Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 25. června 2015 Sp. zn.: 1762/2015/VOP/MBČ Zpráva o šetření postupu silničních správních úřadů ve věci deklarace existence veřejně přístupné účelové komunikace (otázka překážky věci rozhodnuté) Na veřejnou ochránkyni práv se obrátil Ing. I. B., Ph.D., bytem XXXX(dále jen "stěžovatel"), se žádostí o pomoc v záležitosti deklarování existence veřejně přístupné účelové komunikace vedoucí k jeho rodinnému domu. Uvedl, že silniční správní úřad v roce 2012 pravomocně rozhodl, že se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci nejedná a stěžovatel podal správní žalobu. Zastupitelstvo obce poté přijalo usnesení, kterým výslovně cestu na svých pozemcích věnovalo veřejnému užívání, a proto stěžovatel vzal žalobu zpět a požádal silniční správní úřad o vydání nového rozhodnutí. Silniční správní úřady obou stupňů, tj. jak Obecní úřad Dětmarovice, tak Krajský úřad Moravskoslezského kraje jsou přesvědčeny, že v novém rozhodnutí jim brání překážka věci rozhodnuté. A - Předmět šetření Na základě pověření Mgr. Anny Šabatové, Ph.D, veřejné ochránkyně práv, jsem se ujal vyřízení věci a rozhodl jsem se zahájit ve smyslu § 9 a § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, ve věci šetření. Předmětem šetření je zejména hodnocení postupu Obecního úřadu Dětmarovice (dále jen "obecní úřad") a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") při hodnocení překážky věci rozhodnuté (tzv. res administrata), bránící správním orgánům vést nové řízení o věci, o které již dříve rozhodly. B - Skutková zjištění Dne 2. dubna 2012 podal stěžovatel žádost o deklaraci existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích parc. č. A, B, C, D, E a F, k. ú. D., všechny ve vlastnictví obce Dětmarovice. Z žádosti vyplývalo, že důvodem podání je chování majitele pozemku parc. č. G, na který sporná pozemní komunikace v zatáčce zasahuje. Stěžovatel spatřoval problém v tom, že se obec Dětmarovice, která předmětné pozemky v minulosti získala od soukromých vlastníků za účelem zřízení místní komunikace, dosud majetkově nevypořádala s majitelem pozemku parc. č. G. Obecní úřad žádost zamítl[1] a krajský úřad v odvolacím řízení rozhodnutí obecního úřadu potvrdil.[2] Obecní úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že v minulosti bylo užívání předmětné cesty ošetřeno věcnými břemeny, a bylo tedy prokázáno, že úmyslem vlastníka nebylo věnovat cestu veřejnému užívání. Na situaci podle obecního úřadu nic nezměnilo ani darování pozemků obci, neboť cesta nebyla zařazena do pasportu místních komunikací. Krajský úřad v odůvodnění rozhodnutí poznamenal, že "obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena." Dále uvedl, že je toho názoru, že "nezbytná komunikační potřeba omezeného okruhu osob nemůže být důvodem pro naprosto zásadní omezení vlastnického práva". V případě řešené komunikace "jde o cestu, u které není skutečná potřeba veřejnosti, tedy všech, předmětné pozemky užívat jako veřejný statek vzniklý ze zákona. Jedná se o příjezdovou komunikaci pouze pro konkrétní nemovitosti a nikoliv pro neomezený okruh osob (veřejnost)." Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského úřadu u správního soudu, ovšem než správní soud rozhodl, přijalo zastupitelstvo obce Dětmarovice v červnu 2013 usnesení,[3] kterým dotčené pozemky ve vlastnictví obce výslovně věnovalo obecnému užívání. Krajský soud na základě této skutečnosti stěžovatele vyzval, aby zvážil, zda za daných (nových) okolností na žalobě trvá. Stěžovatel vzal žalobu zpět, neboť se domníval, že cesta je již nepochybně veřejná.[4] Kromě výše uvedené žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí se stěžovatel u obecního úřadu domáhal v roce 2012 i odstranění pevných překážek z komunikace - požadoval odstranění kůlů umístěných na hranici pozemku parc. č. G s pozemky par. č. A, B, C a D. Obecní úřad žádost zamítl[5] a krajský úřad jeho rozhodnutí potvrdil.[6] Z odůvodnění úřadu vyplývá, že cesta na pozemcích obce vznikla v minulosti jako služebnost chůze, jízdy a honění dobytka ve prospěch nemovitostí, které nyní vlastní stěžovatel. Stejný způsob úpravy užívání volili i další vlastníci, a vznikl zde tedy občanskoprávní vztah. Potřeba veřejnosti zde absentuje a nic na tom nemění fakt, že obec zajišťuje údržbu komunikace, neboť tak činí stále jen v zájmu určité skupiny vlastníků. Cesta slouží a i nadále bude sloužit určité skupině osob a obec proto nemá důvod předem vyloučit její veřejné užívání. Cestu nikdy neužíval neomezený okruh osob. Krajský úřad dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 76/2009, ze dne 22. prosince 2009, podle kterého "vznik obecného užívání nelze bez dalšího dovodit u cest, které podle soukromého práva slouží pouze oprávněným z věcného břemene. Skutečnost, že vlastník pozemku nebo jeho právní předchůdce upravil právo cesty a jízdy formou věcného břemene, totiž svědčí spíše tomu, že neměl v úmyslu povolit neomezené užívání komunikace na jeho pozemku neurčitým okruhem třetích osob." Podle soudu veřejná přístupnost účelové komunikace ještě sama o sobě nečiní komunikaci veřejnou a konkludentní souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace nelze bez dalšího dovodit z toho, že vlastník pozemku nebo jeho předchůdci účelovou komunikaci neoplotili nebo neoznačili jako soukromý pozemek se zákazem vjezdu. Krajský úřad dále zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2011 a v závěru svého rozhodnutí uvádí, že potřeba veřejnosti (všech) obecným způsobem (tedy neomezeně) užívat předmětné pozemky nebyla prokázána. Na základě již zmíněného usnesení zastupitelstva obce Dětmarovice požádal stěžovatel o vydání nového rozhodnutí o deklaraci pozemní komunikace.[7] Obecní úřad nejprve sdělením ze dne 25. září 2014 stěžovatele informoval, že podle předchozích rozhodnutí k jeho domu vede účelová komunikace, která není veřejně přístupná a tento stav platí do doby, dokud pravomocné rozhodnutí ve věci nebude zrušeno, nebo dokud s ohledem na nové skutečnosti nebude rozhodnuto jinak.[8] Později, po provedeném dokazování a s odkazem na předchozí pravomocná rozhodnutí i nové skutečnosti v podobě věnování obecních pozemků k veřejnému užívání, obecní úřad žádost zamítl a v odůvodnění uvedl, že prohlášením obce Dětmarovice, že pozemky parc. č. A, B, C, D, E a F věnuje veřejnému obecnému užívání neomezenému okruhu osob, nevzniklo automaticky veřejné užívání i na části pozemků parc. č. G, Ha CH ve vlastnictví jiných subjektů než obce. Proto obecní úřad žádost zamítl a k námitce žadatele, že je technicky nemožné dojet k jeho rodinnému domu pouze po pozemcích v majetku obce, a proto pravidelně dochází v pravoúhlých zatáčkách k najíždění na části okolních pozemků, uvedl, že tento problém je řešitelný majetkovým vyrovnáním s vlastníky pozemků.[9] Krajský úřad v odvolacím řízení rozhodnutí obecního úřadu zrušil a řízení zastavil.[10] V odůvodnění odkázal na překážku věci rozhodnuté vyjádřenou v § 48 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dále poznamenal, že stěžovatel v nové žádosti uvedl navíc pozemky parc. č. G, H a CH. Dále uvedl, že tvrzená nemožnost využít k příjezdu pouze obecní pozemky však nijak nezpochybňuje závěr silničního správního úřadu, že se jedná o komunikaci, která nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace. Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. listopadu 2012 proto tvoří překážku věci rozhodnuté. O nové skutečnosti - věnování pozemků obce k veřejnému užívání - se krajský úřad nijak nezmiňuje, tudíž ji ani nijak nehodnotí. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel opět souběžně domáhal též odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, obecní úřad vedl řízení a po provedeném dokazování je s odkazem na § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil[11] a v odůvodnění odkázal na rozhodnutí potvrzující, že se nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský úřad na základě podaného odvolání rozhodnutí obecního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, ovšem pouze z důvodu chybného procesního postupu - krajský úřad je přesvědčen, že obecní úřad měl řízení zastavit podle § 66 odst. 2 správního řádu poznamenáním do spisu. Věcně krajský úřad znovu připomněl, že daná pozemní komunikace sloužila a i nyní slouží jen omezenému okruhu vlastníků okolních nemovitostí a zcela zde absentuje potřeba veřejnosti užívat ji obecným způsobem. C - Hodnocení věci zástupcem ochránkyně Na základě popsané chronologie případu jsem dospěl k závěru, že je třeba posoudit dosavadní postup úřadů jak v procesní rovině, tak v rovině hmotně právního posouzení znaků účelové komunikace. Procesní rovina je v šetřeném případě komplikována otázkou, zda trvá ve věci překážka věci rozhodnuté. V hmotně právním posouzení bych se rád v obecné rovině vyjádřil k hodnocení znaku nutné komunikační potřeby a souhlasu vlastníka. C.1 Procesní postup úřadů Nejprve se vyjádřím k trvání překážky věci rozhodnuté. Krajský soud v Hradci Králové vydal v roce 2013 rozsudek, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,[12] který potvrdil, že překážka věci rozhodnuté může odpadnout a řízení o existenci komunikace je možné vést znovu, pokud došlo ke změně poměrů. Žadatel o nové posouzení musí v žádosti tvrdit, že došlo ke změně důležitých skutečností a musí být též schopen je prokázat.[13] V řešeném případě stěžovatel žádal o nové posouzení věci z důvodu, že vlastník pozemků, po kterých sporná cesta vede (obec Dětmarovice), je výslovně věnoval obecnému užívání a souhlasil tak se vznikem pozemní komunikace. Požádal o deklaraci komunikace na obecních pozemcích, a také na částech tří přilehlých soukromých pozemků, které je nezbytné v zatáčkách cesty využít. Obecní úřad řízení vedl, otázkou věci rozhodnuté se nezabýval, provedl dokazování a žádost zamítl z důvodu, že prohlášením obce nevzniklo automaticky veřejné užívání i na soukromých pozemcích. K charakteru cesty na obecních pozemcích, které byly součástí žádosti, se obecní úřad nevyjádřil a jeho rozhodnutí je tak v tomto směru nepřezkoumatelné. Krajský úřad rozhodnutí obecního úřadu zrušil a řízení zastavil z důvodu překážky věci rozhodnuté, aniž by však svůj názor blíže zdůvodnil, resp. vyjádřil se tvrzené změně okolností. I jeho rozhodnutí proto považuji za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů K novým skutečnostem, které mohou prolomit překážku věci rozhodnuté, dodávám, že výslovné věnování cesty jejím vlastníkem k obecnému užívání považuji za zásadní novou skutečnost, která nepochybně odůvodňuje nové posouzení věci. Při hodnocení existence pozemní komunikace je třeba mít na paměti, že znak souhlasu vlastníka a znak nutné komunikační potřeby jsou znaky, jejichž úkolem je korigovat úvahy správních orgánů tak, aby výsledek jejich posuzování byl ústavně konformní. Zákon totiž s existencí veřejné cesty na soukromém pozemku nespojuje žádnou náhradu, proto judikatura dovodila, že pozemní komunikace může vzniknout pouze se souhlasem vlastníka pozemku, byť mnohdy vyjádřeného mlčky. A dále platí, že za situace, kdy současný vlastník s pozemní komunikací nesouhlasí, může být cesta na jeho pozemcích i nadále považována za pozemní komunikaci pouze pokud pro někoho plní úlohu nutné komunikační spojnice. Z uvedeného vyplývá, že v případě jasného souhlasu současného vlastníka cesty se vznikem veřejné komunikace se nutná komunikační potřeba nezkoumá. Popsané teze nejsou takto lapidárně popsány v soudních rozsudcích,[14] neboť soudy vždy řešily případy, ve kterých současný vlastník cesty nesouhlasí s tím, aby jeho cesta byla pozemní komunikací. Ostatně bez tohoto nesouhlasu by mezi vlastníkem a uživatelem nevznikl spor, který musely vyřešit úřady a poté případně správní soud. Nesporné případy se tedy k soudu logicky nedostanou. Komplexně se však jednotlivým znakům účelové komunikace a jejich vzájemnému propojení a ovlivnění věnuje komentář k zákonu o pozemních komunikacích, autorského kolektivu M. Černínová, K. Černín a M. Tichý, nakladatelství Wolters Kluwer, a. s.[15] Autoři přehledně vysvětlují, že ačkoli platí, že pro vznik účelové komunikace je zapotřebí současné naplnění všech čtyř znaků, toto pravidlo platí pochopitelně pouze v případě sporu, tedy v případě, že současný vlastník cesty s jejím užíváním veřejností nesouhlasí, a proto se v řízení zkoumá, zda dal či nedal souhlas se vznikem pozemní komunikace vlastník předchozí. V případě souhlasu současného vlastníka spor o charakter cesty není vůbec dán a není proto důvod aplikovat ústavní korektiv nutné komunikační potřeby, který má zajistit, aby soukromé vlastnictví bylo omezeno jen v nezbytně nutném rozsahu. Zmíněný komentář doporučuji pozornosti též z důvodu, že uvádí do vzájemných souvislostí i jednotlivé rozsudky Nejvyššího správního soudu a upozorňuje na neprovázanost či dokonce rozpornost některých z nich ve vztahu k ustálené judikatuře.[16] Z popsaného vyplývá, že v případě výslovného (aktivního) souhlasu současného vlastníka cesty s jejím obecným užíváním vůbec nevzniká spor o charakter cesty, a tedy není ani zapotřebí vést deklaratorní řízení. To však neplatí v situaci, kdy v minulosti již bylo pravomocně rozhodnuto, že cesta není pozemní komunikací, a teprve později její vlastník vyjádřil jasnou vůli cestu věnovat k užívání všem jako pozemní komunikaci. Jeho nová vůle představuje zásadní změnu, která odvodňuje vedení nového řízení v téže věci. Proto v případě obecních pozemků nemám pochyb o tom, že nastaly takové nové skutečnosti, které prolamují překážku věci rozhodnuté a stěžovatel má nárok na to, aby silniční správní úřady vedly na jeho žádost rozhodnutí a meritorně rozhodly. C.2 Hmotně právní hodnocení Dílčí úvaze vztahující se hmotně právně k tématu znaků účelové komunikace jsem se nevyhnul již v předchozí části zprávy, jelikož hmotně právní aspekty mají dopad na hodnocení "nových skutečností" a jejich potenciál prolomit překážku věci rozhodnuté. Nebudu proto na tomto místě opakovat svůj názor na vliv souhlasu současného vlastníka na hodnocení existence účelové komunikace, který jsem prezentoval výše. Rád bych se však věnoval také znaku nutné komunikační potřeby a tomu, čí nutná potřeba musí být splněna, aby cesta byla uznána za účelovou komunikaci, tedy za cestu veřejnou a nikoli soukromou, byť vedoucí přes soukromý pozemek. Z dosud vydaných správních rozhodnutí je zřejmé, že krajský úřad váže existenci účelové komunikace k potřebě veřejnosti. V rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2012 krajský úřad uvedl, že "nezbytná komunikační potřeba omezeného okruhu osob nemůže být důvodem pro naprosto zásadní omezení vlastnického práva" a v rozhodnutí ze dne 10. června 2015 krajský úřad konstatoval, že u dané komunikace "zcela absentuje potřeba veřejnosti užívat ji obecným způsobem." K této úvaze bych rád poznamenal, že na rozdíl od krajského úřadu a dle mého názoru jednoznačně ve shodě se smyslem zákona o pozemních komunikacích jsem přesvědčen, že nutná komunikační potřeba omezeného okruhu osob nebrání tomu, aby sporná cesta byla uznána za pozemní komunikaci.[17] Pro účelové komunikace je typické, že jde o cesty obsluhující jen několik nemovitostí, o slepé cesty nebo cesty polní. Potřeba veřejnosti užívat takové cesty nepochybně u většiny z nich není dána, a přesto tyto cesty (při splnění dalších podmínek) jsou často účelovými komunikacemi (úředně i soudně potvrzenými). Zákon ani judikatura pro uznání cesty za účelovou komunikaci potřebu veřejnosti nevyžadují.[18] Prvek veřejného užívání se totiž pojí nikoli se znakem komunikační potřeby, ale se znakem souhlasu vlastníka se vznikem veřejné cesty. Účelová komunikace jako cesta veřejná se od cesty soukromé liší právě tím, že její vlastník souhlasil, že ji mohou užívat nejen ti, kdo to nutně potřebují (vlastníci okolních nemovitostí), ale kromě nich i veřejnost. V případě soukromé cesty naopak vlastník souhlasil jen s tím, že cestu bude užívat omezený okruh osob, a dohlíží na to (cestu užívají např. jen jeho sousedé na základě výprosy, nájmu či služebnosti). Pokud by se komunikační potřebnost vázala k veřejnosti, kategorie účelových komunikací by se vyprázdnila, neboť účelovými komunikacemi mají ze zákona být málo významné, tedy tradičně koncové (slepé) cesty k jednotlivým nemovitostem. U významnějších cest se počítá s tím, že se bude jednat o komunikace místní. S hodnocením souhlasu vlastníka s veřejným užíváním cesty úzce souvisí aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 76/2009, ze dne 22. prosince 2009. Krajský úřad právní závěry soudu dle mého názoru aplikuje nesprávně, nepřiměřeně přísně. Nejvyšší správní soud se v řešené věci zabýval tím, zda existence soukromoprávní úpravy přístupu formou věcných břemen, vylučuje, aby mohla být tatáž cesta označena za pozemní komunikaci. Konstatoval, že "vznik obecného užívání nelze bez dalšího dovodit u cest, které podle soukromého práva slouží pouze oprávněným z věcného břemene. Skutečnost, že vlastník pozemku nebo jeho právní předchůdce upravil právo cesty a jízdy formou věcného břemene, totiž svědčí spíše tomu, že neměl v úmyslu povolit neomezené užívání komunikace na jeho pozemku neurčitým okruhem třetích osob." Z rozsudku bezesporu vyplývá, že využití soukromoprávních institutů signalizuje záměr vlastníka cesty ponechat ji v režimu soukromoprávním, ovšem zdůrazňuji, že jde o pouhý signál, nikoli nevyvratitelnou skutečnost - srov. formulaci "nelze bez dalšího" nebo "svědčí spíše tomu". Soud tedy zjevně počítá s případy, ve kterých i přes existenci věcných břemen nastanou takové okolnosti, kvůli kterým bude možné uvažovat o změně vůle vlastníka. Může se jednat o případy, ve kterých sice budou stále platná dávno zřízená věcná břemena, ovšem bude prokázáno, že tato břemena mají pouze někteří vlastníci sousedních nemovitostí, zatímco další je nemají, a přesto cestu vždy užívali, stejně jako veřejnost k procházkám. V těchto případech nemůže správní orgán bez hlubších úvah cestu označit za soukromou - se stručným odkazem na existenci věcných břemen a zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, ale musí vážit, zda ze zjištěných skutečností nevyplývá spíše to, že původně soukromá cesta se na základě konkludentního souhlasu vlastníka (jeho neaktivity) stala cestou veřejnou. Ostatně tuto myšlenku potvrzuje Nejvyšší správní soud v odstavci [57] rozsudku ze dne 10. dubna 2014, č. j. 1 As 3/2013-191, v němž uvádí, že "na to, že přístup je upraven soukromoprávním institutem a na pozemku se tudíž nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, nelze usuzovat ze smlouvy uzavřené pouze s jedním vlastníkem sousedních pozemků, který má navíc i částečně alternativní možnost přístupu, jestliže žádné smlouvy nebyly uzavřeny s ostatními osobami, pro které byl tento přístup tradičně jedinou možností, jak se ke svým pozemkům dostat." V řešeném případě stěžovatel v řízení uváděl, že zřízená věcná břemena nepokrývají komunikační potřebu všech vlastníků nemovitostí v dané lokalitě, navíc původní vlastníci cesty své pozemky věnovali obci. Tyto skutečnosti představují okolnosti, které nejsou zanedbatelné a argumentaci zmíněným rozsudkem tak považuji za velmi zjednodušující a odporující výše citovanému závěru z rozsudku č. j. 1 As 3/2013-191. Správní orgány se dosud s řádnou argumentací nevypořádaly s tvrzeními stěžovatele a nevysvětlili, proč nevzali do úvahy jím předložené skutečnosti (pouze částečné pokrytí užívání cesty věcnými břemeny, a její věnování obci). D - Závěry Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěl k přesvědčení, že se obecní úřad a krajský úřad dopustily výše popsaných pochybení. Zejména došlo k nepřípadnému zastavení řízení o nové žádosti, aniž by krajský úřad zdůvodnil trvání překážky věci rozhodnuté. Nesprávný postup krajského úřadu má podle mého názoru spojitost s jeho nahlížením na otázku nutné komunikační potřeby, kterou chybně neváže na obsluhu okolních nemovitostí, ale na potřebu veřejnosti. Zprávu o šetření zasílám starostovi obce Dětmarovice a řediteli Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a žádám, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřili k mým zjištěním a informovali mě o tom, zda souhlasí s mými závěry a jaký postup k nápravě navrhují (např. podání nové žádosti stěžovatelem nebo zrušení rozhodnutí krajského úřadu v přezkumu apod.). Zpráva shrnuje mé dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko. Doplňuji, že cílem mého šetření je dosáhnout toho, aby úřady s ohledem na změnu okolností znovu věcně posoudily existenci pozemní komunikace a vydaly o tom správní rozhodnutí. Současnou situaci považuji za nepřehlednou, neboť není jasné, jaký charakter sporná cesta podle úřadů má. Z rozhodnutí obecního úřadu ze dne 21. listopadu 2014 - z formulace použité v odůvodnění - se lze domnívat, že úřad zřejmě reflektuje usnesení zastupitelstva obce Dětmarovice o vzniku komunikace na obecních pozemcích (věnování obecnému užívání), pouze mu nepřiznává vliv na povahu užívání soukromých pozemků. Jeho rozhodnutí však neobsahuje žádnou argumentaci a vysvětlení, a je tedy nepřezkoumatelné, stejně jako navazující rozhodnutí krajského úřadu. Jsem přesvědčen, že by se úřady měly záležitostí znovu zabývat a znovu deklarovat, zda a na jakých pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Veřejné užívání sporné cesty je třeba posuzovat i ve vztahu k přilehlým pozemkům, po kterých se též dlouhodobě jezdí, resp. jezdilo, dokud vlastník v poslední době nezačal užívání bránit umisťováním překážek. Doplňuji, že fakt, že obec si danou cestu nezařadila po získání pozemků do svého vlastnictví, do pasportu místních komunikací, nemá na posuzování existence veřejně přístupné účelové komunikace vliv. Účelové komunikace totiž nevznikají úředním rozhodnutím, ale dlouhodobým užíváním nebo výslovným věnováním. Krajský úřad závěrem upozorňuji, že jím často výlučně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2011-99 je v určitém aspektu problematický, neboť se dostává do rozporu s dosavadní judikaturou, na což výslovně upozorňuje pátý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. ledna 2014, č. j. 5 As 140/2012-22. Doporučuji proto využívat tento rozsudek vždy v souvislosti s dalšími rozsudky Nejvyššího správního soudu a nevyužívat jej jako základní (zásadní) výkladovou pomůcku (přestože byl publikován ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího správního soudu). Zprávu zasílám rovněž stěžovateli. JUDr. Stanislav Křeček zástupce veřejné ochránkyně práv [1] Rozhodnutí obecního úřadu ze dne 30. července 2012, č. j. OÚD/1845/2012-Po. [2] Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. listopadu 2012, č. j. MSK 146894/2012. [3] Usnesení č. 352/20 přijaté na 20. zasedání zastupitelstva obce Dětmarovice konaného dne 19. června 2013. [4] Zpětvzetí žaloby je datované 28. července 2014. [5] Rozhodnutí obecního úřadu ze dne 18. března 2013, č. j. OÚD/0730/2013-Po. [6] Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 4. července 2013, č. j. MSK 97226/2013. [7] Žádost ze dne 8. září 2014. [8] Sdělení obecního úřadu ze dne 25. září 2014, č. j. OÚD/2432/2014-Po. [9] Rozhodnutí obecního úřadu ze dne 21. listopadu 2014, č. j. OÚD/3072/2014-Po. [10] Rozhodnutí krajského úřadu (nedatováno!), č. j. MSK 31360/2015. [11] Rozhodnutí obecního úřadu ze dne 6. března 2015, č. j. OÚD/0664/2015-Po. [12] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2013, č. j. 52 A 67/2012-38, č. 2939/2014 Sb. NSS. [13] Doplňuji praktický postřeh, že dosavadní judikaturu k překážce věci rozhodnuté zmiňuje a přehledně doplňuje též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2015, č. j. 8 As 36/2014-68. [14] Snad s výjimkou naznačení v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2013, č. j. 7 As 94/2013-37. [15] Černínová M., Černín K., Tichý M., Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015. 528 s. [16] Za problematické označují autoři komentáře zejména některé úvahy obsažené v rozsudcích č. j. 2 As 44/2011-99 a 7 As 94/2013-37 (i na něj navazující usnesení ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 533/2014) - srov. komentář k § 7 a poznámky autorů u jednotlivých judikátů. [17] srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 204, č. j. 9 As 123/2013-74 odst. [32]. [18] Srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2013, č. j. 7 As 55/2013-32, který ve vazbě na předchozí judikaturu zdůrazňuje, že pro deklaraci komunikace je nutné prokázat, že slouží z komunikační nutnosti dalším osobám kromě jejího vlastníka. Soud nepodmiňuje existenci komunikace tím, že by měla z nutnosti sloužit (celé) veřejnosti.