Právní věty

Text dokumentu

Připomínky veřejné ochránkyně práv k návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (č. j. předkladatele: MV- 89612-33/LG-2013) KONKRÉTNÍ PŘIPOMÍNKY: 1. K § 4 odst. 5 (osobní působnost) Navrhované znění se odchyluje od úpravy popsané ve věcném záměru zákona (bod 2.4.2) v tom směru, že všechna jednání mající znaky přestupku osob uvedených pod písm. a) a b) citovaného ustanovení mají být projednána podle zvláštních zákonů [např. zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), nebo zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů], bez ohledu na to, zda k jednání došlo při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s jejím výkonem, či se jej tato osoba dopustila mimo službu. Veřejný ochránce práv v rámci svých šetření zjistil, že řízení o jednání majících znaky přestupků příslušníků bezpečnostních sborů často nedosahují standardů běžných u řízení vedených obecnými správními orgány, což je pochopitelné, protože rozhodovací činnost v přestupkovém řízení a sledování soudní judikatury zcela jistě není hlavní náplní práce služebních funkcionářů. Vedle toho právní úprava jednání majících znaky přestupku v zákoně o služebním poměru. resp. obecně řízení podle tohoto zákona přináší některé odlišnosti od obecné úpravy v navrhovaném zákoně o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění pozdějších předpisů (např. otázka nákladů řízení, nemožnost poškozeného uplatňovat nárok na náhradu škody, odlišná lhůta pro podání podnětu k zahájení přezkumného řízení apod.), které zakládají nerovné postavení účastníků řízení vedeného služebním funkcionářem pro typově identické jednání oproti řízení vedenému obecným správním orgánem. Navrhuji tedy, aby přestupky příslušníků bezpečnostních sborů a osob podléhajících vojenské kázeňské pravomoci spáchané nikoliv při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním (typicky sousedské či rodinné spory, přestupky spočívající v porušení obecně závazných vyhlášek obcí apod.) projednávaly obecné správní orgány. Tato připomínka je zásadní. 2. K § 42 odst. 5 (zákaz činnosti) Navrhuji změnit uvedené ustanovení tak, aby zaplacení pokuty bylo podmínkou pro rozhodnutí o upuštění od zbytku zákazu činnosti. Žadatel bude muset společně se žádostí prokázat, že pokuta je zaplacena, popř. že bylo rozhodnuto o splátkovém kalendáři či odkladu její splatnosti. Teprve v případě, že tyto skutečnosti budou doloženy, bude možné od výkonu zbytku zákazu činnosti upustit. Stávající návrh, který umožňuje uhradit dosud nezaplacenou pokutu až dodatečně po rozhodnutí o upuštění od zbytku zákazu činnosti, podle mého názoru nemotivuje pachatele přestupku ke splnění uložené povinnosti. Tato připomínka je zásadní. 3. K § 43 (zákaz pobytu) Text návrhu (až na nepatrné formulační změny) vychází z ustanovení § 15a zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které bylo do zákona o přestupcích včleněno zákonem č. 494/2012 Sb. Přijetí tohoto zákona provázela kritika značné části odborné veřejnosti, včetně předchozího veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského. K poslaneckému návrhu vyslovila negativní stanovisko vláda České republiky a po jeho schválení Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR jej jednomyslně odmítl Senát Parlamentu ČR a schválený zákon vrátil prezident České republiky. Navrhovanou i současnou úpravu správního trestu (resp. sankce) zákazu pobytu považuji nejen za obtížně aplikovatelnou, ale též za protiústavní. Důvod deklarovaný v důvodové zprávě, pro který byl správní trest zákazu pobytu včleněn do aktuálního návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, tj. že dosud nebyla zpochybněna ústavnost tohoto správního trestu, nepovažuji za relevantní. Návrh ustanovení § 43 je podle mého názoru v rozporu s čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 14 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti je nutné mít neustále na paměti, že důsledkem správního trestu spočívajícího v uložení zákazu pobytu je omezení svobody (zde svobody pohybu). Jedná se tedy o nezpochybnitelný zásah do základních práv a svobod a musí tak být vždy šetřeno jejich podstaty a smyslu, dochází-li k jejich zákonnému omezení (zde založeného právě v § 43). Jednou z hlavních podmínek zákonného omezení základních práv a svobod je pak bezesporu jeho přiměřenost odpovídající jak protiprávnímu jednání, jež má být daným omezením sankcionováno, tak i osobě pachatele a jeho poměrům. Mám proto vážné pochybnosti o přiměřenosti ukládaného správního trestu ve vztahu k jednání, které má být tímto správním trestem postihováno, a o jeho nevyhnutelnosti pro udržení veřejného pořádku. Navrhovaná úprava správního trestu zákazu pobytu totiž dává správním orgánům pravomoc rozhodnout o uložení zákazu pobytu, aniž by správní orgán byl ze zákona povinen v každém jednotlivém případě přihlédnout k povaze a závažnosti sankcionovaného jednání, jakož i osobním a rodinným poměrům domnělého pachatele ("test přiměřenosti"). Absence individualizovaného a přiměřeného rozhodování o uložení trestu je tak v rozporu nejen s čl. 4 odst. 4 Listiny, ale i s Úmluvou (čl. 2 Protokolu č. 4), jak plyne z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen "ESLP"), např. z rozhodnutí ve věci Landvreugd proti Nizozemsku, rozsudek, 4. 6. 2002, č. 37331/97 a Olivieira proti Nizozemsku, rozsudek, 4. 6. 2002, č. 33129/96. Vedle toho lze pochybovat i o efektivitě a legitimitě navrhované úpravy, má-li být v demokratické společnosti primárním cílem (byť nevyřčeným) uloženého správního trestu pouhé přesunutí "problémových" osob na území jiné obce nebo městské části, aniž by byly řešeny příčiny sociálně patologického jednání pachatelů přestupků. Podle mého názoru by tedy navrhovaná úprava neprošla již prvním krokem testu proporcionality (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, část V.), tedy posouzením přípustnosti a legitimity sledovaného cíle. Otázkou pak může být i splnění "testu vhodnosti", poté "testu potřebnosti" a nakonec "testu poměřování" - srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 46/2008 - 50, část III.b), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 As 19/2008 - 117, část III.b), nebo nález Ústavního soudu ze dne 22.10.2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, bod 25 až 28). Vedle toho jsem přesvědčena, že by trest spočívající v omezení svobody pohybu a pobytu měly ukládat toliko trestní soudy, a nikoliv správní orgány, u nichž zejména v tomto případě nelze vyloučit ovlivňování ze strany představitelů samospráv. Podle mého názoru navrhovaná úprava ve svém důsledku znamená kriminalizaci chudoby, protože, jak vyplývá z dosavadních poznatků s uplatňováním sankce zákazu pobytu podle zákona o přestupcích, míří především na bezdomovce, kteří jsou postihováni pro porušování obecně závazných vyhlášek obcí upravujících veřejný pořádek a čistotu v obcích. V důsledku uloženého zákazu pobytu poté tyto osoby často nemohou využít možnosti přespání nebo občerstvení v centrech sociální pomoci a zásadním způsobem je ztížena či zcela znemožněna účinná terénní sociální práce s těmito osobami. Akcentuje tedy represi na úkor systematického řešení negativních sociálních jevů, s nimiž postihované přestupkové jednání přímo souvisí (gamblerství, bezdomovectví, prostituce, dluhová spirála apod.). Vezmeme-li do úvahy fakt, že v důsledku porušení zákazu pobytu, kterému leckdy předcházelo spíše bagatelní jednání (např. popíjení alkoholu na veřejnosti), může být pachateli přestupku uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, domnívám se, že správní trest zákazu pobytu je ve vztahu k jednání, které má postihovat, v řadě případů nepřiměřený. Kromě toho lze důvodně předpokládat, že s ohledem na typické adresáty tohoto správního trestu (bezdomovci, prostitutky, narkomani apod.) bude značně problematické doručování písemností, včetně rozhodnutí. Správní orgány tedy mnohdy budou doručovat fikcí (příp. opatrovníkovi), a obvinění se o vedení řízení a uložení sankce nedozvědí, což je z hlediska možných trestněprávních následků porušení zákazu pobytu značně problematické. Možnost daná návrhem tohoto zákona, totiž že správní orgán není povinen konat o přestupku ústní jednání (viz navrhované znění § 73 nově zavádějící zásadně fakultativnost konání ústního jednání), de facto aprobuje postup, kdy správní orgán může vydat rozhodnutí o uložení správního trestu zákazu pobytu bez toho, aby měl domnělý pachatel reálnou možnost se jakkoli vyjádřit k jednání, jež je mu kladeno za vinu. Ve svém důsledku takový postup, kdy se domnělý pachatel přestupku fakticky nemusí dozvědět o zahájení a průběhu správního řízení, ani o konečném rozhodnutí správního orgánu, přičemž mařením výkonu takového rozhodnutí by se dopouštěl přečinu, zakládá či může zakládat porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy. Mám za to, že obdobného důsledku, tj. znemožnění pohybu na určitém místě, může být dosaženo uložením omezujícího opatření podle § 47 odst. 1 navrhovaného zákona, tj. zákazem navštěvovat určená veřejně přístupná místa. Toto omezující opatření klade důraz na existenci přímé souvislosti mezi tímto omezujícím opatřením a spáchaným přestupkem, a navíc její uložení musí zohledňovat povahu a závažnost přestupku a osobní poměry pachatele. Na základě tohoto omezujícího opatření může být osoba vykázána z konkrétního místa, kde se dopouští protiprávního jednání (např. ulice, nádraží, obchodní dům apod.), a nikoliv nutně z území celé obce nebo její části. Kromě toho porušení tohoto omezujícího opatření by mělo být sankcionováno jako přestupek [§ 2 odst. 2 písm. h) navrhovaného zákona o některých přestupcích], na rozdíl od trestněprávních důsledků porušení správního trestu zákazu pobytu. Vzhledem k možnosti aplikace uvedeného omezujícího opatření mám za to, že navrhovaná úprava zákazu pobytu by neprošla výše nastíněným "testem potřebnosti". Omezující opatření dle § 47 totiž dle mého názoru představuje šetrnější zásah do svobody jednotlivce při dosažení srovnatelných či totožných cílů. Samotná aplikace sankce zákazu pobytu může přinášet (a podle mých poznatků také na základě aktuálně platné a účinné právní úpravy přináší) potíže samotným správním orgánům. Zmiňuji alespoň některé z nich: (1) Správní trest zákazu pobytu může být uložen toliko za úmyslné jednání, nicméně ke spáchání některých přestupků, za něž lze správní trest zákazu pobytu uložit, postačí zavinění z nedbalosti (např. přestupky proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 navrhovaného zákona o některých přestupcích, přestupky proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. d) až g) a i) a j) téhož zákona). (2) Výklad pojmu "jednání významně narušující veřejný pořádek na území obce" - některým jednáním, za něž lze uložit správní trest zákazu pobytu, lze jen obtížně významně narušit veřejný pořádek v obci [přestupky proti majetku podle § 8 zákona o některých přestupcích, přestupky úmyslného narušení občanského soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. (3) Výklad pojmu "obdobné jednání" - není zřejmé, zda by se mělo jednat o tutéž speciální skutkovou podstatu přestupku [např. § 5 odst. 1 písm. d) zákona o některých přestupcích], nebo o stejnou obecnou skutkovou podstatu (např. § 8 odst. 1 zákona o některých přestupcích), nebo zda postačí narušení téhož objektu přestupku (např. přestupky proti majetku podle § 8 zákona o některých přestupcích). (4) Povolení ke krátkodobému pobytu - vydává je obecní úřad, kde má obviněný z přestupku trvalé bydliště; s udělením povolení musí souhlasit správní orgán, který sankci zákazu pobytu uložil. Je velice obtížné, ne-li nemožné zajistit součinnost mezi oběma správními orgány a podmínky pro povolení ke krátkodobému pobytu v zákonné pětidenní lhůtě posoudit a povolení (ne)vydat. (5) Správní orgány pachatele přestupků mnohdy neznají, nepracují s nimi, nekontrolují je, a proto je pro ně obtížné odpovědně (nikoliv pouze formálně) posoudit jejich případnou žádost o upuštění od výkonu zbytku správního trestu po uplynutí poloviny doby jeho výkonu, a to z hlediska prokázání skutečnosti, že další výkon správního trestu není s ohledem na způsob života pachatele potřebný. S ohledem na výše uvedené trvám na vypuštění správního trestu zákazu pobytu z návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a souvisejících zákonů. Tato připomínka je zásadní. 4. K § 47 (omezující opatření) Vítám možnost uložení omezujícího opatření i s účinky mimo správní obvod správního orgánu, který omezující opatření vydává, a to zejména s ohledem na prevenci diváckého násilí na stadionech. Stanovení povinnosti zdržet se styku s určitými osobami může do určité míry eliminovat riziko opakovaného domácího násilí nebo nebezpečného pronásledování. Za účelem kontroly dodržování tohoto omezujícího opatření (např. orgánem policie nebo obecními strážníky) nicméně dávám na zvážení, aby bylo jeho uložení zaneseno do informačního systému evidence obyvatel či do registru přestupků (podobně jako navržený správní trest zákazu pobytu). Stejně tak považuji za krok vhodný k prevenci diváckého násilí stanovení povinnosti hlásit se v době konání sportovního utkání klubu, jehož je obviněný fanouškem, u orgánu Policie České republiky. Tato připomínka je zásadní. 5. K § 55 (věcná působnost) Podporuji druhou variantu, tj. zakotvení věcné působnosti k projednávání přestupků obecním úřadům obcí s rozšířenou působností (nestanoví-li jiný zákon jinak). Lze důvodně předpokládat (a mé poznatky z šetření tomu nasvědčují), že na těchto obecních úřadech přestupky projednávají úřední osoby, které disponují větší erudovaností a zkušenostmi z praxe už jen proto, že zpravidla projednávají více přestupků než obecní úřady obcí I. stupně. V této souvislosti je třeba zmínit, že navrhovaná právní úprava klade zvýšené požadavky na odůvodnění rozhodnutí (viz kritéria pro určení druhu a výše sankce - § 32, zohlednění povahy a závažnosti přestupku - § 33, polehčující a přitěžující okolnosti - § 34 a 35). Na obecních úřadech III. stupně lze rovněž předpokládat kvalitnější vzdělávání úředních osob, než je tomu u menších obecních úřadů, kde přestupkovou agendu mnohdy vykonávají advokáti, kteří se běžně správnímu (a potažmo přestupkovému) řízení nevěnují, nebo přímo starostové obcí, kteří chtějí mít přehled o přestupcích spáchaných na území obce nebo občany této obce. Třetím důvodem je podle mého názoru též zefektivnění a zkvalitnění metodického působení ze strany nadřízených správních orgánů, protože v současné době některé krajské úřady s ohledem na značné množství uzavřených veřejnoprávních smluv ohledně výkonu přestupkové agendy ani nevědí, kolik přestupkových orgánů na jejich území působí. Tato připomínka je doporučující. 6. K § 57 (místní příslušnost) Oproti věcnému záměru (bod 2.5.2) navrhovaná úprava neobsahuje možnost postoupení věci z důvodu vhodnosti, tj. k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu. Tuto možnost pokládám za žádoucí s ohledem na to, že pachatelé přestupků (zejména dopravních) se často zdržují ve velké vzdálenosti od správního obvodu správního orgánu, který je k projednání věci jinak místně příslušný. Považuji tedy za vhodné zakotvení možnosti postoupení věci z výše uvedených důvodů, přičemž by však kritériem pro takový postup neměl být údaj o trvalém pobytu podezřelého z přestupku, protože tato okolnost byla (a stále je) důvodem kompetenčních konfliktů v případech, kdy se podezřelý z přestupku v místě svého trvalého pobytu nezdržuje a postoupení věci do tohoto místa tedy nemůže přispět k usnadnění projednání věci. Tato připomínka je zásadní. 7. K § 66 (oznamování přestupku) V navrhovaném znění postrádám možnost oznámení přestupku fyzickou nebo právnickou osobou (srov. § 67 odst. 2 zákona o přestupcích). Dávám tedy na zvážení doplnění této možnosti. Tato připomínka je doporučující. 8. K § 72 (zahájení řízení se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku) Předkladatel oproti věcnému záměru zákona (bod 2.5.10) opouští dosavadní koncept tzv. návrhových přestupků a nahrazuje jej institutem vydání souhlasu se zahájením řízení osobou přímo postiženou spácháním přestupku. Tato osoba nemá být (na rozdíl od dosavadní právní úpravy) účastníkem řízení s tím souvisejícími oprávněními (nahlížení do spisu, podání odvolání proti rozhodnutí apod.). S takovým pojetím nesouhlasím. Jsem přesvědčena, že by i nadále měla mít osoba dotčená přestupkem ublížení na cti a přestupkem spáchaným osobou blízkou obecně možnost fakticky disponovat předmětem řízení (včetně zpětvzetí návrhu) a být jeho účastníkem. Navrhovaná úprava sice dává osobě přímo dotčené spácháním přestupku možnost vzít zpět udělený souhlas se zahájením řízení o přestupku, nicméně vzhledem k tomu, že navrhovaný text zákona nedává této osobě status účastníka řízení (s možností nahlížení do spisu), jeví se využití této možnosti jako problematické. Tato připomínka je zásadní. 9. K § 73 (ústní jednání) Důvodová zpráva k návrhu nové, a oproti současnému stavu rozdílné, úpravy ústního jednání uvádí, že správní orgán ústní jednání nebude muset nařídit v každém řízení, nýbrž je nařídí pouze v případě, že to bude potřebné a ústní jednání může přispět ke zjištění stavu věci. Tím dle důvodové zprávy odpadne povinnost správního orgánu nařídit ústní jednání i v případě, kdy nemá tento úkon v řízení žádný význam (například obviněný nekomunikuje, je zjevné, že by se na ústní jednání nedostavil apod.). S tímto výchozím tvrzením navrhovatele zdůrazňujícím především praktickou až pragmatickou stránku navrhovaného ustanovení nemohu souhlasit již z toho triviálního důvodu, že se jednoduše nezakládá na pravdě, neboť z textu ustanovení jednoznačně plyne, že správní orgán bude povinen nařídit ústní jednání vždy na požádání obviněného. Požádá-li tedy obviněný o konání ústního jednání, musí ho správní orgán nařídit nezávisle na tom, zda "to bude potřebné a ústní jednání může přispět ke zjištění stavu věci", resp. na tom, že "nemá tento úkon v řízení žádný význam". Dle mého názoru tak smyslem návrhu je spíše rádoby odbřemenit správní orgány, což se však činí nepřípustně na úkor základních procesních práv obviněného z přestupku. Nutno mít na paměti, že se jedná o situaci spadající svou podstatou pod rozsah trestního obvinění článku 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72, rozsudek ze dne 8. 6. 1976). V důsledku posledně řečeného, tedy srovnatelnosti přestupku a trestného činu co do podstaty (rozdíl je pouze v intenzitě společenské škodlivosti), je pak v demokratickém právním státě nezbytné, aby měl obviněný z přestupku zásadně stejnou ochranu a stejná práva jako obviněný z trestného činu. Pro řízení v rámci správního trestání má tak zásadní význam v posledních letech úspěšně prosazovaná koncepce nedělitelnosti principů trestání za trestné činy i za správní delikty, jež byla a je jednoznačně a opakovaně judikována jak Ústavním soudem, tak i Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002, rozsudek ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 27/2008). Návrh nového zákona se systematicky snaží této deklarované nedělitelnosti přiblížit skrze sjednocování některých zásadních institutů, principů či zásad, jako příklad lze uvést sjednocení úpravy krajní nouze a nutné obrany s úpravou v trestním zákoníku (k tomu srov. i rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 1 As 35/2008). Mám však za to, že úprava primárně fakultativního konání ústního jednání je značným úkrokem stranou od záměru celého návrhu přiblížit správní řízení o přestupcích průběhu a pravidlům trestního (soudního) řízení (viz výše nedělitelnost), jakož i úkrokem od dosažení stejné ochrany a stejných práv pro obviněného z přestupku jako má obviněný z trestného činu. Snahu o zjednodušení a tím i zrychlení správního řízení o přestupku na úkor práv obviněných považuji navíc za zbytečnou, neboť odpadá klíčový důvod pro takovou změnu (jednoletá prekluzivní lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek ve srovnání s navrženým významným prodloužením lhůt stanovených pro projednání přestupku a rozhodnutí o něm - viz § 26 až 28 návrhu zákona). Z výše uvedených důvodů návrh považuji za nesystematický a ve svých důsledcích (rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení správního trestu bez jakéhokoli kontaktu s obviněným, tedy příp. i bez jeho možnosti se k obvinění vyjádřit) i za neústavní. Tato připomínka je zásadní. 10. K § 83 (příkaz) V důvodové zprávě předkladatel hovoří o nemožnosti doručení příkazu tzv. fikcí doručení (což rozhodně vítám), přičemž odkazuje na § 150 správního řádu. Navrhované paragrafové znění zákona o odpovědnosti za přestupky zatím neobsahuje návrh novelizace správního řádu. Předložený materiál taktéž neobsahuje žádný změnový zákon, jímž by k novelizaci § 150 správního řádu mělo dojít. Doporučuji tedy rozumný záměr vyjádřený v důvodové zprávě promítnout i do paragrafového znění ve formě novely příslušného ustanovení správního řádu. Doporučuji dále zvážit nezbytnost odůvodnění, coby zákonné náležitosti příkazu plynoucí z obecné právní úpravy obsažené ve správním řádu. Není-li odůvodnění zákonnou náležitostí příkazu dle § 314f zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pak se nabízí, že zjednodušená forma rozhodnutí by mohla přispět i k větší efektivitě řízení o méně společensky škodlivém/nebezpečném jednání. Tato připomínka je zásadní. 11. K § 83 odst. 2 písm. b) Dotčené ustanovení navrhuji přeformulovat nebo doplnit. Dle navržené úpravy "Příkaz nelze vydat, je-li v řízení rozhodováno o nároku na náhradu škody způsobené spácháním přestupku." Podle § 150 správního řádu platí, že vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení. Výše uvedený text zákona navržený předkladatelem se plně uplatní v případech, kdy příkaz není prvním úkonem v řízení. Mám za to, že je vhodné jasně legislativně upravit i případy, v nichž by správní orgán mohl zvažovat vydání příkazu, jakožto prvního úkonu v řízení, avšak nedal před tím možnost osobám dotčeným přestupkem uplatnit nárok na náhradu škody. Domnívám se, že předkladatel patrně cílí právní úpravu i tímto správným směrem, jímž se již praxe ubírá a to i v duchu stanoviska ochránce sp. zn. 3751/2010/VOP/IK[1], dle kterého je-li ze spisu zřejmé, že přestupkem vznikla škoda, je namístě poučit osobu dotčenou přestupkem o možnosti uplatnění nároku na její náhradu, a posléze podle okolností vydat příkaz či zahájit řízení o přestupku. Tato připomínka je zásadní. Brno 15. září 2014 Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] Dostupné na http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripady-a-stanoviska-ochrance/stanoviska-prestupky/