Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 19. srpna 2013 Sp. zn.: 32/2011/DIS/ZO Zpráva o šetření Nerovné zacházení ex lege v poskytování zdravotní péče z důvodu pohlaví (rodičovství), věku a státní příslušnosti A Obsah podnětu Na veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského se obrátil MUDr. D.H. (dále jen "stěžovatel"). Jmenovaný je lékařem se specializací na gynekologii, který provozuje svou lékařskou praxi a ordinaci již přes 30 let. Ve svém posledním a aktuálním působišti v Mostě pracuje od roku 1993 dosud. Stěžovatel ve svém podání namítá diskriminaci z důvodu věku v oblasti poskytování zdravotní péče, konkrétně provádění interrupcí. Napadá především ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "vyhláška č. 75/1986 Sb."), kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále též jen "zákon o UPT"). Toto ustanovení prováděcí vyhlášky navrhuje zrušit bez náhrady, neboť je považuje za diskriminační. Předmětnou právní úpravu, která na danou oblast dopadá, tedy nejen citovanou vyhlášku, ale i samotný zákon, který tato vyhláška provádí, navíc označuje z jeho profesního hlediska obecně za překonanou, neboť bezmála třicet let stará právní úprava nereflektuje nový vývoj lékařské vědy. Impulsem k podání podnětu byla negativní zkušenost stěžovatele z jeho vlastní lékařské praxe, kdy byl pacientkou obviněn z pokusu o provedení umělého přerušení těhotenství (dále též jen "UPT"). Stěžovatel toto obvinění popírá. Stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení pacientka simulovala poškození plodu (které měl způsobit on jako lékař při výkonu své práce), aby docílila přerušení nechtěného těhotenství ze zdravotních důvodů, a "obešla" tak půlroční zákaz provedení interrupce od posledního zákroku, který ze stávající právní úpravy vyplývá. Vinu za poškození plodu přitom chtěla pacientka přenést v plné míře na něj. Konkrétní obvinění stěžovatele v současné době řeší na základě trestního oznámení[1] a podání obžaloby ze strany státního zastupitelství Okresní soud v Mostě v trestním řízení již od roku 2008. V době podání podnětu ochránci stěžovatelem v roce 2011 nebylo soudní řízení skončeno ani na prvním stupni. Stěžovatel své původní podání později průběžně doplňoval o další podklady a informace. Z nich je vhodné zmínit: - znalecký posudek ze dne 14. 3. 2012 vypracovaný k jeho případu soudním znalcem pro účely trestního řízení vedeného pod sp. zn. 6T 208/2009, - vyjádření České gynekologické a porodnické společnosti (ČGPS), České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP)[2] k legitimitě provádění UPT v ordinacích vybavených zákrokovým sálkem a denním lůžkovým stacionářem, - DVD nahrávku, na níž stěžovatel detailně v ordinaci a za použití lékařských nástrojů a další lékařské techniky (ultrazvuk) popisuje průběh zákroku (UPT) a vývojové fáze lidského embrya v prenatálním období od zygoty po fázi plodu (fetus) na pozadí platné právní úpravy, kterou komentuje (a kritizuje). Na DVD nahrávkách i v doplnění svého podnětu stěžovatel poukazuje kromě diskriminačních pravidel obsažených v právních normách také na další problém, který je z hlediska základních lidských práv třeba hodnotit jako ještě závažnější. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že stávající právní úprava umožňuje uměle přerušit těhotenství až do 12. týdne těhotenství, tzn. ve fázi, kdy z lékařského hlediska již jde o násilné zabití plodu, který dle slov stěžovatele "vidí, slyší a cítí bolest". V plodovém stadiu, které stěžovatel ohraničuje 8. týdnem těhotenství, kdy končí embryonální vývojové stadium, již lze hovořit o samostatné lidské bytosti s vlastní inteligencí. Co se týče moratoria na provedení zákroku (UPT),[3] upozorňuje stěžovatel na to, že půlroční zákaz vede k prohlubování tragédií v neustálených rodinách mladých žen ze špatného socio-ekonomického prostředí. Nechtěné těhotenství, které nelze přerušit z důvodu 6 měsíčního zákazu, se řeší buď adopcí, nebo zanedbávanou výchovou nechtěného dítěte, u kterého nemusí být někdy ani znám otec, po němž by pak bylo možno požadovat výživné. Nejčastěji tento fenomén podle názoru stěžovatele postihuje mladé romské dívky ve věku 15 - 18 let, které o zákazu nic nevědí a roli matky přebírá i babička dítěte. Stěžovatel doslova uvádí, že pokud chceme skutečně chránit ženy při interrupci, tak je nejlepší provádět všechny interrupce v režimu miniinterrupce a regulace menstruace a samotné přerušení těhotenství omezit na 8. týden gravidity, počítáno od zygoty. Na začátek by podle něj stačilo zrušit nesmyslné ustanovení vyhlášky tehdejšího ministra zdravotnictví z dob totality. V té době totiž nebyly ultrazvukové přístroje a 90 % UPT se dělalo mezi 9 - 12 týdnem gravidity. B Skutková zjištění Šetření podnětu, které veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský zahájil již v roce 2011, jsem se ujal poté, co mě ochránce s účinností od 20. května 2013 pověřil výkonem části své působnosti, kam spadá i problematika rovného zacházení a ochrany před diskriminací. Jak stěžovatel ve svém podání uvedl, ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky č. 75/1986 Sb. upírá určitým skupinám žen právo na umělé přerušení těhotenství na vlastní žádost, což podle jeho názoru způsobuje v praxi nerovné zacházení s dotčenou skupinou žen v oblasti zdravotní péče a zakládá podezření na diskriminaci z důvodu jejich věku. Dne 6. května 2011 veřejný ochránce práv informoval stěžovatele, že toho času se v připomínkovém řízení nacházely návrhy zákonů upravující problematiku zdravotní péče. Jedním z těchto předpisů byl i návrh zákona o specifických zdravotních službách, který měl původně obsahovat mimo jiné i právní regulaci v oblasti provádění umělého ukončení těhotenství. Návrh zákona počítal se zrušením zákona o UPT, stejně jako s derogací výše zmíněné prováděcí vyhlášky. Předpokládaná regulace t. č. neobsahovala žádné restrikce co do možnosti žádat umělé ukončení těhotenství, pokud od posledního takového zákroku neuplynulo alespoň 6 měsíců. Ochránce proto sdělil stěžovateli formou dopisu, že tehdy navrhovaná nová právní úprava provádění umělého přerušení těhotenství nevykazovala známky možné diskriminace, neboť s výjimkou časového omezení provedení zákroku až po 6 měsících od zákroku předchozího neobsahovala žádné další restrikce. S ohledem na tyto legislativní změny, které byly v souvislosti s přijetím dnes již platného a účinného zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, plánovány,[4] nepovažoval tehdy ochránce za účelné využít svého zvláštního oprávnění směřujícího ke změně právní úpravy. Dne 13. prosince 2011 však ochránce obdržel od stěžovatele doplnění původního podnětu, v němž ho upozornil na skutečnost, že problematika umělého přerušení těhotenství, resp. právní úprava předmětné oblasti zdravotní péče, byla z návrhu zákona o specifických zdravotních službách během legislativního procesu zcela vypuštěna s tím, že stávající (a stále účinná) vyhláška č. 75/1986 Sb. zůstala změnami zcela nedotčena. Stěžovatel ve svém druhém podání navíc věcně kritizoval i zamýšlenou novelizaci, a to z odborného hlediska. Z pozice lékaře poukazuje v šesti bodech (viz níže) na nedokonalosti plánované novelizace, resp. na některé nedořešené otázky: 1. Stěžovatel navrhuje, aby bylo možno provést umělé přerušení těhotenství na žádost ženy do 8. týdne těhotenství, resp. do 56 - 70 dne od vzniku zygoty. 2. Za sporné z lékařského hlediska přitom považuje zákonné omezení 6 měsíců od posledního zákroku, kdy nelze interrupci provést. S odkazem na komentáře k zákonu o umělém přerušení těhotenství ze strany právnické i gynekologické odborné veřejnosti označuje toto omezení za bizarní pozůstatek totalitní legislativy, který zahraniční právní úpravy neznají. Toto omezení podle jeho profesního názoru a přesvědčení nemá žádné racionální zdůvodnění. 3. Z hlediska ekonomického i právního stěžovatel napadá i stávající zákonné podmínky pro úhradu interrupčního zákroku. Platební podmínky by podle něj měly být stejné pro všechny pacientky bez ohledu na jejich věk, tzn. platit by měly i ženy starší 40 let. 4. Dále stěžovatel navrhuje zařadit tubární sterilizaci paušálně do skupiny zdravotnických služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění, neboť některé ženy tuto invazivní metodu zneužívají jako bezplatnou antikoncepci. 5. Stěžovatel obecně navrhuje zavést pro interrupce tržní ceny a současně motivovat ženy k užívání antikoncepce. 6. Do zákona pak také navrhuje výslovně zakotvit, že ordinace se zákrokovým sálem a expektačními lůžky jsou místem pro provádění tzv. "miniinterrupcí", pokud má lékař odpovídající atestaci. Návrh zákona o specifických zdravotních službách byl nakonec schválen pod č. 373/2011 Sb. v podobě, která změny týkající se UPT nezahrnula (viz shora). Účinnosti zákon nabyl ke dni 1. 4. 2012. Zůstal tak v platnosti nejen zákon o UPT, ale i původní prováděcí vyhláška. V rámci svého druhého podání stěžovatel již v prosinci 2011 vznesl požadavek, aby ustanovení § 1 písm. b) této vyhlášky bylo zrušeno. Tuto právní úpravu s odkazem na odborné komentáře považuje za bizarní a ve srovnání se zahraničními interrupčními zákony za dosti kuriózní. B. 1 - První stanovisko Ministerstva zdravotnictví (březen 2012) V návaznosti na tento druhý podnět stěžovatele z prosince 2011 se ochránce rozhodl oslovit Ministerstvo zdravotnictví a požádat ředitelku legislativního odboru Mgr. Lucii Krausovou o odpověď na otázky týkající se dalších legislativních záměrů v této oblasti. Na dopis reagovala MUDr. Helena Sajdlová, ředitelka odboru zdravotních služeb, krátkým sdělením ze dne 14. března 2012,[5] kde uvedla následující: "Ministerstvo zdravotnictví při tvorbě zákona o specifických zdravotních službách myslelo i na novou úpravu umělého ukončení těhotenství, tato úprava měla být jednou z částí zákona. V průběhu připomínkového řízení však byla tato část zákona vypuštěna a v platnosti zůstal zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství a vyhláška č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon o umělém přerušení těhotenství." MUDr. Helena Sajdlová dále uvedla, že oba právní předpisy jsou s ohledem na současný stav společenských poměrů, právního stavu i odborně medicínského hlediska překonány. Z vyjádření proto cituji: "Ministerstvo zdravotnictví si je vědomo nedostatků platné právní úpravy vymezující umělé přerušení těhotenství a z věcného hlediska zvažuje obsah budoucí právní úpravy." V této problematice Ministerstvo zdravotnictví dle MUDr. Heleny Sajdlové spolupracuje s Českou gynekologicko-porodnickou společností České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. B. 2 - Druhé stanovisko Ministerstva zdravotnictví (listopad 2012) Další dopis adresoval ochránce již přímo bývalému ministru zdravotnictví doc. MUDr. Leoši Hegerovi, CSc., dne 10. 10. 2012. Ve své odpovědi ze dne 22. 11. 2012[6] ministr vyjádřil pochopení pro iniciativu ochránce, když doslova uvedl, že "chápe jeho starost". Dále pak reagoval těmito slovy: "Toho, že je zákon překonaný a nesplňuje současné požadavky jak z odborně medicínského, tak z legislativního hlediska, je si Ministerstvo zdravotnictví vědomo. Z toho důvodu byla připravena v návrhu zákona o specifických zdravotních službách ustanovení, která byla plně aplikovatelná v rámci zákona a byla v souladu s aktuálními trendy ve zdravotnictví. Bohužel, s ohledem na protesty a občanské aktivity a s ohledem na to, že bylo žádoucí přijmout reformní zdravotnické zákony, byla ta část, která se týkala umělého přerušení těhotenství, z konečné podoby zákona o specifických zdravotních službách vyňata. Ministerstvo zdravotnictví je toho názoru, že problematika práv nenarozených dětí a vyhranění pojmu nezávislé lidské bytosti a počátku života jedince patří především k otázkám etickým (filozofickým) a právním. Vzhledem k pokroku v medicíně a v této oblasti zejména v možnostech prenatální diagnostiky je zákonodárce postaven před nové podněty a skutečnosti, na které je třeba reagovat i v rámci legislativy. Zákonem jsou vždy pouze stanovena pravidla a podmínky provedení lékařského zákroku, rozhodnutí o UPT je plně v kompetenci ženy, resp. rodičů nenarozeného dítěte. Ministerstvo zdůrazňuje, že svobodné rozhodnutí matky, resp. rodičů je vždy a ve všech případech rozhodující. Z hlediska resortu zdravotnictví je problematika UPT řešena především s ohledem na práva žen. V současné době se nejeví jako problematické to, jak budou znít ustanovení nové právní úpravy. Ta již byla připravena, prošla i odbornou diskuzí a připomínkovým řízením; v konečné podobě by se jednalo spíše o ,kosmetické' změny v těchto ustanoveních. V současné době je ovšem třeba zvažovat, zda nad přijetím právní úpravy bude panovat politická shoda, zda je reálné přijetí nové právní úpravy UPT, popř. zda bude opět Česká republika ze strany odpůrců zákona přirovnávána k nacistickému Německu, popř. zda se stane ČR ,popravištěm pro bezbranné nevinné nenarozené děti z celé Evropy'." B. 3 - Vyjádření NZIS k možnostem lékařů jako poskytovatelů zdravotních služeb získat ze zdravotnického informačního registru údaje o konkrétní pacientce a výkonu UTP pro účely dodržení 6 měsíčního moratoria; trestněprávní důsledky nedovoleného provedení UPT (srpen 2013) Ještě před formulováním svých závěrů v dané věci jsem oslovil s žádostí o vyjádření k záležitosti týkající se přístupu lékařů jako poskytovatelů zdravotních služeb k datům z Národního zdravotnického informačního systému (NZIS) vedoucího odboru SZD Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR Ing. Pavla Langhammera. Z jeho odpovědi na můj dotaz ze dne 2. 8. 2013 jednoznačně vyplývá, že (cit.): "pro sběr dat do NZIS obecně platí zásada, že lékař (poskytovatel zdravotních služeb) může pracovat pouze s daty, které sám do konkrétního systému vložil, tedy pouze s daty za své pacienty... Každý registr má samostatnou databázi a pro každý registr je vyhláškou definován okruh povinných zpravodajských jednotek, jejichž zástupcům je správcem (ÚZIS ČR) schvalován přístup do registru. Současně má každý schválený uživatel přidělenu roli (definován okruh činností, které v registru může vykonávat a za jakého poskytovatele), se kterou k datům přistupuje (buď aktivní - možnost editace, pasivní - pouze prohlížení nebo pro vytěžování již anonymních dat). Registry mezi sebou nejsou propojené... Konkrétně k hlášení potratu. Lékaři, kteří provedou interrupci nebo diagnostikují samovolný potrat vyplní předepsané povinné hlášení (nosičem je papírový formulář nebo elektronická šablona) a zašlou jej na ÚZIS ČR. Protože aplikace tohoto registru neumožňuje on-line přístup, může s daty tohoto registru pracovat pouze jmenovaný správce dat. Nikdo jiný nemá k neanonymizovaným datům přístup. Z výše uvedeného vyplývá, že v současné době žádný lékař (bez ohledu na to, zda data vkládá, či nikoliv) nemůže data v registru potratů prohlížet ani sdílet. Proto také není možné, aby si lékař prostřednictvím registru zjistil nějaké údaje o případných výkonech provedených u jiného poskytovatele." Na okraj pro úplnost ještě poznamenávám, že soudní řízení vedené ve věci sp. zn. 6 T 208/2009, v němž stěžovatel čelí obvinění, resp. obžalobě z nedovoleného přerušení těhotenství, není ke dni vydání této zprávy dosud skončeno.[7] Výsledky trestního řízení ale nemají žádný vliv na posouzení věci z mé strany, resp. ze strany ochránce, neboť šetření je zaměřeno především na diskriminační a ústavní aspekty stávající právní úpravy, nikoli na posouzení konkrétního jednání stěžovatele v rámci výkonu jeho lékařské profese ani v minulosti ani v současnosti. C Právní hodnocení věci C. 1 - Zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen "zákon o UPT") Úvodem této části bych rád upozornil na skutečnost, že předmětný zákon, který byl přijat před 27 lety, v době totalitního režimu, nedoznal za celou dobu své existence (a platnosti) žádných, a to ani dílčích změn. S jistou nadsázkou lze říci, že tento zákon je skutečným přežívajícím "legislativním dinosaurem" české právní úpravy, a to nikoli z toho důvodu, že jde o starý předpis (což by nutně nemuselo být na škodu), ale především co se týče jeho obsahu. V uvozujícím ustanovení § 1 je vymezen předmět právní úpravy a účel zákona takto: "Zákon upravuje umělé přerušení těhotenství a se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství stanoví podmínky pro jeho provádění." Na tomto místě si dovoluji polemizovat s vyjádřením doc. MUDr. Leoše Hegera, CSc., bývalého ministra zdravotnictví, v té části, kde tvrdí, že "rozhodnutí o UPT je plně v kompetenci ženy, resp. rodičů nenarozeného dítěte, a že jde o svobodné rozhodnutí matky, resp. rodičů, a je vždy a ve všech případech rozhodující." Zákon sice klade zřetel na právo ženy rozhodnout do určité míry o svém rodičovství (tím, že UPT v principu připouští), svobodná vůle žen je však restriktivně omezena zákonem a prováděcí vyhláškou. Jak je jasně vidět z právě řešeného případu, v případě nedodržení podmínek zákona a prováděcího právního předpisu může lékař čelit i trestnímu stíhání.[8] Za problematická považuji ustanovení § 4 a ustanovení § 5 zákona o UPT, cituji (ustanovení § 4): "Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody." a (ustanovení § 5): "Ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu." Zákon tedy rozlišuje mezi UPT na žádost ženy a UPT ze zdravotních důvodů, v obou případech se však provádí v zásadě do 12. týdne těhotenství ženy, v případě zdravotních důvodů dle ustanovení § 5 je možné UPT provést výjimečně i později. Co se rozumí zdravotními důvody ve smyslu ustanovení § 4 zákona o UPT, to pak již stanoví podrobněji prováděcí vyhláška. Za zmínku pak z hlediska rovného zacházení a práva na rovný přístup ke zdravotní péči stojí ustanovení § 10 zákona o UPT, podle něhož se UPT podle ustanovení § 4 neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně, neboť toto ustanovení brání v přístupu ke zdravotní péči i občankám některého ze států EU nebo rodinným příslušnicím občanů EU. C. 2 Vyhláška č. 75/1986 Sb. V ustanovení § 1 prováděcí vyhlášky se stanoví, že: "Za zdravotní důvody, pro které nelze na žádost ženy uměle přerušit těhotenství (kontraindikace), se považují a) zdravotní stav ženy, kterým se podstatně zvyšuje zdravotní riziko spojené s umělým přerušením těhotenství, zejména zánětlivá onemocnění, b) umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců, s výjimkou případů, kdy 1. žena alespoň dvakrát rodila nebo 2. žena dovršila 35 let věku nebo 3. je důvodné podezření, že žena otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která vůči ní byla spáchána." Rozpaky vzbuzuje z dnešního pohledu již samotná legislativní zkratka "zdravotní důvody" použitá v souvislosti s mateřstvím ženy (zdravotní kontraindikací je podle zákona skutečnost, že žena již alespoň dvakrát rodila) a jejím věkem (na rozdíl od trestné činnosti, kterou je dle kontextu míněno znásilnění a kde je poškození zdraví ženy skutečně možno dovodit).[9] C. 3 - Soulad prováděcí vyhlášky č. 75/1986 Sb. se zákonem o UPT Výkon veřejné moci provádějí orgány veřejné moci, avšak pouze na základě a v mezích zákona (secundum et intra legem). Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy: "Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." Čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: "Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." Čl. 4 odst. 2 Listiny: "Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem." Právní předpis nižší právní síly nesmí překročit rámec zákonného zmocnění. Pravomoc ministerstva vydávat právní předpisy k provedení zákona je založena čl. 79 odst. 3 Ústavy, a to za předpokladu výslovného zákonného zmocnění. Ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá dle Ústavního soudu na následujících zásadách [Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 (č. 149/24 SbNU)]: - prováděcí právní předpis musí být vydán oprávněným subjektem, - nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), - musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru podzákonného předpisu). Dovoluji si v této věci zmínit i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 46/97 ze dne 2. 12. 1998 (č. 148/12 SbNU) k vydávání prováděcích předpisů na základě a v mezích zákona, na jehož základě Ústavní soud vyslovil následující právní větu: "Každý prováděcí předpis vydávaný ministerstvem je vázán čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky pouze k takové podrobnější úpravě, která se musí pohybovat na základě zákona a v jeho mezích." Ústavní soud zde dále doslova uvádí, že stanovení věkové hranice je podstatnou náležitostí práva samého, neboť vymezuje skupinu občanů, kteří vůbec mohou právo uplatnit, a právě proto jde o věc, jejíž úprava přísluší zákonu, a nikoliv normě jen zákon provádějící. Další nález Ústavního soudu č. 64/1996 Sb. ÚS, sv. 5 (č. 206/1996 Sb.) konstatuje, že definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem. Této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly než je zákon, které by určovaly meze těchto základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře soustavně zdůrazňuje, že podzákonné právní předpisy mají mít obecný obsah. Například v nálezu č. 113/2004 Sb. ÚS, sv. 34 (č. 512/2004 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že "... z teoretického hlediska je na podzákonný (prováděcí) právní předpis kladen požadavek, aby byl obecný a dopadal tedy na neurčitou skupinu adresátů, neboť Ústava zmocňuje k právní úpravě, nikoli k vydání individuálního správního aktu." Zmocnění pro vydání vyhlášky v posuzovaném případě vyplývá z ustanovení § 12 zákona o UPT: "Ministerstvo zdravotnictví České socialistické republiky vydá obecně závazný právní předpis, jímž podrobněji upraví podmínky pro umělé přerušení těhotenství, ..." V souladu se zmocňovacím ustanovením § 12 zákona blíže určuje ustanovení § 1 písm. a) vyhlášky č. 75/1986 Sb. zdravotní stav ženy, kterým se podstatně zvyšuje zdravotní riziko spojené s umělým přerušením těhotenství. Jakkoli tedy zákonné zmocnění k úpravě podmínek pro provedení lékařského zákroku podzákonným právním předpisem zákon o UPT obsahuje, a až potud je tedy vyhláška v pořádku, spatřuji problém následně v dikci ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky, který stanoví, že za zdravotní důvody, pro které nelze uměle přerušit těhotenství, se považuje UPT, od něhož neuplynulo šest měsíců, s výjimkou případů, které jsou zmíněny shora (část "C, bod b." této zprávy). Samotné toto moratorium vymezené lhůtou 6 měsíců je sporné. Z ničeho totiž nevyplývá, o jaké důvody, ať už právní či medicínské,[10] se toto omezení zákonodárce opírá.[11] Skutkové okolnosti případu stěžovatele navíc naznačují, že pokud žena - pacientka změní lékaře a o této "kontraindikaci" ho neinformuje, a lékař zároveň nemá k dispozici její zdravotnickou dokumentaci (tzv. "kartu") od předchozího specialisty - gynekologa, který měl pacientku v péči, pak lékař není schopen spolehlivě zjistit, zda u ní k dřívějšímu zákroku v horizontu kratším, než je stanovených 6 měsíců došlo, nebo nedošlo. Pokud se lékař nedostane k těmto informacím ani z Národního registru reprodukčního zdraví, což je slučující registr v rámci NZIS (viz část B. 3 této zprávy), může ho to snadno vystavit nebezpečí trestního stíhání. Výjimky z pravidla šestiměsíčního zákazu jsou pak dále rovněž problematické, tentokrát z pohledu antidiskriminačního práva (viz níže, v části C. 4 mé zprávy). Z hlediska ústavního tedy tuto kapitolu uzavírám tím, že v daném případě stanovení věkové hranice pro vyloučení okruhu žen oprávněných uplatnit právo na lékařskou péči náleží zákonu o UPT, nikoli prováděcí vyhlášce. Podzákonný právní předpis, který jde nad rámec zákona, je nevyhovující z důvodu legislativně-technického, a po stránce obsahové je v rozporu s pravidly ústavnosti (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). C. 4 - Rodičovství a Věk jako zakázané diskriminační důvody v oblasti poskytování zdravotní péče Právo na ochranu zdraví je jedním z ústavně zaručených práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále také jen "LZPS" nebo "Listina"). Přestože toto právo garantované článkem 31 Listiny patří do skupiny hospodářských, sociálních a kulturních práv, a na rozdíl od práva na život (čl. 6 Listiny) nepatří k základním lidským právům a svobodám, i toto právo musí být vykládáno ve světle základních ústavních principů. Princip rovnosti lidí v důstojnosti a právech, jakož i zaručení práv bez jakékoliv diskriminace, je na ústavní úrovni obsaženo již v ustanoveních čl. 1 a 3 Listiny.[12] Přístup ke zdravotnictví by tak měl být zajištěn na nediskriminačním základě.[13] Dále je třeba zmínit i mezinárodní dokumenty. Dle čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále rovněž "Listina základních práv EU") se zakazuje jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci. Čl. 35 Listiny základních práv EU zaručuje každému právo na přístup k preventivní zdravotní péči a na obdržení lékařské péče za podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Právo na rovné zacházení upravuje na vnitrostátní úrovni zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále téže jen "ADZ"). Zákaz diskriminace v přístupu ke zdravotní péči a v oblasti jejího poskytování je zakotven v ustanovení § 1 odst. 1 písm. h). O tom, že provedení UPT je poskytováním zdravotní péče, pochybnost nevyvstala. Jde dokonce o zákrok, který je zákrokem operativním, k jehož bezpečnému provedení lege artis je nutno, aby ordinace lékaře, který UPT provádí mimo ústavní zařízení (nemocnici), byla vybavena tzv. zákrokovým operačním sálkem a denním lůžkovým stacionářem.[14] Diskriminací se dle ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona rozumí jednání, včetně opomenutí, kdy se ve vymezených oblastech s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to ze zakázaných diskriminačních důvodů. Mezi vyjmenované zakázané diskriminační důvody patří i věk a pohlaví. Následující ustanovení § 2 odst. 4 pak upřesňuje, že za diskriminaci z důvodu pohlaví se považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace. V souladu s ustanovením § 7 odst. 1 antidiskriminačního zákona není rozdílné zacházení z některého z důvodů v ADZ taxativně vyjmenovaných diskriminací, pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. ADZ zná i diskriminaci nepřímou. Nepřímou diskriminací se dle ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací pak opět není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Při posuzování podezření na diskriminaci, ať už přímou či nepřímou, je tedy i v případě, kdy je shledán legitimní cíl pro rozdílné zacházení, nutno následně provést i tzv. test přiměřenosti. V daném případě je zákonem, resp. vyhláškou z přístupu ke zdravotní péči vyloučena skupina žen, u kterých od posledního provedení UPT neuplynulo 6 měsíců. V tomto omezení není prvoplánově zjevný žádný diskriminační důvod (ustanovení je zdánlivě neutrální), zjevně diskriminační jsou ovšem výjimky z tohoto pravidla, v daném případě je vyhláškou umožněno podstoupit UPT ženám, které alespoň dvakrát rodily a které jsou starší 35 let. Z přístupu ke zdravotní péči jsou vyloučeny ženy mladší 35 let (diskriminační důvod věk), které nesplňují podmínku 6 měsíční lhůty, a ženy, které jsou bezdětné nebo rodily pouze jednou (diskriminační důvod rodičovství). Z hlediska dvojnásobných matek lze hovořit o zásahu do důstojnosti, neboť na jejich zdravotním stavu (jejich fertilitě) - viděno z pohledu právní úpravy - již zřejmě tolik nezáleží (a proto je možno učinit výjimku a UPT provést navzdory lhůtě), neboť své poslání v tehdejší společnosti již matky dvou dětí splnily. Ženy starší 35 let byly zase dříve považovány za příliš staré na to, aby ještě rodily, proto zřejmě v jejich případě socialistický zákonodárce uplatnil výjimku z pravidla. Pokud jde o ženy mladší 35 let, a ženy, které mají méně než dvě děti, mělo být zřejmě ustanovení vyhlášky vůči nim tzv. "ochranářské". Z dnešního pohledu, kdy se věk rodiček stále více posunuje směrem nahoru, je stanovení věkové hranice těžko obhajitelné nejen právně, ale opět i medicínsky a společensky. Legitimní cíl, který by takové rozdílné zacházení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 ADZ ospravedlňoval a který by mohl zbavit naříkané ustanovení[15] jeho diskriminující povahy, jsem proto v tomto opatření neshledal. Pokud by totiž pro odlišnou úpravu práv žen mladších a starších 35 let věku nebyl dán žádný relevantní medicínský důvod, musel bych nutně vyvodit závěr, že by tím po mém soudu docházelo k přímé diskriminaci vybraných skupin žen z důvodu věku a z důvodu rodičovství v přístupu ke zdravotní péči. Diskriminaci z důvodu věku by bylo možno dále spatřovat i v nerovném přístupu zákonodárce k úhradě lékařského výkonu, neboť ženy starší 40 let nemusejí za zákrok platit (jsou od úhrady osvobozeny), zatímco mladší ženy, které jsou rizikem nechtěného otěhotnění ohroženy více, za zákrok platit musí. C. 5 - Přístup ke zdravotní péči z pohledu evropského práva Zcela jistě je však třeba věnovat pozornost otázce diskriminace z důvodu státní příslušnosti z pohledu předpisů EU, kterou jsem v části zprávy "C, bod a" in fine již krátce otevřel. Dikce ustanovení § 10 zákona o UPT, podle něhož UPT dle ustanovení § 4 tohoto zákona (tj. UPT na žádost ženy) se neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice (aktuálně rozuměj v České republice, dále jen "ČR") zdržují pouze přechodně, je jednoznačně v rozporu s právem EU. Ustanovení § 17 písm. a) až d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, totiž podrobně upravuje, které kategorie cizinců pobývají na území ČR přechodně,[16] přičemž rozděluje cizince do čtyř kategorií, a to na cizince, kteří pobývají na území ČR přechodně bez víza (a), na základě krátkodobého víza uděleného podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství[17] (b), na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu (c) a na základě výjezdního příkazu (d). Občan členského státu EU navíc může (ale nemusí) v souladu s ustanovením § 87a téhož zákona požádat Ministerstvo vnitra o vydání potvrzení o přechodném pobytu. Z toho je zřejmé, že v režimu tzv. "přechodného pobytu" mohou na území ČR pobývat i občané jiných členských států EU. Těm je však zaručena svoboda pohybu a další práva včetně práva na rovné zacházení podle přímo použitelných předpisů EU, a to i v oblasti sociálního zabezpečení a sociálních výhod. Svoboda usazování a volný pohyb služeb patří do kategorie základních svobod, které vyplývají z primárního práva EU, a to přímo ze Smlouvy o založení Evropských společenství (SES). Primární právo Evropské unie zakotvuje zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti v ustanovení článku 18 SFEU[18] tak, že "jakákoliv diskriminace z důvodů státní příslušnosti v oblasti použití této Smlouvy, aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána". Toto ustanovení má přímý účinek, a je tedy bez dalšího závazné.[19] Ustanovení článku 21 Smlouvy pak stanoví, že "každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení". Právo svobodného pohybu a pobytu občanů EU a jejich rodinných příslušníků na území ostatních členských států EU upravuje v podrobnostech směrnice Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004. Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti vyplývá z obecné zásady rovnosti, a Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) jej konstantně vykládá jako základní právo a jediné lidskoprávní ustanovení v rámci unijního práva.[20] Je proto v obecné rovině nepřípustné takové ustanovení vnitrostátního práva, které omezuje nějaké právo pouze na státní příslušníky svého státu. Právo na rovné zacházení s občany EU a zákaz diskriminace z důvodu státního příslušenství je SFEU dále specifikováno a konkretizováno. Upřednostňování vlastních občanů členskými státy by totiž představovalo základní překážku v uskutečňování cílů SFEU a popíralo by její smysl. Rozlišování na základě státní příslušnosti může být ospravedlněno pouze na základě důvodů obsažených v čl. 45 odst. 3 SFEU. Zvláštní ustanovení o zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti tedy sice připouštějí určité výjimky, ale jen takové, které musejí být odůvodněny kvalifikovaným veřejným zájmem, přičemž tento veřejný zájem nesmí mít ekonomický charakter. Za takový veřejný zájem se považuje typicky veřejný pořádek (tzv. výhrada veřejného pořádku) či bezpečnost (veřejnosti) a ochrana veřejného zdraví. I tak ovšem musí být uplatnění výjimky nutné a musí být přiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli. Platí rovněž pravidlo, podle něhož takové výjimky musejí být v rámci europrostoru vykládány úzce. Oblast poskytování zdravotní péče spadá pod Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen "koordinační nařízení"). Z pohledu tohoto nařízení je poskytnutí vhodného léčení či lékařské služby věcnou dávkou,[21] podle něhož je pro účely proplacení takové přeshraniční lékařské péče třeba předchozího povolení vydaného v domovském členském státě EU (takové povolení tedy nebude vydáno v zemi, kde by požadovaný lékařský zákrok, v tomto případě UPT, byl nelegální). Cizinci z "třetích zemí" pobývající na území ČR, kteří nemají v ČR trvalý pobyt, jsou v systému komerčního zdravotního pojištění, které jsou povinni si platit.[22] Interrupce navíc není zahrnuta v systému veřejného zdravotního pojištění, a není tedy podstatné, zda a jak je cizinka pojištěna.[23] SDEU se otázkou interrupcí zabýval v rozsudku ze dne 4. 10. 1991, ve věci C-159/90, The Society for the Protection of Unborn children Ireland Ltd proti Stephen Grogan a dalším, kdy v řízení o předběžné otázce, kterou SDEU položil High Court of Ireland, vyslovil SDEU závěr, že umělé přerušení těhotenství je službou, na kterou se vztahují pravidla o volném pohybu služeb dle evropské legislativy. Jakékoli omezení poskytování zdravotní péče včetně UPT pouze na základě kritéria přechodného pobytu je tudíž nejen v rozporu s právem EU, ale postrádá i jakéhokoli smyslu ekonomického. Stejně tak nelze bez dalšího tvrdit, že by zrušení tohoto omezení mohlo narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejnou bezpečnost nebo zdraví. C. 6 - Ústavně zaručené právo na život versus právo ženy na rovné zacházení Právo na život patří mezi tvrdé jádro základních lidských práv jako první z nich. Článek 6 Listiny proklamativně stanoví, že: "Každý má právo na život a že lidský život je hoden ochrany již před narozením." V odstavci (2) je zakotven ultimativní zákaz, že: "Nikdo nesmí být zbaven života." Na tomto místě si dovolím navázat na názor bývalého ministra zdravotnictví, MUDr. Leoše Hegera (viz výše, část B. 2 zprávy), že "problematika práv nenarozených dětí a vyhranění pojmu nezávislé lidské bytosti a počátku života jedince patří především k otázkám etickým (filozofickým) a právním". Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že jde o otázku v prvé řadě medicínskou a teprve potom filozofickou, etickou a právní. Jestliže by se odborná veřejnost shodla na názoru, že v plodovém stadiu se již jedná o lidskou bytost, která, jak uvádí stěžovatel, "vidí, slyší a cítí, resp. vnímá bolest", pak je o to více nutno, aby se zastaralá a překonaná právní úprava změnila, a je podle mého názoru namístě, aby nová právní úprava tyto vědecké poznatky reflektovala. Je nepochybně mimořádně obtížné najít rovnováhu mezi ochranou nenarozeného života a právem ženy rozhodnout o svém rodičovství,[24] které jí zákon o UPT přiznává a které v žádném případě nemohu a ani nechci zpochybňovat. Mým úkolem není, abych zvažoval dopady celospolečenských diskusí, které by další pokus o přijetí nové právní úpravy případně mohl vyvolat. Rovněž mi jako právníkovi nepřísluší hodnotit politické aspekty takového počinu. Jako právník se ovšem stavím za to, že tento diskurz je potřebný a je v zájmu celé společnosti jak z hlediska lidskoprávního (tzn. ochrany nenarozeného života), tak i z hlediska práv žen a na rovné zacházení v jejich přístupu ke zdravotní péči. Bez zajímavosti není v souvislosti s tímto případem ani skutečnost, že Ústavnímu soudu již byl návrh na zrušení zákona o UPT předložen, a to v rámci ústavní stížnosti, která směřovala primárně proti zákonu č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Podání však nesplňovalo náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto byla ústavní stížnost usnesením ze dne 11. 9. 2008 odmítnuta (sp. zn. III. ÚS 1972/08). V odůvodnění tohoto usnesení přitom Ústavní soud k tomuto bodu konstatoval, že stěžovatel navrhoval zrušení zákona o UPT včetně prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu bez bližšího odůvodnění, přičemž odkazoval na své předchozí podněty komorám Parlamentu České republiky i prezidentu republiky, v nichž navrhoval zrušení citovaných předpisů pro jejich údajný rozpor s ústavním pořádkem ČR. Meritorně se tedy ústavností zákona o UPT Ústavní soud dosud nezabýval. Pro případné zahrnutí věkové hranice pro přístup k interrupci v rámci dalšího legislativního procesu také doporučuji využití odborných diskusí, publikací a stanovisek odborníků k danému tématu. D Závěr I. Stanovení věkové hranice je podstatnou náležitostí práva samého, neboť vymezuje skupinu občanů, kteří mohou právo uplatnit. Proto jde o věc, jejíž úprava přísluší zákonu, a nikoliv normě zákon provádějící, zvláště pak tehdy, má-li podzákonný předpis určovat meze základních práv a svobod. Podzákonný právní předpis, který jde nad rámec zákona, je nevyhovující z důvodu legislativně-technického, a po stránce obsahové je pak v rozporu s pravidly ústavnosti (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). II. Prováděcí vyhlášku, která kategorizuje ženy podle věku a podmiňuje možnost provedení umělého přerušení těhotenství věkem a počtem dětí, které již žena porodila, by bylo nutno považovat za diskriminační, pokud by k takovému odlišnému právnímu režimu neexistoval relevantní medicínský důvod, který by tuto rozdílnost v poskytování zdravotní péče odůvodňoval (a z právního hlediska by představoval legitimní cíl) a pokud by takové pravidlo nebylo nezbytné a přiměřené. Vylučuje-li totiž určité ustanovení a priori určitou skupinu osob z přístupu ke zdravotní péči, a to na základě věku nebo pohlaví (rodičovství), jde o přímou diskriminaci ex lege (ustanovení § 2 odst. 3 a 4 antidiskriminačního zákona). Je-li navíc takové ustanovení součástí podzákonného předpisu, jedná se tím spíše o právní úpravu, která nesplňuje základní požadavky zákonnosti a ústavnosti. III. Ustanovení zákona, které omezuje provedení umělého přerušení těhotenství jakožto lékařského operativního zákroku podle toho, zda cizinka pobývá na území ČR pouze přechodně, či nikoli, porušuje primární právo EU (čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské Unie), neboť zakládá diskriminaci z důvodu státní příslušnosti. S ohledem na výše uvedené hodnotím platnou a účinnou prováděcí právní úpravu jako značně problematickou. Za problematické považuji rovněž šestiměsíční omezující lhůtu k provedení lékařského zákroku za situace, kdy lékař není schopen z oficiálního zdravotnického informačního systému rozhodující údaje o pacientce spolehlivě zjistit. Zákon tím totiž lékaři ukládá určitý zákaz při poskytování zdravotních služeb, jehož nedodržení je sankcionováno dokonce v režimu trestněprávních předpisů, ale na druhé straně mu systémové nastavení dalších pravidel při výkonu jeho lékařské praxe nedává reálnou možnost zákonem uloženou povinnost plnit. JUDr. Stanislav K ř e č e k v. r. zástupce veřejného ochránce práv [1] dle dostupných podkladů trestní oznámení na stěžovatele nepodala pacientka, ale jiný lékař [2] stěžovatelem doloženo v podobě e-mailové korespondence, která proběhla mezi stěžovatelem a ČGPS ČLS v první polovině roku 2011 (doloženo 27. 6. 2013) [3] Stěžovatel má na mysli ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky č. 75/1986 Sb., které definuje zdravotní důvody, pro které nelze provést UPT na žádost ženy, a mezi kontraindikace řadí i skutečnost, že od posledního zákroku dosud neuplynulo 6 měsíců. Termín "moratorium" budu užívat ve zprávě i já, poněvadž se jedná o výstižné pojmenování. [4] původní znění návrhu zákona č. 373/2011 Sb. je založeno ve spise (Díl 2, Umělé přerušení těhotenství § 12 - § 14 návrhu zákona zahrnoval i ustanovení, které reflektovalo právo na rovné zacházení dle přímo použitelných předpisů Evropské unie v oblasti sociálního zabezpečení a sociálních výhod, tzn. umožňovalo přerušit těhotenství i ženě bez státního občanství České republiky, na kterou se vztahují předpisy EU) [5] dopis ze dne 14. 3. 2012, č. j. 3024/2012 [6] dopis ze dne 22. 11. 2012, pod původní spisovou značkou, resp. č. j. (t. j. 3024/2012) [7] Dle databáze InfoSoud ale soud není nečinný, z výpisu založeného ve spisu je patrno, že soud činí jednotlivé úkony a opakovaně nařizuje jednání, poslední jednání bylo dne 27. června 2013 odročeno, spis byl odeslán soudnímu znalci a další jednání ve věci (hlavní líčení s dokazováním) bylo nařízeno na 5. září 2013. [8] na činy nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, s jejím souhlasem, pomoc k UPT a svádění k UPT pamatuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve skutkových podstatách trestných činů v ustanovení § 159, § 160, § 161 a § 162 [9] Jak říká odborná literatura, "pokud se prováděcí vyhlášky týká, tak zde jsou důležité výjimky ze známé bizarní (a ve světových interrupčních zákonech kuriózní) kontraindikace, totiž prodělané interrupce v předchozích šesti měsících" (str. 28 publikace Černý, M., Schelleová, I. Právní úprava umělého přerušení těhotenství, Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 56 s. Stejně odborná publikace: Vybrané právní normy pro ambulantní gynekology, Čepický, Líbalová. Nakladatelství Levret 2005, považuje "půlroční zákaz" za nesmyslný). [10] Tvrzení stěžovatele, že z lékařského hlediska je tato lhůta nedůvodná, neboť opětovné provedení zákroku nepředstavuje podle jeho mínění pro pacientku žádné zvláštní zdravotní riziko, mi nepřísluší hodnotit - bylo by vhodné podrobit tuto otázku analýze odborné lékařské veřejnosti, zejména pokud v právních úpravách jiných zemí skutečně nemá takové časové omezení obdoby, zatímco pro lékaře v České republice je tato lhůta dle platné legislativy právně nepřekročitelná. [11] důvodovou zprávu k zákonu o UPT a k prováděcí vyhlášce (pokud vůbec existuje) se mi nepodařilo dohledat [12] "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (čl. 1 LZPS). Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení" (čl. 3 odst. 1 LZPS). [13] Právo na ochranu zdraví je na ústavní úrovni zakotveno v ustanovení čl. 31 LZPS. Podle tohoto článku mají občané na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. [14] k této otázce stěžovatel doložil e-mailovou komunikaci s předsedou České gynekologické a porodnické společnosti (ČGPS) České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) - viz část "A" této zprávy [15] v části týkající se výjimek, tj. ustanovení § 1 písm. b) body 1. a 2. [16] na ty cizince s trvalým pobytem se výluka v zákoně o UPT nevztahuje [17] Nařízení EP a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství a vízech (vízový kodex). [18] dříve čl. 12 SES [19] viz rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 5. 2.1963 ve věci C-26/62, Van Gend & Loos [20] diskriminací z důvodu státní příslušnosti se SDEU zabýval (byť v jiné otázce a z jiného úhlu pohledu) např. v rozsudku ze dne 5. 3. 2009 ve věci C-222/07, Unión de Televisiones Comerciales Asociadas (UTECA) v. Administración General del Estado [21] čl. 20 koordinačního nařízení [22] s výjimkou těch cizinců z třetích zemí, kteří jsou v ČR zaměstnáni [ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů] [23] v této souvislosti lze ještě doplnit, že ke dni 25. 10. 2013 má vstoupit v účinnost (a má být do té doby členskými státy EU implementována) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. 3. 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči, která odstraňuje řadu nejasností v této oblasti [24] jako související otázkou se Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 4. 10. 1991, ve věci Open Door a Dublin Well Woman proti Irsku (Stížnost č.14234/88), například zabýval otázkou UPT, když v rámci testu přiměřenosti (a posuzování nezbytnosti zásahu do jiných práv v jejich kolizi, a tvrzení existence legitimního cíle ze strany státu) posuzoval přiměřenost omezení ohledně poskytování poradenství v oblasti interrupcí v Irsku