Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 21. července 2011 Sp. zn.: 5522/2010/VOP/TČN Zpráva o šetření postupu Ministerstva spravedlnosti a Okresního soudu ve Zlíně ve věci Š.Ch. A - Obsah podnětu Dne 16. 11. 2010 se na mě obrátil pan Š.Ch., zastoupen na základě plné moci panem J.P., bytem tamtéž (dále jen "stěžovatel" nebo "povinný"), se stížností na porušení základních lidských práv ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.: 23 Nc 125/2008 a nesprávný postup pověřeného soudního exekutora. Podáním napadal stěžovatel postup Okresního soudu ve Zlíně, který usnesením ze dne 1. 2. 2008, sp. zn.: 23 Nc 125/2008, vyhověl návrhu společnosti Č..., spol. s r. o., ze dne 25. 1. 2008 na nařízení exekuce na jeho majetek pro pohledávku 52,51 společně s příslušenstvím, neboť dluh byl, dle jeho tvrzení, uhrazen dne 20. 4. 2007. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. M.S., Exekutorský úřad Praha-východ (dále jen "exekutor"), který rozhodl o provedení exekuce prodejem všech postižitelných movitých věcí povinného. Proto dne 27. 8. 2009 navštívil stěžovatele soudní vykonavatel, který započal s prováděním exekuce. Dle sdělení stěžovatele byl nucen pod hrozbou odvezení movitých věcí celou dlužnou částku i s náklady zaplatit a napadal pochybení exekutora, který nesepsal o úhradě finančních prostředků protokol. Exekuce byla nařízena na základě platebního rozkazu, který dne 2. 8. 2007 vydal Okresní soud ve Zlíně, sp. zn.: 24 Ro 755/2007 pro částku ve výši 52,51 Kč společně s úrokem z prodlení 29,00 % z částky 1.201,70 Kč od 21. 4. 2007 do zaplacení a náklady řízení ve výši 8.454,- Kč a pro náklady exekuce, které budou stanoveny v průběhu řízení. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor, který byl pro opožděnost zamítnut, o čemž stěžovatele informoval předseda Okresního soudu ve Zlíně dne 25. 9. 2009 (Spr 546/2009).[1] Platební rozkaz nabyl právní moci dnem 11. 10. 2007. Protože se stěžovateli nelíbil postup exekutora při provádění exekuce, obrátil se dne 2. 9. 2009 na Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "MS" nebo "ministerstvo") se stížností; podání následně stěžovatel doplnil dne 21. 10. 2009. Stížnost byla MS, odborem dohledu, shledána částečně důvodnou a ve zbývající části byl stěžovateli objasněn postup soudního exekutora při provádění exekuce. Exekutor po vymožení dlužné částky vydal dne 16. 9. 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce, který posléze na základě námitek stěžovatele zrušil. V dubnu 2010 proto vydal dne 29. 4. 2010 nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, který byl ale zrušen usnesením Okresního sudu ve Zlíně ze dne 10. 9. 2010 (č. j.: 23 Nc 125/2008-25) pro nepřezkoumatelnost. Poté, co stěžovatel obdržel usnesení soudu o zrušení příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, obrátil se dne 12. 10. 2010 na předsedu Okresního soudu ve Zlíně se stížností na postup předsedy senátu. Obsahem jeho podání bylo de facto vyjádření nesouhlasu s rozhodovací činností předsedy senátu.[2] Na podání reagoval po předložení plné moci panem J.P. místopředseda okresního soudu sdělením (St 30/2010), že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu v jeho rozhodovací činnosti, a proto se nemůže vyjadřovat k rozhodovací činnosti dotčeného soudce. Současně stěžovateli objasnil, jaké postupy může v případě nařízené exekuce využít (námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, odvolání proti usnesení o nařízení exekuce). S ohledem na výše uvedené jsem se rozhodl dle ustanovení § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zahájit šetření zaměřené na dohledovou činnost Ministerstva spravedlnosti při vyřizování (prošetřování) stížnosti stěžovatele na postup exekutora a na postup Okresního soudu ve Zlíně při vyřizování jeho stížnosti ze dne 12. 10. 2010. B - Skutková zjištění V souladu s ustanovením § 15 odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, jsem požádal pověřeného vedoucího odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti, o vyjádření k výtkám stěžovatele a doložení spisového materiálu pro ověření, zda bylo reagováno na všechny výtky stěžovatele ve vztahu k jednání zmíněného exekutora. Současně jsem oslovil předsedu Okresního soudu ve Zlíně s žádostí o vyjádření ke způsobu vyřízení stížnosti stěžovatele z října 2010; současně jsem ho požádal o sdělení, zda již bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 10. 2010, které byly soudu postoupeny soudním exekutorem v listopadu 2010. B. 1 - Vyjádření ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti Ředitel odboru mě informoval, že na základě podání stěžovatele zahájil odbor dohledu kroky k prošetření případu a vyzval exekutora k vyjádření. Poté, co mělo ministerstvo k dispozici veškeré podklady k posouzení důvodnosti stížnosti, formulovalo stěžovateli dne 20. 11. 2009 odpověď, v níž podrobně vysvětlilo okolnosti případu. Ze šetření vyplynulo, že stížnost byla důvodná pouze zčásti. Odbor dohledu prošetřením zjistil pochybení exekutora spočívající v nedostatečném odůvodnění (nepřezkoumatelnosti) příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 9. 2009.[3] Pochybení bylo exekutorovi vytknuto dle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád" nebo "EŘ"), dopisem ze dne 20. 11. 2009. Dále ministerstvo zjistilo, že protokol o soupisu movitých věcí ze dne 27. 8. 2009 postrádá věrné zachycení průběhu exekuce na místě samém; na toto pochybení odboru dohledu exekutora upozornil a toto opatření považuje ministerstvo za dostačující. O všech přijatých opatřeních, jakož i o odůvodnění dalších úvah, kterými byl odbor dohledu veden při posouzení důvodnosti podání, byl stěžovatel podrobně informován. Se závěry ale vyslovil nesouhlas, proto bylo jeho opakované podání spolu se spisovým materiálem postoupeno příslušnému odboru - tehdejšímu odboru generální inspekce, který následně posoudil správnost postupu odboru dohledu.[4] Odbor generální inspekce neshledal žádná pochybení odboru dohledu při vyřízení stížnosti, o čemž informoval stěžovatele přípisem ze dne 22. 12. 2010. Poté následovalo opakované podání stěžovatele formulované jako nesouhlas s odpovědí ředitele odboru generální inspekce, na něž odpovídal náměstek tehdejší ministryně dne 18. 1. 2010. Vysvětlení všech výše uvedených odborů ale nevzal stěžovatel na vědomí a obrátil se na odbor dohledu znovu dopisem ze dne 21. 1. 2010. Vzhledem k tomu, že toto podání neobsahovalo nové skutečnosti rozhodné pro zahájení dalšího šetření ve věci, nebylo na něj již odpovězeno. Závěrem jsem byl informován, že s ohledem na požadavek stěžovatele o odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, obsažený v jednom z podání, bylo toto podání postoupeno dne 20. 11. 2009 k přímému vyřízení odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti. B. 2 - Vyjádření předsedy Okresního soudu ve Zlíně Předseda okresního soudu mě informoval, že místopředseda soudu hned na úvod svého sdělení stěžovatele upozornil na to, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti, a proto se nemůže vyjadřovat ke správnosti rozhodnutí soudce. Poté pouze pro vysvětlení celé věci stěžovateli objasnil obvyklý postup soudu v exekučním řízení, a to v obecné rovině. Sdělením o nedůvodnosti stížnosti měl místopředseda soudu na mysli tu skutečnost, že se stížnost týkala postupu soudu, který obecně nelze stížností napadnout. Předseda okresního soudu má tak za to, že místopředseda soudu stížnost vyřídil dle zákona, a to až nadstandardním způsobem, kdy místo strohého úředního sdělení se pokusil lidským způsobem stěžovateli vysvětlit skutečný stav věci. Ohledně námitek povinného ze dne 21. 10. 2010 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce pověřeného soudního exekutora č. j.: 081 EX 01361/08-042, ze dne 14. 10. 2010, mi sdělil, že o nich bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j.: 23 Nc 125/2008-34, ze dne 2. 2. 2011, které nabylo právní moci dne 7. 2. 2011. C - Hodnocení případu veřejným ochráncem práv Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Z pozice ochránce se nemohu zabývat tím, jak obecné soudy rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[5] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. Do působnosti ochránce však náleží orgány státní správy soudu,[6] jejichž postupy se při výkonu své agendy intenzivně zabývám. [7] Jsem tak oprávněn zabývat se tím, jakým způsobem byla vyřízena stížnost stěžovatele ze dne 12. 10. 2010 orgánem státní správy Okresního soudu ve Zlíně. Současně mám i oprávnění prošetřovat činnost a postupy ústředních orgánů státní správy. Předmětem mého hodnocení je tudíž postup Ministerstva spravedlnosti, odboru dohledu, při prošetřování stížnosti stěžovatele na postup pověřeného soudního exekutora. Přísluší mi posoudit, zda ministerstvo vykonává státní dohled,[8] v rámci kterého je prověřována zákonnost postupu exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délka exekučního řízení, řádně, tj. v souladu s právem a principy dobré správy, ale nemohu zasahovat přímo vůči exekutorům. C. 1 - Hodnocení postupu Ministerstva spravedlnosti při vyřizování podání stěžovatele z října 2009 Ve své stížnosti stěžovatel namítal hned několik možných pochybení exekutora. První výtka směřovala k samotné oprávněnosti nařízené exekuce na jeho majetek, neboť dluh (pohledávka) byl téměř celý uhrazen ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce na majetek stěžovatele. Ministerstvo v reakci objasnilo stěžovateli, že nemá oprávnění zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudu a obeznámilo stěžovatele s tím, jak postupuje soud při nařizování výkonu rozhodnutí, tj. že soud vychází z tvrzení žalobce, že žalovaný dlužnou částku uhradil. Současně stěžovateli objasnilo možnosti jeho obrany v případě nepřípustné exekuce, tj. podání návrhu k soudu na její zastavení dle § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"). Podle čl. 82 Ústavy České republiky jsou soudy nezávislé a nestranné a není jiného způsobu, jak se bránit rozhodnutí, s nímž osoba nesouhlasí, než prostřednictvím opravných prostředků, které umožňuje platná právní úprava (odvolání, dovolání, příp. ústavní stížnost). Proto ani Ministerstvo spravedlnosti, soudní exekutor, veřejný ochránce práv či předseda Okresního soudu ve Zlíně jako orgán státní správy soudu nemá oprávnění měnit či rušit jednotlivá rozhodnutí soudem vydaná a nemůže ani přezkoumávat oprávněnost samotného exekučního titulu. Exekutor má naopak povinnost se řídit usnesením soudu, jímž byl pověřen provedením výkonu rozhodnutí a exekuční titul[9] nemůže zpochybňovat a nemůže ani zkoumat důvody jeho vydání. Exekutor tak postupoval správně, když poté, co obdržel usnesení soudu o nařízení exekuce na majetek povinného, počal činit kroky k provedení exekuce, tj. vydal nejdříve exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinného[10] a poté přistoupil k jejímu provedení prodejem movitých věcí povinného.[11] Postup exekutora v daném případě tak byl zcela v souladu s § 58 odst. 1 a 2 exekučního řádu[12] a dalšími ustanoveními exekučního řádu (zejména § 47 EŘ). Proto se plně ztotožňuji s reakcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 11. 2009 (č. j.: 1550/2009-OD-DOH/11), jímž byla vyřízena stížnost stěžovatele na postup pověřeného soudního exekutora a v níž byla celá tato problematika vyčerpávajícím způsobem vysvětlena a objasněna. Ve stížnosti stěžovatel dále vytýkal procesní chybu vyřizujícího soudce, který nařídil exekuci již dne 1. 2. 2008, přitom návrh na její nařízení podal oprávněný dne 25. 1. 2008. Stěžovatel namítal zejména porušení § 264 odst. 1 OSŘ, tj. nevhodný výkon rozhodnutí (exekuce) zejména ve vztahu k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení dosaženo. Protože usnesení nebylo povinnému doručeno, nemohl se proti němu odvolat. I v tomto bodě souhlasím s vyjádřením Ministerstva spravedlnosti. To, že pověřený soudní exekutor doručil povinnému příslušné písemnosti týkající se exekuce až při samotném úkonu na místě samém neznamená, že by se povinný proti němu nemohl odvolat. Jak vyplývá z předložené dokumentace, povinný se při návštěvě pracovníka exekutorského úřadu vzdal svého práva na odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, které mu bylo předáno. Smyslem toho, že se usnesení soudu o nařízení exekuce, příp. exekuční příkaz prodejem movitých věcí doručuje povinnému až při samotném provádění tohoto úkonu je, aby povinný neměl možnost uskutečnit nějaké dispozice se svým majetkem a zabránit tak nebo ztížit úspěšnost nařízené exekuce. Exekutor tak i v tomto případě postupoval v souladu s platnou právní úpravou, konkrétně s § 325 odst. 1 OSŘ.[13] Souhlasím rovněž s objasněním věci, kterého se dostalo stěžovateli od ministerstva k záležitosti týkající se možnosti povinného vyjádřit se k osobě exekutora. Tato problematika je upravena v § 29 odst. 4 a 5 EŘ[14] a byla stěžovateli ministerstvem dostatečně a náležitě objasněna. Pochybení se ale naopak exekutor dopustil tím, že povinný mu uhradil dlužnou částku (společně s předběžně vyčíslenými náklady exekuce) na místě samém a tuto skutečnost nezaznamenal do protokolu o soupisu věcí. Tato záležitost s ním byla následně probrána a byl na tento nedostatek upozorněn, což v daném případě považuji za dostatečné. Dalšího pochybení se exekutor dopustil tím, že dostatečně neodůvodnil exekuční příkaz k úhradě nákladů (dále jen "PÚNE") exekuce ze dne 16. 9. 2009. Tím se stalo, že PÚNE byl nepřezkoumatelný a sám exekutor ho dne 24. 9. 2010 zrušil a současně vydal nový. Toto pochybení bylo exekutorovi ministerstvem vytknuto, což je dle mého adekvátní a zcela v souladu s § 7a EŘ.[15] Jsem tak názoru, že výtka byla zcela namístě a adekvátní sankcí za to, že PÚNE vydaný dne 16. 9. 2009 byl nepřezkoumatelný. K postupu exekutora při vydávání PÚNE uvádím, že exekutor má dle exekučního řádu povinnost vyčíslit své náklady příkazem k úhradě nákladů exekuce, který musí obsahovat dle zákona určité náležitosti (viz § 88 odst. 2 EŘ[16]). Pokud osoba povinná nesouhlasí s výší nákladů exekutora, má oprávnění podat proti PÚNE námitky do 8 dnů ode dne jeho doručení. Pokud námitkám exekutor nevyhoví, má povinnost je postoupit bezodkladně soudu, který by o nich měl do 15 dnů rozhodnout (viz § 88 odst. 3 a 4 EŘ[17]). V případě stěžovatele se tak stalo, že PÚNE ze dne 16. 9. 2009 byl dne 29. 4. 2010 soudním exekutorem zrušen (bylo tak vyhověno námitkám stěžovatele ze dne 4. 11. 2009 doplněných dne 22. 12. 2009) a téhož dne vydal exekutor nový PÚNE, kde ale opět řádně neodůvodnil výši svých hotových nákladů - viz § 13 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").[18] Povinný proto znovu uplatnil proti PÚNE v květnu 2010 námitky, kterým exekutor nevyhověl, a proto byly exekutorem postoupeny Okresnímu soudu ve Zlíně. Okresní soud vydaný PÚNE dne 10. 9. 2010 zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. Proto exekutor vydal dne 14. 10. 2010 nový (v pořadí třetí) PÚNE, kde hotové výdaje vyčíslil tzv. paušální částkou dle 13 odst. 1 vyhlášky. I proti tomuto PÚNE podal povinný dne 21. 10. 2010 námitky, které byly v listopadu 2010 postoupeny soudu, neboť jim exekutor nevyhověl. Soud dne 2. 2. 2011 rozhodl, že námitkám stěžovatele nevyhovuje a PÚNE potvrdil (rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 2. 2011). Z výše uvedeného je zřejmé, že se exekutor dopustil pochybení, neboť řádně nevyčíslil své hotové výdaje, jak mu ukládá vyhláška. Díky tomu se stalo, že jeho PÚNE ze dne 16. 9. 2009 a ze dne 29. 4. 2010 musely být zrušeny. Teprve třetí příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 10. 2010 vydal exekutor řádně. Za pochybení byla exekutorovi dle mého názoru udělena adekvátní sankce, tj. výtka. Jsem přesvědčen, že se nejednalo o tak závažné pochybení, které by bylo třeba postihnout případným podáním návrhu na zahájení kárného řízení, k němuž je oprávněn mimo jiné ministr spravedlnosti dle § 117 odst. 2 EŘ.[19] S ohledem na výše uvedené a po posouzení celé věci jsem názoru, že Ministerstvo spravedlnosti řádně a dostatečně prošetřilo stížnost stěžovatele z října 2009 a v jeho činnosti jsem tak neshledal stěžovatelem namítané pochybení. C. 2 - Postup orgánu státní správy Okresního soudu ve Zlíně při vyřizování stížnosti stěžovatele ze dne 12. 10. 2010 Postup při vyřizování stížností na průtahy je upraven v ustanovení § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a v Instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 106/2001-OSM o vyřizování stížností na postup soudů podle zákona o soudech a soudcích (dále jen "Instrukce"). Osoby jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi na průtahy v řízení nebo nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem. Zda jde o stížnost, se posuzuje podle obsahu podání bez ohledu na to, jak bylo označeno. Stížností se ale nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Dle Instrukce mají soudy povinnost vést evidenci podaných stížností odděleně od evidence ostatních písemností tak, aby poskytovala údaje potřebné ke kontrole vyřizování stížností. Soudy vedou evidenci ve zvláštním oddíle správního deníku. Spis obsahující stížnost musí být na obalu vyznačen nápisem "STÍŽNOST" a je evidován pod značkou "St". Naopak různé dotazy účastníků řízení adresované přímo orgánu státní správy soudu (předseda/místopředseda) jsou označovány zkratkou "Spr". Podání stěžovatele nazvané jako "Stížnost na postup předsedy senátu ve věci sp. zn.: 23 Nc 125/2008" ze dne 12. 10. 2010 dle svého obsahu není stížností dle § 164 odst. 1 zákona, tj. nejde o stížnost na průtahy v řízení či na nevhodné chování soudních osob. Dle obsahu se de facto jednalo o žádost stěžovatele, aby orgán státní správy okresního soudu (předseda/místopředseda) dohlédl na rozhodovací činnost předsedy senátu (rozhodoval zcela v souladu s platnou právní úpravou o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce). Po posouzení celé věci jsem dospěl k závěru, že Okresní soud ve Zlíně na podání stěžovatele reagoval sice včas, ale nikoliv řádně. Jsem názoru, že stížnost neměla být vedena pod spisovou značkou St, ale pod spisovou značkou Spr, stejně jako předchozí korespondence se stěžovatelem, který se na konci roku 2009 obrátil na Okresní soud ve Zlíně s dotazem ohledně právní moci platebního rozkazu. V reakci soudu ze dne 8. 11. 2010 mělo být stěžovateli zcela jasně sděleno, že jeho podání nebylo možné dle obsahu posoudit jako stížnost na průtahy či nevhodné chování soudních osob dle zákona s poukazem na jeho konkrétní ustanovení. V reakci mělo zaznít, že podání stěžovatele je vyjádřením nesouhlasu s rozhodovací činností vyřizujícího soudce, kterou ale nemůže orgán státní správy oprávnění prošetřovat a opět s poukazem na konkrétní ustanovení zákona (§ 164 odst. 2 zákona, v němž je zakotveno, že "Stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti."). V reakci mi zcela chybí poučení o tom, jaké jsou vlastně možnosti orgánu státní správy při prošetřování stížností občanů dle zákona a jaká sdělení (objasnění) mu byla místopředsedou soudu vlastně poskytnuta nad rámec jeho podání. Stěžovateli se ale výše uvedeného nedostalo. Zvolená forma reakce není tak adekvátní obsahu stížnosti stěžovatele. Není z ní zřejmé, zda podání bylo posouzeno jako stížnost na průtahy (vedeno pod značkou "St") či jen jako dotaz na stav řízení (v takovém případě by mělo být podání pod značkou "Spr"), příp. jestli se sdělení o důvodnosti stížnosti vztahuje na celé exekuční řízení napadané stěžovatelem či na něco jiného. Zdůrazňuji, že nejsem zastáncem jednostranné "kritiky" správních orgánů a vždy se snažím přijít s konkrétním návrhem, jak by šlo správní praxi změnit k všeobecné spokojenosti. Dle mého názoru by mohla reakce na vyřízení podání stěžovatele znít přibližně následovně: "Vážený pane P., z pověření předsedy Okresního soudu ve Zlíně reaguji tímto na podání doručené soudu dne 12. 10. 2010, kterým jste se na okresní soud obrátil se stížností na procesní postup soudce v exekuční věci vedené pod sp. zn.: 23 Nc 125/2008. Podle obsahu není možné Vaše podání posoudit jako stížnost na průtahy v řízení či na nevhodné chování soudních osob dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podstatou Vašich výtek je rozhodovací činnost soudce okresního soudu, kterou ale nemá orgán státní správy soudu oprávnění prošetřovat (dle § 164 zákona o soudech a soudcích). Uvedené plyne rovněž z čl. 82 Ústavy České republiky, podle které jsou soudy nezávislé a nestranné. Pokud nesouhlasíte s rozhodnutím okresního soudu či jeho procesním postupem, musíte se bránit prostřednictvím opravných prostředků, které připouští platná právní úprava (např. odpor, odvolání, dovolání, příp. ústavní stížnost). Proto nemohu vyhovět Vaší žádosti a zjednat nápravu ve věci, neboť bych tím překračoval meze svých kompetencí a nepřípustně bych zasahoval do nezávislosti soudní moci zaručené Ústavou ČR. Přes výše uvedené bych Vám chtěl k uváděným záležitostem v obecné rovině sdělit, že pro nařízení exekuce je nerozhodná skutečnost, zda povinný .... " - viz věta druhá a následující sdělení, které se stěžovateli dostalo přípisem ze dne 8. 11. 2010 (St 30/2010) od místopředsedy Okresního soudu ve Zlíně. E - Závěry Po prošetření jsem názoru, že Ministerstvo spravedlnosti, odbor dohledu, řádně prošetřilo stížnost stěžovatele z října 2009 na postup pověřeného soudního exekutora. Proto vůči ministerstvu své šetření končím dle § 17 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, neboť jsem v jeho činnosti neshledal namítaného pochybení. Pochybení jsem ale shledal na straně orgánů státní správy Okresního soudu ve Zlíně při vyřizování podání stěžovatele ze dne 12. 10. 2010, neboť nebylo vyřízeno řádně. Pochybení ale nechci v kontextu problémů současného stavu justice nijak zveličovat. Cílem mého šetření je vnést nezávislý pohled na věc a pokud možno také přispět k nápravě ve věci (zkvalitnění obsahu vyřizovaných stížností). Zároveň si uvědomuji, že tento závěr může změnit postupy orgánů státní správy Okresního soudu ve Zlíně pouze do budoucna. Jeho formulování jsem ale považoval za svou povinnost především proto, že komplexní posouzení případu se od veřejného ochránce práv i do jisté míry očekává, a to zejména tehdy, jestliže již ochránce s dotčeným správním orgánem komunikoval a vyzýval ho v rámci principů dobré správy a zásady spolupráce mezi státními orgány k odpovídající součinnosti. S odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, proto žádám předsedu Okresního soudu ve Zlíně, aby se k mým výše uvedeným zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil, příp. mě informoval o přijatých opatřeních k nápravě. Zprávu o šetření zasílám i zmocněnci pana Š.Ch., panu J.P.. Zpráva shrnuje poznatky ze šetření, které budou po vyjádření předsedy Okresního soudu ve Zlíně podkladem mého závěrečného stanoviska ve věci. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý veřejný ochránce práv [1] rozhodnutí soudu o zamítnutí odporu pro opožděnost bylo doručováno fikcí, tj. uložením u poštovní přepravy [2] V podání stěžovatel namítal, že se předseda senátu "vměšuje" do exekučního řízení, přestože k tomu není oprávněn a žádal předsedu soudu, aby zajistil nápravu věci. [3] Z rozhodnutí nebylo zřejmé, z jakých dílčích položek se skládají náklady exekuce. [4] Přípisem ze dne 22.12.2009, č.j.: 717/2009-OGI-SP/3. [5] Viz Hlava čtvrtá Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). [6] Ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [7] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [8] Dle § 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [9] v posuzovaném případě platební rozkaz [10] Exekuční příkaz č. j.: 081 EX 01361/08-9, ze dne 4. 11. 2008 [11] Exekuční příkaz č. j.: 081 EX 01361/08-7, ze dne 13. 7. 2009 [12] § 58 odst. 1 a 2 zákona zní: "(1) Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce. (2) Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku." [13] § 325 odst. 1 OSŘ zní: "Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí doručí se povinnému až při provádění výkonu. Není-li při provádění výkonu povinný přítomen, doručí se mu usnesení spolu s vyrozuměním o tom, že byl proveden soupis a které věci byly sepsány." [14] § 29 odst. 4 a 5 EŔ zní: "(4) Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě exekutora; o tom musí být exekutorem poučeni. (5) Účastník je povinen námitku podjatosti exekutora uplatnit nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy exekuční soud pověřil exekutora provedením exekuce; nevěděl-li v této době o pověření exekutora k provedení exekuce, důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 5 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl exekutorem poučen o svém právu vyjádřit se k osobě exekutora. Námitky povinného k osobě exekutora nemají odkladný účinek. [15] § 7a EŔ zní: "Drobné nedostatky v exekuční a další činnosti exekutora nebo drobné poklesky v chování ministerstvo, Komora nebo předseda okresního soudu exekutorovi písemně vytkne." [16] § 88 odst. 2 EŔ zní: "Příkaz k úhradě nákladů exekuce obsahuje a) označení exekučního soudu, který pověřil exekutora provedením exekuce, b) označení exekutora, který je pověřen provedením exekuce, c) označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila, d) označení oprávněného a povinného, e) označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, f) stanovení povinnosti k náhradě nákladů, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění, g) výši zaplacené zálohy a její vyúčtování, h) datum a podpis exekutora a poučení o námitkách." [17] § 88 odst. 3 a 4 EŘ zní: "(3) Účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal. (4) Rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek." [18] § 13 odst. 1 a 2 vyhlášky zní: "(1) Exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. (2) Překročí-li výše hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti částku 3.500 Kč, náleží mu místo náhrady podle odstavce 1 náhrada hotových výdajů v plné výši. Tyto náklady je exekutor povinen prokázat." [19] § 117 odst. 2 ER zní: "(2) Kárnou žalobu je oprávněn podat a) ministr proti kterémukoli exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi, b) předseda revizní komise a předseda kontrolní komise ve věcech působnosti těchto komisí proti kterémukoli exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi, c) předseda krajského soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora či zástupci exekutora, d) předseda okresního soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora, e) předseda okresního soudu proti exekutorovi, který byl tímto soudem pověřen provedením exekuce, proti kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora nebo zástupci exekutora (dále jen "kárný žalobce")."