Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 16. února 2012 Sp. zn.: 389/2011/VOP/PJ Průběžná zpráva o výsledku šetření ve věci zahájené z vlastní iniciativy podle ustanovení § 9 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv (průtahy v opatrovnickém řízení u Okresního soudu v Hodoníně) A - Shrnutí podnětu V souvislosti s poznatky ze šetření výkonu sociálně-právní ochrany v případě nezletilé V.B. (dále také "nezletilá V.") jsem se rozhodl zahájit šetření z vlastní iniciativy dle ustanovení § 9 odst. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o veřejném ochránci práv"), vůči Okresnímu soudu v Hodoníně se zaměřením na průtahy v soudním řízení o návrhu paní A.S. o svěření nezletilé V. do její výchovy a na způsob vyřízení stížnosti JUDr. M.P., právní zástupkyně paní A.S., na průtahy v předmětném řízení (sp. zn. St 4/2010). Ve věci byl podán návrh budoucích pěstounů na svěření nezletilé V. do pěstounské péče a také návrhy členů širší rodiny na svěření do péče (pratety nezletilé V.). V soudním řízení má tak být rozhodnuto, zda nezletilá V. bude svěřena do pěstounské péče (náhradní rodinné péče), nebo do péče člena širší rodiny. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) Z dokumentace, kterou ochránci poskytla právní zástupkyně paní A.S., vyplynulo, že se podáním ze dne 4. 2. 2010 obrátila na bývalého předsedu soudu se žádostí o prošetření průtahů v řízení sp. zn. 0P 90/2007. Na tuto písemnost odpověděla nynější předsedkyně soudu Mgr. L.K. dopisem ze dne 10. 2. 2010 pod spisovou značkou St 4/2010. Stížnost na průtahy v řízení vyhodnotila jako nedůvodnou. Se závěry obsaženými v této odpovědi na podanou stížnost JUDr. M.P. nesouhlasila a podala dne 10. 3. 2010 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Krajský soud v Brně usnesením čj. 61UL 5/2010-9 určil Okresnímu soudu v Hodoníně, aby ve věci vedené pod sp. zn. 0P 30/2010 (dříve sp. zn. 0P 90/2007) nařídil jednání nejpozději na den 18. 6. 2010. První jednání ve věci návrhu paní A.S. ze dne 25. 3. 2009 se uskutečnilo dne 24. 5. 2010, další pak ve dnech 12. 7. 2010 a 9. 9. 2010. Následně byl usnesením ze dne 13. 9. 2010 soudem ustanoven znalec z oboru psychologie PhDr. J.M.. Z důvodu nemoci (a také vzhledem k nemoci osob podrobených znaleckému zkoumání) vrátil znalec spis soudu se znaleckým posudkem až dne 24. 2. 2011. Na místním šetření provedeném mnou pověřenými pracovnicemi Kanceláře veřejného ochránce práv dne 5. 5. 2011 v sídle Okresního soudu v Hodoníně (dále také "soud") předsedkyně soudu k účasti znalce v soudním řízení uvedla následující skutečnosti. Dne 9. 11. 2010 byl spis soudem zaslán znalci. Znalec měl stanovenou lhůtu k vyhotovení znaleckého posudku 30 dnů od doručení spisu. Dne 13. 12. 2010 soud zaslal znalci dotaz, v jakém stadiu je vyhotovení znaleckého posudku. Dopisem doručeným soudu dne 22. 12. 2010 se znalec omluvil, že ve stanoveném termínu nezpracoval znalecký posudek, neboť byl nemocen, a informoval soud, že k práci na posudku přistoupí po 1. 1. 2011. Soud povolil vypracování posudku ve lhůtě do 15. 2. 2011. Znalec zaslal spis soudu i se znaleckým posudkem dne 23. 2. 2011 s tím, že lhůtu nemohl dodržet vzhledem k nemoci osob podrobených znaleckému zkoumání. Dle vyjádření předsedkyně soudu je znalců v oboru dětské psychologie málo. Zpoždění s vyhotovením znaleckého posudku nepovažuje v tomto případě za závažné. Obecně k problematice vyhotovování znaleckých posudků předsedkyně soudu na místním šetření uvedla, že ona osobně ve svých věcech nejdříve kontaktuje telefonicky znalce pro ověření časových možností vyhotovit znalecký posudek a teprve poté jej ustanoví. K tomu poznamenala, že nemůže ovlivnit, jak postupují jiní soudci. Urgence nebo dotazy zasílá znalcům zpravidla vedoucí soudní kanceláře. Informační systém soudu (ISAS) v dosavadní podobě nemá funkci k upozornění soudce, že uplynula lhůta k vyhotovení znaleckého posudku. Vzhledem k množství spisů zpracovávaných soudci by se dle vyjádření předsedkyně soudu takový "lhůtník" jistě hodil. Jde-li o celkovou délku řízení, předsedkyně soudu při místním šetření vyjádřila svůj názor, že délku řízení ovlivňují paní Š. a paní S. svou procesní aktivitou. Pro potřeby šetření předsedkyně soudu předložila přehled úkonů v řízení od 9. 10. 2010, který dle jejího názoru dokládá, že k průtahům v řízení nedochází. V písemném vyjádření ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. Spr 888/2011, předsedkyně soudu uvedla, že za období od 12. 4. 2011 do současnosti (ke dni zpracování vyjádření) žádné průtahy v řízení neshledala. Po návštěvě pověřených pracovnic Kanceláře veřejného ochránce práv dne 5. 5. 2011 věc projednala osobně s předsedkyní senátu JUDr. R.B.. Dospěla k závěru, že tomuto spisu věnuje velkou pozornost i přes stav jejího senátu, ve kterém má velké množství neskončených věcí, a je vedena snahou ve věci rozhodnout. K jednotlivým úkonům soudu lze z vyjádření předsedkyně soudu uvést následující. Dne 9. 3. 2011 soud rozhodl o zastavení řízení o návrhu navrhovatelky na výkon rozhodnutí spočívající v uložení povinnosti paní A.S. na okamžité vydání nezletilé V. zpět do péče Bc. M. Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání, respektive takto soud podle obsahu podání posoudil, a proto byla věc dne 23. 5. 2011 předložena Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o opravném prostředku. Spis se vrátil soudu dne 8. 8. 2011 bez věcného vyřízení, neboť odvolací soud podání vyhodnotil toliko jako vyjádření ve věci. V mezidobí byly soudem činěny další nezbytné úkony týkající se jednak předložení věci Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí, a dále též rozhodnutí o přiznání odměny znalci a jejímu doručení a opakované doručení znaleckého posudku matce nezletilé. Dne 28. 3. 2011 soud rozhodl usnesením o styku paní Š. s nezletilou V. ve stanoveném rozsahu. Byly zaslány výzvy k vyjádření k podanému odvolání. Předsedkyně soudu zdůraznila žádost JUDr. P., která před předložením spisu odvolacího soudu zaslala dne 10. 5. 2011 soudu jednak vyjádření klientky k podanému odvolání, jednak žádost o urychlené nařízení jednání ve věci. Soudkyně po vrácení spisu dne 8. 8. 2011 z Krajského soudu v Brně dne 22. 8. 2011 nařídila jednání na 26. 9. 2011, když právě JUDr. P. požádala o odročení jednání z důvodu zaplacené dovolené. Jednání bylo přeloženo na 27. 10. 2011. Předsedkyně soudu dále zdůraznila, že JUDr. B. má jednací dny stanovené na úterý a čtvrtek, ale vedena snahou urychleně jednat ve starších věcech jednání v září 2011 nařídila mimo své stanovené jednací dny, a to v pondělí po dohodě s kolegy, že může v daný termín jednací síň využít, neboť s ohledem na počet neskončených věcí má nařízena jednání již do konce roku. Dle předsedkyně soudu je z uvedeného patrné, že ze strany soudu nedochází k průtahům v daném řízení. Předsedkyně soudu je přesvědčena, že největší zájem na skončení dané věci má samotná předsedkyně senátu JUDr. B. Před zpracováním této zprávy pověřená pracovnice Kanceláře veřejného ochránce práv telefonickou cestou dne 3. února 2012 ještě ověřovala aktuální stav řízení. Zjistila, že na jednání dne 27. 10. 2011 byl vyhlášen rozsudek ve věci, kterým byla nezletilá V. svěřena do pěstounské péče a kromě dalšího byl upraven styk s paní S. a paní Š. Proti rozsudku uplatnila odvolání matka nezletilé V., pěstounka, paní S. a také paní Š. Aktuálně je soudem zpracovávána předkládací zpráva. Během února 2012 by měl být spis předložen Krajskému soudu v Brně. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 10. 2011, čj. 0P 30/2010-628, poskytnutého JUDr. M.P. si dovoluji pro potřeby této zprávy citovat následující: "Soud na základě shora provedených důkazů dospěl k závěru, že svěření nezletilé V. do pěstounské péče navrhovatelky Bc. E.M. je namístě dané. Jak bylo zjištěno, nezletilá je v péči navrhovatelky od 7. dubna 2009 doposud, kdy si na navrhovatelku a její rodinu velmi zvykla, v rodině dobře prospívá a dělá pokroky." Z odůvodnění rozsudku rovněž plyne, že je nezletilá V. velmi citově fixovaná na dceru navrhovatelky. V této souvislosti bych chtěl současně připomenout, že ve stížnosti na průtahy v řízení ze dne 4. 2. 2010 paní A.S. upozorňovala na to, že délka soudního řízení za situace, kdy nezletilá již byla umístěna v předpěstounské péči, může mít, a pravděpodobně bude mít, na všechny zúčastněné negativní dopady. C - Právní hodnocení případu Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Nemohu se zabývat tím, jak obecné soudy všech stupňů rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[1] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. K obraně proti rozhodovací činnosti soudů slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud vyššího stupně. Z tohoto důvodu nejsem oprávněn prošetřovat postup při vlastním rozhodování o péči o nezletilou V. Do mojí působnosti však náleží orgány státní správy soudu,[2] jejichž postupy se při výkonu své agendy intenzivně zabývám.[3] V předmětném šetření se tudíž zaměřím na činnost orgánů státní správy Okresního soudu v Hodoníně. Dodávám jen, že při formulaci níže uvedených průběžných závěrů jsem se nemohl vyhnout posouzení případu v širším rámci, neboť zákon explicitně vyžaduje hodnocení postupu úřadů nejen v úzké dichotomii "zákonnost-nezákonnost", ale rovněž v obecnějších dimenzích, jako je např. soulad s právem (v objektivním i subjektivním slova smyslu tohoto obecného pojmu), principy dobré správy[4] či základními principy demokratického právního státu. Část C své průběžné zprávy jsem rozdělil do čtyř následujících kapitol. Učinil jsem tak zejména proto, abych předestřel svůj pohled na danou věc srozumitelným a přehledným způsobem. 1. Činnost orgánů státní správy soudu dle zákona o soudech a soudcích Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[5] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.[6] Úkoly předsedy okresního soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 127 zákona o soudech a soudcích. Předseda soudu mimo jiné dbá o to, aby v řízeních vedených u okresního soudu nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí vedených u okresního soudu provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti.[7] Zákon o soudech a soudcích umožňuje osobám obracet se se stížnostmi, které se týkají průtahů, nevhodného chování soudních osob či narušování důstojnosti před soudem, na orgány státní správy soudu. Zákon explicitně stanoví, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[8] Orgán státní správy soudu[9] je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[10] Stížnost na průtahy v řízení má být v zásadě vyřízena do jednoho měsíce ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudu. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Zákonnou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti. O tom, že stížnost nelze vyřídit ve stanovené lhůtě, musí být stěžovatel písemně vyrozuměn.[11] Vyrozumění se zasílají stěžovateli na adresu uvedenou ve stížnosti, popřípadě na jinou adresu, která je příslušnému orgánu státní správy soudů známa. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.[12] Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.[13] Dalším institutem směřujícím k zajištění plynulosti soudního řízení, resp. k odstranění stávajících průtahů, je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.[14] V této souvislosti musím uvést, že ačkoliv je právní úprava návrhu na určení lhůty upravena ve stejné části zákona o soudech a soudcích[15] jako stížnosti proti průtahům, jedná se o dva zcela odlišné mechanismy. Základní odlišnost - která má zásadní vliv i na stanovení působnosti ochránce - spočívá v tom, že na rozdíl od vyřizování stížností na průtahy v řízení ve smyslu ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích, které patří do působnosti předsedy soudu (tedy orgánu státní správy soudu), představuje rozhodování o návrhu na určení lhůty výkon nezávislé rozhodovací činnosti, kterou provádí soud nejblíže vyššího stupně. Nemohu proto nikterak posuzovat, jak o případném návrhu dotčené soudy věcně rozhodly (tj. zda návrhu vyhověly, či ho zamítly). V kompetenci předsedů soudů (a tím pádem i v působnosti ombudsmana) je však posouzení, zda soud, proti němuž jsou průtahy namítány, či soud, který o návrhu na určení lhůty rozhoduje, dodržel veškeré pořádkové lhůty, jež jsou stanoveny v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích (např. 5denní lhůta k postoupení návrhu nadřízenému soudu; provedení všech úkonů, které účastník navrhuje do 30 dnů od doručení návrhu; rozhodnutí o návrhu do 20 dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena). 2. Zásada plynulosti soudního řízení ve světle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva Stížnost na průtahy v řízení a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích[16] mají zajistit rychlý a efektivní výkon soudní moci, a to zejména s ohledem na skutečnost, že platné a účinné procesní předpisy (např. i občanský soudní řád)[17] zásadně nestanoví pevné lhůty, v rámci kterých by měly soudy rozhodovat napadlé věci.[18] Absence závazných lhůt by měla přispět k pečlivému posouzení každého jednotlivého případu. Nikdy by však neměla být na úkor práv účastníků řízení či jít k tíži jednotlivce, jelikož podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[19] má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Citované pravidlo je zopakováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Průtahy v soudních řízeních jsou však dlouhodobým "nešvarem" české justice, ke kterým se několikrát kriticky vyslovily i respektované soudní autority, jakými jsou Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP"). Ústavní soud uvedl, že: "ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení."[20] I když se citovaný nález vztahuje k činnosti správních úřadů, lze ho s ohledem na smysl a účel čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vztáhnout na jakýkoliv výkon veřejné moci (tedy i výkon moci soudní). V rozhodnutí I. ÚS 600/03 pak Ústavní soud konstatoval, že: "pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce), či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost."[21] V dané souvislosti považuji za vhodné připomenout i znění ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"):[22] "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu." Stěžejním smyslem požadavku "přiměřené lhůty" (angl. a reasonable time, fr. un délai raisonnable) podle citovaného článku Úmluvy je, aby byl učiněn konec právní nejistotě, v níž se konkrétní osoba nachází.[23] Za zcela zásadní pak veřejný ochránce práv považuje přístup ESLP ke zkoumání dodržovaní plynulosti řízení a respektování požadavku přiměřené lhůty. V této souvislosti ESLP zvažuje na straně jedné zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci, na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti.[24] Z toho mimo jiné vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázka přiměřenosti délky řízení je ESLP tradičně zkoumána ve světle konkrétních okolností daného případu charakterizujících složitost věci, chování stěžovatele a státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele.[25] ESLP v prvé řadě vychází z premisy, že státům Úmluvy přísluší organizovat své právní systémy takovým způsobem, aby jejich soudy mohly garantovat právo každého na konečné rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně soudu, nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení. Z tohoto úhlu pohledu průtahy posuzuje i Evropský soud pro lidská práva, který rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení.[26] Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty.[27] ESLP se vždy snaží o globální pohled na řízení, a proto mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená.[28] Na druhou stranu ale skutečnost, že v řízení jsou pouze malá období nečinnosti (soud víceméně "stále něco koná", jinými slovy se neobjevují dlouhá období nečinnosti), ještě nutně neznamená, že délka řízení je přiměřená, zejména tehdy, jestliže se jednotlivé drobné průtahy hromadí. Co je v této souvislosti podstatné, je skutečnost, že ESLP vůbec nepřihlíží k takovým objektivním okolnostem, jako je zatíženost konkrétního soudce, špatné personální a technické vybavení soudů či špatná legislativa. Popsaný přístup je projevem odpovědnosti státu jako celku za plnění svých mezinárodněprávních závazků vyplývajících z Úmluvy, ale také odpovědnosti státní moci vůči jednotlivci, jehož práva se stát zavázal zaručit. Pokud je často zmiňována přetíženost soudů, ESLP netoleruje zejména obecný stav přetíženosti soudního systému, který není nijak řešen.[29] V neposlední řadě je důležité zmínit, že soudy mají projevovat v řízeních požadovaný stupeň péče s ohledem na význam, který má dané řízení pro účastníka řízení. Mezi řízení, která mají zvláštní nebo mimořádný význam pro účastníky, ESLP řadí i řízení opatrovnická, ve kterých může mít plynutí času nezvratné důsledky pro soukromý či rodinný život.[30] 3. Průtahy v opatrovnickém řízení Potřeba rychlého rozhodování ve věcech péče o nezletilé je znásobena především dopadem na zájmy a blaho nezletilého dítěte. Čas v případě vývoje dítěte hraje obrovskou roli. Zejména pak při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Každý měsíc, který dítě stráví v ústavu nebo u osoby, která nakonec nemusí být onou osobou, do jejíž péče bude dítě rozhodnutím soudu svěřeno, může mít z hlediska jeho dalšího vývoje velmi neblahý dopad, zejména v oblasti utváření citových vazeb. Dítěti běží čas mnohem rychleji než dospělému a pozdní rozhodnutí může mít pro jeho další život a také pro další členy širší rodiny závažné negativní (a bohužel zpravidla také nezvratné) důsledky. Proto by soudy měly projevovat v takových řízeních skutečně zvýšený zájem především z hlediska časového s ohledem na význam, který má toto řízení v prvé řadě pro dítě a také pro další účastníky řízení. Rovněž "Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodování obecných soudů ve věcech výchovy nezletilých vyžaduje zvýšené nároky na rychlost řízení, jehož účelem má být především co nejvčasnější stabilizace výchovných poměrů ve vztahu k nezletilému dítěti. V opačném případě hrozí v rovině fakticity riziko vytvoření jistého ,začarovaného kruhu', kdy plynutím času, v němž dítě setrvává mimo prostředí biologické (příbuzenské) rodiny, dochází k vytváření nového životního prostoru dítěte, čímž se následně komplikují opatření vedoucí k ochraně rodinného života biologické rodiny".[31] Na základě všech shora uvedených skutečností a po důkladném posouzení věci jsem dospěl k závěru, že v předmětné věci mohly být úkony soudu koncentrovanější a účelnější, což by ve výsledku vedlo k vydání rozhodnutí ve věci dříve než dne 27. 10. 2011. Celkovou délku řízení, dle mého názoru, nelze považovat za přiměřenou. K tomu podávám následující zdůvodnění rozčleněné do dvou časových období dle spisových značek soudního řízení. Zásadní kritiky délky řízení se ujal sám Krajský soud v Brně při rozhodování o návrhu na určení lhůty. Stěžejní závěry z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2010, čj. 61UL 5/2010-9, si dovoluji na tomto místě ještě připomenout: "Lze se důvodně domnívat, že jednání o návrhu navrhovatelky na svěření nezletilé do její výchovy mohlo být nařízeno již před více než půl rokem, nebýt nesprávného rozhodnutí o přenesení příslušnosti na jiný soud. I poté, co se spis vrátil počátkem t. r. Okresnímu soudu v Hodoníně, mohlo být jednání nařízeno souběžně s vydáním rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Nejpozději mohlo být jednání nařízeno po podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, což potvrdila i příslušná soudkyně ve vyjádření ze dne 11. 3. 2010, a k čemuž ostatně přímo vybízí ustanovení § 174a odst. 3 zákona. Kromě toho, že možnosti vyhovět návrhu na určení lhůty způsobem upraveným ve zmíněném ustanovení okresní soud nevyužil, je s podivem také to, že spis krajskému soudu nepředložil i s odvoláním do usnesení o návrhu na vydání předběžného opatření, kterážto záležitost má přednostní povahu, a rozhodování o ní je limitováno krátkými lhůtami (ustanovení § 75c odst. 2, § 218b o. s. ř.). Krajský soud tedy především kvůli dosavadnímu nekoncentrovanému a neefektivnímu postupu okresního soudu a také kvůli významu předmětu řízení (nejen pro navrhovatelku) naznal, že návrh na určení lhůty má svou opodstatněnost, když i navrhovaný procesní úkon je právě tím úkonem, jehož provedení je třeba pro další plynulý průběh řízení. Nutno ovšem poznamenat, že (ve světle výsledků rozhodovací činnosti soudů) na délku dosavadního řízení měla negativní vliv i navrhovatelka uplatněním neúspěšných (a tudíž zbytečných) návrhů na předběžná opatření a opravných prostředků." 3.1 Průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 0P 90/2007 K průtahům v řízení nepochybně došlo vlivem nesprávného rozhodnutí soudu o přenesení příslušnosti na jiný soud. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. listopadu 2009, čj. 60Nc 311/2009-8, jednoznačně plyne, že soud nepostupoval v souladu se závěry konstantní soudní praxe (viz rozhodnutí NS ČSR sp. zn. Cpj 228/81 a dále sp. zn. Cpj 159/73), dle níž postoupení věci péče soudu o nezletilé jinému soudu dle ustanovení § 177 odst. 2 občanského soudního řádu je namístě, jestliže se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, a za současné další podmínky, že je to v zájmu nezletilého. Ve světle názoru odvolacího soudu je nutné posuzovat účelnost postupu soudu, a to jednak z hlediska plynutí času, který je ve věcech péče soudu o nezletilé tolik významný, a také z hlediska posuzování odbornosti, zahrnující kromě jiného respektování rozhodnutí o věcech judikaturního významu v oblasti práva, jež je konkrétnímu soudci rozvrhem práce přidělena. Dovoluji si proto současně položit otázku, zda takový nesprávný (v rozporu s konstantní soudní praxí viz výše) procesní postup soudu neohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů (viz ustanovení § 80, § 82,[32] § 128 zákona o soudech a soudcích) a zda si nezaslouží náležitou pozornost ze strany kárného navrhovatele. Aniž bych chtěl být příliš tvrdý, nemohu opomenout, že kárnou odpovědnost soudce, byť v souvislosti s respektováním soudních rozhodnutí ve věcech kompetenčních sporů, zmínil také Ústavní soud v nálezu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1743/10 (dostupný na www.nalus.usoud.cz). Nesprávné právní posouzení souvisí s utvářením právního názoru soudce zejména v souvislosti s hmotněprávní stránkou rozhodovací činnosti, může se však vztahovat také k procesněprávní stránce postupu soudu. Volnost soudce při utváření právního názoru je přitom projevem ústavně garantované soudcovské nezávislosti.[33] Nesprávné právní posouzení určité otázky nebo provedení nesprávného výkladu právní normy sice představuje závažnou vadu řízení a rozhodnutí, které může vést k jejímu zrušení, zásadně však nezpůsobuje vznik kárné odpovědnosti soudce.[34] Z rozhodovací praxe kárného senátu Nejvyššího správního soudu[35] jednoznačně plyne, že se soudce dopustí kárného provinění podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud nerespektuje závazný právní názor odvolacího soudu, neboť tím zaviněně poruší povinnosti soudce a ohrozí důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. V daném případě soud respektoval právní názor odvolacího soudu. Odvolací soud však zcela jasně poukázal na konstantní soudní praxi, která měla být soudu známa, pokud zvažoval přenesení své příslušnosti. Domnívám se, že je jen otázkou času, kdy se rozvine judikatura kárného senátu Nejvyššího správního soudu k odborné způsobilosti soudců. Zvláště v případě věcí péče soudu o nezletilé je, dle mého názoru, nutné, aby soud postupoval procesně velmi obezřetně a vyvaroval se procesních chyb. Procesní pochybení soudu spočívající v nesprávném rozhodnutí o přenesení příslušnosti na jiný soud v dané věci představovalo podstatnou časovou ztrátu v řízení od 25. 8. 2009 (rozhodnutí soudu o přenesení své příslušnosti) do 21. 1. 2010 (věci byla přidělena spisová značka 0P 30/2010), která je plně přičitatelná soudu. 3.2 Průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 0P 30/2010 Z předmětného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2010, čj. 61UL 5/2010-9, lze jmenovat hned trojí nesprávný postup soudu, který se ve výsledku nepříznivě projevil v délce řízení. K nesprávnému rozhodnutí soudu o přenesení příslušnosti na jiný soud jsem se vyjádřil výše. Za druhé pak je třeba poukázat na nerespektování lhůt při rozhodování o předběžném opatření a za třetí na nevyhovění návrhu na určení lhůty, jak vybízí ustanovení § 174a odst. 3[36] zákona o soudech a soudcích. Při místním šetření se předsedkyně soudu vyjádřila v tom smyslu, že usnesení o zamítnutí návrhu na předběžné opatření bylo napadeno odvoláním a spis byl postoupen odvolacímu soudu. V této situaci předsedkyně soudu nepovažuje za účelné nařizovat jednání, neboť nelze předvídat, kdy odvolací soud rozhodne a spis se soudu vrátí. Ve shodě s vyjádřeným názorem Krajského soudu v Brně mám však za to, že jednání mohlo být nařízeno souběžně s vydáním rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Dle ustanovení § 218b občanského soudního řádu lze přece předpokládat, že spis se z odvolacího soudu vrátí v krátkém čase. Pokud vlastní zkušenosti soudu svědčí o delší časové potřebě odvolacího soudu k rozhodnutí, pak by bylo vhodné uvažovat o zhotovení kopie spisu pro účely (již) nařízeného jednání soudu. Pozastavit se rovněž musím u dalšího vývoje soudního řízení od září 2010, neboť nemohu opomenout poměrně časově významný úsek, který patřil znaleckému zkoumání. Zatímco předsedkyně soudu nepovažuje překročení lhůty za závažný problém, z mého pohledu je třeba vůči znalcům obecně i v každém jednotlivém případě postupovat důsledně. V případě překročení lhůty znalcem do 10 dnů jistě nejde o závažný exces. Dle mojí představy by však mělo být pravidlem, že soud před ustanovením konkrétního znalce využije postupu zakotveného v ustanovení § 12[37] vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (soud ověří reálné časové možnosti znalce). Dovoluji si také podotknout, že, dle mého názoru, měl soud trvat na zpracování znaleckého posudku nejpozději ve lhůtě měsíční, tj. při informaci znalce, že k práci přistoupí po 1. 1. 2011, nejpozději do 31. 1. 2011. Doporučující zobecňující opatření adresovaná předsedkyni soudu jako orgánu státní správy soudu uvádím v části C4. této zprávy. Z dalšího přehledu soudního řízení po doručení znaleckého posudku, tj. ode dne 23. 2. 2011, je sice zřejmé, že byly ve věci činěny úkony soudem. Dle mého náhledu na věc však vesměs šlo o úkony bez zásadního významu k rychlému skončení věci. Usnesení soudu ze dne 9. 3. 2011 o zastavení řízení o návrhu na výkon rozhodnutí stejně jako usnesení soudu ze dne 28. 3. 2011 o styku nezletilé V. s paní Š. nelze považovat za konečná rozhodnutí soudu ve věci péče o nezletilou V. Soudkyně (soud) je "pánem procesu" a měla by náležitě zvažovat, jaké úkony budou pro věc s ohledem na neúprosný běh času přínosné, a jaké naopak i s ohledem na dosavadní procesní aktivitu účastníků řízení mohou být kvůli plynutí času rizikové. Domnívám se, že v tomto smyslu mělo být prvořadým zájmem soudu (soudkyně) se znalostí obsahu znaleckého posudku nařídit jednání ve věci, v rámci kterého by ostatně mohlo být souběžně rozhodnuto také o zastavení řízení (o návrhu navrhovatelky na výkon rozhodnutí spočívající v uložení povinnosti paní A.S. na okamžité vydání nezletilé V. zpět do péče Bc. E.M.) o svěření nezletilé V. do péče s určením rozsahu styku paní Š. s nezletilou V. apod. Místo, aby bylo po doručení znaleckého posudku neprodleně nařízeno jednání ve věci, soud vydal rozhodnutí, která konečné rozhodnutí ještě více oddálila. Na mysli mám zejména zmíněné usnesení soudu ze dne 9. 3. 2011 o zastavení řízení o návrhu na výkon rozhodnutí, které vedlo jen k prodloužení řízení vlivem bezúčelného předložení spisu Krajskému soudu v Brně. Dle mého názoru, který se může zdát být velmi přísným, toto prodloužení je třeba přičíst k tíži soudu. Jednání soudu se nakonec uskutečnilo dne 27. 10. 2011. Dle žádosti právní zástupkyně JUDr. M.P. došlo k měsíční prodlevě ve vztahu k nařízení jednání. Tuto prodlevu nelze přičítat soudu. V posledním sledu událostí si upřímně cením přístupu soudkyně, že dokonce nařídila jednání mimo své stanovené jednací dny. Rovněž jsem vzal na vědomí informaci předsedkyně soudu, že soudkyně má ve svém senátu velké množství neskončených věcí a přes stav svého senátu je vedena snahou ve věci rozhodnout. Dovoluji si však současně podotknout, že bez uvedení konkrétního číselného vyjádření množství neskončených věcí si stěží mohu učinit představu o pracovní vytíženosti soudkyně. Vysoký nápad věcí se řadí mezi objektivní důvody průtahů v řízení a může být jedním z exkulpačních důvodů při posuzování kárné odpovědnosti soudkyně. Dovoluji si však opakovaně připomenout slova Ústavního soudu, že: "pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce), či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí..."[38] Při posouzení případu v souhrnu všech výše uvedených skutečností nemohu délku soudního řízení (zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o věc péče soudu o nezletilé) ve výsledku hodnotit pozitivně, ba právě naopak. Dosavadní délka řízení počítaná ode dne podání návrhu paní A.S. na svěření nezletilé V. do její péče, tj. ode dne 30. 3. 2009, do vydání rozhodnutí dne 27. 10. 2011, není, dle mého názoru, přiměřená. Dle dosavadních poznatků šetření nejsem proto přesvědčen o tom, že by soud, a to i s přihlédnutím k počátečnímu vývoji (nesprávné přenesení příslušnosti na jiný soud) postupoval dostatečně rychle. Aniž bych chtěl jen kritizovat postup soudu, považuji za důležité poukázat také na nadměrnou procesní aktivitu samotných účastníků řízení. Účastníkům řízení však nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jim k ochraně práv poskytuje vnitrostátní právní řád. Obecně dále platí, že soud (a v konečném výsledku stát) nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly.[39] V posuzovaném případě si však dovoluji připomenout, že procesní aktivita účastníků řízení mohla být "mírněna" vhodným procesním postupem soudu. Jak jsem již uvedl výše, ukázkovým příkladem je zejména usnesení soudu o zastavení řízení ze dne 9. 3. 2011. 4. Průběžné hodnocení postupu předsedkyně Okresního soudu v Hodoníně Jde-li o vyřízení stížnosti na průtahy v řízení evidovaném pod sp. zn. St 4/2010, dle mého názoru, předsedkyně soudu nepřistupovala k věci s dostatečným vědomím časové zodpovědnosti soudu při rozhodování péče o nezletilé, tj. zejména s ohledem na význam předmětu řízení. Předsedkyně soudu v odpovědi na podanou stížnost sice popsala časový sled událostí v soudním řízení, ale současně důsledně nezohlednila časový úsek spojený s přenesením příslušnosti na jiný soud a nedala ve výsledku za pravdu stěžovatelce, která ve stížnosti zejména namítala, že nebylo dosud nařízeno jednání ve věci. Stížnost předsedkyně soudu sice vyřídila rychle, dle mého pohledu na věc však při výsledném zhodnocení skutkových zjištění ze soudního spisu nepřikládala potřebnou důležitost konkrétním úkonům soudu z hlediska jejich účelnosti. Od orgánů státní správy soudů obecně očekávám, že při vyřizování stížnosti na průtahy posoudí, zda všechny úkony soudu mířily k včasnému vydání rozhodnutí. Pokud soud činí úkony pouze formálně nebo neefektivně a překračuje zákonné lhůty či lhůty přiměřené složitosti věci, je možné tento postup hodnotit jako zásah do práva jednotlivce na projednání věci v přiměřené lhůtě.[40] Pokud by předsedkyně soudu přistupovala k vyřízení stížnosti na průtahy v řízení důsledně, zjistila by, obdobně jako následně Krajský soud v Brně, že vlivem nesprávného rozhodnutí o přenesení příslušnosti na jiný soud již došlo k průtahům v řízení. Stejně tak mohla zjistit, že dosud nebylo ve věci nařízeno jednání, a v tomto smyslu mohla (a měla) v rámci dohledové činnosti ovlivnit další průběh soudního řízení, zejména pak osobně přispět k tomu, aby soudkyně jednání co nejdříve nařídila. Přístup předsedkyně soudu je tak, z mého pohledu, jedním příkladem z mnoha, proč stížnost na průtahy v řízení nebyla postupem času v rozhodování Evropského soudu pro lidská práva považována za účinný nástroj k řešení průtahů v řízení. Průtahy v řízení spočívající zejména v nedostatku nařízení jednání ve věci "byly odstraněny" návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu a následným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2010, čj. 61UL 5/2010-9. Na druhou stranu je třeba zopakovat, že podání návrhu na určení lhůty mohla předsedkyně soudu předejít. Po podání návrhu na určení lhůty mohla sama soudkyně řízení urychlit, pokud by návrhu vyhověla a jednání nařídila. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně považuji za velmi výstižné a současně inspirativní pro možné konání orgánů státní správy soudů, např. i při hledání témat na pracovní porady soudců nebo pro jejich další odborné vzdělávání. Protože ze všech dosud nashromážděných podkladů (s výjimkou názoru předsedkyně soudu k rozhodování soudu o návrhu na vydání předběžného opatření paralelně s nařízením jednání) jsem nezaznamenal, zda sama soudkyně přijala za svá poučení plynoucí z uvedeného rozhodnutí a zda tato poučení byla rovněž předmětem společné diskuse s předsedkyní soudu, prosím ještě o dodatečné vyjádření. V této souvislosti nemohu opomenout dále požádat o obecné informace, jak často a jakým způsobem je předsedkyní soudu sledováno dodržování lhůt, které se vážou k institutu návrhu na určení lhůty a institutu předběžného opatření. Jde-li o účast znalců v soudním řízení, dovoluji si předsedkyni soudu předložit obecné doporučení, aby své kolegy soudce vedla k takové praxi, aby vždy využili postupu zakotveného v ustanovení § 12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, třeba i neformální (např. e-mailovou či telefonickou) cestou. Nemyslím si, že by předsedkyně soudu nemohla konání soudců v tomto směru ovlivnit. Naopak, má-li dbát jako orgán státní správy soudu na to, aby v řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, pak se od ní očekává, že bude aktivně přispívat k zamezení negativních jevů ovlivňujících nepříznivě délku soudního řízení. Stejně tak bych byl rád, pokud by předsedkyně soudu cíleně sbírala informace o problémovém jednání znalců a tyto předávala příslušným předsedům krajských soudů či ministrovi spravedlnosti, případně aby k podávání podnětů vedla samotné soudce. Nemá-li být zákonné lpění na přiměřené délce řízení jen v rovině teoretické a idealistické, je třeba přistupovat aktivně ke všem negativním projevům a příčinám, které soudní řízení provází. V tomto duchu je, dle mého názoru, třeba obecně apelovat na soudce a rovněž na orgány státní správy soudů, aby kromě jiného dbali na důsledné dodržování termínů ze strany znalců a ukládanými opatřeními je v tomto směru "vychovávali". To v praxi znamená vždy důsledně zvážit uložení pořádkové pokuty nebo případné snížení odměny znalci (tato opatření, o kterých rozhoduje soud, nejsem oprávněn šetřit) a rovněž je nutné vždy důsledně zvážit postup vůči znalci prostřednictvím opatření realizovatelných výkonem státní správy soudů na úseku znalců, tj. informovat o problémovém jednání znalce příslušného předsedu krajského soudu (viz správní trestání znalců upravené v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, dříve jen výstraha, odvolání a vyškrtnutí znalce ze seznamu znalců). D - Závěr V šetřeném případě jsem dospěl k následujícím závěrům: I. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. 0P 30/2010 (dříve sp. zn. 0P 90/2007) u Okresního soudu v Hodoníně nebylo rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě, jak předpokládá ústavněprávní pořádek (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a mezinárodněprávní závazky České republiky (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). II. Stížnost na průtahy v řízení ze dne 4. února 2010 měla být předsedkyní soudu uznána důvodnou; proto, dle mého názoru, nebyla odpovědí předsedkyně soudu pod sp. zn. St 4/2010 vyřízena v souladu s ustanovením § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích. Předsedkyně soudu důsledně nezohlednila, že jde o věc péče soudu o nezletilé. Tato skutečnost sama o sobě klade zvýšené požadavky na rychlost soudního rozhodování. III. Předsedkyně soudu jako orgán státní správy soudu nevěnovala dostatečnou míru pozornosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2010, čj. 61UL 5/2010-9 (požadavek dodatečných informací, viz část C4. zprávy). IV. Předsedkyně soudu jako orgán státní správy soudu je povinna sledovat využívání postupu zakotveného v ustanovení § 12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. V. Dovoluji si očekávat aktivní přístup předsedkyně soudu v provádění dohledu nad dalším průběhem předmětného soudního řízení. Aktuálně bych chtěl především apelovat na zajištění urychleného předložení spisu Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o podaných odvoláních. Uvědomuji si, že převážná většina vyslovených závěrů může změnit postup orgánu státní správy soudu pouze do budoucna. Jejich formulování jsem ale považoval za svou povinnost především proto, že komplexní a nezávislé posouzení případu se od instituce typu veřejného ochránce práv očekává. Zákon o veřejném ochránci práv stanoví, že zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Po předsedkyni Okresního soudu v Hodoníně požaduji vyjádření ke zprávě o šetření ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv. Zprávu obdrží právní zástupkyně paní A.S. JUDr. M.P. Dodávám ještě, že průběžná zpráva shrnuje dosavadní poznatky ze šetření, které budou po vyjádření předsedkyně soudu podkladem pro závěrečné stanovisko. Přijme-li předsedkyně soudu již na podkladě průběžné zprávy o šetření taková opatření k nápravě, která shledám dostatečná, pak šetření ukončím dle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv, aniž bych vydával závěrečné stanovisko. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Viz Hlava čtvrtá Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). [2] Ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů. [3] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [4] K principům dobré správy blíže http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [5] Ustanovení § 118 zákona o soudech a soudcích. [6] Ustanovení § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [7] Ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [8] Ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [9] Ustanovení § 171 zákona o soudech a soudcích: Předseda okresního soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je stížnost na průtahy, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení místopředsedou soudu, předsedy senátu, soudci, přísedícími, vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky, soudními vykonavateli a jinými zaměstnanci působícími u okresního soudu. [10] Ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích. [11] Ustanovení § 173 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [12] Ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [13] Zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti při výkonu funkce nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu. [14] Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl do zákona o soudech a soudcích vložen novelou zákona č. 192/2003 Sb. (účinnost od 1. července 2004) v reakci na opakovanou kritiku ČR znějící ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval možnosti nápravy soudních průtahů dlouhodobě za nedostatečné. [15] Viz Část první, Hlava III, Díl 6 zákona o soudech a soudcích. [16] Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl do zákona o soudech a soudcích vložen novelou zákona č. 192/2003 Sb. (účinnost od 1. července 2004) v reakci na opakovanou kritiku ČR znějící ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval možnosti nápravy soudních průtahů dlouhodobě za nedostatečné. [17] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. [18] V daném kontextu lze odkázat i na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. [19] Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. [20] Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 696/02. Viz www.nalus.usoud.cz. [21] Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03. Viz www.nalus.usoud.cz. [22] Publikována jako sdělení MZV č. 209/1992 Sb. [23] Více k výkladu pojmu "přiměřená lhůta" Čapek, J. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. 2. vyd. Praha: Orac, str. 275 - 278. [24] Viz rozsudek ESLP Debbasch proti Francii ze dne 3. prosince 2002 (bod 43). Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na www.echr.coe.int. [25] Viz rozsudek ESLP Philis proti Řecku ze dne 27. července 1997 (bod 35). [26] Například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko). [27] Viz např. rozsudek ESLP Gergouil proti Francii ze dne 19. března 2000 (bod 19). [28] K tomu např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti stížnosti Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002. [29] Viz rozsudek ESLP Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku ze dne 13. července 1983 (bod 27-32). [30] Viz rozsudek ESLP Voleský proti České republice ze dne 29. června 2004 (bod 106). [31] Podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 568/06. [32] Ustanovení § 82 odst. 1: Soudce nese odpovědnost za svou odbornou úroveň při výkonu soudcovské funkce. [33] Viz čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. [34] Viz závěry ochránce ve zprávě sp. zn. 1312/2011/VOP/PN. [35] Viz např. rozhodnutí ze dne 10. 5. 2011, čj. 13Kss 11/2010-51. [36] "Soud, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení, postoupí do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrh na určení lhůty se svým vyjádřením soudu příslušnému o návrhu rozhodnout; o svém postupu soud navrhovatele informuje. To neplatí, pokud soud provede do 30 dnů ode dne doručení návrhu všechny procesní úkony, u nichž podle navrhovatele dochází k prodlení; v takovém případě se k návrhu dále nepřihlíží, ledaže navrhovatel výslovně ve lhůtě 3 dnů ode dne, kdy se o provedení úkonů dozví, prohlásí, že na návrhu trvá." [37] "(1) Při vyžádání znaleckého (tlumočnického) úkonu uloží státní orgán v mezích stanovených zákonem znalci (tlumočníku) lhůtu, ve které má být úkon proveden; před stanovením lhůty je podle okolností nutno se znalcem (tlumočníkem) projednat, zda může v zamýšlené lhůtě úkon provést. (2) V naléhavých případech může státní orgán žádat spěšné provedení znaleckého (tlumočnického) úkonu; v tomto případě se uvede v opatření, kterým je znalec ustanoven, výslovně, že je žádáno spěšné provedení úkonu, a stanoví se lhůta k jeho provedení." [38] Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03. Viz www.nalus.usoud.cz. [39] Zde mutatis mutandi aplikuji závěry ESLP vyjádřené v rozsudcích Patta proti České republice ze dne 18. dubna 2006 (bod 69), rozsudek Herbst a ostatní proti České republice ze dne 12. dubna 2005 (bod 26), Dostál Vladimír proti České republice ze dne 25. května 2004 (bod 220). [40] Zde odkazuji na své závěry uvedené ve zprávě sp. zn. 5603/2010/VOP/TČN dostupné na www.ochrance.cz.