Právní věty

Text dokumentu

Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský V Brně dne 24. ledna 2011 Sp. zn.: 4588/2010/VOP/PJ Vaše sp. zn.: Spr 2091/2010 Vážený pane předsedo, děkuji za Vaše vyjádření ve věci podnětu pana M. K., bytem xyz (dále také "stěžovatel"), který se týká vyřizování stížnosti na nevhodné chování a narušování důstojnosti řízení samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem pod spisovou značkou 25 St 5/2010, a také za poskytnutí dalších dvou správních spisů. V případě podnětu stěžovatele jsem se seznámil s písemným vyjádřením uvedeného soudce a výslednou odpovědí, kterou jste reagoval na stížnost podanou stěžovatelem (dopis ze dne 3. 5. 2010). Souhlasím s Vámi, pokud jde o Váš názor o možném subjektivním pocitu stěžovatele ("zdála-li se mu činnost samosoudce spočívající v nepřiměřeném poučování nebo nepřiměřené délce poučování za obtěžující nebo nepřiměřenou"). Pouze v omezené míře mohu přisvědčit také Vašemu závěru, že pod kategorie nevhodné chování a narušování důstojnosti řízení před soudem zcela bezpečně spadají jiné formy chování. Posuzování chování soudce ze strany soudních funkcionářů při plnění zákonné poučovací povinnosti při jednání může být z pohledu principu soudcovské nezávislosti obecně problematické (tedy ne zcela bezpečně zřejmé), nikoliv však a priori vyloučené. Domnívám se, že verbální projevy soudce v soudní síni jsou "měřitelnými" projevy při vlastním poučování účastníků řízení při jednání a soudcem zvolené slovní formulace a způsob jejich užití mohou ve výsledku vést k hodnocení takového jednání soudce jako nevhodného nebo narušujícího důstojnost řízení. Nejde jen o posuzování chování soudce v rovině právní, tj. zda volil správný způsob poučení z pohledu právní kvalifikace (konkrétní poučení dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu[1]), ale o faktickou stránku poučovací povinnosti, tj. jak konkrétně poučování ze strany soudce v soudní síni probíhalo. Zatímco právní stránku poučovací povinnosti lze řadit k rozhodovací činnosti soudce[2] a pak lze mít pochybnosti o přípustnosti možného zásahu ze strany soudního funkcionáře, v případě samotného faktického výkonu poučovací povinnosti (verbální projev soudce - jím zvolená slova, intenzita hlasu, opakování poučení, celková délka poučení atd.) nepovažuji za rozhodovací činnost soudce, ale za konkrétní projev - chování[3] soudce v soudní síni, které by mělo být soudním funkcionářem v případě stížnosti náležitě prověřeno. Zcela nepochybně jde o kategorii chování soudce velmi subjektivní, která může být vnímána každým účastníkem řízení odlišně. Rozhodně není jednoduchou úlohou soudního funkcionáře chování soudce v maximálně možné míře objektivizovat, zvláště v případech, kdy soudní funkcionář nebyl v soudní síni přítomen. K vlastnímu posuzování chování soudce ovšem může dojít jen za předpokladu, že bude dána vůle soudního funkcionáře stížnost na takové chování soudce prověřovat a případný zásah při řešení stížnosti nebude chápán jako nepřípustný zásah do soudcovské nezávislosti. Na rozdíl od Vás nejsem přesvědčen o správnosti Vámi prezentovaného závěru, že předsedovi okresního soudu jakožto představiteli státní správy soudu nepřísluší hodnotit rozhodovací činnost samosoudce pro situaci, kdy plní poučovací povinnost při soudním jednání směrem k účastníkům řízení. Proto nemohu vyřízení stížnosti podané stěžovatelem hodnotit jako správné. Dle mého názoru jste stížnost podanou stěžovatelem neprověřil dostatečným způsobem, neboť jste se pod závěrem, že jde o rozhodovací činnost soudce, nezabýval vůbec tím, zda se soudce při plnění poučovací povinnosti v soudní síni nedopustil nevhodného chování nebo narušování důstojnosti řízení. Domnívám se, že jste se měl pokusit stěžovatelem popsaný průběh jednání v soudní síni objektivizovat a ve výsledném písemném projevu stěžovateli popsat svá zjištění (přijatá opatření nebo vysvětlit případná nedorozumění). Pro účely objektivizace problému je dle mého názoru v případě nařčení soudce z nevhodného chování nebo narušování důstojnosti řízení v prvé řadě nutné kromě soudce a stěžovatele vyslechnout osobně všechny osoby, které byly účastny soudního jednání. Přestože nelze předem říci, zda by výslechy osob přítomných soudního jednání mohly vést k jednoznačnému závěru o chování soudce (výsledná zjištění by mohla "skončit" na tvrzení proti tvrzení, resp. odlišného vnímání téhož skutku), nepochybně by však takový přístup soudního funkcionáře dával zřetelně najevo, že se staví k problému čelem a je ochoten k objasnění věci využít všechny dostupné prostředky. Vzhledem k výše uvedenému Vám, vážený pane předsedo, navrhuji, abyste dodatečně zvážil, zda ještě v současné době nevyslechnete všechny osoby, které se účastnily soudního jednání dne 10. 3. 2010 dle § 172 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k dosavadním zjištěním, kdy není shoda o průběhu soudního jednání z pohledu stěžovatele a soudce, lze kromě samostatných výslechů osob doporučit vzájemnou konfrontaci stěžovatele a soudce. Nebudete-li takovou metodu považovat za vhodnou, dávám alespoň ke zvážení, aby stěžovatel měl možnost vyjádřit se k informacím podaným ze strany soudce. V souladu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, si dovoluji očekávat Vaše vyjádření ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto dopisu. Prosím také o doplnění fotokopie protokolu o jednání ze dne 10. 3. 2010, na který ve svém vyjádření odkazujete. S pozdravem JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. Vážený pan JUDr. Josef Kramář předseda Okresní soud ve Vsetíně Horní náměstí 5 755 39 Vsetín [1] I když v tomto případě si dovolím poukázat na dle mého názoru nesprávně užitý odkaz na ustanovení § 99 občanského soudního řádu. Poučovací povinnost podle uvedeného ustanovení dopadá dle mého posouzení na jiné situace, a sice lze-li uvažovat o soudním smíru, což v případě věci stěžovatele nenastalo a ani nastat nemohlo, protože protistrana nebyla účastna soudního jednání a soudní smír v dané chvíli nebylo vůbec reálné uzavřít. Spíše lze úspěšně pochybovat, zda ze strany soudce byly dodrženy ústavní meze poučovací povinnosti dané nestranností obecných soudů a zásadou rovnosti účastníků řízení prezentované Ústavním soudem restriktivně chápanou poučovací povinností - "... může jít jen o poučení takové, které se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků řízení a které - jak se rozumí samo sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout, ..."(podle III. ÚS 104/96). [2] V této souvislosti musím však připomenout, že soudní funkcionáři se při řešení stížností nezdráhají vyjadřovat k rozhodování soudců a ve výsledku v podstatě zasahují do jejich rozhodování, zjistí-li v jejich postupu zjevné pochybení. Typicky jde o situace, kdy soudce nepřivolí k pořízení zvukového záznamu, byť k tomu není oprávněn. Stalo se tak i v případě Mgr. Pavla Punčocháře jako předsedy senátu ve věci paní A. V. Z toho je zřejmé, že není zcela zřetelná hranice mezi tím, jaké jednání soudce je soudní funkcionář ještě oprávněn posuzovat a jaké jednání soudce je pro soudního funkcionáře "tabu". [3] Nelze bez náležitého ověření s jistotou předem vyloučit možnost, že jeho jednání bylo způsobilé ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.