Poznámka/Výsledek případu

Text dokumentu

Vaše značka MV-130457-2/OSZ-2016 Sp. zn. 2954/2016/VOP/JMA Č. j. KVOP-16673/2017 Datum 19. července 2017 Vážený pan Milan Chovanec ministr Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3 170 34 Praha 7 - Letná Vážený pane ministře, korespondencí ze dne 24. 10. 2016 jste se vyjádřil k mojí zprávě o šetření podnětu pana A. (dále také "stěžovatel"), bytem xxx. Ve vyjádření jste se částečně ztotožnil se závěry mého šetření, zároveň jste ale předestřel otázky týkající se aplikovatelnosti zákona o služebním poměru[1] na stěžovatelovu záležitost. Požádal jste mě o vyjasnění těchto otázek formou závěrečného stanoviska. V souladu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv[2] vydávám ve věci toto závěrečné stanovisko. Vznikla-li škoda nezákonným rozhodnutím ve věci služebního poměru, rozhoduje se o žádosti o náhradu škody podle části sedmé zákona o služebním poměru. Odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu vzniklou zdaněním opožděně vyplaceného výsluhového příspěvku je odpovědností obecnou ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru. Rozhodná právní úprava Služební funkcionář má zkoumat naplnění zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu upravených v ustanovení § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru. V souladu se systematikou zákona i komentářovou literaturou, kterou ve svém vyjádření také citujete, se jedná o úpravu obecné odpovědnosti, která se uplatní v těch případech, kde se nejedná o odpovědnost upravenou pro zvláštní případy.[3] Jelikož na stěžovatelovu věc nedopadá žádná ze skutkových podstat zvláštní odpovědnosti z ustanovení § 99 a 100 zákona o služebním poměru (nejednalo se o škodu na věci ani o škodu při služebním úrazu nebo nemoci z povolání), uplatní se z části sedmé hlavy třetí stejného zákona pouze obecná odpovědnost z ustanovení § 98. Zákon o služebním poměru má komplexní a kodexový charakter, proto by se služební funkcionář při rozhodování o náhradě škody způsobené porušením povinnosti při výkonu služby neměl odchylovat od jeho ustanovení. Rozpor v judikatuře V odpovědi na zprávu o šetření poukazujete, že judikatura citovaná ve zprávě týkající se kompetence občanskoprávních soudů při aplikaci zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem[4] je v rozporu s tím, jak v obdobných věcech judikují správní soudy. Konkrétně citujete rozsudek Nejvyššího správního soudu, který obiter dictum konstatoval, že v případě vzniku prokazatelné újmy je možné uvažovat o jiném titulu právní ochrany postupem podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dopadající i na soukromoprávní aspekt věci, který v řešení veřejnoprávního nároku v odpovídajícím řízení zohlednit nelze.[5] Soukromoprávním aspektem věci neřešitelným jako veřejnoprávní nárok v řízení ve věcech služebního poměru byl dle rozsudku Nejvyššího správního soudu, který citujete, úrok z prodlení. Z odůvodnění citovaného rozsudku je zřejmé, že účastník řízení se domáhal přiznání úroku z prodlení, nikoliv náhrady škody.[6] Možný nárok na úrok z prodlení je skutečně soukromoprávním nárokem, jehož ochrany se nelze domáhat v řízení ve věcech služebního poměru ani ve správním soudnictví. Naproti tomu odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu je institutem výslovně upraveným v zákoně o služebním poměru, služební funkcionář tedy je povinen o příslušné žádosti o náhradu škody rozhodnout; takové rozhodnutí lze podrobit přezkumu ve správním soudnictví. Druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu,[7] který ve zprávě citujete, se rovněž týká otázky vzniku nároku na úrok z prodlení s vyplacením výsluhového příspěvku. Citovaná pasáž, v níž Nejvyšší správní soud uvádí, že "[k]omplexní posouzení otázky náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (...) není v pravomoci správních soudů, Nejvyšší správní soud nevyjímaje," není rozporná s mými závěry - odpovědnost za nesprávný úřední postup patří k nejdůležitějším institutům zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž ale na stěžovatelovu záležitost nedopadá. Rovněž (správné) závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudků, které citujete,[8] že by bylo na samém pokraji ústavnosti přisuzovat služebnímu funkcionáři povinnost (a právo) rozhodovat meritorně o přiznání úroků z prodlení s výplatou výluhového příspěvku, tedy o takovém nároku, který zákon neupravuje, nejsou pro stěžovatelovu věc relevantní. O stěžovatelově žádosti měl příslušný služební funkcionář rozhodnout v řízení ve věcech služebního poměru, neboť odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu - na rozdíl od úroku z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku - zákon o služebním poměru upravuje. K závěru o nezbytnosti vydat rozhodnutí o stěžovatelově žádosti mě vede i judikatura, kterou cituji už ve zprávě o šetření.[9] Vámi citované rozsudky s ní tedy nejsou v rozporu, neboť se vyslovují k právně odlišným otázkám. Příslušný služební funkcionář Ministerstvo vnitra (dále také "ministerstvo") mělo stěžovatelovu žádost o náhradu škody posoudit jako uplatnění nároku souvisejícího s existencí služebního poměru a postoupit ji k vyřízení příslušnému služebnímu funkcionáři,[10] za nějž jsem považovala ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva, neboť ten vydal nezákonné rozhodnutí, jež způsobilo vznik škody. Poukázal jste, že ředitel odboru sociálního zabezpečení ministerstva nemá dostatek kompetencí k rozhodování o náhradě jakékoliv škody, neboť ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) zákona o služebním poměru mu svěřuje pravomoc v souladu s pověřením ministra rozhodovat pouze o výsluhovém příspěvku příslušníků. Pravomoc přiznávat náhradu škody dle části sedmé zákona o služebním poměru nemají soudy, nýbrž správní orgány, resp. bezpečnostní sbory. Příslušnost služebních funkcionářů k rozhodování ve věcech služebního poměru, včetně možnosti pověřit rozhodováním jiného služebního funkcionáře, upravuje ustanovení § 2 zákona o služebním poměru. Ředitel odboru sociálního zabezpečení ministerstva je pověřen rozhodováním o výsluhovém příspěvku bývalých příslušníků policie, hasičského záchranného sboru, zpravodajských služeb a Generální inspekce bezpečnostních sborů.[11] Souhlasím přitom s Vámi, že zmíněné pověření ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) stejného zákona nečiní ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva příslušným k rozhodování o náhradě škody. Stěžovateli odpovídá za vzniklou škodu dle ustanovení § 98 zákona o služebním poměru bezpečnostní sbor, tedy Policie České republiky.[12] Nedisponuji kompletními informacemi o pověřeních vydaných policejním prezidentem v souladu s ustanovením § 2 zákona o služebním poměru, takže mi ani není známo, zda rozhodováním o škodě pověřil jiné osoby. Z tohoto důvodu sama nemohu určit konkrétního služebního funkcionáře věcně příslušného k rozhodnutí o stěžovatelově žádosti. Návrh opatření k nápravě V obecné rovině a v souladu s ustanoveními § 18 odst. 2 a § 19 zákona o veřejném ochránci práv si Vám proto dovoluji navrhnout přijetí opatření k nápravě - podle ustanovení § 175 odst. 4 zákona o služebním poměru postoupit stěžovatelovo podání ze dne 20. 11. 2015 příslušnému služebnímu funkcionáři k rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Uvítám, pokud do 30 dnů ode dne doručení tohoto závěrečného stanoviska obdržím Vaše sdělení o opatření provedeném k nápravě. Zároveň Vás prosím o doložení kopií stanoviska Ministerstva financí[13] a úředního záznamu z jednání mezi zástupci odboru právního a odboru sociálního zabezpečení ministerstva dne 12. 2. 2016 - kopie spisu, který mi ve stěžovatelově záležitosti ministerstvo poskytlo, tyto dokumenty neobsahuje, dle zmínek v ostatních dokumentech však v originálu spisu zřejmě jsou. Děkuji Vám za spolupráci a zůstávám s pozdravem. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. [2] Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [3] TOMEK, Petr. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012. 2. aktualizované vydání. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2012, ISBN 978-80-7263-752-2, s. 305: "Obecná odpovědnost bezpečnostního sboru zakotvená v § 98 zákona o služebním poměru má charakter lex generalis. Ostatní skutkové podstaty obsažené v § 99 a 100 zákona o služebním poměru mají charakter lex specialis a jsou aplikovány, jestliže jsou naplněny speciální znaky zvláštních skutkových podstat." [4] Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. [5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ans 4/2013-37; www.nssoud.cz. [6] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ans 4/2013-37; www.nssoud.cz: "Městský soud dále zvážil, zda podle obsahu nelze podání stěžovatele ze dne 19. 5. 2010 o přiznání úroku z prodlení výsluhového příspěvku považovat za uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 98 zákona o služebním poměru, přičemž dospěl k závěru, že se stěžovatel náhrady škody ve smyslu § 98 zákona o služebním poměru nedomáhal." [7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, čj. 6 As 102/2014-39; www.nssoud.cz. Pozn. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku také zdůraznil, že se v souzené věci zabývá možným nárokem na úrok z prodlení, nikoliv nárokem na náhradu škody, když se odmítl zabývat argumentací rozhodnutí městského soudu dokládaného účastníkem řízení právě z oblasti náhrady škody - viz bod 26. odůvodnění citovaného rozsudku NSS. [8] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ans 4/2013-37; www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, čj. 6 As 102/2014-39; www.nssoud.cz. [9] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, www.nsoud.cz: "Právní úprava služebního poměru policisty má komplexní charakter, (...) kodexový charakter, neboť užití zákoníku práce je zde v převážné části vyloučeno, a tudíž jde o poměr veřejnoprávní. (...) Pravomoc ministra vnitra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil." [10] Srov. ustanovení § 175 odst. 4 zákona o služebním poměru. [11] TOMEK, Petr. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012. 2. aktualizované vydání. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2012, ISBN 978-80-7263-752-2, s. 31. [12] Skutečnost, že v řízení o výsluhovém příspěvku rozhodoval na základě pověření ředitel odboru sociálního zabezpečení ministerstva, nezbavuje bezpečnostní sbor odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s tímto řízením. Rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva, které zakládá právní vztahy mezi bezpečnostním sborem a poživatelem výsluhového příspěvku, může mezi těmito subjekty rovněž založit případný odpovědnostní vztah. [13] Stanovisko Ministerstva financí čj. 19/118204/2010-152, ze dne 2. 12. 2010.