Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 4. května 2009 Sp. zn.: 6253/2008/VOP/DS Zpráva o šetření veřejného ochránce práv postupu Magistrátu města Zlína a Krajského úřadu Zlínského kraje ve věci zaplocení cesty na soukromém pozemku p.č. 165/1 v k.ú. Kudlov A - Obsah podnětu Podnětem se na mě dne 14. 11. 2008 obrátila D., bytem Brno, a žádala prošetřit postup Magistrátu města Zlína a Krajského úřadu Zlínského kraje, jež dle jejího názoru nesprávně posuzují situaci v okolí usedlosti čp. ... Zlín-Kudlov, kde mělo dojít k nezákonnému zaplocení veřejně přístupné účelové komunikace na p.č. ... v k.ú. Kudlov. Z předložených podkladů jsem zjistil, že dne 4. 6. 2008 se stěžovatelka se svým manželem obrátila na Magistrát města Zlína (dále jen "silniční správní úřad") podáním, ve kterém líčí situaci na místě, stěžuje si na oplocení pozemku p.č. ... a v závěru podání výslovně žádá o odstranění překážky z pozemní komunikace postupem dle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Toto podání zahájilo sérii korespondence mezi úřady a stěžovatelkou a iniciovalo místní šetření obou úřadů. Věc byla řešena jak v linii stavebněprávní, tak v linii silničně-správní (vždy ve spolupráci příslušných odvětvových odborů obou úřadů). K vydání správního rozhodnutí však nedošlo. Do věci byl vtažen i Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad"), který řešil stížnosti na postup Magistrátu města Zlína v roli silničního správního úřadu i v roli stavebního úřadu. Krajský úřad se tedy také k povaze cesty na pozemku p.č. ... vyjadřoval. V rámci mého šetření vyšlo najevo, že stěžovatelka ve skutečnosti hájí nejen zájmy své, ale také zájmy svých bratrů, kteří v lokalitě taktéž vlastní pozemky. Všechny pozemky sourozenců jsou oploceny do jednoho areálu, do kterého se vjíždělo branou právě přes pozemek p.č. .... Budu tedy sice nadále hovořit o stěžovatelce (neboť ta se na mě podnětem obrátila), avšak zároveň budu zohledňovat společné zájmy všech tří sourozenců, kteří sledují společný cíl - odstranění oplocení pozemku p.č. ... s cestou.[1] Za důležité bych dále označil podání stěžovatelky silničnímu správnímu úřadu ze dne 18. 3. 2009, jež je nepochybně žádostí o vydání deklaratorního rozhodnutí určujícího existenci veřejně přístupné účelové komunikace v celém jejím průběhu (tj. od hrany tzv. "Baťovy dálnice" po p.č. ... v k.ú. Kudlov až k pozemkům stěžovatelky), přičemž z obsahu rozsáhlého a pečlivě zpracovaného podání je patrno, že se domáhá určení "skutečného" průběhu komunikace vedoucí nejprve z velké části přes p.č. ... a následně dle stěžovatelky také přes soukromou p.č. ... (stěžovatelka tvrdí, že v závěru se komunikace reálně odklání z p.č. ... právě na p.č. ...). B - Skutková zjištění Po posouzení podnětu z hlediska věcné působnosti jsem se rozhodl v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), ve věci zahájit šetření, v jehož rámci jsem o stanoviska požádal oba dotčené úřady. Dne 25. 3. 2009 mi bylo doručeno vyjádření silničního správního úřadu, ze kterého je patrné, že úřad považuje za existující komunikaci na p.č. ... v celém jejím průběhu, přičemž celou její délku označuje za průjezdnou. Poukazuje také na skutečnost, že historicky je parcela č. 1500 evidována jako pozemní komunikace. Vyježděné koleje na p.č. ... považuje i nadále za pouhý sjezd k trvale obývané usedlosti. Dne 2. 4. 2009 mi bylo doručeno vyjádření krajského úřadu. Krajský úřad konstatuje, že pozemek p.č. ... (v problémovém místě) nebyl v poslední době pravidelně užíván k pojezdu vozidel, byť je k tomuto účelu dle katastru nemovitostí určen (ostatní komunikace). Jde o pozemek ve vlastnictví státu. Pravděpodobným důvodem je dle úřadu snadnější příjezd po cestě přes soukromý pozemek p.č. ..., která je lépe upravena. Krajský úřad cestu na p.č. ... taktéž nepovažuje za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, neboť nenaplňuje znak "nutné komunikační potřeby", když je lokalita (pozemky stěžovatelky a jejích sourozenců) nadále přístupná po p.č. .... Oba úřady také upozorňují, že je nyní vedeno řízení o odstranění té části plotu, která stojí v rozporu s vydaným územním souhlasem na státním pozemku p.č. .... Na vysvětlenou však dodávám, že odstranění této části plotu nepovede k obnovení provozu po cestě přes p.č. ..., nýbrž pouze k zachování a nezúžení pozemku p.č. ... evidovaného v katastru jako pozemní komunikace. Dne 7. 4. 2009 provedli pověření zaměstnanci Kanceláře veřejného ochránce práv šetření na místě zaplocení údajné veřejně přístupné účelové komunikace, a to za účasti stěžovatelky a jejich dvou bratrů a zástupců obou úřadů. Přítomni šetření byli po určitou dobu také vlastníci zaplocené parcely, kteří umožnili (pouze pracovníkům Kanceláře veřejného ochránce práv) průzkum jejich soukromého zaploceného pozemku. K celkovému vykreslení situace na místě nutno předeslat, že stěžovatelé a jejich sousedi (stavebníci plotu) jsou příbuznými, kteří v rámci dědictví získali jednotlivé části původně jednotné zemědělské usedlosti. V místě dnes trvale žijí pouze stavebníci plotu a usedlosti tvořící první větev rodiny. Stěžovatelka a její bratři vlastní pouze zahradu s rekreačním objektem a tvoří druhou větev rodiny. Paní H., vlastnící taktéž zahradu s rekreačním objektem, tvoří třetí větev rodiny. Zatímco příjezd první a třetí větve rodiny je bezproblémový (vlastní cesty), příjezd druhé větve rodiny, do níž patří stěžovatelka, je komplikován současným zaplocením soukromých pozemků. Cesta na p.č. ... manželů V. tedy sloužila jako příjezd stěžovatelce a jejím bratrům. Po desítky let byl příjezd stěžovatelů ze strany V. po jejich parcele nerušeně trpěn, což žádná ze stran nerozporuje. V roce 2007 došlo k zaplocení pozemku, a tím i příjezdové cesty. Rodinné vztahy mezi rodinami byly dle tvrzení obou stran do té doby dobré. Dnes jsou však vztahy mezi těmito dvěma větvemi rodiny značně narušeny. 1) Lesní cesta od Zlína: Tato cesta je dle § 3 odst. 1 písm. a) zák. č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), nezpevněnou lesní cestou, a proto je s ohledem na § 20 odst. 1 písm. g) téhož zákona nesjízdná motorovými vozidly. Usedlost se nachází na kraji lesa, a proto je k ní a k přilehlým rekreačním objektům možno vjíždět pouze ze zlínské místní části Kudlov po p.č. .... Průběh drtivé části této cesty je nesporný. Spor nastává až v samém jejím závěru, v oblasti, kde spolu blízce sousedí nemovitosti jednotlivých větví rodiny. 2) Původní cesta na p.č. ...: Ohledně této cesty je veden spor, zda je, či není veřejně přístupnou účelovou komunikací. Tři znaky účelové komunikace naplňuje (slouží jako přístup a příjezd k nemovitostem, byla a je patrná v terénu, konkludentní souhlas vlastníků pozemku existoval). Spor se dnes vede pouze o znak "nutné komunikační potřeby". Manželé V. a také oba úřady tvrdí, že stěžovatelé mají možnost alternativního příjezdu po p.č. .... 3) Alternativní příjezd na p.č. ...: Tato parcela je v katastru nemovitostí vedena skutečně jako pozemní komunikace. V místě sporu však dlouhodobým pokojným užíváním nepochybně došlo k částečnému vychýlení reálné cesty na p.č. .... O důvodech tohoto vychýlení se také vedou spory. Přesto se parcela č. ... i v místech vychýlení jízdy vozidly nadále fakticky používala k chůzi a jízdě na kole. Vozidla v jejím závěrečném úseku však desítky let jistě nejezdila. a) Pěší a cyklisté tedy měli na výběr (cestu po p.č. ... nebo po p.č. ...). Řidiči motorových vozidel však jezdili pouze po p.č. .... b) Dnes je dle názoru úřadů alternativní příjezd stále sjízdný, byť komplikovaně. Proto by byly vhodné jeho drobné úpravy. Dle pracovníků Kanceláře veřejného ochránce práv je s jistou dávkou opatrnosti tento koridor skutečně za dobrých povětrnostních podmínek průjezdný, byť komfort jízdy je o mnoho horší než po cestě zaplocené (úzký koridor zapříčiněný vzrostlými ovocnými stromy, svažitý pozemek) . 4) Cíp pozemků stěžovatelů: Situaci komplikuje také námitka stěžovatelů, že alternativní příjezd (přístup) po p.č. ... se neodehrává pouze po této parcele, nýbrž i po cípu pozemků samotných stěžovatelů (p.č. ...). Posoudit dostatečnost alternativního příjezdu po p.č. ... (a případně pozemcích stěžovatelů) je, jak vidno, velmi obtížné a vždy bude z povahy věci záležet na do jisté míry subjektivním stanovisku posuzovatele při výkladu neurčitého právního pojmu "nutná komunikační potřeba". C - Právní hodnocení Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně práv a svobod. V této části zprávy o šetření proto zhodnotím postup správních orgánů z hlediska dodržení právních předpisů a principů dobré správy. K celé věci si úvodem dovoluji konstatovat, že lze pozitivně hodnotit snahu úřadů o objasnění situace na místě a jejich dobrou spolupráci při mém následném šetření. Vezmu-li veřejnou správu jako logicky provázaný celek, vedla součinnost silničního správního úřadu s úřadem krajským (na který se stěžovatelka také obrátila) k poměrně solidnímu zjištění faktického stavu a k právním závěrům, které nelze bez dalšího označit jednoduše za nesprávné. Jak však ukáži dále, mám vážné výhrady k procesní stránce celé věci (tedy k neformálnímu způsobu, jakým úřady ve věci konaly). Zabývat se budu také samotnou povahou cesty na pozemku p.č. ... v k.ú. Kudlov. Procesní postup Ustanovení § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se zabývá umisťováním pevných překážek na pozemní komunikace, přičemž toto umístění je dle odst. 2 možné jen na základě správního aktu - povolení silničního správního úřadu. Dle odst. 3 téhož ustanovení jsou vlastníci pevných překážek umístěných bez příslušného povolení povinni odstranit na svůj náklad tyto překážky ve lhůtě stanovené správním úřadem. Z hlediska procesního je úprava správního řízení v otázkách překážek na pozemních komunikacích obsažená ve správním řádu jako obecném kodexu správního procesu. Právní teorie vždy rozlišovala řízení zahajovaná na žádost a řízení vedené z úřední povinnosti (z vůle úřadu), nazývaná též ex officio. Řízení o žádostech bylo a je ovládáno zásadou dispoziční, kdy žadatel do velké míry ovládá správní proces (zahajuje jej, určuje předmět řízení, může jej až na výjimky ze své vůle ukončit), naopak řízení vedená z úřední povinnosti jsou vázána zásadou oficiality (úřad sám řízení zahajuje bez vlivu účastníků, je povinen v něm řádně pokračovat apod.). Ustanovení § 44 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, stanoví, že správní řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Vzájemnou vazbu předpisu procesního (správního řádu) a hmotněprávního (zákon o pozemních komunikacích) vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 6Ans 2/2007, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (Sb. NSS) ve svazku č. 3/2008 na str. 200 pod průběžným pořadovým číslem 1486/2000. S názory obsaženými v tomto judikátu se plně ztotožňuji a považuji je za klíčové pro šetřený případ. Je zřejmé, že silniční správní úřad obecně má pravomoc vést správní řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o povinnosti odstranit pevné překážky z pozemní komunikace. Dříve jsem zastával názor, že tato pravomoc silničního správního úřadu dle ustanovení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích se vztahuje pouze na dálnice, silnice či místní komunikace, nevztahuje se však na veřejně přístupné účelové komunikace (viz moje stanovisko ve sborníku "Veřejné cesty - místní a účelové komunikace", str. 23). Nabízel jsem však vždy reálnou alternativu k ochraně obecného užívání veřejně přístupných účelových komunikací. Nejvyšší správní soud ovšem tento můj názor překonal, neboť vychází z předpokladu, že jedním ze základních účelů zákona o pozemních komunikacích je poskytnout účinnou ochranu obecnému užívání pozemní komunikace, a to včetně obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Pokud vlastník pozemku s veřejně přístupnou účelovou komunikací oprávnění ostatních uživatelů komunikace nerespektuje, a právě svémocným přehrazením komunikace jejímu užívání brání, jeví se být, dle Nejvyššího správního soudu, účinnou cestou k nápravě využití ustanovení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tedy vydání rozhodnutí, jímž silniční správní úřad nařídí odstranění pevných překážek z této komunikace. Podrobné zdůvodnění lze nalézt v citovaném judikátu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu existuje veřejné subjektivní právo cesty pro osoby, které veřejnou cestu pravidelně užívají právě z naléhavé komunikační potřeby, tedy z toho důvodu, že daná komunikace zajišťuje přístup k jejich nemovitostem či umožňuje určitý způsob využití těchto nemovitostí. V těchto případech totiž ochrana obecného užívání komunikace úzce souvisí s ochranou vlastnických a jiných soukromých práv těchto uživatelů, zároveň ovšem dle konstantní judikatury není právě pro veřejnoprávní charakter institutu obecného užívání dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, ochrana těmto uživatelům pozemní komunikace tedy musí být poskytnuta v rámci veřejné správy a posléze ve správním soudnictví. Nástrojem této ochrany je právě ustanovení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva nejen u soudu, ale ve stanovených případech i u jiného orgánu. Byť tedy ustanovení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích výslovně nestanoví, že by řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace bylo možné zahájit i na návrh fyzické či právnické osoby, lze za ústavně konformní považovat pouze takový výklad tohoto ustanovení, podle něhož řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace lze zahájit nejen z moci úřední, ale rovněž na návrh uživatele pozemní komunikace, který tvrdí, že byl umístěním pevné překážky dotčen na svých právech výše popsaným způsobem. Správní orgán nemůže v případě pochybností o charakteru účelové komunikace vést dokazování, a následně, posoudí-li komunikaci jako neveřejnou, dospět k závěru, že nemá ve věci pravomoc rozhodnout, a že tudíž žádné správní řízení ani nevedl, a vyřídit věc mimoprocesním způsobem, tedy vlastně připravit navrhovatele o adekvátní právní ochranu. Správní orgán má pravomoc, a tudíž také povinnost, o návrhu stěžovatele na odstranění překážek z veřejně přístupné účelové komunikace rozhodnout. Pokud by dospěl po provedeném řízení k závěru, že se jedná o účelovou komunikaci veřejnosti nepřístupnou (popřípadě, že se nejedná o pozemní komunikaci vůbec), je oprávněn návrh zamítnout, v opačném případě, zjistí-li zároveň, že pevné překážky jsou na veřejně přístupné účelové komunikaci umístěny neoprávněně, jsou splněny podmínky pro to, aby stávajícímu vlastníkovi bylo nařízeno jejich odstranění. Proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně budou účastníci řízení v každém případě moci podat odvolání k nadřízenému správnímu orgánu a posléze případně správní žalobu. Postup Magistrátu města Zlína a Krajského úřadu Zlínského kraje tedy z hlediska procesního postupu hodnotím jako chybný, jelikož do dnešního dne neukončil řízení o odstranění překážek z tvrzené veřejně přístupné účelové komunikace na p.č. ... k.ú. Kudlov zahájené žádostí stěžovatelky dne 4. 6. 2008. Přestože rozumím tomu, že se pro mnohé úřady jedná o věc novou a nezvyklou, je nutné respektovat platné právo vyložené nejvyšší soudní instancí pro správní právo v České republice. Praxi správních úřadů v celé zemi se proto v současnosti snažím směřovat právě tímto směrem. Silniční správní úřad tak musí o žádosti (byť je již staršího data) vést řádné správní řízení a ve věci rozhodnout. Podotýkám, že účastníky tohoto řízení by měli zřejmě být jednak vlastníci pozemku se spornou cestou, žadatelka, a také všichni vlastníci pozemků, kteří spornou cestu pravidelně užívali k příjezdu ke svým pozemkům. V rámci řízení o odstranění překážky pak úřad musí jako předběžnou otázku vyřešit samu právní existenci komunikace (z hlediska jejích znaků) a v odůvodnění řádně a přezkoumatelně popsat své úvahy na toto téma. Určitou procesní komplikací je pak další (pozdější) návrh stěžovatelky na zahájení jiného řízení - o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace dle § 142 správního řádu. Domnívám se, že toto řízení by mělo být úřadem zastaveno, neboť otázka existence komunikace se bude řešit již v řízení o odstranění překážek [viz § 142 odst. 2 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu]. Úřad však samozřejmě ve svých úvahách zohlední i námitky a důkazy uvedené v obsažném návrhu na určení existence komunikace, neboť tyto precizují tvrzení a právní názory stěžovatelky ohledně existence komunikace, a lze je chápat jako upřesnění návrhu na odstranění překážek. Existence komunikace Jak bylo uvedeno výše, je klíčovou otázkou případu, zda se na p.č. ... nachází veřejně přístupná účelová komunikace, či nikoliv. Úvodem bych rád objasnil terminologii, kterou v souvislosti s veřejnými cestami užívám. Jako "cestu" označuji jakýkoliv v terénu patrný přístup či příjezd, který však může být opřen jak o veřejné právo (komunikace), tak o právo soukromé (věcné břemeno, dohoda či výprosa), či dokonce může jít o užívání bez právního důvodu. Pojem cesta tedy neoznačuje nic víc než stavbu či úpravu pozemku (vyštěrkování, vyježdění kolejí apod.) reálně existující v krajině. Zákonný termín "pozemní komunikace" (či účelová komunikace) pak označuje cestu, ke které existuje právo veřejnosti ji užívat založené zákonem o pozemních komunikacích. Někdy se pro pozemní komunikace chráněné zákonem o pozemních komunikacích užívá pro laika srozumitelnější označení "veřejná cesta". Aby silniční správní úřad mohl ve správním řízení překážku nařídit odstranit, musí postavit najisto právní charakter cesty v krajině. Pouze pokud je cesta pozemní komunikací (a na soukromém pozemku připadá v úvahu jedině účelová komunikace), lze odstranění překážky nařídit. V šetřeném případě není mezi stěžovatelkou a úřady sporu o tom, že tři znaky veřejně přístupné účelové komunikace cesta naplňuje: 1. slouží jako přístup a/nebo příjezd k nemovitostem; 2. byla a je patrná v terénu; 3. konkludentní souhlas vlastníků pozemku a/nebo jejich předchůdců existoval; Spor se dnes vede pouze o čtvrtý, judikaturou již od první republiky užívaný a požadovaný, znak: 4. nutná komunikační potřeba. S určitým zjednodušením lze prohlásit, že otázka přípustnosti zaplocení cesty na p.č. ... v k.ú. Kudlov se odvíjí od naplnění znaku nutné komunikační potřeby, tedy od otázky, zda k pozemkům stěžovatelky a jejích sourozenců vede dostačující alternativní příjezd. Takový příjezd manželé V. a také oba úřady spatřují v příjezdu po p.č. ... v k.ú. Kudlov. Předesílám, že nutnost komunikační potřeby je třeba zvažovat z hlediska všech přípustných a reálně užívaných způsobů užití. Protože pěší (a také cyklisté) mají bezesporu alternativní průchod lokalitou zabezpečen po p.č. ... (příp. zčásti po nezaplocených pozemcích stěžovatelčiných sourozenců), a tato pěšina vždy paralelně existovala, není třeba tyto způsoby dopravy řešit. Úřadu tak zbývá posoudit, zda cesta na p.č. ... sloužící a plně vyhovující příjezdu osobních vozidel naplňovala nutnou komunikační potřebu pro pohyb osobních vozidel stěžovatelky a jejích sourozenců, a to v poměru k dodnes veřejně přístupnému státnímu pozemku p.č. 1500. Dosavadní známá judikatura nedává přílišná vodítka pro vyložení neurčitého právního pojmu "nutná komunikační potřeba". Určitými, v našem případě snad použitelnými aspekty nutné komunikační potřeby, se podrobněji zabývá pouze jeden nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 (viz http://nalus.usoud.cz), v němž soud dospívá k závěru, že "otázka technického řešení alternativního vstupu (do budovy), vhodnost či menší pohodlnost pro návštěvníky, není otázkou komunikační nezbytnosti a nemůže být řešena na úkor vlastnického práva vlastníků pozemku". Ústavní soud zde dovozuje, že alternativní přístup vylučující nutnou komunikační potřebu sporné komunikace není nepoužitelný jen proto, že musí být s přiměřenými náklady upravena zpřístupňovaná stavba. Judikát však nelze přeceňovat, neboť se skutkově týká zcela jiné situace zastavěného území Hlavního města Prahy, a zejména hovoří o přípustnosti technických úprav stavby, k níž se po pozemcích s cestou přistupuje, nikoliv o přípustnosti technických úprav jiných pozemků, které by mohly sloužit jako alternativní přístup. Lze tedy konstatovat, že pro posouzení, zda je příjezd po p.č. ... skutečně nezbytný (nutný) z hlediska komunikační potřeby, nemáme vhodné vodítko v podobě precedentu, a posouzení této otázky správními soudy se neodvažuji předvídat. Pokud bych se měl s problémem "nutné komunikační potřeby" na místě úřadu vypořádat, posuzoval bych ji obecně z těchto hledisek (hlediska nejsou řazena dle důležitosti): a) délka posuzované cesty a délka alternativního přístupu (resp. příjezdu), b) kvalita (povrch a sklon), c) nutnost úprav staveb (či pozemků), jejichž přístupnost je řešena, a nákladnost těchto úprav, d) typ stavby (či pozemku), jejichž přístupnost je řešena (pole, zahrada, rekreační stavba, rodinný dům). V šetřeném případě je hledisko a) - délka - nepodstatné, neboť obě varianty jsou délkově srovnatelné. K hledisku b) - kvalita - bych rád uvedl, že zřejmě nelze hovořit o alternativním příjezdu, pokud tento ještě neexistuje a bylo by třeba jej zřídit.[2] Z místního šetření provedeného zaměstnanci Kanceláře veřejného ochránce práv však vyvozuji, že byť je kvalita pojezdu po p.č. ... nesrovnatelně horší s kvalitou pojezdu po p.č. ..., pozemek s velkou dávkou opatrnosti sjízdný je. Nejedná se tedy o budoucí hypotetickou možnost sjízdnosti, nýbrž o fakticky existující (byť obtížnou) možnost pojezdu po pozemku. K hledisku c) - nutnost úpravy zpřístupňovaných pozemků - lze říci, že po p.č. ... se lze dostat až k oplocení pozemků stěžovatelky a jejích sourozenců, které tvoří jeden areál. Pozemek p.č. ... ale údajně nevede přímo až ke stávající bráně (hranice v terénu však nejsou vytyčeny). Úprava zpřístupňovaných pozemků by tedy spočívala ve změně oplocení, když by brána areálu musela být přesunuta blíže po obvodu oplocení směrem k městské části Kudlov. Druhou možností je bránu neposouvat a v posledním úseku k příjezdu využívat nezaplocenou část pozemku č. ... (popř. ...), které jsou ve vlastnictví stěžovatelky (resp. jejích sourozenců). K hledisku d) - typ stavby (pozemku) - lze konstatovat, že pozemky s rekreačním objektem jsou užívány pouze k rekreaci a zahradničení, nikoliv k trvalému bydlení. Konečné uvážení všech těchto hledisek v jejich vzájemné kombinaci je úkolem státní správy a případně také soudní moci, pokud se na ni později stěžovatelka či druhá strana obrátí. Rozhodnutí v řízení o odstraňování překážky by mělo v odůvodnění obsahovat podrobnou úvahu silničního správního úřadu, jak se s otázkou nutné komunikační potřeby (vedle dalších znaků komunikace) vypořádal z hledisek výše uvedených. Šetřený případ je skutečně mezní situací, kterou jsem ve své praxi ještě neřešil. Nechci si tedy osobovat právo posuzovat věc s konečnou platností úřadů (a případně též soudů). Přesto však ze souhrnu výše popsaných hledisek a jejich naplnění v konkrétním případě usuzuji, že na p.č. ... v k.ú. Kudlov se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, neboť nesplňuje znak nutné komunikační potřeby. Alternativní příjezd je obtížný, avšak možný, a vzhledem k charakteru zpřístupňovaných pozemků (zahrada, rekreační objekt) dostačující. Stěžovatelka a její sourozenci mohou v případě nepříznivých povětrnostních podmínek odstavit svá vozidla v krátké vzdálenosti od svých pozemků a stavby, za normálních podmínek pak mohou zásoby či materiál navézt vozidly po p.č. .... Nad rámec šetření lze také zmínit, že fakticky je možno alternativní příjezd značně zlepšit poměrně jednoduchými úpravami pozemku, proti nimž zřejmě nebude mít stát jako vlastník námitek. Také samotné pojíždění po pozemku povede časem k vytvoření kolejí a zlepšení příjezdu k nemovitostem. Přestože jsem tedy nakonec po velmi pečlivém zvažování všech argumentů vyslovil také hodnocení věcné stránky případu, její konečné posouzení ponechávám na silničním správním úřadu. Pokud bude úřad trvat na svém (a nyní i mém) názoru, že na p.č. ... se pozemní komunikace nenachází, a návrh na odstranění překážek zamítne, může se stěžovatelka a další účastníci odvolat a následně též podat správní žalobu. Nechci své stanovisko stavět do světla neomylného a nezpochybnitelného rozhodnutí, neboť jsem si vědom, že soudní moc může případ posoudit odlišně, právě vyzdvihnutím jiných kritérií nutné komunikační potřeby. Spravedlnost se totiž ve složitějších případech vždy vyjevuje až v samotném procesu jejího hledání, správné právní řešení není ve světě přítomno předem a není rozpoznatelné na první pohled. Se zvyšující se složitostí případu se nalezení spravedlivého řešení stává náročnější a delší. To vše platí zejména tehdy, pokud ve věci neexistuje ustálená judikatura vyšších soudních instancí. Přestože tedy souhlasím s posouzením případu úřady, nemohu vyloučit, že správní soudy (pokud se na ně stěžovatelka obrátí) budou na věc nahlížet jinak a přinesou jiné argumenty. Zároveň je však možné, že již tento rozbor a následné propracované správní rozhodnutí stěžovatelku přesvědčí a od dalších právních bojů upustí. D - Závěr Své šetření končím dle ustanovení § 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, s tím závěrem, že jsem v postupu správního úřadu, tj. Magistrátu města Zlína (a následně i Krajského úřadu Zlínského kraje, který věc nenapravil), shledal určité nedostatky, jež jsou popsány v předcházející části této zprávy, spočívající zejména v procesním neukončení žádosti o odstranění překážky z pozemní komunikace přezkoumatelným rozhodnutím. Šetření ve věci uzavírám touto zprávou, jež shrnuje moje dosavadní poznatky, které budou po vyjádření dotčených správních úřadů podkladem pro moje závěrečné stanovisko ve věci. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, jsem požádal oba úřady, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení této zprávy k mým zjištěním vyjádřily a informovaly mě, jaké přijaly kroky ke zjednání nápravy. Zprávu o šetření zasílám na vědomí také stěžovatelce. Na úplný závěr bych si dovolil připojit ještě mimoprávní úvahu o dalších možnostech stěžovatelky a jejích sourozenců. Přestože vnitřně rozumím jejich nespokojenosti nad změnou poměrů a narušení klidného užívání rekreačního objektu, nejsem lidsky přesvědčen o rozumnosti dalšího vyhrocování konfliktu. Ve stovkách obdobných případů, které jsem ve funkci veřejného ochránce práv řešil, rozpoutání právních bojů skoro nikdy nepřineslo zklidnění situace a mezilidské vztahy se vyostřily. Nezpochybňuji, že zaplocení pokojně užívané cesty bez předchozí konzultace a domluvy je v civilizované krajině nevhodné. Na druhou stranu samotné důvody protistrany k zaplocení pozemku chápu, neboť dynamický rozvoj rezidenční části Zlína-Kudlova přináší nové nároky na zpřístupněné pozemky starousedlíků a provoz pod okny domu může být skutečně rušivý. Protože k zaplocení již došlo, a platné právo dává, dle mého názoru, poměrně nevelké naděje na zvrácení tohoto stavu, doporučil bych stěžovatelce a jejím sourozencům zvážit společně všechny výhody a rizika případných odvolání a soudních sporů, které mohou situaci na místě a vztahy v rodině nadobro a navždy rozvrátit. JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv [1] Pro úplnost se sluší dodat, že stěžovatelka sama jako vlastnice p.č. ...v k.ú. Kudlov nemá a neměla legální přímý příjezd na svoji parcelu trojúhelníkového tvaru sousedící s lesem, do kterého je vjezd vozidel zakázán, ale jedná se jí o příjezd do společného oploceného areálu pozemků p.č. ..... tamtéž). [2] Uvažujme v modelovém případě o existující kvalitní asfaltové komunikaci soukromé osoby na soukromém pozemku. Komunikace slouží jako příjezd celé jedné osadě v kopcích (několik usedlostí). Její alternativou by měl být příjezd do prudkého svahu zarostlé louky vyžadující zpevnění pozemku, který je ale ve vlastnictví obce a je v územním plánu určen jako budoucí komunikace. V tomto modelovém případě by asfaltová komunikace splňovala znak nutné komunikační potřeby, neboť bez úprav alternativního pozemku není jeho užívání osobními vozidly možné. Plány samosprávy do budoucna nehrají v rozhodování silničního správního úřadu žádnou roli.