Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 6. prosince 2007 Sp. zn.: 2840/2007/VOP/VBG Závěrečné stanovisko ve věci podnětu paní O.B. I. Důvody vydání závěrečného stanoviska Paní O.B., bytem Praha (dále "stěžovatelka"), se na mě obrátila se stížností na postup Úřadu městské části Praha 7, odboru správních agend, ve správním řízení o přestupku. Přestupkové řízení bylo vedeno za účelem projednání fyzického napadení stěžovatelky, k němuž mělo dojít dne 27. 4. 2006 panem P.D., předsedou bytového družstva, jehož je stěžovatelka členem. Stěžovatelka namítala, že nebyla vyrozuměna o výsledku šetření s odůvodněním, že není účastníkem řízení. Nadto zpochybňovala samotné skončení správního řízení - zastavením z důvodu, že se vina obviněného z přestupku neprokázala. Ve věci stěžovatelčina podnětu jsem v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), zahájil šetření, vyžádal si od Úřadu městské části Praha 7 spisový materiál k posouzení celé věci a po seznámení s jeho obsahem jsem šetření uzavřel konstatováním pochybení v postupu Úřadu městské části Praha 7 a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend, podle § 18 zákona o veřejném ochránci práv. Úřadu městské části Praha 7 jsem vytknul absenci poučení o možnosti uplatnění nároku na náhradu majetkové škody a odmítavý postoj k možnosti nahlédnutí do spisu o přestupku. Magistrátu pak, že tyto nedostatky v postupu prvoinstančního orgánu nezjistil a nevyzval ho k nápravě. Ke zprávě o šetření jsem v zákonné lhůtě obdržel vyjádření obou dotčených úřadů, ty se však s mým hodnocením neztotožnily a nepřijaly proto žádná opatření k nápravě. Z těchto důvodů jsem nucen postupovat podle § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv a sdělit své závěrečné stanovisko, jehož součástí je návrh opatření k nápravě. Úřady jsou povinné mi do 30 dnů od doručení závěrečného stanoviska sdělit, jaká opatření k nápravě provedly. Jestliže tuto povinnost nesplní, nebo shledám-li jejich opatření k nápravě nedostatečná, jsem připraven vyrozumět o jejich postupu nadřízený úřad, tj. Ministerstvo vnitra. Vedle toho mohu o svých zjištěních informovat veřejnost včetně sdělení jména a příjmení osob oprávněných jednat jménem úřadu. II. Shrnutí vyjádření Úřadu městské části Praha 7 Správní orgán nepoučil stěžovatelku o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody způsobené přestupkem Úřad městské části Praha 7 (dále "ÚMČ 7") z následujících důvodů: a) Před vlastním řízením o přestupku bylo ve věci vedeno trestní řízení, v jehož rámci se stěžovatelka, ač řádně poučena jako poškozená, s nárokem na náhradu škody nepřipojila. b) Ve spisu ani při řízení nebyla nikde a nikdy zmíněna majetková škoda, která by byla projednávaným přestupkem způsobena (v přímé souvislosti s jednáním obviněného z přestupku) tak, jak ji vymezuje § 70 odst. 1 zákona o přestupcích. Nepřiznání práva nahlížet do spisu ÚMČ 7 zdůvodnil tím, že stěžovatelka měla v řízení postavení svědka a ten není účastníkem řízení. Ani proto nebyly splněny podmínky na základě prokázaného právního zájmu, nebo z jiného vážného důvodu. Jediné pochybení, které ÚMČ 7 přiznává, je ve způsobu, jakým bylo stěžovatelce odmítnuto nahlédnutí do spisu - nebylo vydáno usnesení podle § 38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. To však bylo po výzvě odvolacího orgánu napraveno. III. Shrnutí vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy K postavení stěžovatelky v řízení o přestupku jako poškozené Magistrát hlavního města Prahy (dále "MHMP") uvedl: Z ustanovení § 70 odst. 1 zákona o přestupcích vyplývá, že poškozený může být jen ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda. Za poškozeného lze považovat toliko toho, komu vznikla škoda na majetku, jež musí být bezprostředním následkem jednání pachatele (musí existovat příčinná souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním). Musí jít o škodu, kterou je možné alespoň hypoteticky zjistit a vyčíslit v okamžiku spáchání přestupku, a která se projevuje změnou na hmotném předmětu útoku. Další škoda, jako např. škoda vzniklá snížením společenského uplatnění, nebo škoda vzniklá nižším finančním příjmem za pracovní neschopnost je tzv. škodou následnou, o jejíž náhradě by nemohl správní orgán nikdy rozhodnout, neboť není nadán takovou legitimitou. Adhezní řízení o nároku na náhradu této škody by vysoce převýšilo požadavky na zjištění stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti oproti řízení ve věci samé. Dokud by nebylo ani hypoteticky možno ve správním řízení kompetentně rozhodnout o tzv. následných škodách, není možné za poškozeného v přestupkovém řízení považovat toho, kdo v souvislosti se spáchaným přestupkem dokládá potvrzení o pracovní neschopnosti, a proto poučovat takovou osobu, že má možnost se ve správním řízení připojit s nárokem na náhradu škody, by bylo průlomem do dosavadní dlouholeté praxe v přestupkovém řízení. Výkladovou literaturu od autorů JUDr. Jana Černého a dalších pod názvem Přestupkové řízení s podtitulem Příručka pro praxi přestupkových orgánů obcí, krajských úřadů a dalších správních orgánů, považuje MHMP za spornou vzhledem k nejednotnosti výkladů. Ministerstvo vnitra doporučuje jako odbornou literaturu Přestupkové právo od autorů doc. JUDr. Zdeňka Červeného a JUDr. Václava Šlaufa. Tito autoři uvádí jako škodu pouze škodu majetkovou vyjádřitelnou v penězích. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.: 25 Cdo 1147/2000 považuje MHMP za neaplikovatelný na přestupkové řízení, neboť se týká výlučně nároku na náhradu škody, o kterém může rozhodnout pouze soud. Právě z odůvodnění rozsudku je možné dovodit složitost rozhodování o této tzv. následné škodě, která nenáleží do kompetence správních orgánů. Pokud pak jde o přiznání postavení poškozeného stěžovatelce, tomu dle názoru MHMP vedle uvedených obecných výhrad brání absence příčinné souvislosti mezi napadením stěžovatelky a pracovní neschopností. Ta jí totiž byla vystavena nikoliv z důvodu fyzického poranění, ale na základě "jakýchsi psychických subjektivních potíží". Lékařská zpráva uvádí, že stěžovatelka trpí úzkostně depresivní reakcí na dlouhodobý konflikt. S ohledem na vedoucí se trestní i civilní spory stěžovatelky s obviněným z přestupku není možné dát do příčinné souvislosti její pracovní neschopnost s jediným incidentem, který byl předmětem přestupkového řízení. Jediná zpráva obsahující objektivní informace o zdravotním stavu stěžovatelky je podle názoru MHMP lékařská zpráva vystavená Nemocnicí Na Františku s poliklinikou v Praze bezprostředně po údajném napadení. Ve zprávě je uvedeno, že stěžovatelka padla na ulici před domem s následnou bolestí bederní páteře, narazila si levé koleno a levý loket, jiné potíže popírá. V souvislosti s tímto vyšetřením jí nebyla vystavena žádná pracovní neschopnost. Navíc sama stěžovatelka v podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 trestního řádu dne 18. 5. 2006 uvedla, že ani v Ústřední vojenské nemocnici nebylo prokázáno žádné vážné zranění, na což reagoval syn tím, že ji odvezl do RIAPSu, kde byla hospitalizována 5 dnů pro výše uvedený důvod. IV. Konečné hodnocení ochránce Jak už jsem uvedl ve zprávě o šetření, z předložené spisové dokumentace nevyplývá, že by stěžovatelka v řízení (ani v trestním řízení mu předcházejícím) uplatnila nárok na náhradu škody, jak předpokládá ustanovení § 70 odst. 1 zákona o přestupcích,[1] ani výslovně neuvedla, že by jí majetková škoda vznikla. To však samo o sobě neznamená, že existenci majetkové škody nemohl (a přes všechny argumenty vznesené oběma úřady trvám i nadále na závěru, že měl) ÚMČ 7 dovodit, a to jednak z kopie potvrzení o pracovní neschopnosti, z obsahu spisové dokumentace zpracované policejním orgánem, ale i obsahu výpovědi stěžovatelky ze dne 16. 11. 2006. Ze všech těchto dokumentů vyplývá, že stěžovatelka byla v souvislosti s projednávaným přestupkem v pracovní neschopnosti po dobu 13 dnů, a vznikla jí tedy ztráta na výdělku, tj. majetková újma, kterážto je vyčíslitelná v penězích. Výše škody je rozdílem mezi obvyklým (průměrným) výdělkem poškozeného před poškozením (pracovní neschopností) a výdělkem dosaženým v daném měsíci vzhledem k částkám nemocenské vyplaceným za pracovní neschopnost. I když ztráta na výdělku představuje zvláštní kategorii škody, kterou není možné podřadit pod pojmy "skutečné škody", nebo "ušlého zisku" obsažené v ustanovení § 442 občanského zákoníku, i pro ztrátu na výdělku platí, že škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je újmou, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích.[2] Z toho důvodu je tedy škoda spočívající ve ztrátě na výdělku podřaditelná pod pojem majetková škoda, o kterém hovoří ustanovení § 70 zákona o přestupcích. Tento závěr nevylučuje ani odborná literatura, na kterou MHMP odkazuje.[3] Za předpokladu, že mezi protiprávním jednáním a újmou na zdraví vyvolávající pracovní neschopnost je možné spatřovat příčinnou souvislost, jsou podmínky pro jednání s osobou, která náhradu takové škody uplatňuje, jako s poškozeným podle § 70 zákona o přestupcích po mém soudu splněny. Tvrzení MHMP, že tato škoda není škodou ve smyslu § 70 zákona o přestupcích, a že se jedná o jakousi "následnou škodu", kterou správním orgánům nepřísluší projednávat, musím odmítnout. Zákon nerozlišuje škodu, kterou projednávají správní orgány, a kterou projednávají soudy, jak se snaží naznačit MHMP. Správní orgán je omezen pouze tím, že je povinen zjišťovat majetkovou škodu (to na rozdíl od škody jiné, např. morální). Škoda na zdraví, pakliže je vyjádřitelná v penězích, je škodou majetkovou. Jak vyplývá z předchozího textu, není výpočet škody způsobené ztrátou na výdělku v důsledku škody na zdraví způsobené přestupkem záležitostí nikterak složitou, jak naznačuje MHMP. Po mém soudu může být výpočet škody (ztráty na výdělku) v případě zaměstnance mnohem snazší, než například zjištění ušlého zisku podle § 442 občanského zákoníku, který stávající výklad MHMP za majetkovou škodu považuje. Podobně tak po mém soudu MHMP nesprávně chápe dopad § 70 zákona o přestupcích pokud jde o zjištění výše škody. Zjištění výše škody je nutné pro přiznání její náhrady v přestupkovém řízení, nikoliv pro to, aby správní orgán s osobou, jíž v důsledku projednávaného jednání vznikla škoda na zdraví, jednal jako s poškozeným. Skutečnost, že se správnímu orgánu nepodaří spolehlivě zjistit výši škody, tedy nevylučuje, že s někým nemůže jednat jako s poškozeným, pakliže je zřejmé, že mu vznikla škoda. Ostatně i MHMP zmiňovaná odborná literatura uvádí, že správní orgán by měl dát osobě, jíž byla škoda přestupkem způsobena, příležitost k uplatnění nároku, což se v daném případě nestalo. Pokud nyní MHMP namítá, že nelze mezi škodou na zdraví (pracovní neschopností) a údajným napadením stěžovatelky ani spatřovat příčinnou souvislost, vzhledem k zjištění, že pracovní neschopnost byla vystavena z důvodu dlouhodobého konfliktu, považuji za nezbytné na tyto závěry reagovat následovně. Zjištění, že stěžovatelka dlouhodobě čelila konfliktům s obviněným z přestupku ještě samo o sobě nevylučuje, že pracovní neschopnost stěžovatelky v důsledku psychických potížích byla vyvolána právě předmětným incidentem ze dne 27. 4. 2006, který v kontextu předešlých konfliktů mohl být zásahem do duševního zdraví stěžovatelky. Nadto považuji za nutné připomenout, že škoda na zdraví nemusí spočívat pouze ve fyzickém poranění, ale i v duševní újmě. Význam psychických problémů by neměl být, jak nepřímo činí slovy "jakýchsi psychických subjektivních potíží" MHMP, snižován. Nadále tedy trvám na závěru, že ÚMČ 7 měl stěžovatelku náležitě poučit o možnosti, aby se svým nárokem na náhradu majetkové škody připojila k řízení o přestupku, a mohla se tak stát účastníkem řízení. Tvrzení ÚMČ 7, že majetková škoda nebyla předmětem přestupkového řízení, neboť žádná nebyla zjištěna a oznámena, je důsledkem nedostatečného, a tedy chybného posouzení otázky existence majetkové škody, nikoliv zhodnocením objektivního stavu věci. Jako takové toto tvrzení neospravedlňuje chybný postup ÚMČ 7. Vydáním usnesení o odepření nahlédnutí do spisu bylo ÚMČ 7 pouze po formální stránce napraven jeho předchozí chybný postup. Nadále zůstává problematické odůvodnění samotného odepření nahlédnutí do spisu. Nepřiznání práva nahlížet do spisu totiž ÚMČ 7 zdůvodnil tím, že "stěžovatelka měla v řízení postavení svědka a ten není účastníkem řízení, ani proto nebyly splněny podmínky na základě prokázaného právního zájmu, nebo z jiného vážného důvodu". Považuji za potřebné připomenout, že smyslem ustanovení § 38 správního řádu je umožnit nahlédnout do spisu i jiným osobám než účastníkům řízení, nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob, anebo veřejný zájem, a to všem osobám, které prokáží právní zájem nebo jiný vážný důvod. Skutečnost, že někdo nezaujal postavení účastníka řízení, tedy sama o sobě neznamená, že u něj nebyly splněny podmínky na základě prokázaného právního zájmu, nebo z jiného vážného důvodu, jak vyplývá z vyjádření ÚMČ 7 ke zprávě o šetření. Naopak, o to důkladněji je třeba u těchto žadatelů zkoumat existenci právního zájmu, nebo jiného vážného důvodu. Relevantní úvahu správního orgánu v případě stěžovatelky v tomto ohledu stále postrádám. Pro úplnost dodávám, že zůstala dosud neobjasněna námitka, že z předloženého spisového materiálu není zřejmé, kdy byla vyslechnuta paní J.K. a proč se nezúčastnila ústního jednání, tak jako ostatní předvolaní dne 16. 11. 2006.[4] V. Návrh opatření k nápravě V souladu s § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv navrhuji jako opatření k nápravě: a) aby se úřady mými výhradami opakovaně zabývaly a zohlednily je ve své budoucí praxi, b) poskytnutí bližšího zdůvodnění absence právního zájmu, nebo jiného vážného důvodu pro nahlédnutí do přestupkového spisu stěžovatelkou, c) objasnění skutečnosti, že ze spisového materiálu není zřejmé, kdy byla vyslechnuta paní J.K. a proč se nezúčastnila ústního jednání, tak jako ostatní předvolaní dne 16. 11. 2006. JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv [1] Podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o přestupcích: "(1) Uplatnil-li ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda, nárok na její náhradu v řízení o přestupku, nebo u orgánu policie v trestním řízení, pokud věc byla postoupena správnímu orgánu k projednání a nejde o přestupek, který se projedná jen na návrh (dále jen "poškozený"), působí správní orgán, který přestupek projedná, k tomu, aby byla škoda dobrovolně nahrazena." [2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 25Cdo 1147/2000 (JUDr. Pavel Vrcha: Civilní judikatura Výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, Linde Praha, a. s. ,2003, str. 740 - 746) [3] Doc. JUDr. Zdeněk Červený, JUDr. Václav Šlauf: Přestupkové právo, Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů, Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 14. vydání, s. 144. [4] Ve spisu je veden pouze jeden protokol o ústním projednání přestupku, a to ze dne 16. 11. 2006 obsahující výpověď stěžovatelky, pana D. a paní J.K., přitom ve vyjádření ÚMČ 7 ke stížnosti stěžovatelky ze dne 25. 1. 2007 datovaném dne 13. 2. 2007 ÚMČ 7 zmiňuje, že paní J.K. byla vyslechnuta později.