Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 7. září 2011 Sp. zn.: 3419/2011/VOP/MH Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ve věci ochrany a zachování kulturní památky Zimního stadionu Štvanice A - Šetření z vlastní iniciativy Dne 23. 6. 2011 jsem se rozhodla zahájit v souladu s ustanovením § 14 ve spojení s ustanovením § 9 písm. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, z vlastní iniciativy šetření ve věci ochrany a zachování kulturní památky Zimního stadionu Štvanice. Šetření v dané věci jsem se na základě pověření veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského ujala já, neboť veřejný ochránce práv využil své možnosti dané mu ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, delegovat na mě některé oblasti své činnosti, do níž patří i oblast státní památkové péče. K zahájení šetření jsem přistoupila na základě podání jednoho z obyvatel Prahy, který se na ochránce obrátil se žádostí, aby ochránce zasáhl proti odstranění stavby Zimního stadionu Štvanice, který je jako památkově chráněný objekt zapsán v seznamu kulturních památek. Při úvaze o zahájení šetření jsem vycházela rovněž ze zpráv a informací z veřejných sdělovacích prostředků. B - Skutková zjištění S přihlédnutím k informacím, které jsem měla k dispozici, jsem se rozhodla zahájit šetření, v jehož rámci jsem si vyžádala stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen "magistrát") jako příslušného orgánu státní památkové péče. Kromě toho jsem o součinnost požádala také Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. m. Praze (dále jen "NPÚ"). Dne 1. 8. 2011 jsem obdržela vyjádření ředitele magistrátu, jenž v úvodu své odpovědi poukázal na to, že soubor věcí Zimního stadionu Štvanice na ostrově Štvanice v Praze 7 - Holešovicích, který sestává z objektu zimního stadionu (na pozemku parc. č. 1223) a z budovy restaurace č. p. 1125 (na pozemku parc. č. 1222) a pozemků parc. č. 1222 a 1223 v k. ú. Holešovice, byl prohlášen kulturní památkou rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 24. 9. 2003. Vlastníkem této kulturní památky je hl. m. Praha.[1] K mému dotazu ve věci plnění povinností vlastníka ředitel magistrátu poznamenal, že plnění povinností vlastníka památky vyplývající z ustanovení § 9 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči,[2] sleduje magistrát průběžně v rámci výkonu svěřených pravomocí a v rámci příjmu podání k zahájení řízení, která obdrží. K tomu magistrát doplnil, že ve věci předmětné kulturní památky neobdržel žádný podnět z řad veřejnosti, ani od odborné organizace státní památkové péče, kterou je NPÚ, jenž by upozorňoval na špatný stav nemovitosti. Dále jsem byla seznámena s tím, že se zástupci magistrátu a NPÚ účastnili kontrolní prohlídky stavby Zimního stadionu Štvanice konané dne 14. 1. 2011, kterou nařídil stavební úřad, a při které bylo zjištěno a statikem konstatováno, že dřevěné části konstrukce stadionu vykazují zásadní poruchy takového charakteru, že naprosto vylučují vstup kohokoliv do objektu. Podle ředitele je magistrátu známo, že předmětná nemovitá kulturní památka byla zařazena na seznam nejohroženějších památek, vedený NPÚ, až dne 27. 1. 2011, tedy až po provedené kontrolní prohlídce. Na základě skutečností zjištěných při kontrolní prohlídce konané dne 14. 1. 2011 zahájil magistrát sankční správní řízení s jejím vlastníkem a rozhodnutím ze dne 5. 4. 2011 uložil vlastníkovi památky pokutu za porušování povinností vlastníka kulturní památky. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 4. 7. 2011. Dále příkazem ze dne 3. 6. 2011 uložil magistrát pokutu nájemci za to, že porušil povinnosti vyplývající z ustanovení § 9 odst. 2 a 3 zákona o státní památkové péči. V důsledku včas podaného odporu byl příkaz zrušen a magistrát pokračuje v řízení. Příkazem ze dne 3. 6. 2011 nařídil magistrát vlastníkovi památkově chráněné stavby provedení zaměření a dokumentace odstraňovaných konstrukcí a jejich přední magistrátu z důvodu zajištění uchování jejich podoby. Závěrem mi ředitel magistrátu sdělil, že uživatelem předmětné kulturní památky byl na základě smlouvy o správě a nájmu A.C., o. s., se sídlem Štvanice 1125, Zimní stadion, Praha 7. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Vlastník kulturní památky (Hlavní město Praha) tuto smlouvu dne 6. 12. 2007 vypověděl a dne 7. 8. 2008 podal žalobu o vyklizení nemovitosti. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 tak, že účastník řízení je povinen nemovitost vyklidit a předat jejímu vlastníkovi. Na základě soudního rozhodnutí předal odpovědný subjekt Zimní stadion Štvanice vlastníkovi. Dále jsem byla seznámena s tím, že smlouvou se vlastník památky zavázal přenechat nájemci tuto kulturní památku do užívání za nájemné ve výši 1.000,- Kč ročně s tím, že odpovědný subjekt je povinen provádět její běžnou údržbu a opravy svým nákladem, chránit památku před rozkrádáním, poškozením, zničením, v případě havárie neprodleně zahájit práce na odstranění havarijního stavu svým nákladem a informovat vlastníka, sledovat objekt zimního stadionu z hlediska statiky. Dále dle smlouvy byl nájemce zavázán plnit povinnosti uložené vlastníkovi na základě zvláštních právních předpisů. Závěrem ředitel magistrátu uvedl, že od doby prohlášení Zimního stadionu Štvanice za kulturní památku nevydal k jeho obnově žádné závazné stanovisko. Dne 4. 8. 2011 mi bylo doručeno vyjádření NPÚ, jenž v úvodu poukázal na to, že Zimní stadion Štvanice byl prohlášen kulturní památkou rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 24. 9. 2003, přičemž objekt kavárny byl prohlášen již rozhodnutím ze dne 4. 1. 2000. Stadion Štvanice se dále nachází na území památkové zóny Dejvice, Bubeneč, horní Holešovice, prohlášené vyhl. hl. m. Prahy č. 10/1993 Sb., hl. m. Prahy, ze dne 28. 9. 1993. NPÚ mi sdělil, že v roce 2005 podal magistrát (respektive hl. m. Prahy jako vlastník objektu) na Ministerstvo kultury žádost o zrušení památkové ochrany. NPÚ vydal k tomuto návrhu dne 25. 10. 2005 své vyjádření, ve kterém zrušení památkové ochrany nedoporučil. Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 17. 1. 2006 byl návrh na zrušení prohlášení zimního stadionu jako památky zamítnut. NPÚ ve svém vyjádření dále uvedl, že od roku 1998 provozovala zimní stadion spolu s kavárnou společnost A. C. Tato společnost provozovala stadion k bruslení pro veřejnost až do začátku roku 2011, kdy se zřítila část střechy nad severní tribunou. Následně byl z podnětu stavebního úřadu Praha 7 stadion uzavřen. O způsobu provozování, prováděné údržbě, kontrolách a dalších opatřeních nemá NPÚ žádné informace. NPÚ potvrdil informace podané mi ředitelem magistrátu, že se v dané věci konala dne 14. 1. 2011 kontrolní prohlídka, mimo jiné, za účasti zástupce NPÚ. Na základě této prohlídky vzešlo jednoznačné stanovisko, že dřevěné části stadionu vykazují zásadní poruchy, že je vyloučen vstup osob a že je nutno zpracovat podrobný stavebně-konstrukční průzkum celého objektu. Dne 27. 1. 2011 byl daný objekt zařazen na Seznam nejohroženějších nemovitých kulturních památek. Dne 1. 2. 2011 objednal magistrát, odbor evidence, správy a využití majetku, posudek za účelem posouzení stavu nosných konstrukcí zimního stadionu. Posudek zpracoval Technický a zkušební ústav stavební Praha a byl dokončen dne 16. 3. 2011. NPÚ přitom poukázal na to, že cit. posudek obsahoval dvě alternativy dalšího postupu uvažující o opravě konstrukce s tím, že náklady by byly vysoké a tato alternativa má význam pouze v případě, že by převládly jiné důvody k zachování stavby, než důvody technické. Další alternativa pak počítala s odstraněním stavby. NPÚ uvádí, že byl informován o tom, že se daný posudek zpracovává, ale po jeho dokončení nebyl NPÚ posudek předán, ani NPÚ nebyl informován o závěrech tohoto posudku a vlastníkem uvažovaných řešeních. NPÚ poukázal také na to, že v následujícím období nebyl přizván k žádnému jednání ohledně dalšího nakládání s objektem kulturní památky (NPÚ posudek obdržel až v průběhu demolice stadionu). Vzhledem k tomu, že NPÚ měl informaci, že stadion je uzavřen a zabezpečen a že probíhá zpracování podkladů, vycházel z toho, že vlastníkem je hl. m. Praha, a lze tedy rozumně předpokládat, že nastalou situaci bude řešit odpovídajícím způsobem a bude přitom dodržovat platné právní předpisy. Žádné jednání ohledně stadionu NPÚ u magistrátu v té době neinicioval, protože měl za to, že vlastník stadionu nebo jím pověřený zástupce svolá jednání sám. V sobotu dne 28. 5. 2011 byla zahájena demolice stadionu na základě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 5. 2011. O tom, že se připravuje demolice stadionu, nebyl NPÚ ze strany Úřadu městské části Praha 7 ani ze strany magistrátu jako příslušného orgánu státní památkové péče, jenž dostal demoliční rozhodnutí na vědomí, informován. Pracovníci NPÚ se o demolici dozvěděli z veřejných sdělovacích prostředků. Dne 3. 6. 2011 podal NPÚ magistrátu podnět k zahájení správního řízení o uložení sankce, zastavení demolice a zahájení jednání o dalším nakládání s objektem stadionu. V průběhu 14 dnů od zahájení demolice byly z podnětu a díky iniciativě NPÚ z bouraného objektu zachráněny vybrané prvky původního mobiliáře, které jsou dnes deponovány v Muzeu hl. m. Prahy. V současné době je dle NPÚ dřevěná konstrukce stadionu, včetně ocelového zastřešení a souvisejících zděných částí, zdemolována a vyvezena z ostrova, staveniště je "srovnáno se zemí". Z areálu zůstal zachován pouze objekt bývalé restaurace - kavárny, který je v současné době prázdný a nevyužívaný. Závěrem NPÚ konstatoval, že do dnešního dne nebylo zahájeno jednání ohledně upuštění od památkové ochrany demolované části Zimního stadionu Štvanice. Záměry vlastníka nejsou NPÚ známy. C - Právní zhodnocení Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod. Mám-li se pokusit o shrnutí svých zjištění v dané věci, musím v úvodu svého hodnocení zdůraznit, že předmětem mého šetření mohl být v souladu s ustanovením § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, vymezujícím působnost ochránce, toliko postup magistrátu jako příslušného orgánu na úseku státní památkové péče, nikoliv postup Hlavního města Prahy jako vlastníka památky nebo společnosti A. C., o. s., jako nájemce, ani postup NPÚ jako odborné organizace na úseku památkové péče, neboť působnost ochránce se vztahuje výlučně na orgány státní správy. Stejně tak nemůže být předmětem mého šetření to, zda a jak byly ze strany nájemce objektu plněny povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené nájemní smlouvy. K tomu považuji za nutné dodat, že smluvní závazky mezi vlastníkem památky a jejím nájemcem nemohou v žádném případě negovat povinnosti vyplývající pro oba subjekty ze zákona o státní památkové péči. Rovněž ani záležitost vedení soudního sporu mezi oběma subjekty nemá na zákonem stanovené povinnosti a jejich řádné plnění z jejich strany žádný vliv. Musím nicméně poukázat na to, že podle ustanovení § 9 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je vlastník kulturní památky povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně-politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady. Povinnost pečovat o zachování kulturní památky, udržovat kulturní památku v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením má také ten, kdo kulturní památku užívá nebo ji má u sebe; povinnost nést náklady spojené s touto péčí o kulturní památku má však jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního vztahu mezi ním a vlastníkem kulturní památky. Organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Neplní-li vlastník povinnosti vyplývající z ustanovení § 9 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a opatření uložená orgánem státní památkové péče ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči[3] nejsou respektována, je třeba, aby konal stát a jeho orgány, tzn., aby svou aktivní činností v zájmu zachování památkově chráněných objektů zajistil jejich řádnou údržbu a ochranu před znehodnocením nebo poškozením. Tomu ostatně svědčí povinnost státu a jeho orgánů uvedená v ustanovení § 15 odst. 1 zákona o státní památkové péči, kde se stanoví, že jestliže vlastník kulturní památky v určené lhůtě neprovede opatření podle ustanovení § 10 odst. 1, může obecní úřad obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka. Podle ustanovení § 15 odst. 4 cit. zákona pak platí, že je-li kulturní památka bezprostředně ohrožena, provede obec s předchozím souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nutná opatření k její ochraně. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, dá obec podnět stavebnímu úřadu k nařízení udržovacích prací nebo nezbytných úprav nebo k nařízení neodkladných zabezpečovacích prací podle zvláštních předpisů a vyrozumí o tom obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, i krajský úřad. V rámci provedeného šetření mám za prokázané, že v daném případě zcela selhaly kontrolní mechanismy zabezpečující ochranu a dohled státu nad památkově chráněnými stavbami, tak jak jsou upraveny v zákoně o státní památkové péči. Stejně tak je zřejmé, a rozhodnutí Ministerstva kultury ve věci udělené pokuty to potvrdilo, že "velice špatný stav předmětné nemovitosti byl způsoben dlouhodobým zanedbáním péče a údržby o předmětnou kulturní památku, zejména nezabezpečením konstrukce před zatékáním, působením dřevokazných hub, jež se projevila zřícením části dřevěné konstrukce stropu nad tribunami". Ministerstvo kultury dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že "se nejednalo o krátkodobé zanedbání péče o kulturní památku, ale o dlouhodobé chátrání kulturní památky a její nenávratné poškození". K tomu považuji za nutné uvést, že výsledný stav, kdy došlo k havarijnímu stavu stavby, je třeba zcela nepochybně přičíst k tíži jak vlastníka, tak i nájemce dané stavby, neboť povinnost řádné péče a údržby památkově chráněné stavby svědčí dle výše cit. ustanovení § 9 zákona o státní památkové péči oběma jmenovaným subjektům. Na tom nemění nic ani to, že magistrát s prohlášením věci za kulturní památku nesouhlasil, v roce 2005 dokonce inicioval zahájení řízení o zrušení památkové ochrany. Pokud jde o postup magistrátu jako příslušného orgánu státní památkové péče, považuji za znepokojivé a zarážející, že od prohlášení stavby za kulturní památku v roce 2003 nevydal ke stavbě žádné závazné stanovisko k jeho obnově nebo udržovacím stavebním pracím, a to s ohledem na charakter stavby a jeho stavebně technické provedení, které svým materiálovým a technickým řešením pravidelnou údržbu zcela nutně vyžaduje. Z tohoto pohledu musím nezájem magistrátu jako orgánu státní památkové péče a jeho nedostatečnou kontrolu plnění povinností vlastníka a uživatele památkově chráněné nemovitosti kritizovat. Skutečnost, že magistrát od roku 2003 ze strany veřejnosti nebo NPÚ neobdržel žádný podnět, který by upozorňoval na špatný stav předmětné památky, nemůže být v dané věci omluvou. Dále se musím pozastavit nad tím, že dle vyjádření NPÚ nebyl jako odborná organizace vykonávající působnost na úseku památkové péče neprodleně informován o výsledku zpracovaného odborného posudku Technického a zkušebního ústavu stavebního v Praze. Za velmi vážné pak považuji tvrzení NPÚ, že se o demolici památkově chráněné stavby dozvěděl až z veřejných sdělovacích prostředků, a nikoliv od magistrátu jako orgánu státní památkové péče, jemuž bylo rozhodnutí o nařízení neodkladného odstranění stavby ze dne 27. 5. 2011 zasláno na vědomí. Jsem toho názoru, že bylo povinností magistrátu o vydaném rozhodnutí neprodleně informovat NPÚ a projednat s ním další postup. Vyjádření NPÚ, že nebyl v předstihu informován o připravované demolici stavby, pokládám za velmi vážnou výtku, kterou je třeba se zabývat, a musím žádat, aby se k této námitce magistrát vyjádřil. Pokud odborný posudek předložený dne 16. 3. 2011 uvažoval o dvou alternativách řešení vzniklé havarijní situace, tj. oprava/odstranění stavby, mám za to, že bylo povinností magistrátu na základě pořízeného posudku svolat ve věci jednání za účasti vlastníka stavby a NPÚ, kde by byl projednán další postup. Domnívám se, že jako příslušný orgán státní památkové péče měl v tomto směru patřičnou iniciativu vyvinout magistrát. To se však dle sdělení NPÚ, které jsem obdržela, nestalo, což musím hodnotit jako pochybení a jednání, které není v souladu s principy památkové ochrany. Tento nedostatek v činnosti a do jisté míry i v komunikaci a součinnosti magistrátu s NPÚ vnímám v daném případě jako zásadní. Jsem přesvědčena, že se znalostí věci po provedeném místním šetření, a zejména po předložní odborného posudku o stavu konstrukcí zimního stadionu, které prokázalo vážné stavebně technické závady,[4] muselo být všem zúčastněným subjektům zřejmé, že zabezpečení dané stavby je třeba řešit neprodleně. Jakékoliv další průtahy v řešení závadného stavu památkově chráněného objektu totiž mohly vést k nevratnému zničení této státem chráněné památky, což se nakonec také stalo. V této souvislosti bych chtěla poukázat na to, že NPÚ již ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2005 k návrhu Hlavního města Prahy na zrušení památkové ochrany vyslovil, že "se lze důvodně obávat, že povinná péče o majetek bude zanedbávána tak, že dojde ke skutečnému znehodnocení hmotné podstaty kulturní památky". S časovým odstupem téměř šesti let od tohoto vyjádření lze bohužel říci, že se již tehdy vyjádřená obava NPÚ z budoucího osudu zimního stadionu naplnila. Jsem toho názoru, že pokud stát zřídil národní památkové ústavy jako odborné organizace zajišťující odbornou a metodickou pomoc pro potřeby vlastníků památek a orgánů státní památkové péče a pověřil je vydáváním odborných vyjádření k obnově památek, nepochybně měl magistrát o výsledku odborného posudku obsahující jako jednu z alternativ demolici památkově chráněné stavby NPÚ předem informovat a vyžádat si jeho vyjádření k uvedenému posudku. Pokládám za vážné selhání orgánu památkové péče, jestliže si takové vyjádření nevyžádal a NPÚ ani neinformoval o nařízené demolici zimního stadionu. Pokládám za zcela nepřijatelné a varující, jestliže se NPÚ o nařízené a již zahájené demolici dozvěděl až z veřejných sdělovacích prostředků. Tímto, dle mého soudu, do budoucna neakceptovatelným postupem se zcela vytrácí smysl a opodstatnění existence NPÚ jako odborné organizace mající za úkol po odborné stránce poskytovat konzultační činnost na úseku památkové péče. Demolice památkově chráněné stavby bez toho, že by se k tomuto kroku vyjádřil NPÚ je vlastně popřením smyslu jeho existence, neboť má-li se NPÚ po odborné stránce vyjadřovat k obnově památky, tím více je dán důvod k tomu, aby se tato státem zřízená odborná organizace vyjádřila k případnému zániku (demolici) památkově chráněné stavby. Závěrem mi proto nezbývá než konstatovat, že nařízená demolice Zimního stadionu Štvanice v Praze je jen dalším případem, kdy nelze než zpětně poukázat na selhání státu a jeho orgánů, které i přes dostatek zákonem svěřených pravomocí nedokázaly zabránit postupnému chátrání a následnému zániku památkově chráněné stavby. D - Závěry Na základě výše popsaných skutečností jsem se rozhodla šetření tohoto případu v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ukončit se závěrem, že postup Magistrátu hl. m. Prahy jako příslušného orgánu státní památkové péče neodpovídal principům dobré správy a zásadám správního řízení, neboť v rámci svých zákonem svěřených pravomocí nezajistil plnění povinností, jež vyplývají pro vlastníka, případně uživatele památky ze zákona o státní památkové péči. Současně magistrátu vytýkám, že si k demolici památkově chráněné stavby nevyžádal vyjádření NPÚ a neprodleně jej neseznámil s výsledkem odborného posudku, který byl ke zhodnocení konstrukcí stavby Zimního stadionu Štvanice pořízen. Je úkolem veřejného ochránce práv na zjištěná pochybení orgány veřejné správy upozornit, proto tak činím formou této zprávy a současně touto cestou apeluji na správní orgán, aby se vytýkaného jednání do budoucna zdržel s vědomím výše uvedeného hodnocení. Současně tímto žádám ředitele magistrátu o sdělení, jaká nápravná opatření za účelem předcházení zjištěným pochybení hodlá přijmout. Šetření ve věci podnětu uzavírám touto zprávou, jež shrnuje mé dosavadní poznatky ze šetření, které budou po vyjádření dotčeného správního úřadu podkladem pro mé závěrečné stanovisko ve věci. Tuto zprávu zasílám k vyjádření řediteli Magistrátu hl. m. Prahy a Národnímu památkovému ústavu, územnímu odbornému pracovišti v hl. m. Praze na vědomí. RNDr. Jitka S e i t l o v á v. r. zástupkyně veřejného ochránce práv [1] NPÚ ve své odpovědi ochránci uvedl, že Zimní stadion na Štvanici byl s objektem restaurace společně postaven v letech 1930 - 1932 podle projektu arch. Josefa Fuchse. Dřevěná konstrukce stadionu představovala dřevěnou stavbu, provedenou jako odlehčená otevřená dřevěná konstrukce na minimálním počtu podpor, architektonicky působivá svou vzdušností a dokonalým detailem dřevěných konstrukcí a nosníků. V objektu byly dochovány původní lavice, kabiny a další dobové detaily. Část nemovité kulturní památky byla upravena ve 40. letech 20. století, zastřešení kovovou konstrukcí pochází z roku 1956. Jednalo se o dochovanou stavbu sportovního určení z meziválečného období, významnou i historicky v dějinách českého hokeje, spojenou se čtyřmi světovými šampionáty. [2] Ochrana a užívání kulturních památek Ustanovení § 9 (1) Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady. (2) Povinnost pečovat o zachování kulturní památky, udržovat kulturní památku v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením má také ten, kdo kulturní památku užívá nebo ji má u sebe; povinnost nést náklady spojené s touto péčí o kulturní památku má však jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního vztahu mezi ním a vlastníkem kulturní památky. (3) Organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. (4) Vlastník, který kulturní památku převádí na jiného, někomu přenechá k dočasnému užívání nebo předá k provedení její obnovy (ustanovení § 14), nebo k jinému účelu, je povinen toho, na koho věc převádí nebo komu ji přenechává nebo předá, uvědomit, že věc je kulturní památkou. [3] Ustanovení § 10 zákona o státní památkové péči. (1) Neplní-li vlastník kulturní památky povinnosti uvedené v ustanovení § 9, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, a zároveň určí lhůtu, v níž je vlastník kulturní památky povinen tato opatření vykonat. Jde-li o národní kulturní památku, vydá toto rozhodnutí po vyjádření odborné organizace státní památkové péče krajský úřad v souladu s podmínkami, které pro zabezpečení ochrany národní kulturní památky stanovila vláda České republiky. [4] V rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 4. 7. 2011 se ke stavebně technickému stavu stavby odkazuje na pořízený odborný posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s. p., kde se, mimo jiné, uvádí, že "destrukce hnilobou ztratily některé nosné prvky zcela svoji funkci, část střešní konstrukce je již spadlá a části krovů a vazníků jsou uhnilé. Ve střední části severní tribuny došlo k úplnému zřícení části střešní konstrukce z důvodu dlouhodobého zatékání do konstrukce a znehodnocení dřevní hmoty. Střední část jižní tribuny je rovněž silně poškozena. Z důvodu zatékání došlo k destrukci dření hmoty některých částí opláštění, napadeny jsou i nosné prvky vlastní tribuny. Narušení je takového rozsahu, že není vyloučeno náhlé zřícení konstrukce. Na některých místech je konstrukce neodborně podepřena. Nosné konstrukce posuzované stavby nesplňují požadavky technických norem a jejich stav hrozí zřícením."