Poznámka/Výsledek případu

Text dokumentu

Vaše značka MV-183510-2/OAM-2019 Sp. zn. 491/2019/VOP/LJ 3450/2019/VOP/AK 3451/2019/VOP/AK Č. j. KVOP-3677/2020 Datum 27. ledna 2020 Vážený pan Jan Hamáček ministr Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3 170 34 Praha7 - Letná Vážený pane ministře, obracím se na Vás se závěrečným stanoviskem ve věci postavení osob, které byly uznány jako osoby bez státní příslušnosti, jehož součástí je návrh opatření k nápravě. [1] Dne 29. listopadu 2019 jsem ve věci vydala zprávu o šetření, [2] kterou jsem zaslala k vyjádření ředitelce odboru azylové a migrační politiky (dále také "OAMP") Mgr. et Mgr. Pavle Novotné. V šetření jsem dospěla k závěru, že OAMP pochybil, když v případě stěžovatelů uznaných jako osoby bez státní příslušnosti analogicky neuplatnil § 76 zákona o azylu. [3] Stěžovatelům tudíž od okamžiku rozhodnutí, kterým byli uznáni za osoby bez státní příslušnosti, nebyl v důsledku nezákonného postupu OAMP přiznán trvalý pobyt (část C.1 zprávy). Dále jsem zjistila, že OAMP se svým postupem dopustil porušení závazků z Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 (dále také "Úmluva z roku 1954"). [4] OAMP pochybil, když neumožnil stěžovatelům plný přístup k právům plynoucím z Úmluvy z roku 1954 nejpozději od okamžiku rozhodnutí o uznání za osoby bez státní příslušnosti (část C.2 zprávy). Současně pochybil, když stěžovatelům umožnil získat pouze vízum za účelem strpění, které povahou a rozsahem práv neodpovídá standardům zakotveným v Úmluvě z roku 1954 (část C.3 zprávy). Ředitelka OAMP na moji zprávu o šetření zareagovala dopisem ze dne 19. prosince 2019. [5] Ve své odpovědi popisuje stávající praxi OAMP a uznává jisté prodlevy při vydání víza za účelem strpění, které vznikaly při uvádění postupu do praxe. Uvádí, že nyní jsou případy řešeny s maximálním urychlením a odkazuje na připravovanou novelu zákona o pobytu cizinců, která vydání víza spojí s předáním rozhodnutí o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Z odpovědi nicméně není zřejmé, jakým způsobem bude řešena situace žadatelů do účinnosti připravované právní úpravy. I když oceňuji snahu o rychlejší vydávání víza za účelem strpění, musím zopakovat, že jakákoli prodleva mezi rozhodnutími je z hlediska slučitelnosti s Úmluvou z roku 1954 problematická, protože plný přístup k právům plynoucím z Úmluvy z roku 1954 je nezbytné zajistit nejpozději od okamžiku rozhodnutí o uznání za osoby bez státní příslušnosti. Z odpovědi současně neplyne, co přesně znamená "zcela minimální" mezera mezi rozhodnutím o přiznání statusu a vydáním víza. K právnímu postavení osob bez státní příslušnosti pak ředitelka OAMP pouze stručně uvádí, že vízum za účelem strpění považuje za dostačující právní titul, který naplňuje práva plynoucí osobám z Úmluvy. Na mé podrobně odůvodněné závěry, které vízum za účelem strpění jakožto dostačující právní titul zpochybňují, však ředitelka OAMP žádným způsobem nereaguje. Reakci na tuto část zprávy o šetření (C.3) považuji za zcela nedostatečnou. Zákon o veřejném ochránci práv ukládá v případě konstatovaného porušení právních předpisů či jiných pochybení povinnost vyjádřit se ke zjištěním ochránce. [6] Odpověď ředitelky OAMP oproti tomu neobsahuje žádnou věcnou reakci a právní argumentaci k mým zjištěním. Obsah a rozsah odpovědi neodpovídá požadavku spolupráce správních orgánů s ochráncem v rámci šetření. Dodávám, že odkaz na novelu zákona o pobytu cizinců, která podle dosavadní podoby návrhu zachovává jako pobytový titul pro osoby bez státní příslušnosti vízum za účelem strpění, nepovažuji za nápravu konstatovaného pochybení. V závěru vyjádření ředitelka OAMP konstatuje, že "[v] žádném případě však není zvažováno, že by daným osobám byl udělován trvalý pobyt jakožto nejvyšší pobytový status". OAMP je podle vyjádření pevně přesvědčen, že povinnost udělit trvalý pobyt nelze ze zákona dovodit. Ředitelka OAMP ale toto obecné konstatování opět nijak právně nezdůvodňuje. Nereaguje tak na mou argumentaci o nezbytnosti analogické aplikace § 76 zákona o azylu, kterou opírám o judikaturu Nejvyššího správního soudu a podrobně vysvětluji v části C.1 zprávy o šetření. [7] Plyne z ní, že v důsledku absence výslovné právní úpravy vymezení právního postavení osob bez státní příslušnosti je nezbytné mezeru v zákoně překlenout analogií. Analogicky k azylantům tak mají za stávající právní úpravy osoby bez státní příslušnosti po dobu platnosti rozhodnutí, kterým byly uznány jako osoby bez státní příslušnosti, trvalý pobyt. Rovněž v této části nepovažuji odpověď ředitelky OAMP za dostatečnou a naplňující zákonnou povinnost vyjádřit se ke zjištěním ochránce. Za zcela nepřípadný pak považuji odkaz ředitelky OAMP na prezentaci z května 2017, kterou vypracovali zaměstnanci Kanceláře veřejného ochránce práv (KVOP) společně s UNHCR pro účel diskuzního workshopu o výkladu příslušné právní úpravy a zaplnění jejích mezer. Z této prezentace mělo podle vyjádření ředitelky OAMP plynout, že podle zákona o azylu "patrně nelze povinnost udělit trvalý pobyt vyargumentovat". Zdůrazňuji, že cílem uvedeného odborné setkání, které pracovníci KVOP ve spolupráci s UNHCR facilitovali, nebyla prezentace mých právních závěrů či stanovisek v dané otázce, což bylo zjevné z jeho programu, obsahu i formátu. Jeho smyslem bylo naopak podnítit odbornou diskuzi v situaci přijetí nové a značně nedokonalé právní úpravy, s níž bylo doposud v aplikační praxi pouze minimum zkušeností. Svým termínem toto setkání nadto téměř o tři roky předcházelo stávajícímu šetření ve věci, a žádným způsobem proto nemohlo předjímat mé pozdější závěry ani budoucí judikaturu Nejvyššího správního soudu, o kterou své závěry opírám. Vážený pane ministře, vzhledem k tomu, že ředitelka OAMP se věcně nevyjádřila k většině zjištěných pochybení a neposkytla k nim žádné právně relevantní vysvětlení stávajícího postupu, trvám na veškerých závěrech, k nimž jsem v rámci šetření dospěla. S ohledem na nepřijetí opatření k nápravě těchto pochybení ze strany OAMP vydávám toto závěrečné stanovisko podle § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv. Jako opatření k nápravě navrhuji, aby OAMP u osob uznaných za osoby bez státní příslušnosti aplikoval § 76 zákona o azylu a vydával osobám uznaným jako osoby bez státní příslušnosti průkaz o povolení k trvalému pobytu. Současně je nezbytné průkaz dodatečně vydat všem osobám, které OAMP doposud uznal jako osoby bez státní příslušnosti. V důsledku analogického uplatnění § 76 zákona o azylu jsou totiž osoby uznané jako osoby bez státní příslušnosti v souladu s mými závěry ex lege držitelkami povolení k trvalému pobytu. Vážený pane ministře, žádám, abyste mi podle § 20 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv v zákonné lhůtě 30 dnů od doručení tohoto stanoviska sdělil, zda a jaká opatření k nápravě Ministerstvo vnitra provedlo. Pokud Ministerstvo vnitra nepřijme navržená opatření k nápravě nebo provedená opatření nebudu považovat za dostatečná, podle § 20 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv vyrozumím vládu, případně mohu o svých zjištěních informovat veřejnost včetně jmen osob oprávněných jednat jménem Vašeho úřadu. Stanovisko zasílám také stěžovatelům. S pozdravem Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] Srov. § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [2] Zpráva o šetření ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 491/2019/VOP/LJ, 3450/2019/VOP/AK, 3451/2019/VOP/AK. [3] Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. [4] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 108/2004 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. [5] Dopis č. j. MV-183510-2/OAM-2019. [6] Ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv. [7] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2019, sp. zn. 4 Azs 365/2018 a rozsudek ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. 7 Azs 488/2018.