení § 135 stavebního zákona (neodkladné odstranění stavby a zabezpečovací práce) uvědomily o svých zjištěních, podkladech a krocích příslušný orgán státní památkové péče a NPÚ, a to ještě před vydáním samotného správního rozhodnutí. K námitce magistrátu týkající se toho, že řízení o vydání závazného stanoviska k obnově památkově chráněné stavby je řízením výlučně návrhovým, je třeba uvést, že právní úprava vydávání závazných stanovisek na úseku státní památkové péče mi je dostatečně známa. Ve zprávě o šetření byla skutečnost nevydání závazného stanoviska k obnově památky zmíněna v souvislosti s tím, že stav budovy dospěl do stádia havárie, přičemž s ohledem na materiál provedení stavby (dřevěné konstrukce, které vyžadují určitý stupeň údržby a minimálně průběžnou kontrolu jejich stavu), je zarážející, že magistrát žádný návrh na obnovu památky (její údržbu) za dobu od roku 2003 neobdržel. Naopak, musím opětovně zdůraznit, že magistrátu jako orgánu památkové péče bylo známo, že Hlavní město Praha v roce 2005 usilovalo o zrušení památkové ochrany, což mohlo být důvodem pro to, aby se o stav památkově chráněné stavby orgán státní památkové péče zabýval a její stavebně-technický stav zkontroloval. Pokud jde o postup NPÚ v dané záležitosti, dovoluji si poukázat na to, že činnost NPÚ jako odborné organizace na úseku státní památkové péče nemůže být předmětem šetření veřejného ochránce práv, neboť NPÚ není výkonným orgánem státní památkové péče s rozhodovací pravomocí (nejde o správní orgán). S ohledem na námitky vyslovené magistrátem vůči postupu NPÚ v dané věci považuji nicméně za důležité konstatovat, že za daného stavu věci a na základě shromážděných podkladů jsem neshledala důvod zpochybnit vyjádření NPÚ, které jsem v průběhu šetření obdržela. Pro úplnost připomínám, že dle vyjádření NPÚ byl informován o tom, že se daný posudek zpracovává, ale po jeho dokončení nebyl NPÚ posudek předán, ani NPÚ nebyl informován o závěrech tohoto posudku a vlastníkem uvažovaných řešeních. NPÚ poukázal také na to, že v následujícím období nebyl přizván k žádnému jednání, ohledně dalšího nakládání s objektem kulturní památky (NPÚ uvedl, že posudek obdržel až v průběhu demolice stadionu). V souvislosti s výše uvedeným bych chtěla opětovně poukázat na to, že dne 1. 2. 2011 objednal magistrát, odbor evidence, správy a využití majetku, posudek za účelem posouzení stavu nosných konstrukcí zimního stadionu. Posudek zpracoval Technický a zkušební ústav stavební Praha, s. p., a byl dokončen dne 16. 3. 2011. Tento posudek obsahoval dvě alternativy dalšího postupu, uvažující o opravě konstrukce s tím, že náklady by byly vysoké a tato alternativa má význam pouze v případě, že by převládly jiné důvody k zachování stavby, než důvody technické. Další alternativa pak počítala s odstraněním stavby. Za této situace jsem přesvědčena o tom, že stavební úřad měl oslovit s žádostí o součinnost jak magistrát jako orgán státní památkové péče, tak příslušné pracoviště NPÚ. Při formulování výše uvedeného závěru vycházím z toho, že je-li dána zákonem o státní památkové péči povinnost vyžádat si závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, a v souvislosti s tím také vyjádření odborné organizace (NPÚ) k údržbě, opravě či rekonstrukci kulturní památky, tím spíše by měl být tento postup uplatněn v případě, kdy je uvažováno o demolici, resp. zničení památkově chráněné stavby. K otázce vzájemné součinnosti stavebního úřadu a orgánu státní památkové péče bych chtěla odkázat na ustanovení § 4 odst. 2 stavebního zákona, v němž je zakotvena obecná povinnost součinnosti dotčených orgánů státní správy, v daném případě orgánu státní památkové péče a stavebního úřadu, v řízeních vedených podle stavebního zákona. Jinými slovy - orgán státní památkové péče je, dle mého názoru, dotčeným orgánem i v řízeních podle ustanovení § 135 stavebního zákona (neodkladné nařízení odstranění stavby a nutné zabezpečovací práce). Domnívám se proto, že v řízení o neodkladném odstranění stavby podle ustanovení § 135 odst. 1 stavebního zákona mělo být s orgánem státní památkové péče jednáno jako s dotčeným orgánem, jenž měl v dané věci spolupracovat s příslušným pracovištěm NPÚ. Jsem toho názoru, že stavební úřad si měl v daném řízení minimálně opatřit vyjádření orgánu státní památkové péče, a to před vydáním svého rozhodnutí, jež vedlo k demolici památkově chráněné stavby. Přihlédnu-li ke skutečnosti, že v dané věci se uskutečnila kontrolní prohlídka stavby za účasti městského statika již dne 10. 1. 2011 a na místě stavby bylo nařízeno její vyklizení, avšak rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby bylo vydáno až dne 27. 5. 2011, mám za to, že byl dán dostatečný časový prostor pro zajištění vyjádření orgánu státní památkové péče, včetně vyjádření NPÚ. Za znepokojující pokládám rovněž tu skutečnost, že v daném případě jde o selhání památkové ochrany u objektu ve vlastnictví Hlavního města Prahy, kde se v podobě magistrátu v jednom úřadě sbíhá jak výkon samosprávy (pronájem městského majetku), tak státní správy (orgán státní památkové péče). Z tohoto pohledu je pak ve vztahu k veřejnosti zcela neobhajitelná situace, kdy magistrát nedokáže zajistit plnění povinností vyplývajících ze zákona o státní památkové péči ani u Hlavního města Prahy, které samo připustí devastaci vlastní nemovité kulturní památky. Učiněná zjištění považuji za velmi vážná, proto jsem se rozhodla v rámci předcházení vzniku podobných případů formulovat následující nápravná opatření, jež by, dle mého názoru, mohla do jisté míry opakování obdobných případů alespoň omezit a zajistit vzájemnou koordinaci všech zainteresovaných subjektů (stavební úřad, orgán státní památkové péče a NPÚ) při předcházení a řešení havarijního stavu památkově chráněných staveb. E - Opatření k nápravě V návaznosti na výše uvedená zjištění a právní závěry v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv proto navrhuji s ohledem na dosavadní zjištění tato opatření k nápravě: * Řediteli magistrátu navrhuji, aby svolal společné jednání zástupců magistrátu, odboru památkové péče a odboru stavebního a pracovníků Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hl. m. Praze, kde bude projednán společný postup při řešení havarijních situací staveb podléhajících režimu památkové ochrany, tak aby byla zajištěna vzájemná a včasná informovanost všech spolupůsobících úřadů, a to v termínu do 30 dnů ode dne doručení tohoto závěrečného stanoviska. Zápis z uvedeného jednání bude ochránci poskytnut do 15 dnů ode dne konání předmětného jednání. Považuji za důležité, aby byl na základě výsledků výše uvedeného jednání zajištěn společný postup a vzájemné informování všech dotčených institucí při řešení havarijních situací staveb podléhajících režimu památkové ochrany. Jakkoliv jsem si vědoma zákonem stanovené působnosti ochránce, jež se nevztahuje na záležitosti spadající do samostatné působnosti obcí, včetně nakládání s jejím majetkem, považovala bych za vhodné, pokud by ředitel magistrátu zvážil přijetí opatření tak, aby při pronajímání objektů ve vlastnictví Hlavního města Prahy podléhajících památkové ochraně soukromým subjektům bylo ve smlouvách výslovné upozornění, že předmět nájmu byl prohlášen kulturní památkou, v jakém stavebně-technickém stavu nájemce kulturní památku převzal do nájmu, včetně obligatorních ustanovení o zajištění pravidelných kontrol využití předmětu nájmu a plnění povinností nájemce. F - Závěry Na základě výše popsaných skutečností jsem se rozhodla vydat v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, toto stanovisko se závěrem, že jsem v postupu magistrátu shledala nedostatky popsané ve zprávě o šetření a v předcházející části tohoto závěrečného stanoviska. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, úřad do 30 dnů ochránci sdělí, jaká opatření k nápravě činí nebo hodlá činit. Na vědomí zasílám toto závěrečné stanovisko Národnímu památkovému ústavu, územnímu odbornému pracovišti v hl. m. Praze, s tím, že uvítám, pokud se k jeho obsahu rovněž vyjádří. RNDr. Jitka S e i t l o v á v. r. zástupkyně veřejného ochránce práv