Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 12. března 2015 Sp. zn.: 6685/2013/VOP/MS Zpráva o šetření z vlastní iniciativy ve věci zemřelého A. T. T. Prostřednictvím nevládní organizace jsem se dozvěděla o úmrtí odsouzeného vietnamské národnosti. Ten se měl nacházet ve věznici A., odkud byl odeslán na vyšetření do vězeňské nemocnice B., kde mu byl přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů a následně v civilním zdravotnickém zařízení v C. zemřel. A - Předmět šetření Podle informací o úmrtích vězněných osob, které mi Vězeňská služba ČR poskytuje, jsem zemřelého ztotožnila jako A. T. T., nar. XX. Zemřel 14. 9. 2013 poté, co byl od 2. 9. 2013 hospitalizován ve Fakultní nemocnici C.. S ohledem na pochybnosti ohledně úmrtí odsouzeného jsem ve věci zahájila šetření z vlastní iniciativy podle ustanovení § 9 odst. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, s cílem zjistit příčinu úmrtí a po právní stránce též prověřit zdravotní péči, která úmrtí pana A. T. T. předcházela. B - Skutková zjištění Ze zdravotnické dokumentace pana A. T. T. jsem zjistila, že zemřel v důsledku infekčního onemocnění. S ohledem na povinnost mlčenlivosti ve vztahu k informacím o zdravotním stavu pana A. T. T., vyplývající ze zákona o zdravotních službách[1], blíže nekomentuji jeho onemocnění ani kvalitu zdravotní péče jemu dostupné, ostatně to je otázka výsostně medicínská. Mohu pouze shrnout, že zdravotní péče jako taková byla panu A. T. T. dostupná, a to bez ohledu na to, že nebyl zdravotně pojištěn. Naopak jsem ze zdravotnické dokumentace zjistila, že mezi stěžovatelem a lékaři existovala poměrně silná jazyková bariéra. V dokumentaci se opakovaně vyskytují údaje o tom, že pacient nerozumí česky.[2] Přesto v dokumentaci pacienta není žádný údaj o tom, že by byl pro komunikaci s pacientem k dispozici tlumočník. Za této situace se nelze domnívat, že by ošetřující lékaři měli k dispozici např. úplnou a přesnou anamnézu, což mohlo mít vliv na řádné a včasné stanovení diagnózy. Dodávám, že v případě pana A. T. T. se nejednalo o jednorázová ošetření v časové tísni, kdy by zajištění tlumočníka nebylo prakticky proveditelné, ale o opakovaná vyšetření.[3] Z mých dalších šetření[4] vyplývá, že neustanovování tlumočníků v těchto případech (tedy poskytování zdravotní péče osobám s jazykovou bariérou) je zřejmě běžnou praxí napříč věznicemi. Tento závěr potvrzují i dosavadní zjištění ze systematických návštěv věznic. Naopak jsou tyto případy provizorně řešeny prostřednictvím tlumočení dalšími odsouzenými, kteří ovládají stejný jazyk jako pacient. C - Hodnocení věci ochránkyní Fakt, že v mnou zjištěných případech tlumočník není (nebyl) zajištěn vůbec a v některých je zajištěn pouze z řad odsouzených, není v souladu s požadavky, které na poskytovatele zdravotnických služeb klade zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"). Podle § 30 odst. 1 zákona o zdravotních službách: "Pacient se smyslovým postižením nebo s těžkými komunikačními problémy zapříčiněnými zdravotními důvody má při komunikaci související s poskytováním zdravotních služeb právo dorozumívat se způsobem pro něj srozumitelným a dorozumívacími prostředky, které si sám zvolí, včetně způsobů založených na tlumočení druhou osobou. V případě osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence ustanoví tlumočníka Vězeňská služba České republiky." Považuji za naprosto nezbytné, aby Vězeňská služba ČR ustanovovala v těchto případech pacientům s obdobnou jazykovou bariérou jako u stěžovatele tlumočníka. Tlumočník by měl být vždy přítomen při ošetření stěžovatele v ordinaci, s výjimkou případů, kdy sám stěžovatel vyhodnotí potřebu tlumočníka jako zbytnou. O skutečnosti, že byl při vyšetření či jiném zdravotním výkonu přítomen tlumočník, by měl být vždy záznam ve zdravotnické dokumentaci stěžovatele, aby bylo zcela prokazatelné, že věznice nezanedbala svoji povinnost, kterou jí ukládá zákon o zdravotních službách. Ostatně obdobně i Evropská vězeňská pravidla[5] stanoví v bodu 38.3: "Jazykové potřeby je nutno zajišťovat pomocí kvalifikovaných tlumočníků." Krátce se musím zmínit k osobě tlumočníka. Nepovažuji za nutné, aby se jednalo o osobu, která je zapsaná v seznamu znalců a tlumočníků (§ 7 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů). Taková osoba by byla velmi pravděpodobně pro věznici v daný okamžik obtížně zajistitelná a i náklady na tlumočení by byly zřejmě velmi vysoké. Z takového důvodu je, dle mého názoru, možno přizvat k tlumočení jakoukoliv osobu, která je schopna tlumočit na odpovídající úrovni, ale současně by se nemělo jednat o jiného odsouzeného, neboť tak jak by neměl být stěžovatel závislý na péči o svou osobu ze strany jiných odsouzených, neměl by být odkázán ani při tlumočení zejména svých zdravotních obtíží na jiném odsouzeném. O informacích o zdravotním stavu, které se třetí osoba při tlumočení dozví, by měla zachovávat z pochopitelných důvodů mlčenlivost, což by před zahájením tlumočení měla stvrdit svým podpisem. D - Závěry Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěla k přesvědčení, že se Vězeňská služba ČR dopouští pochybení spočívajících v nezajišťování tlumočníka odsouzeným s jazykovou bariérou při poskytování zdravotních služeb. Tato praxe je, jak vyplývá z mých dalších šetření, rozšířená mezi většinou věznic. Zprávu o šetření proto zasílám generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR brig. gen. PhDr. Pavlu Ondráškovi a žádám, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil ke zjištěným pochybením a informoval mě o výsledcích kontroly a přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje mé dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv (zpráva je opatřena elektronickým podpisem) [1] Ustanovení § 51 odst. 5 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. [2] Namátkou např. propouštěcí zpráva ze dne 2. 7. 2010, záznam ze dne 18. 7. 2013, záznam ze dne 24. 7. 2013, dále informované souhlasy datované v červenci 2013 jsou psány v češtině, chybí však údaj o tom, že by byly přeloženy, přesto jsou pacientem podepsány. [3] V březnu 2009 byl pan A. T. T. dodán do výkonu vazby, 17. 12. 2009 byl převeden do výkonu trestu, zemřel 14. 9. 2013. [4] Případy sp. zn. 4420/2014/VOP/JM - Věznice Pardubice, sp. zn. 4086/2014/VOP/MS - Věznice Kynšperk nad Ohří. [5] Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy.