Text dokumentu

Připomínky veřejné ochránkyně práv k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (č. j. předkladatele MV- 80144-5/OBP-2014) KONKRÉTNÍ PŘIPOMÍNKY: (A) K části první, změna zákona o azylu[1] 1. K bodu 6 (§ 2 odst. 2) Podle navrhovaného ustanovení má postavení žadatele mimo jiné cizinec po dobu soudního řízení o včas podané žalobě. Včasnost žaloby ovšem může posoudit pouze soud, ostatně sankcí za opožděnou žalobu je odmítnutí žaloby. Mohou nastat hraniční případy, jako tomu bylo například ve věci posuzované rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 7 Azs 21/2009-60, kdy rozhodnutí nebylo doručeno právnímu zástupci žadatele, a rozhodnutí tak právní moci vůbec nenabylo. V takovém případě by bylo chybou nepovažovat daného žadatele za žadatele pro opožděnost žaloby, neboť pouze soud by byl schopen konstatovat, kdy rozhodnutí nabylo právní moci a od kdy se má počítat žalobní lhůta. Z toho důvodu navrhuji vypustit slovo "včas" ze slovního spojení "včas podané žalobě". Tato připomínka je zásadní. 2. K bodu 6 (§ 2 odst. 4) Navrhuji doplnit do definice osoby požívající doplňkové ochrany cizince, kteří podali žalobu proti rozhodnutí, kterým nebyla prodloužena doplňková ochrana, do doby, než o žalobě rozhodne soud. Taková definice by odpovídala tomu, že žaloba proti takovému rozhodnutí má ze zákona odkladný účinek (srov. a contrario § 32 odst. 2 návrhu). Není rozumné, aby se tyto osoby vrátily do postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, zejména pro případ, že by soud na základě podané žaloby rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Tato připomínka je zásadní. 3. K bodu 6 (§ 2 odst. 10) Navrhuji část věty "platného na území státu, jehož občanství osoba mladší 18 let má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, na území státu jejího posledního bydliště" nahradit následující formulací: "České republiky". Z příslušných unijních směrnic [např. čl. 2 písm. l) směrnice 2011/95/EU nebo čl. 2 písm. e) směrnice 2013/33/EU] vyplývá, že zodpovědná dospělá osoba za daného nezletilého se má určit podle práva nebo relevantní praxe členského státu, v němž se nachází, resp. který je příslušný k posouzení jeho žádosti. Navázání určení zodpovědné dospělé osoby na právo státu, jehož je nezletilý občanem, případně na jehož území měl trvalý pobyt, je v rozporu s příslušnými unijními směrnicemi. Tato připomínka je zásadní. 4. K bodu 6 (§ 2 odst. 13 až 17) Jelikož v návrhu se má doplnit i transpozice kvalifikační směrnice, ráda bych upozornila na některé nedostatky v její dosavadní transpozici, pokud jde o definici uprchlíka. Definice pronásledování v § 2 odst. 13 není dostatečnou transpozicí čl. 9 kvalifikační směrnice. Navrhuji definici upravit tak, aby obsahovala jak čl. 9 odst. 1, tak čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice, tedy že pronásledování je "jednání a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a)", a doplnit demonstrativní výčet uvedený v čl. 9 odst. 2 směrnice. Případně lze na konec § 2 odst. 13 doplnit alespoň doslovně čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, aby z něj bylo zřejmé, že pronásledování může vzniknout i kumulací různých opatření, jež by sama o sobě nebyla pronásledováním, ale v souběhu mají na žadatele závažný dopad. Transponován není ani čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice, který obsahuje důležitý definiční prvek, a to příčinnou souvislost mezi důvody pronásledování a pronásledováním nebo mezi důvody pronásledování a absencí ochrany proti pronásledování. Pro tyto účely nepostačuje sama definice v § 12, neboť z ní není zřejmé, že příčinná souvislost může existovat i mezi důvody pronásledování a absencí ochrany. Výše uvedené ostatně již vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu, která složitě doplňuje jednotlivé definiční znaky na základě přímého účinku kvalifikační směrnice, přičemž by bylo mnohem přehlednější, kdyby mohly i soudy i ministerstvo odkazovat přímo na zákonná ustanovení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98). Také nejsou v zákoně upraveny případy uprchlíků sur place podle čl. 5 kvalifikační směrnice. Tato připomínka je zásadní. 5. K bodu 6 (§ 2 odst. 9) Další opakovanou žádostí má být podle procedurální směrnice [čl. 41 odst. 1 písm. b)] druhá opakovaná žádost podaná toutéž osobou po pravomocném rozhodnutí, jež považuje první opakovanou žádost za nepřípustnou, nebo po pravomocném rozhodnutí, kterým se zamítá tato žádost jako nedůvodná. Do definice další opakované žádosti proto navrhuji doplnit: "se rozumí druhá opakovaná žádost podaná toutéž osobou po pravomocném rozhodnutí, jež považovalo první opakovanou žádost za nepřípustnou nebo ji zamítalo jako nedůvodnou, a všechny žádosti následující po ní". Tím bude zajištěno, že za další opakovanou žádost nebude považována například žádost následující po první opakované žádosti, ohledně níž bylo řízení zastaveno, například kvůli zpětvzetí. Tato připomínka je zásadní. 6. K bodu 6 (§ 2 odst. 11) Ačkoliv seznam skupin zranitelných osob je uveden demonstrativně a umožňuje podřadit i další osoby, je zde uvedeno méně příkladů zranitelných žadatelů než v přijímací směrnici. Navrhuji proto v § 2 odst. 11 uvést, stále demonstrativně, i další skupiny uvedené v čl. 21 přijímací směrnice, tedy doplnit osoby zdravotně postižené (nejen osoby s vážným zdravotním postižením, jak uvádí současný návrh § 2 odst. 11), starší osoby, osoby trpící závažnou chorobou a osoby s duševní poruchou. Tento výčet zajistí, že nebudou žádné pochyby např. u starších žadatelů, zda je pod zranitelné osoby zařadit a poskytnout jim nezbytnou procesní podporu (§ 10 odst. 4) i podporu při poskytování přijímacích podmínek (§ 81 odst. 2). Tato připomínka je zásadní. 7. K bodu 6 (§ 2 odst. 17) Definice bezpečné země původu neodpovídá plně definici uvedené v příloze I procedurální směrnice. Podle jejích ustanovení je při hodnocení země jako bezpečné země původu nutno přihlédnout k ochraně proti pronásledování či špatnému zacházení prostřednictvím příslušných právních předpisů země a způsobu, jakým se uplatňují, k dodržování práv a svobod stanovených v EÚLP a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech nebo v Úmluvě proti mučení, zejména nederogovatelných práv, k dodržování zásady nenavracení podle Ženevské úmluvy a k systému účinných opravných prostředků proti porušování těchto práv a svobod. Ačkoli částečně lze toto hodnocení podřadit pod § 2 odst. 17 písm. b) a c) zákona (tedy ratifikace a dodržování mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a umožnění činnosti právnickým osobám dohlížejícím nad stavem dodržování lidských práv), nepokrývá takovéto posouzení podle zákona o azylu v plné šíři to, co požaduje procedurální směrnice. Například v rámci něj není vůbec nutné zkoumat systém účinných opravných prostředků proti porušování práv a svobod a lze předpokládat, že i zkoumání, zda a jak jsou uplatňované právní předpisy vztahující se k ochraně proti pronásledování či špatnému zacházení, bude jen omezené. Skutečnost, že země umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv, ještě nemusí znamenat, že tyto právnické osoby jsou schopny a ochotny poskytnout ochranu před pronásledováním či vážnou újmou, a žadateli by tak mohlo hrozit, že i když obecně k pronásledování nedochází, v jeho případě tomu bude jinak. Navrhuji proto definici bezpečné země původu upravit tak, aby odpovídala příloze I procedurální směrnice. I když § 16 odst. 2 umožňuje žadateli prokázat, že v jeho případě země nemusí být bezpečnou zemí původu, což vítám, nemělo by být důkazní břemeno přenášeno na žadatele, neposoudí-li předtím ministerstvo všechny výše uvedené faktory zmíněné v procedurální směrnici. Naopak velmi vítám, že seznamy bezpečných zemí původu, třetích bezpečných zemí a evropských bezpečných zemí budou zveřejněny vyhláškou podle § 86 odst. 4 zákona. Tato připomínka je zásadní. 8. K bodu 6 [§ 2 odst. 18 a § 10a odst. 1 písm. g)] Aby bylo navržené ustanovení v souladu s procedurální směrnicí (čl. 38 odst. 1), navrhuji je doplnit následovně: "a) do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy a v případě uznání za uprchlíka obdržet ochranu v souladu s touto smlouvou, b) ve kterém nebude vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy, a c) ve kterém jsou dodržovány zásada nenavracení v souladu s Ženevskou úmluvou a zákaz vyhoštění, představuje-li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak je stanoven mezinárodním právem". Ustanovení návrhu uvádí, že bezpečnou třetí zemí je takový stát splňující výše uvedená kritéria, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území. Procedurální směrnice však požaduje, aby existovala vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala, což se jeví jako přísnější požadavek, neboť to zahrnuje i posouzení, zda žadatel má v zemi zázemí. Žadatel má mít rovněž možnost zpochybnit existenci spojitosti mezi ním a třetí zemí [čl. 38 odst. 2 písm. c)], což současné znění zákona o azylu neumožňuje. Proto navrhuji v tomto smyslu doplnit § 10a odst. 1 písm. g) následovné: "přichází-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi, a ve kterém si žadatel vytvořil vazby, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze". Tato připomínka je zásadní. 9. K bodu 6 (§ 2 odst. 19) Evropská třetí bezpečná země. Navrhuji za slovy "mezinárodní smlouvu upravující právní postavení uprchlíků" do poznámky pod čarou uvést odkaz na Ženevskou úmluvu. K plné transpozici procedurální směrnice chybí uvést, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod má být nejen ratifikována, ale také dodržována, a to včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků. Dále z definice v návrhu není kvůli složité formulaci jasné, že v případě osoby bez státního občanství je evropskou bezpečnou třetí zemí jiný stát než stát posledního trvalého bydliště, a na předchozí souvětí také nenavazuje část věty, která začíná "a bylo zjištěno...". Proto navrhuji formulačně větu upravit následovně: "Evropskou bezpečnou třetí zemí se rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo stát jiný než stát posledního trvalého bydliště osoby bez státního občanství, pokud tento stát: a) ratifikoval bez zeměpisného omezení mezinárodní smlouvu upravující právní postavení uprchlíků23), b) ratifikoval Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a dodržuje její ustanovení, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, c) má zákonem stanovené azylové řízení." Část týkající se neoprávněného vstupu lze uvést v § 10a odst. 1 písm. f): "přichází-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany protiprávně ze státu...". Tato připomínka je zásadní. 10. K bodu 10 (§ 3 odst. 2) V praxi se příliš extenzivně vykládá vyloučení možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu během vycestování. Tento výklad je v rozporu s důvodovou zprávou k zákonu č. 379/2007 Sb., podle níž mělo ustanovení "zamezit praktickým komplikacím při realizaci správních vyhoštění." Navrhuji ustanovení změnit tak, aby odpovídalo tomu, co původně důvodová zpráva předpokládala, například doplněním následující věty do § 3 odst. 2: "Projevem vůle učiněným během vycestování cizince se rozumí projev vůle, jenž tento cizinec učiní v průběhu dopravy na hraniční přechod." Tato připomínka je zásadní. 11. K bodu 11 (§ 3 odst. 4) Návrh nově upravuje řízení o žádostech nezletilých dětí tak, že se o nich vede společné řízení s rodičem. Procedurální směrnice pro takové případy požaduje, aby takový postup nebyl zvolen, vyjde-li najevo konkrétní situace žadatele, čímž by mohly být ohroženy jeho zájmy, zejména v případech souvisejících s pronásledováním z důvodu pohlaví, sexuální orientace, pohlavní identity nebo věku (čl. 11 odst. 3 procedurální směrnice). Toto ustanovení procedurální směrnice návrh nezohledňuje. Ministerstvo má sice možnost usnesením vyloučit žádost ze společného řízení, ale v zákoně není, ani demonstrativně, upraveno, v jakých případech se tak stane. Navrhuji tedy doplnit ustanovení § 3 odst. 4 takto: " ..., nerozhodne-li ministerstvo usnesením o vyloučení ze společného řízení, například vyšla-li najevo konkrétní situace nezletilého dítěte, čímž by mohly být ohroženy jeho zájmy." Tato připomínka je zásadní. 12. K bodu 13 (§ 3a) Ze zákona není zřejmé, jak jsou o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu informováni cizinci nacházející se na hraničním přechodu, kteří chtějí učinit žádost o mezinárodní ochranu, tedy cizinci, kteří se nacházejí na letišti, ale ještě nejsou v detenci. Není tedy transponován čl. 8 odst. 1 procedurální směrnice. Také není zřejmé, zda je zde zajištěno tlumočení nezbytné pro usnadnění přístupu k azylovému řízení a zda přímo na hraniční přechod mají účinný přístup i osoby poskytující poradenské služby (čl. 8 odst. 2 procedurální směrnice). Proto navrhuji doplnit do návrhu transpozici uvedených ustanovení, například do druhého odstavce § 3a. Tato připomínka je zásadní. 13. K bodu 15 [§ 3a odst. 1 písm. a) bod 1 a 4] Není zřejmé, kde mohou podat žádost cizinci zajištění za účelem předání podle readmisních smluv. Navrhuji doplnit § 3a zákona tak, aby i těmto cizincům bylo umožněno požádat o mezinárodní ochranu a aby bylo zřejmé, na který orgán se mají obrátit. Vyloučení těchto cizinců z možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu není ničím odůvodněno, vede k diskriminaci některých skupin cizinců a v jednotlivých případech může vést k porušení mezinárodního závazku non-refoulement. Tato připomínka je zásadní. 14. K bodu 16 a souvisejícím (§ 3b odst. 2, § 10 odst. 1, § 50a odst. 2, § 53a odst. 3, § 89 odst. 4, a související) V tomto i dalších ustanoveních se mění slovní spojení z původního "mateřského jazyka nebo jazyka, ve kterém je (žadatel) schopen se dorozumět" na "jazyk, jemuž žadatel o udělení mezinárodní ochrany rozumí nebo v jazyce, o němž lze důvodně předpokládat, že mu žadatel o udělení mezinárodní ochrany rozumí". Je zřejmé, že se jedná o zhoršení původního standardu, který zajišťoval, aby žadatel domluvě rozuměl i byl schopen se v jazyce vyjadřovat, na standard výrazně nižší. "Jazyk, jemuž žadatel rozumí", nemusí znamenat, že v takovém jazyce je schopen se i dorozumět. Druhé slovní spojení (jazyk, o němž lze důvodně předpokládat, že mu žadatel rozumí) je dokonce příliš nízkým standardem. Kvůli potížím s tlumočením může docházet k mnoha nedorozuměním, a ta se mohou ještě znásobit, nebude-li žadatel vládnout jazykem řízení dostatečně. Zejména je však taková úprava v neprospěch žadatelů, kteří budou mít ztíženou pozici při popisování jejich zkušeností, které často mohou být velice citlivé a o nichž může být i obtížné vyjadřovat se v jazyce, který není žadateli jazykem mateřským. Pouze skutečnost, že takový nízký standard umožňují přijímací a procedurální směrnice, které zakotvují skutečně jen minimální požadavky, by neměl být důvodem pro snižování již jednou dosažených standardů v řízení o mezinárodní ochraně. Z tohoto důvodu s navrženou změnou nesouhlasím. Tato připomínka je zásadní. 15. K bodu 17 (§ 3b odst. 1 a 3) Zánik práva podat žádost o udělení mezinárodní ochrany po sedmi dnech v zařízení pro zajištění cizinců, jakož i zánik práva po třiceti dnech pro cizince, kteří jsou vydáváni nebo předáváni do ciziny podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci je v rozporu s procedurální směrnicí (čl. 10 odst. 1 směrnice), která požaduje, aby žádosti nebyly zamítnuty nebo vyloučeny z posuzování pouze proto, že nebyly podány co nejdříve. Proto požaduji obě ustanovení ze zákona vypustit. Tato připomínka je zásadní. 16. K bodu 18 (§ 3c) Lhůtu 24 hodin, ve které se má žadatel dostavit do přijímacího střediska určeného ministerstvem, považuji za nepřiměřeně krátkou. Navrhuji tuto lhůtu stanovit v délce tří pracovních dnů, které pro obdobné případy stanoví jak zákon o azylu, tak zákon o pobytu cizinců. Tato připomínka je zásadní. 17. K bodům 19 a 21 (§ 3d odst. 1 věta první a § 11a odst. 3, § 3d odst. 2) S úpravou další opakované žádosti zásadně nesouhlasím (viz připomínku k § 11a odst. 3). I za stávající úpravy považuji za nepřijatelné, aby žadatelé, kteří podali další opakovanou žádost, neměli právo setrvat na území ani do doby, než ministerstvo rozhodne o zastavení řízení, jak je navrženo v § 3d. Taková úprava by byla v přímém rozporu s čl. 41 odst. 1 poslední větou procedurální směrnice, jež požaduje, aby výjimka z práva setrvat na území byla učiněna pouze za předpokladu, že nepovede k přímému či nepřímému navrácení žadatele. Zákon o azylu ovšem předpokládá posouzení hrozby refoulement teprve v samotném rozhodnutí o zastavení řízení (§ 11a odst. 3 návrhu). V případě, že by žadatel neměl do doby rozhodnutí oprávnění na území setrvat, ministerstvo by nemuselo stihnout posoudit hrozbu refoulement před vyhoštěním cizince. Proto navrhuji odstranit větu za středníkem v § 3d odst. 1. Obdobně není namístě vyčleňovat žadatele, kteří podali další opakovanou žádost, z pravidla v § 3d odst. 2 zákona ["setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany (nelze) ukončit na základě správního nebo soudního rozhodnutí"], a to minimálně do doby rozhodnutí o zastavení řízení podle § 11a odst. 3 zákona. Obě ustanovení jsou v rozporu s procedurální směrnicí, nestanoví-li se povinnost zkoumat, zda žadateli nehrozí refoulement, jiným způsobem. Tato připomínka je zásadní. 18. K bodu 21 (§ 3d odst. 2, věta druhá) Podle tohoto ustanovení může být kterýkoli žadatel předán mezinárodnímu trestnímu soudu, tribunálu či obdobnému mezinárodnímu soudnímu orgánu, které splňují alespoň jednu z podmínek uvedených v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podle čl. 9 odst. 3 procedurální směrnice je ovšem možné vydat žadatele jiné zemi či mezinárodnímu soudu, pouze pokud příslušné orgány ověřily, že žadateli nehrozí přímý či nepřímý refoulement. Tato povinnost ovšem není v návrhu ustanovení naplněna a není zcela naplněna ani zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních u některých typů mezinárodních soudů při předání osoby stanoví, že se nepoužije § 91 téhož zákona, tedy ustanovení, které má zaručit, že osoba nebude předána například do země, kde jí hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů. Není-li povinnost zkoumat hrozbu refoulement dostatečně naplněna zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, navrhuji, aby byla v zákoně o mezinárodní ochraně zakotvena taková úprava, která umožní dokončení řízení o mezinárodní ochraně před předáním osoby mezinárodnímu soudu. Aby byla zajištěna spolupráce s mezinárodními soudy, může toto řízení probíhat rychleji a být vázáno lhůtami pro posuzující orgány. Tato připomínka je zásadní. 19. K bodu 31 (§ 8) Zpřesnění kompetenční normy obsažené v § 8 považuji za nedostatečné. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra je příslušné rozhodovat jak o žádostech podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod, tak o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, lze dovodit z kompetenčního zákona ve spojení s § 133 odst. 1 správního řádu. Z důvodové zprávy vyplývá, že se pro uvedené případy použijí "mechanismy řízení ve věci mezinárodní ochrany". Pouhým zpřesněním kompetenční normy tohoto cíle však bude stěží dosaženo. Ve vztahu k čl. 43 Listiny základních práv a svobod tato připomínka souvisí rovněž s připomínkou k § 12 písm. a) zákona (připomínka k novelizačnímu bodu č. 38). Pokud se má podle zákona o azylu postupovat "obdobně" v případech, kdy někdo žádá přímo o azyl podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod, lze si takovou úpravu představit pouze v případě těch cizinců, kteří nespadají do osobní působnosti tohoto zákona. Jinak je v tomto úprava zcela nadbytečná. Do návrhu zákona je doplněna nová pravomoc ministerstva rozhodovat o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Nicméně toto ustanovení je jedinou změnou zákona o mezinárodní ochraně, jež se osobami bez státní příslušnosti zabývá, a z toho důvodu s takovou změnou nemohu souhlasit. V České republice dlouhodobě absentuje úprava tzv. statelessness determination procedure (řízení o určení, zda osoba je bez státní příslušnosti), která by v souladu s doporučeními UNHCR plně implementovala mezinárodní závazky České republiky z úmluv týkajících se bezdomovectví a postavení osob bez státní příslušnosti a upravila právní úpravou dosud z velké části nereflektovanou situaci těchto osob. Uvedené ustanovení však tento problém nijak neřeší, je obsahově naprosto vyprázdněné a představuje pouze formální proklamaci, neboť nikde nestanoví, jakým postupem, na základě jakých kritérií a s jakými právními následky má ministerstvo rozhodovat o žádostech osob bez státní příslušnosti. Nadto není ani zřejmé, co je pod pojmem těchto žádostí vůbec myšleno, neboť zde citovaná Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti žádnou procesní (ani substantivní) úpravu žádostí těchto osob neobsahuje. Navrhované ustanovení se tak jeví být pouze ryze formální reakcí na snahy o zavedení statelessness determination procedure v České republice, aniž by byla s to přinést jakékoli praktické dopady. Ustanovení navrhuji zcela vypustit a přijmout zvláštní ucelenou úpravu statelesness determination procedure, která bude splňovat potřebné standardy a upravovat potřebné procesní postupy při určování osob bez státní příslušnosti. Tuto úpravu lze přijmout buď v podobě samostatného zákona, nebo nové části zákona o mezinárodní ochraně. Žádám proto návrh upravit. Tato připomínka je zásadní. 20. K bodu 32 (§ 9) Domnívám se, že tento zásah do koncepce použití správního řádu je velmi problematický a nebyl proveden do všech ustanovení zákona. Jestliže se totiž správní řád doposavad použije na jakékoliv řízení podle zákona o azylu s výjimkami stanovenými v tomto ustanovení, napříště se toto ustanovení má použít pouze na některé typy řízení. S ohledem na § 1 odst. 2 správního řádu se na zbývající rozhodování podle zákona o azylu použije správní řád v plném rozsahu. Kdy zákon o azylu "stanoví jinak", pak bude třeba řešit vždy konkrétně u toho či onoho ustanovení. Tato úprava může způsobovat nejasnosti. Kromě toho není vůbec odůvodněno vyloučení vedení přezkumného řízení. Tvrzení obsažené v důvodové zprávě, že "správní žaloba pak plní do jisté míry funkci přezkumného řízení" je liché a pro vyloučení tohoto dozorčího prostředku nápravy není žádný racionální důvod. Žádám proto návrh upravit. Tato připomínka je zásadní. 21. K bodu 33 (§ 10 odst. 1) V důvodové zprávě není vysvětleno, proč v navrhovaném znění není uvedena dosavadní lhůta maximálně 15 dnů (od žádosti) k povinnosti poskytnout žadateli poučení, není-li možné poučení uvést ve výzvě. Místo toho má být takový žadatel poučen v přiměřené lhůtě. Dodržení lhůty patnácti dnů od podání žádosti přitom požaduje přijímací směrnice v čl. 5 odst. 1. Navíc informace předávané podle čl. 12 odst. 1 procedurální směrnice musejí být poskytnuty včas, aby žadatelé mohli vykonávat svá práva a plnit své povinnosti; přiměřená lhůta nemusí v jednotlivých případech postačovat k naplnění tohoto požadavku směrnice. Pro možný rozpor s přijímací směrnicí proto navrhuji zachovat současné znění, podle něhož "nelze-li poučení uvést ve výzvě, poučí ministerstvo písemně žadatele o udělení ochrany v přiměřené lhůtě, nejpozději však do 15 dnů od žádosti o udělení mezinárodní ochrany." Navrhuji do ustanovení doplnit poučovací povinnost podle čl. 4 nařízení Dublin III. K poučování má ministerstvo využít společný informační leták podle čl. 4 odst. 3 nařízení, na který lze v zákoně odkázat. Ačkoli je nařízení přímo vykonatelné, je vhodné upravit v zákoně podrobnosti, za jakých okolností a kdy bude žadatel o oblastech pokrytých článkem 4 nařízení poučen. Považuji za vhodné, aby žadatel byl o nařízení poučen současně s poučením podle § 10 zákona. Tato připomínka je zásadní. 22. K bodu 33 (§ 10 odst. 5 a § 23c) Navrhuji zpřesnit citované ustanovení tak, aby přiléhavěji odpovídalo realitě v České republice. Není zřejmé, na jakou situaci odkazuje. Žadatelé o mezinárodní ochranu jsou v České republice zahrnuti do veřejného zdravotního pojištění, lékařská vyšetření si tedy z vlastních zdrojů nehradí. Pokud je ustanovením myšlena možnost zadat si na vlastní náklady zpracování znaleckého posudku, jenž by měl být součástí spisu a důkazního materiálu přiloženého k žádosti, je třeba to jasně formulovat. Při navrženém znění hrozí, že žadatelům bude touto informací znesnadněna možnost orientovat se v tom, jaká zdravotní péče je jim v ČR hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Toto ustanovení navíc není v souladu s čl. 18 procedurální směrnice, podle něhož členské státy stanoví, že má být se souhlasem žadatele provedena jeho lékařská prohlídka ohledně známek, které by mohly vycházet z pronásledování nebo vážné újmy v minulosti, pokud to rozhodující orgán považuje za vhodné pro posouzení žádosti. Členské státy mohou stanovit, že takovou lékařskou prohlídku si zajistí sám žadatel, ale i v takovém případě má být hrazena z veřejných prostředků (čl. 18 odst. 1 věta poslední). Možnost zajistit si lékařskou prohlídku z vlastní iniciativy a na vlastní náklady žadatelů je upravena teprve v čl. 18 odst. 2, a to až pro případ, že nebyla v konkrétním případě provedena lékařská prohlídka na náklady státu. Zajištění lékařské prohlídky na vlastní náklady má být tedy až náhradním řešením. Rozpor s procedurální směrnicí dále naznačuje znění § 23c návrhu, který za podklad pro rozhodnutí považuje tato lékařská vyšetření, ale s jinými lékařskými vyšetřeními, které by si nechalo provést se souhlasem žadatele ministerstvo na náklady státu, vůbec nepočítá. Proto navrhuji ustanovení doplnit tak, aby byl transponován i čl. 18 odst. 1 procedurální směrnice. Tato připomínka je zásadní. 23. K bodu 34 [§ 10a odst. 1 písm. g)], nepřípustnost žádosti u žadatelů z třetích bezpečných zemí. Podle čl. 25 odst. 6 písm. c) procedurální směrnice lze žádost nezletilého bez doprovodu považovat za nepřípustnou, pouze pokud je taková země bezpečnou zemí pro žadatele a je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Dovětek "je-li to v souladu s nejlepším zájmem dítěte" není ovšem v § 10a odst. 1 písm. g) transponován. Navrhuji jej proto pro případy nezletilých dětí bez doprovodu doplnit. Tato připomínka je zásadní. 24. K bodu 36 (§ 11 odst. 1), odnětí azylu či doplňkové ochrany Není zřejmé, čím je transponován čl. 45 odst. 1 písm. a) procedurální směrnice, tedy zda a jak jsou azylanti nebo osoby s doplňkovou ochranou informováni o tom, že je znovu posuzováno, zda je lze považovat za osoby požívající mezinárodní ochrany, a o důvodech nového posuzování. Také by měla taková osoba být opětovně informována o svých právech v průběhu řízení, zejména o právu kontaktovat UNHCR či využít právní pomoci, aby mohla využít svá práva na právní pomoc podle čl. 20, 22, 23 odst. 1 a čl. 29 procedurální směrnice (srov. čl. 45 odst. 4 směrnice). Doporučuji doplnit poučovací povinnost buď do ustanovení § 11 odst. 1 nebo do samostatného odstavce § 10. Tato připomínka je zásadní. 25. K bodu 37 (§ 11a odst. 1) Toto ustanovení plně neodpovídá procedurální směrnici. Podle ní lze za nepřípustnou považovat žádost, která je následnou žádostí, v níž se neobjevily nebo nebyly žadatelem předloženy nové skutečnosti či zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany [čl. 33 odst. 2 písm. d), viz také čl. 40 odst. 2: "že se objevily nebo byly žadatelem předloženy"]. Naproti tomu český zákon zkoumá pouze skutečnosti předložené žadatelem, nikoli skutečnosti, které se objevily (srov. § 11a odst. 1 "ministerstvo posoudí přípustnost opakované žádosti, a to zda uvedl nové skutečnosti nebo zjištění (...)". Pro plnou transpozici žádám ustanovení doplnit následovně: ", a to zda žadatel uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění (...)". Takto upravené ustanovení zcela správně zaručí, že budou posouzeny alespoň zevrubně i změny, které se v zemi původu za jeho nepřítomnosti mohly udát bez vědomí cizince. Dále žádám, aby se odstavec první vztahoval i na další opakované žádosti, neboť, jak bude uvedeno dál, nesouhlasím s úpravou v § 11a odst. 3 návrhu. Navrhuji tedy změnit ustanovení takto: "Podal-li cizinec opakovanou nebo další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany (...)." Tato připomínka je zásadní. 26. K bodu 37 (§ 11a odst. 3) Jak jsem zmínila výše, s tímto zněním zásadně nesouhlasím. Otázka opakovaných žádostí je již uspokojivě vyřešena ustanoveními § 11a odst. 1 ve spojení s § 10a odst. 1 písm. f) a samostatné ustanovení týkající se dalších opakovaných žádostí žádnou relevantní funkci neplní. Znění ustanovení ani důsledně nezaručuje, že bude posouzeno riziko navrácení v rozporu s mezinárodními závazky (čl. 41 odst. 1 in fine procedurální směrnice), když otázka možného pronásledování či vážné újmy se má dovodit z předchozího řízení ("nelze-li se s ohledem na předchozí řízení důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování (...) nebo že mu hrozí vážná újma"). Zcela nepřijatelný je návrh, aby usnesení o zastavení řízení o další opakované žádosti bylo pouze poznamenáno do spisu a cizinec byl o něm pouze vyrozuměn a aby žaloba proti takovému usnesení nebyla přípustná. Není žádný důvod, aby tato žaloba byla nepřípustná, v takovém případě by rozhodování o dalších opakovaných žádostech mohlo být zcela netransparentní a bez jakékoli kontroly. U takových žalob samozřejmě může být vyloučen odkladný účinek. Vyloučení žaloby u těchto rozhodnutí je i v rozporu s procedurální směrnicí, která neumožňuje žádné výjimky z práva na účinný opravný prostředek (čl. 46). Tato připomínka je zásadní. 27. K bodu 37 (§ 11b odst. 2 a 3) Tato ustanovení, která jsou navíc zcela nesystematicky umístěna jinde než jiná ustanovení o tom, co se nepovažuje za projev vůle podat žádost o mezinárodní ochranu, žádám zcela odstranit. Navrhovatel v důvodové zprávě neuvádí, nakolik četná jsou taková podání a proč je nutné takto explicitně řešit tak specifickou situaci, jakou je podání nové žádosti v průběhu soudního řízení či běhu lhůty pro podání žaloby. Tato ustanovení jsou navíc v rozporu s procedurální směrnicí, která nepřipouští žádné výjimky z možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu. Tato připomínka je zásadní. 28. K bodu 37 (§ 11c odst. 1 a 2) Navrhuji, aby uvedená ustanovení byla přesunuta jako další odstavce do definic v § 2, a to za odstavec osmý, aby bylo již po přečtení úvodních ustanovení zřejmé, že v určitých případech lze podat novou žádost, aniž by byla považována za opakovanou žádost ve smyslu § 10a zákona. Jsem přesvědčena, že takové umístění bude lépe vyhovovat systematice zákona. K jednotlivým ustanovením: § 11c odst. 1 návrhu - žádám do textu na konci § 11c odst. 1 doplnit odkaz na § 25 písm. e), f) a h). Podle čl. 28 odst. 1 procedurální směrnice mohou členské státy vycházet z domněnky, že žadatel vzal konkludentně svou žádost zpět, v případech, jež jsou v návrhu upraveny v § 25 odst. 1 písm. d), e), f), h) a j) zákona. Procedurální směrnice ovšem stanoví, že žádost bude považována za zpětvzatou v takovýchto případech "ledaže žadatel v přiměřené lhůtě prokáže, že k tomu došlo z důvodů, které nemohl ovlivnit". Úprava zákona o azylu nedává žadateli možnost prokázat, že žádost nedoplnil nikoli svým zaviněním, jinak, než při podání nové žádosti. Článek 28 odst. 2 procedurální směrnice dále požaduje, aby ve všech případech tzv. konkludentního zpětvzetí žádosti bylo žadateli umožněno podat novou žádost, která nepodléhá postupům, jež se obvykle uplatní u opakovaných žádostí. Aby tedy byl čl. 28 odst. 2 správně transponován, je nutné, aby § 11c pokrýval všechny případy konkludentního zpětvzetí žádosti, tedy také ty, jež jsou upraveny v § 25 písm. e), f) a h). § 11c odst. 2 návrhu - podá-li žadatel novou žádost o mezinárodní ochranu poté, co byl na území České republiky přemístěn na základě dublinského nařízení, považuji za nezbytné, aby se ministerstvo touto žádostí zabývalo ve všech případech, kdy první žádost tohoto cizince nebyla posouzena meritorně. Kromě zde uvedených případů tedy požaduji doplnit: "a pokud předchozí řízení bylo pravomocně ukončeno podle § 25 písm. a), d), e), f), h) a j) nebo ministerstvo (...)". V opačném případě hrozí, že žádost žadatele nebude meritorně posouzena v žádném členském státě EU, a je tedy zvýšené riziko porušení zásady non-refoulement. Tato připomínka je zásadní. 29. K bodu 38 (§ 12) Zásadně nesouhlasím se zrušením ustanovení § 12 písm. a), neboť jej oproti předkladateli nepovažuji za nadbytečné. Zrušením tohoto ustanovení by došlo k zásadnímu zásahu do původní koncepce zákona o azylu, který na zákonné úrovni "provádí" jak vnitrostátní (ústavní) azyl podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod, tak Úmluvu o právním postavení uprchlíků (včetně práva EU). Pokud určitá osoba požádá o mezinárodní ochranu, měly by být nadále zkoumány důvody jak pro eventuální udělení vnitrostátního azylu, tak právního statusu uprchlíka, a to jako doposud v jednom řízení. Nemohu souhlasit ani s názorem uvedeným v důvodové zprávě, že "pokud cizinec požádá o udělení mezinárodní ochrany z důvodu uplatňování politických práv a svobod lze rovněž tento důvod mnohdy podřadit pod odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů". Dosavadní koncepce "zdrojů" písm. a) a písm. b) se zcela liší, a to nejen co do ratione personae. To ostatně připouští sám překladatel, podle kterého lze tento důvod "mnohdy" podřadit, čili nikoliv vždy. Z toho důvodu navrhuji, aby písmeno a) bylo v § 12 zákona ponecháno. Dále v návaznosti na připomínku k § 2 odst. 13 až 17 jsem toho názoru, že čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice nebyl řádně proveden do zákona o azylu. Podle čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice není důležité, zda žadatel má určité charakteristické rysy (rasové, náboženské, atd.) zakládající důvody pronásledování, jestliže mu původce pronásledování tyto rysy připisuje. Navrhuji, aby znění čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice bylo doplněno do § 12 písmena b) zákona. Tato připomínka je zásadní. 30. K bodu 40 [§ 15 odst. 1 písm. b)] Nově navržená formulace vyloučení z azylu se oproti té původní vztahuje k novému časovému okamžiku (před vydáním rozhodnutí místo původního před podáním žádosti) a vztahuje se na jiný okruh trestných činů (místo nepolitického trestného činu zvlášť závažný zločin). Jde tedy o zásadní rozdíl, který je v důvodové zprávě okomentován jako formulačně výstižnější. Pokud jde o nově stanovený časový okamžik, k němuž je posuzováno spáchání nepolitického trestného činu, jde skutečně o přesnější transpozici kvalifikační směrnice i Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků. Zásadně však nesouhlasím s tím, aby byl "nepolitický trestný čin" nahrazen "zvlášť závažným zločinem". Zvlášť závažný zločin je specifickým pojmem českého trestního práva. Naproti tomu nepolitický trestný čin je pojmem práva azylového, jímž se zabývalo v judikatuře již mnoho soudů států vázaných Ženevskou úmluvou a také jde o pojem, který je uveden v kvalifikační směrnici a jako takový je a bude vykládán Soudním dvorem EU. Nelze v žádném případě považovat za vhodnou transpozici, která by specificky stanovila, které zločiny z národního práva budou do budoucna považovány za nepolitické trestné činy, neboť taková úprava by mohla vést k odchylkám od toho, jak bude tento pojem vykládán na evropské úrovni, i od toho, jak je vykládána Ženevská úmluva celosvětově. Koneckonců z pojmu "zvlášť závažný trestný čin" ani nijak nevyplývá nepolitičnost tohoto trestného činu. Proto žádám i v novém znění ponechat "nepolitický trestný čin". Tato připomínka je zásadní. 31. K bodu 41 [§ 15 odst. 3 písm. c) a d)] Zásadně nesouhlasím s doplněním těchto dvou ustanovení. Takové důvody vyloučení jsou v přímém rozporu s ustanoveními Ženevské úmluvy, jíž je Česká republika vázána a z níž vychází rovněž celá úprava Společného evropského azylového systému, jak vyplývá z preambulí směrnic a jak bylo rovněž opakovaně potvrzeno judikaturou SDEU. V Ženevské úmluvě jsou explicitně a taxativně vypočteny situace, v nichž osoba není zahrnuta do definice uprchlíka, přestože jinak může splňovat pozitivní část definice uprchlíka. V článku 1 Ženevské úmluvy je vymezena definice uprchlíka. Ta sestává z několika na sebe navazujících částí (klauzulí) označených písmeny A až F a kromě formulace pozitivní (inkluzivní) definice uprchlíka zahrnuje rovněž úpravu tzv. vylučující klauzule, podle níž jsou některé osoby z postavení uprchlíka vyloučeny.[2] Dle vylučující klauzule (vymezené čl. 1F) se ustanovení Ženevské úmluvy "nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že a) se dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech; b) se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík; c) je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Spojených národů". Cílem tohoto ustanovení je vyloučit z ochrany dle úmluvy určité kategorie osob, které si dle tvůrců Ženevské úmluvy z důvodu spáchání vymezeného okruhu zvlášť závažných a odsouzeníhodných činů mezinárodní ochranu nezaslouží a jejichž zahrnutí by ohrozilo integritu mezinárodního uprchlického režimu a institutu azylu. Navržená úprava v písm. c) a d) jde zcela proti smyslu a znění výše uvedených ustanovení Ženevské úmluvy a v ní zahrnutý taxativní výčet nepřijatelně rozšiřuje o dvě další kategorie. V této souvislosti je třeba upozornit, že ze stejného důvodu je v rozporu s mezinárodním právem rovněž úprava § 17 písm. i) a j), o níž již několik let panuje shoda napříč odbornou veřejností, UNHCR i nevládními organizacemi [blíže viz připomínku k § 17 odst. 1 písm. i) a j)]. Navržené ustanovení tak jde zcela opačným směrem, neboť tuto problematickou úpravu, jejíž aplikací se ČR dopustí porušení mezinárodního práva, rozšiřuje i na další oblast, kterou je udělování mezinárodní ochrany formou azylu. Pakliže navrhovatel hodlal těmito ustanoveními naplnit důvody podle čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy, jež stanovuje výjimku ze zákazu non-refoulement pro případy, kdy uprchlík "z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, nebo který poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvlášť těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost této země", je nutno dodat, že čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy nevede k tomu, že daná osoba přestane být uprchlíkem, ale pouze pozbývá jednoho z práv uprchlíků, a to práva nebýt vyhoštěn. Zákon o azylu by tedy, pokud by měl provést čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy, musel upravit další práva takového uprchlíka, která jsou mu Úmluvou zaručena. Navíc takovouto výjimku nezná čl. 3 EÚLP, který zákaz navrácení do země, kde cizinci hrozí vážná újma, vztahuje i na nebezpečné cizince bez jakýchkoli výjimek (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008, stížnost č. 37201/06), tudíž vyhoštěním takového cizince může dojít i k porušení čl. 3 EÚLP. Tato připomínka je zásadní. 32. K bodu 44 (§ 15a odst. 3) Ustanovení, podle něhož nelze udělit doplňkovou ochranu cizinci, který je uznán v jiné zemi za osobu, které byly přiznány práva a povinnosti srovnatelné se státní příslušností k takové zemi, je v rozporu s kvalifikační směrnicí, která důvody vyloučení z doplňkové ochrany upravuje taxativně a takový důvod neuvádí. Mimo jiné též návrh neřeší situaci, kdy by osoba ve státě, kam by byla vracena, mohla být vystavena pronásledování (tj. nejen vážné újmě, kterou ustanovení zmiňuje). Tato připomínka je zásadní. 33. K bodu 48 [§ 16 odst. 1 písm. h)] Toto ustanovení, přesunuté z původního § 16 odst. 2, není v souladu s procedurální směrnicí [čl. 31 odst. 8 písm. g)], podle níž lze urychlit řízení, pokud žadatel "podává žádost pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění". Takto ostatně již nyní vykládá, v souladu s procedurální směrnicí, ustanovení § 16 odst. 2 zákona vnitrostátní judikatura, která shledala přímý účinek ustanovení směrnice. Proto žádám znění upravit tak, aby bylo v souladu se směrnicí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publikovaný pod č. 1724/2008 Sb. NSS). Dále je oproti současnému znění vynechán dovětek "a pokud žadatel neprokáže opak", který žádám doplnit do přesunutého ustanovení. Bez přijetí uvedených doplnění navrhuji ustanovení zcela vypustit, protože umožňuje spekulativní závěry správního orgánu, nereflektuje možný výskyt uprchlíků sur place a neumožňuje zohlednit individuální situaci cizince. Tato připomínka je zásadní. 34. K bodu 49 (§ 16 odst. 3) Z první věty nově navrženého znění rozhodně žádám vypustit odkaz na § 13 a 14 zákona. Navržená úprava je nesystémová, neodpovídá povaze a smyslu azylu udělovaného podle těchto ustanovení. Navíc ve vztahu k udělení azylu dle § 13 ve spojení s důvodem dle navrhovaného znění § 16 odst. 1 písm. d) (žadatel, jenž má více než jedno státní občanství a nevyužil ochranu státu svého občanství) by fakticky znamenalo zjevnou nedůvodnost u rodinného příslušníka osoby, které byl udělen azyl a která více občanství nemá, a to pouze proto, že jeho rodinný příslušník disponuje občanstvím ještě jiného státu; v takovýchto případech to může vést ke zcela absurdním výsledkům. Obecné a ničím nepodložené konstatování v důvodové zprávě, podle něhož "pokud by žadatel uváděl důvody, které by nasvědčovaly udělení mezinárodní ochrany dle § 13 ..., už by nebylo možné žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou s ohledem na ostatní ustanovení tohoto zákona a ostatní závazky České republiky" uvedenou obavu ve skutečnosti nijak nereflektuje, ani nenaznačuje, jaký konkrétní ochranný mechanismus proti naznačeným nežádoucím důsledkům aplikace navrženého ustanovení má tvůrce zákona na mysli. Tato připomínka je zásadní. 35. K bodu 50 [§ 17 odst. 1 písm. i) a j)] Úprava i nadále obsahuje nesprávnou implementaci kvalifikační směrnice, která je v rozporu také s Ženevskou úmluvou. Proto žádám tato ustanovení pro jejich rozpor s mezinárodními závazky České republiky zcela vypustit. Tato úprava totiž, pokud implementuje čl. 14 odst. 4 kvalifikační směrnice, nezohledňuje čl. 14 odst. 6 téže směrnice.[3] Čl. 14 odst. 6 kvalifikační směrnice hovoří o tom, že osoby, na které se čl. 4 vztahuje [osoby uvedené v § 17 odst. 1 písm. i) a j)], jsou oprávněny mít práva uvedená v článcích 3, 4, 16, 22, 31, 32 a 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (právo nebýt diskriminován, svoboda náboženství, právo na přístup k soudům, právo na veřejné vzdělání, právo nebýt vyhoštěn, právo nebýt vyhoštěn či navrácen do země původu) nebo podobná práva, pokud se nacházejí v dotyčném členském státě. Z výše uvedeného vyplývá, že kvalifikační směrnice osobám, které spadají pod čl. 14 odst. 4, přiznává jistá práva ve svém čl. 14 odst. 6, což zákon o azylu nečiní.[4] Ustanovení §17 odst. 1 písm. i) a j) jsou tedy vzhledem k absenci transpozice čl. 14 odst. 6 do zákona o azylu v rozporu s kvalifikační směrnicí. Kvalifikační směrnice v tomto ohledu věrně kopíruje čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy, s nímž je česká úprava rovněž rozporná. Cizinec, který splňuje všechny prvky definice uprchlíka a je nebezpečný pro stát z důvodů uvedených v čl. 33 odst. 2, nepřestává být uprchlíkem, pouze mu nesvědčí právo nebýt vyhoštěn (navrácen) do země původu; má však i nadále další práva podle Ženevské úmluvy. Konečně je uvedené ustanovení v rozporu s čl. 3 EÚLP, které nezná žádnou výjimku ze zásady nenavracení (srov. výše citovaný rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii). Tato připomínka je zásadní. 36. K bodu 59 (§ 19 a § 23c) Není zřejmé, čím je transponován čl. 10 odst. 3 písm. d) procedurální směrnice, tedy možnost pracovníků konzultovat s odborníky otázky týkající se zdraví, kultury, náboženství, dětí či pohlavní identity. Za vhodné považuji zahrnout znalecké posudky takových odborníků mezi podklady rozhodnutí a zahrnout odkaz na takové odborníky do § 19, který se týká zjišťování údajů k rozhodnutí. Tato připomínka je zásadní. 37. K bodu 59 (§ 19 odst. 4) Mám za to, že osoba provádějící pohovor by měla kromě oblasti vedení pohovoru s žadateli [čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení EASO] být proškolena také v jiných oblastech, minimálně v otázkách týkajících se azylového práva, otázek nakládání s žádostmi nezletilých a jiných zranitelných osob a v otázkách nakládání s informacemi o zemích původu. Proto navrhuji v první větě neomezovat oblasti školení pouze na oblast vedení pohovoru. Bez znalosti azylového práva totiž nelze klást relevantní otázky, bez znalosti informací o zemi původu se rovněž mohou otázky míjet s tím, co je nutné znát pro rozhodnutí, a konečně při provádění pohovoru se zranitelnými osobami je nutné znát specifika toho, jak k nim přistupovat a jak zohledňovat jejich situaci. Proto navrhuji, aby § 19 odst. 4 zněl: "Ministerstvo zajistí, aby pohovor s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany prováděla kvalifikovaná osoba, která byla řádně proškolena v oblastech uvedených v přímo použitelném právním předpisu Evropské unie" a do poznámky pod čarou uvést odkaz na čl. 6 odst. 4 písm. a) až e) nařízení EASO. Tato připomínka je zásadní. 38. K bodu 63 (§ 21 odst. 1) Podle tohoto návrhu nebude ministerstvo nadále přispívat právnickým či fyzickým osobám na poskytování bezplatné právní pomoci. V takovém případě není v důvodové zprávě ani v návrhu vysvětleno, jakým způsobem má být žadatelům zaručeno právo na bezplatnou právní pomoc v řízení o mezinárodní ochraně, a to zejména před rozhodnutím ministerstva, podle čl. 19 ve spojení s čl. 21 procedurální směrnice. S touto změnou, která neupravuje financování právního poradenství žadatelům jinak, proto zásadně nesouhlasím a žádám ponechat současnou úpravu nebo upravit financování právního poradenství jinak. Z návrhu dále není zřejmé, jak je zaručen přístup žadatelů k bezplatné právní pomoci a zastupování v případech soudního přezkumu detence podle čl. 9 odst. 6 přijímací směrnice. Podle tohoto ustanovení směrnice tato právní pomoc musí zahrnovat alespoň vypracování požadovaných procesních dokumentů a účast na jednání před soudem jménem žadatele. Žadatele na letišti, v přijímacím středisku i v detenci sice navštěvují pravidelně nevládní organizace, těm ovšem nemá být vyplácen žádný příspěvek na poradenství, takže jejich dojíždění do zařízení, není zákonem nijak zaručeno. Ti také nezaručí přístup žadatelů k bezplatné právní pomoci a zastupování, pokud jde o účast na jednání před soudem jménem žadatele, která pracovníkům těchto organizací není soudy proplácena. Pokud by si žadatel požádal o ustanovení právního zástupce soudem, s ohledem na krátkou dobu, ve které musí soud o zákonnosti zajištění rozhodnout, není jisté, zda právní zástupce žadatele bude mít možnost doplnit žalobu podanou žadatelem, a tím zajistit kvalitní právní pomoc. Přístup žadatelů by mohl být upraven různými prostředky, například zajištěním kvalitního financování nevládních organizací poskytujících právní poradenství v azylových zařízeních tak, aby zahrnovalo i služby během soudního řízení přezkoumávajícího zákonnost zajištění. Lze uvažovat i o vytvoření seznamu advokátů, kteří jsou na oblast azylového práva specializovaní, a jeho předání žadatelům, kteří by mohli mít možnost se na advokáty obrátit tak, aby tito v podáních požádali o to, aby byli následně daným žadatelům ustanoveni jako zástupci pro dané řízení. Požaduji, aby tato otázka byla důkladně zvážena a bylo navrženo její řešení do zákona. Tato připomínka je zásadní. 39. K bodu 65 (§ 22 odst. 1, věta druhá a třetí) Povinnost předkládat dokumenty v úředně ověřeném překladu do jazyka českého může výrazně omezit možnost žadatelů předkládat informace o zemích původu na podporu svého případu. Většina takových zpráv, mají-li být aktuální, je v anglickém jazyce, což často není jazykem řízení, a mnoho z nich bývá předkládáno do spisu pracovníky nevládních organizací, kteří žadatele zastupují. Často přitom není v časových nebo finančních možnostech těchto organizací nechat uvedený text úředně ověřit, jejich pracovníci přitom ovládají anglický jazyk dostatečně na to, aby překlad sami dodali. Proto mám za to, že by mělo postačovat, aby dokumenty vyhotovené v cizím jazyce byly předloženy v originálním znění a současném překladu do jazyka českého, ovšem aby zde nebyla podmínka úředního ověření překladu. Opačný postup by mohl značně omezit možnosti právního zástupce, zejména půjde-li o pracovníka nevládní organizace, či například soudem ustanoveného advokáta, který rovněž náklady na úředně ověřený překlad nemá hrazeny v rámci nákladů na zastoupení. Tím by měl takový postup také přímý dopad na kvalitu poskytnuté právní pomoci. Dále je na konci druhé věty zřejmě překlep - "to neplatí, (...) pokud ministerstvo nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje". Správně mělo být zřejmě uvedeno "sdělí". Tato připomínka je zásadní. 40. K bodu 65 (§ 22 odst. 2) Podle tohoto ustanovení bude bezplatně poskytnut tlumočník pouze na úkony, ke kterým byl žadatel ministerstvem předvolán nebo vyzván, což je zhoršení stavu oproti současné úpravě, kdy ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka "na úkony v řízení a s řízením související". V důvodové zprávě přitom není toto zhoršení standardu pro účastníka řízení nikterak zdůvodněno. Z praxe mi není známo, že by žadatelé jakkoli zneužívali možnost využívat tlumočníka. Ačkoli procedurální směrnice takovou úpravu umožňuje, jedná se pouze o minimální standard, příznivější úprava je i podle směrnice možná a podle mého názoru není důvod snižovat již dosažené procedurální standardy v řízení. Nadto není taková změna logická, když tento nižší standard umožňovala procedurální směrnice již v původním znění a tehdy taková změna nebyla využita a navíc když počty žadatelů neustále klesají. Tato připomínka je zásadní. 41. K bodu 66 (§ 23) Není vysvětleno, proč v případech opakovaných žádostí není potřeba pohovor provádět, a už vůbec není vysvětleno, proč se ruší povinnost vést pohovor s nezletilými dětmi. Podle čl. 14 odst. 1 třetí odstavec procedurální směrnice a contrario nemusí mít závislé nezletilé osoby příležitost k osobnímu pohovoru. Nicméně tak, jak je ustanovení zákona naformulováno, vylučuje pohovor i u nezletilých dětí bez doprovodu, což již v souladu s procedurální směrnicí není. U těchto dětí samozřejmě musí být pohovor přizpůsoben jejich schopnosti se vyjadřovat, ale to by se nemělo řešit vyloučením nutnosti pohovoru jako takového, ale naopak podrobnější úpravou a přizpůsobením se potřebám dětí [srov. též čl. 15 odst. 3 písm. e) procedurální směrnice]. Nesouhlasím ani s tím, aby v případě opakovaných žádostí nebyl uskutečněn pohovor. Bez pohovoru nelze zjistit, zda žadatel předkládá nové skutečnosti, které bez svého zavinění nemohl uvést dříve, případně zda se objevily nové okolnosti, které vylučují jeho navrácení do země původu. Obzvláště problematické je vynechání pohovoru ve vztahu k uprchlíkům sur place i k uprchlíkům v dalších situacích, neboť pohovor je často hlavní a jediný způsob, jak zjistit situaci žadatele, důvody jeho žádosti a okolnosti, proč nové skutečnosti předkládá až nyní. Navíc procedurální směrnice umožňuje u předběžného posuzování opakovaných žádostí vynechat pohovor pouze, bude-li provedeno předběžné posouzení pouze na základě písemného podání [čl. 42 odst. 2 písm. b) procedurální směrnice]. Dále procedurální směrnice ukládá, aby možnost pohovoru byla vždy k dispozici nesezdaným nezletilým osobám, které podají žádost poté, co byla žádost podána jejich jménem [čl. 42 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 40 odst. 6 písm. b) procedurální směrnice]. Zákon o azylu ani jeden z těchto požadavků nezohledňuje. Proto žádám vypustit písmena b) a c) z § 23 odst. 2. Tato připomínka je zásadní. 42. K bodu 66 (§ 23 odst. 3) Podle tohoto ustanovení se dále pohovor neprovádí, není-li žadatel k provedení pohovoru způsobilý. Toto ustanovení sice provádí čl. 14 odst. 2 písm. b) procedurální směrnice, ale nedostatečně. Směrnice požaduje, aby nezpůsobilost žadatele byla zapříčiněna "přetrvávající situací, na niž nemá vliv", a dále požaduje, aby v případě pochybností byl konzultován odborný lékař, aby zjistil, zda je stav, pro nějž žadatel není k pohovoru způsobilý nebo jej nemůže absolvovat, dočasné či trvalé povahy. Žádám ustanovení upravit, aby tyto požadavky procedurální směrnice zahrnulo. K úpravě pohovoru (§ 22 a 23) - v návrhu zákona chybí ustanovení směrnice, podle něhož komunikace musí probíhat v jazyce, který žadatel upřednostňuje, pokud neexistuje jiný jazyk, jemuž žadatel rozumí a je v něm schopen jasně komunikovat [čl. 15 odst. 3 písm. c)]. Toto ustanovení je důležité provést zejména s ohledem na to, že se snižuje standard toho, co je považováno za jazyk řízení - na jazyk, "kterému žadatel rozumí, nebo o němž lze důvodně předpokládat, že mu rozumí". Je nutné stanovit výše uvedené požadavky minimálně pro pohovor a pro podání údajů k žádosti o azyl. Rovněž žádám do zákona upravit povinnost umožnit žadateli vyjádřit své připomínky nebo vysvětlení k jakémukoli nesprávnému překladu nebo zkreslení v přepisu pohovoru a povinnost plně informovat žadatele o obsahu přepisu pohovoru za pomoci tlumočníka a potvrdit, že přepis pohovoru věrně odráží obsah pohovoru (srov. čl. 17 odst. 3 procedurální směrnice). I když je mi známo, že v praxi se pohovor obvykle přečte žadateli a umožní se mu komentovat, zpráva UNHCR o provedení procedurální směrnice v členských státech nazvaná Improving Asylum Procedures: Comparative Analysis and Recommendations for Law and Practice (http://www.unhcr.org/4c7b71039.html) z roku 2010 na str. 170 uvádí, že v České republice v některých případech pohovorů (v devíti pohovorech ze čtrnácti pozorovaných) nebyl pohovor automaticky přečten žadateli o mezinárodní ochranu, ale bylo mu pouze nabídnuto, že mu jej tlumočník přečte (někdy se slovy "pokud nám nevěříte, že jsme to zapsali správně...") a žadatel této možnosti nevyužil. Takový postup považuji za nedostatečný, a proto žádám plnou transpozici čl. 17 odst. 3 procedurální směrnice. Tato připomínka je zásadní. 43. K bodu 68 (§ 23c) Ačkoli vítám, že písm. c) navrženého ustanovení nově zmiňuje "informace z různých zdrojů" o zemi původu jako podklad pro vydání rozhodnutí, nejde o dostatečnou transpozici čl. 10 odst. 1 písm. b) procedurální směrnice. Ta požaduje, aby měli odpovědní pracovníci k dispozici "přesné, aktuální informace z různých zdrojů, například od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a od příslušných mezinárodních organizací pro lidská práva, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů a případně v zemích jejich průjezdu". Žádám do ustanovení doplnit minimálně kritéria přesnosti a aktuálnosti informací, jež ostatně už nyní vyplývají i z judikatury NSS (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81). Tato připomínka je zásadní. 44. K bodu 83 [§ 25 písm. k)] Nesouhlasím s nově stanoveným důvodem pro zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany spočívajícím v tom, že žadatel "má trvalý pobyt podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a zároveň s ním není vedeno řízení, jehož důsledkem je nucené vycestování z území, nebo nepodléhá nucenému vycestování z území", neboť pro takovou úpravu není žádný věcný důvod a žádný relevantní důvod ani nevyplývá z důvodové zprávy. Vyloučení osob s trvalým pobytem nemá ani jakoukoli oporu v Úmluvě o právním postavení uprchlíků či v unijních směrnicích. Azylově relevantní situace může u určité osoby vzniknout i v době pobytu na základě povolení k trvalému pobytu, aniž by zároveň muselo probíhat řízení, jehož důsledkem je nucené vycestování z území. Vznik pronásledování ze strany státu občanství a zároveň faktické vyloučení dané osoby z možnosti získání mezinárodní ochrany ji může stavět před těžko řešitelné situace (prodlužování cestovního dokladu, ochrana poskytovaná státem v případě pobytu mimo Českou republiku apod.). Srovnání trvalého pobytu s institutem státního občanství uvedené v důvodové zprávě není přiléhavé, neboť nositel tohoto pobytového oprávnění je nadále cizincem, a není proto zásadně možné jej vylučovat z možnosti žádat o mezinárodní ochranu. Navrhuji, aby uvedené ustanovení bylo bez náhrady vypuštěno. Tato připomínka je zásadní. 45. K bodům 85 a 86 [§ 26 odst. 1 písm. c) a odst. 3] Nesouhlasím se zavedením možnosti přerušení řízení z důvodu nejisté situace v zemi původu, nadto v maximální době stanovené směrnicí, tedy tak, že rozhodnutí lze vydat až po 21 měsících. Jde o výrazné snížení dosavadního standardu, jež je spojeno s velikou nejistotou pro žadatele a není vysvětleno, proč nepostačuje k témuž cíli využít pouze prodloužení doby pro vydání rozhodnutí podle § 27 návrhu. Pakliže bude ustanovení v zákoně ponecháno, žádám, aby ustanovení bylo doplněno na základě procedurální směrnice tak, že bude z ustanovení zřejmé, že jde o nejistou situaci v zemi původu, jež je považována za dočasnou. Také požaduji, aby na konci § 26 odst. 1 písm. c) bylo doplněno "podle § 27 odst. 1 až 3", tedy, aby k přerušení řízení bylo přikročeno až poté, kdy bude důvodné předpokládat, že nelze rozhodnout ani v prodloužené době pro rozhodnutí. Tato připomínka je zásadní. 46. K bodu 86 (§ 26 odst. 2) Žádám zakotvit konkrétní možnost procesní obrany proti usnesení o přerušení a doplnit základní náležitosti usnesení a jeho odůvodnění. Takové usnesení by mělo být řádně odůvodněno a měly by být konkrétně osvětleny důvody, proč ministerstvo pokládá za splněné kritérium "nejisté situace v zemi původu, jež je považována za dočasnou". Poznamenání do spisu bez jakéhokoli odůvodnění a absence obrany proti takovému usnesení by totiž mohly vést k svévoli při uplatňování tohoto ustanovení. Tato připomínka je zásadní. 47. K bodu 87 (§ 27 odst. 4) S ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 Ans 19/2012 - 43, č. 8/2013 Sb. NSS, www.nssoud.cz), podle které by k prodlužování lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany mělo docházet pouze ve výjimečných a řádně odůvodněných případech, se domnívám, že by neměl být snižován procesní standard žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Z toho důvodu žádám, aby každé prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany bylo i nadále řádně odůvodňováno. Tato připomínka je zásadní. 48. K bodu 89 a násl. (§ 32) Procedurální směrnice požaduje nově a v českém kontextu revolučně, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany, a to alespoň u soudu prvního stupně (čl. 46 odst. 3). Tato skutečnost v návrhu není vůbec zohledněna. Podle soudního řádu správního správní soudy posuzují žaloby podle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu a nezjišťují znovu skutkový stav k datu rozhodnutí soudu. Transpozice uvedeného článku by se tedy měla provést ve spolupráci se soudy, a ideálně by se měla po dialogu s nimi projevit i v soudním řádu správním, aby soudy byly na takovou zásadní změnu připraveny. Také by bylo vhodné s tímto cílem domluvit i jistá opatření, která soudům umožní ex nunc posouzení provádět, a to zejména připojení soudů na systém informací o zemích původu, který je k dispozici pracovníkům ministerstva, aby tak mohly soudy posuzovat i situaci v zemi původu aktuálně ke dni vydání rozhodnutí soudu. S aktuálním zněním § 32 tak nemohu souhlasit, neboť nezaručuje, že soudní přezkum bude zaručovat aktuální posouzení důvodů neudělení mezinárodní ochrany. Tato připomínka je zásadní. 49. K bodu 89 (§ 32 odst. 2) Z pravidla, kdy téměř jakákoli žaloba ve věci mezinárodní ochrany měla odkladný účinek, přistoupil nyní navrhovatel ke změně, kdy odkladný účinek bude spíše výjimkou. Zejména u žalob proti rozhodnutím o zjevné nedůvodnosti jde o zásadní změnu k horšímu. Důvodová zpráva vyznívá, jako by procedurální směrnice nenechávala v tomto ohledu zákonodárci prostor pro příznivější úpravu, nicméně není tomu tak. Článek 46 odst. 6 směrnice nařizuje, aby soudy měly pravomoc rozhodnout o možnosti žadatele setrvat na území do doby výsledku řízení o opravném prostředku (tedy o odkladném účinku), pouze pokud v takových případech vnitrostátní právo nezakládá právo žadatele setrvat v členském státě. Toto ustanovení tedy pouze znamená, že pokud žadatel nemá právo pobývat na území do konce soudního řízení podle národního práva, musí mít soud možnost odložit vykonatelnost vyhoštění. S vyloučením odkladného účinku žaloby u tak širokého spektra rozhodnutí nemohu souhlasit, jeho nezbytnost není ani nikde zdůvodněna. Žádám proto zachovat současnou úpravu. Upozorňuji, že nepřiznání odkladného účinku v případech tzv. konkludentního zpětvzetí žádosti [tedy rozhodnutím o zastavení řízení podle těch ustanovení § 25 zákona o azylu, která vycházejí z čl. 28 směrnice, zejména podle § 25 písm. d), e), f), h) a j)] je v rozporu s procedurální směrnicí. Ta umožňuje takový postup využít jen u zamítnutí znovuotevření případu žadatele po zastavení řízení, nikoli u samotného zastavení řízení [srov. čl. 46 odst. 6 písm. c) procedurální směrnice]. Zásadně nesouhlasím s tím, aby sankcí za to, že soud nestihl rozhodnout o přiznání odkladného účinku ve stanovené lhůtě, byl postižen žadatel tím, že žaloba ztratí odkladný účinek a on by mohl být vyhoštěn. Tímto se zcela bezdůvodně břímě za délku rozhodování přesouvá na žadatele, který nemůže dodržení lhůty soudem ovlivnit. Žádám přeformulovat poslední větu § 32 odst. 2 takto: "Nerozhodne-li soud o přiznání odkladného účinku ve lhůtě podle soudního řádu správního, má se za to, že odkladný účinek byl přiznán". Také není zřejmé, čím jsou transponovány čl. 46 odst. 7 písm. a) a b) procedurální směrnice, jež vyžadují, aby žadatelé umístění na hranicích, kteří podávají žalobu bez automatického odkladného účinku, měli k dispozici nezbytné tlumočení a aby v rámci posuzování žádosti o odkladný účinek soudy přezkoumaly zamítavé rozhodnutí rozhodujícího orgánu po právní i skutkové stránce. Tlumočníci jsou podle návrhu zákona k dispozici zdarma pouze, je-li žadatel předvolán či vyzván ministerstvem (§ 22 odst. 2 návrhu). Nepočítá se tedy s tím, že by byli žadatelům k dispozici k sepsání návrhu na odkladný účinek, jak vyžaduje procedurální směrnice pro výše uvedené případy. Soudy navíc při posuzování odkladného účinku rozhodnutí jako takové po právní i skutkové stránce nezkoumají. Nejsou-li splněny tyto podmínky, má se podle směrnice postupovat podle odstavce pátého, tedy má se i takovýmto žadatelům přiznat právo setrvat na území až do ukončení soudního řízení (srov. poslední větu čl. 46 odst. 7). Nesouhlasím s tím, aby o odkladný účinek bylo možné požádat pouze s podáním žaloby. Jistě je vhodné, aby žadatel byl o nutnosti podat žádost o přiznání odkladného účinku informován při předání rozhodnutí ministerstva, jak je navrhováno, nicméně skutečnost, že by v žalobě opomněl takovou žádost uvést, by neměla vést k prekluzi jeho práva požádat o odkladný účinek později. Tato připomínka je zásadní. 50. K bodu 91 (§ 32 odst. 4) Zásadně nesouhlasím s tím, aby v případě, že Nejvyšší správní soud nestihne rozhodnout o přiznání odkladného účinku ve stanovené lhůtě, byl žadatel postižen tím, že kasační stížnost ztratí odkladný účinek a on by mohl být vyhoštěn. Tímto se zcela bezdůvodně břímě za délku rozhodování přesouvá na žadatele, který nemůže dodržení lhůty soudem ovlivnit. Žádám proto vypustit celý odstavec čtvrtý a pátý. Tato připomínka je zásadní. 51. K bodu 91 (§ 32 odst. 5) Z důvodové zprávy nevyplývá důvod ke zrušení stávajícího odstavce 4 představujícího kompromis mezi resorty Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti, ve věci přednosti řízení o mezinárodní ochraně před vydávacím či předávacím řízením či výkonem trestu vyhoštění. Naproti tomu předkladatel přistoupil ke stanovení lhůt pro rozhodování krajských soudů a Nejvyššího správního soudu ve věcech mezinárodní ochrany v jiných případech, kdy rovněž má být nedobrovolně ukončen pobyt cizince na území, kdy se evidentně inspiroval stávajícím odstavcem 4. Důvodová zpráva uvádí, že "počty zajištěných žadatelů o mezinárodní ochranu nejsou nijak zásadní, aby to pro soudy znamenalo významnější navýšení práce", ale chybí v ní jakákoliv hlubší analýza, ze které by vyplývalo, že to pro soudy, kterým bude v důsledku této úpravy stanovena lhůta pro rozhodování v další agendě, skutečně nebude znamenat "navýšení práce" či dokonce potřebu posílení materiálního či personálního zajištění. Návrh oproti současné úpravě lhůt dále nezohledňuje úpravu v soudním řádu správním a lhůta 30 dnů se tak jeví jako nepřiměřeně krátká. Zde připomínám, že lhůta 30 dnů představuje maximální lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby (§ 73 odst. 4 soudního řádu správního), předkladatel však stejnou lhůtu stanoví pro rozhodnutí meritorní. Stanovení lhůty 30 dnů pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu "ode dne doručení kasační stížnosti" se absolutně vymyká úpravě rozhodování o tomto opravném prostředku, neboť v této lhůtě kasační stížnost ještě vůbec nemusí být projednatelná (srov. zejména § 106 soudního řádu správního, ale i současné znění odstavce 4). Kromě toho je návrh vzájemně nesouladný, neboť je lhůta stanovená i v těch případech, kdy žaloba, resp. kasační stížnost nemá odkladný účinek, což má být navíc v případě kasační stížnosti dle navrhovatele pravidlem. Je totiž zcela zbytečné stanovit pro rozhodnutí soudu lhůtu, jestliže žaloba (kasační stížnost) odkladný účinek nemá. Předkladatel rovněž nebere v potaz úpravu práva na účinný opravný prostředek (čl. 46 procedurální směrnice), neboť z toho by vyplývalo, že podmínky, tedy i časové, pro rozhodnutí musejí být v zásadě totožné jako pro rozhodování ministerstva. Navrhuji celý odstavec čtvrtý a pátý vypustit. Tato připomínka je zásadní. 52. K bodu 110 (§ 46 odst. 2) Uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 28 odst. 1 nařízení Dublin III, dle něhož nemůže být žadatel o udělení mezinárodní ochrany zadržen pouze z toho důvodu, že se na něj vztahují ustanovení tohoto nařízení. Navrhuji vypustit toto ustanovení, jelikož možnosti uplatnění alternativ k detenci, případně možnosti zajištění upravují ustanovení § 46a a 47 zákona o mezinárodní ochraně. Plošné zajišťování žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je v rozporu s uvedeným nařízením. Tato připomínka je zásadní. 53. K bodům 116 a 164 (§ 46a a 73) Do ustanovení § 46a i § 73 jsou přidány četné důvody pro omezení žadatelů na svobodě oproti současnému stavu. Ačkoli některé z těchto důvodů jsou v souladu s přijímací směrnicí, jde o podstatné zpřísnění proti současnému stavu. Současné důvody pro zajištění vycházejí z doporučení UNHCR a ze závěrů Výkonného výboru (EXCOM) č. 44 (XXXVII) 1986 o detenci žadatelů o azyl a mám za to, že by měly být zachovány tyto důvody, jež zcela postačují na to, aby se vyřešily případné potíže se vstupem žadatelů na území. Návrh představuje proti současnému stavu značné zhoršení aktuálního dosaženého standardu ochrany lidských práv, přičemž úroveň ochrany lidských práv má s časem růst, a nikoli klesat. V několika případech se zajištěním mají řešit problémy, které současná úprava zákona o azylu zná a spojuje s nimi zastavení řízení nebo zrychlené řízení zakončené rozhodnutím o zjevné nedůvodnosti žádosti. Zastavením řízení je žadateli ukončen automaticky i pobyt na území. V návrhu není vůbec vysvětleno, proč současná úprava nepostačuje a je nutné přistoupit k většímu zásahu do práv cizince a do jeho svobody pobytu. Při neustále klesajícím počtu žadatelů jde navíc o značně nelogický postup. Z toho důvodu s nově navrženými důvody pro zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu nesouhlasím a požaduji zachovat současnou úpravu a současné důvody pro zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu. Dále v zákoně není upraveno, že v zařízeních pro zajištění cizinců mají být žadatelé o mezinárodní ochranu ubytováni odděleně od státních příslušníků třetích zemí, kteří nepodali žádost o mezinárodní ochranu, což požaduje čl. 10 odst. 1 přijímací směrnice. Konečně, jak jsem zmínila v připomínce k § 21, není dostatečně transponován čl. 9 odst. 6 přijímací směrnice týkající se bezplatné právní pomoci pro zajištěné žadatele (odkazuji na odůvodnění výše). Tato připomínka je zásadní. K jednotlivým důvodům pro zajištění dále poznamenávám: 54. K bodům 116 a 164 [§ 46a odst. 1 písm. c) a § 73 odst. 3 písm. c)] Nesouhlasím se specifikací porušení veřejného pořádku, jak je navrhována, tedy že jde o opakované porušování nebo porušování právních předpisů. Takový výklad je v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která se touto otázkou zabývala a při posuzování brala v úvahu také cíle úpravy a evropský kontext, cituji: "Pouhé nedodržení právního předpisu jistě není samo o sobě skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti. Per argumentum ad absurdum by bylo možno dovést výklad krajského soudu k závěru, že aplikace předmětného institutu zajištění ve smyslu ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je možná vždy, pokud se cizinec dopustí jakéhokoliv porušení právních předpisů České republiky, kupř. přejde silnici na červený světelný signál Stůj, apod. Takto ovšem účel předmětného ustanovení vnímat nelze." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 3 Azs 19/2013-44). Žádám ponechat ustanovení v původním znění bez navrženého doplnění. Tato připomínka je zásadní. 55. K bodům 116 a 164 [§ 46a odst. 1 písm. e) a § 73 odst. 3 písm. e)] Důvod pro zajištění není plně v souladu s čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, který má být tímto bodem transponován. Jde o důvod obdobný pro shledání žádosti jako zjevně nedůvodné podle současného § 16 odst. 2 zákona, který navíc není novelou ze zákona odstraněn, ale je pouze přesunut do § 16 odst. 1 písm. h). Není zřejmé, proč takové řešení zjevně zneužívajících žádostí nepostačuje a je nutné přistoupit k omezení cizince na svobodě pohybu. Směrnice požaduje, aby se jednalo o žadatele, který je zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění, a dále požaduje, aby členské státy mohly řádně doložit, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Jinými slovy, skutečnost, že žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, má být pouze jednou z více objektivních skutečností, které musí členský stát prokázat, aby mohl usoudit, že žádost je podána pouze s cílem zmařit či pozdržet výkon vyhoštění. Dále v transponované verzi vypadlo slovo "pouze" ("pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil..."). Podobně kdysi toto slovo chybělo ve špatně transponovaném § 16 odst. 2 zákona o azylu, kde ho později doplnila na základě procedurální směrnice judikatura. Nejedná se tedy o nepodstatné slovo, naopak, má naznačovat, že žádost je zcela účelová a zneužívající azylové řízení. Navrhuji tedy, aby znění § 46a odst. 1 písm. e) [a obdobně § 73 odst. 3 písm. e)] odráželo skutečnost, že (a) má být zajištěný žadatel vyhošťován dle návratové směrnice, (b) že musí být prokázáno, že žádost je podána zcela účelově, přičemž (c) tato skutečnost musí být prokázána státním orgánem objektivními skutečnostmi, nikoli pouze zkoumáním toho, zda cizinec měl možnost podat žádost o mezinárodní ochranu. Tato připomínka je zásadní. 56. K bodům 116 a 164 [§ 46a odst. 1 písm. f) a § 73 odst. 3 písm. f)] Podle tohoto ustanovení může být žadatel zajištěn, ztěžuje-li řízení ve věci mezinárodní ochrany, přičemž jsou demonstrativně uvedeny důvody, za jakých se tak stane. V důvodové zprávě není vysvětleno, proč v takovém případě nepostačuje dosud využívaný institut zastavení řízení podle § 25 písm. d), e) a h) zákona, jímž se v obdobných případech ukončuje řízení o mezinárodní ochraně, a tím také právo žadatele na pobyt na území. Tento původní způsob řešení nespolupráce cizince přitom představuje menší zásah do svobody pohybu žadatele. Navíc, ani novela nepočítá s tím, že by uvedené důvody pro zastavení řízení byly ze zákona odstraněny, zřejmě tedy nepočítá s tím, že by omezení cizince na svobodě pomohlo vyřešit jeho nespolupráci. Tato připomínka je zásadní. 57. K bodu 116 (§ 46a odst. 3) Vítám, že zranitelné osoby lze zajistit pouze v omezených případech opakovaného porušení povinnosti uložené jí zvláštním opatřením, nicméně dlouhodobě vyjadřuji svůj nesouhlas s jakýmkoli zajištěním dětí, včetně dětí v rodině. Navrhuji proto, aby do návrhu zákona bylo doplněno ustanovení, které stanoví výjimku ze zajištění pro nezletilé bez doprovodu a pro všechny děti mladší osmnácti let, včetně rodin s dětmi. Tato připomínka je zásadní. 58. K bodům 116 a 164 (§ 46a odst. 4 a § 73 odst. 2) Ministerstvo má o zajištění (nepovolení vstupu na území) rozhodnout do pěti pracovních dnů ode dne registrace žádosti. S touto lhůtou zásadně nesouhlasím. V současné době je lhůta pro takové rozhodnutí "5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně". Návrh lhůtu prodlužuje jednak tím, že jde o pracovní dny, jednak tím, že začátek běhu lhůty váže až na registraci, nikoli na samotnou žádost o mezinárodní ochranu. Bude-li žádost podána na policii, registrace může být ministerstvem provedena až do šesti pracovních dnů (§ 3 odst. 5 návrhu), celkem tedy bude o zajištění rozhodováno až do jedenácti pracovních dnů, což přesahuje dva týdny omezení na svobodě. Takové, více než dvojnásobné prodloužení rozhodování o zajištění oproti současnému stavu není ničím odůvodněno a nelze s ním souhlasit. Proto navrhuji, aby bylo znění upraveno tak, že rozhodováno bude do "pěti dnů ode dne žádosti o mezinárodní ochranu". Tato připomínka je zásadní. 59. K bodu 116 (§ 46a odst. 4 poslední věta) Podle tohoto ustanovení se k době zajištění podle zákona o pobytu cizinců připočte i doba možného zajištění cizinců podle zákona o azylu. Celkem takový cizinec může strávit v zajištění až 280 dnů. Ačkoliv takovou úpravu shledal souladnou s evropským azylovým acquis Soudní dvůr EU ve věci Kadzoev, neznamená to automaticky, že taková doba by byla rovněž v souladu s čl. 5 EÚLP. S navrženou úpravou nesouhlasím a domnívám se, že automatické prodloužení možné doby zajištění bez zkoumání přiměřenosti délky zajištění v konkrétním případě může v jednotlivých případech vést k rozporu s čl. 5 EÚLP. Navrhuji proto uvedenou větu z návrhu zákona vypustit. Tato připomínka je zásadní. 60. K bodům 116 a 164 (§ 46a odst. 6 a § 73 odst. 5) Podle těchto ustanovení v řízení o zajištění nebo v řízení o jeho prodloužení je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Není potom zřejmé, jakým způsobem může ministerstvo ověřit, zda se v daném případě nejedná o zranitelnou osobu, u nichž jsou podmínky zajištění zcela odlišné od ostatních žadatelů (§ 46a odst. 3, § 74). Podle nevládních organizací přitom je ověřování, zda nejde o zranitelnou osobu, neuralgickým bodem rozhodování ministerstva o zajištění (srov. např. Studii týkající se zacházení s osobami se zvláštními potřebami v rámci řízení o mezinárodní ochraně v České republice, zadané UNHCR Praha a vypracované ASIMem, 2009). Navrhuji, aby do zákona bylo doplněno, jakým způsobem bude tato skutečnost ověřována (například samostatným pohovorem, který by předcházel rozhodnutí o nepovolení vstupu, pohovorem v řízení o mezinárodní ochraně, doplňkovými otázkami k žádosti o mezinárodní ochranu nebo jinak). Takový úkon by měl logicky rozhodnutí o nepovolení vstupu předcházet, neboť v opačném případě musí takový žadatel, byť by i byl zranitelnou osobou, následně zbytečně čekat, než proběhne soudní řízení nebo než ministerstvo své rozhodnutí přehodnotí na základě jeho podnětu. Tato připomínka je zásadní. 61. K bodům 116 a 164 (§46a odst. 8 a § 73 odst. 8) Zásadně nesouhlasím s prodloužením lhůty, ve které má ministerstvo povinnost předložit soudu vyjádření k žalobě, správní spis, event. žalobu, z pěti dnů na 5 pracovních dnů. Domnívám se, že se jedná o neodůvodněné prodloužení možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o zbavení osobní svobody, který má být urychlený. Navrhovanou změnou by došlo ke zhoršení dosažené procedurální ochrany práva na osobní svobodu, které je chráněno nejen ústavně, ale rovněž právem EU a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Tato připomínka je zásadní. 62. K bodům 116 a 164 (§ 46a odst. 10 a § 73 odst. 10) Není zřejmé, zda v případě nového rozhodnutí o zajištění z nového důvodu se nadále uplatní maximální doba zajištění 120 dnů od počátku zajištění podle § 46a odst. 5, resp. § 73 odst. 4. Navrhuji, aby do ustanovení bylo doplněno, že i v případě vydání nového rozhodnutí podle tohoto ustanovení nemůže být doba zajištění 120 dnů od omezení na svobodě překročena. Tato připomínka je zásadní. 63. K bodu 117 (§ 47) Zvláštním opatřením mají být různé alternativy k zajištění. Povinnost zavést tyto alternativy ukládá přijímací směrnice v čl. 8 odst. 2 a 4, přičemž demonstrativně uvádí jako příklady pravidelné hlášení u příslušných orgánů, složení finanční záruky či povinnost zdržovat se na určeném místě. Ministerstvo využilo poslední zmíněnou možnost a určilo, že tímto místem bude azylové zařízení a že takový žadatel nebude mít možnost hlásit svůj pobyt mimo azylové zařízení. V tomto ohledu lze navržené zvláštní opatření pokládat za rozumné. Je nutné úpravu nastavit tak, aby povinnost zdržovat se na určeném místě nebyla de facto s volností pohybu pouze po azylovém středisku, což by de facto rovněž bylo možné považovat za zajištění. V tomto ohledu upozorňuji na značnou nejednoznačnost ustanovení o možnosti opouštět azylové zařízení, jde-li o cizince s uloženým zvláštním opatřením (§ 82 zákona). Dále mám za to, že tímto azylovým zařízením by nemělo být přijímací středisko na mezinárodním letišti, neboť v takovém případě by povinnost zdržovat se v tomto středisku - s ohledem na podmínky ubytování v tomto středisku - byla rovněž de facto zajištěním, nikoli alternativou k detenci. Z návrhu zákona přitom není zřejmé, zda i toto přijímací středisko na mezinárodním letišti by ministerstvo nemohlo určit pro účely uvedené alternativy k detenci. S ohledem na to, že povinnost zdržovat se na určeném místě je omezením svobody pohybu, navrhuji, aby opravným prostředkem proti uloženému zvláštnímu opatření byl přímo soudní přezkum, nikoli rozklad. Konečně navrhuji, aby byla jako možnost zvláštního opatření doplněna možnost hlášení pobytu obdobně, jak se využívá k tomuto účelu v zákoně o pobytu cizinců. Uvedená alternativa k detenci se osvědčila a není důvod, aby měli žadatelé přísnější režim než vyhošťovaní cizinci podle zákona o pobytu cizinců. V návaznosti na tuto změnu by měl být vypuštěn § 77 odst. 11 návrhu. Tato připomínka je zásadní. 64. K bodu 130 (§ 54a) Pokud jsem navržené znění správně pochopila, do budoucna se úhrada nákladů na dobrovolnou repatriaci má týkat především jen osob z Evropské unie, a pouze v případech hodných zvláštního zřetele cizinců ze třetích zemí, kteří potřebují úhradu nákladů na dopravu obvykle mnohem naléhavěji. Pro takové odlišné zacházení vůči cizincům z třetích zemí nenacházím racionální důvod. Obávám se, že v mnoha případech budou cizinci nuceni nadále zůstat na území České republiky v ilegalitě, neboť si nebudou schopni návrat do vlasti uhradit z vlastních prostředků. Navrhuji tak dorovnat postavení osob z třetích zemí při možnosti využít dobrovolného návratu. Tato připomínka je zásadní. 65. K bodu 132 (§ 57) Průkaz žadatele má být vydán do tří dnů od poskytnutí údajů k žádosti. Taková lhůta ovšem nenaplňuje požadavky přijímací směrnice, která požaduje vystavení dokladu osvědčujícího postavení žadatele o mezinárodní ochranu do tří dnů od podání žádosti. Vzhledem k tomu, že dle návrhu zákona se data podání žádosti a poskytnutí údajů k žádosti budou zpravidla lišit (srov. § 10 odst. 1, podle něhož ministerstvo vyzve žadatele k poskytnutí údajů po podání žádosti), byl by žadatel až do té doby bez jakéhokoli dokladu osvědčujícího jeho oprávnění setrvat na území. Proto navrhuji buď zachovat jistou podobu osvědčení, které v současné době existuje v § 3 odst. 4 zákona, nebo zkrátit lhůtu pro vydání průkazu žadatele, či tuto lhůtu počítat od podání žádosti. Tato připomínka je zásadní. 66. K bodu 164 a 165 [§ 73 odst. 11, § 74 odst. 2 písm. e)] Nově se čtyřtýdenní lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany počítá ode dne registrace, nikoli od podání žádosti. Jedná se o zhoršení oproti původní úpravě, která lhůtu počítala od prohlášení úmyslu. Přitom v nové úpravě se bude jednat pouze o rozhodnutí o nepřípustnosti nebo o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, což jsou rozhodnutí relativně jednodušší než meritorní posouzení žádosti. Pro prodloužení lhůty až o šest dní tedy není žádný důvod. Požaduji znění upravit takto: "... nejpozději do 4 týdnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany". Tato připomínka je zásadní. 67. K bodu 165 (§ 74 odst. 1 a § 47 odst. 3) Úpravu v tomto novelizačním bodu považuji za nedostatečně provázanou s ustanovením § 47 a § 2 odst. 22 zákona o azylu. Ustanovení § 74 totiž umožňuje uložit zranitelné osobě zvláštní opatření. To přitom spočívá v povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v azylovém zařízení určeném ministerstvem. Podle mého názoru by navrhovaná právní úprava měla explicitně vyloučit, aby tímto opatřením byla stanovena povinnost zdržovat se v přijímacím středisku na mezinárodním letišti. Tato připomínka je zásadní. 68. K bodu 165 (§ 74 odst. 6) Požaduji doplnit, že po uplynutí lhůty 30 dnů, kdy cizinec je povinen nad rámec 120 dnů dále setrvat v přijímacím středisku na letišti za účelem vycestování, bude cizinec vpuštěn na území. Z ustanovení totiž nevyplývá, jaký status bude po uplynutí lhůty cizinec mít, nebude-li snaha zajistit jeho vycestování úspěšná. Tato připomínka je zásadní. 69. K bodu 167 (§ 77 odst. 11) Navrhuji uvedené ustanovení vypustit a právě naopak možnost hlášení pobytu upravit jako další alternativu k detenci (srov. též připomínku k § 47). Za tímto účelem mohou být podmínky pro hlášení pobytu inspirovány například zákonem o pobytu cizinců. Lze například zakotvit povinnost oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam za účelem provedení pobytové kontroly, každou změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií. Není důvod, proč by žadatelé neměli mít obdobnou důvěru jako vyhošťovaní cizinci, když navíc žadatelé mají výhodnější právní postavení a je v jejich zájmu být k dispozici ministerstvu, aby bylo vedeno řízení o mezinárodní ochraně. Tato připomínka je zásadní. 70. K bodu 169 [§ 78b odst. 4 písm. b)] Navrhuji doplnit do ustanovení tučně označené ("pravomocně"): "a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo". Do doby, než bude rozhodnutí o kasační stížnosti doručeno stěžovateli, a ten bude tedy mít možnost se s ním seznámit a podniknout případné další právní kroky, musí mít také právo pobytu na území. Tato připomínka je zásadní. 71. K bodu 174 (§ 79 odst. 2) Řízení na hranici se může podle procedurální směrnice uplatnit také v zařízení v blízkosti hranice nebo tranzitního prostoru v případě příjezdu velkého počtu státních příslušníků třetí země nebo osob bez státní příslušnosti. Navrhované ustanovení ovšem rozšiřuje možnost umístit cizince do režimu přijímacího střediska na letišti mimo tranzitní prostor letiště i pro další případy, a to "z důvodů bezpečnostních, hygienických či jiných obdobně závažných důvodů". Navrhuji toto ustanovení upravit tak, aby se všechny tyto situace vztahovaly pouze k příjezdu velkého počtu cizinců, v opačném případě ustanovení odporuje článku 43 odst. 3 procedurální směrnice. Tato připomínka je zásadní. 72. K bodu 179 a násl. (§ 81) Není zřejmé, čím jsou transponovány čl. 23 odst. 3 až 5 a čl. 24 odst. 1 druhá odrážka přijímací směrnice (tedy přístup nezletilých k volnočasovým aktivitám a venkovním aktivitám v azylových zařízeních, přístup některých nezletilých k rehabilitačním službám, umístění žadatelů se svými rodiči, svobodnými nezletilými sourozenci či osobami, které jsou za ně zodpovědné a pravidelná hodnocení situace nezletilých bez doprovodu). Tato ustanovení nejsou uvedena ani v rozdílové tabulce. Rovněž není transponována ta část čl. 25 odst. 2 přijímací směrnice, jež ukládá, aby sourozenci zůstali pokud možno spolu. Tato oprávnění by mohla být uvedena jako další písmena § 81. Tato připomínka je zásadní. 73. K bodu 183 (§ 82 odst. 1 a 2) Návrh zákona upravuje možnost žadatelů opustit dané azylové zařízení. Konkrétně, v § 82 odst. 1 uvádí možnost žadatelů opustit zařízení a ukládá jim povinnost hlásit opuštění na dobu trvající víc než 24 hodin, případně hlásit pobyt mimo zařízení delší tří dnů ve 24hodinovém předstihu. V odstavci druhém pak upravuje maximální délku takového pobytu mimo azylové zařízení na deset dnů, přičemž tuto maximální délku vylučuje pro osoby, jimž bylo uloženo zvláštní opatření. Není zřejmé, zda se na tyto osoby vůbec nevztahuje omezení doby pobytu mimo azylové zařízení, nebo co se myslí druhou větou odstavce druhého, která začíná "To neplatí (...)". (Co neplatí? Neplatí lhůta či vůbec možnost opustit zařízení?). Logicky asi neplatí možnost opustit zařízení, v takovém případě ovšem není ze zákona zřejmé, jaká pravidla se na osoby s uloženým zvláštním opatřením při opouštění střediska vztahují, když podle § 82 odst. 1 mají tyto osoby možnost opustit středisko na dobu delší 24 hodin i dobu delší tří dnů. Navrhuji tedy navrhovanou úpravu zpřesnit a zároveň umožnit žadatelům opouštět azylová zařízení minimálně v souladu s odstavcem prvním i druhým. Tato připomínka je zásadní. 74. Navrhuji vložit nový § 82a "Ministerstvo prokazatelně informuje žadatele o mezinárodní ochranu o datu, čase a důvodu jeho propuštění z přijímacího střediska, a to nejpozději 24 hodin předem; není-li v té době ministerstvu datum a čas propuštění znám, informuje žadatele o mezinárodní ochranu bezodkladně poté, co se jej dozví." Ministerstvo nemá na základě účinné právní úpravy povinnost informovat cizince o termínu a důvodu jeho odchodu ze zařízení. Tento zásadní nedostatek právní úpravy je třeba změnit, neboť žadatel o mezinárodní ochranu musí být o této skutečnosti bezpodmínečně vyrozuměn, ať už je přesouván do pobytového střediska nebo předáván cizímu státu na základě mezinárodních závazků České republiky. Cizinci nemůže být tato informace upírána, musí mít možnost se na propuštění ze zařízení připravit (dostatečný čas na kontaktování rodiny, sbalení věcí, rozloučení). Tato připomínka je zásadní 75. K bodu 194 (§ 87a odst. 3) Toto ustanovení nově zakotvuje, že žadatel podávající další opakovanou žádost nemá vůbec práva a oprávnění podle zákona o azylu a hledí se na něj jako na cizince podle zákona o pobytu cizinců. Takové ustanovení je ovšem v rozporu s přijímací směrnicí. Ta sice v čl. 20 umožňuje omezit nebo odejmout výhody materiálních podmínek přijetí žadatelům, kteří podali následnou žádost, ale požaduje v odstavci třetím, aby takové rozhodnutí bylo vždy přijímáno v jednotlivém případě, objektivně a nestranně a s odůvodněním. Takové rozhodnutí musí vycházet z konkrétní situace dotyčné osoby a zohledňovat zásadu proporcionality. Za všech okolností musí být zajištěn přístup ke zdravotní péči podle čl. 19 této směrnice a důstojné životní podmínky pro všechny žadatele. Není tedy možné ve smyslu přijímací směrnice materiální podmínky odejmout paušálně všem, kteří podali další opakovanou žádost. Proto s takovým ustanovením zásadně nesouhlasím. Tato připomínka je zásadní. 76. K bodům 195, 196 (§ 88 odst. 1) Není zřejmé, čím je transponován čl. 25 odst. 1 přijímací směrnice, podle něhož má být osobám, které byly podrobeny mučení, znásilnění nebo jinému hrubému násilí, poskytnuta nezbytná léčba poškození způsobených těmito činy, přístup k vhodnému lékařskému a psychologickému ošetření nebo péči. Pro účely transpozice tohoto ustanovení navrhuji doplnit, aby žadatelé byli o možnosti takové léčby informováni a aby jim byl usnadněn přístup k takovému ošetření či péči. Tato připomínka je zásadní. 77. K bodu 199 (§ 89 odst. 1 a 2) Článek 25 odst. 1 procedurální směrnice a čl. 6 odst. 2 nařízení Dublin III požaduje, aby členské státy přijaly opatření pro zajištění toho, aby nezletilou osobu bez doprovodu zastupoval zástupce a byl jí nápomocen, aby mohla požívat svých práv a plnit povinnosti stanovené ve směrnici, respektive během řízení podle nařízení Dublin III. Takový zástupce musí mít nezbytné odborné znalosti, aby plnil své povinnosti podle zásady nejlepšího zájmu dítěte. Podle mého názoru ustanovení opatrovníka podle § 89 odst. 1 a 2 nenaplňuje tento požadavek směrnice ani nařízení, neboť opatrovníkem je primárně zletilý příbuzný žadatele, v určitých případech dokonce obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa hlášení dítěte k pobytu; nejde tedy o osoby, které by měly odborné předpoklady vysvětlit dítěti, co je po něm podle zákona o mezinárodní ochraně či podle nařízení požadováno a jaká má práva, ani provést právní kroky k zajištění nejlepšího zájmu dítěte. Z toho důvodu považuji za nezbytné samostatně upravit povinné ustanovení právního zástupce nezletilým osobám bez doprovodu. Tato připomínka je zásadní. 78. K čl. II (přechodná ustanovení k zákonu o azylu) Podle těchto ustanovení se dosavadní řízení dokončí podle platných předpisů. Považuji za vhodné, aby i na probíhající řízení byla vztažena ustanovení o identifikaci zranitelných osob a zacházení s těmito osobami. Zacházení s takovými osobami mělo být přizpůsobené jejich potřebám již za předchozího znění směrnic a pouze skutečnost, že se transpozice plně projeví až současnou novelou, by neměla bránit tomu, aby se s těmito osobami náležitě zacházelo bez ohledu na to, kdy podaly žádost o mezinárodní ochranu. Tato připomínka je zásadní. (B) K části druhé, změna zákona o pobytu cizinců na území České republiky 79. K bodu 1 [§ 2 písm. a)] Navrhuji, aby ustanovení bylo doplněno následovně: "; to neplatí, jde-li o rodinného příslušníka občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie." Připomínka vychází z usnesení Soudního dvora ze dne 19. 12. 2008 ve věci C 551/07 [Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres], v němž Soudní dvůr podal výklad mj. čl. 9 odst. 1 a čl. 10 směrnice 2004/38. Ve smyslu uvedeného rozsudku je třeba uvedená ustanovení vykládat v tom smyslu, že probíhající řízení o mezinárodní ochraně či udělená mezinárodní ochrana nemají bránit získání pobytové karty rodinného příslušníka občana Unie. Uvedená připomínka tedy má zajistit výjimku z pravidla obsaženého v návrhu v zájmu zajištění souladu navrhované úpravy s unijním právem. Tato připomínka je zásadní. 80. K bodu 8, 9, 15 a 38 [§ 42b odst. 1 písm. d), § 42c odst. 3 písm. c), § 46 odst. 7 písm. b), § 70 odst. 2 písm. d)] Předkladatel navrhuje v návaznosti na povinnost doložit prostředky k pobytu, aby byl cizinec (žadatel) na požádání "povinen předložit též prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti věcně a místně příslušného správce daně a jiné osoby zúčastněné na správě daní podle § 52 odst. 2 daňového řádu, a to v plném rozsahu údajů za účelem ověření úhrnného měsíčního příjmu rodiny". Tím by mělo být ministerstvu umožněno, aby prověřilo v případě potřeby hodnověrnost příjmu deklarovaného cizincem žádajícím o vydání povolení k pobytu, a to zejména v případech OSVČ či členů statutárních orgánů obchodních korporací. Byť v obecné rovině souhlasím s možností, aby správní orgán měl možnost si ověřit věrohodnost předkládaných informací (deklarovaného příjmu) u správce daně, nejsem zcela přesvědčena o potřebnosti ověřovat si tyto informace i u tzv. jiných osob zúčastněných na správě daní. Podle ustanovení § 5 odst. 3 daňového řádu se těmito osobami rozumí další daňové subjekty a třetí osoby. Třetími osobami se podle § 22 daňového řádu rozumějí osoby jiné než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena. Podle komentáře k daňovému řádu[5] jsou třetími osobami "typicky svědci (srov. § 96), odborní konzultanti (srov. § 31), znalci (srov. § 95), tlumočníci (srov. § 76) a osoby, které mají u sebe dokumenty relevantní pro správu daní jednotlivých daňových subjektů (srov. § 93 a násl.), ale též zástupci daňových subjektů (srov. § 25 a násl.)." Domnívám se, že pro účely ověření výše prostředků k pobytu v rámci řízení o dlouhodobém pobytu (či trvalém pobytu) zcela postačují informace získané od příslušného správce daně. Z toho důvodu navrhuji, aby sousloví "a jiné osoby zúčastněné na správě daní" bylo z návrhu bez náhrady vypuštěno. S ohledem na skutečnost, že jednou z podmínek pro udělení pobytového oprávnění je dostatečná výše prostředků k pobytu žadatele, dávám předkladateli k úvaze (i s ohledem na praktické aspekty vyžádání/dokládání prohlášení o zproštění mlčenlivosti), zda by vhodnějším řešením nebyla novelizace § 53 daňového řádu (prolomení mlčenlivosti). Vedle toho by musela být uložena povinnost správci daně, aby na vyžádání poskytoval Ministerstvu vnitra v souvislosti s vedeným pobytovým řízením informace o příjmech daňového subjektu nezbytné k ověření výše prostředků k pobytu. Obdobným způsobem je již řešeno poskytování informací správcem daně orgánům sociálního zabezpečení. Tato připomínka je zásadní. 81. K bodu 19 (§ 47 odst. 4) Navrhuji, aby v případě předčasného podání žádosti bylo ministerstvo povinno ve lhůtě nejpozději před skončením platnosti předchozího pobytového oprávnění informovat žadatele o tom, že jeho žádost byla podaná předčasně. Daná připomínka směřuje zejména na ty případy, kdy žadatel o prodloužení platnosti pobytového oprávnění v dobré víře podá žádost o jeho prodloužení, aniž by si uvědomoval, že ji podal před začátkem lhůty předvídané zákonem. Proto ani nebude ministerstvu dokládat důvody pro předčasné podání žádosti, jak to předpokládá poslední věta navrhovaného ustanovení. S ohledem na to, že běžně dochází k překročení lhůt pro vydání rozhodnutí, se pak může stát, že se daný žadatel dozví o zastavení řízení až v době, kdy mu uplynula lhůta pro podání žádosti o prodloužení platnosti pobytového oprávnění. Navrhovanou změnou by mohl být žadateli poskytnut dostatečný časový prostor buď pro podání nové žádosti (již v zákonem stanoveném časovém rámci), anebo pro doložení skutečností odůvodňujících předčasné podání žádosti. Tato připomínka je zásadní. 82. K bodu 19 [§ 47 odst. 6 písm. b)] Navrhuji místo "§ 42a odst. 6" uvést "§ 42a odst. 5". Odkaz na § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců je v kontextu předmětného ustanovení chybný; správně se má jednat o § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Tato připomínka je zásadní. 83. K bodu 33 (§ 68 odst. 2) V návaznosti na nově navrhované ustanovení § 87f odst. 4 zákona se do doby nepřetržitého pobytu na území pro účely vydání povolení k trvalému pobytu (podle § 68 odst. 1 zákona) započítává (kromě pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba pobytu v postavení azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany) i doba předchozího pobytu na základě povolení k přechodnému pobytu, to však pouze za podmínky, že žadateli bylo podle § 87f odst. 4 zákona vydáno povolení k dlouhodobému pobytu po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU. Domnívám se, že podmínka (vydání povolení k dlouhodobému pobytu podle 87f odst. 4 zákona) pro započtení předchozí doby pobytu na základě povolení k přechodnému pobytu do doby nepřetržitého pobytu ve smyslu § 68 odst. 1 zákona nekoresponduje s podmínkami čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Zmíněný článek směrnice uvádí: "Členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let." Směrnice tedy stanoví, že musí jít o pobyt oprávněný; druhy pobytu, které se do doby požadovaného pobytu nezapočítávají, jsou uvedeny v čl. 4 odst. 2 směrnice. Podle mého názoru žádná z těchto výjimek pobyt na území na základě povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU nevylučuje z možnosti započítání do doby požadovaného pobytu (čl. 4 odst. 1 směrnice). Tomuto názoru přisvědčují i četné názory uvedené v odborné literatuře.[6] Z toho důvodu navrhuji, aby se doba předchozího pobytu na základě povolení k přechodnému pobytu do doby nepřetržitého pobytu na území pro účely vydání povolení k trvalému pobytu (podle § 68 odst. 1 zákona) započítávala i bez podmínky, že žadateli bylo podle § 87f odst. 4 zákona vydáno povolení k dlouhodobému pobytu po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU. Tato připomínka je zásadní. 84. K bodu 41 [§ 87e odst. 1 písm. e)] Podle důvodové zprávy je účelem uvedeného doplnění odstranit výkladové nejasnosti stran aplikovatelného ustanovení pro zamítnutí žádosti v případech, kdy žadatel neprokáže, že je rodinným příslušníkem občana EU, resp. že splňuje podmínky § 15a zákona nebo pokud nepobývá na území společně s občanem EU. Domnívám se, že odkaz obsažený v novém ustanovení § 87e odst. 1 písm. e) zákona na podmínky uvedené v § 87b odst. 1 zákona je poněkud matoucí a mohl by zavdávat pochybnostem, které (všechny) podmínky uvedené v předmětném ustanovení musí žadatel splňovat, resp. mají být důvodem zamítnutí žádosti (např. zda důvodem zamítnutí nemá být podání žádosti až po 3 měsících ode dne vstupu na území). Z toho důvodu navrhuji, aby navrhované ustanovení § 87e odst. 1 písm. e) zákona bylo upřesněno a výslovně v něm uvedeno jako důvod pro zamítnutí žádosti neplnění účelu pobytu žadatelem, tj. že žadatel nepobývá na území společně s občanem EU. Tato připomínka je zásadní. 85. K bodu 42 (§ 87f odst. 4) V souvislosti s připomínkou k bodu 33 (§ 68 odst. 2) navrhuji, aby po ukončení přechodného pobytu bylo rodinnému příslušníkovi umožněno (během 60denní lhůty) podat žádost nejen o dlouhodobý pobyt, ale pokud bude splňovat podmínky stanovené v § 68 zákona, i žádost o udělení trvalého pobytu. Stejně jako v případě žádosti o udělení dlouhodobého pobytu by žadatelé o udělení trvalého pobytu podle § 68 zákona měli mít možnost setrvat na území po celou dobu řízení. Tato připomínka je zásadní. 86. K bodu 46 (§ 87p odst. 1) Navrhuji, aby Ministerstvo vnitra, shledá-li, v souvislosti s projednáváním žádosti o prodloužení pobytové karty rodinného příslušníka občana EU, důvody pro ukončení přechodného pobytu, zahájilo i řízení o ukončení přechodného pobytu podle § 87f zákona a ve společném řízení (§ 140 správního řádu) rozhodlo jak o neprodloužení pobytové karty, tak i o ukončení přechodného pobytu. Tato připomínka je zásadní. 87. K § 119a odst. 1 Navrhuji vložit za slovo "bodů" slova "1, 2,", a dále za slova "6 a 7" vložit slova "a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1". Připomínka navazuje na závěry obsažené ve zprávě o šetření ze dne 7. 1. 2014 ve věci sp. zn. 65/2012/VOP/AT, dle níž stávající znění § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců poskytuje žadatelům o mezinárodní ochranu nižší standard ochrany, než jaký vyplývá z čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Stávající nedostatek sice lze překlenout přímou aplikací předmětného ustanovení Úmluvy v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky. Přesto považuji za vhodné, aby vnitrostátní úprava byla uvedena do souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky, a tím učinila zadost čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. Tato připomínka je zásadní. 88. K bodu 74 (§ 124 odst. 1) Zásadně nesouhlasím se zajišťováním nezletilých dětí ve věku od 15 do 18 let v zařízeních pro zajištění cizinců. Zbavení svobody nezletilého žadatele bez doprovodu (fakticky za spáchání přestupku, nikoli trestného činu) nepovažuji za nutné opatření, nemluvě o naprosto nevhodném prostředí pro další rozumový a citový vývoj nezletilce. Navíc v praxi, jak správně poukazuje i důvodová zpráva, k zajišťování nezletilců bez doprovodu s ohledem na nařizovanou ústavní výchovu prakticky nedochází, resp. nemůže docházet. Zároveň nelze realizovat ani jejich vyhoštění. Domnívám se proto, že Česká republika by v tomto ohledu měla následovat pozitivní příklad Slovenska, kde zajištění nezletilců není přípustné. Zároveň si dokážu představit zajištění nezletilého bez doprovodu v případech, kdy existují pochybnosti o jím uváděném věku, a to po nezbytně nutnou dobu k ověření tohoto údaje. Tato připomínka je zásadní. 89. K bodu 76 a souvisejícím (§ 124a, § 124b odst. 1 a § 129 odst. 1) Navrhuji, aby do předmětných ustanovení byla doplněna podmínka "a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování". V rozsudku ze dne 28. 3. 2012 č. j. 3 As 30/2011 - 57 Nejvyšší správní soud uvedl, že "čl. 15 návratové směrnice [...] nerozlišuje různé typy zajištění cizince tak, jak činí zákon o pobytu cizinců (srovnej jeho §§ 124, 124b a 129), ale dopadá na případy zajištění obecně, bez omezení. Tato skutečnost je zřetelná hned z úvodní formulace tohoto ustanovení, podle níž "Nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření ..." Je tedy zřejmé, že návratová směrnice počítá s tím, že uvedený test je nutno provést v každém případě, tedy u každého cizince, u něhož správní orgán zvažuje, zda jsou důvody pro jeho zajištění a to ať už z jakéhokoliv důvodu vymezeného v podrobnostech národním právním předpisem. Judikatura tedy jasně vymezila, že možnost uložení tzv. alternativ k detenci je třeba zvažovat u všech typů zajištění. Je proto nyní potřeba, aby bylo dané, již existující pravidlo, také jasně uvedeno v textu právního předpisu. Ve vztahu k zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců je nutno nad rámec uvedeného také poukázat na čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, dle něhož lze zajistit osobu mj. za podmínky, že "nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření". Stávající vnitrostátní úprava je tak v rozporu s přímo použitelným předpisem unijního práva. Tato připomínka je zásadní. 90. Navrhuji vložit nový odst. 5 do § 134 "(5) Provozovatel systematicky a kontinuálně připravuje zajištěného cizince na návrat do země původu nebo na jeho předání podle mezinárodní smlouvy či přímo použitelného právního předpisu Evropské unie." Zajištění cizince v zařízení zpravidla předchází návratu cizince do země původu či jeho předání dle příslušných předpisů. Základním účelem zařízení by tedy měla být příprava na tento zlomový okamžik v životě cizince, ať už v rovině osobní (kontakt s rodinou), psychické (prevence sebepoškození) či materiální (kontakt s tuzemskými i zahraničními nevládními neziskovými organizacemi). Stávající právní úprava tuto významnou součást pobytu v zařízení nereflektuje. Provozovatel zařízení se ve své současné praxi prvkem přípravy na návrat cizince, resp. reintegračním procesem, nezabývá. Je proto třeba v zákoně tuto činnost provozovatele explicitně stanovit. V jistém ohledu tuto činnost mohou zčásti pokrývat nevládní neziskové organizace, nicméně stát na tuto důležitou součást procesu zajištění cizince nesmí zcela rezignovat. Tato připomínka je zásadní. 91. Navrhuji vložit nový odst. 1 do § 147 (dosavadní odstavce přečíslovat) "(1) Policie je povinna informovat zajištěného cizince o datu, čase a důvodu jeho propuštění ze zařízení, a to nejpozději 24 hodin předem; není-li v té době policii datum a čas propuštění znám, informuje cizince bezodkladně poté, co se jej dozví." Zajištěný cizinec musí být o termínu propuštění a důvodu propuštění ze zařízení (propuštění na svobodu, realizace správního vyhoštění) bezpodmínečně vyrozuměn. Cizinci nemůže být tato informace upírána, musí mít možnost se na propuštění ze zařízení připravit (dostatečný čas na kontaktování rodiny, sbalení věcí, rozloučení). Kontinuální a systematická příprava zajištěného cizince na propuštění ze zařízení musí být cizinci poskytována v průběhu celého zajištění (viz navrhovaná úprava § 134 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Tato připomínka je zásadní. 92. K § 171 písm. a) Přestože návrhem není výše uvedené ustanovení dotčeno, dovolím si apelovat na zavedení soudního přezkumu minimálně v případě rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza. Zavedení soudního přezkumu ve věcech rozhodování o neudělení víza považuji za více než potřebné, neboť pouze v takovém případě bude mít účastník řízení k dispozici efektivní prostředek obrany proti případným excesům a nezákonnostem v činnosti správního orgánu. Navazuji v tomto směru na obdobnou připomínku svého předchůdce JUDr. Pavla Varvařovského k návrhu věcného záměru nové právní úpravy vstupu a pobytu cizinců na území České republiky, ve které uvedl, že soudní přezkum rozhodnutí o neudělení dlouhodobých víz není v právních úpravách jiných členských států EU ničím výjimečným, ale je spíše pravidlem. Podle studie Evropského parlamentu z února 2008, která se týká srovnání migrační legislativy 27 členských států EU,[7] je ve většině členských států EU, jejichž imigrační systém je založen na vydávání dlouhodobých víz,[8] zakotven soudní přezkum rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vízum. Většinou je tento soudní přezkum vykonáván běžnými správními soudy. Několik států požaduje odvolání k nadřízenému správnímu orgánu předtím, než je možné se obrátit na soud (např. Francie). V jiných státech je využití (předchozího) správního přezkumu fakultativní a v několika málo případech se s odvolacím správním řízením vůbec nepočítá (např. v Litvě).[9] K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud na základě rešerše zahraniční právní úpravy (jako součásti odůvodnění) ve svém rozsudku ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008-45 (www.nssoud.cz), když konstatoval, že "praxe v okolních státech hovoří spíše ve prospěch soudního přezkumu". Z toho důvodu navrhuji, aby v ustanovení § 171 odst. 1 písm. a) bylo za slovo "neudělení" vloženo slovo "krátkodobého". Tato připomínka je zásadní. 93. K bodu 125 (§ 172) Zásadně nesouhlasím s navrhovaným prodloužením lhůty v § 172 odst. 4 zákona, ve které má policie povinnost předložit soudu vyjádření k žalobě, správní spis, event. žalobu, z pěti dnů na pět pracovních dnů. Domnívám se, že se jedná o neodůvodněné prodloužení možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o zbavení osobní svobody, který má být urychlený. Navrhovanou změnou by došlo ke zhoršení dosažené procedurální ochrany práva na osobní svobodu, které je chráněno nejen ústavně, ale rovněž právem EU a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Dále dávám ke zvážení, zda by v odstavci 6 tohoto paragrafu nemělo být mezi řízení, ve kterých se neuplatní speciální pravidlo pro určení místní příslušnosti (do věty poslední) doplněno rovněž řízení ve věci rozhodnutí o nepropuštění ze zajištění. V tomto případě by byl tedy příslušný krajský soud dle sídla útvaru policie, který o nepropuštění ze zajištění rozhodl. Důsledkem by bylo rovnoměrnější zatížení krajských soudů a návrh změn obsažených v předloženém materiálu by byl vyváženější. Tato připomínka je zásadní (C) K části páté, změna zákona o zaměstnanosti 94. K § 97 písm. a) Navrhuji lhůtu, po jejímž uplynutí lze žadateli vydat povolení k zaměstnání, zkrátit na šest měsíců. Taková lhůta je již dostatečně dlouhá, aby odradila od podávání zneužívajících žádostí pouze s cílem získat oprávnění k zaměstnání, zejména když vezmeme v úvahu, že celková délka řízení o mezinárodní ochraně se značně zkrátila oproti dobám, kdy bylo ustanovení původně zavedeno. Pokud celé řízení, včetně soudního řízení, o zamítavých žádostech trvá zhruba tři čtvrtě roku, není možnost získat po půlroce pracovní povolení na pár měsíců takovým lákadlem. Návrh zákona počítá s mnoha krátkými lhůtami pro rozhodování, takže skutečně zneužívající žádosti (např. opakované žádosti podané pouze s cílem prodloužit si pobyt na území) budou pravděpodobně rozhodnuty ještě před šesti měsíci, které navrhuji. Naopak v případě meritorně zajímavých případů, které mohou být ukončeny udělením azylu či doplňkové ochrany, je spíš přínosné, aby žadatelé získali jistou možnost zapojit se legálně do pracovního života. Bude-li mezinárodní ochrana nakonec udělena, legální práce takovému cizinci značně usnadní integraci. Na integraci azylantů a osob s doplňkovou ochranou se přitom vynakládají nemalé prostředky a v některých případech je jejich integrace neúspěšná. Takový cizinec, který nemůže být navrácen do své vlasti, a přitom si nenašel místo v nové společnosti, je přítěží i pro své okolí. Když se těmto osobám umožní včas, aby byly soběstačné, prostředky vynakládané na integraci těchto cizinců mohou být následně ušetřeny a integrace může být hlubší a kvalitnější. Druhým důležitým argumentem - a to i ve vztahu k žadatelům, jimž mezinárodní ochrana udělena nebude - je, že mnoho žadatelů až do konce prvního roku pobytu na území pracuje nelegálně. Následně ovšem hrozí, že si v tzv. šedé ekonomice vytvoří již takové vazby a styky, že ani po uplynutí tohoto prvního roku nezačnou hledat práci legální, ale budou pokračovat v jednou nastaveném modelu. Rizika práce načerno jsou přitom dobře známá, jde o práci, kde je takový cizinec ve zvýšené míře vystaven možnému útlaku ze strany zaměstnavatele, z takové práce se neodvádějí žádné příspěvky do daňového systému a systému pojištění a opět pokulhává i následná integrace takového cizince. Z uvedených důvodů mám za to, že po půlroce by měli mít žadatelé možnost přivydělat si legálně, aby se nemuseli uchylovat k nelegální práci a aby měli možnost (byť v některých případech po omezenou dobu) důstojně se zapojit do života v nové zemi. Tato připomínka je zásadní. Brno 6. října 2014 Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] Použité zkratky: Procedurální směrnice - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany Kvalifikační směrnice - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany Přijímací směrnice - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu Nařízení Dublin III - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států EÚLP - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. [2] Článek 1 Ženevské úmluvy je tvořen částí inkluzivní (A), cesační (C) a exkluzivní (D, E a F). Článek 1D vylučuje z postavení uprchlíka osoby, které již požívají ochrany jiných orgánů či organizací OSN, než je Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, a článek 1E dále osoby, kterým byla v zemi, v níž se usadily, přiznána práva a povinnosti spojená s udělením státní příslušnosti této země. [3] Vyplývá z anglického textu kvalifikační směrnice [4] Viz rovněž komentář KOSAŘ, D., a kol. Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010, komentář k §17 odst. 1 písm i). [5] BAXA, Josef, Ondřej DRÁB, Lenka KANIOVÁ, Petr LAVICKÝ, Alena SCHILLEROVÁ, Karel ŠIMEK a ŽIŠKOVÁ. Daňový řád: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, xvii, 763, xvii s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3575-649. [6] HAILBRONNER, Kay. EU immigration and asylum law: commentary on EU regulations and directives. Portland, OR: Hart Pub., c2010, xx, 1568 p. ISBN 18-494-6075-2; BOELES, P. European migration law. Portland, OR: Distribution for the USA and Canada, International Specialized Book Services, c2009, xxv, 467 p. Ius communitatis, v. 3. ISBN 90-509-5953-9, p. 209; PEERS, Steve. EU immigration and asylum law: text and commentary. Boston: Martinus Nijhoff Publishers, c2006, 1025 p. ISBN 90-041-5374-8. [7] COMPARATIVE STUDY OF THE LAWS IN THE 27 EU MEMBER STATES FOR LEGAL IMMIGRATION, Including an assessment of the conditions and formalities imposed by each member state for newcomers, Authors: Christine Adam and Alexandre Devillard International Migration Law and Legal Affairs Department, IOM; This study was requested by The European Parliament's committee on Civil Liberties, Justice and Home Affairs, PE 393.281, February 2008. [8] Dlouhodobá víza v rámci EU vydává pouze asi jedna třetina zemí, tamtéž str. 30. [9] Tamtéž, str. 33.