Text dokumentu

Department of the European Social Charter Directorate General of Human Rights and Rule of Law Council of Europe 1, quai Jacoutot F-67075 Strasbourg Cedex DGI-ESC-Collective-Complaints@coe.int Naše sp. zn.: 76/2025/OZP/MBA, 20/2025/SZD/MBA Naše č. j.: KVOP-49821/2025 Brno, 31. října 2025 Vyjádření veřejného ochránce práv a zástupce veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí jako třetí strany ve věci International Association Autism-Europe proti České republice, stížnost č. 245/2025 I. Úvod 1. Na základě přivolení předsedy Evropského výboru pro sociální práva (Výbor) si dovolujeme jako veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí podat své společné vyjádření třetí strany, podle pravidla 32A Pravidel Výboru, ke stížnosti International Association Autism-Europe proti České republice (č. 245/2025) dovolávající se Evropské sociální charty (Charta) v zájmu lidí s postižením. 2. Veřejný ochránce práv je nezávislá instituce působící v České republice dlouhodobě v oblasti ochrany základních práv a svobod. Při prošetřování stížností na výkon státní správy se zabývá i podněty osob s postižením. Jako národní preventivní mechanismus podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení (OPCAT) systematicky navštěvuje zařízení, kde mohou být lidé omezováni na svobodě – a to včetně pobytových zařízení zdravotních a sociálních služeb –, s cílem posílit ochranu před špatným zacházením. Jako nezávislý monitorovací mechanismus podle čl. 33 odst. 2 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (Úmluva) sleduje naplňování závazků České republiky vyplývajících z Úmluvy, podporuje ochranu práv lidí s postižením a navrhuje opatření k jejich posílení. Ochránce je rovněž vnitrostátním orgánem pro rovné zacházení a ochranu před diskriminací a od července 2025 také vykonává funkci národní lidskoprávní instituce (dosud bez akreditace podle tzv. Pařížských principů). [1] 3. Ochránce práv dětí má rozsáhlý mandát k ochraně práv mimo jiné dle Úmluvy o právech dítěte. Do doby volby ochránce práv dětí zastává tuto funkci zástupce veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí. [2] 4. Stížnost International Association Autism-Europe proti České republice upozorňuje na údajné nedostatečné zajištění dostupných a adekvátních sociálních služeb pro lidi s postižením. Uvedená otázka bezprostředně souvisí s právem na nezávislý způsob života a na zapojení do společnosti podle článku 19 Úmluvy, přičemž ve stížnosti je tato problematika spojována s argumentací podle čl. 14 odst. 1 a 2 Charty. Stížnost se dále dotýká práv zakotvených v článcích 23 a 28 Úmluvy, která jsou ve stížnosti propojena s odkazem na článek 16 Charty. Tvrzená je rovněž diskriminace, na kterou odkazuje preambule Charty a článek 5 Úmluvy. 5. Toto vyjádření se zaměřuje na oblasti stížnosti, k nimž máme relevantní podklady a ověřená zjištění. Při sledování naplňování Úmluvy opakovaně poukazujeme na nedostatky v dostupnosti komunitních sociálních služeb, které přitom představují zásadní podmínku pro důstojný a samostatný život lidí s postižením mimo ústavní zařízení. K problematice dostupnosti vhodných sociálních služeb se rovněž vyjádřil poradní orgán ochránce, který se podílí na monitorování práv lidí s postižením. [3] Poradní orgán na nás opakovaně apeloval, abychom v rámci své působnosti usilovali o rozvoj komunitních služeb, dokončení procesu deinstitucionalizace a transformace a v neposlední řadě o systémové řešení podpory tzv. neformálních pečujících. 6. Naše argumentace vychází především z Úmluvy, jejíž principy jsou úzce provázány s Chartou, jak dovodil i samotný Výbor ve své rozhodovací praxi. Nedostupnost sociálních služeb, která je předmětem stížnosti, představuje problém dotýkající se obou těchto dokumentů a jejich základních principů. 7. Vyjádření je strukturováno podle stížnosti. V části II.1 se zaměříme na právo na využít služby sociální péče, přičemž se ve čtyřech podkapitolách věnujeme oblastem zmíněným ve stížnosti. V části II.2 přiblížíme právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu, tedy práva pečujících osob. Část II.3 se věnuje otázce diskriminace z pohledu českého antidiskriminačního zákona. [4] Na začátku každé podkapitoly vysvětlíme závazky vyplývající z Úmluvy, následně shrneme naše zjištění a každou část zakončíme stručným zhodnocením. II. Poznatky z praxe veřejného ochránce práv II.1. Právo využít služby sociální péče II.1.1. Problematika ústavních sociálních služeb 8. Článek 19 Úmluvy zaručuje každému člověku s postižením právo žít nezávisle a být začleněn do společnosti. Stát je povinen zajistit, aby lidé s postižením nebyli nuceni žít ve specifickém prostředí, čímž se myslí jakýkoli druh zařízení. [5] Z toho vyplývá závazek postupně opustit systém ústavních sociálních služeb a nahradit jej službami, které umožňují lidem žít běžný život mimo instituce. 9. Výzkumem jsme zjistili, že počet lidí s postižením žijících v institucionální péči v České republice v dlouhodobém horizontu neklesá. Naopak, vývoj ukazuje stagnaci, případně mírný nárůst počtu lidí žijících v ústavech. [6] U klientů v institucionální péči lze také vidět trend přechodu mezi jednotlivými ústavními službami namísto přechodu do přirozeného prostředí, jak požaduje Úmluva. [7] 10. Do konce roku 2024 existovaly v Česku speciální instituce pro děti do tří let věku, tzv. kojenecké ústavy. [8] Zjistili jsme, že v těchto ústavech namísto oficiální cílové skupiny velmi malých dětí s potřebou intenzivní pomoci zdravotníků převažovaly děti staršího věku, někdy celé skupiny sourozenců, pro které se nenašlo místo ve vhodné sociální službě. [9] Uvítali jsme proto legislativní změnu, podle které od ledna 2025 nelze umisťovat děti do čtyř let věku do ústavních zařízení, [10] a od ledna 2028 se tento zákaz rozšiřuje na děti do sedmi let. Tento krok představuje významný posun směrem k naplnění práv dětí včetně těch s postižením, nicméně jeho úspěch bude záviset na tom, zda stát skutečně zajistí rozvoj dostupných komunitních služeb, aby se děti jen nepřesunuly do institucí jiného typu.[11] 11. Z výše uvedeného vyplývá, že v České republice neklesá počet lidí žijících v ústavní péči. Dějí se dílčí změny, avšak pouze ve vztahu k dětem. Ostatních skupin lidí s postižením se změny netýkají. Z těchto zjištění plyne, že nedochází k opuštění ústavního modelu péče, což je v rozporu s článkem 19 Úmluvy. Stát by se měl proto zaměřit na rozvoj vhodných podpůrných sociálních služeb a dospět k uzavření ústavních služeb, které nejsou v souladu s Úmluvou. II.1.2. Nedostatek vhodných sociálních služeb 12. Jak jsme již výše uvedli, článek 19 zaručuje právo každého člověka s postižením žít ve společnosti a rozhodovat o svém způsobu života. Lidé s postižením musí mít možnost volby, kde a s kým budou bydlet, a k tomu mít k dispozici širokou škálu podpůrných služeb poskytovaných v běžném prostředí. Aby bylo toto právo skutečně naplněno, musí existovat reálné alternativy k ústavní péči – tedy služby, které umožňují žít mimo instituce a které nevedou k faktickému nucení ústavního řešení. Takové alternativy musí být dostupné, přijatelné, finančně dosažitelné, fyzicky přístupné a přizpůsobitelné individuálním potřebám. [12] Stát má přitom aktivní povinnost tyto podmínky vytvářet – tedy odstraňovat překážky, které lidem s postižením brání v uplatnění volby, [13] a zajistit rozvoj komunitních služeb, které umožní plné začlenění do společnosti. [14] 13. Služby, které představují alternativu k ústavní péči, musí být poskytovány v souladu s Úmluvou. Musí se tedy jednat o individualizované podpůrné služby, které svým uživatelům umožní se rozvíjet a rozhodovat o svém životě a umožní, že tato rozhodnutí budou respektována. [15] Služba by měla být poskytována dostatečně pružně tak, aby se přizpůsobovala požadavkům klienta a ne naopak. [16] Úmluva nepřipouští ani tzv. transformované či „balíčkové“ ústavní služby, tedy služby poskytované jako kombinované rezidenční a podpůrné. [17] 14. Na základě svých poznatků jsme v minulosti opakovaně poukazovali na nedostatek vhodných sociálních služeb pro lidi s postižením. Výzkum z roku 2018 zaměřený na dostupnost služeb pro lidi s poruchou autistického spektra doložil nedostatek služeb jak pro děti, tak pro dospělé s poruchou autistického spektra a s chováním náročným na péči a současně nevyváženost nabídky služeb v rámci České republiky. [18] Nedostupné jsou zejména finančně náročné služby, které vyžadují vyšší počet personálu či významné materiálně-technické úpravy. Lze proto předpokládat obdobný nedostatek i u jiných skupin osob se zvýšenou potřebou podpory. Upozornili jsme, že pro zajištění skutečné dostupnosti služeb nestačí jejich formální existence. Rozhodující je kapacita a aktuální možnost poskytnout službu v potřebném rozsahu – jinak se výrazně snižuje její efektivita a přínos. [19] 15. Ve výzkumu dostupnosti sociálních služeb pro děti s postižením a jejich rodiny (dále jen Výzkum dostupnosti služeb pro děti) z roku 2020 jsme konstatovali, že nemůžeme bez dalšího říci, že právo dětí s postižením a jejich rodin na poskytnutí sociální služby v přiměřeném čase je v České republice zajištěno. [20] U sociální služby raná péče pro rodiny dětí s postižením [21] se ukázalo, že ve sledovaném období celkový počet zájemců přesahoval kapacity této sociální služby o celou jednu čtvrtinu a panovala velká regionální nevyváženost a rozdílná situace i u jednotlivých typů postižení. Nejkritičtější situace byla v Praze a v Jihomoravském kraji, kde bylo v pořadníku více než 100 zájemců a čekací doba přesahovala 210 dnů (celorepublikový průměr byl 52 dnů a někde se nečekalo vůbec). Největší zátěž pak nesli poskytovatelé, kteří pracují s rodinami s dětmi s poruchami autistického spektra, případně v kombinaci s jiným postižením, a dále poskytovatelé se specializací na nejširší cílovou skupinu (mentální postižení, poruchy autistického spektra, tělesné postižení, kombinované postižení). [22] 16. Na přetrvávající nedostupnost vhodných sociálních služeb například v hlavním městě Praze [23] a na to, že řada lidí s postižením v České republice nemá podporu, kterou by potřebovala, [24] upozornil ve svých usneseních z ledna 2023 a června 2024 několikrát i poradní orgán ochránce. 17. Stát uznal potřebu řešit situaci lidí s chováním náročným na péči a vytvořil národní strategický dokument Systémová opatření pro podporu osob s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2024–2030. [25] Následně byl přijat i Akční plán k realizaci tohoto systémového opatření na období 2025–2027. [26] 18. Zjistili jsme, že i tam, kde sociální služby formálně existují, často nesplňují požadovanou kvalitu požadovanou Úmluvou. Například klientům domovů pro osoby se zdravotním postižením a domovů se zvláštním režimem (to jsou, zjednodušeně řečeno, instituce pro lidi s duševní poruchou) obvykle chybí individualizovaná podpora a péče je mnohdy omezena na zajištění základních potřeb. [27] V mnoha zařízeních převažují provozní zájmy nad potřebami klientů. [28] Problémem nejsou jen přístupy a metody práce s lidmi s postižením, ale i materiální podmínky a umístění zařízení. Mnoho domovů sídlí ve velkých, historických budovách a v odlehlých oblastech bez dostupné infrastruktury. Takové prostředí podporuje kolektivní a izolovaný způsob života a znemožňuje vytváření podmínek běžné domácnosti. [29] 19. Z dosavadních zjištění vyplývá, že v České republice nadále přetrvává nedostatek vhodných sociálních služeb pro lidi s postižením. V mnoha regionech tyto služby buď zcela chybějí, mají nedostatečnou kapacitu, nebo nejsou poskytovány v odpovídající kvalitě a v souladu s Úmluvou. Stát by měl zajistit dostupnost široké škály kvalitních a individualizovaných podpůrných služeb na celém svém území, aby lidé s postižením mohli skutečně uplatňovat právo volby a nebyli odkázáni pouze na pobytové formy péče. II.1.3. Problematika financování sociálních služeb 20. Povinností státu je podle Úmluvy zajistit dostatečné finanční prostředky na rozvoj dostupných a vhodných sociálních služeb. [30] Na tuto povinnost upozornil Českou republiku také Výbor pro práva osob se zdravotním postižením (Výbor CRPD) ve svých závěrečných doporučeních. [31] Úmluva také ukládá povinnost vynaložit maximum dostupných zdrojů pro naplňování hospodářských, sociálních a kulturních práv, do kterých spadá i článek 19. Dostupnými zdroji se rozumí také finanční zdroje. Tato opatření musí být přijata okamžitě nebo v přiměřené době. [32] Výbor CRPD zároveň dlouhodobě zdůrazňuje nutnost postupného přesunu finančních zdrojů z ústavní péče do služeb komunitního charakteru a doporučuje, aby strukturální a investiční fondy byly využívány výhradně k rozvoji podpůrných služeb. [33] Zároveň mohou být stávající pobytová zařízení rekonstruována pouze v rozsahu nezbytném k zajištění bezpečných podmínek pro jejich uživatele, zatímco výstavba nových ústavních zařízení je zcela v rozporu s článkem 19 Úmluvy. [34] 21. Financování sociálních služeb stát svěřil samosprávám, stejně jako jejich zařazování do základní sítě sociálních služeb a s tím spojené financování při vzniku nebo rozšíření služby. [35] Stát (Ministerstvo práce a sociálních věcí) proto nemá nástroj, který by mohl reálně ovlivnit dostupnost sociálních služeb. [36] 22. Výzkum z roku 2023 o přístupu krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí k deinstitucionalizaci sociálních služeb ve strategických dokumentech (dále jen Výzkum DEI) identifikoval nastavený systém financování provozu jako hlavní překážku deinstitucionalizace, a tedy i rozvoje sociálních služeb. Systém je vícezdrojový. Dotace od státu mají (jen) jednoletý charakter a striktní pravidla, která se často mění. To vede k nejistotě, nepředvídatelnosti a brání to efektivnímu plánování dlouhodobého rozvoje služeb, jejichž kvalita odpovídá požadavkům Úmluvy. [37] I poradní orgán veřejného ochránce práv ve svém usnesení z června 2024 vyjádřil znepokojení nad financováním sociálních služeb. Konkrétně vyzdvihl nesprávnou praxi hlavního města Prahy, které nadále investuje do rozvoje služeb ústavního charakteru mimo své území (zejména v pohraničí). [38] 23. Z uvedených skutečností vyplývá, že Česká republika systémově neplní závazky plynoucí z článku 19 Úmluvy. Současné nastavení financování sociálních služeb nejenže neumožňuje rozvoj služeb komunitního charakteru, ale fakticky udržuje a reprodukuje model ústavní péče. Nedostatečná koordinace a absence strategického řízení ze strany státu ohrožují rovnost přístupu lidí s postižením k potřebné podpoře a odporují požadavku na jejich nezávislý život v komunitě. Navzdory opakovaným upozorněním veřejného ochránce práv a mezinárodních orgánů stát nepřijal účinná legislativní ani finanční opatření, která by zajistila transformaci systému sociálních služeb v souladu s Úmluvou. Stát by měl reformovat systém financování sociálních služeb tak, aby byl víceletý, stabilní a umožňoval plánování rozvoje podpůrných sociálních služeb, a to způsobem předcházejícím regionálním nerovnostem. Zároveň by měl omezit rekonstrukce stávajících ústavních zařízení pouze na zajištění bezpečných podmínek pro uživatele. Financování by měl cíleně směřovat na podporu podpůrných komunitních služeb. II.1.4. Nedostatky v plánování sociálních služeb 24. Článek 19 Úmluvy podléhá principu postupné (progresivní) realizace. To znamená, že stát není povinen zajistit plné naplnění práva na nezávislý život a dostupnost vhodných sociálních služeb okamžitě. Stát má však bezprostřední povinnost strategicky a systematicky plánovat rozvoj těchto služeb a ukončení služeb, které nejsou s tímto právem v souladu. [39] Jedním ze základních prvků této povinnosti je vypracování a implementace účinného strategického plánu deinstitucionalizace – plánu, který je konkrétní, časově ohraničený, s jasně stanovenými cíli, přidělenými zdroji a mechanismy monitorování pokroku. [40] Podle doporučení Výboru CRPD musí být tento proces prováděn v úzké konzultaci s lidmi s postižením a jejich reprezentativními organizacemi [41] a doprovázen opatřeními k zastavení umísťování nových osob do ústavní péče (moratorium). [42] Nutnost zakotvení časového harmonogramu procesu deinstitucionalizace a konkrétních kritérií jeho provádění, která budou pravidelně a účinně monitorována, zdůraznil Výbor i ve svých závěrečných doporučeních pro Českou republiku. [43] 25. V rámci své monitorovací činnosti jsme zjistili, že stát a kraje selhávají v plánování sociálních služeb pro lidi s postižením. Česká republika dosud nepřijala dlouhodobou strategii deinstitucionalizace a rozvoje sociálních služeb, která by splňovala výše uvedené požadavky Úmluvy. [44] Strategické dokumenty státu i krajů postrádají jasné cíle, [45] časový harmonogram, závazek úplné deinstitucionalizace a konkrétní opatření směřující k moratoriu na přijímání nových klientů do institucí. [46] 26. Pokud jde o jasné prohlášení, co má být cílem deinstitucionalizace, mají strategické dokumenty krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí dva základní nedostatky. Předně nevykazují tyto cíle vůbec, nebo cíle vytyčují jen nejasně. Pouze polovina krajských plánů rozvoje sociálních služeb obsahuje strategické cíle zaměřené na rušení ústavních služeb a jen přibližně pětina se zaměřuje na prevenci institucionalizace. [47] Za druhý základní nedostatek považujeme to, že se prohlášení, co má být cílem deinstitucionalizace, liší mezi ministerstvem a kraji i mezi kraji navzájem. [48] Při tvorbě strategických dokumentů jen asi polovina krajů zjišťovala aktuální poptávku přímo u potencionálních klientů a jejich rodin. Část krajů sama aktivně potřeby zjišťovala například prostřednictvím kulatých stolů nebo dotazníků pro rodiče dětí s poruchami autistického spektra. Některé kraje ale pouze pasivně vyčkávaly, až poptávka přijde k nim, tedy až se na ně žadatelé nebo jejich rodina sami obrátí. [49] 27. Plánování sociální služeb jsme se věnovali i ve výzkumu o dostupnosti služeb pro děti z roku 2020. Samy kraje v průběhu výzkumu připustily, že stávající systém financování a plánování sociálních služeb nedokáže pružně reagovat na aktuální potřeby lidí s postižením. Ačkoliv se některé z krajů snaží na zajištění dostupnosti sociálních služeb pracovat, samotný systém je natolik nepružný a neflexibilní, že rozvoji dostupnosti brání. [50] 28. Při zkoumání zapojení rodin s dětmi s postižením do tvorby střednědobých plánů rozvoje sociálních služeb (pro období 3 let) [51] jsme pak zjistili, že žádný z krajů nezapojoval přímo děti s postižením. Kraje nejčastěji zapojovaly zástupce poskytovatelů sociálních služeb (13 ze 14 krajů). Pouze polovina krajů (7 ze 14) měla při tvorbě plánů zastoupení klientů bez pracovněprávních vztahů s poskytovateli sociálních služeb. [52] 29. Ve výzkumu zaměřeném na deinstitucionalizaci a transformaci nám v rozhovorech téměř polovina krajů i Ministerstvo práce a sociálních věcí sdělily, že lidi s postižením do plánování rozvoje sociálních služeb nezapojují. Kraje ani ministerstvo nemají vytvořený systém, jak efektivně zapojit lidi s postižením do procesu tvorby plánů rozvoje sociálních služeb. [53] Do plánování deinstitucionalizace a rozvoje sociálních služeb tedy dostatečně a účinně nezapojují lidi s postižením, případně organizace, které je zastupují. [54] 30. Na základě výše uvedených výstupů lze konstatovat, že Česká republika dosáhla dílčího pokroku v uznávání principů deinstitucionalizace a v postupném začleňování těchto cílů do svých strategických dokumentů. Tento pokrok je však nevyvážený a nepostačující, aby bylo možné považovat plnění článku 19 Úmluvy za systematické a účinné. Proces deinstitucionalizace je nadále brzděn absencí jednotného národního rámce, roztříštěností kompetencí mezi státem a kraji, nedostatečnou stabilitou financování a nedostatečnou participací samotných lidí s postižením. Současný přístup postrádá dlouhodobou vizi, jasnou odpovědnost a měřitelný pokrok, což snižuje účinnost přijatých opatření a prodlužuje závislost mnoha lidí na institucionální péči. Stát by proto měl zpracovat a přijmout jednotnou národní strategii deinstitucionalizace, která bude obsahovat jasně definované cíle, časový plán, odpovědné subjekty, přidělené zdroje a systém monitorování pokroku. Měl by posílit participaci lidí s postižením a jejich organizací ve všech fázích tvorby a realizace strategických dokumentů, aby jejich zkušenosti a potřeby měly přímý vliv na rozhodování. A také byl měl zavést měřitelné ukazatele pokroku a pravidelný systém jejich hodnocení tak, aby bylo možné sledovat naplňování cílů a reagovat na přetrvávající nedostatky. II.2. Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu 31. Stížnost je věnována také porušení článku 16 Charty, ke kterému jsou komplementární články 23 a 28 Úmluvy. Tyto články zakotvují právo lidí s postižením na život v rodině. Pro zabránění ukrývání, opouštění, zanedbávání a segregaci těchto dětí musí státy poskytovat včasné a komplexní informace, služby a podporu jak dětem, tak jejich rodinám. [55] Absence podpory a vhodných služeb může vytvářet nežádoucí tlak, který může ústit například v umisťování dětí do zařízení. [56] Zároveň je podle článku 28 nutné, aby stát udržoval přiměřenou životní úroveň pro lidi s postižením a jejich rodiny. K tomu, aby bylo toto právo naplňováno, musí stát poskytnout přístup k podpůrným službám a přístup k vhodným a cenově dostupným službám, které reagují na požadavky související s postižením. [57] Ve svém stanovisku Výbor CRPD také konstatoval, že skutečnost, že smluvní stát v daném případě neposkytl rodině odpovídající podporu (včetně pomoci s výdaji souvisejícími se zdravotním postižením, odpovídající školení, poradenství, finanční pomoc a odlehčovací péči), představuje porušení práv člověka s postižením. [58] 32. Stát uznal potřebu věnovat se právům pečujících v navrhované změně zákona o sociálních službách. Zákon o sociálních službách po změnách přiznává zákonný status neformálním pečujícím [59] a uzákonil možnost nácviku dovedností pečujících osob pro zvládání péče o lidi závislé na jejich pomoci. [60] Co ale dosud v zákoně chybí (a prosazovali jsme to), [61] je odpovídající finanční zabezpečení této nové cílové skupiny. To v současnosti v České republice není a chybí i uznání práva těchto osob na odpočinek (a dostupnou odlehčovací péči) nebo zajištění jejich vzdělávání a psychosociální podpory. 33. Znepokojení nad stávající situací v oblasti finanční podpory lidí s postižením vyjádřil v roce 2024 i poradní orgán ochránce. Finanční podpora představuje klíčový prvek pro zajištění důstojného života, přičemž nezvýšení příspěvku na péči v nižších stupních (stupně s nižší mírou závislosti na pomoci jiné fyzické osoby) a chybějící zakotvení valorizace má negativní dopad na možnost lidí s postižením zajistit si potřebnou péči a podporu, a to zejména v souvislosti s inflací a zvyšováním cen sociálních služeb. [62] II.3. Diskriminace 34. Diskriminace zmíněná v preambuli Charty a ve stížnosti koresponduje se zákazem diskriminace v článku 5 Úmluvy. Veřejný ochránce práv diskriminaci řeší ve své působnosti vnitrostátního orgánu pro rovné zacházení a ochranu před diskriminací. 35. V minulosti například konstatoval diskriminaci člověka s postižením, když mu kraj nezajistil dostupnou sociální službu. Kraj tehdy selhal i ve své povinnosti přijmout přiměřená opatření ve vztahu k člověku s postižením (a dopustil se nepřímé diskriminace v rozporu s § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona [63]), když nezajistil individuální řešení situace stěžovatele. Jednalo se o člověka s poruchou autistického spektra a s poruchami chování, který téměř tři roky neúspěšně žádal o zajištění a poskytnutí sociální služby odpovídající jeho potřebám. [64] Kraj se totiž v rámci své činnosti v oblasti sociálních služeb nezabýval specificky potřebami osob s potenciálně problematickým chováním. To představuje zdánlivě neutrální praxi, která ale ve svém důsledku vede ke znevýhodnění osob s autismem, jejichž postižení je často spojeno právě s možným agresivním chováním. O diskriminaci by nešlo, pokud by tato praxe byla objektivně odůvodněna legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení byly přiměřené a nezbytné. V daném případě si lze jen těžko představit, jakým legitimním cílem by kraj mohl odůvodnit svůj nezájem o specifickou situaci osob s autismem se zvláštními potřebami souvisejícími s problematickým chováním za situace, kdy je zodpovědný za zajišťování potřeb poskytování sociálních služeb na svém území. 36. Je odpovědností kraje zajistit, aby na jeho území nedošlo k situaci, kdy bude některá sociální služba nedostupná. Kraj má přitom volnost ve volbě prostředků, jimiž tohoto cíle dosáhne. Pokud je však i přesto služba nedostupná, nese kraj odpovědnost za individuální řešení dané situace. Jestliže kraj v případě stěžovatele žádné individuální kroky nepřijal, neplnil svou povinnost přijímat přiměřená opatření k tomu, aby lidé s postižením mohli využívat služby určené veřejnosti. [65] III. Závěr 37. Na základě našich zjištění se domníváme, že tvrzení uvedená v kolektivní stížnosti jsou opodstatněná. Ačkoli stát v některých oblastech podniká dílčí kroky, nejde o systémová opatření dostatečného rozsahu, která by vedla k zásadní změně v dostupnosti a kvalitě sociálních služeb. 38. Na základě výstupů veřejného ochránce práv jako nezávislého monitorovacího mechanismu předkládáme i soubor klíčových oblastí, které by měl stát v souladu s Úmluvou naplnit: a. rozvoj široké škály vhodných podpůrných sociálních služeb; b. uzavírání ústavních služeb, které jsou v rozporu s Úmluvou; c. reformace systému financování sociálních služeb; d. prevence regionálních rozdílů ve financování služeb; e. zastavení investic do výstavby nových nevyhovujících ústavních služeb; f. omezení rekonstrukcí stávajících ústavních sociálních služeb pouze na zajištění bezpečných podmínek pro uživatele, do doby než bude k dispozici vhodná podpůrná sociální služba; g. zpracování jednotné národní strategie, která naplňuje požadavky Úmluvy; h. posílení participace lidí s postižením a organizací hájících jejich práva; i. zavedení měřitelných ukazatelů pokroku a systému jejich pravidelného hodnocení; j. zpracování komplexní Národní strategie podpory pečujících; k. zajištění finanční podpory lidí s postižením; l. zajištění komplexní podpory rodinám lidí s postižením formou finanční pomoci a jiných nefinančních nástrojů (odlehčovací služba, právo na odpočinek, opatření v zaměstnání apod.). Brno, 31. října 2025 JUDr. Stanislav Křeček veřejný ochránce práv JUDr. Vít Alexander Schorm zástupce veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí [1] Pro mandát veřejného ochránce práv vizte § 1a odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí. [2] Podle § 2a odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí. Pro mandát ochránce práv dětí vizte § 1a odst. 2 tohoto zákona. [3] Poradní orgán veřejného ochránce práv při monitorování práv lidí s postižením je složen ze zástupců organizací hájících práva lidí s postižením a z osob se zdravotním postižením. Jeho úkolem je napomáhat ombudsmanovi při plnění role nezávislého monitorovacího mechanismu podle Úmluvy. [4] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací. ¨ [5] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017) O nezávislém způsobu života a zapojení do komunity, bod 16(c). [6] Výzkumná zpráva zástupce veřejného ochránce práv ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 73/2024/OZP, Jak Česko plní své povinnosti z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením? Analýza s využitím lidskoprávních ukazatelů, eso.ochrance.cz, str. 76 a násl. [7] Tamtéž, str. 86. [8] Podle zdrojů Ministerstva práce a sociálních věcí v nich k 31. 3. 2023 pobývalo 410 dětí. [9] Souhrnná zpráva zástupce veřejného ochránce práv ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 36/2024/OZP, Dětské domovy pro děti do 3 let věku – současné a budoucí výzvy, eso.ochrance.cz. [10] Přechodná ustanovení zavedená zákonem č. 363/2021 Sb., čl. II. [11] Veřejný ochránce práv – ombudsman. Realita končících kojeneckých ústavů? Místo vážně nemocných batolat převažují předškoláci. Online, tisková zpráva. 22. 5. 2024. Dostupná z: https://www.ochrance.cz/aktualne/realita_koncicich_kojeneckych_ustavu_misto_vazne_nemocnych_batolat_prevazuji_predskolaci/ [cit. 2025-10-17]. [12] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017), bod 15(h). [13] Bantekas, Ilias, Michael Ashley Stein a Dimitris Anastasiou (eds). The UN Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A Commentary. Oxford University Press, 2018, str. 548. [14] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017), bod 39. [15] Tamtéž, bod 17. [16] Tamtéž, bod 28. [17] Tamtéž, bod 36. [18] Výzkumná zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 45/2018/OZP, Dostupnost sociálních služeb pro osoby s poruchou autistického spektra, eso.ochrance.cz, str. 49. [19] Doporučení veřejné ochránkyně práv ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 45/2018/OZP, Doporučení ke zlepšení dostupnosti sociálních služeb, eso.ochrance.cz, str. 1–2. [20] Výzkum veřejné ochránkyně práv ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 11/2019/OZP, Dostupnost sociálních služeb pro děti s postižením a jejich rodiny, eso.ochrance.cz, str. 62. [21] Raná péče je sociální služba pro rodiny dětí do 7 let, jejichž vývoj je ohrožen nepříznivým zdravotním stavem nebo se jedná o děti s postižením. Jedná se o službu sociální prevence, jejímž cílem je předejít sociálnímu vyloučení rodin s dítětem s postižením. [22] Výzkum veřejné ochránkyně práv ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 11/2019/OZP, cit. výše, str. 10 a 26. [23] Usnesení poradního orgánu veřejného ochránce práv pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením ze dne 20. 6. 2024, k dostupnosti sociálních služeb komunitního charakteru na území hlavního města Prahy. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/dokument/usneseni_k_dostupnosti_socialnich_sluzeb_komunitniho_charakteru_na_uzemi_hlavniho_mesta_prahy/ [cit. 2025-10-17]. [24] Usnesení poradního orgánu veřejného ochránce práv pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením ze dne 11. 1. 2023, k deinstitucionalizaci a právu na nezávislý život (článek 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením). Dostupné z: https://www.ochrance.cz/dokument/usneseni-2023-10-k-deinstitucionalizaci-a-clanku-19-umluvy/ [cit. 2025-10-17]. [25] Vláda České republiky. Systémová opatření pro podporu osob s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči na období 2024–2030. Online. Dostupné ke stažení z: https://vlada.gov.cz/cz/ppov/vvozp/dokumenty/systemova-opatreni-pro-podporu-osob-s-intelektovym-znevyhodnenim-a-chovanim-narocnym-na-peci-na-obdobi-2024_2030-214216/ [cit. 2025-10-17]. [26] Vláda České republiky. Akční plán k realizaci Systémových opatření pro podporu lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči. Online. Dostupný ke stažení z: https://vlada.gov.cz/cz/ppov/vvozp/aktuality/vlada-schvalila-akcni-plan-k-realizaci-systemovych-opatreni-pro-podporu-lidi-s-intelektovym-znevyhodnenim-a-chovanim-narocnym-na-peci-221324/ [cit. 2025-10-17]. [27]Zpráva ze systematických návštěv veřejného ochránce práv ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 11/2017/NZ, Domovy pro osoby se zdravotním postižením, eso.ochrance.cz, str. 7. [28] Zpráva ze systematických návštěv veřejného ochránce práv ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 51/2021/NZ, Souhrnná zpráva z návštěv domovů se zvláštním režimem, eso.ochrance.cz, str. 10. [29] Tamtéž. [30] Bantekas, Ilias, Michael Ashley Stein a Dimitris Anastasiou (eds), cit. výše, str. 554. [31] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Závěrečné stanovisko ze dne 15. 5. 2015 k úvodní zprávě České republiky. CRPD/C/CZE/CO/1, body 39–40. [32] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017), bod 41. [33] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Závěrečná stanoviska k úvodním zprávám Evropské unie (ze dne 2. 10. 2015, CRPD/C/EU/CO/1, bod 51), Itálie (ze dne 6. 10. 2015, CRPD/C/ITA/CO/1, bod 48) a Litvy (ze dne 11. 5. 2016, CRPD/C/LTU/CO/1, body 40 a 42). [34] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017), bod 49. [35] § 3 písm. i) a § 95 písm. h) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách [36] Doporučení veřejné ochránkyně práv ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 45/2018/OZP, Ke zlepšení dostupnosti sociálních služeb, eso.ochrance.cz, str. 2. [37] Výzkumná zpráva zástupce veřejného ochránce práv ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 27/2022/OZP, Deinstitucionalizace a transformace sociálních služeb – přístup krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí ve strategických dokumentech, eso.ochrance.cz, str. 16. [38] Usnesení poradního orgánu veřejného ochránce práv pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením ze dne 20. 6. 2024, k dostupnosti sociálních služeb komunitního charakteru na území hlavního města Prahy. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/dokument/usneseni_k_dostupnosti_socialnich_sluzeb_komunitniho_charakteru_na_uzemi_hlavniho_mesta_prahy/ [cit. 2025-10-17]. [39] CRPD, General Comment No. 5, para 39 and para 42. [40] Bantekas, Ilias, Michael Ashley Stein a Dimitris Anastasiou (eds), cit. výše, str. 538. [41] Tamtéž. [42] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Závěrečná stanoviska k úvodním zprávám Litvy (ze dne 11. 5. 2016, CRPD/C/LTU/CO/1, bod 40), Francie (ze dne 4. 10. 2021, CRPD/C/FRA/CO/1, bod 41), Estonska (ze dne 5. 5. 2021, CRPD/C/EST/CO/1, bod 39) a Moldavska (ze dne 18. 5. 2017, CRPD/C/MDA/CO/1, bod 37) a k periodickým zprávám Ukrajiny (ze dne 2. 10. 2024, CRPD/C/UKR/CO/2–3, bod 39). [43] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Závěrečné stanovisko ze dne 15. 5. 2015 k úvodní zprávě České republiky. CRPD/C/CZE/CO/1, bod 40. [44] Vyjádření veřejné ochránkyně práv ze dne 1. 2. 2019, sp. zn. 5/2019/OZP, pro účely sestavení seznamu otázek (List of issues) k doplňující zprávě o plnění závazků z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, eso.ochrance.cz. [45] Výzkumná zpráva zástupce veřejného ochránce práv ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 27/2022/OZP, Deinstitucionalizace a transformace sociálních služeb – přístup krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí ve strategických dokumentech, eso.ochrance.cz, str. 14. [46] Výzkumná zpráva zástupce veřejného ochránce práv ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 73/2024/OZP, Jak Česko plní své povinnosti z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením? Analýza s využitím lidskoprávních ukazatelů, eso.ochrance.cz, str. 79 a násl. [47] Tamtéž, str. 131. [48] Tamtéž, str. 132. [49] Tamtéž, str. 29. [50] Výzkum veřejné ochránkyně práv ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 11/2019/OZP, Dostupnost sociálních služeb pro děti s postižením a jejich rodiny, eso.ochrance.cz, str. 62. [51] § 3 písm. h) zákona o sociálních službách [52] Výzkum veřejné ochránkyně práv ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 11/2019/OZP, Dostupnost sociálních služeb pro děti s postižením a jejich rodiny, eso.ochrance.cz, str. 41. [53] Výzkumná zpráva zástupce veřejného ochránce práv ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 27/2022/OZP, Deinstitucionalizace a transformace sociálních služeb – přístup krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí ve strategických dokumentech, eso.ochrance.cz, str. 128. [54] Tamtéž, str. 14. [55] Ustanovení čl. 23 odst. 3 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. [56] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017), bod 87. [57] Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Obecný komentář č. 5 (2017), bod 92. [58] Stanovisko Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením ze dne 26. 8. 2022, Bellini a ostatní proti Itálii, CRPD/C/27/D/51/2018. [59] § 3 písm. k) zákona o sociálních službách [60] § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o sociálních službách [61] Připomínky veřejného ochránce práv ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 7206/2023/S, k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (č.j. předkladatele MPSV-2022/191853-510/2), eso.ochrance.cz, str. 3. [62] Usnesení poradního orgánu veřejného ochránce práv pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením ze dne 9. 10. 2024, k příspěvku na péči. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/dokument/usneseni_k_prispevku_na_peci/usneseni_2024_16_k_prispevku_na_peci.pdf [cit. 2025-10-17]. [63] § 3 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) [64] Zpráva veřejné ochránkyně práv ve věci nedostupnosti vhodných sociálních služeb pro osoby s autismem ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 851/2018/VOP, eso.ochrance.cz. [65] Tamtéž.