Právní věty

Text dokumentu

Veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl V Brně dne 29. října 2008 Sp. zn.: 3823/2008/VOP/PPO Pane T., odpovídám tímto na Váš podnět, který se v obecné rovině týká účasti veřejnosti na soudním jednání. Krátce shrnuji, že v průběhu letošního roku jste mi v souladu se zákonem o veřejném ochránci práv[1] předložil tři odpovědi soudních funkcionářů, kteří reagovali na Vaše dvě stížnosti a jednu stížnost Ing. Š. V těchto stížnostech bylo namítáno zastrašování, porušování zákona na ochranu osobních údajů a ohrožování ústavně garantované zásady veřejnosti soudního řízení. Doložil jste mi také zvukové záznamy z předmětných soudních jednání. Se všemi těmito podklady jsem se pochopitelně důkladně seznámil, a jelikož mě odpovědi předsedů a místopředsedů soudů neuspokojily, rozhodl jsem se iniciovat schůzku se všemi předsedy obvodních soudu pro Prahu 1-10 a celou věc s nimi probrat osobně. Tato schůzka se uskutečnila dne 6. října 2008 v sídle Městského soudu v Praze. Dovolte mi, abych Vás na následujících řádcích informoval o načerpaných poznatcích a svém stanovisku v dané věci. Dle platného znění zákona č. 349/1999 Sb. nejsem z pozice ombudsmana oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti nezávislého soudu. Můžu se však zabývat činností orgánů státní správy soudů, kam spadá problematika vyřizování stížností na neodůvodněné průtahy v řízení, nevhodné chování soudních osob a narušování důstojnosti řízení před soudem.[2] Ve znění novely č. 314/2008 Sb., (účinnost od 1. 10. 2008) jsem rovněž oprávněn podat návrh na zahájení řízení podle zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců[3] a zúčastnit se tohoto řízení. Zákon o soudech a soudcích nedefinuje, co se považuje za nevhodné chování soudců či soudních osob. Obsahuje pouze stručné vymezení, že se podáním stížnosti k předsedovi soudu nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[4] Za těchto okolností považuji za žádoucí, aby se předseda soudu k jakémukoliv incidentu v oblasti státní správy soudu (byť i nadmíru problematickému) postavil vždy čelem a vynaložil viditelné úsilí k objasnění vzniklé události. Z dlouholeté praxe v justici vím, že konflikty, k nimž dochází v jednací síni, jsou způsobeny vzájemnou interakcí mezi účastníky a osobou soudce a reprezentují výslednici působení často protichůdných sil, jež charakterizuje soudní řízení od nepaměti. V převážné většině případů lze tyto záležitosti uspokojivě vysvětlit a objasnit. Domnívám se, že role předsedy či místopředsedy soudu by měla být v tomto ohledu i mediační, což znamená, že by se předseda měl pokusit odstranit případná nedorozumění a nezdráhat se vyslechnout si stěžovatele a jiné zúčastněné osoby osobně. V odůvodněných případech by měl přiznat pochybení, věc řádně projednat s dotyčným soudcem či soudní osobou a přislíbit zjednání nápravy. Při opakovaných stížnostech na téhož soudce by měl přistoupit k razantnějším opatřením (např. kárná žaloba). Třebaže jste nepojal své žádosti k předsedům příslušných soudů jako výslovnou stížnost na nevhodné chování soudce (zdůrazňoval jste spíše ochranu osobních dat), tak materiálně právně Vaše podání do této roviny jistě směřují. Vrchní funkcionáři soudu mají navíc stížnosti vyřizovat podle obsahu došlého podání, nikoliv podle toho, jak jsou podání označena.[5] Vzal jsem do úvahy i skutečnost, že specifický postup soudkyň v předmětné kauze navíc nelze napadnout žádným opravným prostředkem (nebylo vydáno "rozhodnutí", nebyl jste účastníkem žádného řízení), a tak se jako jediný možný prostředek nápravy jeví právě stížnost předsedovi soudu na nevhodné chování soudce. Mám tudíž za to, že jednání soudkyň lze považovat za nevhodné v tom nejširším slova smyslu. Proto způsob, jakým předseda a místopředseda soudu vyřídili Vaše stížnosti, mohu kompetentně posoudit. K jádru věci uvádím následující. Odpověď JUDr. Jiřího Malého, místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 5. února 2008 hodnotím jako zcela nepřesvědčivou. Z protokolu ani ze zvukového záznamu není zřejmé, že by soudkyně JUDr. Emilie Matoušková žádala identifikaci osob jenom kvůli tomu, aby věděla, zda se nejedná o zástupce médií. Argumentace obsažená v odpovědi předsedy je zcela zavádějící. Zcela se ztotožňuji s Vaším názorem, že pouhým sdělením jména a příjmení bez dalšího přece není zřejmé, zda jde o pracovníka tisku, televize, rádia či elektronického média, byť nehodlám zpochybňovat mentální kapacitu a informovanost dané soudkyně. Místopředseda se zcela vyhnul vysvětlení skutečnosti, že jména přítomné veřejnosti jsou zaprotokolována v protokolu z jednání bez jakéhokoliv zákonného podkladu. Stejně nelze pochopit, jak soudce hodnotil otázku ochrany osobních dat. Nehodlám vyvracet starou římskou zásadu iura novit curia, nicméně je přesvědčen, že svůj závěr by měl místopředseda přesvědčivě zdůvodnit. V pochybnostech by měl odkázat na kompetentní správní orgán (tj. Úřad pro ochranu osobních údajů). Pakliže jde o pravidla ochrany osobních údajů, jejichž porušení jste ostatně namítal, lze říci tolik následující. Jméno a příjmení jsou identifikátorem, který lze považovat za osobní údaj ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona.[6] Dokonce se domnívám, že by v tomto případě mohlo jít i o zpracování ve smyslu § 4 odst. e) zákona.[7] Osobní údaje veřejnosti byly zaprotokolovány, byly uloženy na pevný nosič informací, jsou uloženy na disku v počítači. Takto lze údaj dále zpracovávat (zpřístupňovat, předávat, upravovat, pozměňovat apod.). Lze je dohledat i v manuální spisové dokumentaci. Působnost zákona o ochraně osobních údajů však nedopadá na případy nahodilého shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje nejsou dále zpracovávány (viz § 3 odst. 4 zákona). Odborná právnická veřejnost tvrdí, že provádění operací s osobními daty musí být systematické. Není vyloučeno, že soustava operací proběhne pouze jednou, ale důležitá je však existence záměru tyto operace za vymezených okolností opakovat nebo v nich pokračovat. Logickým závěrem tohoto pojetí pak musí být, že jednorázové nakládání s osobními údaji, např. ve formě izolovaného shromáždění, zveřejnění nebo sdělení nebude podléhat režimu zákona o ochraně osobních údajů.[8] Proto konstatuji, že v této rovině jen stěží soudu kdokoliv (kompetentní úřad či ombudsman) prokáže záměr tato data systematicky (nikoliv jednou a izolovaně) zpracovávat. Proto není dána ani působnost Úřadu. O to více však stoupá důležitost stížnostního režimu, který je zakotven v zákoně a soudech a soudcích jako jeden z mála možných prostředků nápravy. Jak již víte z naší společné korespondence, obrátil jsem se na JUDr. Alexandra Rudého, předsedu Obvodního soudu pro Prahu 9, s žádostí o sdělení jeho pohledu na věc. Předseda připustil, že jednání soudkyně nebylo zcela v souladu s procesními předpisy a sdělil mi, že sám by takto nepostupoval. S tímto názorem a se svými výhradami seznámil i dotyčnou soudkyni. Dále ale uvedl, že její postup je pro něj akceptovatelný a že ho chápe. Byl údajně ovlivněn negativními zkušenostmi soudců příslušného soudu s působením sdružení XX. Z odpovědi ale nebylo zřejmé, zda bude jako předseda soudu takové jednání v budoucnu tolerovat. Na zmíněném jednání s předsedy všech pražských obvodních soudů jsem akcentoval, že takové jednání soudce by nemělo být v žádném případě omlouváno a zastíráno. Nesouhlas s uvedeným jednáním by měl od každého předsedy zaznít důrazně. Stejný názor jsem písemně tlumočil i v dopise předsedovi Rudému. Pakliže má soudkyně negativní zkušenosti se sdružením XX a má strach, že bude napadena, rozhodně ji před případným útokem neochrání skutečnost, že zaznamená tři jména v protokolu o jednání (která mohou být navíc i smyšlená). Soudkyně může přivolat do jednací síně justiční stráž (ta může být přítomna po celou dobu jednání), anebo v případě důvodné obavy využít možnosti danou ustanovením § 116 odst. 4 občanského soudního řádu.[9] Podobné ustanovení zná i trestní řád.[10] Za nejzávažnější pochybení v celé kauze považuji způsob, jakým byla vyřízena Vaše stížnost na jednání JUDr. Hercíkové. Místopředsedkyně JUDr. Monika Spáčilová vyřídila stížnost opožděně.[11] Přiznala pouze pochybení v rovině chybějícího označení jména soudkyně v jednací síni. V převažující části své odpovědi vágně hovoří o institutu vyloučení veřejnosti, aniž blíže zkoumá naplnění zákonných podmínek podle § 116 občanského soudního řádu. Uvádí, že naplnění podmínek není z procesního spisu zřejmé. Osobně mám za to, že by naplnění podmínek bylo zřejmé tehdy, pokud by bylo řádně vydáno usnesení, a to za splnění zákonných předpokladů. Dále místopředsedkyně zcela protismyslně sděluje, že pokud byla nakonec veřejnost vyloučena (ať oprávněně či neoprávněně), bylo třeba se tomuto rozhodnutí podřídit. Zdůrazňuji, že rozhodnutí vydáno nebylo a nebyly ani naplněny předpoklady pro postup podle odst. 4 § 116 občanského soudního řádu (odepření přístupu k jednání). Požadavek legitimace veřejnou listinou šel zcela proti smyslu ústavně garantované zásady veřejnosti soudního jednání a neměl oporu v platném zákoně. Je pochopitelné, že k porušení zákona o ochraně osobních údajů nedošlo, jelikož žádné osobní údaje ani nestihly být vyřčeny. Pokud jde o jednání soudkyně JUDr. Vlčkové, na kterou si stěžoval Ing. Š., neshledávám ve vyřízení stížnosti žádné pochybení ve smyslu zákona o veřejném ochránci práv. Dle Vámi zaslaných materiálů se JUDr. Vlčková, předsedkyně senátu, zeptala osob sedících v lavici na poměr k projednávané věci. Osoby jí sdělily, že se účastní jako veřejnost. Do protokolu bylo uvedeno: "A dále jsou přítomny tři osoby mužského pohlaví jako veřejnost, které odmítají uvést svoji totožnost." Třebaže je odpověď JUDr. Dany Smitkové stručná, odpovídá zjištěnému stavu. JUDr. Vlčková dle mého názoru nepostupovala nijak nevhodně, její přístup může dokonce sloužit jako referenční bod právně bezvadného postupu. Poslední zmíněný případ ale nezměnil nic na tom, že jsem jako veřejný ochránce práv byl znepokojen přístupem předsedů a místopředsedů obou uvedených soudů k dané problematice. Postup soudkyň totiž nemá oporu v platném zákoně a nelze ho omluvit ani jakýmkoliv druhem působení ze strany přítomné veřejnosti. Konstatuji, že soudce musí profesionálně a lidsky ustát pro něj nepříjemné aspekty výkonu soudní pravomoci. V případě ohrožení důstojnosti soudního jednání a jeho plynulého průběhu má volit adekvátní prostředky, které mu nabízí platné předpisy. Praktiky, k nimž přistoupily obě soudkyně, jdou očividně proti smyslu zásady veřejnosti a pohybují se mimo platné pozitivní právo. Tuto skutečnost by si funkcionáři pověření státní správou soudů měli uvědomit a podle toho taky došlé stížnosti vyřizovat. Z tohoto důvodu jsem na všechny přítomné předsedy na schůzce apeloval, aby soudce důrazně poučili o všech aspektech účasti veřejnosti na soudním jednání. Vytkl jsem i nedbalý způsob vyřízení stížností. V závěru svého dopisu si dovolím apelovat i na Vás. Tímto Vám dávám ke zvážení, zda nejsou vzniklé incidenty zčásti zapříčiněny i metodami a postupy občanského sdružení, jehož jste dle mých zjištění členem.[12] Považuji za krajně nevhodné, aby se v opatrovnických či rodinně právních kauzách, jež ve srovnání se zbylou soudní agendou vynikají svou vysokou emocionální citlivostí, vytvářelo předem konfliktní prostředí. Nechci Vám pochopitelně upírat výkon Vašich ústavně zaručených práv a Váš osobní názor. Máte na něj plné právo. Zásada veřejnosti má svou společenskou a právní důležitost, kterou plně uznávám a respektuji. Přesto jsem bytostně přesvědčen, že by k daným incidentům nemuselo docházet, pakliže bych na obou stranách pomyslné "barikády" cítil více racionálnosti, odpovědnosti za vlastní chování a jisté emoční zdrženlivosti. O jisté vyumělkovanosti a vykonstruovanosti celého případu svědčí i fakt, že Vaše stížnosti jsou typově ojedinělé. Žádný podobný podnět jsem po celou dobu výkonu svěřené funkce ombudsmana neobdržel. Rovněž mě tento případ staví před nevyhnutelnou otázku, o čem ve svém jádru svědčí. Rozhodně si nemyslím, že by vypovídal o neuspokojivém stavu naší justice a nevychovanosti soudců a soudních osob ve vztahu k veřejnosti. Jde nepochybně o individuální selhání, které nelze nijak paušalizovat. Spíše se domnívám, že se do prostoru jednací místnosti účelově přesouvají ideová a názorová pnutí, pro něž je soudní fórum nevhodným prostředím pro konfrontaci. Tato nevhodnost rodí četná nedorozumění, která pak musí někdo kompetentně řešit. Z vyjádření předsedů a místopředsedů vyplynulo, že existuje vůle mé připomínky přijmout a nastavit postup vyřizování stížností poněkud odlišným způsobem. Toto zjištění mě těší, nicméně teprve čas a další praxe orgánů státní správy soudů prověří, zda mé působení splnilo svůj účel a má očekávání. Pane T., pakliže budete s mou odpovědí seznamovat veřejnost, ocenil bych, kdybyste ji uveřejnil v plném znění. Zůstávám s pozdravem JUDr. Otakar M o t e j l v. r. tel: (+420) 542 542 888, fax: (+420) 542 542 112 [1] Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [2] Činnost orgánů státní správy soudů (předsedy a místopředsedy soudu) je vymezena zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (§ 118 - § 174a). [3] Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů. [4] Ustanovení § 164 odst. 2 zákona. [5] Ustanovení § 164 odst. 1 i. f. zákona. [6] Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [7] Zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace. [8] Viz blíže Maštalka, J. Osobní údaje, právo a my. 1. vyd. Praha: C. H. Beck. 2008, str. 29 -30. [9] I když veřejnost nebyla vyloučena, může soud odepřít přístup k jednání nezletilým a fyzickým osobám, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh jednání. [10] I když veřejnost nebyla vyloučena podle § 200 trestního řádu, může soud odepřít přístup k hlavnímu líčení nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh hlavního líčení. Může také učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně. [11] Stížnost jste měl podat na podatelně soudu dne 7. března 2008. JUDr. Monika Spáčilová stížnost vyřídila dne 26. května 2008. [12] Viz internetové stránky sdružení XX