Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 11. září 2012 Sp. zn.: 1813/2011/VOP/JHO Průběžná zpráva o šetření ve věci podnětu Mgr. J.V. A - Shrnutí podnětu Dne 29. 3. 2011 byl veřejnému ochránci práv doručen podnět Mgr. J.V. (dále jen "stěžovatelka"). Ve svém podnětu si stěžuje na postup Okresního soudu ve Vsetíně (dále také "okresní soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále také "krajský soud") a Ministerstva spravedlnosti ČR (dále také "ministerstvo") zejména v otázce průtahů v řízení a nevhodného chování soudních osob. V podání ze dne 27. 9. 2011, sepsaném notářem JUDr. Josefem Červinkou, stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud v odvolacím řízení pochybil také v tom, že z jednání nepořídil zvukový záznam a ani se nepokoušel doložit, zda pořízení zvukového záznamu není možné (v souladu s ustanovením § 40 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). V doplnění ze dne 7. 12. 2011 stěžovatelka poukazuje rovněž na průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 161/2011 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "obvodní soud"). Podnět stěžovatelky v části týkající se činnosti orgánů státní správy okresního, obvodního i krajského soudu a činnosti ministerstva při vyřizování stížností a žádosti o poskytnutí zadostiučinění spadá do působnosti ochránce podle ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 7 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o veřejném ochránci práv").[1] Jelikož podnět stěžovatelky po několika doplněních splnil veškeré náležitosti, které blíže předjímá ustanovení § 11 zákona o veřejném ochránci práv, zahájil jsem v souladu s ustanovením § 14 tohoto zákona v předmětné věci šetření, zaměřené na prověření správnosti postupu orgánů státní správy okresního, obvodního i krajského soudu a postupu ministerstva v dané věci. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) S ohledem na počet podání ve věci nepokládám za účelné uvést na tomto místě všechny úkony, které v dané věci učinila stěžovatelka a následně i soudy a ministerstvo. Jelikož podnět je svým rozsahem a obsahovou stránkou nepřehledný, soustředil jsem se ve svém šetření na hlavní namítaná pochybení v postupu orgánů státní správy soudů. Informace z podnětu i samotné šetření jsem rozdělil na několik částí: 1. stížnost na postup Okresního soudu ve Vsetíně, a. šetření průtahů v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 81/2001, b. vyřízení stížností na nevhodné chování soudkyně JUDr. N.J. (dále také "soudkyně okresního soudu"); 2. stížnost na postup Krajského soudu v Ostravě, - prošetření způsobu vyřízení stížnosti stěžovatelky na odpověď předsedy okresního soudu JUDr. J.K. (dále také "předseda okresního soudu")[2]; 3. stížnost na postup Obvodního soudu pro Prahu 2, - šetření průtahů v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 161/2011; 4. stížnost na Ministerstvo spravedlnosti, - vyřízení žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Ad 1 a) průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 81/2001 u Okresního soudu ve Vsetíně Z dokumentace, která mi byla předložena stěžovatelkou a okresním soudem, vyplývá, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 3. 4. 2001. Stěžovatelka nepodala stížnost na průtahy v řízení k předsedovi soudu. Obrátila se však se žádostí o poskytnutí zadostiučinění, jako náhrady nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, na ministerstvo. Ministerstvo žádosti nevyhovělo a k délce řízení ve svém stanovisku čj. 226/2011-ODSK-ODSK/9 ze dne 8. 6. 2011 uvedlo: "Podrobným šetřením bylo dále zjištěno, že flagrantní podíl na dosavadní celkové délce řízení mají účastníci řízení, zejména sama žadatelka, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že žadatelka podávala četné návrhy na vydání předběžného opatření, jež byly soudem zamítány, žadatelka byla rovněž soudem opakovaně vyzývána k předložení příslušných dokladů znalkyni, což neučinila, a v důsledku toho ji byly uloženy 4 pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti uložené soudem. Žadatelka dále podala návrh na přikázání věci jinému soudu. Obě strany pak neustále podávaly námitky podjatosti vůči projednávajícím soudcům. Z výše uvedeného je tedy patrné, že v průběhu dosavadního řízení účastníci hojně využívali všech dostupných opravných prostředků, které jim zákon dává k dispozici, přičemž soud musí o každém takovémto prostředku rozhodnout, a nelze mít tedy k tíži soudu, že v důsledku opravných prostředků podávaných prakticky do každého rozhodnutí soudu, došlo k prodloužení řízení. Závěrem tedy konstatujeme, že ačkoliv předmětné řízení trvá již 10 let a ve věci bylo rozhodováno pouze jedenkrát nalézacím soudem a jedenkrát soudem odvolacím, v řízení nebyl shledán nesprávný úřední postup soudu spočívající v průtazích řízení, neboť jednotlivé procesní úkony soudu byly po celou dobu činěny pravidelně v přiměřených lhůtách, přičemž při posuzování celkové délky řízení nelze odhlédnout od skutečnosti, že právě účastníci řízení svým chováním způsobují, že předmětné řízení není dosud skončeno. Celková délka řízení je tedy, vzhledem ke všem okolnostem uvedeným shora, přiměřená." Pro posouzení průběhu řízení mi předseda okresního soudu zaslal přehled jednotlivých úkonů soudu. Ad 1 b) vyřízení stížností na nevhodné chování soudkyně Okresního soudu ve Vsetíně JUDr. N.J. Na nevhodné chování soudkyně[3] stěžovatelka podala dne 23. 7. 2010 stížnost adresovanou předsedovi okresního soudu. Dle vyjádření stěžovatelky nebyl pořízen zvukový záznam z jednání. Ze stížnosti stěžovatelky lze dovodit, že údajného nevhodného chování JUDr. Janáčkové na soudním jednání dne 22. 7. 2010 byli přítomni i rodiče stěžovatelky. Stěžovatelka zároveň neúspěšně žádala o změnu soudkyně[4] a postoupení řízení Okresnímu soudu ve Zlíně.[5] Nesouhlasí s vysvětlením předsedy okresního soudu o přidělení její věci soudkyni náhodným výběrem počítačem, a namítá, že na internetovém portálu okresního soudu není dohledatelný rozvrh práce soudců v civilní agendě. Na stížnost odpověděl dopisem ze dne 30. 7. 2010 předseda okresního soudu s tím, že žádné pochybení soudkyně neshledal. V odůvodnění uvedl, že soudce není povinen provést výslech svědků, kteří na jednání přijdou bez předvolání soudu. Dále vysvětlil, že rozhodnutí, co bude předmětem protokolu o jednání, závisí na samosoudci, proto se nelze domáhat zaznamenání všeho, co v soudní síni během jednání zazní. Zvýšení hlasu soudkyně na účastníky řízení nemůže posoudit, neboť jde o subjektivní vjem každého člověka a v dané věci zůstává pouze tvrzení proti tvrzení. Soudkyně připouští zvýšení hlasu v okamžiku, kdy se stěžovatelka bez svolení soudu začala pohybovat po soudní síni. Se žádostí o prověření způsobu, jakým předseda okresního soudu vyřídil stížnost stěžovatelky, se stěžovatelka obrátila na krajský soud. Dopisem ze dne 9. 9. 2010 místopředsedkyně krajského soudu JUDr. I.H. stěžovatelce sdělila, že postup předsedy okresního soudu prověřila, neshledala žádné pochybení a se způsobem vyřízení stížnosti souhlasí. Stěžovatelka dodává, že krajský soud záležitost o podjatosti uzavřel (usnesením sp. zn. 42 Nc 22/2010 ze dne 22. prosince 2010) pouze na základě vyjádření soudkyně, že nejsou důvody pochybovat o její nepodjatosti. Usnesením č. j. Ncd 2/2011-2493 ze dne 18. ledna 2011 Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že věc se nepřikazuje Okresnímu soudu ve Zlíně. Usnesením č. j. 42 Nc 22/2010-22 ze dne 22. 12. 2010 krajský soudu rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání věci. Z odůvodnění vyplývá, že soud vycházel z vyjádření stěžovatelky a soudkyně a neshledal okolnosti odůvodňující vyloučení soudkyně z projednávání věci.[6] Mám k dispozici sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010, ve kterém se vyjadřuje k vyřízení stížnosti na nevhodné chování soudkyně okresním soudem. Z něj vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci poučil stěžovatelku o stížnostním mechanismu na nevhodné chování soudních osob. Dále uvedl, že stížnost na chování soudkyně byla již vyřízena předsedou okresního soudu. Ke stížnosti na způsob, jakým místopředsedkyně krajského soudu vyřídila stížnost na postup předsedy okresního soudu, byla stěžovatelka informována, že k vyřizování této agendy je příslušné ministerstvo, nikoliv vrchní soud. Následně stěžovatelka podala podnět ze dne 27. 10. 2010 k zahájení kárného řízení se soudkyní, opět pro výše popsané nevhodné chování soudkyně, adresovaný ministru spravedlnosti, JUDr. Jiřímu Pospíšilovi. Na ministra se stěžovatelka znovu obrací dne 14. 2. 2011 se žádostí o postoupení její věci na Okresní soud ve Zlíně.[7] Dne 1. 2. 2012 se stěžovatelka obrátila na předsedu okresního soudu znovu se žádostí o okamžité odvolání soudkyně z projednávání její věci. Z předložené dokumentace vyplývá, že v minulosti došlo v tomto soudním řízení ke změně soudce celkem třikrát. Původně byla věc přidělena Mgr. V.H., která však odešla do starobního důchodu. V letech 2008 a 2009 byl rozhodujícím soudcem Mgr. M.Š., na nějž stěžovatelka taktéž podávala stížnosti. Po jeho odchodu na krajský soud (pobočku v Olomouci) byla věc přidělena soudkyni JUDr. N.J.[8] Dále mi bylo předloženo vyjádření soudkyně ke stížnosti žalované ze dne 23. 7. 2010. Soudkyně uvádí, že den před nařízeným jednáním telefonicky hovořila se stěžovatelkou. Poté, co jí stěžovatelka sdělila, že na jednání přivede svědky, jí vysvětlila, že žádné nepředvolávala, a proto neví, jestli na jejich výslech bude dostatek času. Dále soudkyně popsala průběh samotného jednání. Připouští, že hlas zvýšila v okamžiku, kdy stěžovatelka začala porušovat jednací řád (procházela se po síni, chtěla v soudní síni pít). Rovněž uvádí, že stěžovatelku poučila, kdo řídí jednání, neboť stěžovatelka v jeho průběhu měla tendenci soudkyni poučovat a přikazovat jí další postup. Dodává, že v protokolu o jednání není psané vše, co stěžovatelka uváděla, neboť jednání trvalo 3 hodiny a 45 min. Námitku podjatosti však žalovaná v průběhu jednání nevznesla. Předseda okresního soudu mi vysvětlil, z jakého důvodu vycházel při hodnocení chování soudkyně pouze ze stanoviska stran a nikoliv ze svědeckých výpovědí ostatních osob přítomných na jednání. Sdělil mi, že hodnocení stěžovatelkou namítaného nevhodného chování soudkyně (spočívající ve zvýšení hlasu) je velmi subjektivní a nelze provést jeho rekonstrukci, proto by i nadále zůstalo pouze tvrzení proti tvrzení. Pro hodnocení dalších namítaných pochybení soudkyně postačí aplikovat pouze procesní předpisy (tj. účast nepředvolaných svědků, upozornění žalované na vhodné chování během soudního jednání). Ad 2) vyřízení stížnosti Krajským soudem v Ostravě na odpověď předsedy Okresního soudu ve Vsetíně JUDr. J.K. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka nesouhlasila s tím, jak předseda okresního soudu vyřídil její stížnost na nevhodné chování soudkyně JUDr. N.J., a obrátila se proto na krajský soud (podáním ze dne 6. 8. 2010). Způsobem vyřízení stížnosti předsedou okresního soudu, tedy přípisem sp. zn.: St 13/2010, ze dne 30. 7. 2010, se zabývala místopředsedkyně krajského soudu. Podáním ze dne 9. 9. 2010 sdělila stěžovatelce, že chování soudkyně shledává za přiměřené popsaným okolnostem případu, a proto souhlasí se způsobem vyřízení stížnosti předsedou okresního soudu. Ke krajskému soudu stěžovatelka dále doplnila, že při jednání (řízení sp. zn. 11 Co 308/2011, předseda senátu JUDr. B.Ž., soudci, JUDr. Z.I., jako pověřená soudkyně, a JUDr. Š.Ž.) soud nepořídil zvukový záznam a ani se nepokoušel doložit, zda pořízení zvukového záznamu není možné (viz protokol ze dne 16. 9. 2011). Ad 3) vyřízení podání poukazující na průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 161/2011 u Obvodní soudu pro Prahu 2 Z dostupných podkladů vyplývá, že řízení sp. zn. 10 C 161/2011 bylo zahájeno dne 28. 6. 2011. Jak uvádí stěžovatelka, dne 14. 9. 2011 obvodní soud urgovala (urgovala nařízení jednání, žádala o zahájení řízení, a to v přednostním pořadí). Podáním ze dne 11. 11. 2011 soudkyně obvodního soudu Mgr. M.J. stěžovatelce sdělila, že věci vyřizuje podle pořadí, v jakém byly doručeny soudu, a proto jednání v její věci bude nařízeno ke konci pololetí roku 2012. Ad 4) k vyřízení žádosti o poskytnutí zadostiučinění Ministerstvem spravedlnosti Se žádostí o poskytnutí zadostiučinění se stěžovatelka obrátila na ministerstvo dne 25. 1. 2011 s následným doplněním, doručeným ministerstvu dne 22. 3. 2011. K dispozici mám vyjádření ministerstva ze dne 8. 6. 2011. V něm ministerstvo hodnotilo průběh soudního řízení a průtahy v řízení neshledalo. Délka řízení je podle ministerstva dána značnou mírou právní i skutkové složitosti a flagrantním podílem stěžovatelky na délce řízení svými četnými návrhy (na vydání předběžného opatření, námitky podjatosti, návrhy na přikázání věci jinému soudu, viz výše). Jelikož ministerstvo neshledalo porušení povinnosti soudu rozhodnout v přiměřené lhůtě, nepřiznalo stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy. Na základě vyjádření ministerstva ve věci jsem zjistil, že dne 22. 3. 2011 ministerstvo informovalo stěžovatelku o obdržení jejího podání a zároveň byla vyzvána k upřesnění, jakého nároku se dožaduje (zda náhrady nemajetkové újmy, či majetkové škody). Poté, co stěžovatelka podnět doplnila, ministerstvo prověřilo[9] průběh soudního řízení a došlo k závěru, že délka řízení je přiměřená s ohledem na procesní chování účastníků. Věc ministerstvo uzavřelo stanoviskem ze dne 8. 6. 2011.[10] C - Právní hodnocení případu veřejným ochráncem práv Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Z pozice veřejného ochránce práv se nemohu zabývat tím, jak obecné soudy všech stupňů rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[11] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. Do působnosti ochránce však náleží orgány státní správy soudu,[12] jejichž postupy se veřejný ochránce práv při výkonu své agendy intenzivně zabývá.[13] Část C své průběžné zprávy jsem rozdělil do několika kapitol. V první části se věnuji obecně právní úpravě orgánů státní správy soudů a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") v otázce průtahů v řízení. V druhé části hodnotím již samotný napadaný postup orgánů státní správy soudů. Zdůrazňuji, že předmětem části C zprávy nejsou veškeré stěžovatelkou uváděné skutečnosti, ale pouze ty, které považuji za relevantní z pohledu výkonu státní správy soudů. C.1 - obecná část 1. Činnost orgánů státní správy soudu dle zákona o soudech a soudcích,[14] činnost ministerstva jako orgánu státní správy soudů Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanoveným na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[15] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu, předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů a ministerstvo.[16] Úkoly předsedy okresního soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 127 zákona o soudech a soudcích. Předseda soudu mimo jiné dbá o to, aby v řízeních vedených u okresního soudu nedocházelo ke zbytečným průtahům. Zákon o soudech a soudcích umožňuje osobám obracet se se stížnostmi, které se týkají průtahů, nevhodného chování soudních osob či narušování důstojnosti před soudem, na orgány státní správy soudu. Zákon explicitně stanoví, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[17] Stížnost má být v zásadě vyřízena do dvou měsíců ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudu. Jedná-li se o stížnost na průtahy v řízení, je lhůta zkrácena na jeden měsíc od jejího doručení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Zákonnou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti. O tom, že stížnost nelze vyřídit ve stanovené lhůtě, musí být stěžovatel písemně vyrozuměn.[18] Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[19] Činnost orgánů státní správy soudu musí probíhat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů[20] a principy dobré správy.[21] V souvislosti se šetřením, které předseda soudu na základě stížností provádí, bych chtěl zdůraznit zejména zásadu omezené materiální pravdy.[22] V souladu s touto zásadou je správní orgán povinen před vyřízením stížnosti zjistit ex officio spolehlivě a úplně skutečný stav věci, aniž by byl vázán pouze obsahem stížnosti stěžovatele. Měl by tedy využít všechny dostupné důkazy, které mu mohou pomoci k objektivnímu zjištění skutkového stavu. Ve vztahu k vyřizování stížností na nevhodné chování soudce lze říci, že toliko v případě, kdy není možné ani za využití všech existujících a soudu dostupných důkazů nevhodné chování jednoznačně prokázat, je možné uplatnit zásadu "in dubio pro reo" a stížnost posoudit jako nedůvodnou. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.[23] Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.[24] Dalším institutem směřujícím k zajištění plynulosti soudního řízení, resp. k odstranění stávajících průtahů, je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti musím uvést, že ačkoliv je právní úprava návrhu na určení lhůty upravena ve stejné části zákona o soudech a soudcích[25] jako stížnosti proti průtahům, jedná se o dva zcela odlišné mechanismy. Základní odlišnost - která má zásadní vliv i na stanovení působnosti ochránce - spočívá v tom, že na rozdíl od vyřizování stížností na průtahy v řízení ve smyslu ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích, které patří do působnosti předsedy soudu (tedy orgánu státní správy soudu), představuje rozhodování o návrhu na určení lhůty výkon nezávislé rozhodovací činnosti, kterou provádí soud nejblíže vyššího stupně. Nemůžu proto nikterak posuzovat, jak o případném návrhu dotčené soudy věcně rozhodly (tj. zda návrhu vyhověly, či ho zamítly). V kompetenci předsedů soudů (a tím pádem i v působnosti ochránce) je však posouzení, zda soud, proti němuž jsou průtahy namítány, či soud, který o návrhu na určení lhůty rozhoduje, dodržel veškeré lhůty, jež jsou zakotveny v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích (např. 5denní lhůta k postoupení návrhu nadřízenému soudu; provedení všech úkonů, které účastník navrhuje do 30 dnů od doručení návrhu; rozhodnutí o návrhu do 20 dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena). Rovněž ministerstvo vykonává státní správu soudů (je jejím ústředním orgánem). Mimo jiné (podle ustanovení § 123 zákona o soudech a soudcích) sleduje a hodnotí postup soudů v řízení a rozhodování z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky a délky řízení. Za tímto účelem sleduje a vyhodnocuje stav soudních agend na základě výkazů a justiční statistiky, provádí prověrky soudních spisů a prověrky úrovně soudních jednání a vyřizuje stížnosti fyzických a právnických osoby na postup soudů. 2. Zásada plynulosti soudního řízení ve světle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva Stěžejní část podnětu stěžovatelky představují průtahy v soudních řízeních, proto věnuji samostatnou kapitolu souhrnu judikatury týkající se této problematiky. Ze závěrů vyplývajících z rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva[26] následně vycházím při hodnocení průtahů a vyřízení stížností orgány státní správy soudů. Stížnost na průtahy v řízení (podle ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích) a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích[27]) mají zajistit rychlý a efektivní výkon soudní moci, a to zejména s ohledem na skutečnost, že platné a účinné procesní předpisy (např. o. s. ř.) zásadně nestanoví pevné lhůty, v rámci kterých by měly soudy rozhodovat napadlé věci.[28] Absence závazných lhůt by měla přispět k pečlivému posouzení každého předestřeného případu. Nikdy by však neměla být na úkor práv účastníků řízení či jít k tíži jednotlivce, jelikož podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[29] má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Citované pravidlo je zopakováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o soudech a soudcích[30], dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Ústavní soud uvedl, že "ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení".[31] I když se citovaný nález vztahuje k činnosti správních úřadů, lze ho s ohledem na smysl a účel čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vztáhnout na jakýkoliv výkon veřejné moci (tedy i výkon moci soudní). V dané souvislosti považuji za vhodné připomenout i znění ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"):[32] "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu." Stěžejním smyslem požadavku přiměřené lhůty (angl. a reasonable time, fr. un délai raisonnable) podle citovaného článku Úmluvy je, aby byl učiněn konec právní nejistotě, v níž se konkrétní osoba nachází.[33] Za zcela zásadní pak považuji přístup ESLP ke zkoumání dodržovaní plynulosti řízení a respektování požadavku přiměřené lhůty. V této souvislosti ESLP zvažuje na straně jedné zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci, na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti.[34] Z toho mimo jiné vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázka přiměřenosti délky řízení je ESLP tradičně zkoumána ve světle konkrétních okolností daného případu charakterizujících složitost věci, chování stěžovatele a státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele[35] (vzhledem k předmětu řízení,[36] k osobě účastníků[37] apod.). ESLP v první řadě vychází z premisy, že státům Úmluvy přísluší organizovat své právní systémy takovým způsobem, aby jejich soudy mohly garantovat právo každého na konečné rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V nálezu I. ÚS 600/03 pak Ústavní soud konstatoval, že "pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce), či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví, či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost".[38] ESLP vůbec nepřihlíží k takovým objektivním okolnostem, jako je zatíženost konkrétního soudce, špatné personální a technické vybavení soudů, či špatná legislativa. Popsaný přístup je projevem odpovědnosti státu jako celku za plnění svých mezinárodněprávních závazků vyplývajících z Úmluvy, ale také odpovědnosti státní moci vůči jednotlivci, jehož práva se stát zavázal zaručit. Pakliže je často zmiňována přetíženost soudů, ESLP netoleruje zejména obecný stav přetíženosti soudního systému, který není nijak řešen.[39] Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně soudu, nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení. Z tohoto úhlu pohledu průtahy posuzuje i ESLP, který rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení.[40] Pouze průtahy přičitatelné státu mohou tudíž vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty.[41] Při posuzování průtahů řízení je ovšem nutné zohledňovat chování stěžovatele v řízení představující objektivní okolnosti, která nejsou přičitatelná státu.[42] Stěžovateli nelze vyčítat využívání procesních prostředků (zejména řádné, mimořádné opravné prostředky, stížnosti na postupy státních orgánů), které mu právní řád umožňuje, avšak na druhou stranu průtahy tím způsobené nelze přičítat státu. Rovněž stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s takovými návrhy vznikly[43]. "...soudy byly nuceny řešit řadu procesních návrhů stěžovatele a předávat si spis z důvodu opravných prostředků podaných stěžovatelem. Nelze jim tedy vytýkat, že řízení doposud neskončilo rozhodnutím ve věci samé."[44] Nicméně ESLP ve svém rozhodnutí upozorňuje, že pokud stěžovatel užívá procesní prostředky nadměrně a neodůvodněně, v podstatě by to nemělo nic měnit na posouzení přiměřenosti délky řízení a průtahy způsobené stěžovatelem jsou na úrovni průtahů způsobených kterýmkoli jiným nestátním účastníkem řízení. Uvedené by se mělo projevit zejména v otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, pokud bude délka řízení shledána nepřiměřenou.[45] Mezi chování stěžovatele, které negativně přispívá k délce řízení, ESLP označuje např. následující: - stěžovatel předkládá nepřesné a neúplné návrhy[46], - četná a rozsáhlá podání[47], - několikrát se nedostavil na jednání soudu[48], - nerespektovat vydaná soudní rozhodnutí[49] atd. ESLP se vždy snaží o globální pohled na řízení, a proto mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená.[50] Na druhou stranu však skutečnost, že v řízení jsou pouze malá období nečinnosti (soud víceméně "stále něco koná", jinými slovy se neobjevují dlouhá období nečinnosti), ještě nutně neznamená, že délka řízení je přiměřená, zejména tehdy, jestliže se jednotlivé drobné průtahy hromadí. Porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě je možné konstatovat, jak uvádí ESLP,[51] již v průběhu neskončeného řízení, je-li zjevné k okolnostem případu, že jeho dosavadní délka není přiměřená. C.2 - hodnocení postupu orgánů státní správy soudů 1. a) Průtahy v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 81/2001 u Okresního soudu ve Vsetíně Na základě shora uvedených skutečností a po důkladném posouzení věci se zohledněním citované soudní judikatury se domnívám, že v předmětné věci nedocházelo k neodůvodněným průtahům na straně soudu. Rovněž neshledávám žádná pochybení v postupu státní správy soudů v dané věci při vyřizování podání stěžovatelky týkajících se průtahů v řízení. K tomu sděluji následující poznatky. Jak vyplývá z přehledu úkonů učiněných soudem a účastníky a z výpisu informací o průběhu řízení na portálu http://infosoud.justice.cz, mezi jednotlivými úkony soudu nejsou žádná neodůvodněná prodlení, tj. úkony jsou soudem činěny v pravidelných časových intervalech. Přestože řízení bylo zahájeno již dne 3. 4. 2001, nevyplývá z provedeného šetření pochybení soudu. Délka řízení byla dána zejména opakovanými podáními účastníků (zejména stížnostmi), které řízení administrativně zatěžovaly, a dále podáváním odvolání, jež řízení prodlužovala o projednání věci před krajským soudem. Není namístě stěžovatelce vytýkat počet podání, se kterými se na soud obracela (na což má v rámci dispoziční zásady soudního procesu právo). Nicméně podotýkám, že stěžovatelka si musí být vědoma, jaké následky ve vztahu k délce řízení jsou s takovými podáními spojeny, a vždy uvedené riziko porovnat s cílem, který chce svými podáními dosáhnout. 1. b), a 2) Vyřízení stížností na nevhodné chování soudkyně předsedou Okresního soudu ve Vsetíně a vyřízení stížnosti Krajským soudem v Ostravě. Způsob vyjadřování soudkyně Souhlasím s názorem orgánů státní správy okresního i krajského soudu, že hodnocení intenzity hlasu soudkyně je velmi subjektivní. Domnívám se však, že verbální projevy soudce v soudní síni jsou "měřitelnými" projevy a soudcem zvolené slovní formulace a způsob jejich užití mohou ve výsledku vést k hodnocení takového jednání soudce jako nevhodného nebo narušujícího důstojnost řízení. S ohledem na subjektivitu hodnocení takového projevu není rozhodně jednoduchou úlohou soudního funkcionáře chování soudce v maximálně možné míře objektivizovat, zvláště v případech, kdy soudní funkcionář nebyl v soudní síni přítomen. Obecně by se však, podle mého názoru, měly orgány státní správy soudů vždy pokusit průběh jednání v soudní síni objektivizovat a ve výsledné písemné odpovědi na podanou stížnost popsat svá zjištění (přijatá opatření nebo vysvětlit případná nedorozumění). Pro účely objektivizace událostí v soudní síni je v případě nařčení soudce z nevhodného chování nebo narušování důstojnosti řízení nutné kromě soudce a podatele stížnosti vyslechnout osobně osoby, které byly účastny soudního jednání a u kterých lze předpokládat přínos k cíli výslechu.[52] Přestože nelze předem říci, zda by výslechy osob přítomných soudního jednání mohly vést k jednoznačnému závěru o chování soudce, nepochybně by takový přístup soudního funkcionáře dával zřetelně najevo, že se staví k problému čelem a je ochoten k objasnění věci využít všechny dostupné prostředky.[53] V daném případě předseda okresního soudu jisté důkazy provedl (tj. zejména výslech soudkyně), nikoliv však již výslech stěžovatelčiných rodičů. Uvědomuji si, že zde by jejich výslech, vzhledem k příbuzenskému vztahu ke stěžovatelce, nemusel být účelný a objektivní výsledek dokazování mohl stále zůstat na tvrzení proti tvrzení. Taková situace však může nastat u každého dokazování. Předseda okresního soudu ze zákona[54] dohlíží také na úroveň soudních jednání. K uvedené povinnosti může využít i namátkové kontroly svojí účastí na jednání. Neztotožňuji se s tvrzením předsedy okresního soudu, že jeho účast by v daném případě založila precedens, který by různým způsobem mohly využít obě strany sporu, proto tak činit nebude. Rovněž nerozumím tomu, proč by měl svou přítomností v jednací síni ztížit pozici soudkyně při rozhodování. A priori odmítavý postoj předsedy soudu nepovažuji za správný. Je pravděpodobné, že během přítomnosti předsedy soudu na jednání se soudce nedopustí nevhodného chování. Samotní účastníci řízení však osobu předsedy soudu mnohdy vůbec neznají, proto by jeho přítomnost na jednání nemusela nikterak ovlivnit jejich přirozené chování. Svojí účastí na jednání by předseda soudu mohl získat ucelenou představu o průběhu jednání, a především pak o vzájemných interakcích účastníků řízení a soudce. Lze předpokládat, že plošné zavedení pořizování záznamů z jednání namísto protokolů (viz dále) přinese i novou možnost v otázce "zpětné kontroly" úrovně soudních jednání ze strany předsedů soudů a z hlediska důkazního by mohlo vést k snazšímu odhalení případného nevhodného chování soudců nebo samotných účastníků řízení. K pořizování zvukových a zvukově obrazových záznamů a protokolů z jednání Podle ustanovení § 40 o. s. ř. úkony, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, se zaznamenávají ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu (dále také jen "záznam"). Pořizování záznamu úkonu soudu je o. s. ř. vyžadován s účinností od 1. 7. 2009. Jeho smyslem je "urychlení soudního řízení, odbřemenění soudce od povinnosti "přeformulovávat" průběh jednání či jiného soudního roku do protokolu, vyloučení možnosti zkreslování průběhu jednání či jiného soudního roku, nepřesností a opomenutí při zachycování právně významných informací, především při provádění dokazování. Soudci se má umožnit se více soustředit na vlastní vedení (řízení) úkonu a rozhodování. Měl by vést i k posílení vědomí odpovědnosti soudce za řádný průběh jednání či jiného soudního roku, možnosti lepší kontroly v tomto směru. Je pokládán za reakci na rozvoj technologického vybavení soudů, technologických možností a souvisí s pokračujícím trendem tzv. elektronizace justice."[55] Z uvedeného pravidla zákon vyjmenovává několik výjimek. Záznam se nepořizuje, není-li jeho pořízení možné nebo stanoví-li tak zákon.[56] Překážkou bránící pořízení záznamu je nutno chápat překážku objektivního charakteru (např. místo provádění úkonu soudu není vybaveno záznamovým zařízením nebo toto zařízení je nefunkční). V takovém případě se o úkonech sepisuje protokol, v němž musí být zároveň uvedeno, z jakého důvodu není pořízení záznamu možné.[57] Zavádění pořizování záznamů do praxe je postupným procesem vázáným na stav státního rozpočtu a volných finančních prostředků pro investici do vybavení jednacích síní záznamovým zařízením. Proto výjimky z pořízení záznamů z jednání jsou v dnešní době ještě velmi časté. Objektivní nemožnost soudu dostát své povinnosti ohledně pořizování záznamu je dle mého názoru vhodné zohlednit v poučovací povinnosti vůči účastníkům řízení. Přikláním se k důslednému dodržování uvedené povinnosti (ačkoli není stanovena zákonem ani kancelářským řádem). Jak jsem již výše uvedl, zavedení záznamu průběhu jednání je odůvodněno také vyloučením zkreslování průběhu jednání, nepřesností nebo opomenutí při zachycování právně významných informací. Jelikož zákon ukládá soudu povinnost záznam pořídit a současně přiznává účastníkům řízení právo na jeho získání[58], měli by být účastníci řízení soudem informováni (poučeni), jaké zákonné výjimky v konkrétním případě nastaly pro nepořízení záznamu. V poučení soudu by mělo zaznít i sdělení, že namísto záznamu bude sepsán protokol o jednání. Uvedené doporučuji za účelem ochrany procesních práv účastníků řízení. Účastníci by si měli být po poučení soudu vědomi, že se nemohou spoléhat na doslovný záznam z jednání, který nebude pořizován, ač je zákonem jeho pořízení předpokládáno, a proto by měli věnovat zvýšenou pozornost obsahu protokolu. K dispozici mám protokol o jednání okresního soudu ze dne 22. 7. 2010 (sp. zn. 10 C 81/2001) a krajského soudu ze dne 16. 9. 2011 (sp. zn. 11 Co 308/2011). Po jejich prostudování však musím konstatovat, že v nich není uvedeno, proč záznam nebyl pořízen (ačkoliv protokoly o jednání byly pořízeny již v době účinnosti novely o. s. ř., ukládající povinnost provést záznam o jednání). K samotnému obsahu protokolu odborná literatura uvádí, že zpravidla se do něj zapisuje pouze podstatný obsah výpovědi. Jestliže je to pro posouzení věci důležité, zapíší se odpovědi vyslýchaného doslovně, popřípadě se uvedou i jednotlivé otázky a odpovědi na ně.[59] Nesouhlasí-li účastník, zástupce, svědek, znalec či jiná osoba, jíž se protokolovaná skutečnost týká, s obsahem protokolu, má právo podat návrh na doplnění protokolu nebo námitky proti znění protokolu. O námitkách a návrzích na doplnění protokolu, které je potřeba do protokolu uvést, rozhoduje usnesením předseda senátu při jednání (§ 40 odst. 3 o. s. ř.).[60] Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání (ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).[61] Jak již bylo uvedeno, odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitkách či návrhu na doplnění protokolu, není přípustné. Proto obranou proti postupu soudce (jak v případě, kdy rozhodne o námitkách či návrzích na doplnění protokolu, tak v případě, že účastník rozporuje obsah protokolu až posléze) zůstává stížnost podle ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích. Při jejím vyřizování předsedou soudu však důkazní břemeno leží na stěžovateli, neboť podle judikatury[62] je protokol o jednání veřejnou listinou, tudíž se předpokládá jeho správnost. Způsobem vyřízení stížnosti předsedou okresního soudu, tedy přípisem sp. zn.: St 13/2010, ze dne 30. 7. 2010, se zabývala místopředsedkyně krajského soudu. Chování soudkyně shledává za přiměřené popsaným okolnostem případu, a proto souhlasí se způsobem vyřízení stížnosti předsedou okresního soudu. S vyřízením stížnosti souhlasím (s ohledem na konkrétní okolnosti), avšak s výhradami, které jsem předestřel výše k vyřízení stížnosti předsedou soudu. 3. vyřízení podání poukazující na průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 161/2011 u Obvodní soudu pro Prahu 2 V předmětné věci zaslala stěžovatelka dne 14. 9. 2011 obvodnímu soudu podání, v němž urgovala činnost soudu. Doslovně urgovala nařízení jednání a žádala o zahájení řízení, a to v přednostním pořadí. Jak jsem již uvedl, na podnět reagovala soudkyně obvodního soudu Mgr. M.J. Podle zásady soudního řízení zakotvené v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. úkony účastníků mají být posuzovány podle jejich obsahu. Z podání ze dne 14. 9. 2011 vyplývá, že stěžovatelka usiluje o nařízení jednání ve věci. Domnívám se, že podání mělo být podle obsahu hodnoceno jako návrh na určení lhůty k nařízení jednání ve věci a soud měl postupovat v souladu s ustanovením § 174a zákona o soudech a soudcích a, postoupit návrh nadřízenému soudu. Soud, u něhož jsou průtahy namítány, není povinen návrh postoupit nadřízenému soudu pouze v případě, provede-li sám do 30 dnů ode dne doručení návrhu procesní úkony, u kterých jsou průtahy namítány. K takovému postupu však v daném případě nedošlo, čímž byla porušena zásada, že pouze v pravomoci nadřízeného soudu je, aby posoudil, zda k průtahům dochází. Jsem tak názoru, že soud měl v podstatě tři možnosti, jak se k doručenému návrhu postavit: a) postoupit návrh na určení lhůty nejblíže nadřízenému soudu a ten měl v souladu s platnou právní úpravou odstraňovat případné nedostatky návrhu (srov. § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích), nebo o návrhu rozhodnout, b) do 30 dnů ode dne doručení návrhu realizovat úkon, který je nezbytný k zajištění plynulosti řízení ve smyslu § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích, tj. rozhodnout ve věci, c) stěžovatelku vyzvat ke sdělení, co svým podáním sleduje (nebyl-li si soud jistý)[63]. Jedním z úkolů orgánů státní správy soudu je dbát o to, aby v řízeních vedených u okresního soudu nedocházelo ke zbytečným průtahům.[64] I když jsem si vědom, že není v objektivních možnostech předsedy (a místopředsedy) soudu zcela eliminovat průtahy v soudním řízení (už s ohledem na současný stav české justice, vykazující dlouhodobě přetíženost v důsledku nedostatečného personálního a technického zajištění),[65] neměl by na roli "dohlížitele" nad plynulostí soudního řízení rezignovat, či se omezit pouze na vyřizování stížností na průtahy dle § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích. Zvýšená aktivita orgánů státní správy soudů je žádoucí zejména v případě dohledu nad procesním prostředkem určeným k odstraňování průtahů - návrhu na určení lhůty. Vhodnou pomůckou průběžné kontroly vyřizování návrhů na určení lhůty by mělo být pravidelné sledování evidence uvedených návrhů dle ustanovení § 235b odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, jež má sloužit předsedovi nebo místopředsedovi soudu k přehledu podaných návrhů a ke kontrole dodržování lhůt uložených k provedení procesního úkonu příslušným soudem. [66] V daném případě podání stěžovatelky ze dne 14. 9. 2011 (z materiálního hlediska návrh na určení lhůty) soud zřejmě vůbec nezaevidoval do evidence návrhů na určení lhůty. V případě rozhodování o návrhu na určení lhůty jde bezpochyby o rozhodovací činnost soudu, do níž nemůže zasahovat ani předseda soudu. Nastane-li situace, kdy vyřizující soudce nepostupuje ve lhůtách stanovených v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, jde de facto o průtah v činnosti soudu, který je již předseda soudu oprávněn, resp. povinen řešit. Je přitom věcí předsedy každého soudu, jakým způsobem zajistí, aby k průtahům při rozhodování o návrzích na určení lhůty (obdobně jako u ostatních řízení soudu) nedocházelo. Dle mého názoru je vhodné a potřebné, aby s ohledem na význam rozhodování o návrzích na určení lhůty z hlediska práva účastníků na spravedlivý proces došlo k určité participaci orgánu státní správy soudu na daném postupu. Předseda soudu musí jednak vytvořit podmínky pro naplňování daného mechanismu (např. řádným proškolením personálu, zejména pokud jde o vlastní třídění podnětů, metodickým vedením atd.) a následně prováděnou kontrolou a přijímáním opatření k předcházení opakovaní zjištěných pochybení. Při vyhodnocování jednotlivých podání adresovaných soudu (orgánu státní správy či vyřizujícímu soudci) by měla být nejdříve řešena obsahová otázka, a následně určení orgánu příslušného k jejímu vyřizování. Algoritmus vyřízení by mohl být následující. V prvé řadě by měla být oddělena podání, jejichž vyřízení spadá do působnosti orgánu státní správy soudu. Typicky se jedná o žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, či stížnost na průtahy v řízení/nevhodné chování soudních osob dle ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích. Dospěje-li posuzující osoba k závěru, že podání není dle obsahu ani jedním z těchto podání, pak je namístě věc řešit v rámci nezávislé rozhodovací činnosti soudů. Doporučuji uvedený postup upravit vnitřním předpisem soudu. 4. vyřízení žádosti o poskytnutí zadostiučinění ministerstvem Již v průběhu šetření jsem stěžovatelku informoval, že rozhodnutí ministerstva o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. mohu posoudit pouze z pohledu dodržení tzv. Desatera dobré praxe pro posouzení žádostí o odškodnění.[67] V rámci svého šetření jsem však pochybení ministerstva při vyřizování žádosti stěžovatelky o poskytnutí zadostiučinění za průtahy v řízení neshledal. Přesto však ministerstvu doporučuji věnovat ve stanovisku o poskytnutí zadostiučinění větší pozornost popisu skutkového stavu věci, kterým při odmítnutí žádosti argumentuje. D - Závěr Vzhledem k výše uvedeným informacím jsem na základě provedeného šetření dospěl k následujícím závěrům a doporučením. Při vyřizování stížností na nevhodné chování soudních osob podle ustanovení § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích nepovažuji za dostatečné vycházet pouze ze stanoviska stížností dotčené soudkyně. Na podkladě informací (i na základě opakované stížnosti) o tom, že v konkrétním soudním řízení je jednání v soudní síni z různých důvodů problematické (i vzhledem k chování účastníků řízení), by měl předseda Okresního soudu ve Vsetíně (v rámci své povinnosti dohlížet na úroveň soudních jednání) vždy důsledně zvážit svou účast na dalším jednání. Dále si dovoluji v souvislosti s poznatky ze šetření podnětu stěžovatelky učinit obecné doporučení, aby soud účastníkům řízení vysvětlil důvody, proč není pořizován záznam z jednání, a toto poučení uvedl do protokolu z jednání. Předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 2 doporučuji přijmout takové opatření, aby mohl dostát své zákonné povinnosti, tj. dbát, aby při rozhodování soudu o prostředku, který má sloužit k odstranění průtahů v soudním řízení, tj. o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu, nedocházelo k průtahům. V ostatním postupu dotčených orgánů státní správy soudů neshledávám pochybení. Na početná podání reagovaly řádně a včas. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 81/2001 u okresního soudu ani v řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 161/2011 u obvodního soudu jsem neshledal neodůvodněné průtahy. Délka řízení je ospravedlnitelná s ohledem na chování účastníků řízení. Tuto zprávu o šetření zasílám k vyjádření předsedovi okresního soudu, ministerstvu a také předsedům krajského a obvodního soudu, aby se ve lhůtě 30 dnů k mým zjištěním vyjádřili a informovali mne, jaká opatření přijali.[68] Zprávu o šetření obdrží také stěžovatelka. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý veřejný ochránce práv [1] V části podnětu týkající se meritorního rozhodování o vypořádání společného jmění manželů či odmítnutí odpůrčí žaloby však stěžovatelce nemohu být jakkoli nápomocen, neboť do rozhodovací činnosti soudů nejsem oprávněn zasahovat. V doplnění ze dne 22. 9. 2011 dále stěžovatelka upozorňuje na podvod, který byl podle jejího názoru spáchán soudními osobami při změně data doručení výzvy odvolateli k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka uvádí, že datum doručení výzvy bylo úmyslně přepsáno, aby odvolatel splnil povinnost uhradit poplatek v předepsané lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Stěžovatelka uvádí, že původní datum doručení (před přepsáním) je 16. 5. 2011. Uvedenou námitkou se však zabýval již krajský soud (viz rozhodnutí č. j. 11 Co 308/2011-82 ze dne 16. 9. 2011) a neshledal, že by tvrzení žalobkyně odpovídalo obsahu soudního spisu. V reakci ze dne 23. 8. 2011 krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že nezaplacení soudního poplatku nemá bezpodmínečně za následek zastavení řízení. I v případě, že je již vydáno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a soudní poplatek je zaplacen do uplynutí lhůty pro odvolání, bude soud v řízení i nadále pokračovat. Proto ani dřívější doručení usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku by nemělo na průběh odvolacího řízení žádný vliv. S ohledem na svou vymezenou působnost jsem uvedené námitky stěžovatelky nezahrnul do svého šetření, a tudíž nebudou ani předmětem této průběžné zprávy o šetření. Dovoluji si však pouze uvést, že předmětné usnesení okresního soudu (č. j. 9 C 300/2010 - 58) bylo vydáno dne 15. 6. 2011, jeho doručení žalovanému dne 16. 5. 2011 není proto možné. [2] Přípis sp. zn.: St 13/2010 ze dne 30. 7. 2010. [3] Nevhodné chování stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že požaduje předložení stěžovatelčiných účetních záznamů, ačkoliv je jí známá skutečnost, že je stěžovatelce odcizil její manžel (u stejného soudu je proti němu vedeno trestní řízení v souvislosti s počítačovou kriminalitou). Stěžovatelka uvádí, že soudkyně neoprávněně na ni, jako žalovanou, přenáší důkazní břemeno ohledně původu finančních prostředků na termínovaném bankovním účtu, ačkoliv žalobce má dokázat svoje tvrzení, tedy, že prostředky jsou rodinné úspory. Dále, podle názoru stěžovatelky, soudkyně odmítla zaprotokolovat některé skutečnosti ze soudního jednání. [4] Namítá její podjatost, která se projevuje nepřátelským postojem soudkyně vůči stěžovatelce a jejím rodičům. Dále uvádí, že soudkyně do protokolů o jednání zapisuje pouze, co sama uzná za vhodné. Rovněž stěžovatelka nesouhlasí s požadavkem soudkyně na vypracování znaleckého posudku pro zjištění hodnoty podniků za účelem vypořádání společného jmění manželů. Proti ustanovení znalce stěžovatelka podala odvolání ke krajskému soudu. Dne 29. 6. 2011 šla stěžovatelka dokonce osobně soudkyni vyzvat k odstoupení od projednávání její věci (viz protokol ze dne 29.6 2011). Další obdobná písemná žádost adresovaná předsedovi okresního soudu je ze dne 23. 7.2010, 2. 11. 2010 a 12. 11. 2010. [5] Podání stěžovatelky ze dne 12. 11. 2010 adresované krajskému i okresnímu soudu. [6] Nesouhlas stěžovatelky s postupem soudkyně není důvodem pro její vyloučení z projednání věci. [7] Součástí je i žádost o odškodnění ve výši 600.000,- Kč za průtahy v řízení o vypořádání SJM, viz dále. [8] V této souvislosti jsem si ověřil, že na portálu www.justice.cz je přístupný aktuální rozvrh práce. [9] Na základě výzvy ministerstva stěžovatelka žádost doplnila dne 13. 4. 2011. Dne 18. 4. 2011 ministerstvo požádalo předsedu okresního soudu o zaslání spisu a poskytnutí svého vyjádření k průtahům ve věci. [10] Dále si stěžuje na nečinnost ministerstva. Uvedla, že na její podání (podnět k zahájení kárného řízení se soudkyní, které dle kopie podacího lístku ministerstvu odeslala dne 29. 10. 2010), nebylo ke dni 5. 9. 2011 (den doplnění podnětu) reagováno. Obdobné namítá ve věci podání žádosti o postoupení věci k jinému soudu (ministerstvu jej zaslala dne 15. 2. 2011). Na nečinnost upozornila stěžovatelka ministra spravedlnosti dopisem ze dne 11. 4. 2011. [11] Viz Hlava čtvrtá ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). [12] Viz ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [13] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [14] Zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích"). [15] Ustanovení § 118 zákona o soudech a soudcích. [16] Ustanovení § 119 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [17] Ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [18] Ustanovení § 173 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [19] Ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích. [20] Viz § 2 - § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). [21] Dostupné z http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [22] Ustanovení § 3 správního řádu: "Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2." [23] Ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [24] Uvedené ustanovení zní: "Zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti při výkonu funkce, nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu." [25] Viz Část první, Hlava III, Díl 6 zákona o soudech a soudcích. [26] Dále také "ESLP". [27] Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl do zákona o soudech a soudcích vložen novelou zákona č. 192/2003 Sb. (účinnost od 1. července 2004) v reakci na opakovanou kritiku ČR znějící ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval možnosti nápravy soudních průtahů dlouhodobě za nedostatečné. [28] V daném kontextu lze odkázat i na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností." [29] Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. [30] A v některých procesních předpisech (např. v ustanovení § 100 o. s. ř.). [31] Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 696/02, viz www.nalus.usoud.cz [32] Publikována jako sdělení MZV č. 209/1992 Sb. [33] Více k výkladu pojmu "přiměřená lhůta" Čapek, J. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. 2. vyd. Praha: Orac, str. 275 - 278. [34] Viz rozsudek ESLP Debbasch proti Francii ze dne 3. prosince 2002 (bod 43), všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na www.echr.coe.int. [35] Viz rozsudek ESLP Philis proti Řecku ze dne 27. července 1997 (bod 35). [36] Např. řízení opatrovnická, kde plynutí času může mít pro rodinný život nezvratné následky (viz rozsudek ESLP Voleský proti České republice ze dne 29. června 2004, § 106). [37] Např. věk či zdravotní stav účastníků (viz rozsudek ESLP Beljanski proti Francii ze dne 7. února 2002, č. 44070/98, § 40). [38] Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, viz www.nalus.usoud.cz. [39] Viz rozsudek ESLP Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku ze dne 13. července 1983, §27-32. [40] Například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko). [41] Viz např. rozsudek ESLP Gergouil proti Francii ze dne 19. března 2000 (bod 19). [42] Viz rozsudek ESLP Wieseinger proti Rakousku ze dne 30. října 1991, § 57. [43] Viz rozsudek ESLP Herbst a další proti České republice ze dne 12. 4. 2005. č. 32853/03, § 26. [44] Viz rozsudek ESLP Dostál proti České republice ze dne 25. května 2004. č. 52859/99, § 220. [45] Viz rozsudek ESLP Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003. č. 53341/99, § 71. [46] Viz rozsudek ESLP Čechomorová proti České republice ze dne 22. března 2004. č. 35476/03, oddíl 1.1. [47] Viz rozsudek ESLP Havelka proti České republice ze dne 2. listopadu. č. 7343/01, § 54. [48] Viz rozsudek ESLP Konečný proti České republice ze dne 26. října 2004. č. 47269/99, § 65. [49] Viz rozsudek ESLP Voleský proti České republice ze dne 29. června 2004, § 104. [50] K tomu např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti stížnosti Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002. [51] Viz rozsudek ESLP Bouriau proti Francii ze dne 28. listopadu 2000, § 32-33. [52] Upřesňuji, abych předešel výkladu daného doporučení ad absurdum (např. výslech malých dětí). [53] Ke stejným závěrům jsem dospěl v případě šetření podnětu sp. zn. 4588/2010/VOP/PJ, které se shodou okolností týkalo postupu téhož předsedy Okresního soudu ve Vsetíně, JUDr. J.K. [54] Ustanovení § 127 odst. 2 zákon o soudech a soudcích. [55] DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 241. [56] Zákon stanoví pořízení protokolu místo záznamu: - nejsou-li při úkonu přítomni účastníci, zástupci ani veřejnost a soud provádí listinné důkazy nebo vyhlašuje rozhodnutí (zde pořízení protokolu pouze "postačuje", což je patrně namístě interpretovat tak, že není vyloučeno pořídit i záznam); - v případě procesních úkonů vyjmenovaných v odst. 2 pod písm. a) až f); atd. (DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 245) [57] DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xx, 1579 s. ISBN 9788074001079. [58] Jeho pořízení má přinést výhody také pro účastníky řízení (např. i jako důkazní prostředek při uplatnění opravných prostředků). [59] Ustanovení § 21 odst. 2. instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. [60] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002. [61] DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 250. [62] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 852/2008, Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2002 sp. zn. IV. ÚS 682/2000. [63] Přestože je povinností soudu postoupit návrh nejpozději do 5 dnů nadřízenému soudu, dovedu si představit situaci, že pokud by to s ohledem na povahu věci bylo možné, mohl žadatele kontaktovat sám soud I. stupně (např. telefonicky či emailem) a ověřit si u něj, co svým podáním sledoval, příp. ho požádal, aby jej co nejdříve upřesnil. [64] Jde o projev závazku státu organizovat své právní systémy tak, aby soudy mohly garantovat právo každého na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. [65] K tomu blíže tisková zpráva ochránce "Situace v soudnictví ohrožuje právo na spravedlivý proces" ze dne 14. 3. 2012, dostupné z http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2012/ [66] Viz závěry uvedené ve zprávě o šetření sp.zn. 4828/2011/VOP/PN. [67] Přístupné na internetovém portálu http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2010/desatero-dobre-praxe-pro-posouzeni-zadosti-o-odskodneni. [68] Předsedovi krajského soudu a ministerstvu zasílám zprávu jen s fakultativní výzvou k vyjádření.