Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 25. července 2012 Sp. zn.: 516/2012/VOP/PJ Zpráva o výsledku šetření ve věci podnětu Ing. arch. M.H., Ph.D. A - Shrnutí podnětu Dne 2. února 2012 jsem zahájil šetření ve věci podnětu Ing. arch. M.H., Ph.D. (dále také "stěžovatelka"), zaměřené na postupu orgánů státní správy Městského soudu v Brně (dále také "soud"). Jedná se o řízení vedené soudem pod sp. zn. 23 Nc 7/2010. Do rozsudku ve věci ze dne 20. prosince 2011, čj. 23 Nc 7/2010-522, soud zahrnul předběžné opatření. Takový postup veřejný ochránce práv vnímá jako problematický a hodný zřetele orgánů státní správy soudů, neboť u rozsudku ve věci a předběžného opatření zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také "občanský soudní řád"), předpokládá rozdílné procesní zacházení, a to zejména z pohledu plynutí času. Sama stěžovatelka ve svém podnětu podaném osobně do protokolu v Kanceláři veřejného ochránce práv dne 23. ledna 2012 zdůraznila, že procesním postupem soudkyně jí byla odepřena možnost podat odvolání proti předběžnému opatření v kratší lhůtě. Pokud by bylo předběžné opatření vydáno samostatným usnesením, byla by lhůta pro jeho písemné vypracování třídenní. Když soudkyně předběžné opatření zahrnula do rozsudku ve věci samé, musela stěžovatelka vyčkat na doručení rozsudku, pro jehož písemné vyhotovení občanský soudní řád předpokládá lhůtu třicetidenní. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) Z dokumentace, kterou stěžovatelka v dané věci poskytla, lze uvést následující podstatné informace. Dne 20. prosince 2011 soud rozhodl pod čj. 23 Nc 7/2010-522 rozsudkem ve věci péče o nezletilou V. a nezletilou A. kromě jiného tak, že nařídil předběžné opatření, kterým uložil matce odevzdat nezletilé do péče otci a uložil jí platit na výživu nezletilých dětí výživné k rukám otce. Otci pak soud tímto opatřením uložil odevzdávat nezletilé V. a A. matce ke styku vždy v každém sudém kalendářním týdnu v roce v sobotu od 10:00 hod. do 13:00 hod. ve Fondu ohrožených dětí, Francouzská 58, Brno (dále také "FOD"), za přítomnosti odborného pracovníka FOD. Matka byla dle předběžného opatření povinna při styku strpět přítomnost odborného pracovníka FOD a vyjma uvedeného styku byla povinna zdržet se jakýchkoli jiných kontaktů s nezletilými dětmi. Proti uvedenému předběžnému opatření podala stěžovatelka dne 21. prosince 2011 (tj. následující pracovní den po vyhlášení předběžného opatření) prostřednictvím svého advokáta JUDr. Radka Coufala (dále také "advokát") odvolání. Kromě věcných důvodů (překvapivé odnětí nezletilých dětí matce s rizikem jejich psychické újmy) napadal advokát také samotný procesní postup, neboť dle jeho názoru nebyla dána potřeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, ani nemohla vyvstat obava, že by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí vydaného posléze v řízení (viz ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka se s pomocí svého advokáta obrátila se žádostí o vyjádření na soudkyni (předsedkyni senátu) JUDr. Lidmilu Adlerovou, neboť jí nebyl zřejmý počátek plnění povinností plynoucích z předběžného opatření. V žádosti stěžovatelka uvedla několik dalších souvisejících procesních otázek (doručení písemného vyhotovení předběžného opatření, odvolání proti předběžnému opatření, nepředložení věci k rozhodnutí nadřízenému soudu aj.). Z odpovědi soudkyně ze dne 12. 1. 2012 jsem vybral následující podstatné informace: 1. Předběžné opatření obsažené v rozsudku vyhlášeném dne 20. prosince 2011, čj. 23 Nc 7/2010-522, uvedené pod výrokem V. rozsudku s odkazem na ustanovení § 76d písm. b) občanského soudního řádu, je vykonatelné vyhlášením, tj. dnem 20. prosince 2011. 2. Jelikož rozhodnutí o předběžném opatření bylo zahrnuto do rozsudku, což zákon nevylučuje, sleduje režim pro vyhotovení a vypravení rozsudku jako takového. Tím pádem byla lhůta dodržena, neboť na vyhotovení a vypravení rozsudku má soudce lhůtu 30 dnů od jeho vyhlášení. 3. Soud nemohl věc s odvoláním matky do předběžného opatření předložit Krajskému soudu v Brně, neboť v době, kdy matka odvolání podala, rozhodnutí nebylo vyhotoveno, nezapočala ani běžet lhůta k podání odvolání, tím méně, že by mohla skončit. Podobnou odpověď stěžovatelka obdržela od místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. Romana Kiše, Ph.D., na kterého se obrátila se stížností na průtahy v řízení. V této stížnosti stěžovatelka za pomoci advokáta zejména napadala procesní postup soudkyně s odůvodněním, které se podobalo podanému odvolání. Nečinnost soudu stěžovatelka spatřovala v nepostoupení odvolání proti předběžnému opatření Krajskému soudu v Brně. Místopředseda Městského soudu v Brně JUDr. Roman Kiš, Ph.D. (dále také "místopředseda soudu"), ve své odpovědi ze dne 13. ledna 2012, sp. zn. St 7/2012, uvedl ke stížnosti dle předloženého spisu následující skutečnosti: - Správa Městského soudu v Brně není oprávněna zkoumat hmotně právní stránku rozhodovací pravomoci zákonného a nezávislého soudce, přičemž správnost rozhodnutí lze zkoumat, měnit či rušit pouze v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků. - Rozsudek (a potažmo rozhodnutí o předběžném opatření) nebyl a nemohl být dosud účastníkům řízení a jejich zástupcům doručen (odeslán byl 10. ledna 2012). - Jelikož rozhodnutí o předběžném opatření bylo zahrnuto do citovaného rozsudku, je namístě se stran lhůt pro vyhotovení a odeslání rozhodnutí řídit lhůtou 30 dnů od vyhlášení rozsudku, která byla dodržena (rozsudek odeslán 10. ledna 2012). - Protože ve věci nebyly dle místopředsedy soudu zjištěny jakékoli průtahy v řízení, stížnost vyhodnotil jako neoprávněnou. V průběhu šetření mi místopředseda soudu v písemném vyjádření ze dne 9. února 2012 sdělil, že na formu a způsob vyřízení stížnosti doposud nikterak nezměnil názor a způsob vyřízení spisové agendy zákonnou soudkyní JUDr. Adlerovou nepovažuje za nezákonný a taktéž ve věci neshledal průtahy v řízení. Uvedl současně, že se sice jedná o ojedinělý a nestandardní postup ze strany opatrovnických soudců (s podobným postupem se dosud nesetkal), avšak nelze v něm shledat pochybení soudce. Místopředseda soudu nařídil ihned poradu opatrovnických soudců a doporučil jim nepoužívat diskutovanou formu rozhodovací pravomoci. Odpověď uzavřel slovy, že se jedná o případ ojedinělý a výjimečný. Z mého pověření vedoucí oddělení justice, migrace a financí Kanceláře veřejného ochránce práv JUDr. Pavel Pořízek požádal dopisem ze dne 20. února 2012 o provedení prověrky spisu a ověření délky odvolacího řízení předsedu Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka. Naléhavost žádosti byla dána kromě jiného osobní telefonickou prosbou stěžovatelky, aby odvolací soud postupoval v procesním režimu lhůty pro předběžné opatření (viz ustanovení § 218b občanského soudního řádu). Z odpovědi místopředsedkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Heleny Novákové (dále také "místopředsedkyně krajského soudu") ze dne 27. února 2012 vyplynulo, že pořádková patnáctidenní lhůta uplynula dne 10. února 2012. Odvolací soud rozhodl až dne 20. února 2012, téhož dne bylo usnesení odesláno účastníkům. K nedodržení lhůty dle vyjádření místopředsedkyně krajského soudu nedošlo z důvodu nečinnosti soudu. Specifická situace je ve věcech péče soudu o nezletilé děti, kdy je soud povinen provádět dokazování i bez návrhů účastníků a zjišťovat všechny podstatné skutečnosti významné pro rozhodnutí tak, aby vydané rozhodnutí bylo vždy v souladu se zájmy nezletilých dětí. V této věci odvolací senát s ohledem na její složitost, náročnost a citlivost ve vztahu k účastníkům, zejména nezletilým dětem, jichž se rozhodnutí bezprostředně dotýkalo, dospěl k závěru o potřebě provést výslech nezletilých dětí před rozhodnutím o podaném odvolání proti výroku o předběžném opatření. K výslechu došlo dne 15. února 2012. Místopředsedkyně krajského soudu ve shodě s názorem předsedkyně senátu 15 Co dále uvedla, že dodržení pořádkové lhůty nemůže mít přednost před zájmem nezletilých dětí na tom, aby o tak závažné otázce, jako je jejich předání do péče druhého z rodičů (dětí se bytostně dotýkající) bylo rozhodnuto na základě náležitě zjištěného skutkového stavu, se zjištěním jejich stanoviska a dalších významných skutečností. K rozhodovací praxi spočívající v zahrnutí předběžného opatření do rozsudku místopředsedkyně krajského soudu uvedla, že taková praxe není ničím vyloučena. Současně ale zdůraznila, že to, zda soudce v konkrétní věci přistoupí, či nikoli k vyhlášení rozhodnutí o předběžném opatření v rozsudku spolu s rozhodnutím o věci samé, nebo tak učiní samostatným usnesením, je jen věcí jeho nezávislé rozhodovací činnosti, do které orgány státní správy soudů nemohou žádným způsobem zasahovat (tedy i kdyby se jednalo o praxi zcela ojedinělou, neobvyklou či případně nevhodnou). Tuto činnost může dle slov místopředsedkyně krajského soudu přezkoumávat pouze nezávislý soud rozhodující o řádných či mimořádných opravných prostředcích. Dále uvedla, že takový postup nemá žádný vliv jak na rozhodnutí samotné, tak na pořádkové lhůty stanovené zákonem pro jednotlivé typy rozhodnutí (podle jejich formy či obsahu) představující v takovém případě samostatné výroky zahrnuté do rozsudku apod. Zvolený postup dle výslovného vyjádření místopředsedkyně krajského soudu pouze klade vyšší nároky na soudce v tom směru, aby pravidla odlišná pro jednotlivé typy rozhodnutí dodržel. Odvolací soud rozhodující ve věci sp. zn. 15 Co 52/2012 o odvolání proti výroku o předběžném opatření ve svém usnesení ze dne 20. února 2012 neshledal v postupu soudu I. stupně žádné pochybení, natož pak takové, které by bylo vadou řízení mající za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost podanou stěžovatelkou Ústavní soud usnesením ze dne 20. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 286/12, odmítl. Stěžejní závěry lze shrnout do následujících bodů: - předčasnost ústavní stížnosti - nevyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu; - s ústavní stížností není spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh; - napadané předběžné opatření právní moci nenabylo, bylo však vykonatelné, a proto způsobilé v právní sféře stěžovatelky vyvolat zamýšlené následky; - byť k prodlení s rozhodnutím odvolacího soudu dochází, pak jen v jednotkách dnů, a stěžovatelce vzhledem k věku dětí a k dočasnosti, ale zejména i vlastním podmínkám předběžného opatření žádná vážná a neodvratitelná újma nehrozí, naopak napadené předběžné opatření sleduje zájem dětí, jemuž musí ustoupit dílčí zájem matky, neboť rozhodnutí se snaží zamezit vzniku a event. potlačit syndrom tzv. zavrženého otce; - Ústavní soud si je vědom nezvyklé praxe obecných soudů pojímat do rozsudku (tj. meritorního rozhodnutí) též rozhodnutí o předběžném opatření (tj. rozhodnutí povahy dočasné a spíše procesní), jemuž náleží forma usnesení, je však věcí především obecných soudů, aby za absence výslovné právní úpravy zhodnotily přípustnost této praxe a její vliv na práva a povinnosti účastníků řízení. Především v souvislosti s posledním bodem (podržený text) uvedených závěrů Ústavního soudu musím uvést, že zhodnocení přípustnosti praxe prvoinstančního soudu se do rozhodovací činnosti odvolacího soudu žádným způsobem nepromítlo, byť v odvolání proti výroku předběžného opatření advokát stěžovatelky velmi důrazně zmiňoval argumenty proti zvolenému procesnímu postupu soudu. C - Právní hodnocení případu Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Nemohu se zabývat tím, jak obecné soudy všech stupňů rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[1] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. K obraně proti rozhodovací činnosti soudů slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud vyššího stupně. Z tohoto důvodu nejsem oprávněn prošetřovat postup při vlastním rozhodování o péči o nezletilé děti (komu mají být nezletilé děti svěřeny do péče, jak má být upraven styk druhého rodiče s dětmi, vyživovací povinnost atd.). Do mojí působnosti však náleží orgány státní správy soudu,[2] jejichž postupy se při výkonu své agendy intenzivně zabývám.[3] V předmětném šetření jsem se proto zaměřil na činnost orgánů státní správy Městského soudu v Brně, zde konkrétně na jednání místopředsedy soudu JUDr. Romana Kiše, Ph.D. Část C své zprávy jsem rozdělil do tří následujících kapitol. Učinil jsem tak zejména proto, abych předestřel svůj pohled na danou věc srozumitelně a přehledně. 1. Činnost orgánů státní správy soudu dle zákona o soudech a soudcích Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[4] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.[5] Úkoly předsedy okresního soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 127 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o soudech a soudcích"). Předseda soudu mimo jiné dbá na to, aby v řízeních vedených u okresního soudu nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí vedených u okresního soudu, provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti.[6] Zákon o soudech a soudcích umožňuje osobám obracet se na orgány státní správy soudu se stížnostmi, které se týkají průtahů, nevhodného chování soudních osob či narušování důstojnosti před soudem. Zákon explicitně stanoví, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[7] Orgán státní správy soudu[8] je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[9] Jde-li o časové požadavky kladené zákonem o soudech a soudcích na vyřízení stížnosti na průtahy v řízení, platí, že stížnost má být v zásadě vyřízena do jednoho měsíce ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudu. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Zákonnou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti. O tom, že stížnost nelze vyřídit ve stanovené lhůtě, musí být stěžovatel písemně vyrozuměn.[10] Vyrozumění se zasílají stěžovateli na adresu uvedenou ve stížnosti, popřípadě na jinou adresu, která je příslušnému orgánu státní správy soudu známa. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.[11] Porušil-li soudce povinnost, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.[12] Dalším institutem směřujícím k zajištění plynulosti soudního řízení, resp. k odstranění stávajících průtahů, je pak návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. 2. Zásada plynulosti soudního řízení ve světle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (stručné připomenutí) Stížnost na průtahy v řízení a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích[13] mají zajistit rychlý a efektivní výkon soudní moci, a to zejména s ohledem na skutečnost, že platné a účinné procesní předpisy (např. i občanský soudní řád)[14] zásadně nestanoví pevné lhůty, v rámci kterých by měly soudy rozhodovat napadlé věci.[15] Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[16] má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Citované pravidlo je zopakováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Dále pak ustanovení § 79 odst. 1 téhož zákona upravuje jako jednu z povinností soudců a přísedících povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů. Právo na přiměřenou délku řízení vedle toho zakotvují i jednotlivé procesní kodexy. Například pro civilní řízení je v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřena zásada přiměřené délky soudního řízení v ustanovení § 6, které ukládá, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Rovněž ustanovení § 100 odst. 1 občanského soudního řádu deklaruje, že soud i bez návrhů postupuje ve věci tak, aby byla projednána a rozhodnuta co nejrychleji. K průtahům v soudních řízeních se několikrát kriticky vyslovily i respektované soudní autority, jakými jsou Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP"). V dané souvislosti považuji za vhodné připomenout znění ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"):[17] "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu." Stěžejní judikatura Ústavního soudu a ESLP je téměř pravidelnou součástí zpráv o šetření, které jsou dostupné na www.ochrance.cz v sekci Stížnosti na úřady/Stanoviska ochránce/Soudy/Průtahy v soudním řízení[18]. Tuto judikaturu jsem také učinil obsahem materiálu, kterým jsem vyrozuměl vládu ČR o nepříznivé situaci v soudnictví (viz www.ochrance.cz Zvláštní oprávnění/Vláda ČR/2012/ Systémové nedostatky při naplňování práva na spravedlivý soudní proces[19]). Proto si dovoluji na zprávy o šetření a vyrozumění odkázat. Ve vztahu k šetřenému případu si dovoluji zdůraznit, že dle ESLP soudy mají projevovat v řízeních požadovaný stupeň péče s ohledem na význam, který má dané řízení pro účastníka řízení. Mezi řízení, která mají zvláštní nebo mimořádný význam pro účastníky, ESLP řadí i řízení opatrovnická, ve kterých může mít plynutí času nezvratné důsledky pro soukromý či rodinný život.[20] Na tomto místě je pak třeba připomenout také čl. 8 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 čl. 8 Úmluvy: "Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných." 3. Předběžné opatření v soudním řízení ve věci péče soudu o nezletilé sp. zn. 23 Nc 7/2010 a hodnocení postupu místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. Romana Kiše, Ph.D. Ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu upravuje předpoklady pro nařízení předběžného opatření v době po zahájení řízení: "Je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření." "Takové opatření má za cíl zabránit ohrožení poměrů dítěte, pokud úprava nesnese odklad do rozhodnutí ve věci samé, nikterak však nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se soud bude zabývat porovnáním výchovného prostředí na straně obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování poměr nezletilého dítěte s ohledem na jeho zájem upraví. ... Navíc je nutno zdůraznit, že předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé ‚kvazidefinitivním' rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, které lépe vystihuje ochranu základního práva."[21] Naléhavosti zatímní úpravy práv a povinností mezi účastníky řízení odpovídá zvláštní právní úprava vykonatelnosti usnesení, kterým bylo předběžné opatření nařízeno, a také zvláštní úprava lhůty pro písemné vyhotovení usnesení a jeho doručení. Podle ustanovení § 76d občanského soudního řádu je usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, vykonatelné vyhlášením. Podle ustanovení § 76c odst. 2 občanského soudního řádu je třeba stejnopis usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, účastníkům, popřípadě jejich zástupcům a těm, kterým byla předběžným opatřením uložena povinnost, odeslat ve lhůtě 3 dnů ode dne vyhlášení usnesení nebo, nebylo-li vyhlášeno, ve lhůtě 3 dnů ode dne jeho vydání. K předběžnému opatření se tedy nepochybně váže jiný procesní režim než k rozsudku ve věci samé, zejména z pohledu lhůt (tj. požadavku rychlosti postupu v soudním řízení). předběžné opatření rozsudek lhůta pro písemné vyhotovení 3 dny 30 dnů, možnost prodloužení o dalších 60 dnů lhůta pro rozhodnutí o odvolání 15 dnů lhůta není upravena, tj. přiměřená lhůta vykonatelnost vyhlášením, jakmile uplyne lhůta k plnění, nedošlo-li k vyhlášení, doručením není-li stanovena povinnost, jakmile nabyl právní moci legitimní účel zatímní úprava poměrů účastníků rozhodnutí o věci samé dočasnost konečná úprava poměrů účastníků Stížnost na průtahy v řízení místopředseda soudu sice vyřídil včas, dle mého pohledu na věc však při výsledném zhodnocení skutkových zjištění ze soudního spisu nepřikládal potřebnou důležitost specifické situaci vzniklé procesním postupem soudu a nezohlednil nikterak zvláštní právní úpravu, jež se váže k předběžnému opatření. Určil-li soud práva a povinnosti účastníkům soudního řízení formou předběžného opatření, ke kterému občanský soudní řád naprosto záměrně váže přísnější časové podmínky, pak je jeho povinností tyto podmínky dodržet. Stanovené lhůty mají své opodstatnění. Zákonodárce dal jejich zákonným zakotvením najevo, že v těchto věcech musí soud postupovat s největším urychlením. Proto nemohu souhlasit s vyjádřením soudkyně, které do odpovědi ke stížnosti převzal také místopředseda soudu, že: "jelikož rozhodnutí o předběžném opatření bylo zahrnuto do citovaného rozsudku, je namístě stran lhůt pro vyhotovení a odeslání rozhodnutí se řídit lhůtou 30 dnů od vyhlášení rozsudku, která byla dodržena (rozsudek odeslán 10. 1. 2012)." Dle mého názoru tak soudkyně a následně místopředseda soudu připustili, že pro takové situace (předběžné opatření pojaté do rozsudku) pak neplatí zvláštní úprava stanovená občanským soudním řádem pro institut předběžného opatření. Svým konáním (svým rozhodnutím) soudkyně vyloučila působení těch ustanovení, která na ni za jiné situace kladou zvýšený požadavek rychlosti. Z pozice veřejného ochránce práv proto nemohu takový postup soudu bez vlastního vyjádření přejít a považuji jej ze svého pohledu za nepřijatelný. Zahrnula-li soudkyně předběžné opatření do rozsudku ve věci samé, pak měla dodržet (usilovat o dodržení) při jeho vyhotovení a odeslání lhůtu stanovenou občanským soudním řádem pro předběžné opatření, tj. lhůtu třídenní. Zde si dovoluji také připomenout slova místopředsedkyně krajského soudu, že zvolený postup klade vyšší nároky na soudce v tom směru, aby pravidla odlišná pro jednotlivé typy rozhodnutí dodržel. Místopředseda soudu by měl dbát o to, aby lhůty stanovené občanským soudním řádem byly soudci Městského soudu v Brně vždy dodržovány, zvláště pak v případě věcí péče soudu o nezletilé v kombinaci s institutem předběžného opatření. Místopředseda soudu neměl přijmout za své vyjádření příslušné soudkyně, ale měl přistoupit k hodnocení soudkyní zvoleného procesního postupu. Konkrétně měl posoudit, zda soudkyně při rozhodnutí o předběžném opatření dodržela všechny podmínky, které jsou na ni kladeny v souvislosti s tímto institutem. V době, kdy se místopředseda soudu zabýval stížností na průtahy v řízení, bylo zjevné, že soudkyně nedodržela třídenní lhůtu k odeslání písemného vyhotovení předběžného opatření. Své jednání (průtahy spočívající ve vyhotovení a odeslání předběžného opatření) odůvodnila výkladem, že jde o jednání zákonem nevyloučené, a dané režimem pro vyhotovení a vypravení rozsudku. Na tomto místě si nemohu odpustit poznámku, že se soud jako orgán veřejné moci nemůže řídit pravidlem každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, nýbrž musí respektovat pravidlo státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Má-li místopředseda soudu jako orgán státní správy soudu dbát o to, aby v řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, pak se od něj legitimně očekává, že bude aktivně přispívat k zamezení všech negativních jevů ovlivňujících nepříznivě délku soudního řízení. Posuzování jednání soudu (vyřizující soudkyně) z hlediska dodržování lhůt stanovených občanským soudním řádem do působnosti místopředsedy soudu jako orgánu státní správy soudu bezpochyby náleží. V daném případě si proto dovoluji místopředsedovi soudu vytknout, že soudkyni důrazně neupozornil na možná rizika jí zvoleného postupu z hlediska časového (tj. že svým rozhodnutím sama sobě zpřísnila požadavky na vypracování a odeslání písemného rozsudku), a pouze se spokojil s jejím vyjádřením, přestože bylo zjevně v rozporu s ustanovením § 76c odst. 2 občanského soudního řádu. Jsem si vědom toho, že samotná rozhodovací činnost do mé působnosti nenáleží, přesto bych se chtěl ještě krátce vyjádřit ke zjištěné rozhodovací praxi soudu, kdy v rozsudku, který měl přinést definitivní úpravu poměrů účastníků řízení, soud současně přistoupil k nařízení předběžného opatření. V dané věci se předběžné opatření, dle mého názoru, zcela minulo se zákonem předpokládaným účelem a sloužilo výlučně pro neprodlené zajištění převzetí péče o děti otcem. V tomto smyslu zní také odůvodnění k bodu V. rozsudku. Zahrnutím předběžného opatření do rozsudku soud při rozhodování o věci samé patrně sledoval předběžnou vykonatelnost části rozsudku. Protože pro předběžnou vykonatelnost nebyly dány zákonné podmínky, rozhodla se vyřizující soudkyně pro jiný způsob, jak jí dosáhnout. Takový postup soudkyně hodnotím jako problematický především z hlediska zásady zákonnosti, byť byl v rozsudku řádně odůvodněný. Mohu pouze vyslovit politování nad tím, že se k užité rozhodovací praxi nikterak nevyjádřil odvolací soud. D - Závěr V šetřeném případě jsem dospěl k následujícím závěrům: I. Pokud soud přistoupí k takové variantě rozhodnutí, která z povahy věci klade přísnější požadavky na následné konání soudu z hlediska včasnosti, pak musí tyto přísnější požadavky naplnit. Zahrnul-li soud předběžné opatření do rozsudku ve věci samé, pak musí při písemném vyhotovení a odeslání dodržet lhůtu stanovenou občanským soudním řádem pro předběžné opatření, tj. lhůtu třídenní. II. Stížnost na průtahy v řízení ve věci sp. zn. 23 Nc 7/2010 měl místopředseda soudu uznat důvodnou. Proto dle mého názoru místopředseda soudu stížnost odpovědí ze dne 13. ledna 2012, sp. zn. St 7/2012, nevyřídil v souladu s ustanovením § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích. Místopředseda soudu nepřikládal potřebnou důležitost specifické situaci vzniklé procesním postupem soudu a nezohlednil nikterak zvláštní právní úpravu vážící se k předběžnému opatření. III. Místopředseda soudu je povinen jako orgán státní správy soudu zajistit v procesním postupu soudců důsledné dodržování lhůt upravených občanským soudním řádem, zvláště jde-li o věc péče o nezletilé a užití institutu předběžného opatření. Uvědomuji si, že převážná většina vyslovených závěrů může změnit postup orgánu státní správy soudu pouze do budoucna. Jejich formulování jsem však považoval za svou povinnost především proto, že komplexní a nezávislé posouzení případu se od instituce typu veřejného ochránce práv očekává. Zákon o veřejném ochránci práv v ustanovení § 18 odst. 1 stanoví, že zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Místopředseda Městského soudu v Brně v průběhu šetření v dané věci přijal obecné opatření spočívající v doporučení nepoužívat diskutovanou formu rozhodovací pravomoci, které učinil na poradě opatrovnických soudců. Toto opatření považuji za opatření dostatečné, bude-li místopředseda soudu svým aktivním přístupem důsledně sledovat jeho naplňování, zvláště pak v rozhodovací praxi soudkyně JUDr. Lidmily Adlerové. Ve vyjádření ke zprávě o šetření si dovoluji očekávat jeho zjištění ověřující procesní postup soudkyně od doby uvedené porady opatrovnických soudců. Zprávu o šetření obdrží také Ing. arch. M.H., Ph.D., stěžovatelka, a JUDr. Helena Nováková, místopředsedkyně Krajského soudu v Brně. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý veřejný ochránce práv [1] viz Hlava čtvrtá Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") [2] Ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [3] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [4] ustanovení § 118 zákona o soudech a soudcích [5] ustanovení § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích [6] ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích [7] ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích [8] Ustanovení § 171 zákona o soudech a soudcích: "Předseda okresního soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je stížnost na průtahy, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení místopředsedou soudu, předsedy senátu, soudci, přísedícími, vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky, soudními vykonavateli a jinými zaměstnanci působícími u okresního soudu." [9] ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích [10] ustanovení § 173 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích [11] ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích [12] Zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti při výkonu funkce nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu. [13] Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl do zákona o soudech a soudcích vložen novelou zákona č. 192/2003 Sb. (účinnost od 1. července 2004) v reakci na opakovanou kritiku ČR znějící ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval možnosti nápravy soudních průtahů dlouhodobě za nedostatečné. [14] zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [15] V daném kontextu lze odkázat i na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. [16] Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. [17] publikována jako sdělení MZV č. 209/1992 Sb. [18] http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/stanoviska-ochrance/stanoviska-statni-sprava-soudu/ [19] http://www.ochrance.cz/zvlastni-opravneni/vlada-cr/2012-soudni-prutahy/ [20] viz rozsudek ESLP Voleský proti České republice ze dne 29. června 2004 (bod 106) [21] nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05, ze dne 7. 11. 2006