Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 16. března 2010 Sp. zn.: 5594/2009/VOP/DS Zpráva o šetření postupu Obecního úřadu Červená Voda a Krajského úřadu Pardubického kraje v řízení o existenci pozemní komunikace na st.p.č. ... v k.ú. Červená Voda A - Obsah podnětu Svým podnětem se na mě dne 8. 10. 2009 obrátili manželé S., bytem Červená Voda, a žádali mě o prošetření řady správních řízení souvisejících se skutečností, že jako vlastníci pozemku st.p.č. ... v k.ú. Červená Voda (dále jen "předmětný pozemek") na něj umístili závoru a hranici dříví, a to v místě, který správní úřady považují za místní komunikaci a uvedené předměty tedy vnímají jako pevné překážky na komunikaci. Případ byl z mé strany již jednou šetřen, a to k podnětu "protistrany", pana P., pod sp. zn. 4814/2008/VOP/DV, přičemž toto šetření bylo ukončeno Zprávou o výsledku šetření ze dne 13. 2. 2009. V tomto šetření jsem se však zabýval výhradně procesní rovinou celé záležitosti, neboť pan P. se domáhal ochrany před nečinností Obecního úřadu Červená Voda (dále jen "silniční správní úřad"), který v té době vůbec nevedl a neukončil správní řízení zahájené žádostí pana P. Z tohoto důvodu jsem také konstatoval pochybení silničního správního úřadu (nečinnost), které však bylo napraveno tím, že již v průběhu mého šetření započal úřad vyvíjet procesní aktivitu. V čase následujícím po mém šetření silniční správní úřad rozhodl v deklaratorním správním řízení o určení existence či neexistence komunikace (vedeném dle § 142 správního řádu). Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") toto prvé rozhodnutí zrušil a věc vrátil silničnímu správnímu úřadu se závazným právním názorem obsaženým v odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí. Napodruhé se již silniční správní úřad řídil názorem úřadu nadřízeného a dne 2. 3. 2009 rozhodl pod č.j. OT/1976/2008 tak, že na předmětném pozemku byla deklarována existence veřejně přístupné pozemní komunikace v kategorii komunikace místní. Krajský úřad následně dne 20. 5. 2009 pod č.j. ODSHI-18625/2009-Ky prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 12. 6. 2009. Z odůvodnění citovaných správních rozhodnutí lze zjistit, že úřady považují předmětný pozemek (resp. jeho část) za místní komunikaci, neboť splňuje podmínky vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou se prováděl starý silniční zákon č. 135/1961 Sb. Konkrétně jde o komunikaci na zastavěném území obce (§ 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky). Úřady uvedly, že se jedná o místní komunikaci vzniklou ze zákona v minulosti a nevyžadovaly tedy správní rozhodnutí o zařazení do kategorie místní komunikace dle § 3 odst. 1 dnešního zákona o pozemních komunikacích. Úřady se přitom mimo jiné opřely o můj sborník Veřejné cesty (2007). Po pravomocné deklaraci pozemní komunikace na předmětném pozemku silniční správní úřad vydal dne 24. 6. 2009 příkaz k odstranění pevných překážek (závory a hranice dříví) patrně se opíraje o ustanovení § 41 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé dle svého vyjádření podali proti tomuto příkazu "odvolání", které silniční správní úřad patrně posoudil podle obsahu jako odpor ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu a následovalo vydání meritorního správního rozhodnutí o nařízení odstranění uvedených pevných překážek ze dne 10. 8. 2009, č.j. OT/415/2009 vydané dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé dne 19. 8. 2009 odvolali ke krajskému úřadu, který dne 18. 11. 2009 pod č.j. ODSH-58143/2009-Ky prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 5. 12. 2009. V mezidobí následovala vůči stěžovatelům ještě další správní řízení související s překážkami na předmětném pozemku. Jednalo se o řízení sankčního charakteru, a to ve věci dvou přestupků. Jedno přestupkové řízení bylo vedeno u Městského úřadu Králíky (přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu) a jedno přestupkové řízení bylo vedeno u místního silničního správního úřadu Červená Voda (přestupek nepovoleného umístění překážky na komunikaci). Řízení o "přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu" však Městský úřad Králíky dne 8. 10. 2009 zastavil, neboť se ve věci nejednalo o skutkovou podstatu tohoto přestupku, nýbrž pouze o přestupek nepovoleného umístění překážky na komunikaci dle zákona č. 13/1997 Sb., k němuž úřad v Králíkách nebyl věcně a místně příslušný. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 10. 2009. Řízení o "přestupku nepovoleného umístění překážky na komunikaci a neodstranění této překážky i po vydání pravomocného rozhodnutí její odstranění nařizující" Obecní úřad Červená Voda jako silniční správní úřad ukončil rozhodnutím o pokutě ze dne 5. 2. 2010. Pokuta byla stěžovateli uhrazena dne 16. 2. 2010. Stěžovatelé v podání mně zaslaném napadali úřady, že s nimi jednaly jako s "podezřelými", či "obviněnými", přestože oni od počátku tvrdí, že se na předmětném pozemku nejedná o žádnou pozemní komunikaci. Zde však stěžovatelé poněkud přehlédli, že po vydání pravomocného správního rozhodnutí o existenci místní komunikace na předmětném pozemku mají správní úřady oprávněně za to, že o komunikaci jde, a proto z úřední povinnosti musejí vést sankční řízení za nepovolené umístění překážek na tuto "místní komunikaci" a nakládat s nimi jako s podezřelými ze spáchání správního deliktu (přestupku). Pro doplnění je nutno také uvést, že po pravomocné deklaraci místní komunikace na předmětném pozemku vydal silniční správní úřad v září roku 2009 k žádosti stěžovatelů správní rozhodnutí o vyřazení ze sítě místních komunikací dle § 3 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, v jehož odůvodnění uvedl, že nadále bude nutno předmětný pozemek (jeho část) považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci a komunikace jako taková tedy nezaniká. Toto rozhodnutí krajský úřad v listopadu loňského roku z procesních důvodů zrušil a věc vrátil zpět první instanci. Dne 3. 2. 2010 rozhodl silniční správní úřad podruhé o vyřazení místní komunikace na st.p.č. ... a p.č. ... v k.ú. Červená Voda ze sítě místních komunikací. V odůvodnění opět ujišťuje, že vyřazením ze sítě nedochází k zániku komunikace, neboť komunikace zůstává komunikací v kategorii veřejně přístupné účelové komunikace. Rozhodnutí bylo napadeno odvoláním a řízení tedy není pravomocně ukončené. B - Skutková zjištění Po posouzení podnětu z hlediska věcné působnosti jsem se rozhodl v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), ve věci zahájit šetření, v jehož rámci jsem o stanoviska požádal dotčené správní úřady Jako závažné jsem totiž vyhodnotil námitky stěžovatelů zdůvodňující ve své podstatě nesprávnost a nezákonnost správních rozhodnutí úřadů ohledně existence místní komunikace na předmětném pozemku (rozhodnutí Obecního úřadu Červená Voda ze dne 2. 3. 2009 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 20. 5. 2009). Právě tato rozhodnutí přitom stála na počátku celého řetězce dalších správních aktů namířených vůči stěžovatelům. Dne 11. 1. 2010 mi bylo doručeno vyjádření Městského úřadu Králíky, v němž je pečlivě zdokumentováno celé řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu od jeho počátku až k jeho zastavení. V tomto řízení jsem neshledal žádné pochybení poškozující stěžovatele, a proto jej nadále vylučuji ze svého šetření. Dne 28. 1. 2010 mi bylo doručeno vyjádření Krajského úřadu Pardubického kraje. K existenci místní komunikace na předmětném pozemku se krajský úřad vyjadřuje kladně. Opírá se přitom o komentář k zákonu o pozemních komunikacích[1] a uvádí, že tam, kde není k dispozici historické pravomocné rozhodnutí o zařazení komunikace do sítě místních komunikací (či o jejím vyřazení) je možno využít předchozí právní úpravu[2]. Tento komentář se zase opírá o můj sborník stanovisek[3]. Vycházeje z těchto stanovisek posoudil krajský úřad šetřenou kauzu tak, že cesta na předmětném pozemku splňuje znaky místní komunikace dle předchozích právních předpisů z doby jejího vzniku (jde o spojnici mezi částí obce a silnici I. třídy), a proto dle tehdejší právní úpravy nemuselo existovat správní rozhodnutí o jejím vzniku (zařazení). Úřad má za nepochybné, že komunikace vznikla před rokem 1997, tedy před účinností současného zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Před rokem 1997 byl také na této komunikaci zbudován železobetonový mostek přes vodní tok. Mostní objekt přitom zjevně nevybudovali vlastníci přilehlých nemovitostí, nýbrž pravděpodobně obec (tehdy patrně národní výbor) k zajištění propojení částí obce a ke zkvalitnění obsluhy území. Je zřejmé, že krajský úřad považuje pravomocná rozhodnutí za legální i legitimní. Krajský úřad si je vědom ustanovení § 9 současného zákona o pozemních komunikacích, kterým je definováno vlastnictví jednotlivých kategorií komunikací. Uvádí však, že do roku 1989 tehdejší právní předpisy chápaly všechny kategorie komunikací jako národní majetek. Z těchto důvodů není do dnešních dnů vlastnické právo v řadě případů dořešeno. Úřad dále poukazuje na to, že na předmětném pozemku stěžovatelů se nachází částečně zpevněná vozovka (nejde pouze o vyšlapanou nezpevněnou cestu v terénu). Za pozemkem se pak nad vodním tokem klene mostek, který není ve vlastnictví stěžovatelů, avšak je součástí komunikace. Dne 5. 3. 2010 mi bylo doručeno vyjádření Obecního úřadu Červená Voda, který uvádí, že při deklarování existence místní komunikace na předmětném pozemku se řídil závazným právním názorem nadřízeného úřadu. Doplnil také aktuální informace o dalších aspektech kauzy, které jsem již organicky včlenil do předchozí části této zprávy. K aktuálnímu vyřazování místní komunikace na předmětném pozemku ze sítě místních komunikací silniční správní úřad uvádí, že tímto vyřazením nedojde k zániku komunikace jako takové. Přetrvá zde veřejně přístupná účelová komunikace, neboť k jejímu zániku může dojít pouze způsobem dlouhodobým a pokojným[4], o čemž v šetřeném případě nemůže být řeč. C - Právní hodnocení Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod. V této části zprávy o šetření proto zhodnotím postup správních orgánů v šetřeném řízení z hlediska dodržení právních předpisů a principů dobré správy. K celé věci si úvodem dovoluji konstatovat, že všem dotčeným správním úřadům nemohu vytknout, že by se předloženým problémem a dlouhodobě přetrvávajícím sousedským konfliktem nezabývaly. Zejména silniční správní úřad Červená Voda po nutném poučení o rozsahu jeho povinností, kterého se mu dostalo v letech 2008 - 2009, celou záležitost řešil s velkou dávkou vytrvalosti a odbornosti. Musím rovněž uvést, že předložený případ je jedním z nejsložitějších, s nimiž jsem se na poli ochrany pozemních komunikací setkal, a to v měřítku celé republiky. Složitost zde nespočívá ve skutkové rovině (jde o relativně nevýznamnou cestu užívanou místními obyvateli jedné obce, která byla jednoznačně přehrazena stěžovateli), nýbrž v rovině právní. Řeší se zde právní otázky z rozmezí řady desetiletí, kdy se měnila nejen právní úprava, ale i samotná povaha státu z nedemokratického zřízení směrem k právnímu demokratickému státu s úctou k lidským právům. Výklady řady otázek přitom nejsou dodnes řešeny ustálenou judikaturou. Za těchto okolností si dovoluji uvést, že oceňuji výkony i argumentační kvalitu úřadů obou stupňů. S předloženým případem by totiž dle mého názoru měla problém řada profesionálních soudců. Proto lze jen pochválit otevřený přístup zejména obecního úřadu, který zjevně nedisponuje odborným právním aparátem (věc neřeší právník obce, či advokát), a přesto se důstojně vypořádává se všemi řízeními, která je ve věci nucen vést. Taktéž o právních názorech odvolací instance nelze prohlásit, že by byly zjevně nemyslitelné. Přesto se však pokusím o shrnující analýzu celého případu, která by měla ukázat nejednoznačnost úřady zvoleného řešení, a to zejména se zaměřením na řízení o existenci místní komunikace na předmětném pozemku, jímž vše započalo. 1) Právní východiska existence místní komunikace Z procesního hlediska nemám pochybnosti, že deklaratorní správní řízení o existenci místní komunikace dle § 142 správního řádu lze vést. Výsledkem tohoto řízení nebylo "zřízení" komunikace, nýbrž pouhé úřední konstatování, že na předmětném pozemku místní komunikace existuje (a existovala i v minulosti). Ve svých úvahách v jiných případech jsem vždy vycházel z toho, že od účinnosti nového zákona o pozemních komunikacích (rok 1997) došlo díky obsahově zcela novému ustanovení § 9 odst. 1 k zakotvení nového znaku (otázka vlastnictví) každé kategorie pozemních komunikací: "Vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba." Z tohoto ustanovení tak dovozuji, že od 1. 4. 1997 se o místní komunikaci (§ 6) může jednat, pokud naplňovala znaky místní komunikace dle předpisů předešlých (pocházejících ještě z období minulého režimu), a dále pouze tehdy, pokud se nachází v majetku obce. Komunikace nacházející se v majetku soukromých osob tak mohly nadále existovat pouze v kategorii veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7). Tento výklad jsem opřel právě o hodnotovou diskontinuitu s režimem před rokem 1989, který vlastnická práva nerespektoval a tedy je ani ve vztahu k pozemním komunikacím neřešil. Domnívám se, že právě z tohoto důvodu přikročil zákonodárce k nezbytnému doplnění znaku vlastnictví, které je tak dnes rozhodné pro kategorizaci pozemních komunikací. Naneštěstí však zákonodárce neřešil žádná přechodná období, nepřijal žádné přechodné ustanovení, které by umožnilo pozvolné majetkové vypořádání (výkupy, zřizování věcných břemen za náhradu, apod.) Z tohoto důvodu jsem také ve svém sborníku[5] uvedl: "Místní komunikace by měly být podle zákona ve vlastnictví obcí. Obce by tedy měly usilovat o to, aby tomu tak opravdu bylo. Pokud je nějaká pozemní komunikace vedena v evidenci místních komunikací a ve vlastnictví obce se nenachází, měla by obec jednat s jejím vlastníkem o možnosti odkoupení. V případě neúspěchu jednání by měla obec zvážit možnost vyřazení předmětné cesty ze sítě místních komunikací a nahrazení komunikací jinou, a nebo možnost zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích." V době vzniku sborníku nebyla právní agenda reálné ochrany pozemních komunikací příliš rozvinutá. Setkával jsem se i s případy, kdy obce ani po deseti letech nové právní úpravy mnohdy netušily, že nový zákon o pozemních komunikacích požaduje u místních komunikací výlučně obecní vlastnictví, a proto jsem samosprávy nabádal k výkupům komunikací ze soukromého vlastnictví, chtějí-li udržet jejich status místní komunikace. Již tehdy bylo zřejmé, že se jedná o výklad na hraně zákona, který však byl zamýšlen tak, že pokud bude silniční správní úřad řešit charakter určitého pozemku coby komunikace a jedinou překážkou její deklarace coby komunikace místní bude otázka vlastnictví, může snad správní řízení přerušit, vyzvat k uspořádání vzájemných majetkových vztahů v rozumné lhůtě (tzn. neprodlený odkup pozemku s komunikací obcí) a dojde-li k takovému uspořádání, v řízení konstatovat existenci místní komunikace. Pokud by v průběhu řízení k zákonnému uspořádání vztahů nedošlo, nebylo dle mého názoru po roce 1997 možné konstatovat existenci místní komunikace, vlastní-li ji soukromá osoba. Pro vyřešení předložené kauzy je také důležité rozlišovat dvě zcela rozdílné situace. V realitě může existovat cesta jako samostatná věc odlišná od pozemku (jasný příklad: dálniční těleso) a cesta jako neoddělitelná součást pozemku (jasný příklad: vyježděné koleje v půdě)[6]. V případě, kdy je cesta vymezitelným kusem vnějšího světa spojeným se zemí pevným základem a plnila historicky funkci místní komunikace, je samostatnou věcí, kterou může vlastnit obec (neprokáže-li její zhotovení někdo jiný). Taková cesta je místní komunikací i po roce 1997, a to bez ohledu na to, že může vést po soukromých pozemcích. Obec by však i v takovém případě měla samozřejmě usilovat o majetkové vypořádání s vlastníkem pozemku (dohoda, či postup dle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Naopak v případě, kdy o samostatnou věc nejde a cesta je součástí pozemku soukromé osoby, nemůže být vzhledem k výkladu výše podanému taková cesta po roce 1997 chápána jako místní komunikace (tu musí vlastnit obec), nýbrž může jít nanejvýš o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Obec tak má jedinou možnost, a to odkoupit pozemek ještě v průběhu deklaratorního řízení. Pokud se tak nestane, musí silniční správní úřad dle mého názoru rozhodnout, že o místní komunikaci nejde. Může však rozhodnout, že jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci požívající rovněž ochrany, avšak to se již musí vypořádat se znaky požadovanými zákonem i judikaturou (patrnost cesty v terénu, zpřístupňování nemovitostí, alespoň konkludentní souhlas z minula, nutná komunikační potřeba). 2) Aplikace právních východisek na posuzovaný případ V případě cesty na pozemcích stěžovatelů st.p.č. ... a p.č. ... v k.ú. Červená Voda je situace právně skutečně velice nepřehledná. Na jedné straně se domnívám, že most k pozemkům přilehající (po němž komunikace pokračuje) je samostatnou stavbou ležící navíc mimo pozemky stěžovatelů, a proto v tomto místě půjde z hlediska veřejného práva pozemních komunikací patrně o místní komunikaci, neboť úřady uvádějí, že se jednalo o propojení částí obce a o zkvalitnění obsluhy území a jsou tak naplněny znaky právní úpravy před rokem 1997. Na straně druhé musím konstatovat, že část komunikace ležící přímo na soukromých pozemcích st.p.č. ... a p.č. ... nelze dle mého názoru považovat za samostatnou věc[7], kterou by zhotovila obec na pozemcích stěžovatelů v minulosti[8]. Nemůže se tak dle mého názoru jednat o místní komunikaci, neboť po 1. 4. 1997 nemůže být soukromý pozemek považován za místní komunikaci. Je tak zabezpečena vyšší ochrana soukromého vlastnictví, neboť správní úřady musí v tomto případě zkoumat znaky veřejně přístupné účelové komunikace, a to včetně znaku nutné komunikační potřeby, o němž stěžovatelé tvrdí, že není naplněn s ohledem na jiné místní komunikace v okolí. Jsem si zároveň vědom jisté absurdity možného výsledku, pokud by bylo shledáno, že nejde ani o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. V takovém případě by totiž existovala místní komunikace vedoucí po železobetonovém mostku nad vodním tokem a končící slepě u pozemků stěžovatelů, po nichž by již žádná veřejná komunikace nevedla. Tento absurdní dopad by však byl důsledkem selhání jednání obecní samosprávy, která v uplynulých 17 letech mohla pozemek s cestou odkoupit, pokud by chtěla svým občanům dopřát komfort jejího užívání. Jedná se tak o absurditu do velké míry pouze zdánlivou. Postup úřadů tedy musím hodnotit jako chybný, jelikož v rozporu s platnou právní úpravou došly k chybnému právnímu závěru, že na předmětném pozemku existuje místní komunikace. Přestože rozumím argumentaci krajského úřadu a považuji ji za jednu z možných, domnívám se, že s ohledem na ochranu vlastnictví (jakožto základního lidského práva chráněného ústavou) je správnější právní výklad podaný v této zprávě. Protože však v procesu správního rozhodování může existovat pouze jeden konečný správný právní názor, předložím celý případ Ministerstvu dopravy s žádostí o přezkum správních rozhodnutí o existenci místní komunikace, aby ve věci rozhodlo s konečnou platností. D - Závěr Své šetření končím dle ustanovení § 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, s tím závěrem, že jsem v úvahách správních úřadů, tj. Obecního úřadu Červená Voda a Krajského úřadu Pardubického kraje, shledal určité nedostatky, jež se přímo promítly do správních rozhodnutí o existenci místní komunikace na předmětném pozemku. Šetření ve věci uzavírám touto zprávou, jež shrnuje mé dosavadní poznatky, které budou po vyjádření dotčených správních úřadů podkladem pro mé závěrečné stanovisko ve věci. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, jsem požádal oba úřady, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení této zprávy k mým zjištěním vyjádřily. Zprávu o šetření zasílám na vědomí také manželům S. (stěžovatelům) a Ministerstvu dopravy. Závěrem si dovoluji apelovat na stěžovatele, aby se až do vyřešení celé záležitosti zdrželi jakýchkoliv zásahů do obecného užívání cesty vedoucí přes jejich pozemky, neboť v tuto chvíli jsou stále platná pravomocná rozhodnutí správních úřadů, která je nutno respektovat. Teprve po případném zrušení těchto rozhodnutí Ministerstvem dopravy by bylo možné pozemky například oplotit. V současné době je k tomu neopravňuje ani souhlas stavebního úřadu s jejich ohlášením plotu (který je navíc mimochodem starý 5 let). Jako druhou závěrečnou poznámku pak musím doplnit svoji reakci na názor silničního správního úřadu, že v současné době probíhajícím vyřazením nedojde k zániku komunikace jako takové, neboť v místě přetrvá veřejně přístupná účelová komunikace. I kdyby na předmětném pozemku byla místní komunikace (což jsem se touto zprávou pokusil vyvrátit), mám za to, že jejím vyřazením ze sítě by bylo situaci nutno opět posuzovat ve světle naplnění všech znaků veřejné účelové komunikace. O znaku nutné komunikační potřeby jsou přitom v místě závažné pochybnosti. Nelze zaměňovat nezbytné znaky účelové komunikace požadované soudní judikaturou pro omezení vlastnických práv a princip vyhasnutí (pokojného zániku) pozemní komunikace. JUDr. Otakar M o t e j l v. r. veřejný ochránce práv [1] Fastr, P.; Čech, J.: Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a prováděcími předpisy, 9 vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2008, str. 17 - 19 [2] vyhláška č. 35/1984 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (silniční zákon) zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon) [3] sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Veřejné cesty, 2007, str. 14 -15 (www.ochrance.cz) [4] sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Veřejné cesty, 2007, str. 15 - 16 (www.ochrance.cz) [5] sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Veřejné cesty, 2007, str. 15, třetí odstavec (www.ochrance.cz) [6] K tomuto složitému tématu, který je dosud judikatorně taktéž neustálen viz např.: Slováček, D.: Je pozemní komunikace součástí pozemku, Moderní obec, 2009, číslo 2, str. 42 Slováček, D.: Komunikace jako součást pozemku, Moderní obec, 2009, číslo 12, str. 41 [7] Například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.9.2009, sp.zn. 5 As 62/2008, dostupný na www.nssoud.cz považuje za samostatnou věc zámkovou dlažbu položenou na několika vrstvách zpevněného podloží (lože kameniva, štěrk a štěrkopísek). Jde tedy zjevně o zcela jinou kvalitu zpracování povrchu pozemku, přičemž je zde pod dlažbou zpevněné podloží jakožto pevný základ (§ 119 odst. 2 občanského zákoníku). [8] Pokud úpravy povrchu pozemku prováděla skutečně obec, "obohatila" tím pozemek stěžovatelů, ale hmotný výsledek těchto historických prací nepovažuji za její vlastnictví.