Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 11. března 2015 Sp. zn.: 253/2012/DIS/VP Zpráva o šetření ve věci diskriminace z důvodu státní příslušnosti v oblasti výplaty sociálního stipendia Na veřejného ochránce práv se obrátila paní A. Š. (dále jen "stěžovatelka") se stížností na postup univerzity X., sídlem xxx (dále jen "Univerzita"), ve věci nepřiznání sociálního stipendia. Zákon o vysokých školách podmiňuje přiznání sociálního stipendia, mimo jiné, přiznáním přídavku na dítě. Jelikož stěžovatelce, jakožto občance Slovenské republiky, nebyl přídavek na dítě přiznán, domnívá se, že tato podmínka znevýhodňuje zahraniční studenty. Stěžovatelka tak má za to, že v důsledku této podmínky jí stipendium nebylo přiznáno kvůli jejímu občanství, čímž mělo být porušeno její právo na rovné zacházení. A - Předmět šetření Předmětem šetření veřejného ochránce práv bylo posoudit, zda nebylo dotčeno právo stěžovatelky na rovné zacházení.[1] Eventuálně podpořit stěžovatelku v řízení před správním soudem, nebo jí případně pomoci dosáhnout uspokojení ve smyslu § 62 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.[2] Veřejný ochránce práv působí především k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně o veřejném ochránci práv. Působnost ochránce se tak nevztahuje na vysoké školy,[3] byť při udělování stipendií vykonávají státní správu. Z těchto důvodů jsem se v rámci šetření nezabývala postupem Univerzity při udělování stipendií z pohledu správního práva. B - Skutková zjištění Stěžovatelka pochází ze Slovenska, kde v současnosti žije i její rodina. V roce 2009 se stala studentkou fakulty Y. Předtím žádný bližší vztah k České republice nerozvíjela. V době podání stížnosti byla studentkou 8. semestru, tj. čtvrtého ročníku, přičemž studium trvá šest let. O sociální stipendium stěžovatelka požádala až v říjnu roku 2012, neboť do té doby byl příjem jejího otce, jediné výdělečně činné osoby její rodiny, dostatečný. Počátkem roku 2012 příjem otce poklesl na polovinu, a tudíž se stala pro stěžovatelku existenčně významnou otázka, zda jí bude přiznáno sociální stipendium. Podle jejího tvrzení by nepřiznání stipendia mohlo vést k ukončení studia z důvodu nedostatku finančních prostředků. K doložení svízelné sociální situace své rodiny stěžovatelka předložila srovnání životního minima a příjmu její rodiny. V souladu s českou právní úpravou stěžovatelka korektně vypočetla životní minimum rodiny na 15.060,- Kč. Podle slovenské úpravy životní minimum rodiny činí 685,60 EUR, cca 18.806,- Kč. Příjem stěžovatelčiny rodiny činí 21.238,- Kč. Z těchto důvodů stěžovatelka dne 20. listopadu 2012 požádala o přiznání sociálního stipendia pro akademický rok 2012/2013. Její žádost ale byla dne 27. listopadu 2012 rozhodnutím prorektora, č. j. aaa, zamítnuta z důvodu nesplnění podmínek pro přiznání sociálního stipendia, vymezených ustanovením § 91 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů. Jednou z podmínek je přiznání přídavku na dítě podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Tato sociální dávka ale stěžovatelce přiznána nebyla, a proto byla její žádost o sociální stipendium zamítnuta. O přezkoumání uvedeného rozhodnutí stěžovatelka včas, tj. dne 19. prosince 2012, požádala rektora. Ten rozhodnutí pověřeného prorektora rozhodnutím č. j. bbb ze dne 18. února 2013 potvrdil, neboť dospěl ke stejnému závěru ohledně nenaplnění podmínek přiznání sociálního stipendia podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách.[4] V rámci šetření byla o vyjádření požádána také Univerzita. Rektor, pan X. Y., ve své odpovědi ze dne 30. července 2013 mimo jiné uvedl, že Univerzita poskytuje i jiná stipendia, nežli sociální podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách. Upozornil na ustanovení čl. 10 Stipendijního řádu Univerzity,[5] podle kterého lze přiznat studentu stipendium v případech hodných zvláštního zřetele.[6] Dále rektor uvedl, že studenti nejsou, a to ani v rámci evidence žádostí, rozděleni podle státního občanství. Nelze proto určit, kolik studentů ze zahraničí žádá o sociální stipendium. Nicméně v průběhu akademických roků 2011/2012 a 2012/2013 byla pro nepřiznání přídavku na dítě odmítnuta pouze jediná žádost, a to stěžovatelčina. Podezření, že zahraniční studenti jsou v otázce přiznávání sociálního stipendia diskriminováni, rektor popřel s tím, že požadavek pobírání přídavku na dítě je "souborem objektivních kritérií pro posouzení nároku na danou sociální dávku". B.1 Správní žaloba Stěžovatelka se v průběhu šetření rozhodla bránit svá práva také prostřednictví žaloby, kterou podala dne 8. dubna 2013 proti rozhodnutí rektora ze dne 18. února 2013, jímž se potvrzuje rozhodnutí prorektora ze dne 27. listopadu 2012, o zamítnutí žádosti o přiznání sociálního stipendia. Tuto žalobu řešil pod sp. zn. 62 Af 21/2013 Krajský soud v Brně. Krajský soud dospěl k závěru, že jednou z podmínek pro vznik nároku na stipendium podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách je existence bezprostředního (přímého, úzkého) vztahu žadatele ke státu. Stěžovatelka považovala takovou podmínku za diskriminační. Krajský soud se s tímto tvrzením vzhledem k závěrům Soudního dvora ve věcech Bidar[7] a Förster[8] neztotožnil,[9] neboť podle jeho názoru není vztah stěžovatelky k České republice dostatečně úzký, a že podmínky přiznání stipendia podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách neodporují zákazu rozlišování mezi občany Unie z důvodu jejich státní příslušnosti. Stěžovatelka dále namítala nesprávné posouzení své žádosti, neboť Univerzita zkoumala její žádost pouze z pohledu ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách a nikoliv z pohledu ustanovení § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách. Krajský soud se s tvrzením stěžovatelky ztotožnil a uvedl, že stipendium podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách je jen jedním ze stipendií vyplácených podle ustanovení § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách, a proto nelze žádost o sociální stipendium zamítnout pouze s odkazem na nesplnění podmínek ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách. Z těchto důvodů krajský soud rozhodnutí rektora zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. C - Hodnocení věci ochránkyní Předkládaný případ se dotýká několika témat. Stěžovatelka v prvé řadě namítá nerovné zacházení z důvodu státní příslušnosti. Samotné nerovné zacházení mělo spočívat v nepřiznání sociálního stipendia. Z těchto důvodů považuji za nezbytné věnovat se otázce nejen rovného zacházení, ale také podmínkám přiznání sociálního stipendia a jejich vztahu k zahraničním studentům. V následující části proto postupuji od dílčích otázek přiznání stipendia a volného pohybu občanů Unie ke komplexní problematice diskriminace z důvodu státní příslušnosti. C.1 Vnitrostátní právní úprava v oblasti sociálních stipendií Z pohledu výkonu veřejné moci můžeme rozlišit univerzitní stipendia, vyplácená z vlastních prostředků vysoké školy v rámci výkonu akademické samosprávy,[10] a státní stipendia, vyplácená z dotace nebo z příspěvku státu v rámci výkonu přenesené státní správy. Udělování státních stipendií je rámcově upraveno ustanovením § 91 zákona o vysokých školách systematicky zařazeného do části zákona upravujícího výkon státní správy. Vysoká škola tak při jejich udělování vykonává státní správu. Státní stipendia lze udělit pouze v zákonem uvedených případech.[11] Jedním z nich je i tíživá sociální situace studenta.[12] Samotné udělování stipendií je svěřeno jednotlivým vysokým školám, které vlastní normou, stipendijním řádem, stanoví bližší podmínky přiznání stipendia ze zákonem vymezených důvodů.[13] Výjimkou z této poměrně široké diskreční pravomoci je sociální stipendium udělované podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách. V tomto jediném případě jsou podmínky udělení stipendia stanoveny přímo zákonem. Vysoké školy při udělování tohoto stipendia neprovádí žádné uvážení, ale pouze kontrolují splnění podmínek. Podmínky pro přiznání uvedeného stipendia jsou následující: rozhodný příjem rodiny nepřevyšuje životní minimum rodiny zvýšené o 50 % a student má nárok na přídavek na dítě. Z údajů poskytnutých stěžovatelkou mám za to, že první podmínku splnila.[14] Stěžovatelce nebylo poskytnuto stipendium právě s poukazem na neexistenci nároku na přídavek na dítě. Přídavek na dítě je sociální dávkou poskytovanou podle zákona o státní sociální podpoře. Pro poskytnutí přídavku na dítě musí žadatel splnit obecné podmínky, tj. náležet do okruhu oprávněných osob,[15] a také zvláštní podmínky vymezené ustanovením § 17 zákona o státní sociální podpoře.[16] Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o státní sociální podpoře lze sociální dávky poskytnout také cizincům, ale pouze mají-li na území České republiky trvalý pobyt a bydliště, případně ve výjimečných případech uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Stěžovatelka nesplňovala podmínky pro žádnou z uvedených výjimek. Trvalý pobyt vzniká občanům Unie po pěti letech nepřetržitého legálního pobytu na území jiného členského státu.[17] Podmínka trvalého pobytu a bydliště se vztahuje i na osoby posuzované společně s příjemcem podpory.[18] Proto by na území České republiky musela spolu se stěžovatelkou pobývat po dobu pěti let celá její rodina, k čemuž nedošlo. Navíc ani stěžovatelka v době žádosti o stipendium nesplňovala podmínky pro přiznání trvalého pobytu. Z těchto důvodů stěžovatelce v souladu s účinnou právní úpravou nesvědčil nárok na stipendium podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách. Stipendium podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách není jediným sociálním stipendiem. Jde pouze o zvláštní případ sociálního stipendia. Není proto vyloučeno, aby vysoká škola poskytovala podle vlastních podmínek sociální stipendium, a to na základě ustanovení § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách. Vypsání takového stipendia závisí na uvážení školy. Pokud se však rozhodne vyplácet i jiné sociální stipendium, musí podmínky jeho přiznání stanovit ve stipendijním řádu. Stipendijní řád Univerzity ale žádné takové stipendium neobsahuje. Tím ovšem není vyloučena možnost, že obdobné stipendium vypsala v rámci stipendijního programu některá z oprávněných osob.[19] Stipendijní řád Univerzity totiž rozlišuje stipendia přidělovaná na základě stipendijního řádu a na základě stipendijního programu, který je od stipendijního řádu odvozen. Vzhledem ke způsobu vyřízení stěžovatelčiny žádosti o přiznání sociálního stipendia se však jeví jako pravděpodobné, že Univerzita kromě stipendia podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách nepřiznává žádná jiná sociální stipendia ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách. Za sociální stipendium sui generis lze považovat i "Mimořádné stipendium", které Univerzita poskytuje podle ustanovení § 91 odst. 2 písm. e) zákona o vysokých školách "v případech zvláštního zřetele hodných".[20] Podle ustanovení čl. 10 Stipendijního řádu Univerzity "Mimořádné stipendium může ... přiznat studentovi rektor, děkan ... a to i bez žádosti." Byť se jedná o univerzální stipendium, lze je přiznat, právě pro jeho abstraktnost, i v případech tíživé sociální situace studenta. Vhodnost tohoto nástroje je navíc posílena tím, že stipendium lze přiznat i bez návrhu, tj. i v případech, kdy student neúspěšně žádá o sociální stipendium, např. z důvodu své neznalosti právní úpravy poskytování stipendií. C.2 Sociální stipendia a právo volného pohybu Poskytování sociálních dávek úzce souvisí s právem volného pohybu občanů Unie. Přiznání či nepřiznání dávky může v nejedné situaci ovlivnit možnost faktické realizace volného pohybu po území Unie. Poskytování sociálních dávek ostatním občanům Unie je proto regulováno též unijním právem. Svoboda volného pohybu je jednou z ústředních hodnot Unie a náleží mezi čtyři základní svobody Unie.[21] K podpoře realizace svobody pohybu přijal Evropský parlament a Rada směrnici č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen "Směrnice o volném pohybu "). Směrnice o volném pohybu konkretizuje podmínky výkonu práva volného pohybu a pobytu na území členských států občany Unie a jejich rodinnými příslušníky. Mimo jiné upravuje povinnost rovného zacházení s občany Unie, čímž navazuje na ustanovení čl. 18 SFEU.[22] Zvláštní pozornost je třeba věnovat ustanovení čl. 24 odst. 2 Směrnice o volném pohybu, které fakticky zužuje dosah práva na rovné zacházení podle ustanovení čl. 18 SFEU. Podle ustanovení čl. 24 odst. 2 Směrnice o volném pohybu totiž "není hostitelský členský stát povinen ... přiznat před nabytím práva trvalého pobytu vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium osobám jiným než zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové postavení a jejich rodinným příslušníkům." Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen "Soudní dvůr") považuje ustanovení čl. 24 odst. 2 Směrnice o volném pohybu za "výjimku ze zásady rovného zacházení stanovené v článku 18 SFEU", kterou je třeba vykládat restriktivně.[23] Lze proto shrnout, že pokud student, nebo jeho rodinný příslušník, není v hostitelském státě zaměstnán, může mu stát vyplácet sociální dávky v různé výši v závislosti na jeho (sekundární) státní příslušnosti. Ovšem pouze do doby, než studentovi vznikne právo trvalého pobytu. Poté s ním musí být zacházeno stejně jako s vlastním občanem. Soudní dvůr považuje za legitimní, pokud stát v zájmu udržení přijatelné míry zátěže veřejného rozpočtu poskytuje dávky pouze osobám, které dosáhly určitého stupně integrace.[24] Potřebného stupně integrace pro přiznání vyživovací podpory při studiu je dosaženo nejpozději po pěti letech nepřetržitého legálního pobytu, po nichž vzniká občanovi Unie právo trvalého pobytu.[25] Směrnice o volném pohybu ale nevylučuje, aby vnitrostátní úprava byla pro žadatele příznivější. C.3 Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti Ústřední ideou ochrany lidských práv, je rovná důstojnost všech lidských bytostí. Právo na rovné zacházení je proto, jakožto její přímý odraz, nedílnou součástí všech lidskoprávních katalogů. Jednou z podob práva na rovné zacházení je i právo nebýt diskriminován, tedy právo být respektován jako jedinečná bytost a nebýt posuzován pouze na základě domnělých skupinových znaků. Tematika diskriminace je proto reflektována nejen právem vnitrostátním,[26] ale i mezinárodním,[27] a v neposlední řadě právem unijním. A právě unijní úpravě práva na rovné zacházení se věnuji v této kapitole. Diskriminace je na unijní úrovni zakázána ustanovením čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Toto ustanovení uvádí demonstrativní výčet důvodů, které nesmí být kritériem rozlišování. Nadto ustanovení čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a zejména ustanovení čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"), zvlášť zakazují rozlišovat mezi občany Evropské unie pouze na základě jejich státního občanství. V reakci na zavedení unijního občanství vedle občanství národního, deklaruje ustanovení čl. 18 SFEU rovnost občanů Unie a právo na stejné zacházení bez ohledu na národní občanství. Obdobně se k této otázce vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. září 2001, Grzelczyk, C-184/99.: "Status občana Unie je totiž určen k tomu, být základním statusem státních příslušníků členských států umožňujícím těm z nich, kteří se nacházejí ve stejné situaci, požívat, bez ohledu na jejich státní příslušnosti a s výhradou výjimek výslovně stanovených v tomto ohledu, stejného právního zacházení." Unie, jakožto nadnárodní organizace byla vytvořena mezinárodními úmluvami. Nejedná se o státní zřízení vytvořené společenskou smlouvou,[28] ani o tradiční mezinárodní organizaci. Státy v rámci úmluv[29] přenesly část své suverenity na Unii, která užívá svěřenou pravomoc k dosažení společných cílů a ochraně deklarovaných hodnot. Unijní právo proto může regulovat pouze ty oblasti, ve kterých státy přenesly část výkonu své státní moci na Unii a z těchto důvodů je aplikace ustanovení čl. 18 SFEU omezena pouze na případy, které spadají do některé z oblastí lidského života upravených Smlouvou o Evropské unii nebo Smlouvou o fungování Evropské unie.[30] Případ stěžovatelky se týká poskytování sociálních dávek a vzdělávání, respektive mobility studentů. Obě zmíněné oblasti jsou upraveny SFEU. V oblasti sociální politiky Unie vykonává sdílenou pravomoc spolu se členskými státy.[31] V oblasti vzdělávání Unie podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnost členských států.[32] K otázce sociální podpory studentů vysokých škol se ostatně vyjádřil i Soudní dvůr, podle jehož setrvalého názoru tyto dávky spadají do oblastí regulovaných Smlouvami: "je třeba mít za to, že situace občana Unie, který legálně pobývá v jiném členském státě, spadá do působnosti Smlouvy ve smyslu prvního pododstavce čl. 12 ES [dnes čl. 18 SFEU] s ohledem na získání podpory poskytované studentům ať již ve formě dotované půjčky, nebo stipendia a směřující k pokrytí jeho životních nákladů".[33] V dřívější judikatuře Soudní dvůr dovozuje aplikaci ustanovení čl. 18 SFEU už jen ze samotné skutečnosti, že osoba využívá svobody pohybu a pobývá na cizím území legálně. V takovém případě musí státy respektovat výše zmíněné unijní občanství a zacházet se všemi občany Unie stejně: "Mezi situace spadající ratione materiae do působnosti práva Společenství patří ty, které se týkají výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, zejména ty, na které se vztahuje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které je přiznáno v článku 18 ES [dnes čl. 21 SFEU] ".[34] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že při poskytování sociálních dávek občanům Unie nesmí státy rozlišovat mezi žadateli na základě občanství.[35] V posuzovaném případě nebylo stipendium stěžovatelce přiznáno z důvodu nesplnění kritéria, které bylo z pohledu občanství neutrální (nesplnění podmínky trvalého pobytu a bydliště). Tato podmínka je neutrální pouze na první pohled, neboť ve skutečnosti dopadá méně příznivě zejména na osoby z jiných států Unie. Stěžovatelka proto mohla být znevýhodněna svou státní příslušností nepřímo. Ustanovení čl. 18 SFEU přitom zakazuje nejen diskriminaci přímou, ale i nepřímou: "Zásada rovného zacházení zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státního občanství, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku."[36] Opatření, které dopadá méně příznivě pouze na osoby z ostatních států, odporují zásadě rovného zacházení podle čl. 18 SFEU, ledaže je takové opatření (podmínka) objektivně zdůvodnitelné a přiměřené ke sledovanému cíli.[37] Tento závěr Soudní dvůr později upřesnil tak, že taková opatření jsou přípustná, pouze pokud "sledují cíl obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit jeho uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné".[38] Soudní dvůr ve své judikatuře také vyjevil, že považuje za legitimní, pokud stát poskytuje sociální dávky pouze osobám, které prokážou určitý stupeň integrace.[39] Podmínka trvalého pobytu a bydliště je tak objektivně zdůvodněna požadavkem na integraci žadatele. K přiměřenosti podmínky pětiletého pobytu se Soudní dvůr již také vyjádřil, a to v rozsudku Förster. Soudní dvůr uvedl, že podmínka pětiletého pobytu je vzhledem k požadavku dosažení určitého stupně integrace přiměřená.[40] Z těchto důvodů mám za to, že podmínky přiznání stipendia podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách jsou v souladu s právem na rovné zacházení podle čl. 18 SFEU a stěžovatelka nebyla diskriminována. D - Závěry Předkládaná zpráva se zabývá zákazem rozdílného zacházení s občany Evropské unie z důvodu jejich odlišného občanství. Stěžovatelka žádala o sociální stipendium, které ji však nebylo uděleno, protože neměla v době podání žádosti na území České republiky trvalý pobyt. Finanční prostředky, které stát může v rámci sociálních dávek rozdělit, nejsou neomezené, a proto vždy musí přijmout pravidla, která některou skupinu osob podpoří a jinou ponechá bez podpory. Přestože je na úvaze zákonodárce, jak vymezí podporovanou skupinu, nemůže tento výběr provést na základě některého ze zakázaných důvodů, jako například státní příslušnosti. Takové kritérium nesmí být obsaženo v podmínkách poskytnutí dávky (zde sociálního stipendia) ani nepřímo, tj. skrytě znevýhodňovat cizince.[41] Takové nepřímé omezení přístupu k sociálním dávkám je přípustné pouze v případě, že omezující opatření sleduje cíl obecného zájmu, použité prostředky jsou způsobilé cíle dosáhnout a jsou mu přiměřené.[42] Obecným zájmem, který zákonodárce v tomto případě sleduje, je zachování udržitelné míry zátěže veřejného rozpočtu, což ve shodě se Soudním dvorem považuji za legitimní cíl.[43] Domnívám se také, že přijaté opatření je způsobilé dosáhnout vytčeného cíle, nebo k jeho dosažení alespoň napomoci, neboť směřuje k vyloučení některých osob z poskytování předmětné dávky, čímž snižuje zátěž veřejného rozpočtu. Mám také za to, že podmínka pětiletého pobytu je přiměřená k požadavku na dosažení požadované míry integrace.[44] Z těchto důvodů se domnívám, že nedošlo k narušení stěžovatelčina práva na rovné zacházení a že současná úprava není v rozporu s ustanovením čl. 18 SFEU. Zprávu o šetření zasílám rektorovi univerzity X., panu X. Y., a laskavě jej žádám, aby se v případě potřeby ke zprávě vyjádřil do 30 dnů od jejího doručení. Zprávu o šetření zasílám též stěžovatelce. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv [1] Ustanovení § 1 odst. 5 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [2] Ustanovení § 21b písm. a) zákona o veřejném ochránci práv. [3] Srov. výklad e silentio legis ustanovení § 1 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv. [4] K otázce povahy ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách se blíže vyjadřuji v části C.2 Vnitrostátní právní úprava v oblasti sociálních stipendií. [5] Dostupný také z: http://www.... [6] Srov. ustanovení § 91 odst. 2 písm. e) zákona o vysokých školách. [7] Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 3. 2005, Bidar, C-209/03. [8] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 11. 2008, Förster, C-158/07. [9] Závěrům Soudního dvora EU se blíže věnuji v části C.1 Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti. [10] Jejich přiznání je tudíž závislé pouze na vůli vysoké školy. Ovšem ani v tomto případě se nemůže jednat o libovůli. Každé rozhodnutí orgánu veřejné správy, byť se jedná o orgán samosprávy, musí být řádně zdůvodněno. [11] Jednotlivé typy stipendií jsou vymezeny ustanovením § 91 odst. 2, 3, 4 zákona o vysokých školách. [12] Ustanovení § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách. [13] Ustanovení § 91 odst. 5 zákona o vysokých školách. [14] Životní minimum stěžovatelčiny rodiny činí 15.060,- Kč, což při zvýšení o 50 % činí 22.590,- Kč. Příjem stěžovatelčiny rodiny je ale pouze 21.238,- Kč. [15] Ustanovení § 3 zákona o státní sociální podpoře. [16] Rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,40. [17] Ustanovení čl. 16 odst. 1 Směrnice o volném pohybu. [18] Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře [19] Ustanovení čl. 3 Stipendijního řádu Univerzity. [20] Ustanovení čl. 10 Stipendijního řádu Univerzity. [21] Ustanovení čl. 21 SFEU. [22] Ustanovení čl. 24 odst. 1 Směrnice o volném pohybu. [23] Bod 33. rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 2. 2013, L. N., C-46/12. Obdobně: bod 44. Rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve spojených věcech C-22/08 a C-23/08, Athanasios Vatsouras (C‑22/08), Josif Koupatantze (C‑23/08) v. Arbeitsgemeinschaft (ARGE) Nürnberg 900 bod 54. a 56. Rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 10. 2012, Komise v. Rakousko, C-75/11. [24] Bod 57. rozsudku Soudního dvora ze dne 15. 3. 2005, Bidar, C-209/03. [25] Ustanovení čl. 16 odst. 1 a čl. 24 odst. 2 Směrnice o volném pohybu. [26] Zejména Listinou základních práv a svobod, nebo antidiskriminačním zákonem. [27] Např. Všeobecná deklarace lidských práv, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod atd. [28] Byť se vůle lidu nepopiratelně podílela na vytvoření Unie. [29] Srov. ustanovení čl. 1 Smlouvy o Evropské unii. [30] Jde o Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o fungování Evropské unie. [31] Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. b) SFEU. Blíže k sociální politice - Hlava X SFEU. [32] Ustanovení čl. 6 písm. e) SFEU. Blíže ke vzdělání a mobilitě studentů - Hlava XII SFEU. [33] Bod 42. rozsudku Soudního dvora ze dne 15. 3. 2005, Bidar, C-209/03. [34] Bod 24. rozsudku Soudního dvora ze dne 2. 10. 2003, Avello, C-148/02. [35] Obdobně bod 63. rozsudku Soudního dvora ze dne 12. května 1998, Martínez Sala, C‑85/96. [36] Bod 51. rozsudku Soudního dvora ze dne 15. 3. 2005, Bidar, C-209/03. [37] Bod 45. rozsudku Soudního dvora ze dne 27. 11. 1997, Meints, C-57/96. Obdobně též bod 20. rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 5. 1996, O´Flynn, C-237/94. [38] Naposledy v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, Larcher, C-523/13, bod 38. [39] Bod 57. rozsudku Soudního dvora ze dne 15. 3. 2005, Bidar, C-209/03. [40] Bod 54. rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 11. 2008, Förster, C-158/07. [41] Srov. bod 45. rozsudku Soudního dvora ze dne 27. 11. 1997, Meints, C-57/96. [42] Bod 38. rozsudku Soudního dvora ze dne 18. prosince 2014, Larcher, C-523/13. [43] Viz bod 57. rozsudku Soudního dvora ze dne 15. 3. 2005, Bidar, C-209/03. [44] Srov. bod 54. rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 11. 2008, Förster, C-158/07.