Právní věty

Text dokumentu

Veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. V Brně dne 6. června 2014 Sp. zn.: 2076/2014/VOP/AHD Vážený pane doktore, obdržela jsem Váš dopis, ve kterém se ptáte, jak máte postupovat při hospitalizaci osoby s omezenou svéprávností, resp. jak vykládat změnu právní úpravy, kterou přinesl zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Veřejný ochránce práv obecně neposkytuje právní poradenství a není orgánem povolaným poskytovat závazný výklad práva. Problematikou, kterou zmiňujete, se však dlouhodobě zabývám v souvislosti s prováděním tzv. "systematických návštěv" psychiatrických nemocnic.[1] Nabízím tedy svůj výklad právní úpravy hospitalizace osob s omezenou svéprávností, který zohledňuje požadavky plynoucí z mezinárodněprávních závazků v oblasti ochrany lidských práv. Od 1. ledna 2014 nenajdeme v zákoně pravidlo, explicitně vyjádřené v občanském soudním řádu ve znění do konce roku 2013, že souhlas opatrovníka nenahrazuje souhlas osoby s upravenou svéprávností s hospitalizací. Souhlas s hospitalizací tedy formálně dává za osobu její opatrovník. To však neplatí bez dalšího. Nejdůležitější stále zůstává vůle dotčené osoby, pokud je s to posoudit svou situaci. Plyne to jak z textu i kontextu vzniku zákona o zvláštních řízeních soudních, tak i z dalších norem (z mezinárodního práva) v České republice závazných. I pokud je dotyčná osoba omezena ve svéprávnosti tak, že právně není způsobilá udělit souhlas s hospitalizací sama, je třeba v prvé řadě zkoumat, zda je fakticky způsobilá svojí situaci porozumět. Pokud toho s ohledem na svůj zdravotní stav fakticky schopna je a vyjadřuje se svým umístěním nesouhlas, a to jakýmkoliv způsobem (např. slovně žádá o propuštění nebo se pokouší odejít), souhlas opatrovníka nestačí[2] a je třeba, aby o hospitalizaci rozhodl soud v tzv. detenčním řízení podle ustanovení § 75 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. Nemocnice by tedy měla sama soudu oznámit do 24 hodin převzetí této osoby. I po změně právní úpravy však nadále platí, že pokud je pacient hospitalizován na základě souhlasu svého opatrovníka, může se na soud se žádostí o přezkoumání důvodů své hospitalizace obrátit i sám, pokud s hospitalizací nesouhlasí. Neboli může sám podat soudu návrh na zahájení detenčního řízení (podle ustanovení § 76 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Pokud pojednávám o postavení nemocnice a pacienta, nemohu zůstat pouze u výkladu procesního předpisu. V duchu účelu detenčního řízení (ochrana jednotlivců před svévolným omezením osobní svobody) žádám od psychiatrické nemocnice více než jen případné oznámení soudu a opírám svůj požadavek aktivní pomoci pacientovi a vstřícnosti o následující zákonné povinnosti. Nemocnice má pacienta poučit o jeho právu obrátit se na soud. Podle ustanovení § 106 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, totiž platí, že poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému do zařízení poskytujícího zdravotní péči dostalo bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho právního postavení, zákonného důvodu učiněného opatření (včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka) a možností právní ochrany. Podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, je poskytovatel zdravotních služeb povinen, mimo jiné, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob při poskytování zdravotních služeb. Realizace práva pacienta na soudní přezkum přípustnosti omezení svobody (hospitalizace) sem, podle mého názoru, zcela jistě spadá. Proto dovozuji povinnost psychiatrické nemocnice poskytnout pacientovi přiměřenou podporu a pomoc - například v poskytnutí adresy soudu, základního poučení, návodu a aktivní pomoci tam, kde pacient není schopen podání ani sepsat a odeslat. Jinak by právo pacienta, zakotvené v zákoně o zvláštním řízení soudním, bylo zcela fiktivní, a to s ohledem na složitost duševního stavu v prvních dnech akutní hospitalizace, navíc na oddělení s omezeným kontaktem s vnějším světem. (Je otázkou, zda učinění oznámení nemocnicí není krokem méně zatěžujícím personál oddělení.) Dále s odkazem na obě citovaná ustanovení dovozuji rovněž povinnost nemocnice informovat podpůrce a důvěrníka pacienta (srov. dále § 68 zákona o zvláštních řízeních soudních), respektive nejprve aktivně zjišťovat, zda pacient zmocněnce či důvěrníka má. Vzhledem ke svým poznatkům z praxe považuji za nejpraktičtější, aby psychiatrická nemocnice - buď sama, nebo s použitím externích materiálů - podmínky k zajištění uplatnění práva pacienta obrátit se na soud připravila standardizovaným způsobem, nezávislým příliš na aktuálním vytížení personálu. Mám na mysli snadná vysvětlení, návody, pomůcky, spolupráci s dobrovolnými důvěrníky, neziskovými organizacemi apod. Pro tento účel lze využít například i můj informační leták, který naleznete v příloze či na www.ochrance.cz v sekci Životní situace. Pro úplnost dodávám, že významnou souvislost pro detenční řízení má i ustanovení § 93 odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách. Poskytovatel zdravotních služeb je povinen do 5 dnů postoupit stížnost, k jejímuž vyřízení je nepříslušný, věcně příslušnému subjektu. V záležitostech týkajících se osobní svobody člověka, kterého poskytovatel nehodlá z nemocnice propustit, je skutečně věcně příslušným orgánem soud. Nechť tedy nemocnice taková podání (stížnost, jejímž obsahem je požadavek na propuštění či nesouhlas s hospitalizací u osoby, s jejíž hospitalizací vyslovil souhlas opatrovník) prokazatelným způsobem postoupí soudu a pacienta o tom vyrozumí. Závěrečnou poznámkou se vracím do momentu rozhodování o přijetí či nepřijetí pacienta do zařízení. Významný požadavek subsidiarity omezení svobody, tedy nedobrovolného převzetí do zařízení, jednoznačně formuluje občanský zákoník v ustanovení § 104. Převzít a držet člověka bez jeho souhlasu lze pouze za podmínky, mimo jiné, "že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením". Subjekt, který přebírá a drží, je psychiatrická nemocnice. Je tedy na ní vždy zkoumat, zda existují mírnější a méně omezující prostředky, jak se o člověka postarat (např. svěřit jej do péče zákonného zástupce, manžela, jiného zařízení, odvézt osobu domů), a těchto prostředků případně využít. Byť se jedná o princip přítomný v judikatuře soudů vykládajících liská práva již delší dobu, reflektuji, že v našem právním řádu je explicitně formulován nově a jeho naplnění předpokládá aktivitu i na straně těch, kdo osobu do nemocnice dopravili. Nicméně do sféry povinností nemocnice jednoznačně dopadá. S pozdravem Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. Příloha Pobyt v psychiatrické nemocnici [1] Více o této činnosti ochránce naleznete na webových stránkách ochránce: http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/. [2] Pravidlo o upřednostnění a respektování faktické vůle osoby omezené ve svéprávnosti je jedním z požadavků na zákonnost jejího umístění v psychiatrické nemocnici. Hospitalizace totiž může představovat zásah do základního práva na osobní svobodu, z čehož vychází i Evropský soud pro lidská práva pokud zkoumá, zda do tohoto práva nebylo nezákonně zasaženo (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku, ze dne 27. března 2008, stížnost č. 44009/05, odst. 106-108).