Text dokumentu

Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský V Brně dne 13. ledna 2011 Sp. zn.: 164/2010/DIS/JKV Vážená paní X., odpovídám na Vaše podání přijaté dne 16. listopadu 2010, kterým jste se na mě obrátila ve věci podezření na diskriminaci v zaměstnání. Na úvod mi dovolte, abych Vás informoval o působnosti veřejného ochránce práv stanovené zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákona ochránce působí k ochraně osob před jednáním úřadů (jako např. stavební úřady, finanční úřady, úřady práce apod.) a dalších institucí státní správy, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, nebo jsou-li tyto instituce nečinné. V souladu s ustanovením § 1 odst. 5 zákona o veřejném ochránci práv ochránce vykonává působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací. Ochránce tak má možnost posoudit a vydat stanovisko, zda se jedná o diskriminaci či nikoliv, a následně poskytnout základní pomoc oběti diskriminace. Více informací o působnosti ochránce naleznete v přiložených informačních letácích. Ve svém dopisu uvádíte, že pracujete v X. v Y. jako vedoucí Domova pro osoby se zdravotním postižením. Po nastoupení do funkce jste se dohodla s bývalou ředitelkou, že budete mluvit česky pouze s klienty, kteří by slovenštině jako Vašemu rodnému jazyku nemuseli rozumět. S ostatními klienty a kolegy mluvíte slovensky, dokumentaci píšete v češtině. Do hodnocení, ve kterém Vaše přímá nadřízená posoudila Vaši práci za uplynulý rok, napsala, že by uvítala používání češtiny jako úředního jazyka. V doplnění jste uvedla, že jste občankou Slovenské republiky s trvalým pobytem v České republice. V České republice neexistuje obecná právní úprava úředního (státního) jazyka, v českém právním řádu nenajdeme obdobu ustanovení čl. 6 Ústavy slovenskej republiky, ani navazujícího zákona č. 270/1995 Z. z., o štátnom jazyku slovenskej republiky. Z kontextu ovšem vyplývá, že úředním jazykem v České republice je čeština. Úředním jazykem se chápe jazyk, který se používá při jednání před úřady. Čeština je jednacím jazykem na úřadech, avšak v úředním styku se běžně užívá i slovenština.[1] Vyžadování úředního jazyka zaměstnavatelem je poněkud zavádějící. Avšak požadavek znalosti a komunikace v jazyce zaměstnávající instituce a jejích klientů je oprávněný. I přesto, že Vaše nadřízená použila nevhodného označení úřední jazyk, nepochybně tím myslela češtinu jako jazyk zaměstnanců a uživatelů X. Jádro problému proto spočívá v tom, zda má zaměstnavatel/nadřízený oprávnění vyžadovat používání určitého jazyka jako jazyka instituce. Slovenský jazyk má ve srovnání s jinými menšinovými jazyky v České republice odlišné postavení, protože je pro česky mluvící osoby v zásadě srozumitelný. V některých případech se znalost slovenského jazyka staví na roveň znalosti českého jazyka.[2] Nutno ovšem dodat, že s ohledem na zřídkavé setkávání se slovenštinou zejména v médiích, se česky mluvícím osobám zvláště mladšího věku slovenský jazyk postupně odcizuje. Na zákonné úrovni je zákaz rozlišování z důvodu jazyka při uplatňování práva na zaměstnání upraven v ustanovení § 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.[3] Není možné nepřijmout uchazeče o zaměstnání pouze z důvodu jazyka, pokud ovšem není znalost českého jazyka určovacím znakem povahy zaměstnání. Diskriminaci v oblasti pracovněprávních vztahů (tj. po vzniku pracovního poměru) zapovídá v ustanoveních § 16 a § 17 zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který odkazuje na zvláštní úpravu v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). Antidiskriminační zákon jazyk jako zakázané kritérium rozlišování nezná, ale zakazuje rozlišování z důvodu národnosti. Jazyk je jedním ze znaků definujících národnost, proto může požadavek na jazyk založit tzv. nepřímou diskriminaci, tj. použití zdánlivě neutrálního kritéria, které může způsobit znevýhodnění z důvodu národnosti. V souladu s ustanovením § 6 odst. 3 antidiskriminačního zákona je možné z důvodu národnosti rozlišovat pouze pokud je k tomu věcný důvod spočívající v povaze vykonávané práce nebo činnosti a uplatněné požadavky jsou této povaze přiměřené. Antidiskriminační právo postihuje i obtěžování, tj. nežádoucí chování, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osob a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí - např. zákaz mluvit na pracovišti jiným jazykem než českým bez objektivního zdůvodnění. Na Vaši situaci je rovněž možné aplikovat evropské právo, které zakazuje jakoukoliv diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, a to v ustanovení čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie. Volný pohyb pracovníků na území členských států Evropské unie je zakotven v čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie. Podrobnější pravidla pro volný pohyb pracovníků na území Evropské unie jsou stanovena Nařízením ze dne 15. října 1968 č. 1612/68, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Na území jiného členského státu požívá občan Evropské unie stejné přednosti pro přístup k zaměstnání, jako mají státní příslušníci tohoto státu. Na úrovni národních států Evropské unie je jazyk jedním ze znaků, který se pojí se státní příslušností, jeho striktní vyžadování by proto mohlo vést k nepřímé diskriminaci z důvodu státní příslušnosti v rozporu s evropským právem. Evropské právo je přitom použitelné hlavně pro proces přijímání do zaměstnání a případné ukončení pracovního poměru, pokud by jazyk měl být kritériem pro rozlišování mezi občany České republiky a jiných států Evropské unie. Hlavním požadavkem evropského práva je zabezpečit volný pohyb pracovníků uvnitř Evropské unie a zabránit jeho neodůvodněnému omezování. Jak evropské právo v souvislosti se zákazem diskriminace z důvodu státní příslušnosti, tak i antidiskriminační právo zapovídající diskriminaci z důvodu národnosti vyžaduje, aby byl požadavek znalosti a používání jazyka přiměřený a nezbytný vzhledem k účelu, jehož má být dosaženo. Pokud rozlišování vyhoví požadavku přiměřenosti, lze ho ospravedlnit a o diskriminaci se nejedná. Požadavek vyvarovat se používání slovenského jazyka v českém prostředí v rámci zaměstnání nelze hodnotit paušálně, ale vždy s ohledem na konkrétní situaci. Vezmeme-li v úvahu, že slovenský jazyk je pro česky mluvící osoby zvláště střední generace téměř stejně srozumitelný jako český jazyk, existují situace, v nichž je striktní vyžadování českého jazyka nepřiměřené vzhledem ke stanovenému cíli. Legitimní je vyžadovat pořizování písemné dokumentace výhradně v českém jazyce. Legitimní je taktéž vyžadovat komunikaci v češtině s klienty, kteří by mohli mít problém s porozuměním slovenštiny. Na druhou stranu, v rozporu s požadavkem přiměřenosti, by byla podmínka, aby byl český jazyk mateřským jazykem všech zaměstnanců. Naprostý zákaz používání slovenštiny na pracovišti - např. při komunikaci s kolegy taktéž mluvícími slovensky, popř. při telefonických hovorech nesouvisejících se zaměstnáním vedených ve slovenském jazyce, by znamenal diskriminaci z důvodu národnosti v rozporu s antidiskriminačním právem. Taktéž požadavek hovořit česky čistě bez cizího přízvuku, i když jinak by byl projev bezchybný, by představovalo nepřímou diskriminaci z důvodu národnosti. Sporným se stává pouze požadavek mluvit česky při komunikaci s klienty, kteří slovenštině rozumí stejně jako češtině, používat výhradně češtinu při komunikaci s nadřízenými a ostatními kolegy, popř. při styku s osobami zvnějšku. V posledně jmenovaných případech by bylo nutné požadavek používat češtinu posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti, bylo by třeba, aby bylo používání výhradně českého jazyka přiměřené a nezbytné vzhledem k cíli, který sleduje. Legitimním cílem je především předcházení nedorozuměním, která by mohla při používání slovenského jazyka vzniknout. Problematické by naopak bylo šikanózní vyžadování češtiny, pokud je slovenština ostatními akceptována a nadto jsou na ni ze strany klientů a kolegů vesměs pozitivní ohlasy. S ohledem na to, že Váš dopis nebyl stížností na diskriminaci, ale pouze dotazem, nemohu Vám v současné situaci pomoci jinak než výše uvedeným vysvětlením. V případě, že byste byla v budoucnu vystavena nepříznivému zacházení z důvodu používání slovenského jazyka, neváhejte se na veřejného ochránce obrátit s požadavkem metodické pomoci při podávání návrhu na zahájení řízení z důvodu diskriminace. S pozdravem Příloha Informační leták Rovné zacházení a ochrana před diskriminací [1] Viz např. ustanovení § 16 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. [2] Např. při ověřování znalosti českého jazyka nutného pro výkon nelékařských zdravotnických povolání podle ustanovení § 82 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). [3] Aktuální znění zákonů můžete nalézt na stránkách www.portal.gov.cz v sekci zákony.