-
Podání podnětu/založení spisu
01. 07. 2026
-
Vyjádření pro Ústavní soud
01. 09. 2026
Text dokumentu
Sp. zn. I. ÚS 1599/26 Naše sp. zn.: 10/2026/SZD/ZD Naše č. j.: KVOP-47086/2026 Stěžovatel: A., nar. xxx, bytem xxx t. č. xxx právně zastoupen JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 Účastníci řízení: Krajský soud v Praze se sídlem nám. Kinských 234, Praha 5 Nejvyšší správní soud se sídlem Moravské náměstí 6, Brno Vedlejší účastník: Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 11, Praha 5 Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 37 A 66/2024-108, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2026, č. j. 3 Ads 62/2025-100 Vyjádření veřejné ochránkyně práv a ochránce práv dětí Systémem datových schránek I. Úvod Dopisem ze dne 1. 7. 2026 vyhověl Ústavní soud žádosti veřejné ochránkyně práv a ochránce práv dětí o poskytnutí odborného stanoviska ve věci ústavní stížnosti výše uvedeného stěžovatele, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1599/26. Stížnost se týká dostupnosti sociálních služeb pro dítě s poruchou autistického spektra (dále jen "PAS") a chováním náročným na péči a role kraje. Veřejný ochránce práv měl informace o situaci stěžovatele již před podáním ústavní stížnosti. V březnu 2025 se na něj obrátil zákonný zástupce stěžovatele a poskytl mu řadu podkladů. Vzhledem k probíhajícímu soudnímu řízení se však ochránce věcí dále nezabýval, avšak se zástupcem stěžovatele zůstal v kontaktu. V době prvotního kontaktu se stěžovatelem neexistovala funkce ochránce práv dětí. Ochránce práv dětí se s jeho situací a podklady seznámil v průběhu přípravy tohoto vyjádření. Veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí (dále jen "ochránci") při zpracování tohoto vyjádření vycházejí z informací od stěžovatele a z písemných podkladů, které mají k dispozici od jeho zákonného zástupce: * ústavní stížnost ze dne 10. 6. 2026, * rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2026, č. j. 3 Ads 62/2025-100, * rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 37 A 66/2024-108, * kasační stížnost ze dne 2. 5. 2025, * vyjádření žalovaného k žalobě proti nezákonnému zásahu ze dne 29. 1. 2025, * doplnění žaloby ze dne 16. 12. 2024, * žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu ze dne 11. 10. 2024, jakož i z vlastních zjištění z individuálních šetření, systematických návštěv, výzkumů a dlouhodobé komunikace s rodinami a blízkými osobami lidí s PAS a chováním náročným na péči, poskytovateli služeb i dalšími aktéry. Ochránci považují za užitečné poskytnout soudu své zkušenosti s dostupností podpory pro děti s PAS a s chováním náročným na péči, a to s ohledem na své speciální působnosti. U veřejného ochránce práv jde zejména o roli monitorovacího orgánu podle čl. 33 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, národního preventivního mechanismu podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a nově také národní lidskoprávní instituce. V případě ochránce práv dětí jde o působnost monitorovacího orgánu pro naplňování Úmluvy o právech dítěte a dalších mezinárodních úmluv týkajících se práv dětí. II. Právo dítěte s postižením na plnohodnotný a důstojný život a odpovídající podporu Úmluva o právech dítěte i Úmluva o právech osob se zdravotním postižením vycházejí z respektu k lidské důstojnosti, osobní autonomii, nezávislosti a začlenění do společnosti. Ve vztahu k dětem s postižením se tyto zásady promítají do požadavku, aby jim stát zajistil podporu umožňující plnohodnotný a důstojný život, rozvoj a účast na životě společnosti. Obě úmluvy současně stanoví, že při rozhodování týkajících se dítěte musí být předním hlediskem jeho nejlepší zájem. Nestačí jej však pouze formálně zmínit nebo obecně zohlednit. Nejlepší zájem se musí promítnout do konkrétního posouzení, zda zvolený způsob podpory odpovídá individuální situaci dítěte a jaké má dopady na jeho práva a vývoj. U dítěte s vysokou mírou potřebné podpory proto nelze hodnotit jen samotnou existenci určité služby, ale také její dopad na rodinné vazby, vzdělávání, kontinuitu podpory, zapojení do běžného života a další vývoj dítěte. Podle čl. 23 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte má dítě s postižením právo na plnohodnotný a důstojný život v podmínkách, které podporují jeho samostatnost a aktivní zapojení do společnosti. [1] Článek 23 odst. 2 mu současně přiznává právo na zvláštní péči a dítěti i osobám, které o ně pečují, na podporu odpovídající jeho stavu a jejich situaci. Překážkou naplnění tohoto práva může být nejen neexistence služeb, ale také jejich opožděné poskytnutí, nedostatečná kapacita či odbornost, nedostatečné financování nebo nedostatečná koordinace systému. [2] Úmluva o právech osob se zdravotním postižením v článku 7 požaduje, aby děti s postižením mohly plně užívat svá práva na rovnoprávném základě s ostatními dětmi. Přístupu k podpoře se věnuje specificky článek 19. Ten zahrnuje dva úzce propojené koncepty: právo na nezávislý život a právo být začleněn do společnosti. [3] Nezávislý život přitom neznamená život bez pomoci druhých. Znamená možnost ovlivňovat vlastní život a získat takovou podporu, která člověku umožní žít v běžném prostředí a zapojovat se do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními. [4] U dětí a mladých lidí zahrnuje také vytváření podmínek pro jejich postupný rozvoj a osamostatňování. [5] Z výše uvedených závazků lze dovodit několik základních požadavků na systém podpory pro děti se zdravotním postižením: * Zaprvé, podpora musí být skutečně dostupná. Nestačí, aby určité služby existovaly pouze formálně. Dítě a jeho rodina musí mít k dispozici smysluplný okruh možností, které jsou dostupné v místě a době, kdy je potřebují, v potřebném rozsahu, jsou finančně a fyzicky přístupné a existují o nich srozumitelné informace. [6] U dítěte s postižením musí být takový okruh možností dostupný jak dítěti s ohledem na jeho věk a rozumovou a volní vyspělost, tak současně jeho rodičům nebo jiným osobám odpovědným za jeho péči. * Zadruhé, podpora musí odpovídat individuálním potřebám dítěte. Služby musí být dostatečně pružné a přizpůsobovat se potřebám, životním podmínkám a situaci dítěte, nikoli vyžadovat, aby se dítě přizpůsobilo jejich předem nastavenému režimu. [7] Systém podpory musí být schopen reagovat také na potřeby dětí, které vyžadují intenzivní, náročnější nebo specifickou podporu. Vysoká míra potřebné podpory nemůže sama o sobě vést k jejich vyloučení ze služby. [8] Ochrana poskytovaná Úmluvou se vztahuje na všechny lidi s postižením, včetně těch s nejvyšší mírou potřebné podpory. * Zatřetí, podpora má umožňovat začlenění dítěte do běžného života a předcházet jeho izolaci a segregaci. K segregaci může docházet umístěním do zařízení ústavního charakteru, ale také tehdy, musí-li člověk kvůli nedostupnosti podpory opustit své přirozené prostředí. Izolován může být naopak i doma, pokud mu chybí podpora umožňující vzdělávání, vytváření vztahů, volnočasové aktivity a další běžné zapojení do společnosti. [9] Pokud jde o dítě, je třeba zohlednit také potřebu zachování rodinných vazeb a kontinuity podpory. Dostupnost a vhodnost podpory proto nelze posuzovat izolovaně od možnosti zachovat smysluplné rodinné vazby. * Začtvrté, zvláštní význam u dětí má také včasnost poskytnutí podpory. Dítě nemůže odložit svůj vývoj, vzdělávání, vytváření vztahů ani postupné osamostatňování do doby, než bude vhodná podpora k dispozici. Dítě vnímá dobu čekání jako delší než dospělý a dlouhodobý pobyt v prostředí, které neodpovídá jeho potřebám (např. v nemocnici), může mít na něj mnohem závažnější dopady. [10] Z hlediska naplnění jeho práv tak není rozhodující pouze to, zda byla vhodná podpora nakonec nalezena, ale také zda byla dostupná v době, kdy ji dítě potřebovalo. Podpora poskytnutá až poté, co rozhodující období vývoje nebo potřeby dítěte uplynulo, je z hlediska jeho práv fakticky nedostupná. Uvedené požadavky zavazují Českou republiku jako celek. [11] Stát proto musí zajistit jejich naplňování i při výkonu působnosti územních samosprávných celků. Povinnosti vyplývající z výše zmíněných článků se tak promítají také do činnosti krajů, pokud plánují, zajišťují nebo financují sociální služby. I jejich činnost musí směřovat k tomu, aby děti s postižením mohly skutečně žít plnohodnotně a důstojně. III. Zkušenosti ochránce s naplňováním práva na plnohodnotný a důstojný život u lidí s chováním náročným na péči Situace lidí s chováním náročným na péči patří k nejvýraznějším příkladům dlouhodobě neřešené nedostupnosti vhodné pomoci. Jde o skupinu lidí, vůči níž stát dlouhodobě vykazuje významný systémový dluh, na který ochránce opakovaně upozorňuje. V následující části shrnujeme naše hlavní zkušenosti s tím, jak se v praxi naplňuje právo lidí s PAS a chováním náročným na péči na plnohodnotný a důstojný život. Nejde o izolované problémy, ale o vzájemně propojený řetězec systémových nedostatků. Vhodné sociální služby chybí, dostupné služby často nejsou odborně připravené, podpora není koordinovaná a rodiny nemají zajištěnou kontinuitu pomoci. Důsledkem je, že lidé s chováním náročným na péči jsou místo podpory v prostředí odpovídajícím jejich potřebám umisťováni do zařízení jiných systémů péče, například do psychiatrických nemocnic. To má zásadní dopady nejen na jejich práva, důstojnost a možnost žít plnohodnotný život, ale i na životy jejich rodin. Specifika péče o lidi s chováním náročným na péči Chování náročné na péči popisuje odborná literatura jako chování takové intenzity, frekvence nebo trvání, které může ohrožovat fyzickou bezpečnost člověka nebo jeho okolí, případně vést k omezení či odepření přístupu k běžným komunitním službám. [12] Může jít také o chování, které narušuje pohodu, zdraví, kulturní normy a ovlivňuje vztahy či sociální status člověka. [13] Tento typ chování se objevuje zejména u lidí s neurovývojovým postižením, například u lidí s intelektovým znevýhodněním nebo poruchou autistického spektra. Může mít různou podobu, od hlučných projevů, verbální agrese, ničení věcí či konzumace nepoživatelných předmětů až po sebepoškozování nebo fyzické útoky vůči okolí. Chování náročné na péči však nelze chápat pouze jako "problémové chování". Často jde o způsob, jak člověk komunikuje své potřeby, nepohodu nebo přetížení. Příčinou může být například bolest, smyslové přetížení, nevhodná komunikace okolí, nejistota, nepředvídatelnost prostředí nebo nemožnost ovlivňovat vlastní život. Pro posouzení potřebné podpory proto není rozhodující pouze intenzita samotných projevů chování, ale také porozumění jejich příčinám a schopnost prostředí na ně odpovídajícím způsobem reagovat. Odborné přístupy proto kladou důraz nejen na samotné projevy chování, ale především na úpravu prostředí a podpory. Stabilní, předvídatelné a individuálně přizpůsobené podmínky mohou náročné chování zmírnit. Naopak nevhodné prostředí, časté změny nebo přetížení mohou vést k jeho eskalaci. Vhodně nastavená podpora proto není pouze reakcí na již vzniklé náročné chování, ale může být významným prostředkem jeho předcházení a zmírňování. Problematika se týká lidí všech věkových kategorií - od dětí předškolního věku přes dospívající až po dospělé a starší lidi s neurovývojovým postižením. U dospívajících je při nastavování podpory třeba zohlednit specifika tohoto vývojového období. Jde o období významných vývojových změn, v němž se postupně proměňují potřeby dítěte, jeho vztahy, míra samostatnosti i způsob přípravy na dospělý život. U dospívajících s chováním náročným na péči proto musí podpora vedle jejich aktuálních potřeb zohledňovat také tyto vývojové změny a vytvářet prostor pro postupné osamostatňování. Dostupnost sociálních služeb Již v roce 2018 jsme upozornili na nedostatek služeb pro děti i dospělé s poruchou autistického spektra. Výzkum mimo jiné ukázal, že pobytové sociální služby odmítají velkou část žádostí lidí s PAS. Domovy pro osoby se zdravotním postižením odmítly za předchozí tři roky přibližně 80 % žadatelů a domovy se zvláštním režimem až 90 % žadatelů s touto diagnózou. [14] Také se ukázalo, že nabídka služeb v jednotlivých krajích je výrazně nevyvážená a kraje k plánování sociálních služeb přistupují různě. Některé se k rozvoji sítě sociálních služeb vyjádřily jen velice obecně až abstraktně, jiné vymezily konkrétní opatření k podpoře či zřízení jednotlivých druhů služeb a jejich kapacity. [15] Pouze polovina krajů zjišťovala aktuální poptávku přímo u potencionálních klientů a jejich rodin. Některé kraje pouze pasivně vyčkávaly, až poptávka přijde k nim, tedy až se na ně žadatelé nebo jejich rodina sami obrátí. [16] Výzkum také poukázal na praktické problémy při nedostupnosti služeb. Rodiče dětí a mladých lidí s PAS často neměli dostatečné informace o nabídce sociálních služeb. Pokud se obrátili na obec s rozšířenou působností, mnohdy se dozvěděli pouze to, že požadovaná služba v regionu není nebo je dlouhodobě nedostupná. Nedostatek vhodných sociálních služeb, včetně odlehčovacích služeb, pak vedl k hospitalizacím dětí a dospívajících s PAS v psychiatrických nemocnicích nebo ke zbytečnému prodlužování hospitalizace. [17] V navazujícím doporučení jsme zdůraznili, že ačkoliv některé kraje zřídily pobytové sociální služby, samotná existence služby nepostačuje. Aby měla služba pro člověka s PAS skutečný přínos, musí být s ohledem na svou kapacitu a aktuální naplněnost schopna poskytnout podporu v potřebném rozsahu. Zároveň jsme doporučili, aby stát řešil situaci lidí s PAS a jejich rodin komplexně, včetně zakotvení nástroje, který by státu (Ministerstvu práce a sociálních věcí) umožnil reálně ovlivňovat dostupnost sociálních služeb. [18] Tato zjištění jsme také zopakovali ve vyjádření k Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením v roku 2019. Upozornili jsme zde na konkrétní případy dětí, které byly dlouhodobě umísťovány do lůžkové zdravotní péče či nevhodných školských zařízení (např. výchovných ústavů) z důvodu nedostatku vhodných pobytových služeb. [19] Na závažnost situace reagovala i vláda České republiky, když v roce 2024 přijala dokument Systémová opatření pro podporu osob s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2024-2030, [20] na který následně navázal Akční plán na období 2025-2027. [21] Na přípravě strategických dokumentů i na monitorování jeho naplňování se podílí také Kancelář veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí. Přijetí tohoto strategického rámce současně dokládá, že nejde o ojedinělé případy, ale o rozsáhlý systémový problém spočívající zejména v nedostupnosti vhodných služeb pro lidi s intelektovým znevýhodněním, poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči. Lidé s chováním náročným na péči a jejich rodiny představují zvlášť ohroženou skupinu a řešení jejich situace proto nelze ponechat pouze na individuální odolnosti rodin, jejich schopnosti dlouhodobě zvládat mimořádnou zátěž a opakovaně si vyjednávat podporu v nedostatečně nastaveném systému. I přes některá opatření z předchozích let zůstává podle našich zkušeností dostupnost vhodných služeb pro lidi s chováním náročným na péči nedostatečná napříč všemi regiony České republiky. Služeb, které jsou skutečně připraveny na práci s touto cílovou skupinou, je velmi málo. Možnost volby služby bývá v praxi navíc často pouze formální, protože při nedostatku kapacit a dlouhých čekacích dobách lidé a jejich rodiny reálně nemají možnost vybírat mezi vhodnými službami. Některé specializované služby tak vznikají především z iniciativy samotných rodinných příslušníků lidí s chováním náročným na péči, kteří po letech marného hledání podpory vytvářejí potřebné služby vlastními silami. S tím souvisí také nejistota financování specializovaných služeb pro lidi s PAS, která ohrožuje jejich dlouhodobou udržitelnost a kontinuitu podpory. Aktuálním příkladem je Domov Mikasa pro lidi s těžkou poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči, kterému hrozí zánik, ačkoliv se jedná o jedinou službu daného druhu v kraji. [22] Vhodnost sociálních služeb V praxi se také ukazuje, že ne každá pobytová služba je pro lidi s chováním náročným na péči vhodná, byť může být formálně vedena jako služba pro danou cílovou skupinu. Kraje někdy rodičům doporučují zařízení, která sama následně v neformální komunikaci přiznávají, že klienta s výraznými projevy chování náročného na péči nejsou schopna zvládnout. Problém tedy nespočívá pouze v nedostatku kapacit, ale i v nedostatečné odborné připravenosti části služeb. Ani služba s volnou kapacitou proto nemusí být pro konkrétního člověka vhodná. Práce s lidmi s chováním náročným na péči vyžaduje dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků, kvalitní metodické vedení, pravidelné supervize i podporu externích odborníků. U lidí s chováním náročným na péči je přitom třeba zvlášť zohlednit také charakter prostředí, v němž je podpora poskytována. Tito lidé často potřebují dostatek osobního prostoru, klidné a předvídatelné prostředí a individuální podporu. Velkokapacitní zařízení proto nemusí být schopna takové podmínky zajistit. U dětí je navíc třeba zohlednit jejich věk, vývojové potřeby a možnost zachování přirozených vazeb s rodinou, s tím souvisí zejména vzdálenost zařízení od dosavadního místa života. Požadavek vhodnosti služby nelze chápat jako pouhé subjektivní přání či nadstandardní požadavek člověka s postižením nebo jeho rodiny. Jde o základní předpoklad toho, aby sociální služba vůbec mohla naplňovat svůj zákonem stanovený účel. Podle § 38 zákona o sociálních službách má poskytovaná podpora mimo jiné směřovat k životu v přirozeném sociálním prostředí, zapojení do běžného života společnosti a poskytování péče v co nejméně omezujícím prostředí. Splnění minimálních standardů péče proto automaticky neznamená, že je služba vhodná pro konkrétního člověka a jeho potřeby. Pokud služba není schopna poskytovat podporu odpovídající individuálním potřebám člověka, přestává fakticky naplňovat svůj účel a může se redukovat na pouhé zajištění ubytování, stravy a základní péče, případně na faktickou izolaci člověka s postižením od okolní společnosti. U lidí s chováním náročným na péči přitom nevhodně nastavené prostředí nebo nedostatečně individualizovaná podpora mohou mít zvlášť závažné důsledky. Mohou vést ke zhoršování náročného chování, prohlubování izolace, odloučení od rodiny, ztrátě autonomie, nadužívání medikace či omezujícím opatřením, a v krajních případech také ke špatnému zacházení [23] nebo dokonce k úmrtí. [24] Ochránci upozorňují také na to, že ani označení služby za komunitní, její zařazení do procesu transformace, změna kapacity či přestěhování klientů do menších objektů ještě nezaručují, že se skutečně změnil charakter poskytované podpory. Rozhodující je, jak služba funguje v každodenním životě klientů, tedy zda poskytuje individualizovanou podporu, umožňuje jim rozhodovat o vlastním životě, podporuje jejich vztahy a zapojení do běžného života a neudržuje či nepřenáší prvky ústavního způsobu péče. [25] Při posuzování, zda transformace vedla ke vzniku skutečně méně omezující služby, které je způsobilé poskytovat individualizované a kvalitní služby, je třeba zohlednit její faktické uspořádání, kapacitu, způsob poskytování podpory a podmínky, v nichž je péče poskytována. Koordinace a kontinuita podpory Za zásadní problém považujeme také nedostatečnou koordinaci podpory a absenci účinného case managementu. V praxi často chybí účinné propojení sociálních, zdravotních a školských služeb a dlouhodobé provázení rodiny, které by umožnilo průběžně mapovat její potřeby a koordinovat jednotlivé formy podpory. Za dostupnost sociálních služeb na svém území odpovídá kraj. [26] Ten má podle zákona také koordinovat poskytování sociálních služeb a činnosti sociální práce směřující k řešení nepříznivé sociální situace a sociálnímu začleňování osob. [27] Podle našich zkušeností však rodiny lidí s chováním náročným na péči po kontaktování krajských úřadů často obdrží pouze obecný seznam pobytových služeb. Takový postup neodpovídá složitosti jejich situace. Rodiny potřebují aktivní provázení a koordinaci podpory, nikoli jen odkazy na služby, které jsou dlouhodobě nedostupné. V praxi rodiče a další pečující osoby, často ve stavu krajního vyčerpání, obvolávají desítky služeb napříč kraji. Narážejí na dlouhé pořadníky, odmítnutí nebo informaci, že služba není schopna člověku s chováním náročným na péči podporu poskytnout. Nadto se následně mohou ve správním soudnictví setkat s výtkou, že nepodali formální žádost o konkrétní službu, ačkoliv žádná reálně dostupná a vhodná služba fakticky neexistovala. Navíc, rodinám jsou často nabízeny především ambulantní nebo terénní služby, které jejich situaci nedokážou reálně vyřešit. Ani týdenní stacionář nemusí být dostatečným řešením, pokud rozhodující část péče nadále zůstává na rodině, zejména o víkendech, během nemocí nebo v krizových situacích. Lidé s poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči naopak zpravidla potřebují vysokou míru stability, předvídatelnosti a jednotného přístupu. Kontinuita podpory mezi rodinou, školou, zdravotními službami a sociální službou je často zásadní. Časté střídání prostředí a opakované přesuny mezi domácností a institucí mohou naopak vést k destabilizaci, zvýšení stresu a eskalaci náročného chování. Dopad péče o člověka s chováním náročným na péči na rodinu Péče o dítě nebo dospělého s chováním náročným na péči bývá pro rodiny mimořádně zatěžující a bez odpovídající podpory dlouhodobě obtížně udržitelná. Dopadá na psychické zdraví pečujících osob, partnerské vztahy, zaměstnání i ekonomickou situaci rodiny. Významně zasaženi mohou být také sourozenci, jejichž potřeby v důsledku náročné péče často ustupují do pozadí. Situace bývá zvlášť náročná v období dospívání, kdy dítě fyzicky sílí a péče se stává obtížnější i z hlediska bezpečnosti. Pečující osoby tak často žijí dlouhodobě ve stavu nepřetržité pohotovosti. Snaží se předvídat spouštěče náročného chování, přizpůsobují jim chod domácnosti a mnohdy zajišťují dohled ve dne i v noci. Péče může zahrnovat zvládání autoagresivních nebo heteroagresivních projevů a vysokou fyzickou zátěž, která se s věkem a silou dítěte dále zvyšuje. Agrese člověka s chováním náročným na péči přitom často směřuje právě vůči pečujícím osobám, protože právě jim se snaží komunikovat své potřeby, frustraci nebo přetížení. V poslední době se na ochránce obracejí také rodiče výrazně mladších dětí, například šestiletých či sedmiletých, které mají za sebou opakované hospitalizace v dětských psychiatrických nemocnicích. Rodiče popisují, že již nejsou schopni péči doma bezpečně zvládat, zároveň však pro jejich dítě neexistuje vhodné prostředí s odpovídající podporou. Rodina se tak může dostat do situace, kdy již sama nedokáže potřebnou péči bezpečně zajistit, ale systém současně nenabízí podporu, která by jí umožnila v péči pokračovat nebo zajistila dítěti jiné vhodné prostředí. Nedostatek podpůrných služeb v běžné komunitě a návazného bydlení vede k tomu, že lidé s chováním náročným na péči často zůstávají v domácnosti rodičů, v psychiatrických nemocnicích nebo v jiných nevyhovujících zařízeních bez reálné perspektivy dalšího životního uspořádání. Dlouhodobé přetížení a nedostatečná podpor a zároveň prohlubují sociální izolaci člověka s chováním náročným na péči a celé jeho rodiny a omezují její možnost běžného zapojení do komunitního života. Umisťování do zařízení mimo systém sociálních služeb Nedostatek vhodných sociálních služeb vytváří výrazný tlak na jiné systémy péče, které však nejsou určeny k dlouhodobému zajišťování podpory lidí s chováním náročným na péči. Tito lidé jsou umisťováni do jiných typů zařízení, zejména do zařízení náhradní péče o děti nebo do zdravotnických zařízení, především psychiatrických nemocnic. Setkáváme se například s případy, kdy rodiny vyčerpané hledáním vhodné sociální služby podávají návrh na nařízení ústavní výchovy vlastního dítěte. [28] Hledání vhodného umístění se tím fakticky přesouvá na soud a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Takové řešení však samo o sobě neodpovídá potřebě dítěte na zajištění vhodné a individualizované podpory a rodiče při něm zároveň ztrácejí kontrolu nad tím, kam bude dítě umístěno, zda služba bude odpovídat jeho potřebám a zda bude dostupná v rozumné vzdálenosti od domova. Takové rozhodnutí navíc pro rodiče často znamená mimořádnou psychickou zátěž a pocity selhání. Dalším opakujícím se důsledkem nedostupnosti vhodných sociálních služeb jsou dlouhodobé nebo opakované hospitalizace lidí s chováním náročným na péči v psychiatrických nemocnicích. Setkáváme se s případy, kdy je člověk z medicínského hlediska již připraven k propuštění, ale kvůli absenci vhodné sociální služby zůstává nadále hospitalizován. Na tento problém nás přitom neupozorňují pouze rodiny, ale také samotné psychiatrické nemocnice pro děti i dospělé. Na nepřípustnost dlouhodobých pobytů lidí s mentálním postižením v psychiatrických léčebnách pouze z důvodu nedostatku sociálních služeb poukazujeme již od roku 2008. [29] V roce 2022 jsme navíc konstatovali, že pobyt v psychiatrické nemocnici vynucený nedostupností sociálních služeb může představovat špatné zacházení, za něž odpovídá stát. [30] U dětí a dospívajících je tato praxe obzvlášť závažná, protože dlouhodobá hospitalizace může zasahovat do jejich psychického vývoje, narušovat sociální vazby a omezovat možnost přirozeného osamostatňování. IV. Promítnutí výše zmíněných systémových nedostatků do situace stěžovatele U stěžovatele a jeho rodiny se výše popsané systémové nedostatky projevily zcela konkrétně. Domníváme se, že z hlediska naplnění jeho práva na plnohodnotný, důstojný a nezávislý život ve společnosti a toho, zda jednotliví aktéři postupovali s ohledem na nejlepší zájem dítěte, nestačí zkoumat pouze to, zda v systému formálně existovala určitá pobytová služba, zda v ní bylo volné místo nebo zda rodina formálně využila všechny dostupné možnosti. Rozhodující je také to, zda byla stěžovateli včas dostupná skutečně vhodná služba, tedy služba schopná poskytnout odpovídající podporu a současně v nejvyšší možné míře zachovat jeho přirozené rodinné vazby. Situaci stěžovatele a jeho rodiny je třeba posuzovat z pohledu fungování systému jako celku, nikoli jako sled izolovaných rozhodnutí jednotlivých aktérů. Podstatné je, zda na sebe jednotlivé části systému účinně navazovaly, vzájemně spolupracovaly a ve výsledku vedly k včasnému zajištění potřebné podpory. Pokud systém jako celek vhodnou podporu nezajistil, nelze důsledky tohoto selhání přenášet na stěžovatele a jeho rodinu, zvlášť pokud právě kvůli němu byl stěžovatel nucen setrvávat v prostředí, které jeho potřebám ani účelu podpory neodpovídalo. Z dostupných podkladů vyplývá, že rodina se snažila zajistit vhodnou pobytovou službu již před jeho hospitalizací. Část oslovených služeb však neměla volnou kapacitu, jiné nebyly určeny dětem a další nebyly schopny zajistit podporu odpovídající jeho potřebám. Odborníci opakovaně upozorňovali, že stěžovatel potřebuje nepřetržitou podporu a stálý dohled vysoce kvalifikovaného personálu. Sociální pracovnice kontaktního a koordinačního centra pro osoby s chováním náročným na péči B. (dále jen "KOCE") uvedla, že vzhledem k věku stěžovatele a náročnosti jeho potřeb byla většina dostupných služeb nevyhovující a že potřebuje specializovanou podporu. Lékařská zpráva ze dne 26. 8. 2024 doporučila menší pobytovou sociální službu v přiměřené vzdálenosti od bydliště rodiny. Obdobně zpráva C., z. ú., ze dne 24. 3. 2025 uvádí, že stěžovatel potřebuje malé a specializované prostředí s intenzivní a flexibilní podporou, včetně individuální podpory asistenta. Současně upozorňuje, že ve velkokapacitním zařízení by jeho potřeby pravděpodobně nebyly dostatečně naplňovány, což by mohlo vést k frustraci a eskalaci jeho chování. Požadavek na určitý typ prostředí proto nelze chápat jako pouhou preferenci rodiny stěžovatele, ale jako součást odborného posouzení toho, jaké podmínky jsou nezbytné, aby poskytovaná služba mohla stěžovateli skutečně poskytovat odpovídající podporu ve smyslu § 38 zákona o sociálních službách. Široký prostor kraje pro uvážení při utváření sítě sociálních služeb neznamená, že soudní přezkum může být redukován na to, že určitá služba formálně existovala nebo že bylo možné o ni požádat. Je třeba posoudit, zda nabízená podpora byla pro konkrétního člověka skutečně dostupná, odborně vhodná a způsobilá naplnit účel sociálních služeb podle § 38 zákona o sociálních službách, včetně požadavku na poskytování podpory v co nejméně omezujícím prostředí. Meze uvážení kraje jsou překročeny tam, kde nabízené řešení s ohledem na individuální potřeby člověka potřebnou podporu fakticky neposkytuje nebo je pro něj reálně nedostupné. Je také třeba zdůraznit, že dostupnost služby nelze ztotožňovat s pouhou možností podat žádost o její poskytnutí. Formální žádost může mít význam pro evidenci poptávky nebo pro posouzení konkrétního případu, sama o sobě však nic nevypovídá o tom, zda byla služba pro daného člověka skutečně dosažitelná. Pokud bylo předem zřejmé, že služba nemá volnou kapacitu, není určena pro danou cílovou skupinu nebo nedokáže zajistit potřebný rozsah a intenzitu podpory, nelze z nepodání žádosti dovozovat, že rodina nevyužila existující možnost podpory. Při hodnocení dostupnosti je proto nutné vycházet z reálné situace, včetně komunikace rodiny s poskytovateli a orgány veřejné moci a informací, které měla rodina v rozhodné době k dispozici. Jak jsme uvedli výše, ani samotné zařazení služby do procesu transformace či změna její kapacity ještě nezaručují, že se skutečně změnil charakter poskytované podpory. Pouhá skutečnost, že Domov D. procházel transformací a jeho kapacita měla být od 1. ledna 2025 navýšena z 32 na 50 míst, ještě neprokazuje, že tím pro stěžovatele vznikla vhodná služba v co nejméně omezujícím prostředí. Navíc, jak vyplývá z bodu 14 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 37 A 66/2024-108, navýšení kapacity souviselo se sloučením Domova D. s Dětským centrem E. V této souvislosti považujeme za významné také uvést vlastní zkušenosti ochránce s Domovem D., který jsme navštívili v letech xxx a xxx. [31] Při následné návštěvě v říjnu 2022 ochránce konstatoval, že pokud jde o transformaci, stav zůstal oproti roku xxx v zásadě nezměněn. Zařízení nebylo v procesu transformace a podle tehdejšího ředitele k ní ani nesměřovalo. Přestože v mezidobí proběhly dílčí rekonstrukce, zachovaly ústavní charakter prostředí a přetrvával i ústavní způsob poskytování služby a její nedostatečná individualizace. Projevovalo se to mimo jiné striktním denním režimem, kolektivním trávením volného času, nedostatečným individuálním plánováním, posilováním závislosti klientů na službě a nedostatečnou podporou komunikace. [32] Zjištění z roku 2022 byla navíc natolik závažná, že ochránce dospěl k závěru, že v zařízení dochází ke špatnému zacházení s klienty ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zaznamenal mimo jiné násilné jednání pracovníků vůči dětem, používání nepřiměřených restrikcí, ponižující zacházení a atmosféru strachu. [33] Ačkoliv ochránci nemají k dispozici aktuální informace o současné situaci v zařízení, mají pochybnosti o tom, zda během několika následujících let mohlo dojít k natolik zásadní proměně prostředí, personálního zajištění a způsobu poskytování podpory, aby služba byla schopna zajistit stěžovateli vysoce individualizovanou a intenzivní podporu odpovídající jeho konkrétním potřebám a odborným doporučením. Nedostatečná byla zřejmě také koordinace podpory u stěžovatele. KOCE se jeho situaci věnovalo již od března 2023 a jeho úkolem bylo mimo jiné posuzovat potřeby klienta, hledat vhodnou podporu a koordinovat zapojené aktéry. Ani zapojení tohoto specializovaného mechanismu však nevedlo k včasnému zajištění služby odpovídající potřebám stěžovatele. Podle vyjádření sociální pracovnice KOCE se přibližně rok před jeho hospitalizací přes opakované snahy nepodařilo vhodnou pobytovou službu nalézt. Nedostupnost vhodné podpory měla současně bezprostřední dopad na rodinu stěžovatele. Před hospitalizací zajišťovala podstatnou část péče jeho matka, jejíž možnosti dlouhodobě poskytovat takto intenzivní podporu se postupně vyčerpávaly. Podle vyjádření sociální pracovnice KOCE se zároveň zhoršovala i situace v domácím prostředí. Nedostupnost včasné a vhodné podpory tak nepředstavovala pouze zásah do práv stěžovatele, ale přenesla značnou část odpovědnosti za zajištění podpory na jeho rodinu, aniž by ta měla k dispozici odpovídající systémovou pomoc. Tato situace vyústila v hospitalizaci stěžovatele v psychiatrické nemocnici. Nečinnost odpovědných aktérů nakonec vedla k umístění stěžovatele do prostředí, které neodpovídalo jeho potřebám, avšak fakticky představovalo jedinou dostupnou možnost. Stěžovatel byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Přestože byl podle lékařské zprávy již v srpnu 2024 stabilizovaný a připravený k přechodu do jiného prostředí, v nemocnici setrval ještě dalších osm měsíců, protože se pro něj nepodařilo zajistit vhodnou navazující podporu. Psychiatrická hospitalizace tak fakticky suplovala chybějící sociální podporu. Důsledky selhání systému přitom nesl přímo stěžovatel ve své osobní a rodinné sféře, zejména zásahem do osobní svobody a autonomie, nemožností žít v běžném prostředí, oslabením rodinných vazeb a omezením dalšího vývoje a zapojení do společnosti. V. Shrnutí a závěr Veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí se domnívají, že Česká republika dlouhodobě selhává v naplňování závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. To se projevuje mj. v nedostatečné ochraně základních práv a svobod dětí s PAS a chováním náročným na péči, zejména práva na důstojnost, autonomii, ochranu před špatným zacházením, respekt k rodinnému životu a práva na plnohodnotný a důstojný život a zvláštní péči a dostupnou pomoc. Nedostupnost vhodných sociálních služeb pro tuto skupinu lidí není ojedinělým problémem jednotlivých rodin, ale dlouhodobým systémovým selháním. Děti i dospělí s PAS a chováním náročným na péči často potřebují stabilní, předvídatelnou, odborně vedenou a vysoce individualizovanou podporu. Takových služeb je však v České republice nedostatek. Pokud služby formálně existují, často nemají volnou kapacitu, nejsou dostupné v přiměřené vzdálenosti, nejsou odborně připravené nebo nedokážou podporu poskytnout v potřebném rozsahu. Důsledky pak nesou samotní lidé s PAS a jejich rodiny, na které se přenáší mimořádná pečovatelská, psychická i ekonomická zátěž. Většina závazků spojených se zajištěním služeb podporujících nezávislý život podléhá postupné realizaci a veřejná moc má při volbě konkrétních opatření prostor pro politické rozhodování, stanovení priorit i zohlednění dostupných zdrojů. Tento prostor však nemůže ospravedlnit nečinnost v situaci, kdy existující nabídka služeb nedokáže pokrýt individuální potřeby konkrétního dítěte s postižením, jež zůstane zcela bez podpory. Ochránci nechtějí předjímat, jak Ústavní soud v projednávané věci rozhodne. Považují však za důležité, aby při posouzení případu zohlednil i širší realitu, do níž je situace stěžovatele zasazena. Stěžovatel, jeho rodina a řada dalších rodin dětí i dospělých s poruchou autistického spektra se každodenně dostávají do mimořádně obtížných situací při snaze zajistit podporu nezbytnou pro naplnění jejich základních potřeb a lidských práv. Jasné vodítko jim přitom neposkytuje ani právní úprava, ani dosavadní rozhodovací praxe soudů. Ochránci proto věří, že i tato praktická a lidská dimenze problému bude při posouzení věci náležitě zohledněna. Brno 1. září 2026 Mgr. Martin Beneš ochránce práv dětí (podepsáno elektronicky) JUDr. Eva Kostolanská veřejná ochránkyně práv (podepsáno elektronicky) [1] V českém oficiálním překladu se používá pojem "právo na plný a řádný život", který však přesně nevystihuje věcnou podstatu původního anglického znění čl. 23 Úmluvy o právech dítěte "full and decent life", mj. jak tento pojem vysvětluje obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 9 (2006) o právech dětí se zdravotním postižením či komentář k Úmluvě o právech dítěte (viz Tobin, J. (ed).: The UN Convention on the Rights of the Child: A Commentary. Oxford University Press, 2019, s. 863 a násl.). Z tohoto důvodu používáme přesnější pojem "právo na plnohodnotný a důstojný život". [2] Tobin, J. (ed).: The UN Convention on the Rights of the Child: A Commentary. Oxford University Press, 2019, s. 875. [3] Bantekas, Ilias, Michael Ashley Stein a Dimitris Anastasiou (eds.). The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A Commentary. Oxford University Press, 2018, s. 536. [4] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017) o nezávislém způsobu života a zapojení do komunity. CRPD/C/GC/5. Online, PDF. OSN, 27. října 2017, body 16 a) a 27. Český překlad dostupný z: https://www.ochrance.cz/media/obecny_komentar_c._5.pdf [cit. 2026-05-21]. [5] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Pokyny pro rušení ústavů pro osoby se zdravotním postižením vztahující se i na mimořádné situace (Pokyny k deinstitucionalizaci). CRPD/C/5. Online, PDF. OSN, 10. října 2022, bod 49. Český překlad dostupný z: https://www.ochrance.cz/media/pokyny_k_deinstitucionalizaci.pdf [cit. 2026-05-21]; Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 76. [6] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, body 32, 60, 64, 78 a další. [7] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 28; Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Pokyny k deinstitucionalizaci, bod 23. [8] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 60. [9] Srov. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, body 52, 30 a 72. [10] Např. Piaget, J.: The Child's Conception of Time. Routledge and Kegan Paul, 1969. [11] Srov. článek 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb.; viz také Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Obecný komentář č. 3 (1990): Povaha závazků smluvních států. Online, doc. OSN, 14. prosince 1990, bod 4. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org [cit. 2026-02-06]. [12] Emerson, Eric. Problémové chování u lidí s mentální retardací. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 13. ISBN 978-80-7367-390-1. [13] Osgood, Tony. Podpora pozitivního chování u osob s PAS a intelektovým postižením. 1. vyd. Praha: Portál, 2023, s. 29. ISBN 978-80-262-2079-4. [14] Veřejný ochránce práv. Dostupnost sociálních služeb pro osoby s poruchou autistického spektra, 2018, str. 49. Dostupné z: https://www.ochrance.cz. [15] Tamtéž, str. 17. [16] Tamtéž, str. 29. [17] Tamtéž, s. 45-47. [18] Veřejný ochránce práv. Doporučení ke zlepšení dostupnosti sociálních služeb, 2018. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/. [19] Vyjádření veřejné ochránkyně práv k List of issues ze dne 1. února 2019, dostupné z: eso.ochrance.cz, viz také Veřejný ochránce práv. Zpráva ze systematických návštěv školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy (2011). Dostupné z: https://www.ochrance.cz/. [20] Vláda ČR. Systémová opatření pro podporu osob s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2024-2030, přijatá dne 26. června 2024. Dostupná z: https://vlada.gov.cz/. [21] Vláda ČR. Akční plán k realizaci Systémových opatření pro podporu lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2025-2027, přijatý dne 20. srpna 2025. Dostupný z: https://vlada.gov.cz/. [22] Domovu MIKASA hrozí zánik. Osm klientů s autismem a vysokou mírou podpory přijde o službu. [online]. Ostrava: Mikasa z. s., 2026 [cit. 2026-08-18]. Dostupné z: https://mikasazs.cz/aktuality/domovu-mikasa-hrozi-zanik-osm-klientu-s-autismem-a-vysokou-mirou-podpory-prijde-o-sluzbu/. [23] Zde lze zmínit dvě konkrétní kazuistiky, se kterými se ochránce v nedávném období setkal. V jednom navštíveném zařízení sociálních služeb bylo dítě s chováním náročným na péči umístěno na tzv. zdravotním oddělení pobytové sociální služby, tedy na oddělení určeném klientům s vysokou potřebou ošetřovatelské péče. Personál zde současně zajišťoval péči o imobilní klienty i o dítě s výraznou potřebou pohybu, intenzivní podpory a pozornosti. Dítě opakovaně fyzicky ohrožovalo ostatní klienty. Situace postupně eskalovala až k zamykání dítěte v pokoji a fyzickému trestání ze strany personálu (zpráva zatím není zveřejněna). V jiné navštívené pobytové službě klient s chováním náročným na péči opakovaně fyzicky napadal ostatní klienty i zaměstnance, jiné osoby kousal a při autoagresivních projevech prorážel hlavou dveře i zdi. Zaměstnanci se klienta obávali a nebyli schopni účinně zajistit bezpečí ostatních zranitelných klientů, včetně dětí (viz Veřejný ochránce práv, Domov D., Zpráva z návštěvy zařízení Domov D., sp. zn. xxx, dostupná z: xxx. [24] Třešňák, Petr. Kdo zabil Dorotu Š. Respekt [online]. 20. 11. 2022 [cit. 2026-05-20]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/. [25] Srov. např. Veřejný ochránce práv. Zpráva z návštěvy Domova pro osoby se zdravotním postižením Zašová ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 30/2022/NZ/DKA a 38/2022/OZP/DKA, část 4.1. Dostupná z: https://eso.ochrance.cz/. [26] Ustanovení § 95 odst. 1 písm. g) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. [27] Ustanovení § 93 písm. c) téhož zákona. [28] Podle ustanovení § 971 občanského zákoníku. [29] Veřejný ochránce práv. Zpráva z návštěv psychiatrických léčeben, 2008, s. 19-20, 27-28. Dostupná z: https://www.ochrance.cz/. [30] Veřejný ochránce práv. Psychiatrická nemocnice Kosmonosy: zpráva z následné návštěvy zařízení. 2022. Sp. zn. 32/2022/NZ/PB. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/. [31] Veřejný ochránce práv. Zpráva z návštěvy Domova D. ze dne xxx, sp. zn. xxx. Dostupná z: xxx. Veřejný ochránce práv. Zpráva z návštěvy Domova D. ze dne xxx, sp. zn. xxx a xxx. Dostupná z: xxx. [32] Veřejný ochránce práv. Zpráva z návštěvy Domova D. ze dne xxx, část xxx. [33] Tamtéž, část xxx.
