Právní věty

Text dokumentu

Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský V Brně dne 19. října 2011 Sp. zn.: 3409/2011/VOP/IFH Vážený pane doktore, obdržel jsem Váš podnět ze dne 22. 6. 2011, jímž se na mě obracíte se žádostí o prošetření způsobu, jakým JUDr. Tomáš Vejnar, místopředseda Městského soudu v Praze (dále jen "místopředseda městského soudu"), vyřídil Vaši stížnost na chování samosoudce JUDr. V. na soudním jednání konaném dne 27. 7. 2010 ve věci řízení sp. zn.: 34 C 38/2009. Předmětného soudního jednání jste se zúčastnil jako veřejnost. Na základě Vašeho podnětu jsem v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), zahájil šetření a dospěl k níže popsaným závěrům. Při posuzování odpovědi místopředsedy městského soudu jsem se zaměřil na to, zda byla Vaše stížnost vyřízena: 1) včas, 2) řádně. Ad 1) Ustanovením § 173 odst. 1 dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), je lhůta pro vyřízení stížnosti na nevhodné chování soudních osob či narušování důstojnosti před soudem stanovena do dvou měsíců ode dne doručení stížnosti orgánu státní správy soudů příslušnému k jejímu vyřízení. Dle podacího razítka obdržel Městský soud v Praze Vaši stížnost dne 31. 8. 2010. Odpověď místopředsedy městského soudu (Spr 3103/2010) je datována dne 16. 3. 2011, byla tedy vyhotovena po více než 6 měsících od podání stížnosti. Při vyřizování stížnosti nenastala ani situace, na kterou pamatuje ustanovení § 173 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.[1] Konstatuji proto, že Vaši stížnost nevyřídil místopředseda městského soudu ve stanovené lhůtě, tedy včas. Zákon o veřejném ochránci práv mi umožňuje působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí státní správy, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo jsou-li tyto instituce nečinné. Ačkoliv byl orgán státní správy městského soudu při vyřizování Vaší stížnosti nečinný, k nápravě došlo již odpovědí ze dne 16. 3. 2011, tedy dříve, než jste se na mě svým podnětem obrátil. V posledním odstavci svého dopisu místopředseda městského soudu přiznává svou vinu na nedodržení stanovené lhůty pro vyřízení stížnosti, za což se Vám také omluvil. Jelikož se nejedná o systémové pochybení, ale nahodilé selhání lidského faktoru, považuji zaslání odpovědi na Vaši stížnost a připojenou omluvu za dostatečné opatření k nápravě. Ad 2) Předmětem Vaší stížnosti je postup samosoudce JUDr. V. Konkrétně namítáte: a) přítomnost asistenta soudce v jednací síni před vyvolání věci, b) skutečnost, že soudce chtěl, abyste se mu představil a sdělil, zda jste navržen v předmětném soudním řízení jako svědek. Ad 2a. Za nepřípustné považujete přítomnost asistenta soudce v jednací síni před zahájením jednání. Dle Vašeho názoru byl asistent soudce jednání přítomen jako veřejnost. Ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), nepřipouští, aby se kromě soudních osob někdo další zdržoval v jednací síni před vyvoláním věci. Místopředseda městského soudu ve své odpovědi ze dne 16. 3. 2011 uvedl, že asistent soudce je "soudní osobou" ve smyslu ustanovení § 11 vyhlášky a není důvod, pro který by jeho přítomnost v jednací síni před zahájením jednání měla být shledána nepřípustnou. Jednoznačnou definici pojmu "soudní osoba" ve vyhlášce ani v celém českém právním řádu nenalezneme. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pojmem "soudní osoba" na rozdíl od zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nedisponuje. O "soudních osobách" hovoří v ustanovení § 164 a ustanovení § 174 zákon o soudech a soudcích. Tato ustanovení však nekonkretizují, o jaké osoby se jedná. K upřesnění pojmu "soudní osoba" proto dopomohou ustanovení § 167 písm. a), ustanovení § 168, ustanovení § 169, ustanovení § 170 písm. a) a c) a ustanovení § 171 zákona o soudech a soudcích, která zakotvují pravomoc orgánů státní správy soudu při vyřizování stížností. Dovoluji si na tomto místě citovat a pro výklad pojmu "soudní osoba" využít ustanovení § 170 písm. a) zákona o soudech a soudcích: "Předseda krajského soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je stížnost na průtahy v řízení nebo na nevhodné chování anebo narušování důstojnosti řízení místopředsedou soudu, předsedy senátu, soudci, přísedícími, vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky a jinými zaměstnanci působícími u krajského soudu." Ustanovení § 170 písm. a) zákona o soudech a soudcích tedy uvádí konkrétní osoby z řad pracovníků krajského soudu, jejichž chováním se při vyřizování stížností může předseda krajského soudu zabývat. Z ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že pouze soudní osoby jsou způsobilé dopustit se takového jednání, které může být předmětem stížnosti na nevhodného chování. Výkladem od obecného ke konkrétnímu proto dovozuji, že v ustanovení § 170 písm. a), ale také pod písm. c) a v ustanoveních § 167 písm. a), § 168, § 169, § 171 zákona o soudech a soudcích nalézáme výčet "soudních osob", který nelze zúžit pouze na předsedu senátu, soudce či zapisovatele. Z výše zmíněných ustanovení hovoří explicitně o asistentovi soudce pouze ustanovení § 168 zákona o soudech a soudcích.[2] Dle ustanovení § 36a odst. 1 zákona o soudech a soudcích však vzniká asistentu soudce jmenováním pracovní poměr. Je-li asistent soudce u příslušného soudu, tedy i krajského soudu, v pracovním poměru, je zaměstnancem soudu. Je nezpochybnitelné, že náplní své práce se asistent soudce podílí na rozhodovací pravomoci soudu více než např. zapisovatelka či pracovnice úklidu a údržby soudní budovy. K dokreslení postavení asistenta soudce poslouží odst. 5 ustanovení § 36a zákona o soudech a soudcích, dle kterého je asistent soudce oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky. Na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků. Vyšší soudní úředník je v ustanovení § 170 písm. a) mezi jinými soudními osobami krajského soudu jednoznačně uveden. Shrnu-li výše popsanou argumentaci, tak asistenta soudce lze považovat za soudní osobu a jeho přítomnost v soudní síni před vyvoláním věci je proto přípustná, a nenarušuje tudíž důstojnost soudního jednání. Souhlasím tedy s místopředsedou městského soudu, že v tomto bodě je Vaše stížnost nedůvodná. Lze pochybovat o tom, jak je asistent soudce označen v protokolu o jednání, neboť zcela jistě nejde o běžného zástupce veřejnosti. Způsob protokolace je nicméně výkonem nezávislého soudnictví, proto mně (a ani místopředsedovi soudu) nepřísluší, abych jej hodnotil. Proti způsobu protokolace (i jeho obsahu), tedy i označení asistenta soudce v protokolu, je možné podat opravný prostředek. Jsem však přesvědčen, že by tento specifický "důvod" v řízení o opravném prostředku neobstál (s odkazem na zákaz přepjatého formalismu). Ad 2b. Ve své stížnosti k předsedovi městského soudu poukazujete na jednání soudce JUDr. V., který chtěl, abyste se mu představil a sdělil, zda jste navržen v předmětném soudním řízení jako svědek a tyto skutečnosti pak nadiktoval do protokolu. Argumentuje změnou právní úpravy, kdy byla s účinností od 1. 1. 2001 z ustanovení § 117 odst. 1 občanského soudního řádu vypuštěna nepřípustnost přítomnosti nevyslechnutých svědků v jednací síni, a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn.: 21 Cdo 1392/2004, ze dne 6. 1. 2005. Dovozujete, že soudce není oprávněn zjišťovat totožnost přítomné veřejnosti a údaje o těchto osobách uvádět do protokolu o jednání. Musím předeslat, že se s Vaším právním názorem neztotožňuji. Ze zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR si dovolím citovat větu: "Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 stanoví (srov. Jeho ustanovení § 117 odst. 1), že "předseda senátu zahajuje, řídí a končí jednání, a vyhlašuje rozhodnutí" a že "dbá přitom, aby jednání probíhalo důstojně a nerušeně a aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána;" přijmout vždy opatření, aby nebyli přítomni jednání svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, mu - na rozdíl od dosavadní právní úpravy − neukládá." V citované větě je nutné věnovat pozornost slovu "vždy". Dle názoru Nejvyššího soudu ČR nemusí předseda senátu přijmout vždy opatření, aby nebyli přítomní svědci, což však neznamená, že tak nesmí učinit nikdy. Uvedené vyplývá i z publikované právní věty, kterou Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí sp. zn.: 21 Cdo 1392/2004 shrnul a která zní: "Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 neukládá předsedovi senátu dbát o "to, aby svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání," ale ponechává na předsedovi senátu, aby v souvislosti s provedením důkazu výslechem svědků v každé jednotlivé věci posoudil, jaké opatření ve vztahu k přítomnosti dosud nevyslechnutých svědků při jednání zvolí a zda učiní opatření, aby nebyli (nemohli být) až do svého výslechu při jednání přítomni, nebo zda jim v přítomnosti při jednání nezabrání." [3] Pokud jde o otázku vedení soudního jednání, je ponechán soudci značný manévrovací prostor, aby mohl ve smyslu ustanovení § 117 odst. 1 občanského soudního řádu zajistit "splnění účelu jednání". Soudce se proto může vhodným a důstojným způsobem dotazovat osob přítomných v soudní síni na jejich status, tj. zda se jedná o strany sporu, jejich zplnomocněné či zákonné zástupce, svědky nebo zástupce veřejnosti. Domnívám se, že soudce by mohl při vstupu osob do jednací síně položit zcela jednoduchou otázku: "Jaký je Váš poměr k projednávané věci. Jste žalobce, žalovaný, právní zástupce, svědek či veřejnost." Z takto položeného dotazu nemůže nikdo vyvozovat, že po osobách z řad veřejnosti soudce žádá odhalení identity, případně předložení dokladu totožnosti. Vzhledem k tomu, že protokol má sloužit k věrnému zachycení jednání, je žádoucí, aby v něm bylo také uvedeno, zda se v jednací síni zdržují zástupci veřejnosti. Pokud tito zástupci veřejnosti dobrovolně sdělí své jméno a příjmení, může toto být také zachyceno v protokolu. Je však třeba zdůraznit, že soudce se musí spokojit s obecným sdělením, že někdo je zástupcem veřejnosti. Nemůže tyto osoby nutit ke sdělení svého jména a příjmení nebo jiných identifikačních údajů, žádat od nich předložení občanského průkazu, nebo je dokonce vykázat ze soudní síně z důvodu nesdělení svých identifikačních údajů. Z Vašeho podnětu i přiložené dokumentace vyplývá, že v posuzovaném případě k uvedenému excesu, na rozdíl od případu, který šetřil můj předchůdce JUDr. Otakar Motejl pod sp. zn.: 3823/2008/VOP/PPO, nedošlo. Vámi namítané jednání soudce JUDr. V. nepředstavuje nevhodné chování soudních osob ani nenarušuje důstojnost soudního řízení, proto i tento bod Vaší stížnosti vyhodnotil místopředseda městského soudu oprávněně jako nedůvodný. V závěru svého šetření konstatuji, že Vaši stížnost na chování samosoudce JUDr. V. vyřídil místopředseda městského soudu řádně, neboť v obou výše popsaných bodech byly nedůvodné. Pochybení spatřuji v nedodržení dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením § 173 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vaše stížnost tedy nebyla vyřízena včas. Jak již jsem výše uvedl, nejedná se o systémové pochybení, ale nahodilé selhání lidského faktoru (správní spis připojil místopředseda městského soudu omylem k jinému spisu). Zaslání odpovědi na Vaši stížnost s připojením omluvy považuji za adekvátní opatření k nápravě. Své šetření ve věci Vašeho podnětu proto v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv končím. Tento dopis zasílám na vědomí také JUDr. Janu Sváčkovi, předsedovi Městského soudu v Praze. Dodržování lhůt pro vyřízení stížností příslušným orgánem státní správy Městského soudu v Praze zůstává i nadále předmětem mého zájmu. Setkám-li se v budoucnu s více podněty, které budou na tento problém poukazovat, zaměřím se na ně v rámci samostatného šetření, které jsem dle ustanovení § 9 písm. d) a ustanovení § 14 zákona o veřejném ochránci práv oprávněn z vlastní iniciativy zahájit. S pozdravem JUDr. Pavel Varvařovský veřejný ochránce práv [1] "Lhůtu stanovenou v odstavci 1 lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti. O tom, že stížnost nelze vyřídit ve stanovené lhůtě, musí být stěžovatel písemně vyrozuměn." [2] "Předseda Nejvyššího soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je stížnost na průtahy v řízení, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení místopředsedy soudu, předsedy senátu, soudci, asistenty soudců a dalšími zaměstnanci působícími u Nejvyššího soudu, nebo předsedou vrchního soudu." [3] http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/AA2D861C0F349F64C12575EF003792E1?openDocument.