Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 11. února 2015 Sp. zn.: 4/2013/DIS/VP Zpráva o šetření ve věci diskriminace z důvodu světonázoru v oblasti přístupu ke zdravotní péči Na veřejného ochránce práv se v roce 2013 obrátila paní K. V. (dále jen "stěžovatelka") se stížností na jednání praktické lékařky pro děti a dorost MUDr. J. M. (dále též jen "lékařka"). Stěžovatelka chtěla zaregistrovat své nenarozené dítě u dětské lékařky ještě před porodem, ale poté, co projevila svůj zdrženlivý postoj k očkování dětí mladších jednoho roku, lékařka odmítla budoucího novorozence zaregistrovat. Stěžovatelka se proto domnívala, že tím byla diskriminována z důvodu světonázoru. A - Předmět šetření Předmětem mého šetření bylo posoudit, zda bylo dotčeno stěžovatelčino právo na rovné zacházení, případně zda bylo dotčeno právo jejího nenarozeného dítěte na přístup ke zdravotní péči. V rámci šetření jsem se zabývala také otázkou, zda Krajský úřad kraje X. (dále též jen "krajský úřad") postupoval při šetření stížnosti na lékařku v souladu s právem a principy dobré správy. B - Skutková zjištění a průběh šetření B.1 Tvrzení stěžovatelky V listopadu 2012 navštívila - v té době těhotná - stěžovatelka ordinaci lékařky z důvodu osobního setkání a domluvy na přijetí jejího zatím nenarozeného dítěte do lékařské péče. Při tomto setkání stěžovatelka projevila svůj rezervovaný postoj k očkování novorozeňat, a také uvedla, že se zajímá o problematiku očkování malých dětí. Z literatury nabyla přesvědčení, že by její dítě mělo být očkováno až po dosažení jednoho roku věku. Tuto variantu chtěla s lékařkou projednat, avšak ta jakýkoliv výjimečný postup odmítla a trvala na povinném očkování v běžných termínech. Jelikož ani jedna ze stran nepřesvědčila druhou o svém stanovisku, lékařka reagovala na tuto situaci tím, že odmítla nenarozené dítě registrovat pro zásadní neshodu s matkou budoucího dětského pacienta na způsobu poskytování zdravotní péče. Stěžovatelka se domnívala, že uvedené jednání lékařky bylo neetické a současně šlo o diskriminaci z důvodu jejího světonázoru. Proto podala stížnost České lékařské komoře, krajskému úřadu, oborové zdravotní pojišťovně, a konečně i podnět ochránci, a to za účelem zjednání nápravy. Veřejný ochránce práv, tehdy ještě můj předchůdce JUDr. Pavel Varvařovský, zahájil v této věci šetření a vyzval lékařku, vedoucího odboru zdravotnictví krajského úřadu, předsedu revizní komise okresního sdružení České lékařské komory v Y., a také revizní lékařku oborové zdravotní pojišťovny k vyjádření. B.2 Vyjádření lékařky Lékařka ve svém vyjádření uvedla, že nelze léčit pacienta, který svému lékaři nedůvěřuje, a proto stěžovatelce doporučila, aby vyhledala jiného lékaře, který bude více nakloněn jejímu přesvědčení o nevhodnosti očkování dětí do jednoho roku věku. Dále uvedla, že vzhledem k postoji stěžovatelky k očkování by nemohla o dítě zodpovědně pečovat, a proto podle ustanovení § 48 odst. 1 a 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), předem odmítla převzít zodpovědnost za zdravotní péči o novorozence po jeho narození. B.3 Vyjádření krajského úřadu Zástupce ředitele pro oblast veřejné správy krajského úřadu Mgr. R. G. poskytl ochránci veškeré dokumenty, které krajský úřad k danému případu shromáždil.[1] Z těchto dokumentů vyplývá, že stěžovatelka opakovaně navštívila ordinaci lékařky za účelem registrace, respektive předběžné registrace svého dítěte. S lékařkou mimo jiné konzultovala otázku očkování svého nenarozeného dítěte. Stěžovatelka si na základě svého přesvědčení o nevhodnosti očkování dětí mladších jednoho roku přála, aby její dítě bylo očkováno až po dosažení jednoho roku věku. Avšak lékařka trvala na očkování dle harmonogramu a nepřipustila výjimku, pročež stěžovatelce doporučila vyhledat jiného lékaře, který by jí vyšel vstříc. Krajský úřad věc posoudil tak, že lékařka mohla odmítnout přijetí pacienta na základě ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách, které umožňuje tzv. "výhradu svědomí". Dále krajský úřad připustil možnost přijetí dítěte do péče s následným ukončením péče z důvodu neposkytování součinnosti potřebné pro další léčbu.[2] Z těchto důvodů krajský úřad nezahájil s lékařkou řízení o správním deliktu.[3] B.4 Vyjádření revizní komise Předseda revizní komise okresního sdružení České lékařské komory v Y. MUDr. P. K. poskytl ochránci veškeré dokumenty, které revizní komise k danému případu shromáždila. Z poskytnutých materiálů kromě potvrzení výše uvedeného skutkového stavu vyplývá, že revizní komise nespatřuje v jednání lékařky jakékoliv pochybení, protože k funkčnímu vztahu pacienta, respektive jeho rodiče a lékaře je nezbytná vzájemná plná důvěra, která ale mezi stěžovatelkou a lékařkou evidentně není, a proto revizní komise nepovažuje za neetické, pokud lékařka v takové situaci odmítne pacienta přijmout do péče. B.5 Vyjádření revizní lékařky Revizní lékařka oborové zdravotní pojišťovny MUDr. J. K. je toho názoru, že lékařka nejednala v rozporu se zákonem o zdravotních službách, neboť dítě ještě nebylo narozeno, tudíž šlo pouze o informativní schůzku, nikoliv skutečné odmítnutí přijetí do péče. B.6 Prokázaná tvrzení Ze shromážděných materiálů tak mám za prokázané, že stěžovatelka dvakrát navštívila ordinaci lékařky a žádala ji o přijetí svého nenarozeného dítěte do lékařské péče. Přitom informovala lékařku o svém přání, aby dítě nebylo očkováno dříve, než dosáhne jednoho roku s tím, že poté již s očkováním souhlasí. Lékařka stěžovatelku informovala, že takový postup je v rozporu s jejím odborným názorem, a proto doporučila stěžovatelce, aby vyhledala jiného lékaře, který jí bude více vyhovovat. Dále mám za zjištěné, že krajský úřad, revizní komise, ani revizní lékařka neshledaly žádnou chybu v postupu lékařky. C - Hodnocení věci ochránkyní Zpráva je rozdělena do několika částí podle jednotlivých otázek, kterým jsem se v rámci šetření podnětu věnovala. Postupovala jsem od řešení konkrétních právních otázek, jako: (1) Za jakých okolností je rodič povinen nechat dítě očkovat a existují z této povinnosti nějaké výjimky? (2) Za jakých podmínek může lékař odmítnout přijetí pacienta do péče? (3) Umožňuje právo přijmout do péče nenarozené dítě a má nasciturus prostřednictvím své matky právo na volbu lékaře? k obecné úvaze nad kolizí zájmů stěžovatelky a jejího dítěte se zájmy společnosti. C.1 Povinné očkování Fyzické osoby, které mají na území České republiky trvalý pobyt, jsou podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinny se podrobit pravidelnému očkování, a to v určených termínech. Pravidelné očkování je blíže specifikováno prováděcím předpisem, tj. vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (dále jen "vyhláška o očkování").[4] Uvedené osoby proto mají povinnost podrobit se v průběhu prvního roku života očkování hexavalentní očkovací látkou.[5] Obdobná povinnost váže i lékaře, neboť ti jsou podle ustanovení § 45 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví povinni zajistit a provést pravidelná očkování svých pacientů. V případě, že jde o osobu mladší patnácti let, odpovídá za splnění uvedené povinnosti její zákonný zástupce.[6] Zákonní zástupci, zpravidla rodiče, mají tedy obecně povinnost nechat dítě očkovat do jednoho roku jeho věku hexavalentní vakcínou. V případě, že jde o dosud nenarozené dítě, nelze posoudit, zda rodiči skutečně vznikne povinnost nechat dítě očkovat, neboť není zřejmé, zda očkování dítěte bude možné (vzhledem ke zdravotnímu stavu dítěte a jeho případné trvalé kontraindikaci) a nutné (nebude-li od narození imunní).[7] Není-li dítě mladší jednoho roku očkováno hexavalentní očkovací vakcínou, může se jeho zákonný zástupce dopouštět přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Tento přestupek je sankcionován místně příslušnou krajskou hygienickou stanicí,[8] a to pokutou ve výši až 10.000,- Kč.[9] Otázkou správní odpovědnosti rodičů za neočkování dítěte se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. února 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. V tomto případě rodič odmítl, nejen ze zdravotních důvodů, ale i z důvodu svého filozofického a náboženského přesvědčení, nechat očkovat své nezletilé děti proti některým onemocněním. Ve dvou případech byl uznán vinným ze spáchání přestupku a pokutován částkou 3.000,- Kč. Ústavní soud především potvrdil, že povinné očkování podle zákona o ochraně veřejného zdraví je v obecné rovině ústavně konformním omezením základního práva deklarovaného čl. 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),[10] tedy práva svobodně projevovat své vyznání.[11] Ústavní soud ale upozornil, že zcela odlišnou otázku představuje posouzení, zda bezvýjimečné vynucování povinného očkování bez ohledu na individuální okolnosti případu neodporuje ustanovení čl. 16 Listiny. Kolizi individuálního práva na svobodný projev vyznání a veřejného zájmu na ochraně zdraví (maximální proočkovanosti) je nutné podle Ústavního soudu řešit zachováním co největší možné části z obou dotčených zájmů. Lze tedy shrnout, že obecně jsou osoby povinny podrobit se očkování, nicméně v některých výjimečných případech je nelze k tomu nutit, tj. sankcionovat a právně očkovací povinnost vymáhat. Těmito případy jsou právě situace, kdy se osoba odmítá podřídit očkování z důvodu svého vyznání, které dlouhodobě skutečně zastává. V případě, že jde o nezletilou osobu, reprezentovanou zákonným zástupcem, je nezbytné zohlednit též zájem této nezletilé osoby. Nález Ústavního soudu ovšem nelze interpretovat jako souhlas s výjimečným neočkováním. Ústavní soud pouze uvádí, že ve výjimečných odůvodněných případech lze upustit od sankcionování nedodržení očkovací povinnosti. Otázkou trestání rodičů za nesplnění očkovací povinnosti se zabýval také Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 21. července 2010, č. j. 3 Ads 42/2010-92, konstatoval, že vyhláška o očkování je neústavní, a proto ji nebude aplikovat. Své stanovisko zdůvodnil rozporem vyhlášky o očkování se zásadou nullum crimen sine lege, neboť okolnosti správního trestání, konkrétně jednotlivé skutkové podstaty, nejsou vymezeny zákonem, jak vyžaduje ustanovení čl. 39 Listiny, ale pouze podzákonným právním předpisem. Nicméně od tohoto názoru se Nejvyšší správní soud později odchýlil[12] a vzniklý rozdíl v rozhodování jednotlivých senátů byl překlenut až sjednocujícím usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. dubna 2012, č. j. 8 As 6/2011-120. Nejvyšší správní soud zastává, obdobně jako Ústavní soud,[13] tezi, že povinnost stanovená zákonem, respektive její obecný rámec, může být konkretizována podzákonným předpisem. Opačný výklad by dle Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu vedl k absurdní situaci, neboť téměř každá povinnost, kterou stát prostřednictvím zákona ukládá jednotlivci, se dotýká některého z ústavně zaručených práv a zároveň je specifikována podzákonným předpisem. Ostatně smysl podzákonných předpisů je konkretizace zákonů. Z těchto důvodů považují zmíněné soudy vyhlášku o očkování za ústavní. Lze tak uzavřít, že správní odpovědnost rodičů za neočkování dítěte nepůsobí absolutně. V některých případech může převážit individuální zájem jednotlivce na ochraně pokojné realizace jeho náboženského přesvědčení nad zájmem společnosti postihovat porušení povinností spojených s ochranou zdraví. Nicméně nelze zaměňovat výjimečné nesankcionování s neexistencí povinnosti nechat dítě očkovat. C.2 Odmítnutí přijetí pacienta do péče Základním předpisem regulujícím poskytování zdravotní péče je zákon o zdravotních službách. Ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách zakládá právo pacienta zvolit si poskytovatele zdravotních služeb. Toto právo je omezeno ustanovením § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách, které taxativně vymezuje důvody, na základě kterých může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout přijetí pacienta do péče. Z dikce návětí § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách vyplývá, že tyto důvody jsou jediné přípustné výjimky z povinnosti poskytovatele zdravotních služeb přijmout pacienta do péče: "Poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud ...". Důvodem k odmítnutí pacienta může být pouze některá z následujících okolností: (A) přijetím dalšího pacienta by se pracovní vytížení lékaře stalo neúnosným, (B) vzdálenost bydliště pacienta by neumožňovala poskytovat návštěvní služby, (C) pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenu smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.[14] Nepovažuji proto za legální, je-li pacient odmítnut pouze s poukazem na neposkytnutí nutné součinnosti, což je důvodem pouze pro ukončení poskytování zdravotní péče pacientovi, který již do zdravotní péče přijat byl.[15] Právo na volbu lékaře navíc představuje výkon základního lidského práva na ochranu zdraví zakotveného v čl. 31 Listiny, přičemž v souladu s maximou in dubio pro libertate, která je Listině imanentní, je nutno základní práva svědčící fyzické osobě vykládat široce, zatímco jejich omezení úzce.[16] Domnívám se proto, že výčet důvodů pro odmítnutí pacienta podaný ustanovením § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách nemůže být rozšiřován jinými ustanoveními, nebo extenzivním výkladem. Ustanovení § 48 odst. 2 zákona o zdravotních službách se vztahuje pouze na ukončení poskytování zdravotních služeb, s jejichž poskytováním již bylo započato.[17] Lékařka uvádí, že odmítla přijmout nenarozené dítě do péče z důvodu nemožnosti řádného poskytování zdravotní péče neočkovanému dítěti, respektive dítěti, jehož matka odmítá očkování před dosažením jednoho roku. Takový důvod ale ustanovení § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách neupravuje. Nesoučinnost pacienta může být důvodem pouze k ukončení poskytování zdravotní péče, nikoliv jejímu apriornímu odmítnutí.[18] Pouze na okraj si dovolím poznamenat, že jednání stěžovatelky ani nemuselo naplnit skutkovou podstatu ustanovení § 48 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách. Odmítnutí očkování dítěte před dosažením jednoho roku totiž samo o sobě není dostatečným důvodem pro ukončení péče o dítě, protože pojmovým znakem skutkové podstaty § 48 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách je určitá setrvalost neposkytování součinnosti. Intenzita narušení poskytování zdravotní péče se v případě nepodstoupení zdravotní služby (série očkování dětí do jednoho roku) ve stanoveném termínu,[19] jeví jako nepoměrně nižší, než intenzita zásahu do práv pacienta v podobě odmítnutí přijetí do péče. Řešení této otázky závisí také na odborném posouzení, zda je očkování před dosažením jednoho roku nezbytnou podmínkou pro poskytování další zdravotní péče. Nicméně jde stále o důvod, který může vést pouze k ukončení poskytované péče a nikoliv odmítnutí pacienta. Mohu proto shrnout, že není možné odmítnout přijetí pacienta do péče pro některý z důvodů uvedených v § 48 odst. 2 zákona o zdravotních službách, neboť toto ustanovení upravuje podmínky ukončení péče o pacienta. Přijetí pacienta do péče může být odmítnuto toliko z důvodů uvedených v § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Závěrem této podkapitoly si dovolím připomenout, že v případě odmítnutí přijetí pacienta do péče nebo ukončení poskytování péče z důvodů uvedených v § 48 odst. 2 písm. d) a e) zákona o zdravotních službách je poskytovatel zdravotních služeb povinen o této skutečnosti pacientovi vystavit odůvodněnou písemnou zprávu.[20] Pokud poskytovatel zdravotních služeb tuto zprávu nevydá, dopouští se správního deliktu podle § 117 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách, který podléhá sankci příslušného krajského úřadu[21] v podobě pokuty ve výši až 100.000,- Kč.[22] Samotné nepřijetí pacienta do péče v rozporu se zákonem je také správním deliktem,[23] který projednává příslušný krajský úřad.[24] Za tento delikt lze uložit pokutu ve výši až 300.000,- Kč.[25] Otázkou správní odpovědnosti lékařky se zabývám v následující podkapitole. C.2.1 Nepřijetí nenarozeného dítěte do péče Jádrem řešeného případu je odmítnutí přijetí nenarozeného dítěte do lékařské péče. V této souvislosti považuji za nutné věnovat se otázce, zda nenarozené dítě vůbec může být přijato do lékařské péče. Jak bylo uvedeno výše, pacient má právo na poskytování zdravotních služeb a volba konkrétního poskytovatele těchto služeb náleží výhradně pacientovi.[26] Pacientem přitom zákon o zdravotních službách rozumí fyzickou osobu, které jsou poskytovány zdravotní služby.[27] Fyzická osoba přitom není právním řádem definována explicitně. Právní řád rozeznává pouze kategorii způsobilosti být nositelem práv a povinností a schopnosti vlastní vůlí působit vznik, změnu nebo zánik těchto práv a povinností. Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 vznikala způsobilost mít práva a povinnosti, tj. například právo zvolit si lékaře až narozením.[28] Stejnou způsobilost mělo i počaté dítě, narodilo-li se živé.[29] Jednalo se tedy o odkládací podmínku, která spojovala nástup právních účinků s nejistou budoucí událostí.[30] Současný občanský zákoník taktéž spojuje vznik způsobilosti mít práva a povinnosti s narozením.[31] Avšak v případě, že to vyhovuje zájmům nenarozeného dítěte, hledí se na ně jako by již bylo narozené, tedy způsobilé mít práva a povinnosti. Občanský zákoník tak zavádí fikci vzniku právní osobnosti ještě před narozením dítěte.[32] Dítě proto může být ještě před svým narozením zastoupeno, a to vlastními rodiči.[33] Zároveň občanský zákoník nově upravuje závazek péče o zdraví jako nominátní smluvní typ.[34] Poskytování zdravotních služeb tak je vztahem občanskoprávním, byť významně ovlivněným veřejnoprávní úpravou podmínek poskytování zdravotních služeb. Přesto vztah lékaře a pacienta typicky vznikne uzavřením smlouvy o péči o zdraví.[35] Tuto smlouvu lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby,[36] a proto mám vzhledem k předchozím výkladům za to, že od 1. ledna 2014 může matka nenarozeného dítěte zvolit pediatra a uzavřít ve prospěch dítěte smlouvu o péči o zdraví, čímž může dosáhnout obdobných účinků, jako registrací dítěte. Vzhledem k popsané změně v soukromoprávní úpravě postavení nascitura, a zejména nové soukromoprávní úpravě péče o zdraví, je právní hodnocení předkládaného případu odlišné od hodnocení z pohledu účinné právní úpravy. Dále se věnuji pouze hodnocení namítaného jednání, tj. pohledu nyní neúčinné právní úpravy. Nenarozené dítě je až do okamžiku porodu součástí těla matky,[37] a jde proto o jedinou fyzickou osobu. Veřejnoprávní registrace pacienta se vztahuje výlučně ke konkrétní osobě. Navíc spolu s registrací vznikají další práva a povinnosti, jako například placení pojistného a plateb za jednotlivé lékařské úkony, případně za evidenci pacienta. V případě registrace nenarozeného dítěte by lékař měl povinnost pečovat o pacienta, kterému ani péči poskytnout nemůže, neboť nebyl oddělen od své matky. Zákon o zdravotních službách ani neupravuje postup dětského lékaře při přijímání a poskytování péče nenarozenému dítěti. Rovněž by bylo velmi obtížné stanovit okamžik, odkdy je plod způsobilý k registraci. Z těchto důvodů dospívám k závěru, že nenarozené dítě nemá právo na volbu lékaře, neboť takovou osobu není možné registrovat. Přestože by bylo možné polemizovat o oprávnění matky jednat v zájmu dítěte již před jeho narozením, jakožto budoucí zákonné zástupkyni dítěte, domnívám se, že takové závěry nelze ve zkoumané situaci přijmout, neboť nenarozené dítě není subjektem práva, a z této premisy vychází i zákon o zdravotních službách. Veškeré konzultace před narozením dítěte jsou tak podle mého názoru skutečně pouhými informativními schůzkami.[38] Z vyjádření nezávislé dětské lékařky plyne, že ani v praxi nedochází k přijímání nenarozených dětí do lékařské péče a lékaři obecně považují schůzky před narozením pouze za informativní, tj. nezávazné. Dochází tak k tomu, že dítě není v době svého narození, resp. v době bezprostředně po porodu, registrováno u žádného lékaře, a to až do doby, než je rodič zaregistruje. V této souvislosti je vhodné zmínit, že rodič sice nemá povinnost své dítě registrovat u lékaře, je však povinen řádně pečovat o zdraví dítěte.[39] Prozatím je vzhledem k novosti úpravy[40] nejasné, zda je součástí řádné péče o zdraví dítěte též povinnost jeho registrace u lékaře. Nicméně tuto otázku nepovažuji za klíčovou pro posouzení předloženého případu, a proto se jí blíže nevěnuji. Jelikož nenarozené dítě nemá právo na volbu lékaře, protože nemůže být pacientem, považuji jednání před narozením dítěte za pouhou předběžnou konzultaci, při níž se nejedná o uplatnění práva na volbu lékaře v právním smyslu, a proto lékař není při takovém jednání vázán ustanovením § 48 zákona o zdravotních službách. Vzhledem k tomu není ani povinen vydat písemnou odůvodněnou zprávu o nepřijetí do péče, a ani není povinen zajistit těhotné ženě jiného konkrétního poskytovatele zdravotních služeb pro její dosud nenarozené dítě. Mám proto za to, že jednáním lékařky nebyla naplněna skutková podstata žádného z výše uvedených správních deliktů. Navíc posouzení správní odpovědnosti lékařky přísluší výhradně krajskému úřadu, který dospěl k závěru, že nejsou splněny důvody pro zahájení řízení, natož uložení sankce, neboť lékařka podle jeho názoru postupovala v souladu se zákonem.[41] C.3 Výhrada svědomí Krajský úřad hodnotil postup lékařky jako uplatnění výhrady svědomí, považuji proto za nutné vyjádřit se k této argumentaci. Krajský úřad zde podává, že by bylo v rozporu se svědomím lékařky pečovat o dítě, které není očkováno, respektive není očkováno do jednoho roku od narození. Výhrada svědomí je obsažena v ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách,[42] které umožňuje odmítnout poskytnutí zdravotní služby v případech, kdy poskytnutí konkrétní zdravotní služby je v příkrém rozporu s přesvědčením zdravotnického pracovníka. V případě, že zdravotník odmítne poskytnutí zdravotní služby, musí o tom ihned informovat poskytovatele zdravotních služeb, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní služby poskytne. Pacient může poskytovatele zdravotních služeb této povinnosti zbavit tím, že zajištění jiného poskytovatele odmítne. Lékař, který uplatňuje výhradu svědomí, je navíc povinen pacientovi vydat odůvodněnou písemnou zprávu o odmítnutí poskytnutí zdravotních služeb. Nepostačí pacienta odbýt s tím, že si má jiného poskytovatele zdravotních služeb najít sám. Výhradu svědomí lze uplatnit v případech, kdy poskytnutí zdravotní služby je v příkrém rozporu s přesvědčením zdravotnického pracovníka. Proto je možné uplatnit výhradu svědomí pouze ve vztahu ke konkrétnímu zákroku, jehož provedení pacient požaduje. Navíc jde o právo něco nekonat, neprovést zákrok. V tomto případě je postavení lékařky a stěžovatelky, respektive pacienta, oproti hypotéze výhrady svědomí obrácené. Lékařka požaduje provedení zákroku, očkování a stěžovatelka jej odmítá. Výhrada svědomí ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách tak dopadá na odlišný okruh situací a v této situaci ji nelze aplikovat. Nadto si dovolím poznamenat, že není možné uplatnit výhradu svědomí ohledně nejisté budoucí situace. Jelikož dítě ještě nebylo narozeno, nebylo možno s jistotou posoudit, zda bude očkování v jeho případě nutné, respektive možné. Samotný zákon totiž připouští tyto dvě výjimky z povinnosti nechat dítě očkovat.[43] Lékařka tak ani nemohla posoudit, zda se vůbec její názor liší od názoru stěžovatelky, anebo zda se dítě bude muset podrobit očkování, a zda rodiče budou mít povinnost nechat dítě očkovat. Žádnou z těchto okolností není možné posoudit před narozením dítěte, a proto ani není možné uplatnit výhradu svědomí. V neposlední řadě by aplikace výhrady svědomí na přijetí pacienta do péče vedla k nepřijatelnému rozšiřování okruhu důvodů pro odmítnutí pacienta stanovených § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Lze proto shrnout, že kdyby lékařka chtěla využít institutu výhrady svědomí, mohla by tak učinit pouze ve vztahu ke konkrétní zdravotní službě (úkonu či zákroku), přičemž by měla povinnost stěžovatelce zajistit náhradního zdravotníka, respektive poskytovatele zdravotních služeb, a vydat jí odůvodněnou písemnou zprávu.[44] Zákon o zdravotních službách obsahuje vlastní řešení konfliktů mezi názorem pacienta a odborným názorem lékaře. Pokud pacient odmítá poskytnutí zdravotní služby (zde očkování do jednoho roku věku), a to i přes opakované poskytnutí informace, že neposkytnutí služby může vážně poškodit jeho zdraví nebo život, učiní o tom písemné prohlášení.[45] Poskytnutí zdravotní služby bez souhlasu pacienta, či dokonce proti jeho nesouhlasu, je zásahem do jeho autonomie.[46] Pacient svým prohlášení zbavuje lékaře odpovědnosti za léčbu neodpovídající jeho objektivním potřebám a zákonu. Názorová neshoda mezi pacientem a lékařem není důvodem pro odmítnutí pacienta, ať už podle ustanovení § 48 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách (ukončení péče pro neposkytování nutné součinnosti), nebo ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách (výhrada svědomí). Ustanovení § 34 odst. 3 zákona o zdravotních službách je jedním z projevů respektu k osobnosti a důstojnosti pacienta.[47] Dalším takovým projevem je ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách, které podmiňuje veškeré poskytování zdravotních služeb svobodným a informovaným souhlasem pacienta. Pacient a lékař jsou rovnocenné bytosti, a pokud pacient odmítá, byť odborné a dobře míněné rady lékaře, jde to k tíži pacienta a lékař není oprávněn pacienta jakkoliv nutit. Poskytování zdravotních služeb tak nevyžaduje pouze vzájemnou důvěru, jak lékařka správně poznamenává, ale také vzájemný respekt. Přijatý závěr ovšem neplatí absolutně. V případě, že rodič rozhoduje o svém dítěti, tedy pacient nerozhoduje sám o sobě, je třeba posoudit a případně i chránit zájmy dítěte. Vůle rodiče totiž nemusí vždy sledovat nejlepší zájmy dítěte.[48] Avšak právo na rodinu a rodinný život představuje základní lidské právo,[49] které požívá právní ochrany, a zásahy do něj musí být jednak proporcionální, ale především v souladu se zákonem. A ani v takové situaci, kdy rozhodnutí rodiče dítěti škodí, není lékař zmocněn k narušení práva na rodinný život, respektive vztahu mezi rodičem a dítětem. Při aplikaci výše přijatých obecných závěrů v rámci šetřeného případu je třeba mít stále na zřeteli, že nenarozené dítě není pacientem ve smyslu zákona o zdravotních službách, a proto se na ně v této situaci nevztahuje ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách. V tomto případě proto nešlo o uplatnění výhrady svědomí. Tu by ostatně nebylo možno uplatnit ani v případě, že by se dítě již narodilo. C.4 Zákaz diskriminace v oblasti přístupu ke zdravotní péči Právo na rovné zacházení je deklarováno ustanovením čl. 1 Listiny, které uvádí, že lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech. Listina pak právo na rovné zacházení dále rozvíjí například v ustanovení čl. 3 odst. 1, které uvádí demonstrativní výčet důvodů, pro něž není přípustné mezi lidmi rozlišovat, jelikož by takové rozlišování neodůvodněně zasahovalo do lidské důstojnosti, jejíž ochrana je ústředním motivem konceptu ochrany lidských práv. Další konkretizaci práva nebýt diskriminován představuje zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Působnost antidiskriminačního zákona je vymezena ustanovením § 1, které mezi chráněné oblasti zařazuje také přístup ke zdravotní péči.[50] Přímou diskriminací se dle ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona rozumí jednání včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z některého z uvedených důvodů, jímž je mimo jiné světový názor. Podezření na diskriminaci lze potvrdit anebo vyvrátit pomocí třístupňového diskriminačního testu. Tento test odpovídá pojetí přímé diskriminace jakožto méně příznivého zacházení ze zakázaného důvodu. Prvým krokem testu tak je méně příznivé zacházení, tj. jednání, které dotčenou osobu bezdůvodně znevýhodňuje oproti jiné osobě ve srovnatelné situaci. Srovnatelnou osobou je potenciální pacient, který souhlasí s očkováním před dosažením jednoho roku věku. Lékařka ani stěžovatelka nepopírají, že došlo ke komunikaci směřující k přijetí dítěte do péče, avšak k odmítnutí došlo až po vyjevení stěžovatelčina názoru na očkování dětí. Vzhledem k výše podanému výkladu ohledně neexistence práva nenarozeného dítěte na volbu lékaře, respektive přijetí teze, že nenarozené dítě nemá právní subjektivitu, mám za to, že jediným subjektem, který mohl být dotčen na důstojnosti, tedy diskriminován, je stěžovatelka. Samotné dítě by mohlo být obětí diskriminace až poté, co by se narodilo. V takovém případě by mohlo dojít k odvozené diskriminaci. Odvozenou diskriminací se rozumí méně příznivé zacházení pro některý ze zákonem chráněných důvodů, ovšem nositelem tohoto znaku není znevýhodněná osoba, nýbrž jiný člověk, který je se znevýhodněným úzce spojen.[51] Ne každé méně příznivé jednání je diskriminací. Diskriminací je pouze nepříznivé jednání motivované výhradně zakázaným důvodem, například světovým názorem.[52] Druhým krokem testu tak je existence chráněného důvodu. Neboli zda dotčená osoba je skutečným či domnělým nositelem diskriminačního znaku. Posledním krokem testu je existence příčinné souvislosti mezi nepříznivým jednáním a existencí chráněného znaku. Stěžovatelka jako nepříznivé zacházení pociťovala nepřijetí svého nenarozeného dítěte do lékařské péče, přičemž chráněným důvodem měl být stěžovatelčin světový názor. Pojem světový názor nebyl doposud českými soudy vyložen, a proto při jeho výkladu vycházím z důvodové zprávy k antidiskriminačnímu zákonu. V ní se uvádí, že pojem světový názor je komplementární k pojmu náboženství, respektive víry. Pojem světový názor slouží k označení přesvědčení o neexistenci žádných duchovních sil (ateismus). Zavedení tohoto pojmu pak představuje zrovnoprávnění ochrany víry a náboženského přesvědčení s ateismem. V kontextu antidiskriminačního zákona z toho plyne, že s nikým nemůže být nepříznivě zacházeno jen proto, že je bez náboženského vyznání. Důvodová zpráva rovněž uvádí, že pojem světový názor pochází z německého "Weltanschauung". Tento pojem zavedl Imanuel Kant ve svém díle Kritika soudnosti. V původním (Kantově) významu "Weltanschauung" znamenalo schopnost nazírat svět skrze prizma estetiky.[53] V současnosti nalezneme pojem "Weltanschauung" v německé ústavě: "Die Freiheit des Glaubens, des Gewissens und die Freiheit des religiösen und weltanschaulichen Bekenntnisses sind unverletzlich"[54] tzn. Svoboda víry, svědomí a svoboda náboženského a ideologického vyznání jsou nedotknutelné. K tomu německý Spolkový ústavní soud uvedl, že ze Základního zákona lze rovněž dovodit "povinnost státu zajistit volný prostor, ve kterém se může osobnost jedince v oblasti náboženství a světonázoru rozvíjet, a chránit jej před útoky či překážkami ze strany vyznavačů jiných vyznání či konkurenčních náboženských skupin".[55] Na druhou stranu "tato sféra je chápána jako soukromá a nezahrnuje nárok na vyjádření jakýchkoliv zvláštních podmínek pro projevy náboženské víry nebo určitého přesvědčení navenek".[56] Výjimku ze soukromé povahy "přesvědčení" tvoří tzv. zákonné licence (např. odepření služby v ozbrojených silách z důvodu vyznání, respektování nábožensky uložené povinnosti mlčenlivosti, nebo právě výhrada svědomí poskytovatele zdravotních služeb).[57] Neopomenutelným společným rysem těchto kategorií je skutečné přesvědčení dotčeného, tzn., "filozofie" musí být praktikována, neboť jen skutečné, upřímné a praktikované vyznání požívá zákonné ochrany. Inspiraci při hledání výkladu pojmu světový názor můžeme nalézt také v Holandsku, kde je termín víra (belief) nahrazován výrazem životní filozofie (philosophy of life), který zahrnuje fundamentální aspekty lidské existence.[58] Světonázor by proto měl mít buď náboženský, jinak spirituální, filozofický, či etický kontext. V tomto rámci lze za světový názor považovat souhrn představ, názorů a hodnot, které se týkají nejzákladnějších filozofických, etických, politických, sociálních a náboženských otázek. Při výkladu pojmu světonázor považuji za vhodné zohlednit také závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který se ve svých rozhodnutích věnoval vymezení práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Přestože tyto pojmy nemusejí nutně označovat totožnou množinu jevů, za minimum jejich průniku považuji komplementaritu náboženského vyznání a světonázoru.[59] Ve své dosavadní judikatuře ESLP dospěl k závěru, že ustanovení čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")[60] chrání pouze takové náboženské přesvědčení, které dosahuje určité míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti.[61] Ochrany podle čl. 9 Úmluvy naopak nepožívají pouhé názory a myšlenky.[62] Pod takto vymezený pojem světový názor nelze zahrnout přesvědčení o nevhodnosti očkování dítěte do jednoho roku věku. Nejde totiž o projev komplexního přesvědčení o podstatě světa, ale pouze o jiný názor v konkrétní situaci. Posouzení by bylo odlišné, pokud by přesvědčení stěžovatelky o nevhodnosti očkování bylo součástí širší filosofie (například úplné odmítání moderní medicíny) či náboženství (například víra v posvátnost a nedotknutelnost lidského těla). Posledním krokem testu je existence příčinné souvislosti mezi nepříznivým jednáním a existencí chráněného znaku. V rámci šetření bylo prokázáno, že existuje příčinná souvislost mezi nepřijetím nenarozeného dítěte do lékařské péče, resp. jeho předběžné registrace, a názorem stěžovatelky na vhodnost očkování dětí. V tomto případě ale postoj stěžovatelky není chráněn antidiskriminačním zákonem, neboť se nejedná o světonázor. Lékařka se z tohoto důvodu ani nemohla dopustit diskriminace, neboť stěžovatelka, či její dítě, ať už narozené či nenarozené, nejsou nositeli žádného ze zákonem chráněných znaků. C.5 Kolize zájmů Pro prvotní přiblížení k řešení této komplikované materie, která je jen jednou z variant věčného pnutí mezi individuální svobodou jednotlivce a kolektivním zájmem společnosti, případně sporem o dosah rodičovské odpovědnosti, respektive vhodnou míru paternality státu, považuji za vhodné se nejprve věnovat obecnějšímu pohledu na tuto problematiku, tedy zhodnotit případ optikou hodnot, které se v této věci střetávají. Jde zejména o kolizi jednotlivých zájmů a práv, tedy ochrany soukromí a rodinného života se zájmy dítěte a jeho právem na život a ochranu zdraví. Záměrem všech stran, tj. stěžovatelky, lékařky a státu, je chránit zájem dítěte, jeho zdraví a život, jejich představy o tom, jak toho docílit, se však liší. V obecné rovině se domnívám, že ochrana života a zdraví dítěte by neměla ustupovat svobodě, ať už odborného názoru, nebo i v rodinném a soukromém životě, projevující se ve volbě způsobu očkování a zda dítě vůbec bude očkováno. Otázkou ovšem zůstává, která praxe skutečně vede k lepší ochraně života a zdraví dítěte, neboť i mezi odborníky na očkování existují protichůdné názory, přičemž diskuse o (ne)škodlivosti a (ne)vhodnosti očkování zdaleka není u konce.[63] Otázku výběru nejvhodnějšího postupu nelze jednoduše přejít s poukazem na právní normu, která očkování závazně předepisuje, neboť tato povinnost není absolutní. Hodnotovým východiskem mého posouzení této otázky je paradigma rovné svobody, které lze také vyjádřit slovy: "právo člověka rozhodovat o sobě v otázkách vlastního zdraví musí končit tam, kde dotyčná osoba ohrožuje nebo může ohrozit jiné osoby, které s ní přijdou nebo mohou přijít do styku".[64] Zájmy veřejnosti (ostatních osob) pak lze vyvozovat z vyjádření amici curiae, Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády, v řízení před Ústavním soudem[65]: "[O]čkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec. Užívá se masově již přes 200 let a obecně se považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí tohoto preventivního působení je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti (jako přijatelný stupeň se uvádí cca 90% proočkovanost). Dobrá epidemiologická situace, která je pro Českou republiku charakteristická, umožňuje velmi široce a odpovědně zvažovat kontraindikace očkování, které se u malé části populace přechodně či trvale vyskytují. Co se týče komparace s jinými evropskými zeměmi, každá země přistupuje k očkování se zřetelem na specifickou epidemiologickou situaci. Novým očkováním, které se v 90. letech minulého století postupně zavádělo v zemích EU, je očkování proti virové hepatitidě typu B (HBV). Ne všude se však toto očkování zařadilo mezi pravidelná. Jsou státy, kde se očkují jen rizikové skupiny, jako je Velká Británie, Portugalsko, Norsko, Holandsko, Finsko a Dánsko. Výbor pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády se problematikou povinného očkování opakovaně zabýval. Výbor přitom dospěl k závěru, že povinné očkování je vhodné v České republice zachovat. Výbor dále doporučil posílit v souvislosti s očkováním zdravotní osvětu a komunikaci s veřejností, rozvinout odbornou i veřejnou diskusi o rozsahu povinných očkování a rozšířit individualizaci a větší flexibilitu při udělování výjimek z povinného očkování." Z uvedených skutečností dovozuji, že z odborného medicínského pohledu je možné, aby až 10 % osob nebylo očkováno a přitom by systém očkování i nadále plnil svou funkci. Ohledně přijatelné míry proočkovanosti jsem se obrátila na Ministerstvo zdravotnictví (dále jen "ministerstvo") s dotazem, jaký podíl neočkovaných osob lze ještě považovat za přijatelný pro zachování efektivnosti očkování. Ministerstvo zdravotnictví ve své odpovědi[66] uvedlo, že jakékoliv rozvolnění povinného očkování ohrožuje tzv. kolektivní imunitu, která chrání nejen očkované osoby, ale i ty neočkované, neboť nedochází k cirkulaci patogenu. Kolektivní imunita je efektivní pouze v případě, že je proočkováno kolem 90 % obyvatel, avšak u některých onemocnění je tento podíl ještě vyšší.[67] Vedle toho přibližně 5 % populace nemůže být očkováno kvůli trvalé kontraindikaci. Proto i nízká míra neočkovaných osob[68] může podle názoru ministerstva ohrožovat kolektivní imunitu, a tím i zdraví celé společnosti. Na druhou stranu zde existuje prostor pro upuštění od požadavku na očkování.[69] Domnívám se proto, že ve výjimečných případech[70] by rodiče měli mít možnost své dítě neočkovat. Ve výše citovaném nálezu[71] dospěl k obdobnému závěru také Ústavní soud, který uvádí, že existují důvody, pro něž lze upustit od sankcionování nesplnění povinnosti nechat dítě očkovat. Připustil tak, že povinnost nechat dítě očkovat není absolutní a ve specifických situacích může převážit zájem jednotlivce nad zájmem společnosti. Takové posouzení je otázkou vážení, které musí zohlednit význam v kolizi stojících zájmů, možnost jejich omezení a důsledky takového omezení. V této souvislosti považuji za vhodné odkázat také na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (dále jen "Úmluva"),[72] která sice deklaruje právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku bez souhlasu,[73] avšak toto právo výslovně omezuje ve prospěch společnosti, neboť ustanovení čl. 26 Úmluvy připouští, aby toto právo bylo omezeno, je-li to v demokratické společnosti nezbytné k ochraně veřejného zdraví. Lze proto shrnout, že ochrana veřejného zdraví, tedy povinnost očkování, zpravidla převáží nad ochranou svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání rodičů dotčeného dítěte. Svobodě jednotlivce je nezbytné poskytnout přednost až ve chvíli, kdy rodiči trpěná újma není proporcionální ke chráněnému dobru.[74] D - Závěry Předložený případ je podle mého názoru především otázkou vztahu lékaře a pacienta. Nezbytným předpokladem trvalého vztahu je vzájemná důvěra, respekt a pochopení. Není v moci práva tyto hodnoty do vztahu vnést, pokud v něm již nejsou. Právo obecně představuje jeden z nejtvrdších nástrojů pro regulaci lidského chování a zpravidla zasahuje tam, kde lidé nejsou sami schopni nápravy narušených vztahů. Z této pozice jsem přistoupila i k řešení předložené stížnosti, tedy s respektem k faktické situaci a s vědomím, že není možné některou ze stran nutit ke vzájemné spolupráci, což bych ani nepovažovala za vhodné. Vedena ideami svobody a rovnosti, které představují základní kameny moderních demokratických právních států, jsem přesvědčena, že všechny osoby jsou si rovny v důstojnosti. Z této premisy pak vyplývá požadavek na vzájemný respekt a úctu, tedy nejen pacienta k lékaři a jeho odbornému názoru, ale též lékaře k pacientovi a jeho přesvědčení. Jádrem případu je rozpor názoru stěžovatelky s odborným přesvědčením lékařky. Tento rozpor nemá kompromisní řešení, neboť lze dítě buď očkovat, nebo neočkovat, třetí možnost neexistuje, a proto je nutné dát přednost jedné z dotčených hodnot, tj. buď svobodě myšlení matky, anebo veřejnému zájmu na ochraně zdraví dítěte a společnosti. Dovolím si pouze podotknout, že konkrétní podoba samotného veřejného zájmu není zcela jasná. Jinými slovy, nelze bez výhrad postavit zcela najisto, že je v nejlepším zájmu společnosti, aby bylo očkováno co nejvíce osob. Na druhou stranu je nezbytné respektovat, že součástí právního řádu je povinnost nechat dítě očkovat a tato povinnost zatěžuje jak rodiče dítěte, tak lékaře. V případě očkování, podle mého názoru, převáží zájem jednotlivce nad zájmem společnosti pouze ve výjimečných případech, kdy požadavky jednotlivce na zdravotní péči jsou součástí jím zastávané širší filosofie a životního přesvědčení. Tak tomu v tomto případě podle učiněných zjištění není, a proto mi nezbývá než konstatovat, že se lékařka nedopustila diskriminace. Přestože považuji závěry Krajského úřadu za správné, domnívám se, že nesprávně vyložil ustanovení zákona o zdravotních službách. Lékařka podle mého názoru v dané situaci dítě nemohla ani přijmout, ani odmítnout, neboť ještě nebylo narozené. V případě, že by se dítě již narodilo, nemohla by je odmítnout. V neposlední řadě oceňuji vstřícný postup krajského úřadu, který věcně reagoval na stěžovatelčino podání, byť nesplňovalo všechny zákonem požadované náležitosti. Zprávu o šetření zasílám stěžovatelce a zainteresovaným orgánům, tj. odboru zdravotnictví Krajského úřadu kraje X., revizní komisi okresního sdružení České lékařské komory v Y. a revizní lékařce oborové zdravotní pojišťovny, k případnému vyjádření. Zprávu zasílám také MUDr. J. M. Případné reakce dotčených osob očekávám do 30 dnů od doručení zprávy. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv [1] Jde o vyjádření krajského úřadu evidované pod č. j. 7753/2013/xyz, 24442/2013/xyz, a dále stížnost a vyjádření lékařky. [2] Navrhl tedy postup podle ustanovení § 48 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách. [3] K možné správní odpovědnosti lékařky blíže v závěru kapitoly C.2 Odmítnutí přijetí pacienta do péče. [4] Srov. preambuli vyhlášky o očkování. [5] Ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky o očkování. [6] Ustanovení § 46 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví. [7] Viz ustanovení § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. [8] Ustanovení § 82 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. [9] Ustanovení § 29 odst. 2 zákona o přestupcích. [10] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Právo na ochranu zdraví je totiž mimo jiné konkretizováno právě zákonem o zdravotních službách. [11] Ústavní soud posuzoval případ v kontextu možného porušení práva na svobodu náboženského vyznání či víry dle čl. 16 Listiny. [12] Např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 6/2011-108. [13] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01. [14] Ustanovení § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách. [15] Ustanovení § 48 odst. 1 a § 48 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách "Poskytovatel může ukončit péči o pacienta v případě, že přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jestliže neposkytování součinnosti souvisí se zdravotním stavem pacienta; ukončením péče nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta". [16] Srov. WAGNEROVÁ, Eliška, et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. 931 s. ISBN 978-80-7357-750-6. [17] § 48 odst. 2 zákona o zdravotních službách: "Poskytovatel může ukončit péči o pacienta v případě, že a) prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele, b) pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jde-li o registrujícího poskytovatele; ustanovení § 47 odst. 2 není dotčeno, c) pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb, d) pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, nebo se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem, e) přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jestliže neposkytování součinnosti souvisí se zdravotním stavem pacienta; ukončením péče nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta". [18] Ustanovení § 48 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách: "Poskytovatel může ukončit péči o pacienta v případě, že přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb". [19] Stěžovatelka pouze odmítla nechat dítě očkovat před dosažením jednoho roku věku. Neodmítala ale očkování dítěte absolutně. [20] Ustanovení § 48 odst. 5 zákona o zdravotních službách. [21] Ustanovení § 118 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 15 odst. 1 a) zákona o zdravotních službách. [22] Ustanovení § 117 odst. 4 písm. e) zákona o zdravotních službách. [23] Ustanovení § 117 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách. [24] Ustanovení § 118 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 15 odst. 1 a) zákona o zdravotních službách. [25] Ustanovení § 117 odst. 4 písm. c) zákona o zdravotních službách. [26] Srov. ustanovení § 48 zákona o zdravotních službách, případně § 1 zákona o zdravotních službách, a další. [27] Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o zdravotních službách. [28] Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [29] Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [30] Srov. bod 20. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2014, č. j. 4 Aps 5/2013-79. [31] Ustanovení § 23 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [32] MELZER, F.; TÉGL, P. a kol.: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 322. [33] ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 134-135. [34] Ustanovení § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [35] VALUŠ, A.: Civilní spory mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče. Praha: Leges, 2014, s. 15-20. [36] Ustanovení § 2636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [37] Dřívější právní úprava přiznávala nasciturovi právní osobnost formou odkládací podmínky, a proto z pohledu práva člověk získal subjektivitu až narozením, přičemž v některých případech mohlo mít nabytí subjektivity zpětné účinky (např. rozdělení dědictví poté, co se dítě narodí, jako by dítě-dědic byl narozen již v okamžiku smrti zůstavitele). Současná úprava ale přiznává subjektivitu formou fikce, tj. považuje dítě za již narozené. V případě, že se nenarodí živé, má tato skutečnost zpětné účinky a způsobí neexistenci veškerých jednání, která se dítěte týkala. [38] Podle účinné právní úpravy matka může uzavřít s pediatrem smlouvu o poskytování péče o zdraví, čímž může zabezpečit ranou poporodní péči a vyhnout se obtížím s hledáním vhodného lékaře v době krátce po porodu. [39] Ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [40] Srov. ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013. [41] Poukázal zejména na uplatnění výhrady svědomí ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Také připustil možnost přijetí dítěte do péče s následným ukončením péče z důvodu neposkytování součinnosti potřebné pro další léčbu (Viz část B. 3 této zprávy). [42] Ustanovení § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách: "Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je povinen ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní služby poskytne, pokud pacient zajištění jiného poskytovatele neodmítne. Záznam o odmítnutí zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele je součástí zdravotnické dokumentace; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Zdravotnický pracovník nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu uvedeného ve větě první, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem. Podle věty první až čtvrté se obdobně postupuje, odmítne-li poskytnutí zdravotních služeb poskytovatel". [43] Viz kapitola C. 1 Povinné očkování. [44] Ustanovení § 48 odst. 5 zákona o zdravotních službách. [45] Ustanovení § 34 odst. 3 zákona o zdravotních službách. [46] Nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. 30 Cdo 2870/2000. [47] Srov. ustanovení čl. 1 Listiny, které deklaruje, že "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech". [48] Např. odmítání transfuze krve smrtelně nemocnému dítěti z důvodu náboženského vyznání rodičů. Blíže v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2004, sp. zn. III. ÚS 459/03. [49] Viz čl. 31 Listiny. [50] Ustanovení § 1 odst. 1 písm. h) antidiskriminačního zákona. [51] Koncept odvozené diskriminace rozpracoval Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 17. července 2008 ve věci S. Coleman proti Attridge Law a Steve Law, C-303/06. V tomto případě byla matka, pani Coleman, znevýhodněna kvůli zdravotnímu postižení svého dítěte. Tedy dítě bylo nositelem znaku, pro který byla znevýhodněna matka. V řešeném případě by za předpokladu, že by matka odmítala očkování z důvodu svého světonázoru, mohlo být znevýhodněno dítě pro chráněný znak, jehož nositelem je matka. Domnívám se, že rozhodnutí ve věci Coleman takový výklad nevylučuje. [52] Ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. [53] Podle Kanta poznáváme umění díky schopnosti usuzovat. [54] Artikel 4 Abs. 1 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. [55] Bobek M., Boučková P., Kühn Z.: Rovnost a diskriminace, str. 290. [56] Boučková, P. a kol. Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha: 2010, C. H. Beck. s. 95. [57] Tamtéž, s. 97. [58] Religion and Belief Diskrimination in Employment - the EU law. Luxembourg: European Comission, 2006, p. 28-30. ISBN 92-79-03114-7. Podle této publikace lze pod tento pojem zahrnout i různé humanistické hnutí, pacifismus (případ Arrowsmith v. UK 1978) a veganství (H v. UK 1993). Rovněž jako náboženství pak byla soudy uznána hnutí Druidů (případ Chappell proti Spojenému království, 1988, 10 ESLP 510, Evropská komise pro lidská práva; případ Pendragon proti Spojenému království, 1998, ESLP CD 179), Centrum božího světla (případ Swami Omkaramamda and the Divine light Zentrum v. Švýcarsko, 1981, 25 D.&R. 105, Evropská komise pro lidská práva), Krišnovci (případ ISKCON v. Spojené Království, 1994, 76 A D.&R. 90) a Scientologové (případ X and the Church of Scientology v. Sweden, 1976, 16 D.&R. 68; nebo Scientologická církev v Moskvě proti Rusku, č. 18147/02 z 5. dubna 2007 ). Ovšem ne všechny otázky mohou být automaticky pokryty ochranou víry a světonázoru dle unijního práva. Jde například o politické smýšlení. [59] Viz výše. [60] Publikovaná pod č. 209/1992 Sb. čl. 9 odst. 1 Úmluvy: "Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů". [61] Viz rozsudek ESLP ze dne 6. listopadu 2008, ve věci Leela Förderkreis e.V. a další proti Německu, stížnost č. 58911/00, nebo rozsudek velkého senátu ze dne 29. června 2007, ve věci Folgerø proti Norsku, stížnost č. 15472/02. [62] Srov. například § 36 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. února 1982 ve věci Campbell a Cosans proti Spojenému království, stížnost č. 7511/76 a 7743/76. [63] Srov. STRUNECKÁ, Anna, PATOČKA, Jiří. Doba jedová. 2011, 296 s. ISBN 978-80-7387-469-8. [64] Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. [65] Vyjádření vedlejšího účastníka, Ministerstva zdravotnictví. In: Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. [66] Dopis JUDr. Lenky Tesky Arnoštové, Ph.D., náměstkyně pro legislativu a právo, ze dne 18. srpna 2014, č. j. MZDR 14370/2014-18/PRO. Odborná vyjádření vychází z konzultace s MUDr. Vladimírem Valentou, Ph.D., náměstkem pro ochranu veřejného zdraví - hlavním hygienikem ČR. [67] V případě spalniček je pro kolektivní ochranu nezbytná 95% proočkovanost. [68] Do 5 % populace, a to v závislosti na onemocnění, před nímž očkování chrání. [69] Vzhledem k odlišným požadavkům na proočkovanost podle konkrétní nemoci jde o méně než jedno procento (Ministerstvem zdravotnictví uvedené údaje jsou pouze přibližné) až 5 % populace, tj. ca 105 000 až 525 000 obyvatel České republiky. [70] Zejména, je-li jejich přesvědčení o nevhodnosti očkování hluboké, trvalé a vychází z komplexního světonázoru. [71] Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. [72] Vyhlášena pod č. 96/2001 Sb. m. s. [73] Ustanovení čl. 5 Úmluvy. [74] Zpravidla jde o případy, kdy je jedinec se svým přesvědčením niterně spojen a jedná se o projev jeho životní filosofie.