Spisová značka 7/2026/SZD
Oblast práva Sociální služby
Věc ostatní
Forma zjištění ochránce Vyjádření pro Ústavní soud
Výsledek šetření Nezjišťuje se
Vztah k českým právním předpisům 104/1991 Sb., čl. 3, čl. 23
108/2006 Sb., § 93 písm. c), § 95 odst. 1 písm. g)
10/2010 Sb.m.s., čl. 3 písm. a), čl. 3 písm. c), čl. 7, čl. 19
Vztah k evropským právním předpisům
Datum podání 12. 05. 2026
Datum vydání 27. 05. 2026
Časová osa případu
Sp. zn. 7/2026/SZD

Text dokumentu

Ústavní soud ČR Joštova 8 660 83 Brno Sp. zn. II. ÚS 215/26 Naše sp. zn.: 7/2026/SZD/ZD Naše č. j.: KVOP-27574/2026 Stěžovatelé: A., bytem xxx, B., bytem xxx, zastoupeného opatrovníkem A., oba právně zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 Účastníci řízení: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno Vedlejší účastník: Zlínský kraj, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 31 A 51/2024-392, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2025, č. j. 21 Ads 86/2025-41 Vyjádření veřejného ochránce práv Systémem datových schránek I. Úvod Dopisem ze dne 23. dubna 2026 požádal Ústavní soud veřejného ochránce práv o odborné stanovisko ve věci ústavní stížnosti výše uvedených stěžovatelů, vedené pod sp. zn. II. ÚS 215/26. Stížnost se týká dostupnosti sociálních služeb pro mladého člověka s poruchou autistického spektra (dále jen "PAS") a chováním náročným na péči. Veřejný ochránce práv nezná případ stěžovatelů podrobně nad rámec dokumentů, které mu Ústavní soud zaslal. Zároveň si je vědom složité procesní situace ve věci. Nebude se proto vyjadřovat k tomu, jak má Ústavní soud rozhodnout, ani podrobně hodnotit individuální skutkové okolnosti případu. Ochránce si však váží přizvání k podání vyjádření a považuje za užitečné poskytnout soudu své zkušenosti s dostupností podpory pro lidi s PAS a s chováním náročným na péči. Vychází přitom ze své působnosti monitorovacího orgánu podle čl. 33 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, národního preventivního mechanismu podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a nově také národní lidskoprávní instituce. Zohledňuje poznatky z individuálních šetření, systematických návštěv, výzkumů a dlouhodobé komunikace s rodinami a blízkými osobami lidí s PAS a chováním náročným na péči, poskytovateli služeb i dalšími aktéry. Cílem tohoto vyjádření je přiblížit systémový kontext, v němž se stěžovatelé nacházejí. Na úvod svého vyjádření ochránce vyloží, jaká práva lidem s postižením v dané věci vyplývají z mezinárodních závazků a jaká jsou specifika péče o lidi s chováním náročným na péči. Následně shrne své zkušenosti s naplňováním práv lidí s chováním náročným na péči v souvislosti s dostupností sociálních služeb. II. Právo na nezávislý život a dostupnost podpory podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením Úmluva o právech osob se zdravotním postižením na několika místech zdůrazňuje hodnotu lidské důstojnosti, osobní autonomie, nezávislosti a plného začlenění do společnosti. Tyto hodnoty vyplývají již z preambule Úmluvy, která připomíná přirozenou důstojnost a hodnotu každého člověka a význam samostatnosti a nezávislosti lidí s postižením, včetně svobody činit vlastní rozhodnutí. Promítají se také do obecných zásad Úmluvy, zejména do čl. 3 písm. a) a c), a konkrétní podobu získávají v článku 19, který lidem s postižením zaručuje právo žít nezávisle a být začleněni do společnosti. Článek 19 Úmluvy tedy zahrnuje dva úzce propojené koncepty: právo na nezávislý život a právo být začleněn do společnosti. [1] Právo na nezávislý život má především individuální rozměr. Podle Výboru pro práva osob se zdravotním postižením (dále jen "Výbor") znamená možnost rozhodovat o vlastním životě, včetně toho, kde, s kým a jak bude člověk žít, jak bude vypadat jeho denní režim a jakým vzdělávacím, pracovním, společenským nebo volnočasovým aktivitám se bude věnovat. [2] U mladého člověka sem patří také možnost postupně se osamostatnit a zvolit si jinou formu podpory než péči rodinných příslušníků. [3] Právu na nezávislý život odpovídají zejména negativní závazky státu. Stát nesmí člověku s postižením bránit v tom, aby o svém životě rozhodoval sám, nesmí jej nutit žít v určitém prostředí a musí odstranit legislativní i praktické překážky, které mu brání v možnosti volby. [4] Nezávislý život lidí s postižením neznamená život o samotě ani povinnost zvládat každodenní činnosti bez pomoci druhých. Je neoddělitelně spjat s právem být začleněn do společnosti, které má širší společenský rozměr a zakládá zejména pozitivní závazky státu. Stát musí vytvářet inkluzivní prostředí a rozvíjet takové služby a formy podpory, které lidem s postižením umožní žít v komunitě, využívat běžné služby a účastnit se všech oblastí života na rovnoprávném základě s ostatními. [5] Aby si člověk s postižením mohl zvolit vhodnou podporu, musí mít k dispozici smysluplný okruh možností. Nestačí proto, aby služby existovaly pouze formálně. Musí být dostupné i fakticky - v místě, kde člověk žije, v potřebném rozsahu, musí být cenově dostupné, fyzicky přístupné a člověk i jeho rodina musí mít k dispozici srozumitelné informace o tom, že služba existuje a jak ji mohou využít. [6] Zároveň musí být služby dostatečně pružné, vycházet z osobních potřeb, životních podmínek a preferencí člověka a přizpůsobovat se jeho situaci, nikoliv vyžadovat, aby se člověk přizpůsobil nastavení služby. [7] Podle Výboru by podpůrná služba určená lidem s postižením měla být připravena pracovat s lidmi s různými typy postižení a různou mírou potřebné podpory a neměla by vyloučit někoho proto, že potřebuje náročnější, intenzivnější nebo jinak specifickou podporu. [8] Článek 19 Úmluvy zahrnuje také zákaz izolace a segregace lidí s postižením. Segregace hrozí zejména tehdy, když jsou lidé s postižením nuceni stěhovat se za službami mimo své přirozené prostředí nebo jsou soustřeďováni ve zvláštních zařízeních či na jednom místě. Člověk s postižením však může být izolován i v běžném prostředí, v rodině nebo v běžném bytě, pokud mu chybí vhodná a kvalitní podpora, která by mu umožnila skutečně se zapojit do života ve společnosti. [9] Již preambule Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením zdůrazňuje, že její ochrana se vztahuje na všechny lidi s postižením, včetně těch, kteří potřebují vyšší míru podpory. Obecné principy Úmluvy, včetně důstojnosti, autonomie, nezávislosti a začlenění do společnosti, se proto plně vztahují také na lidi s chováním náročným na péči. Zvláštní ochranu požívají děti s postižením. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením v článku 7 stanoví, že státy musí přijmout všechna nezbytná opatření k tomu, aby děti s postižením mohly plně užívat všechna lidská práva a základní svobody na rovnoprávném základě s ostatními dětmi. Současně ukládá, aby při všech činnostech týkajících se dětí s postižením byl předním hlediskem nejlepší zájem dítěte. Obdobně Úmluva o právech dítěte v článku 3 zakotvuje princip nejlepšího zájmu dítěte a v článku 23 přiznává dětem s postižením právo na zvláštní podporu ze strany státu. Tato podpora má mimo jiné směřovat k tomu, aby dítě mohlo vyrůstat v rodině a nebylo institucionalizováno jen proto, že potřebné služby nejsou dostupné. Úmluva zavazuje Českou republiku jako celek. [10] Povinnosti podle článku 19 proto dopadají nejen na stát, ale i na orgány územní samosprávy, pokud plánují, zřizují, financují nebo kontrolují sociální služby. I jejich činnost musí směřovat k tomu, aby lidé s postižením mohli skutečně žít nezávisle a být začleněni do společnosti. III. Specifika péče o lidi s chováním náročným na péči Chování náročné na péči popisuje odborná literatura jako chování takové intenzity, frekvence nebo trvání, které může ohrožovat fyzickou bezpečnost člověka nebo jeho okolí, případně vést k omezení či odepření přístupu k běžným komunitním službám. [11] Může jít také o chování, které narušuje pohodu, zdraví, kulturní normy a ovlivňuje vztahy či sociální status člověka. [12] Tento typ chování se objevuje zejména u lidí s neurovývojovým postižením, například u lidí s intelektovým znevýhodněním, poruchou autistického spektra nebo ADHD. Může mít různé podoby, od hlučných projevů, verbální agrese, ničení věcí či konzumace nepoživatelných předmětů až po sebepoškozování nebo fyzické útoky vůči okolí. Chování náročné na péči však nelze chápat pouze jako "problémové chování". Často jde o způsob, jak člověk komunikuje své potřeby, nepohodu nebo přetížení. Příčinou může být například bolest, smyslové přetížení, nevhodná komunikace okolí, nejistota, nepředvídatelnost prostředí nebo nemožnost ovlivňovat vlastní život. Odborné přístupy proto kladou důraz nejen na samotné projevy chování, ale především na úpravu prostředí a podpory. Stabilní, předvídatelné a individuálně přizpůsobené podmínky mohou náročné chování zmírnit. Naopak nevhodné prostředí, časté změny nebo přetížení mohou vést k jeho eskalaci. Zvyšování kvality života člověka je proto jedním z klíčových předpokladů pro snižování náročného chování. Problematika se týká lidí všech věkových kategorií - od dětí předškolního věku přes dospívající, až po dospělé a starší lidi s neurovývojovým postižením. Právě období dospívání a přechodu do dospělosti bývá z hlediska podpory mimořádně kritické. I u dospívajících a mladých dospělých s chováním náročným na péči je nezbytné počítat s procesem osamostatňování, budováním stabilního životního prostředí a postupným přechodem do podpory odpovídající dospělému životu. IV. Zkušenosti ochránce s naplňováním práva na nezávislý život ve společnosti u lidí s chováním náročným na péči Situace lidí s chováním náročným na péči patří k nejvýraznějším příkladům dlouhodobě neřešené nedostupnosti vhodné podpory v přirozeném prostředí. Jde o skupinu lidí, vůči níž stát dlouhodobě vykazuje významný systémový dluh, na který ochránce opakovaně upozorňuje. V následující části shrnujeme naše hlavní zkušenosti s tím, jak se v praxi naplňuje právo lidí s PAS a chováním náročným na péči na nezávislý život ve společnosti. Nejde o izolované problémy, ale o vzájemně propojený řetězec systémových nedostatků. Vhodné sociální služby chybí, dostupné služby často nejsou odborně připravené, podpora není koordinovaná a rodiny nemají zajištěnou kontinuitu pomoci. Důsledkem je, že lidé s chováním náročným na péči jsou místo podpory v přirozeném prostředí umisťováni do zařízení jiných systémů péče, zejména do zařízení náhradní péče o děti nebo do psychiatrických nemocnic. To má zásadní dopady nejen na jejich práva, důstojnost a možnost žít běžný život, ale i na životy jejich rodin. IV.1 Nedostupnost sociálních služeb Již v roce 2018 jsme upozornili na nedostatek služeb pro děti i dospělé s poruchou autistického spektra a s chováním náročným na péči. Výzkum ochránce mimo jiné ukázal, že pobytové sociální služby odmítají velkou část žádostí lidí s PAS. Domovy pro osoby se zdravotním postižením odmítly za předchozí tři roky přibližně 80 % žadatelů a domovy se zvláštním režimem až 90 % žadatelů s touto diagnózou. [13] Také se ukázalo, že nabídka služeb v jednotlivých krajích je výrazně nevyvážená a kraje k plánování sociálních služeb přistupují různě. Některé se k rozvoji sítě sociálních služeb vyjádřily jen velice obecně až abstraktně, jiné vymezily konkrétní opatření k podpoře či zřízení jednotlivých druhů služeb a jejich kapacity. [14] Pouze polovina krajů zjišťovala aktuální poptávku přímo u potencionálních klientů a jejich rodin. Některé kraje pouze pasivně vyčkávaly, až poptávka přijde k nim, tedy až se na ně žadatelé nebo jejich rodina sami obrátí. [15] Výzkum také poukázal na praktické problémy při nedostupnosti služeb. Rodiče dětí a mladých lidí s PAS často neměli dostatečné informace o nabídce sociálních služeb. Pokud se obrátili na obec s rozšířenou působností, mnohdy se dozvěděli pouze to, že požadovaná služba v regionu není nebo je dlouhodobě nedostupná. Nedostatek vhodných sociálních a odlehčovacích služeb pak vedl k hospitalizacím dětí a dospívajících s PAS v psychiatrických nemocnicích nebo ke zbytečnému prodlužování hospitalizace. [16] V navazujícím doporučení jsme zdůraznili, že ačkoliv některé kraje zřídily pobytové sociální služby, samotná existence služby nepostačuje. Aby měla služba pro člověka s PAS skutečný přínos, musí být s ohledem na svou kapacitu a aktuální naplněnost schopna poskytnout podporu v potřebném rozsahu. Zároveň jsme doporučili, aby stát řešil situaci lidí s PAS a jejich rodin komplexně, včetně zakotvení nástroje, který by státu (Ministerstvu práce a sociálních věcí) umožnil reálně ovlivňovat dostupnost sociálních služeb. [17] Tato zjištění jsme také zopakovali ve vyjádření k Výboru pro práva osob se zdravotním postižením v roce 2019. Upozornili jsme zde na konkrétní případy dětí, které byly dlouhodobě umísťovány do lůžkové zdravotní péče či nevhodných školských zařízení (např. výchovných ústavů) z důvodu nedostatku vhodných pobytových služeb. [18] Závažnost situace uznala i vláda České republiky, když v roce 2024 přijala dokument Systémová opatření pro podporu osob s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2024-2030, [19] na který následně navázal Akční plán na období 2025-2027. [20] Na přípravě strategických dokumentů i na monitorování jeho naplňování se podílí také Kancelář veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí. Samotné přijetí strategického rámce potvrzuje, že nejde o ojedinělé případy, ale o rozsáhlý systémový problém spočívající zejména v nedostupnosti vhodných služeb pro lidi s intelektovým znevýhodněním, poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči. Lidé s chováním náročným na péči a jejich rodiny představují zvlášť ohroženou skupinu, a řešení jejich situace proto nelze ponechat pouze na individuální odolnosti rodin, jejich schopnosti dlouhodobě zvládat mimořádnou zátěž a opakovaně si vyjednávat podporu v nedostatečně nastaveném systému. I přes některá opatření z předchozích let zůstává podle našich zkušeností dostupnost vhodných služeb pro lidi s chováním náročným na péči nedostatečná napříč všemi regiony České republiky. Služeb, které jsou skutečně připraveny na práci s touto cílovou skupinou, je velmi málo. Možnost volby služby bývá v praxi navíc často pouze formální, protože při nedostatku kapacit a dlouhých čekacích dobách lidé a jejich rodiny reálně nemají možnost vybírat mezi vhodnými službami. Některé specializované služby tak vznikají především z iniciativy samotných rodinných příslušníků lidí s chováním náročným na péči, kteří po letech marného hledání podpory vytvářejí potřebné služby vlastními silami. To si však kvůli vysoké finanční náročnosti mohou dovolit opravdu jen někteří z nich. V praxi se také ukazuje, že ne každá pobytová služba je pro lidi s chováním náročným na péči vhodná, byť je za vhodnou formálně označována. Kraje někdy rodičům doporučují zařízení, která sama následně v neformální komunikaci přiznávají, že klienta s výraznými projevy chování náročného na péči nejsou schopna zvládnout. Problém tedy nespočívá pouze v nedostatku kapacit, ale i v nedostatečné odborné připravenosti části služeb. IV.2 Vhodné sociální služby Rodiče často stojí před mimořádně obtížnou volbou: buď po letech domácí péče umístit dítě či mladého dospělého do zařízení, které nepovažují za bezpečné a vhodné, nebo pokračovat v péči za cenu dalšího vyčerpání celé rodiny. Podle našich zjištění rodiče v některých případech po návštěvě konkrétní služby od umístění ustupují, protože její podmínky považují za nevhodné nebo nedůstojné. Za zvlášť problematické pokládáme umisťování lidí s chováním náročným na péči do velkokapacitních ústavních zařízení. Tito lidé často potřebují vlastní prostor, klidné a předvídatelné prostředí a individuální podporu. To velkokapacitní zařízení zpravidla nedokážou zajistit. Pobyt v ústavním prostředí proto může vést ke zhoršení náročného chování, prohloubení izolace a ztrátě autonomie. V krajních případech může vést také k úmrtí, jako tomu bylo v případě Doroty Šandorové, který významně přispěl k otevření odborné i veřejné debaty o podpoře lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči. [21] Práce s lidmi s chováním náročným na péči vyžaduje dostatečný počet pracovníků, kvalitní metodické vedení, pravidelné supervize i podporu externích odborníků. Současně je nezbytné, aby personál disponoval odpovídajícím vzděláním a praktickými dovednostmi pro práci s lidmi s chováním náročným na péči. Naše zjištění ze systematických návštěv domovů pro osoby se zdravotním postižením a domovů se zvláštním režimem však ukazují, že ve většině navštívených zařízení se klientům nedostává dostatečně individualizované a odborné podpory. Kvůli nedostatku kvalifikovaného personálu se péče často omezuje na zajištění základních potřeb [22] a provozní potřeby zařízení převažují nad potřebami klientů. [23] Podle našich zjištění bývá výsledkem nedostatečně nastavené podpory zvýšené používání restriktivních opatření, například uzamykání lidí v pokojích, umisťování dětí do vysokých, uzamykatelných postýlek, nadměrné používání medikace nebo jiné formy omezení. V praxi tak často dochází spíše k improvizaci s cílem zvládnout situaci, na kterou systém ani personál nejsou dostatečně připraveni. Nedostatečné odborné a personální kapacity přitom neohrožují jen samotného člověka s chováním náročným na péči, ale mohou vést také k ohrožení ostatních klientů zařízení. [24] IV.3 Nedostatečná koordinace a kontinuita podpory Za zásadní problém považujeme také absenci účinné multidisciplinární koordinace podpory a case managementu. V praxi často chybí propojení sociálních, zdravotních a školských služeb. Neexistuje subjekt, který by rodinu dlouhodobě provázel, mapoval její potřeby a koordinoval jednotlivé formy podpory. Za dostupnost sociálních služeb na svém území odpovídá kraj. [25] Ten má podle zákona také koordinovat poskytování sociálních služeb a činnosti sociální práce směřující k řešení nepříznivé sociální situace a sociálnímu začleňování osob. [26] Podle našich zkušeností však rodiny lidí s chováním náročným na péči po kontaktování krajských úřadů často obdrží pouze obecný seznam pobytových služeb. Takový postup neodpovídá složitosti jejich situace. Rodiny potřebují aktivní provázení a koordinaci podpory, nikoli jen odkazy na služby, které jsou dlouhodobě nedostupné. V praxi rodiče a další pečující osoby, často ve stavu krajního vyčerpání, obvolávají desítky služeb napříč kraji. Narážejí na dlouhé pořadníky, odmítnutí nebo informaci, že služba není schopna člověku s chováním náročným na péči podporu poskytnout. Přesto se následně mohou ve správním soudnictví setkat s výtkou, že nepodali formální žádost o konkrétní službu, ačkoliv žádná reálně dostupná a vhodná služba fakticky neexistovala. Navíc, rodinám jsou často nabízeny především ambulantní nebo terénní služby, které jejich situaci nedokážou reálně vyřešit. Ani týdenní stacionář nemusí být dostatečným řešením, pokud rozhodující část péče nadále zůstává na rodině, zejména o víkendech, během nemocí nebo v krizových situacích. Lidé s poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči přitom zpravidla potřebují vysokou míru stability, předvídatelnosti a jednotného přístupu. Kontinuita podpory mezi rodinou, školou, zdravotními službami a sociální službou je často zásadní. Časté střídání prostředí a opakované přesuny mezi domácností a institucí mohou naopak vést k destabilizaci, zvýšení stresu a eskalaci náročného chování. Ačkoli má každý člověk individuální potřeby a odlišné rodinné zázemí, v případech lidí s chováním náročným na péči se některé problémy opakují - panuje tu nedostatek vhodných služeb, chybějící koordinace, nízké povědomí o náročném chování a přenášení odpovědnosti za hledání řešení na rodiny. IV.4 Umisťování do zařízení mimo systém sociálních služeb Nedostatek vhodných sociálních služeb vytváří výrazný tlak na jiné systémy péče, které však nejsou uzpůsobeny potřebám lidí s chováním náročným na péči. Tito lidé jsou umisťováni do jiných typů zařízení, zejména do zařízení náhradní péče o děti nebo do zdravotnických zařízení, především psychiatrických nemocnic. Setkáváme se s tím, že rodiny vyčerpané hledáním vhodné sociální služby podávají návrh na nařízení ústavní výchovy vlastního dítěte. Hledání vhodného umístění se tím fakticky přesouvá na soud a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Rodiče však zároveň ztrácejí kontrolu nad tím, kam bude dítě umístěno, zda služba bude odpovídat jeho potřebám a zda bude dostupná v rozumné vzdálenosti od domova. Takové rozhodnutí navíc pro rodiče často znamená mimořádnou psychickou zátěž a pocity selhání. Dalším opakujícím se důsledkem nedostupnosti vhodných sociálních služeb jsou dlouhodobé nebo opakované hospitalizace lidí s chováním náročným na péči v psychiatrických nemocnicích. Setkáváme se s případy, kdy je člověk z medicínského hlediska již připraven k propuštění, ale kvůli absenci vhodné sociální služby zůstává nadále hospitalizován. Na tento problém nás přitom neupozorňují pouze rodiny, ale také samotné psychiatrické nemocnice pro děti i dospělé. Na nepřípustnost dlouhodobých pobytů lidí s mentálním postižením v psychiatrických léčebnách pouze z důvodu nedostatku sociálních služeb upozorňujeme již od roku 2008. [27] V roce 2022 jsme navíc konstatovali, že pobyt v psychiatrické nemocnici vynucený nedostupností sociálních služeb může představovat špatné zacházení, za něž odpovídá stát. [28] U dětí a dospívajících je tato praxe obzvlášť závažná, protože dlouhodobá hospitalizace zasahuje do jejich psychického vývoje, narušuje sociální vazby a omezuje možnost přirozeného osamostatňování. IV.5 Dopad péče o člověka s chováním náročným na péči na rodinu Péče o dítě nebo dospělého s chováním náročným na péči bývá pro rodiny mimořádně zatěžující a bez odpovídající podpory dlouhodobě obtížně udržitelná. Dopadá na psychické zdraví pečujících osob, partnerské vztahy, zaměstnání i ekonomickou situaci rodiny. Rodiny často vynakládají značné prostředky na terapie a podporu, které nejsou systémově hrazeny. Významně zasaženi bývají také sourozenci, jejichž potřeby zůstávají upozaděny. Situace bývá zvlášť náročná v období dospívání, kdy dítě fyzicky sílí a péče se stává obtížnější i z hlediska bezpečnosti. V poslední době se však na ochránce obracejí také rodiče podstatně mladších dětí, například šestiletých či sedmiletých, které mají za sebou opakované hospitalizace v dětských psychiatrických nemocnicích. Rodiče popisují, že již nejsou schopni péči doma bezpečně zvládat, zároveň však pro jejich dítě neexistuje vhodné prostředí s odpovídající podporou. Pečující osoby tak často žijí dlouhodobě ve stavu nepřetržité pohotovosti. Snaží se předvídat spouštěče náročného chování, přizpůsobují jim chod domácnosti a mnohdy zajišťují dohled ve dne i v noci. Péče může zahrnovat zvládání autoagresivních nebo heteroagresivních projevů a vysokou fyzickou zátěž, která se s věkem a silou člověka dále zvyšuje. Agrese člověka s chováním náročným na péči přitom často směřuje právě vůči pečujícím osobám, protože právě jim se snaží komunikovat své potřeby, frustraci nebo přetížení. Nedostatek podpůrných služeb v běžné komunitě a návazného bydlení vede k tomu, že lidé s chováním náročným na péči často zůstávají i v dospělosti v domácnosti rodičů, případně v psychiatrických nemocnicích nebo v jiných nevyhovujících zařízeních bez reálné perspektivy dalšího stabilního životního uspořádání. Dlouhodobé přetížení a nedostatečná podpora zároveň prohlubují sociální izolaci člověka s chováním náročným na péči a celé jeho rodiny a omezují její možnost běžného zapojení do komunitního života. V. Shrnutí a závěr Veřejný ochránce práv se domnívá, že Česká republika dlouhodobě selhává v naplňování závazků vyplývajících z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením i dalších mezinárodních smluv. Toto selhání se projevuje mj. v nedostatečné ochraně základních práv a svobod lidí s PAS a chováním náročným na péči, zejména práva na důstojnost, autonomii, ochranu před špatným zacházením, respekt k rodinnému životu a práva na nezávislý život a začlenění do společnosti. Nedostupnost vhodných sociálních služeb pro tuto skupinu lidí není ojedinělým problémem jednotlivých rodin, ale dlouhodobým systémovým selháním. Lidé s PAS a chováním náročným na péči často potřebují stabilní, předvídatelnou, odborně vedenou a vysoce individualizovanou podporu. Takových služeb je však v České republice nedostatek. Pokud služby formálně existují, často nemají volnou kapacitu, nejsou dostupné v přiměřené vzdálenosti, nejsou odborně připravené nebo nedokážou podporu poskytnout v potřebném rozsahu. Důsledky pak nesou samotní lidé s PAS a jejich rodiny, na které se přenáší mimořádná pečovatelská, psychická i ekonomická zátěž. Nedostatek podpory v přirozeném prostředí zároveň vede k tomu, že lidé s PAS a chováním náročným na péči jsou umisťováni do jiných systémů, zejména do zařízení náhradní péče o děti nebo do psychiatrických nemocnic. Tato zařízení však nejsou určena k nahrazování chybějících sociálních služeb a zpravidla nemohou zajistit podporu odpovídající právu na nezávislý život ve společnosti. Situace stěžovatelů tyto systémové problémy názorně ilustruje. Po nařízení ústavní výchovy strávil stěžovatel 2 více než čtyři roky v dětském domově se školou. Po dosažení zletilosti zřejmě nenavázala dostatečně koordinovaná a kontinuální podpora, takže hlavní břemeno péče znovu dopadlo na stěžovatele 1. Po krátkém pobytu ve společné domácnosti byl stěžovatel 2 umístěn po dobu delší než měsíc do psychiatrické nemocnice. Vhodnou sociální službu, která měla volnou kapacitu a byla schopna jej přijmout, se stěžovateli 1 podařilo najít až vlastním úsilím, bez jakékoliv ochrany či podpory ze strany státu, resp. kraje. Ochránce nechce předjímat, jak Ústavní soud v projednávané věci rozhodne. Současně oceňuje, že ústavní stížnost poukazuje na dlouhodobě neřešenou situaci lidí s PAS a chováním náročným na péči a váží si možnosti přispět k jejímu širšímu systémovému kontextu. Ochránce se zároveň domnívá, že pokud stát nezajistí dostupnější, kvalitnější a lépe koordinovanou podporu pro tuto skupinu lidí, budou rodiče a další pečující osoby stále častěji nuceni domáhat se řešení také právními prostředky. Brno 27. května 2026 JUDr. Stanislav Křeček veřejný ochránce práv [1] Bantekas, Ilias, Michael Ashley Stein a Dimitris Anastasiou (eds.). The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A Commentary. Oxford University Press, 2018, s. 536. [2] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017) o nezávislém způsobu života a zapojení do komunity. CRPD/C/GC/5. Online, PDF. OSN, 27. října 2017, body 16 a) a 27. Český překlad dostupný z: https://www.ochrance.cz/media/obecny_komentar_c._5.pdf [cit. 2026-05-21]. [3] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Pokyny pro rušení ústavů pro osoby se zdravotním postižením vztahující se i na mimořádné situace (Pokyny k deinstitucionalizaci). CRPD/C/5. Online, PDF. OSN, 10. října 2022, bod 49. Český překlad dostupný z: https://www.ochrance.cz/media/pokyny_k_deinstitucionalizaci.pdf [cit. 2026-05-21]; Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 76. [4] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, body 47-49. [5] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Pokyny k deinstitucionalizaci, bod 49; Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 76. [6] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, body 32, 60, 64, 78 a další. [7] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 28; Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Pokyny k deinstitucionalizaci, bod 23. [8] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 60. [9] Srov. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5, bod 52, 30 a 72. [10] Srov. čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb.; viz také Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Obecný komentář č. 3 (1990): Povaha závazků smluvních států. Online, doc. OSN, 14. prosince 1990, bod 4. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org [cit. 2026-02-06]. [11] Emerson, Eric. Problémové chování u lidí s mentální retardací. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 13. ISBN 978-80-7367-390-1. [12] Osgood, Tony. Podpora pozitivního chování u osob s PAS a intelektovým postižením. 1. vyd. Praha: Portál, 2023, s. 29. ISBN 978-80-262-2079-4. [13] Veřejný ochránce práv. Dostupnost sociálních služeb pro osoby s poruchou autistického spektra. Výzkumná zpráva, 2018, spis. zn. 45/2018/OZP, str. 49. Dostupné z: https://www.ochrance.cz. [14] Tamtéž, str. 17. [15] Tamtéž, str. 29. [16] Tamtéž, s. 45-47. [17] Veřejný ochránce práv. Doporučení veřejné ochránkyně práv ke zlepšení dostupnosti sociálních služeb. Doporučení, 2018, spis. zn. 45/2018/OZP. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/. [18] Vyjádření veřejné ochránkyně práv k List of issues ze dne 1. února 2019, dostupné z: eso.ochrance.cz, viz také Veřejný ochránce práv. Zpráva ze systematických návštěv školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, 2011. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/. [19] Vláda ČR. Systémová opatření pro podporu osob s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2024-2030, přijatá dne 26. června 2024. Dostupná z: https://vlada.gov.cz/. [20] Vláda ČR. Akční plán k realizaci Systémových opatření pro podporu lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2025-2027, přijatý dne 20. srpna 2025. Dostupný z: https://vlada.gov.cz/. [21] Více o tomto případu viz například Třešňák, Petr. Kdo zabil Dorotu Š. Respekt [online]. 20. 11. 2022 [cit. 2026-05-20]. Dostupné z: https://rspkt.cz/200269261. [22] Veřejný ochránce práv. Zpráva ze systematických návštěv. Domovy pro osoby se zdravotním postižením, 2020, str. 7. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/11-2017-NZ-OV_souhrnna_zprava_DOZP.pdf. [23] Veřejný ochránce práv. Souhrnná zpráva z návštěv domovů se zvláštním režimem, 2024, str. 10. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/DZR-2024_CZ_03-24%20online.pdf. [24] Zde lze zmínit dvě konkrétní kazuistiky, se kterými se ochránce v nedávném období setkal. V jednom navštíveném zařízení sociálních služeb bylo dítě s chováním náročným na péči umístěno na tzv. zdravotním oddělení pobytové sociální služby, tedy na oddělení určeném klientům s vysokou potřebou ošetřovatelské péče. Personál zde současně zajišťoval péči o imobilní klienty i o dítě s výraznou potřebou pohybu, intenzivní podpory a pozornosti. Dítě opakovaně fyzicky ohrožovalo ostatní klienty. Situace postupně eskalovala až k zamykání dítěte v pokoji a fyzickému trestání ze strany personálu (zpráva zatím není zveřejněna). V jiné navštívené pobytové službě klient s chováním náročným na péči opakovaně fyzicky napadal ostatní klienty i zaměstnance, jiné osoby kousal a při autoagresivních projevech prorážel hlavou dveře i zdi. Zaměstnanci se klienta obávali a nebyli schopni účinně zajistit bezpečí ostatních zranitelných klientů, včetně dětí (viz Veřejný ochránce práv, Domov pod lípou, Zpráva z návštěvy zařízení Domov pod Lípou, sp. zn. 17/2019/OZP/PH, dostupná z https://eso.ochrance.cz/. [25] Ustanovení § 95 odst. 1 písm. g) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. [26] Ustanovení § 93 písm. c) téhož zákona. [27] Veřejný ochránce práv. Zpráva z návštěv psychiatrických léčeben, 2008, s. 19-20 a 27-28. Dostupná z: https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/SZ_psychiatricke_lecebny_08.pdf. [28] Veřejný ochránce práv. Psychiatrická nemocnice Kosmonosy: zpráva z následné návštěvy zařízení. 2022. Sp. zn. 32/2022/NZ/PB. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/.