Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 14. dubna 2014 Sp. zn.: 1899/2013/VOP/MPT Zpráva o šetření ve věci nezletilé K. Č., nar. xxxx Paní V. Č. (dále také "stěžovatelka"), která je matkou nezletilé K. Č. (dále také "nezletilá"), se dne 14. 3. 2013 společně se svým zástupcem L. B. osobně dostavila do Kanceláře veřejného ochránce práv, aby podala stížnost proti postupu Městského úřadu T. Dotčenému úřadu stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce vytkla, že nerespektuje plnou moc udělenou zástupci k jednání ve věci nezletilé. Potřebu jednat s pracovníky úřadu pouze prostřednictvím zástupce stěžovatelka odůvodňuje svým rizikovým těhotenstvím a předkládá lékařské potvrzení, v němž je stěžovatelce doporučován klid a tělesné šetření. Ve stížnosti stěžovatelka vyjadřuje také svůj nesouhlas s nařízenou ústavní výchovou nezletilé. A - Předmět šetření S ohledem na sdělení stěžovatelky, která poukazuje na nezákonný postup úřadu a životní situaci spojenou s odebráním dcery, bylo ve věci dne 17. 4. 2013 v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, za účelem objektivního posouzení stížnosti stěžovatelky zahájeno šetření. Dne 24. 4. 2013 bylo na Městském úřadě T. za účasti pověřených pracovníků Kanceláře veřejného ochránce práv provedeno místní šetření, v jehož závěru byla prostudována kompletní spisová dokumentace Om 44/06 a ofocena její relevantní část. B - Skutková zjištění Provedeným šetřením jsem dospěla k dále uvedeným skutkovým zjištěním, jejichž výpis shrnuje skutečnosti významné pro moje posouzení. Spisová dokumentace Om 44/06 byla nezletilé založena v souvislosti s častým stěhováním a střídáním partnerů její matky. Otec v rodném listě nezletilé není uveden. Vzhledem k tomu, že dotazem u pediatra a mateřské školy nebyly zjištěny negativní připomínky k péči matky o nezletilou, nebyla rodina dále sledována. Dne 18. 12. 2011 Policie ČR převzala nezletilou z vozidla řízeného osobou pod vlivem alkoholu (později se ukázalo, že jde o známého matky M. S., u kterého matka s dcerou nějakou dobu bydlely a jenž má nezletilou často na starosti). Matce byla nezletilá předána následující den. K osobě pana S. bylo výpisem z evidence rejstříku trestů zjištěno, že jde o osobu pravomocně odsouzenou pro pohlavní zneužívání osoby mladší 15 let, ambulantně léčenou pro závažné psychiatricko-sexuální onemocnění. Matka byla ze strany dotčeného úřadu neprodleně informována o zjištěných skutečnostech a dále byla poučena, že je naprosto nevhodné, aby dceru svěřovala do péče pana S., neboť může být jeho osobou vážně ohrožena. Matce byly předány kontakty na krizové centrum pro děti a dětskou gynekologii, aby nezletilé zajistila potřebná vyšetření. Matka však ani po opakovaném důrazném upozornění na závažnost situace vyšetření nezletilé nezajistila. Ze zprávy mateřské školy navíc vyplynulo, že nezletilou do zařízení přivedl opět pan S., u kterého byla nezletilá dva dny bez maminky. Nezletilá v rozhovoru s paní učitelkou popsala hry, které s panem S. hrává. Bylo zřejmé, že tyto hry mohou mít sexuální podtext. Nezletilou v následujících dnech ráno do školky opakovaně přiváděl pan S. Dne 26. 1. 2012 byla nezletilá se souhlasem matky umístěna v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Vyšetřením bylo zjištěno podezření ze sexuálního zneužívání nezletilé a věc byla k šetření předána Policii ČR. Matka o nezletilou projevovala zájem, v zařízení ji pravidelně navštěvovala s aktuálním přítelem V. G. Bylo zjištěno, že pan G. nezletilou občas vyzvedával i vracel, matka zatím čekala v autě před zařízením. V té souvislosti byla matka pracovnicí zařízení opakovaně upozorněna, že její přítel není zákonný zástupce dítěte, a nemělo by s ním být jednáno. Podobně se vyjádřila také pracovnice mateřské školy, neboť i zde nezletilou občas vyzvedával pan G. Matka byla proto ze strany dotčeného úřadu poučena o rodičovské zodpovědnosti. Pokud jde o bytové podmínky matky, tyto nebyly shledány jako vyhovující, neboť spoluvlastník obývané jednotky s ubytováním stěžovatelky a její dcery zásadně nesouhlasil, jejich vztahy byly vyhrocené, nezletilé se dlouhodobě nedařilo zbavit parazitů. Okresní státní zastupitelství svým návrhem ze dne 6. 3. 2012 žádalo soud o omezení rodičovské zodpovědnosti matky a stanovení dohledu nad výchovou nezletilé. Dotčený úřad navrhl nezletilé nařídit ústavní výchovu, dále navrhl provedení důkazu odborným znaleckým posudkem, dohled odmítl jako neúčinný. Matka navrhla vyhovět státnímu zastupitelství, během řízení mimo jiné vypověděla, že za rok vystřídala devět až deset partnerů, o pohlavním zneužívání dcery věděla, ale neměla kam jít, proto bydlela u pana S. Rozhodnutím soudu ze dne 2. 5. 2012 byla nezletilé nařízena ústavní výchova. Do rozsudku se odvolalo okresní státní zastupitelství. Rozhodnutím soudu o předběžném opatření byla dne 20. 7. 2012 nezletilá předána do péče dětského domova. Tím bylo vyhověno návrhu Městského úřadu T. ze dne 12. 7. 2012, který poukazoval na nezbytné objasnění podílu matky na zneužívání dcery a skutečnost, že zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kde nezletilá aktuálně pobývala, není uzpůsobeno pro dlouhotrvající pobyty dětí.[1] Okresní státní zastupitelství se do rozhodnutí prvoinstančního soudu odvolalo se zdůvodněním, že naléhavost prozatímní úpravy nebyla osvědčena, když dotčený úřad ani nezdůvodnil, proč nezletilá nemůže do meritorního rozhodnutí věci pobývat v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Odvolací soud dne 20. 9. 2012 napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh dotčeného úřadu na vydání předběžného opatření zamítl. Matka převzala dceru do péče dne 5. 11. 2012.[2] Šetřením v domácnosti bylo zjištěno, že bytové podmínky jsou dobré. Na matku bylo ze strany dotčeného úřadu působeno, aby se o nezletilou řádně starala, trávila s ní volný čas, hrála si s ní, nenechávala ji bez dozoru v péči cizích osob. Dále bylo matce doporučeno obrátit se na úřad práce s cílem zjistit, zda nemá nárok na nějaké sociální dávky. U nezletilé byla zaznamenaná absence školní docházky, např. protože neměla kabelu a věci do školy. Matka v průběhu odvolacího řízení ukončila vztah s panem G. a započala nový vztah s panem B. Pan G. se pokusil o sebevraždu, matka zmínila také jeho nadměrné požívání alkoholu v poslední době. Matka v té době (s krátkou přetržkou) obývala byt společně s panem G., panem B. a dcerou. Dcera spala v jednom pokoji s panem G., matka s panem B. v ložnici. O obou mužích mluvila nezletilá jako o "taťkovi". Finančně matku podporovali její matka, babička, současný i bývalý přítel. Matka byla dotčeným úřadem upozorněna na to, že situace nezletilé je již neúnosná. V souvislosti s tím jí bylo dotčeným úřadem nabídnuto azylové bydlení, matka by však chtěla bydlet s přítelem a dcerou. Dále byla matka poučena, že by bylo vhodné, aby si vyřídila sociální dávky, zaregistrovala se na úřadu práce (po sankčním vyloučení jí opět vznikl nárok na zařazení do evidence) a zažádala o městský byt. V oblasti péče o dceru dotčený úřad na matku působil, aby se o ni starala, četla jí knížky, doprovázela ji do školy a ze školy, chodila s ní na hřiště. Spolupráce pana B. s orgánem sociálně-právní ochrany byla od počátku problematická. Současně se pan B. prezentoval jako muž, který má v úmyslu nezletilou adoptovat. To, že má nezletilá již nyní pokřivený vztah k osobám opačného pohlaví, vyplývá ze zprávy dětského domova. Dotčený úřad na základě zjištěných skutečností opakovaně navrhoval vyhotovení znaleckých posudků a nařízení ústavní výchovy nad nezletilou. K návrhu se připojil také státní zástupce s výhradou prověření možností náhradní rodinné péče pro nezletilou. Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013 odvolací soud napadené rozhodnutí prvoinstančního soudu, kterým se nad výchovou nezletilé nařizuje ústavní výchova, potvrdil. Dne 11. 3. 2013 byla do spisové dokumentace Om založena plná moc udělená matkou panu B. ve věci "nezletilé a věcí s ní spojených v plném rozsahu bez jakéhokoli omezení". Pan B. sociální pracovnici sdělil, že matka je aktuálně těhotná a nemůže být vystavena stresu dotčeného úřadu. Sociální pracovnice panu B. sdělila, že ve věci nezletilé bude jednáno pouze s její matkou, která je jediným zákonným zástupcem nezletilé. To však nevylučuje, aby orgán sociálně-právní ochrany vyslechl také pana B. Při osobní návštěvě domácnosti matky, pana G. a pana B. se podařilo domluvit se na osobní schůzce sociální pracovnice s matkou, ta se však neuskutečnila, neboť matka se uvedeného dne necítila dobře. Matce bylo telefonicky vysvětleno, že ve věci nemůže být jednáno s jejím přítelem. Vzhledem k atmosféře nespolupráce byla matka k předání své dcery vyzvána písemně. Následně bylo ověřeno, jakým způsobem došlo k předání nezletilé do dětského domova. Předání nezletilé proběhlo, mluvil převážně pan B., matka se nijak neprojevovala. Pan B. se měl v dětském domově zmínit, že si na stěžovatelku (paní Č.) vyřizuje papíry. V září 2013 byla spisová dokumentace Om vedená ke jménu nezletilé postoupena Městskému úřadu B., a to v návaznosti na změnu trvalého bydliště rodiny. Matka žije stále v domácnosti s panem B., porodila nezletilé polorodého sourozence, nad jehož výchovou je stanoven dohled. Ústavní výchova nezletilé nebyla prozatím zrušena (nezletilá však bude pravděpodobně do rodiny navrácena), rodičovská zodpovědnost matky nebyla v doposud probíhajících řízeních nijak omezena, osobní kontakt matky s nezletilou je častý a pravidelný. C - Hodnocení věci ochránkyní Na základě dokumentů předložených stěžovatelkou a po prostudování spisové dokumentace Om 44/06 vedené ke jménu nezletilé jsem své šetření zaměřila zejména na posouzení, zda byla iniciativa dotčeného úřadu směřující k odebrání nezletilé z rodiny přiměřená, respektive jaká mírnější opatření samotnému odebrání předcházela (část C.1). Dále se vyjádřím k možnostem rodičů jednat s orgánem sociálně-právní ochrany prostřednictvím jejich zástupce nebo zmocněnce (část C.2). C.1 Sociálně-právní ochrana nezletilé před jejím odebráním z prostředí matky Pro účely svého dalšího hodnocení zmiňuji, že ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen čl. 32 Listiny základních práv a svobod.[3] Domáhat se v něm uvedených práv je možné v mezích zákonů, které je provádějí, mimo jiné zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Lidskoprávní ochrana dítěte vychází z toho, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm.[4] Česká republika jako smluvní strana Úmluvy o právech dítěte je povinna zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž musí brát ohled na práva a povinnosti jeho rodičů nebo zákonných zástupců a musí pro to činit všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.[5] Model péče o dítě je postaven na předpokladu, že rodiče znají zájmy svého dítěte nejlépe, dokážou je naplňovat a chránit. Úmluva o právech dítěte presumuje, že rodiče svými rozhodnutími vždy hájí zájem dítěte. Státní zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi odůvodněný zájmem dítěte musí být tedy co nejzdrženlivější.[6] Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 garantuje právo na respektování soukromého a rodinného života. Jediným legitimním cílem odebrání dítěte z rodičovské péče je ochrana práv dítěte. Hlavním způsobem řešení situace ohroženého dítěte má být přitom vždy ozdravění rodinného prostředí a sanace vlastní rodiny dítěte, nikoli jeho odebrání rodičům.[7] Před odnětím dítěte z péče rodičů musí státní orgány předem zhodnotit dopad rozdělení rodiny na rodiče i dítě a zvažovat možná alternativní řešení, zejména preventivní opatření.[8] V případě, kdy je dítě na základě rozhodnutí státního orgánu vychováváno mimo svou rodinu, má stát pozitivní závazky působit ke znovusjednocení rodiny.[9] Podle čl. 8 Úmluvy o právech dětí se státy zavazují respektovat právo dítěte na zachování rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů. Rodina požívá zvláštní zákonné ochrany také podle nové úpravy občanského zákoníku.[10] Pokud jde o možné nařízení ústavní výchovy, tehdy platný zákon o rodině[11] stanovoval, že jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Výchova dítěte je vážně narušena závadnými projevy vlastních rodičů nebo dalších osob, se kterými se dítě stýká, výchovnou nezpůsobilostí rodičů, jejich asociálním chováním, vlivy širšího rodinného prostředí. V takovém případě již došlo k vážnému narušení výchovy a ústavní výchova musí plnit nápravnou funkci.[12] Podezření na pohlavní zneužívání dítěte zcela jistě představuje legitimní a zcela dostatečný důvod pro odebrání dítěte z rodiny,[13] a to dokonce v případech, kdy se rodiče na zneužívání přímo nepodíleli, avšak nedokázali mu zabránit.[14] V posuzovaném případě je třeba zdůraznit, že samotnému odebrání nezletilé z rodiny předcházel nejen závažný incident, který poodhalil její možné sexuální zneužívání přítelem matky, ale především postoj matky k řešení vzniklé situace. Vezmeme-li v úvahu základní pravidlo, že jsou to právě rodiče, kteří jsou zodpovědní za výchovu a příznivý vývoj svých dětí, nelze než poukázat na značné selhání matky v naplňování práv a povinností vyplývajících z její rodičovské zodpovědnosti,[15] pokud nezletilou vystavila riziku dalšího zneužití tím, že osobě podezřelé z páchání závažné trestné činnosti na svém dítěti je opakovaně svěřila do péče bez možnosti jakékoli kontroly nad průběhem setkání. Přitom byla matka dotčeným úřadem prokazatelně informována nejen o osobě podezřelého (muž, který byl za pohlavní zneužívání osoby mladší 15 let pravomocně odsouzený a jenž se ambulantně léčí pro psychiatricko-sexuální onemocnění), ale také o rizicích, která jeho péče o nezletilou přinášejí (další možné zneužití nezletilé), jakož i o opatřeních, jež je nutné přijmout za účelem ochrany nezletilé (neumožnit nezletilé pobývat o samotě s podezřelým). Stranou ponechávám tu skutečnost, že matka pro svěření dítěte do péče cizí osoby pravděpodobně neměla žádný důvod, neboť byla dlouhodobě nezaměstnaná a šetřením nebyly zjištěny ani žádné jiné překážky v péči o dítě. Podle mého názoru byl matce ponechán dostatečný prostor, aby se se vzniklou situací vypořádala v rámci svých rodičovských kompetencí. Matka tento prostor nijak nevyužila a svým nezodpovědným a laxním přístupem potvrdila nutnost zásahu orgánů veřejné moci do rodiny, a to i přestože pozitivní vztah a silné citové pouto mezi matkou a dcerou nebylo nikdy zpochybněno. Pokud mám hodnotit náročnost situace, se kterou se matka jako rodič potýkala, uvádím, že ochrana nezletilé byla plně v jejích možnostech, neboť spočívala pouze v osobní péči o nezletilou, respektive nesvěřování dítěte do péče cizích osob nebo alespoň podezřelé osoby. Vlivem výsledků rozhodovací činnosti soudu matka dceru převzala do péče ještě před rozhodnutím odvolacího soudu. Na matku bylo ze strany dotčeného úřadu působeno zejména v tom směru, aby o nezletilou řádně pečovala, neponechávala ji v péči cizích osob, zařídila si sociální dávky apod. Šetřením v domácnosti bylo následně zjištěno, že nezletilá spala v pokoji s bývalým přítelem matky a matka s novým přítelem v ložnici. Matka tedy dceru nadále vystavovala rizikovému chování jiných osob - přes působení dotčeného úřadu a hrozící odebrání nezletilé. Ubytování v azylovém domě matka po delším váhání odmítla, neboť především chtěla žít společně s dcerou a aktuálním přítelem. Shrnu-li výše uvedené, pak musím dát dotčenému úřadu za pravdu, že za dané situace by nebylo možné v rodině účinně vykonávat dohled, a tím zajistit nezletilé potřebnou ochranu před negativními vlivy cizích osob, jimiž je matka obklopena. Proto bylo adekvátní podpořit v danou chvíli její odebrání z rodiny, minimálně do doby objasnění podílu matky na zneužívání nezletilé. V souvislosti se situací nezletilé, která (z důvodu špatné finanční situace matky) ve škole nemohla navštěvovat zájmové kroužky, závěrem připomínám minimální sociální standardy podle Úmluvy č. 102, o minimální normě sociálního zabezpečení,[16] podle níž je zajištění péče o děti krytou sociální událostí. Pomoc státu rodičům, kteří pečují o děti, je zakotvena zejména v právních předpisech sociálního zabezpečení, státní sociální podpory, sociálně-právní ochrany dětí či v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Dotčený úřad sice matce doporučoval, aby se šla na pobočku úřadu práce zeptat, na jaké sociální dávky má nárok, nicméně se domnívám, že v dané situaci měl matku přímo poučit o možnosti žádat o mimořádnou okamžitou pomoc, neboť tato je mimo jiné určena také pro pokrytí potřeb nezaopatřených dětí souvisejících s jejich zájmovou činností. C.2 Právo rodiče zmocnit jiného k jednání s orgánem sociálně-právní ochrany dětí V souvislosti s rizikovým těhotenstvím matky vyvstal další problematický bod ve spolupráci dotčeného úřadu s matkou, a to otázka jejího možného zastoupení při jednáních s úřadem. Za tím účelem byla do spisové dokumentace založena plná moc vystavená na přítele matky L. B. Sociální pracovnice tuto plnou moc neuznala a dále trvala na jednání přímo s matkou. Uvedený postup stěžovatelka prostřednictvím svého zmocněnce napadla stížností podle ustanovení § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dotčený úřad shledal stížnost nedůvodnou, když věc posoudil následovně. Vzhledem k širokému rozsahu plné moci (ve věci "nezletilé a věcí s ní spojených v plném rozsahu bez jakéhokoli omezení") bylo dotčeným úřadem zhodnoceno, že matka cestou dohody o plné moci převádí na svého aktuálního přítele práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti.[17] Dále orgán sociálně-právní ochrany dětí zpochybnil osobu zmocněnce, neboť podle něj jde o osobu trestanou, nezaměstnanou, bytově závislou na osobě bývalého přítele matky a bez dlouhodobého citového vztahu k nezletilé. Byť jsem přesvědčena o tom, že uzavřením dohody o plné moci se nelze zbavit povinnosti rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dostavit se na výzvu orgánu sociálně-právní ochrany dětí k osobnímu jednání a poskytnout nezbytné informace, nemohu souhlasit s posouzením předložené plné moci tak, jak to učinil dotčený úřad, a ani s jeho odůvodněním. Zákonné podmínky pro možné zastoupení rodiče nalezneme v prvé řadě v tehdy platném občanském zákoníku. Podle něj[18] je možné dát se při právním úkonu zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 33 (které lze podpůrně využít i pro jednání se správním orgánem mimo správní řízení) stanoví, že si účastník může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí, plnou moc lze udělit i ústně do protokolu a v téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.[19] Úprava smluvního zastoupení v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí[20] zakotvena není. V celém předpisu se s osobou zmocněnce rodičů počítá prakticky pouze v případě, pokud jde o nahlížení do spisové dokumentace.[21] Popsaný stav však nelze vyložit způsobem, že rodič, vyjma zmíněného nahlédnutí do spisové dokumentace, nemůže být v jednání s orgánem sociálně-právní ochrany dětí zastoupen. Podle ustanovení § 53 odst. 2 výše jmenovaného zákona je rodič povinen spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany při ochraně zájmů a práv dítěte, na výzvu příslušného orgánu sociálně-právní ochrany se dostavovat k osobnímu jednání, předložit listiny a další doklady a poskytnout nezbytné informace, je-li jich třeba pro výkon sociálně-právní ochrany, umožnit za podmínek uvedených v § 52 odst. 3 návštěvu zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany a zaměstnance obce s rozšířenou působností zařazeného do obecního úřadu v obydlí, popřípadě v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv. Důvodová zpráva k zákonu č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, zdůrazňuje, že předpokladem kvalitního výkonu sociálně-právní ochrany dětí je možnost získávání potřebných informací a údajů týkajících se dítěte, jeho rodičů, dalších osob odpovídajících za výchovu, prostředí, v němž dítě žije apod. Jedním ze způsobů, jak uvedené informace získat, je možnost přímého, bezprostředního a osobního styku zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany dětí s dítětem a rodinou. Jak vyplývá z ustanovení § 1 zákona č. 539/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, hlavním úkolem orgánů sociálně-právní ochrany dětí je působení k obnovení narušených funkcí rodiny. Z ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) plyne povinnost obecního úřadu působit na rodiče, aby si plnili povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti.[22] Shrnu-li výše uvedené, je nemyslitelné, aby úřady pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí neměly možnost za účelem sanace rodiny působit přímo na rodiče či děti. Ozdravovat rodinu prostřednictvím zmocněnce totiž nelze. Jediný možný výklad předestřené právní úpravy s ohledem na smysl a účel poskytované sociálně-právní ochrany dětí je, že rodiče se v jednání s orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou dát zastoupit, to je však nezbaví povinnosti dostavovat se na výzvu příslušného úřadu k osobnímu jednání. V takovém případě musí být rodiči, jenž zmocnil jiného k jednání v dané věci, umožněno, aby se osoba zmocněnce probíhajícího jednání účastnila. Vyloučení konkrétní osoby, pokud by se během jednání chovala nepřístojně,[23] tím není nikterak dotčeno. O jiný případ jde, pokud by dotčený úřad chtěl vyloučit osobu konkrétního zmocněnce bez spojitosti s jeho vystupováním během jednání. V takové situaci je třeba mít na paměti, že právní předpisy nekladou na osobu zmocněnce žádné specifické požadavky, vyjma požadavku na svéprávnost,[24] proto je jeho vyloučení možné pouze v zájmu dítěte s řádným odůvodněním. V každém případě platí, že je potřeba situaci vysvětlit nejprve rodiči, neboť spolupráce v atmosféře důvěry je pro účinný výkon sociálně-právní ochrany klíčová. Naopak v případech, které nejsou spojeny se sanačním působením příslušného úřadu na rodinu, nebo když není, co by rodič v jednání osobně vykonal (typicky půjde o předávání listin a dokladů), není možné osobní účast rodiče vymáhat. V posuzovaném případě byla plná moc zhodnocena jako neplatná a jako s takovou s ní bylo nakládáno. Byť souhlasím s postojem úřadu, že bylo potřeba osobně jednat s matkou, nemohu akceptovat odůvodnění, pro které nebyl připuštěn její zmocněnec. D - Závěry Uzavřením dohody o plné moci se nelze zbavit povinnosti rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dostavit se na výzvu orgánu sociálně-právní ochrany dětí k osobnímu jednání a poskytnout nezbytné informace, jde-li o realizaci práv a povinností bytostně spojených s rodičovskou odpovědností, které jsou ze své podstaty nepřenositelné. Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem dospěla k přesvědčení, že se Městský úřad T. při výkonu sociálně-právní ochrany nezletilé K. Č. nedopustil pochybení spočívajícího v nedostatečném preventivním působení na matku nezletilé s cílem zabránit jejímu odebrání z rodiny. Výhrady mám však k odůvodnění vyjádření dotčeného úřadu ke stížnosti stěžovatelky týkající se práv rodičů zmocnit jiného k jednání s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. S ohledem na vývoj případu, a zejména na převzetí případu Městským úřadem B. v září 2013, své šetření uzavírám ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Zprávu o šetření zasílám starostovi města T. a o svých zjištěních a závěrech informuji rovněž stěžovatelku V. Č. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv [1] Zpráva krizového centra pro děti ze dne 25. 6. 2012. [2] Po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, když meritorně ve věci nebylo doposud rozhodnuto. [3] Čl. 32 Listiny základních práv a svobod stanoví: (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. (3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. (6) Podrobnosti stanoví zákon. [4] Deklarace práv dítěte z roku 1959. [5] Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. [6] Komentář k čl. 32 Listiny základních práv a svobod. [7] Tomu odpovídá také koncept ustanovení § 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že sociálně-právní ochranou dětí se rozumí zejména: a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, d) zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. [8] Rozsudek ESLP: P., C. a S. proti Spojenému království. [9] Rozsudek ESLP: Olsson proti Švédsku. [10] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [11] Ustanovení § 46 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. [12] Komentář k ustanovení § 46 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. [13] T. P. a K. M. proti Spojenému království, č. 28945/95, dále např. čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. [14] Covezzi a Morselli proti Itálii, č. 52763/99, zneužívání členy širší rodiny, kteří děti často hlídali. [15] Podle ustanovení § 31 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, rodičovská zodpovědnost zahrnuje práva a povinnosti: a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, c) při správě jeho jmění. Rodiče jsou povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. [16] Publikované pod č. 461/1991 Sb. 2007. [17] Vyjádření Městského úřadu T. ze dne 19. 4. 2013. [18] Ustanovení § 31 a násl. tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. [19] Zmocnění může být uděleno: a) k určitému úkonu, skupině úkonů nebo pro určitou část řízení, b) pro celé řízení, c) pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo bez omezení v budoucnu; podpis na plné moci musí být v tomto případě vždy úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného správního orgánu, popřípadě udělena do protokolu, nebo d) v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona. [20] Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. [21] Ustanovení § 55 odst. 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (Nahlížet do spisové dokumentace vedené o dítěti, nejde-li o část týkající se správního řízení, je oprávněn na základě písemné žádosti pouze rodič dítěte, kterému náleží rodičovská odpovědnost, nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte nebo jejich zástupce na základě písemně udělené plné moci.). [22] Tehdy zodpovědnosti. [23] Podpůrně ustanovení § 63 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. [24] Tehdy způsobilost k právním úkonům.