Text dokumentu

Sp. zn.: 27/2023/NZ/AF Č. j.: KVOP-21431/2024 19. července 2024 Školská zařízení pro výkon ochranné výchovy Zpráva z návštěv zařízení 2024 Obsah Poslání ochránce Seznam použitých zkratek Úvodní slovo Shrnutí poznatků a přehled doporučení 1.Shrnutí poznatků 2.Přehled systémových doporučení pro MŠMT 3.Přehled doporučení zařízením Návštěvy ochránce Zákonná úprava návštěv Průběh návštěv Informace o navštívených zařízeních Systémové problémy v oblasti ochranné výchovy 1.Systém ústavní a ochranné výchovy 2.Péče o děti s extrémními poruchami chování 3.Práce s agresí dítěte 4.Nevhodné prostory 5.Personální zajištění péče o děti Doporučení zařízením 6.Soukromí a integrita dítěte v zařízení 7.Kontakt dítěte s vnějším světem 8.Prostředí v zařízeních 9.Péče o personál Poslání ochránce Již od roku 2001 ochránce chrání osoby před nezákonným či jinak nesprávným jednáním nebo nečinností správních úřadů a dalších institucí. Má právo nahlížet do úředních či soudních spisů, žádat úřady o vysvětlení a může bez ohlášení provádět místní šetření. Shledá-li pochybení úřadu a nepodaří se mu dosáhnout nápravy, může informovat nadřízený úřad či veřejnost. Od roku 2006 ochránce plní úkoly národního preventivního mechanismu podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Systematicky navštěvuje zařízení, v nichž se nacházejí osoby omezené na svobodě, a to jak z moci úřední, tak v důsledku závislosti na poskytované péči. Cílem návštěv je posílit ochranu před špatným zacházením. Svá zjištění a doporučení ochránce zobecňuje v souhrnných zprávách z návštěv a na jejich základě formuluje standardy zacházení. Návrhy na zlepšení zjištěného stavu a odstranění případného špatného zacházení ochránce směřuje jak k samotným zařízením a jejich zřizovatelům, tak k ústředním orgánům státní správy. V roce 2009 byl ochránce pověřen rolí národního tělesa pro rovné zacházení a ochrany před diskriminací (equality body) v souladu s právem Evropské unie. Přispívá tedy k prosazování práva na rovné zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor. Za tím účelem poskytuje pomoc obětem diskriminace, provádí výzkum, zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací a zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Od roku 2011 ochránce rovněž sleduje zajištění cizinců a výkon správního vyhoštění. Počínaje lednem 2018 zastává ochránce také funkci monitorovacího orgánu pro naplňování práv zakotvených Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a pomáhá také cizincům-občanům Evropské unie, kteří žijí nebo pracují v České republice. Poskytuje jim informace o jejich právech a pomoc při podezření na diskriminaci z důvodu státní příslušnosti. Při tom spolupracuje se zahraničními orgány, které mají obdobné poslání vůči českým státním příslušníkům. Ke zvláštním oprávněním ochránce patří právo podávat Ústavnímu soudu návrhy na zrušení podzákonných právních předpisů, právo vedlejšího účastenství před Ústavním soudem v řízení o zrušení zákona či jeho části, právo podat správní žalobu k ochraně veřejného zájmu či návrh na zahájení kárného řízení s předsedou či místopředsedou soudu. Ochránce také může doporučit vládě přijmout, změnit či zrušit zákon. Ochránce je nezávislý a nestranný, z výkonu své funkce je odpovědný Poslanecké sněmovně, která ho zvolila. Má jednoho voleného zástupce, kterého může pověřit výkonem části své působnosti. Se svými poznatky ochránce průběžně seznamuje veřejnost prostřednictvím médií, internetu, sociálních sítí, odborných seminářů, kulatých stolů a konferencí. Nejdůležitější zjištění a doporučení shrnuje zpráva o činnosti veřejného ochránce práv předkládaná každoročně Poslanecké sněmovně. Seznam použitých zkratek DDŠ - dětský domov se školou DÚ - diagnostický ústav EPCHO - extrémní poruchy chování MŠMT - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Listina základních práv a svobod - usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník OSPOD - orgán sociálně-právní ochrany dítěte Standardy kvality - výnos ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 17/2018, kterým se stanoví standardy kvality péče o děti ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivné výchovnou péči Úmluva o právech dítěte - Úmluva o právech dítěte, sjednaná 20. listopadu 1989 v New Yorku, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb. VÚ - výchovný ústav Vyhláška o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy - vyhláška č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních Zákon o soudnictví ve věcech mládeže - zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů Zákon o ústavní a ochranné výchově - zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů Zákon o veřejném ochránci práv - zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv Zařízení - zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy Úvodní slovo Předkládaná souhrnná zpráva [1] završuje sérii osmi návštěv školských zařízení, kde je vykonávána ochranná výchova. Cílem návštěv bylo zjistit specifika institutu ochranné výchovy a rozdíly, které se pojí s jejím výkonem oproti ústavní výchově. Chtěli jsme také zjistit, nakolik se praxe posunula od poslední podobné série návštěv z let 2010-2011. Součástí zprávy je rovněž obsahová analýza soudních rozhodnutí o uložení ochranné výchovy, jejíž výsledky mohou čtenářům přiblížit rozhodovací praxi soudů v této oblasti. Série návštěv potvrdila to, na co ochránce i samotná zařízení upozorňují již řadu let, a sice chybějící dlouhodobou koncepci systému ústavní a ochranné výchovy. Troufám si přitom říci, že se jedná o zásadní nedostatek, od něhož se odvíjejí jiné závažné problémy, s nimiž se systém potýká. V současné době totiž stojí na vratkých základech, jaké představuje zákon o ústavní a ochranné výchově. Ten byl od počátku pojímán coby přechodná norma, kterou nahradí zákon nový, jehož součástí by měla být také adekvátní právní úprava systému náhradní péče. Uplynulo však více než dvacet let a zákon o ústavní a ochranné výchově doznal jen dílčích a spíše kosmetických změn. Ty zásadnější, koncepční změny se mu zdárně vyhnuly, přestože ve společnosti, výchovných trendech, pedagogice a dalších oblastech, které s péčí o děti v zařízeních souvisejí, se mnohé změnilo. Snahy o podstatnou novelizaci zákona v minulosti se sice opakovaně projevily, avšak bez úspěchu. To může vést všechny ty, kdo se do péče o děti v zařízeních ústavní a ochranné výchovy zapojují, k přesvědčení, že tyto děti jsou zcela na okraji zájmu společnosti, odpovědných ministerstev i zákonodárců. Stávající právní úprava ústavní a ochranné výchovy již nedokáže reagovat na potřeby současných dětí, nedokáže odrážet jejich obtíže a problémy a neposkytuje zařízením jasná vodítka, jak s těmito obtížemi a problémy pracovat a jak potřeby dětí naplňovat. To pak vede k tomu, že jsou zařízení ve snaze poskytnout dětem adekvátní péči mnohdy nucena hledat náhradní řešení, která však nemají oporu v zákoně. Zařízení se tak pohybují na jeho hraně, případně již dokonce za ní. Problematická je i zakázka ze strany státu vůči zařízením na straně jedné a podmínky, v nichž mají zařízení tuto zakázku plnit, na straně druhé. Zjištění z návštěv i četné odborné diskuse totiž ukazují, že přestože má stát určitou představu o tom, co by měla zařízení dětem zajišťovat, zapojené resorty jim nejsou schopny vytvořit vhodné a odpovídající podmínky pro to, aby jejich zakázku plnila. Nemohu se navíc ubránit dojmu, že se v rámci této zakázky zcela zapomíná na zaměstnance jednotlivých zařízení, na nichž však systém péče o děti v zařízeních stojí. Nejen v případě dětí s uloženou ochrannou výchovou se přitom jedná o péči mimořádně náročnou a bez vhodného personálního, materiálně-technického a metodického zázemí i rizikovou. Uvědomuji si, že řada věcí, které v této zprávě zaznívají, nebude pro mnoho poučených čtenářů ničím novým. Navzdory opakovaným, žel neúspěšným snahám o změnu koncepce systému ústavní a ochranné výchovy i dlouhodobému apelu (nejen) ochránce směrem k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, zodpovědnému za tuto oblast, přesto považuji za vhodné znovu na tato témata upozornit a v této snaze nepolevit. Pevně proto doufám, že tato zpráva pomůže rozvinout diskusi nad nezbytnými a nevyhnutelnými změnami, které systém ústavní a ochranné výchovy vyžaduje a bez nichž, jak se obávám, dříve či později zkolabuje. Současně věřím, že půjde o diskusi, která oproti nespočtu diskusí předchozích přinese skutečné výsledky. Přeji vám inspirativní čtení. JUDr. Vít Alexander Schorm zástupce veřejného ochránce práv Shrnutí poznatků a přehled doporučení 1. Shrnutí poznatků (1) Právní úprava týkající se přístupu k dětem v zařízeních téměř nerozlišuje mezi dětmi s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou. V péči o obě tyto skupiny uplatňuje v podstatě totožné výchovné a vzdělávací metody i nástroje pro zvládání individuálních rizik vyplývajících z potřeb dětí a v oblasti jejich práv a povinností stanoví naprosto minimální rozdíly. Protože ale zákon pomíjí řadu rizik, kterým některé děti čelí nebo je i samy přinášejí, a to typicky ty s uloženou ochrannou výchovou či s extrémními poruchami chování, jsou zařízení mnohdy nucena - ve snaze poskytovat všem dětem adekvátní péči a zajistit jim bezpečné prostředí - hledat náhradní řešení. To se projevuje i zasahováním do práv dětí, jež však nemá oporu přímo v zákoně. (2) Zařízením schází právní a metodická úprava pro práci s agresí dítěte. Zejména zařízení, kde je vykonávána ochranná výchova, a zařízení specializovaná na děti s extrémními poruchami chování se přitom s agresí dětí potýkají velmi často. Právní úprava to však nijak nezohledňuje a nedává zařízením prakticky žádné nástroje ani vodítka pro to, jak s těmito projevy chování pracovat. Zákon zná jediný nástroj pro práci s agresí, tzv. oddělenou místnost. V praxi však dochází k situacím, kdy pracovníci musí v zájmu ochrany zdraví a života dítěte nebo ostatních osob v zařízení použít fyzické úchopy; ty však zákon nijak neupravuje. Jiné typy služeb (sociální a zdravotní služby), jejichž klienti mají často stejné potřeby a projevy jako klienti zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, přitom mají pro práci s agresí zákonem jasně vymezené nástroje, včetně podmínek pro jejich použití a systému evidence a kontroly. (3) Péče o děti s extrémními poruchami chování není dostatečně právně upravena a postrádá jasnou koncepci. Tuto zvláštní kategorii dětí zavádí a specifika péče zmiňuje pouze vyhláška o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy, která by však, coby prováděcí předpis nižší právní síly, měla vycházet ze zákona a provádět jej v jím stanovených mezích. Vyhláška kromě toho obsahuje pouze demonstrativní (neukončený) výčet důvodů, pro které lze dítě označit za dítě s extrémní poruchou chování. Za takové dítě tak lze označit i dítě, které povahou svých obtíží nespadá pod žádný z uvedených důvodů, čímž je zařízením a soudům ponechán prostor pro to, aby za ně označily jakékoli "problémové" dítě. Z vyhlášky navíc není zřejmé, kdo a jak má diagnostiku extrémních poruch chování provádět. Schází zde také vodítka pro obsahovou složku péče či průběžné vyhodnocování důvodů pro další trvání umístění dítěte na specializovaném oddělení. (4) Prostory některých navštívených zařízení jsou pro poskytování péče dětem s ochrannou výchovou nevhodné. Ve většině zařízení jsou děti s uloženou ochrannou výchovou společně s dětmi s nařízenou ústavní výchovou mnohdy i na stejné skupině, což je problematické zejména z hlediska instalace stavebně-technických prvků pro zabránění útěku a kamerových systémů. Takové bezpečnostní prvky totiž zákon umožňuje instalovat jen tam, kde jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou. (5) V zařízeních schází dostatek pedagogického i odborného personálu. Kapacita zařízení, resp. výchovných a rodinných skupin, společně se složením umístěných dětí přitom klade na personál vysoké nároky. V silách nízkého počtu přítomných pedagogických pracovníků však není tyto nároky bezpečně plnit, natož s dětmi provádět individuální práci, naplňovat všechny jejich potřeby a bezpečně reagovat na mimořádné události. Zejména u dětí s uloženou ochrannou výchovou či extrémními poruchami chování pak nízký počet denního i nočního personálu představuje významné bezpečnostní riziko, a to pro děti i personál. Nízký počet odborného personálu, případně jeho úplná absence, dále zařízením znemožňuje zajišťovat dětem specializovanou péči, kterou přitom s ohledem na povahu svých obtíží potřebují. 2. Přehled systémových doporučení pro MŠMT 1) V právní úpravě zcela oddělit výkon ústavní výchovy a výkon ochranné výchovy. Právní úprava musí zohledňovat specifika a účel obou těchto institutů (ústavní výchovy jakožto nástroje rodinného/občanského práva a ochranné výchovy jakožto nástroje trestního práva) a také musí umožnit zařízením reagovat na potřeby dětí a na rizika s nimi spojená (MŠMT). 2) Metodicky upravit výchovné a vzdělávací metody a nástroje pro zvládání individuálních rizik vyplývajících z potřeb dětí využívaných při péči o ně, které budou jednoznačně zohledňovat specifika jednotlivých cílových skupin dětí umísťovaných do školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. 3) Vypracovat koncepci péče o děti s extrémními poruchami chování podrobně stanovující obsah této péče a na zákonné úrovni ji promítnout do nové právní úpravy ústavní a ochranné výchovy. 4) V zákoně stanovit pravidla pro diagnostiku extrémních poruch chování. 5) Metodicky upravit a sjednotit diagnostiku extrémních poruch chování, jejichž shledání může odůvodnit umístění dítěte na specializované oddělení, včetně průběžného vyhodnocování důvodů pro další trvání umístění na takovém oddělení. 6) Na zákonné úrovni stanovit nástroje a postupy pro práci s agresí dětí a zavést prostředky ke kontrole jejich využívání. 7) Zajistit zařízením vhodné prostory a vytvořit v nich takové podmínky, aby odpovídaly účelu zařízení a potřebám dětí, které jsou do nich umísťovány. 8) Reformovat zařízení zřizovaná MŠMT tak, aby vznikla samostatná zařízení nebo jejich detašovaná pracoviště pro děti s uloženou ochrannou výchovou. 9) Vykládat ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy tak, že zajišťování péče ve skupině v běžných zařízeních musí zajišťovat tři přítomní pracovníci. 10) Bezodkladně navýšit počet tabulkových míst pro pedagogický personál tak, aby byl ve skupině přítomen dostatečný počet pracovníků, který umožní reagovat na specifické potřeby dětí. 11) Upravit minimální personální standard stanovený vyhláškou o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy tak, aby zohledňoval typ a cílovou skupinu zařízení. 12) V rámci personálního standardu stanovit odpovídající počet odborného personálu (psycholog, etoped, příp. zdravotník), který se bude odvíjet od kapacity zařízení a jeho cílové skupiny. 3. Přehled doporučení zařízením 1) Provádět osobní prohlídky dětí pouze v odůvodněných případech a způsobem, který šetří jejich důstojnost dle doporučeného postupu ochránce. 2) Zakrýt průzory ve dveřích od pokojů a upravit pravidla jejich používání tak, aby individualizovala a minimalizovala zásah do soukromí dětí 3) Usilovat o navýšení počtu nočního personálu dle minimálního standardu stanoveného vyhláškou o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. 4) Upustit od nočního zamykání pokojů, a to v návaznosti na navýšení počtu nočního personálu. Do té doby k nočnímu zamykání pokojů přistupovat pouze v odůvodněných případech na základě individuálního posouzení rizik. 5) Mobilní telefon odebírat pouze v individuálních případech, kdy jeho používání ohrožuje výchovu, zdraví a bezpečnost dítěte. 6) Umožňovat dětem s uloženou ochrannou výchovou jezdit na dovolenky za předpokladu, že tím nebude narušen účel výkonu ochranné výchovy. 7) Nevyužívat kamerový systém a stavebně-technické prostředky k zabránění útěku (mříže, katry) v prostorech, kde jsou děti s nařízenou ústavní výchovou. 8) V případě existence kamerového systému v zařízení informovat děti a personál o přítomnosti kamer, způsobu jejich využití a zpracování záznamů. 9) Nefunkční kamery zaslepit, či odinstalovat, aby bylo zřejmé, že nejsou využívány. 10) Nevyužívat oddělenou místnost, nemůže-li zařízení plnit zákonem dané požadavky na umístění dítěte do této místnosti. 11) Zajistit personálu prostor pro sdílení a zisk zpětné vazby s cílem minimalizovat riziko syndromu vyhoření či nežádoucího jednání vůči dětem, a podpořit sjednocení přístupu jednotlivých pracovníků k nim. Návštěvy ochránce Zákonná úprava návštěv Od roku 2006 veřejný ochránce práv plní úkoly národního preventivního mechanismu podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. [2] Proto systematicky navštěvujeme místa (zařízení), kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě, a to jak z moci úřední, tak v důsledku závislosti na poskytované péči. Dětské domovy se školou a výchovné ústavy takovými zařízeními jsou. [3] Cílem návštěv je posílit ochranu před špatným zacházením. Špatným zacházením se rozumí jednání, které nerespektuje lidskou důstojnost a dosahuje určitého stupně závažnosti (samo o sobě, nebo při kumulativním účinku jednotlivých zásahů). Ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy může mít špatné zacházení podobu např. špatných materiálních podmínek, pokud jimi byla překročena nevyhnutelná míra strádání a ponížení spojená s omezením osobní svobody, neprofesionálního jednání, nebo dokonce násilí ze strany personálu, nezajištění ochrany před ublížením nebo zneužitím ze strany třetích osob, nezajištění náležité zdravotní péče, nerespektování práva na soukromí, práva na rodinný život (neoprávněné omezování kontaktu s rodinou) či nerespektování sociální autonomie a práva dítěte na spoluúčast při rozhodování o vlastním životě. Průběh návštěv Část zařízení byla navštívena po předchozím ohlášení, a to z důvodu bezpečnostních opatření uplatňovaných kvůli přetrvávajícímu riziku šíření onemocnění covid-19. [4] V ostatních případech návštěvy proběhly neohlášeně, na místě však vždy s vědomím ředitele zařízení. Návštěvy provedli právníci Kanceláře veřejného ochránce práv a externí odborníci z oblasti psychologie a etopedie. Návštěvy byly zpravidla dvoudenní a zahrnovaly prohlídku prostor, pozorování, rozhovory se zaměstnanci a umístěnými dětmi, studium vnitřních předpisů a dokumentace vedené o dětech. Zprávy z návštěv [5], které popisovaly naše zjištění a obsahovaly doporučení ke zlepšení praxe, byly zaslány ředitelům jednotlivých zařízení. Ti se ke zprávě vyjádřili a informovali o přijatých opatřeních. Informace o navštívených zařízeních Tato zpráva byla vypracována na základě poznatků získaných v rámci osmi návštěv provedených v letech 2021-2023, a to v níže uvedených zařízeních. [6] Zpráva se zaměřuje na specifika pojící se k výkonu ochranné výchovy. V otázkách, které výslovně neřeší, odkazuji na souhrnnou zprávu zabývající se podmínkami v zařízeních pro výkon ústavní výchovy. [7] (Tabulka s přehledem zařízení.) Systémové problémy v oblasti ochranné výchovy 1. Systém ústavní a ochranné výchovy 1.1 Obecně k systému ústavní a ochranné výchovy Ústavní výchova je jinou formou péče o dítě a jedná se o institut občanského práva upravený v § 971 a násl. občanského zákoníku. O nařízení ústavní výchovy rozhoduje občanskoprávní soud zabývající se tzv. opatrovnickou agendou. Soud dítěti nařídí ústavní výchovu, pokud jsou výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Ohrožení či narušení musí být natolik velké, aby bylo v rozporu se zájmem dítěte, anebo zde musí být vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit. [16] Jedná se o nejzazší řešení, [17] ke kterému je možné přistoupit pouze tehdy, když nebylo možné péči o dítě zabezpečit jiným způsobem (např. svěřením do péče jiné fyzické osoby). Ochranná výchova je naopak institutem práva trestního. Jedná se o druh trestní sankce, který upravuje § 22 a násl. zákona o soudnictví ve věcech mládeže. O uložení ochranné výchovy rozhoduje soud pro mládež. Soud může uložit ochrannou výchovu mladistvému, který v době spáchání provinění dovršil patnácti let a nepřekročil osmnáctý rok věku, pokud o jeho výchovu není náležitě postaráno a tento nedostatek nelze odstranit, jeho dosavadní výchova byla zanedbána nebo prostředí, v němž žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy. [18] Soud může uložit ochrannou výchovu i tehdy, když dítě mezi dvanáctým a patnáctým rokem spáchá čin jinak trestný, [19] který má povahu trestného činu, za nějž trestní zákoník jinak dovoluje uložení výjimečného trestu. [20] Aby mohla být uložena ochranná výchova, musí to být nezbytně nutné k zajištění řádné výchovy dítěte. [21] Zároveň musí být splněno, že nepostačuje uložení výchovných opatření. [22] Vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku. [23] Školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy jsou dětský domov, dětský domov se školou, výchovný ústav a diagnostický ústav, přičemž ochrannou výchovu lze vykonávat ve všech uvedených zařízeních kromě dětského domova. Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti s uloženou ochrannou výchovou, děti s nařízenou ústavní výchovou, pokud mají závažné poruchy chování, nebo které pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči. Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti zpravidla od šesti let do ukončení povinné školní docházky. [24] Výchovný ústav pečuje o děti se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Zpravidla se jedná o děti starší patnácti let, ale může jít i o dítě starší dvanácti let, které má uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy chování, že nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Výjimečně, v případech zvláště závažných poruch chování, lze do výchovného ústavu umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší dvanácti let. [25] Podle zákona se výchovné ústavy zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou, nezletilé matky (s ochrannou či ústavní výchovou) a jejich děti nebo pro děti, které vyžadují výchovně léčebnou péči (pro ty je také možné zřídit ve výchovném ústavu oddělenou výchovnou skupinu). [26] Z uvedeného pravidla však může MŠMT zařízením udělit výjimku. [27] To znamená, že ústavní a ochrannou výchovu lze na základě udělené výjimky vykonávat v tomtéž výchovném ústavu, dokonce v téže výchovné skupině, čehož se také v praxi hojně využívá. Obdobně i dětské domovy se školou se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou či pro nezletilé matky (s ochrannou či ústavní výchovou) a jejich děti, anebo se v nich zřizují oddělené rodinné skupiny pro tyto děti. [28] Ustanovení § 13 odst. 3 zákona o ústavní a ochranné výchově také hovoří o udělení výjimky od MŠMT. Ta spočívá v tom, že budou všechny tři uvedené kategorie dětí umístěny v zařízení do stejných rodinných skupin. 1.2 Společná právní úprava ústavní a ochranné výchovy Podmínky pobytu dětí v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, jakož i práva a povinnosti dětí a personálu upravuje zákon o ústavní a ochranné výchově a vyhláška o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. Problém stávající právní úpravy spatřuji především v tom, že téměř nerozlišuje mezi dětmi s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou, a to ani v oblasti výchovných a vzdělávacích metod a nástrojů pro zvládání individuálních rizik vyplývajících z potřeb dětí využívaných při péči o ně, ani v oblasti jejich práv a povinností. [29] Přitom jde o děti, které se velmi liší jak ve svých potřebách, tak v projevech chování. Může jít o děti, které přišly o svou rodinu nebo o které se jejich rodina nechce či není schopna postarat, dále např. o nezletilé matky s dětmi, děti s adiktologickými problémy, děti s postižením, děti cizince, děti potýkající se s různě závažnými poruchami chování, děti páchající násilnou trestnou činnost atd. Z hlediska práv dětí zákon o ústavní a ochranné výchově rozlišuje mezi dětmi s ústavní a ochrannou výchovou zejména v přístupu k samostatným vycházkám (další méně podstatné rozdíly uvádím níže ve zprávě). Na rozdíl od dětí s nařízenou ústavní výchovou, kdy jsou samostatné vycházky právem dítěte - a jsou tedy nárokové -, pro děti s uloženou ochrannou výchovou představují nenárokovou odměnu za řádné plnění povinností. Zařízení si rozdíly mezi dětmi i nedostatečnost právní úpravy samozřejmě uvědomují. Ve snaze poskytnout všem dětem adekvátní péči, zejména bezpečné prostředí, jsou mnohdy nucena hledat náhradní řešení, která ovšem nemají oporu v zákoně o ústavní a ochranné výchově. Kvůli tomu se zařízení pohybují na hraně zákona, případně za ní. Výchovné a vzdělávací metody i nástroje pro zvládání individuálních rizik vyplývajících z potřeb dětí, jež jsou v péči o děti v zařízeních na základě odborného posouzení využívány, někdy zasahují do základních práv dětí. Proto musí mít jasný podklad v právní úpravě, včetně nastavení systému jejich kontroly. Nepostačí přitom, že zákon zařízením něco nezakazuje, jako je tomu v případě neformální péče o dítě v rodině, ale musí je k tomu výslovně zmocňovat. [30] A protože jsou zařízení zároveň povinna zajišťovat bezpečnost dětí a jejich ochranu před závažnými zásahy do jejich integrity, [31] stát musí zajistit takový právní rámec, který to bude umožňovat. [32] V tomto případě však stát tuto povinnost nenaplnil. Současná právní úprava dostatečně nezohledňuje specifické potřeby dětí, [33] a nechává tak na uvážení (a odpovědnosti) jednotlivých ředitelů, jak si s touto absencí pravidel poradí. Tento stav považuji za neudržitelný a za porušení zásad vycházejících z Listiny základních práv a svobod. [34] Popsaný stav samozřejmě nemůže jít k tíži zařízení, ale státu, potažmo odpovědnému resortu, kterým je MŠMT. 1.3 Rozhodování soudů o uložení ochranné výchovy Soudy se velmi rozcházejí ve své praxi při ukládání ochranné výchovy. V navštívených zařízeních bylo zcela běžné, že děti, které sice páchaly obdobně závažnou trestnou činnost, byly v zařízeních na základě různých právních titulů - tj. na základně rozsudku občanskoprávního soudu nařizujícího ústavní výchovu (rodinněprávní institut) i na základě rozsudku trestního soudu či soudu pro mládež ukládajícího ochrannou výchovu (trestněprávní institut). Není také výjimkou, že pokud páchá trestnou činnost dítě, které má již nařízenou ústavní výchovu, soud považuje za zbytečné ukládat ochrannou výchovu a uloží například podmíněný trest odnětí svobody. Jediný rozdíl mezi těmito dětmi byl častokrát ten, že u dítěte s nařízenou ústavní výchovou se soud v rámci rozhodování o provinění či činu jinak trestném rozhodl pro jiný typ sankce, např. podmíněný trest odnětí svobody u dětí starších 15 let. V zařízeních jsou děti s nařízenou ústavní výchovou a současně s několika podmíněnými tresty. Prakticky se však tyto děti projevovaly stejným chováním a měly stejné potřeby jako děti s uloženou ochrannou výchovou. Nejen pro samotné děti, ale i pro personál zařízení je pak velmi těžko pochopitelné, proč a v čem by tyto děti měly mít jiný režim. Zdá se tak, že v rozhodovací praxi panuje mylná představa, že má-li již dítě nařízenou ústavní výchovu, ochranná výchova by u něj nic nezměnila. Byť jsem si vědom toho, že za nynější právní úpravy je ve výkonu ústavní a ochranné výchovy jen málo rozdílů, nějaké rozdíly přesto existují. Otázka samostatných vycházek, kterou vnímám jako největší rozdíl, je přitom v nastavení práce s dítětem zcela klíčová. Právo dítěte samostatně opustit zařízení totiž výrazně zvyšuje riziko, že dítě využije první příležitosti k útěku ze zařízení, která se mu naskytne, a vystaví sebe nebo okolí dalšímu nebezpečí. 1.4 Další problém praktického (ne)rozlišování ústavní a ochranné výchovy Další potíž vnímám v absenci nástrojů, kterými by zařízení mohla zabránit v útěku a páchání další trestné činnosti dětem, u nichž dosud nebylo rozhodnuto o uložení ochranné výchovy, protože trestní řízení ještě neskončilo. Do doby ukončení trestního řízení, jehož výsledkem může být uložení ochranné výchovy, mohou být děti do zařízení umístěny na základě předběžného opatření (pokud již v zařízení nejsou). V praxi se lze setkat i s tím, že dítěti je nařízena ústavní výchova, přičemž jejím účelem je "pouze" předcházet pokračování v trestné činnosti. K tomu však ústavní výchova sloužit nemá. Na zařízení je pak vyvíjen tlak (častokrát také ze strany Policie ČR), aby zabránila páchání další trestné činnosti, respektive útěkům těchto dětí. To však zařízení nemají jak zajistit, neboť se na tyto děti nevztahují přísnější podmínky ochranné výchovy. Až po jejím případném uložení jsou např. samostatné vycházky pouze odměnou a děti mohou být rovněž omezeny určitými stavebně-technickými prostředky k zabránění útěku. Do rozhodnutí o uložení ochranné výchovy se tedy zařízení musí spolehnout pouze na pedagogické a terapeutické působení. Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémová doporučení: 1) V právní úpravě zcela oddělit výkon ústavní výchovy a výkon ochranné výchovy. Právní úprava musí zohledňovat specifika a účel obou těchto institutů (ústavní výchovy jakožto nástroje rodinného/občanského práva a ochranné výchovy jakožto nástroje trestního práva) a také musí umožnit zařízením reagovat na potřeby dětí a na rizika s nimi spojená. 2) Metodicky upravit výchovné a vzdělávací metody a nástroje pro zvládání individuálních rizik vyplývajících z potřeb dětí využívaných při péči o ně, které budou jednoznačně zohledňovat specifika jednotlivých cílových skupin dětí umísťovaných do školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. 2. Péče o děti s extrémními poruchami chování 2.1 Zařízení a jejich oddělení specializovaná na péči o děti s extrémními poruchami chování Děti s extrémními poruchami chování (EPCHO) by v zájmu jejich bezpečí a ochrany ostatních dětí měly být umísťovány do takových zařízení, která jsou materiálně, personálně a provozně uzpůsobena k poskytování soustavné a intenzivní péče. Z databáze školských zařízení, kterou spravuje MŠMT, vyplývá, že oddělení pro děti s EPCHO provozují celkem čtyři zařízení. [35] Konkrétně jde o: * Výchovný ústav Ostrava-Hrabůvka o Oddělení pro chlapce vyžadující soustavnou intenzívní individuální péči (EPCHO) Janová o Oddělení pro dívky vyžadující soustavnou intenzívní individuální péči (EPCHO) Frýdek-Místek * Výchovný ústav Nový Jičín o Oddělení pro chlapce s EPCHO * Výchovný ústav a dětský domov se školou Děčín XXXII Boletice nad Labem o Oddělení dětského domova se školou pro chlapce s EPCHO * Výchovný ústav Jindřichův Hradec o Oddělení pro dívky s EPCHO Z výčtu je patrné, že v současné době v České republice fungují dvě zařízení, která provozují oddělení pro dívky s EPCHO. Jakožto výchovné ústavy jsou určeny především pro děti od 15 let. [36] Zákon však stanoví výjimku, kdy s ohledem na vysokou závažnost poruch chování, typicky tedy v případě EPCHO, může být dítě umístěno do výchovného ústavu již ve 12 letech. [37] Zatímco VÚ Ostrava-Hrabůvka provozuje oddělení pro dívky s EPCHO jako detašované pracoviště ve Frýdku-Místku, v případě VÚ Jindřichův Hradec je oddělení jeho součástí. Péči o chlapce s EPCHO poskytují celkem tři zařízení. VÚ Ostrava-Hrabůvka provozuje oddělení stejně jako v případě dívek formou detašovaného pracoviště v Polance nad Odrou (osada Janová). V případě VÚ Nový Jičín a VÚ Děčín (Boletice nad Labem) jsou oddělení EPCHO jejich součástí. VÚ Děčín (Boletice nad Labem) je specifický tím, že oddělení EPCHO provozuje v rámci dětského domova se školou. Tuto možnost přitom právní předpisy nepředpokládají, neboť na rozdíl od dětí se závažnými poruchami chování [38] hovoří v souvislosti s dětmi s EPCHO pouze o výchovných ústavech nebo jejich specializovaných odděleních. [39] Není zřejmé, zda se jedná o legislativní nedokonalost či přímý úmysl zákonodárce. Domnívám se však, že by mělo být možné zřizovat oddělení pro děti s EPCHO i v rámci dětských domovů se školou, [40] neboť to považuji za vhodnější řešení než umísťovat děti s EPCHO od 12 let do výchovných ústavů mezi děti ve věku 15-18 let. Zřizování těchto oddělení v rámci dětských domovů se školou by však měl, stejně jako v případě výchovných ústavů, upravovat zákon. Ve všech výše uvedených zařízeních proběhly mezi lety 2021-2023 systematické návštěvy, přičemž čtyři z nich se tou dobou specializovala na péči o děti s EPCHO. [41] Získané poznatky lze zobecnit tak, že v souvislosti s péčí o tak specifickou skupinu, jako jsou děti s EPCHO, vyvstává hned několik otázek, na které stávající právní úprava neposkytuje odpovědi. Tomu se věnuji v následujících kapitolách. 2.2 Pojetí extrémních poruch chování Pojem extrémní poruchy chování vychází z terminologie vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. Ta obecně definuje EPCHO jako výrazné poruchy chování s antisociálním, sexuálně deviantním a jinak nebezpečným chováním diagnostikované lékařem nebo diagnostickým ústavem. [42] Pojem vychází z terminologie užívané ve speciálně pedagogické diagnostice. Medicínská diagnostika závažnost poruch chování nerozlišuje, soustředí se spíše na oblasti, kde se porucha chování primárně projevuje. [43] Kromě obecné definice EPCHO vyhláška také obsahuje výčet situací, podle kterých lze hovořit o dítěti s EPCHO. Do této skupiny vyhláška řadí zejména děti: a) které se opakovaně nedovoleně vzdalují ze zařízení a dopouštějí se jednání, které má znaky trestné činnosti, přičemž se jedná o děti, jež v dané situaci není možné zvládnout výchovnými postupy, organizací a prostředky používanými v běžných zařízeních; b) u nichž jsou násilné projevy chování spojeny s náznaky duševních poruch a sexuálních deviací a specializovaná péče se u nich jeví jako vhodná součást výchovně léčebného působení; c) s drogovou závislostí; d) mladší 15 let, kterým byla uložena ochranná výchova; e) kterým soud uložil ochrannou výchovu, přestože jsou již trestně odpovědné, ale z osobnostních či výchovných důvodů je vhodné dokončit v daném zařízení započatý proces výchovných a socializačních změn. [44] Podotýkám, že kategorie EPCHO není bezvýhradně spojena s ochrannou výchovou. Ochranná výchova se ukládá jako trestněprávní sankce za čin jinak trestný či provinění, nicméně právě páchání trestné činnosti může být jedním z důvodů pro zvažování EPCHO. Přestože mnoho dětí s EPCHO zároveň páchá trestnou činnost, může se stát, že má dítě nařízenou ústavní výchovu (viz kapitolu 1.3). V takovém případě se na něj vztahuje mírnější režim ústavní výchovy. Tyto děti jsou však většinou umísťovány do zařízení, kde je vykonávána také ochranná výchova. Proto problematiku EPCHO vnímám jako nedílnou součást diskuse o systému ochranné výchovy. V souvislosti s právní úpravou definice EPCHO musím opakovaně poukázat na některé závažné problémy, na které ochránce upozorňoval již v letech 2007 a 2011. [45] Předně považuji za problematické, že zákon o ústavní a ochranné výchově nezná termín "extrémní poruchy chování", ačkoliv v praxi se s touto kategorií pojí vážné důsledky pro postavení dítěte. Prováděcí vyhláška jako předpis nižší právní síly by měla provádět zákon v jím stanovených mezích. To znamená, že by měla vycházet z terminologie a zásad stanovených zákonem a doplňovat pouze podrobnosti, které vycházejí ze zákonného zmocňovacího ustanovení. [46] Tak tomu však v případě vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy není, protože není vůbec zřejmé, z čeho při úpravě péče o děti s EPCHO vychází. Zákon namísto toho pracuje s kategoriemi "závažné poruchy chování" a "zvlášť závažné poruchy chování". [47] Není však jasné, zda jsou jazykovým a obsahovým ekvivalentem EPCHO, neboť zákon ani jednu kategorii poruch nijak nespecifikuje a pouze určuje, do jakého typu zařízení se děti s tím kterým typem poruch chování umísťují. Problémy mohou vyvstat i při samotné diagnostice EPCHO. Vyhláškou uváděný výčet situací, podle kterých lze hovořit o dítěti s EPCHO, je totiž demonstrativní, resp. není ukončený. To znamená, že za EPCHO mohou být považovány i jiné případy, které nelze bez dalšího podřadit pod některou z položek výše uvedeného výčtu, ale typově nebo v okolnostech se k nim blíží. Je tak možné dovozovat, že za dítě s EPCHO lze obecně považovat dítě, jehož projevy chování mohou být pro okolí či pro něj samotné nebezpečné a extrémně náročné, a vyžaduje tak soustavnou intenzivní individuální péči. Kromě toho neexistují jasná zákonná pravidla ani metodické postupy, z nichž by zařízení mohla při diagnostice EPCHO vycházet. Pokud tedy schází jasně vymezený výčet důvodů, pro něž lze u dítěte konstatovat EPCHO, i vodítka pro její konstatování, hrozí, že bude za dítě s EPCHO označeno jakékoli "problémové" dítě. Problém spatřuji i v tom, že není zřejmé, kdo je dítěti oprávněn "diagnózu EPCHO" přiřknout. Ačkoli vyhláška hovoří o diagnostice EPCHO lékařem nebo diagnostickým ústavem, [48] z rozsudků o umístění dětí na oddělení EPCHO vyplývá spíše dlouhodobě neúspěšná snaha původního zařízení s dítětem pracovat běžnými nástroji a postupy, které jim zákon dává k dispozici. Rozhodnutí o přemístění do zvláštního zařízení specializovaného na děti s EPCHO nepředcházelo žádné odborné posouzení, zda projevy obtíží dítěte naplňují znaky EPCHO, ale spíše se jednalo o vyústění situace, kdy si původní zařízení s dítětem "již nevědělo rady" a soud považoval za odůvodněné přemístit dítě do zařízení s přísnějším režimem. Uvedeným však nerozporuji to, že taková zařízení jsou potřebná. Do školských zařízení jsou umísťovány i děti, u nichž jsou projevy poruch chování a související obtíže vysoce náročné na péči. Je přitom mimo možnosti běžných zařízení na takové potřeby dětí reagovat a současně zajistit plynulý chod zařízení a bezpečí ostatních dětí či personálu. Pro konkrétní představu problémů a obtíží, se kterými se děti s EPCHO potýkají, uvádím několik výňatků z příslušných soudních rozhodnutí. Rozhodnutí č. 1 Rozhodnutí č. 2 Rozhodnutí č. 3 2.3 Další problematické aspekty právní úpravy péče o děti s extrémními poruchami chování Výchovně léčebná péče Současná právní úprava týkající se specifik péče o děti s EPCHO je poměrně kusá, resp. ji obsahuje pouze vyhláška o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. Ta stanoví, že děti s EPCHO mají být umísťovány do zařízení, která poskytují výchovně léčebnou péči. [49] Na problematiku výchovně léčebné péče a především na její nedostatečné zakotvení v právních předpisech jsem upozorňoval v souvislosti s péčí o děti s adiktologickými problémy, [50] přičemž jsem navazoval na dřívější systémové výstupy ochránce. [51] Proto není zapotřebí téma výchovně léčebné péče v této zprávě podrobněji rozebírat a postačí jen obecně pojmenovat hlavní problémy, které se s právní úpravou této péče pojí. Stávající právní úprava neuvádí, jak by výchovně léčebná péče měla vypadat, v čem by se měla lišit od běžné péče ani která zařízení ji mohou poskytovat (resp. co musí zařízení splňovat, aby takovou péči mohla poskytovat). Mezeru v pojetí výchovně léčebné péče přitom nevyplňuje ani žádný koncepční či metodický materiál. Realizaci výchovně léčebné péče navíc braní i překážky v zaměstnávání zdravotníků ve školských zařízeních. Právo dítěte na vycházku vs. potřeba jeho stabilizace Podle vyhlášky by pobyt dětí v zařízeních specializovaných na EPCHO měl být časově omezen. Zařízení by tak měla fungovat na konceptu pobytových programů. Do nich budou děti zařazeny z běžných zařízení při vyhrocení jejich problémů a zvýšené náročnosti péče. Jakmile se jejich situace stabilizuje, budou přemístěny zpět do původního zařízení. Právní úprava však tento účel zařízení EPCHO popírá tím, že neumožňuje vytvořit ani základní podmínky pro stabilizaci dítěte. Přemístění dítěte s ústavní výchovou do specializovaného zařízení se totiž nijak nedotýká např. výkonu jeho práva na samostatnou vycházku. [52] Z pohledu zákona by tak dítě krátce po přemístění mělo mít možnost zařízení samostatně opustit na vycházku. U dětí, jejichž situace vyústila v potřebu jejich přemístění do zařízení EPCHO, je však riziko ohrožení sebe či jejich okolí v průběhu samostatné vycházky výrazně vyšší, než je tomu obecně u dětí s nařízenou ústavní výchovou. Stejně tak existuje vyšší riziko útěku a s tím spojeného zmaření snah o poskytnutí specializované péče odpovídající potřebám dítěte. Ve dvou navštívených zařízeních jsem zaznamenal praxi, která se toto "vakuum" v zákonné úpravě snažila překlenout. Příklad z praxe Taková praxe je z pohledu současné právní úpravy velice problematická. Zařízení tím totiž obchází zákon. Možnost jít na samostatnou vycházku je zákonem dané právo dítěte s nařízenou ústavní výchovou, jež nelze omezit jinak než opatřením ve výchově, [53] tedy nikoliv navázáním na interní hodnotící systém. Současná právní úprava však zařízením nedává jiné možnosti, jak legálně zajistit, aby děti, u kterých vyvstane potřeba jejich přemístění do specializovaného zařízení s přísnějším režimem, nemohly jít již v první fázi stabilizačního programu na samostatnou vycházku. U této skupiny dětí jde přitom právo na samostatnou vycházku proti smyslu jejich přemístění do zařízení EPCHO, jehož cílem je poskytovat soustavnou a intenzivní péči. Toho lze stěží docílit, pokud dítě ihned po umístění do zařízení půjde na samostatnou vycházku, ze které se nevrátí nebo v jejímž průběhu bude pokračovat v problémovém a ohrožujícím jednání, které vedlo k jeho přemístění. Přísnější režim zahrnující omezení pohybu mimo zařízení proto lze považovat za opodstatněný s ohledem na mimořádnou náročnost dětí s EPCHO a naléhavou potřebu jejich stabilizace. Připomínám, že uvedený problém nastává výhradně u dětí s nařízenou ústavní výchovou, neboť dětem s ochrannou výchovou zákon právo na samostatné vycházky nepřiznává. Jak už jsem ovšem uvedl, do cílové skupiny zařízení EPCHO mohou patřit děti z obou těchto skupin. V takových případech zařízením doporučujeme, aby případné omezení pohybu dítěte mimo zařízení řešila individuálním posuzováním rizik, tedy aby personál poté, co se seznámí s projevy dítěte a jeho dokumentací, posoudil, zda je dítě způsobilé na samostatnou vycházku jít, či nikoliv. Výsledkem by mělo být vyhodnocení, zda v jeho případě vycházka nepředstavuje nepřiměřené riziko. Toto řešení vychází ze zásad ochrany základních práv [54] a také z povinnosti zařízení vykonávat nad dětmi náležitý dohled. [55] Jeho podoba se liší v závislosti na věku dítěte, jeho osobnostních charakteristikách (chování, povahové vlastnosti) [56] a závisí na okolnostech konkrétního případu. Podle Nejvyššího soudu [57] je třeba náležitý dohled chápat nejenom jako bezprostřední dozor nad dítětem, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči němu činěna. Konkrétně uvádí, že náležitý dohled tedy neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého škodlivého jednání, ale i celkový přístup k výchově nezletilého a výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny. Délka stabilizačního pobytu Potřeba dalšího pokračování pobytu dítěte v zařízení pro děti s EPCHO by se měla pravidelně vyhodnocovat. Vyhláška v tomto směru stanoví termín nejpozději v osmém týdnu po umístění dítěte. [58] Pravděpodobně vychází z doby určené pro pobyt dítěte v diagnostickém ústavu, [59] která je totožná. Vyhláška ale nestanoví, kdo má nezbytnost dalšího pobytu ve specializovaném zařízení přehodnocovat, tedy zda je to etoped, psycholog, ředitel zařízení, orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) nebo jiná osoba či instituce. Není také vyjasněn postup v případě, kdy bude další pobyt dítěte v zařízení pro děti s EPCHO vyhodnocen jako žádoucí, respektive není nijak stanoveno, kdy má dojít k opakovanému posouzení důvodnosti pobytu. Rozhodující tak nejspíš budou vždy individuální okolnosti případu a iniciativa dotčených aktérů. Je však zřejmé, že v otázce přemístění dítěte s ústavní výchovou do jeho původního zařízení má vždy poslední a rozhodující slovo soud, zatímco v případě dítěte s ochrannou výchovou je to příslušný diagnostický ústav. [60] Obsah péče o děti s EPCHO K obsahu péče o děti s EPCHO vyhláška velmi obecně stanoví, že na organizaci výchovných, vzdělávacích a zájmových činností se podílí psycholog a etoped. Tyto činnosti mají být zpracovány formou plánu výchovně vzdělávacích činností, ze kterého pak dále vychází týdenní programy výchovně vzdělávacích činností. [61] Vzhledem k tomu, že tyto plány a programy jsou povinna vypracovávat i běžná zařízení, [62] jediný rozdíl v této oblasti tkví v povinném, avšak nijak blíže specifikovaném zapojení odborných pracovníků. Hlavním specifikem péče o děti s EPCHO, které vyhláška dále zmiňuje, je skutečnost, že dominantní část takto plánovaných činností by měla spočívat v odpovídajících psychoterapeutických a socioterapeutických technikách individuálního a skupinového charakteru. [63] Ačkoli mají obě uvedené odlišnosti v případě péče o děti s EPCHO své opodstatnění, obávám se, že nepředstavují ony stěžejní rozdíly mezi běžnými zařízeními a odděleními EPCHO. I v běžných zařízeních je totiž pravidlem zapojovat odborný tým do tvorby plánů činností a zařazování terapeutických technik do denních programů. Práva a povinnosti dětí s EPCHO Vedle vyhlášky dopadá na péči o děti s EPCHO i zákon o ústavní a ochranné výchově, který zakotvuje obecné zásady péče o děti v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Považuji ovšem za problematické, že na péči o děti s extrémními poruchami chování dopadá stejná právní úprava jako na péči o děti v ostatních zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Stejná práva a povinnosti tak mají děti s EPCHO s nařízenou ústavní výchovou a např. děti v dětském domově, což platí zrcadlově i pro zařízení ve vztahu k umístěným dětem. Z praxe poznané během systematických návštěv však vyplývá, že nedostatečné, či dokonce chybějící právní úpravě navzdory se zařízení pro děti s EPCHO mnohdy uchylují k přísnějším opatřením a k takovým zásahům do práv dětí, které sice nemají oporu v zákoně, ale pro zajištění péče o děti a jejich bezpečí jsou nezbytné. Opakuji však, že zařízení mohou zasahovat do práv dětí pouze na základě zákona. Blíže se této problematice věnuji v příslušných kapitolách této zprávy. Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémová doporučení: 3) Vypracovat koncepci péče o děti s extrémními poruchami chování podrobně stanovující obsah této péče a na zákonné úrovni ji promítnout do nové právní úpravy ústavní a ochranné výchovy. 4) V zákoně stanovit pravidla pro diagnostiku extrémních poruch chování. 5) Metodicky upravit a sjednotit diagnostiku extrémních poruch chování, jejichž shledání může odůvodnit umístění dítěte na specializované oddělení, včetně průběžného vyhodnocování důvodů pro další trvání umístění na takovém oddělení. 3. Práce s agresí dítěte 3.1 Právní a metodická úprava práce s agresí dítěte Často opomíjeným tématem je práce s agresí dětí, a to nejen dětí s ochrannou výchovou, ale obecně dětí ve školských pobytových zařízeních. Poznatky ze systematických návštěv a zkušenosti z rozhovorů s personálem zařízení pro děti s ochrannou výchovou nebo s extrémními poruchami chování vypovídají o tom, že postupy práce s agresivním dítětem a celkově agresivní projevy dětí jsou jakýmsi tabu. To pak může navozovat dojem, že k nim v zařízeních nedochází, resp. že jde vždy jen o exces nebo snad něčí selhání. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Příklad z praxe č. 1 "Po skončení školní výuky, po oznámení, že dívka A spadla na 0 kreditů za svůj vulgární agresivní výstup, došlo k tomu, že dívka A vyčkala vhodné chvíle, kdy asistent pedagoga šel pro oběd, který právě přivezli dolů. V tuto chvíli dívka A přiběhla do vychovatelny a zaútočila na učitelku údery pěstmi, které směřovaly na její hlavu. V ten samý okamžik se chtěla připojit k fyzické agresi i dívka B. Asistent pedagoga na schodišti zaznamenal hluk a ihned přispěchal napadené učitelce na pomoc. Útok však již skončil a ostatní dívky se snažily dívku A i dívku B vytlačit ven z vychovatelny. Protože se učitelka cítila otřesena, stěžovala si na silnou bolest hlavy, ramene a ruky, byla přivolána RZS, která ji vyšetřila a odvezla k dalšímu vyšetření do nemocnice. Také byla přivolána PČR, která celou událost zadokumentovala k dalšímu šetření." Příklad z praxe č. 2 "Ve 21:45 se dívky C a D netrpělivě domáhaly odchodu na WC. Bylo jim sděleno, že musí vyčkat příchodu nočního vychovatele z druhé výchovné skupiny [pozn. aby jim bylo WC zpřístupněno]. Jelikož kolega už byl v doslechu a dívky naléhaly, že již nevydrží a nemohou počkat, pokoj jsem otevřela. V tom okamžiku se na mne vrhla dívka C a škubala mi klíče z ruky. Současně se na mne vrhla dívka D s dřevěnou tyčí, kterou mne praštila po hlavě a do levé ruky. Tímto se jim klíče podařilo získat. Dívky se rozběhly, odemkly si dveře od skupiny a daly se na útěk. Já a kolega jsme za nimi běželi ve snaze je chytit, což se nám nepodařilo. Dívky přelezly bránu na parkovišti a utíkaly směrem do parku. Tyč a klíče odhodily na chodník." Příklad z praxe č. 3 Agresivní projevy dětí jsou v zařízeních pro výkon ochranné výchovy či zařízeních EPCHO častější a mnohdy i závažnější co do četnosti, intenzity nebo formy než v ostatních zařízeních. Právní úprava však nestanoví téměř žádné nástroje, způsoby a prostředky, jak by pracovníci měli (a mohli) v situacích bezprostředního ohrožení života a zdraví postupovat. Práce s agresivními projevy klientů přitom není tématem výhradně školských pobytových zařízení. Nabízí se proto srovnání s jinými typy služeb, jejichž cílové skupiny jsou velmi podobné a do určité míry se překrývají - zařízení sociálních služeb a zdravotnická zařízení. Zákon o sociálních službách [64] i zákon o zdravotních službách [65] postup a pravidla pro řešení těchto situací upravují. Personál zařízení sociálních služeb má možnost v případech, kdy klient přímo ohrožuje život a zdraví sebe nebo ostatních, použít tzv. opatření omezující pohyb - fyzické úchopy, umístění do místnosti zřízené k bezpečnému pobytu a podání léčivého přípravku na základě ordinace přivolaného lékaře. K použití těchto opatření může personál přistoupit pouze tehdy, co předchozí pokusy o deeskalaci agresivního chování klienta nebyly úspěšné. Použití opatření omezujících pohyb by tedy vždy měla předcházet snaha o zklidnění situace, typicky slovy, odvrácením pozornosti, rozptýlením, aktivním nasloucháním, případně pomocí jiných obdobných technik. Platí také, že personál by měl vždy využívat nejmírnějších opatření, která aktuální situace umožňuje, a současně je používat pouze po nezbytně nutnou dobu. O použití opatření omezujícího pohyb pak zařízení musí informovat zákonného zástupce klienta nebo jeho opatrovníka. Současně má také povinnost zaznamenat zásah do zvláštní evidence. [66] Personál zdravotnických zařízení má v případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta či jiných osob možnost využít obdobných opatření, která zákon o zdravotních službách označuje jako tzv. omezovací prostředky. Mezi ně řadí použití úchopů, omezení pacienta ochrannými pásy nebo kurty, umístění v místnosti určené k bezpečnému pohybu, použití ochranného kabátku nebo vesty zamezující pohyb horních končetin či podání psychofarmak silou, případně kombinaci uvedených prostředků. I zde platí povinnost použití omezovacích prostředků až po neúspěšných snahách řešit situaci mírnějšími a méně omezujícími postupy. Stejně tak platí povinnost volit ten nejméně invazivní omezovací prostředek, který lze v dané situaci využít, a používat jej pouze po dobu, kdy trvají důvody pro omezení pacienta. Odlišností je pak to, že použití omezovacího prostředku by měl indikovat lékař, a pokud bylo o použití omezovacího prostředku rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, měl by následně potvrdit jeho důvodnost. Použití prostředku a odbornou péči zajišťuje zdravotnický personál. S použitím omezovacích prostředků je také spojena poměrně široká informační a evidenční povinnost. Zdravotnické zařízení o použití omezovacích prostředků musí informovat zákonné zástupce a soud (pokud nebyl k omezení do 24 hodin udělen dodatečný souhlas zákonného zástupce, případně dítěte, které je způsobilé souhlas udělit) a současně jej zaevidovat do pacientovy zdravotnické dokumentace a do centrální evidence použití omezovacích prostředků. [67] Zákon o ústavní a ochranné výchově se od obou zákonů výrazně liší. Pro zklidnění dítěte v agresi upravuje pouze tzv. oddělenou místnost (viz kapitolu 8.2). Do té může být dítě starší 12 let umístěno za účelem zklidnění a stabilizace psychického stavu a zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti dítěte nebo ostatních dětí či pracovníků zařízení. [68] Více nástrojů zákon neupravuje. To ale neznamená, že je pracovníci nevyužívají, jak to ostatně vyplývá z výše uvedených příkladů z praxe (například úchopy). Právní podklad pro práci s agresí dětí tak za těchto okolností může představovat právní úprava nutné obrany, [69] kterou lze použít v situaci, kdy pracovníci odvracejí bezprostředně hrozící nebo trvající útok namířený proti nim nebo ostatním dětem či pracovníkům. Je třeba otevřeně přiznat, že v zařízeních dochází k situacím, kdy pracovníci musí v zájmu ochrany zdraví a života dítěte nebo ostatních využít fyzických úchopů, ač k tomu z pohledu zákona nejsou výslovně oprávněni. Například existence oddělené místnosti by postrádala smysl ve chvíli, kdy dítě v záchvatu agresivního afektu neuposlechne výzvu, aby se do ní odebralo, a personál nemá žádné nástroje, jak k tomu dítě přimět a zabránit tomu, aby svým jednáním ohrožovalo své okolí. Výjimku představují postupy, které spadají pod již zmíněnou nutnou obranu. Použití fyzických úchopů má mnoho podob a nemusí sloužit k silové pacifikaci agresivního dítěte. Může jít také například o pouhé přidržení dítěte za účelem jeho izolování od ostatních, zabránění vstupu do prostoru mezi ostatní děti. Je také vhodné rozlišovat přidržení, jehož účelem je ochrana dítěte samotného, a přidržení, kterým je chráněno okolí agresivního dítěte. Všechny tyto úkony jsou pro personál specializovaných zařízení nezbytné, někdy i na denní bázi. Příležitostnou nezbytnost použití přiměřených omezovacích prostředků ke zvládnutí nebezpečného chování dětí v zařízeních uznává i Výbor OSN pro práva dítěte, který dále apeluje na rozlišování mezi použitím síly motivovaným potřebou chránit dítě nebo jiné osoby (akceptovatelný zásah) a použitím síly za účelem potrestání (neakceptovatelný zásah). [70] To, že zákon o ústavní a ochranné výchově v tomto ohledu mlčí, přesouvá práci s agresí dětí do šedé zóny. Pracovníci zařízení se dostávají do situací, kdy v zájmu ochrany zdraví a života dětí nebo sebe samých musí přistupovat ke způsobům řešení, které nemají jednoznačnou oporu v právní úpravě. Pracovníci ve zdravotnických zařízeních a sociálních službách přitom tyto možnosti mají. Nelze se pak divit, že je téma práce s agresí dětí ve školských zařízeních tabuizované, neboť pouhým popsáním postupu, který případně zahrnoval v dané situaci adekvátní a nezbytné použití fyzických úchopů, se zaměstnanec zařízení vystavuje riziku, že bude zpochybněna zákonnost jeho postupu a jeho kompetence. Jediné, o co se mohou pracovníci "opřít", je skutečnost, že podle občanského zákonu mají (stejně jako každý jiný) obecnou prevenční [71] a zakročovací povinnost. [72] Je to povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě a zdraví nebo vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu, a povinnost zakročit v určitých situacích na ochranu jiného. [73] Stejně tak pro ně platí pravidla pro nutnou obranu či krajní nouzi obsažená v trestním právu. [74] Setrvávání tématu práce s agresí dětí v šedé zóně zamezuje jejímu metodickému zpracování [75] a podpoře, včetně podpory formou vzdělávání. Zaměstnanci zařízení neznají podrobnosti využití nutné obrany, což ve spojení s výše uvedeným znamená, že se nacházejí v nejistotě, která může negativně ovlivňovat jejich reakce v rizikových a krizových situacích, a to v zásadě dvojím způsobem. Na jednu stranu se mohou zdráhat fyzické úchopy vůbec použít, čímž ale nestihnou předejít či minimalizovat újmu, kterou dítě agresivním jednáním způsobí samo sobě nebo svému okolí, nebo na druhou stranu mohou k fyzickým úchopům přistupovat v situacích, kdy to není nezbytné, případně volit nesprávné a nepřiměřené techniky. Vnímám proto jako naprosto nezbytné, aby právní úprava reagovala na potřeby reálné praxe v zařízeních, a to i tím způsobem, že po vzoru zdravotních i sociálních služeb stanoví nástroje pro práci s agresí dětí a prostředky kontroly způsobů, četnosti a důvodnosti jejich využívání. Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémové doporučení: 6) Na zákonné úrovni stanovit nástroje a postupy pro práci s agresí dětí a zavést prostředky ke kontrole jejich využívání. 4. Nevhodné prostory 4.1 Budovy zařízení Prostory zařízení by se měly v míře přiměřené typu zařízení a potřebám dětí podobat běžné domácnosti a měly by dětem poskytovat příležitosti k osvojení dovedností spojených s chodem domácnosti. [76] Navštívená zařízení zpravidla sídlí v budovách, které více či méně odpovídají typu zařízení i potřebám umístěných dětí. Ubytovací prostory pro děti se přibližují alespoň v rámci možností prostředí domácnosti. Existují ale výjimky, které popíšu. Jedno z navštívených zařízení (Výchovný ústav Višňové) sídlí v prostorách historického zámku, přičemž významnou část zámecké budovy tvoří dlouhé a spletité chodby, kterými se děti několikrát denně hromadně přesouvají. Chodby přitom podle zjištění z návštěvy nejsou v zimě dostatečně vytápěné. Prostředí zámecké budovy je navíc viditelně odosobněné a ani v nejmenším nepřipomíná prostředí domácnosti. Stejně jako má předchůdkyně [77] musím konstatovat, že umístění zařízení do rozlehlého historického objektu je kromě výše uvedeného problematické i z hlediska hospodaření s finančními prostředky. Provoz takového objektu je nesmírně nákladný a energeticky nehospodárný. Například vytápění stojí zřizovatele nemalou částku, přičemž rozlehlé chodby, vysoké stropy a rozmístění dětí v historickém objektu stejně vedou k tomu, že si děti stěžují na zimu a v koupelnách se kvůli vlhkosti objevuje plíseň. V konečném důsledku dochází k tomu, že namísto investic do samotné péče o děti, ale i zaměstnanců, kteří o ně pečují, vynakládá zřizovatel finanční prostředky na to, aby udržel objekt zařízení obyvatelný. Problematické je také prosazování stavebních změn v rámci takového objektu, protože je do veškerých stavebních úprav nutné navíc zapojit orgány památkové péče. To byl ostatně také argument vedení zařízení proti odstranění mříží z oken tam, kde se pohybují děti s nařízenou ústavní výchovou (viz kapitolu 4.2 a kapitolu 8.1). Obrázek 1 - Výchovný ústav Višňové Obrázek 2 - chodba ve Výchovném ústavu Višňové Obrázek 3 - chodba ve Výchovném ústavu Višňové Také oddělení, které se specializuje na péči o děti s extrémními poruchami chování ve Frýdku-Místku (v rámci Výchovného ústavu Ostrava-Hrabůvka), sídlí v budově, která v současné době svým stavebním řešením neodpovídá typu zařízení a jeho klientele. Nedostatek spočívá především ve stísněnosti prostor zařízení, s níž se pojí absence oddělené místnosti určené ke zklidnění agresivního dítěte. Oddělená místnost by přitom vzhledem ke zvýšenému počtu kritických situací souvisejících s afektivními stavy umístěných dětí měla být standardní součástí tohoto typu zařízení (viz kapitolu 3 a kapitolu 8.2). Za současného stavu tak musí zaměstnanci zařízení tyto mnohdy nebezpečné situace řešit směřováním dětí do jejich pokojů, což s sebou nese značná rizika, neboť pokoje nejsou tomuto účelu uzpůsobeny. Přitom Výchovný ústav Ostrava-Hrabůvka spravuje i oddělení v Janové, rovněž určené pro děti s extrémními poruchami chování, které je svým stavebním řešením plně uzpůsobeno své klientele, neboť bylo vystavěno se záměrem péče o takto náročnou cílovou skupinu. Jeho součástí je tudíž i oddělená místnost. Děti jsou zde navíc ubytovány v jednolůžkových pokojích s vlastním sanitárním zařízením (v tzv. antivandal provedení) a ukotveným nábytkem, což je v tomto typu zařízení výhodou. Zmíněné pokoje kvůli svému provedení sice nepřipomínají běžnou domácnost - takové provedení navozuje charakter spíše detenčního zařízení -, ale zmíněné vybavení odpovídá typu zařízení a potřebám umístěných dětí s EPCHO. Přestože se stále jedná o zařízení náhradní péče, jeho personál je povinen zajistit dětem bezpečnost. A jelikož jsou děti na toto oddělení umísťovány zejména z důvodu svých agresivních projevů chování a za účelem krátkodobého stabilizačního pobytu, lze považovat vybavení a vzhled pokojů za odpovídající. Musím zdůraznit, že je odpovědností MŠMT jako zřizovatele (nejen) navštívených zařízení vytvořit v nich takové podmínky, aby byla schopna plnit zakázku státu, kterou je mnohdy mimořádně náročná péče o umístěné děti. S tím se mimo jiné pojí právě nároky na materiálně-technické zázemí. V případě výše uvedeného Výchovného ústavu Višňové by tedy bylo vhodným řešením, aby MŠMT namísto rozsáhlých investic do stávající budovy zařízení započalo s jeho přemístěním do vhodnějších prostor. Na oddělení EPCHO ve Frýdku-Místku vnímám jako potřebné zajistit mu buď větší prostory, nebo snížit kapacitu výchovných skupin (k čemuž se přikláním) a provést vhodné prostorové úpravy. Jakkoli by snížení kapacity výchovných skupin na odděleních EPCHO bylo žádoucí, vyžadovalo by současně zřízení dalších zařízení specializujících se na péči o děti s EPCHO. Počet těchto zařízení je totiž v současné době v České republice velmi omezený (viz kapitolu 2.1), zatímco počet dětí vykazujících projevy chování odpovídající svou intenzitou právě EPCHO neustále roste. Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémové doporučení: 7) Zajistit zařízením vhodné prostory a vytvořit v nich takové podmínky, aby odpovídaly účelu zařízení a potřebám dětí, které do nich jsou umísťovány. 4.2 Společné prostory pro děti s ochrannou a ústavní výchovou V České republice je aktuálně jen jedno zařízení, do něhož se umísťují pouze děti s uloženou ochrannou výchovou, a tím je Výchovný ústav Nový Jičín. Kvůli hojnému počtu výjimek udělených MŠMT jsou jinak ústavní a ochranná výchova zpravidla vykonávány ve stejném zařízení (dětí s uloženou ochrannou výchovou tam bývá zpravidla méně). Jedná se však o nesystémové a nevhodné řešení. Důvodů, proč je nevhodné směšovat děti s nařízenou ústavní a ochrannou výchovou, je více. I když jsou v převážné většině zákonná pravidla pro obě skupiny dětí totožná, existují různá "zpřísnění" pro děti s uloženou ochrannou výchovou. Když se tato "zpřísnění" projevují v nemožnosti vykonávat nějaké právo, zařízení obvykle dokáží mezi dětmi rozlišovat a přísnější pravidla (rozdíly v samostatných vycházkách, délce dovolenek atd.) uplatňovat pouze na děti s uloženou ochrannou výchovou. Dětí s nařízenou ústavní výchovou se to nijak nedotkne. V rovině materiálně-technických podmínek je však komplikovanější rozlišovat mezi dětmi s uloženou ochrannou výchovou a nařízenou ústavní výchovou. Podle zákona o ústavní a ochranné výchově jsou v zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou, používány speciální stavebně-technické prostředky k zabránění útěku těchto dětí. [78] Těmito prvky jsou obvykle mříže či katry. Na základě rozhodnutí ředitele zařízení je dále možné v těchto zařízeních za účelem zajištění bezpečnosti dětí, zaměstnaných osob a svěřeného majetku využívat audiovizuální systémy. [79] Zákon naopak nepovoluje instalaci těchto prvků tam, kde žijí děti s nařízenou ústavní výchovou. Ustanovení opravňující k jejich instalaci je matoucí a zařízení si je mnohdy vykládají tak, že i v případě, kdy je v zařízení jedno dítě s uloženou ochrannou výchovou, mohou být instalovány mříže a kamery. Takový výklad však není správný. Je nepřijatelné, aby děti s nařízenou ústavní výchovou musely snášet přísnější podmínky ochranné výchovy jen proto, že jsou ve skupině s dítětem, kterému byla uložena ochranná výchova. Chápu, že s ohledem na kapacitní možnosti není pro většinu zařízení bezprostředně možné zřídit skupinu určenou jen pro děti s uloženou ochrannou výchovou (obvykle proto, že je tam umístěno pouze jedno nebo dvě takové děti). Pokud jsou tedy na jedné skupině děti s uloženou ochrannou výchovou a nařízenou ústavní výchovou společně, je nutné, aby se stavebně-technické podmínky řídily úpravou mírnější, tedy úpravou pro děti s nařízenou ústavní výchovou. Uvedený problém by však mohlo vyřešit striktní oddělení zařízení pro výkon ochranné výchovy od zařízení pro děti s nařízenou ústavní výchovou. Podotýkám, že na tuto problematiku, včetně neslučitelnosti režimu ochranné a ústavní výchovy, upozorňujeme již více než 10 let. [80] Jsem si vědom toho, že udělování výše zmíněných výjimek od MŠMT mohlo mít historicky své důvody, např. to, že dětí s uloženou ochrannou výchovou nebylo tolik, aby mohlo být např. v každém kraji zřízeno samostatné zařízení jen pro ně. Zřízení "centrálního" zařízení se také nejevilo jako ideální, neboť je zájem na tom, aby byly děti co nejblíž rodině. Domnívám se proto, že s ohledem na náročnost péče o děti s uloženou ochrannou výchovou je vhodným řešením zřizovat pro tyto děti více malokapacitních a oddělených zařízení či detašovaných pracovišť stávajících zařízení, která budou mít navíc odpovídající personální aparát. Obrázek 4 - mříž na ošetřovně, kterou využívají i děti s nařízenou ústavní výchovou Obrázek 5 - katr na ošetřovně, kterou využívají i děti s nařízenou ústavní výchovou Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémové doporučení: 8) Reformovat zařízení zřizovaná MŠMT tak, aby vznikla samostatná zařízení nebo jejich detašovaná pracoviště pro děti s uloženou ochrannou výchovou. 5. Personální zajištění péče o děti 5.1 Počet pedagogického personálu Zařízení mají povinnost zaměstnávat takový počet pracovníků, aby byla schopna zajistit potřeby aktuálně umístěných dětí. [81] Podle vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy je v rodinné i výchovné skupině přes den zajišťována péče o děti způsobem obdobným jako v rodině, a to zpravidla třemi pedagogickými pracovníky. Počet pracovníků v noční službě by se pak měl odvíjet od provozních podmínek zařízení a jeho aktuální situace. [82] Vyhláška dále upravuje personální standardy oddělení pro děti s EPCHO. Pro denní práci s výchovnou skupinou vyhrazuje nejméně tři přítomné pedagogické pracovníky, z nichž jeden je asistent pedagoga, a v noci pak mají být ve výchovné skupině přítomni vždy dva pedagogičtí pracovníci. [83] Pohyb výchovné skupiny mimo zařízení mají zajišťovat nejméně tři zaměstnanci, [84] vyučování ve škole zřízené při zařízení by pak měl vždy vést učitel za pomoci asistenta pedagoga. Ve většině navštívených zařízení, kde byly děti s uloženou ochrannou výchovou, v době návštěvy zajišťoval denní péči ve skupině pouze jeden přítomný pedagogický pracovník. Stejně tak v noci sloužil na skupině zpravidla jeden pracovník. To, že je na skupině pro osm, případně šest dětí [85] přítomný pouze jeden pedagogický pracovník, však považuji za velmi rizikové. Zařízení má povinnost zajistit bezpečnost jak dětem, tak personálu, což je v takto omezených personálních podmínkách skutečně těžko proveditelné. Na nedostatek přítomných pracovníků ve skupině ostatně upozorňovali i sami ředitelé zařízení. Počet personálu je však primárně v kompetenci zřizovatele, a proto ředitelé odkazovali na personální tabulky stanovené MŠMT, které posílení personálního stavu v současné době neumožňují. Nedostatečné personální obsazení se týkalo i některých zařízení EPCHO. Kapacita skupin zde čítala šest dětí, přičemž péči o ně v denní službě zajišťovali dva přítomní pedagogičtí pracovníci a v noční službě pouze jeden pracovník. Při naplnění kapacity skupiny je přitom přítomnost dvou, resp. jednoho pracovníka ve službě hraniční, a to zejména s ohledem na typ zařízení a jeho cílovou skupinu. I proto se zařízení uchylovala k určitým opatřením s cílem chránit děti i personál, jimiž zasahovala do soukromí a integrity dětí, a to bez odpovídajícího zákonného zmocnění, čemuž se blíže věnuji v příslušné části této zprávy (viz kapitolu 6). Je zřejmé, že kapacita skupin (v běžných i EPCHO zařízeních) společně se složením umístěných dětí klade na personál opravdu vysoké nároky. Není přitom v silách jednoho, resp. dvou (v případě oddělení EPCHO) pracovníků v denní službě tyto nároky bezpečně plnit, natož s dětmi provádět individuální práci, zajišťovat jejich potřeby a bezpečně reagovat na mimořádné události. Stejně tak nepostačuje, aby byl v těchto zařízeních přítomný pouze jeden noční pracovník ve skupině. Nedostatek přítomného personálu ve skupině navíc riziko výskytu mimořádných událostí zvyšuje, respektive má vliv na možnost řešit bezpečně krizové situace, které nelze s ohledem na specifika cílové skupiny navštívených zařízení nikdy vyloučit. Vyhláška u oddělení pro děti s EPCHO výslovně uvádí, že ve skupině mají být přítomni nejméně tři pracovníci, zatímco u běžných zařízení hovoří pouze o zajišťování péče ve skupině zpravidla třemi pracovníky. To může budit dojem, že v běžných zařízeních postačí, když denní tým tvoří tři pracovníci, kteří se střídají ve službách, a v konečném důsledku stačí i jen jeden přítomný pracovník ve skupině. Není navíc vůbec jasné, zda je tato formulace chybou či úmyslem zákonodárce. Stejně tak není jasné, zda toto sporné ustanovení MŠMT vykládá tak, že postačí jeden přítomný pracovník ve skupině, a tím pádem nedochází k porušování vyhlášky. S takovým výkladem však zásadně nesouhlasím, s ohledem na rizika, která se s péčí o děti (nejen) s ochrannou výchovou pojí. Pokud tedy MŠMT uvedené ustanovení [86] skutečně vykládá tak, že postačuje mít ve skupině i jen jednoho přítomného pracovníka, žádám, aby od tohoto výkladu upustilo a v souladu s tím zajistilo dostatečný počet tabulkových míst (a financí) v jím zřizovaných zařízeních. Nezdráhám se říci, že přístup MŠMT, které si na jednu stranu uvědomuje nezbytnost existence jím zřizovaných zařízení, ale zároveň jim neposkytuje odpovídající podporu, mimo jiné právě dostatek personálu, považuji za neudržitelný. Trvám proto na tom, aby MŠMT minimální personální standard upravilo tak, aby odrážel typ a cílovou skupinu zařízení, a zajistilo zařízením dostatečný počet pedagogického personálu. Dodávám také, že navýšení počtu personálu by se nemělo týkat jen zařízení (výchovných skupin), kde jsou výhradně děti s ochrannou výchovou, a oddělení EPCHO. Ostatní zařízení (příp. výchovné skupiny) totiž pečují i o děti s ústavní výchovou, které se však svými projevy chování mnohdy nijak neliší od dětí s ochrannou výchovou, a riziko výskytu mimořádných událostí je tak u nich stejné. Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémová doporučení: 9) Vykládat ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy tak, že zajišťování péče ve skupině v běžných zařízeních musí zajišťovat tři přítomní pracovníci. 10) Bezodkladně navýšit počet tabulkových míst pro pedagogický personál tak, aby byl ve skupině přítomen dostatečný počet pracovníků, který umožní reagovat na specifické potřeby dětí. 11) Upravit minimální personální standard stanovený vyhláškou o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy tak, aby zohledňoval typ a cílovou skupinu zařízení. 5.2 Personální zabezpečení odborné práce s dětmi Počet personálu a jeho složení by mělo odpovídat potřebám umístěných dětí. [87] Dostatek personálu a jeho patřičnou odbornost je nutné zajistit zejména s ohledem na specifika cílové skupiny zařízení. Zařízení by dětem mělo poskytovat specializovanou péči, případně děti k poskytovatelům takové péče směřovat. [88] V případě zařízení, kde je vykonávána ochranná výchova, zákon o ústavní a ochranné výchově ani jeho prováděcí vyhláška nijak nespecifikuje, kdo by měl dětem odbornou a specializovanou péči přímo v zařízení zajišťovat. O něco konkrétnější je vyhláška v případě zařízení pro děti s EPCHO, když stanoví, že na organizaci výchovných, vzdělávacích a zájmových činností se podílí psycholog a etoped. [89] Pokud jde o specifika cílové skupiny navštívených zařízení, jedná se především o děti s poruchami chování a emocí, s deprivací a nevhodným rodinným zázemím. Potřebují především pravidelnou práci zaměřenou na vnímání emocí (svých i ve svém okolí), rozvíjení empatie a dalších sociálních dovedností, a zároveň také zpracování pro ně náročných situací (ať již z rodiny, stesku po ní, nebo aktuálně proběhlých konfliktů v zařízení). Kromě toho potřebují zvládat svou agresivitu a jiné problémové chování, zpracovávat traumata, případně i získat náhled na svou trestnou činnost a osvojit si jiné vzorce chování. Stěžejní součástí práce s umístěnými dětmi by tak měla být speciálně pedagogická a psychologická péče. V případě zařízení pro děti s extrémními poruchami chování by pak měly dominantní část jejich výchovně vzdělávací činnosti tvořit psychoterapeutické a socioterapeutické techniky individuálního i skupinového charakteru. [90] Některá navštívená zařízení v době návštěv zaměstnávala dostatečný počet odborného personálu, který byl schopen reagovat na potřeby a specifika umístěných dětí. Některým z nich jsme přesto doporučili usilovat o navýšení jeho počtu, aby byla zařízení schopna garantovat skutečně kvalitní práci se všemi dětmi. Některá zařízení, mezi nimi i zařízení pro děti s EPCHO, však byla v oblasti odborné péče personálně značně podhodnocena, a někde např. zcela scházel psycholog. Jedná se přitom o personál, který je pro práci s umístěnými dětmi klíčový, tím spíše pak v zařízeních pro děti s EPCHO. Považuji však za vhodné naopak vyzdvihnout praxi EPCHO oddělení ve Frýdku-Místku, které má pro práci s celkem dvanácti dětmi k dispozici dva odborné pracovníky (etoped, psycholog). Jsem přesvědčen, že budoucnost spočívá právě v konceptu malokapacitních specializovaných zařízení s odpovídajícím počtem odborného a pedagogického personálu. Nad rámec péče zajištěné vlastním odborným personálem některá zařízení spolupracovala i s externími pedopsychiatry. Stran psychiatrické péče však zařízení zmiňovala i problémy, a to když je potřeba zajistit psychiatrickou hospitalizaci. Nemocnice totiž mnohdy odmítají děti ze zařízení přijímat, a to s ohledem na jejich závažné výchovné problémy. Tímto postupem se nemocnice především snaží předcházet ohrožení ostatních dětských pacientů, a odkazují proto na zařízení s výchovně léčebným režimem. Zařízení se tak ovšem ocitají v příslovečném začarovaném kruhu. Sama totiž zpravidla výchovně léčebný režim zajišťují, ovšem v omezených podmínkách, když coby školská zařízení nemohou zaměstnávat zdravotnický personál, a k poskytování této péče jim schází vhodná právní i metodická vodítka. Na absenci koncepce výchovně léčebné péče upozorňujeme dlouhodobě. [91] Dodávám, že do doby přijetí adekvátní právní úpravy výchovně léčebné péče není v možnostech školských zařízení poskytovat takovou péči, jakou mohou daným dětem nabídnout dětské psychiatrické nemocnice. Pokud tedy nemocnice tyto děti odmítají přijmout, zůstávají děti bez péče, která by pro ně byla prospěšná. Považuji též za vhodné upozornit na to, že v žádném z navštívených zařízení nepůsobil adiktolog, přestože podstatná část umístěných dětí měla problémy v oblasti experimentování s návykovými látkami, případně problémy se závislostí. Školská zařízení podle současné legislativy totiž ani nemohou oficiálně zaměstnávat zdravotnický personál. To považuji za další systémový problém, kterým se podrobněji zabývám v souhrnné zprávě zaměřené na péči o děti s adiktologickými problémy. [92] Na základě výše nastíněných problémů formuluji pro MŠMT následující systémové doporučení: 12) V rámci personálního standardu stanovit odpovídající počet odborného personálu (psycholog, etoped, příp. zdravotník [93]), který se bude odvíjet od kapacity zařízení a jeho cílové skupiny. Doporučení zařízením 6. Soukromí a integrita dítěte v zařízení Dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je stát povinen zajistit ochranu dětí před špatným zacházením a před zásahy do jejich psychické či fyzické integrity, pokud je - nebo má být - orgánům státu známo, že takový zásah reálně a bezprostředně hrozí. [94] Pokud tedy stát u konkrétního dítěte vnímá zřetelné riziko, má prostřednictvím svých orgánů (mezi které se řadí také školská zařízení) povinnost přijmout opatření na jeho ochranu, přičemž tato opatření musí respektovat lidskou důstojnost a nejlepší zájem dítěte. [95] Zmíněná opatření by měla mít odraz v právní úpravě ústavní a ochranné výchovy. Ta je ovšem nedostatečná a nedává zařízením oporu pro přijetí potřebných opatření na ochranu dítěte, která však současně zasahují do jeho práv. Ze strany státu tak není naplněn požadavek legality, podle kterého by měla Česká republika přijmout adekvátní právní úpravu opravňující zařízení k provádění zásahů do soukromí a integrity dětí za účelem zajištění bezpečnosti. Péče o děti s ochrannou výchovou či o děti s EPCHO se přitom pojí s vyššími bezpečnostními riziky. Tato rizika se bezprostředně týkají jak dětí umístěných v zařízení, tak zaměstnanců. Podle poznatků z návštěv zařízení za účelem zajištění bezpečnosti skutečně přistupují k opatřením, která zasahují nebo mohou zasáhnout do soukromí a osobní integrity dětí. Činí tak sice bez zákonného zmocnění, fakticky tím ale plní povinnost vyplývající z mezinárodních závazků. A přestože vyplnění tohoto právního vakua náleží zákonodárci, považuji za vhodné se v této zprávě podrobněji zabývat třemi oblastmi, na které jsme já i mí předchůdci nejčastěji narazili. 6.1 Osobní prohlídky Některá zařízení pro děti s ochrannou výchovou a pro děti s EPCHO prováděla osobní prohlídky dětí a jejich věcí. Důvodem byla vždy minimalizace rizika pronesení nebezpečných látek a předmětů do zařízení (návykové látky, zbraně, žiletky atp.). Prohlídky probíhaly typicky poté, co se děti samostatně pohybovaly mimo zařízení, tedy po samostatných vycházkách, dovolenkách a útěcích. Způsob jejich provádění byl různý - od prohmatání kapes a zběžného nahlédnutí do zavazadla po prohlídky s nutností vysvlečení do spodního prádla. Informace poskytnuté ve všech navštívených zařízeních se však značně lišily a způsob provádění prohlídek tak nebylo možné návštěvami s jistotou ověřit. Předně je třeba říci, že zákon nijak neopravňuje ředitele či jím pověřené zaměstnance provádět osobní prohlídky. Pouze platí, že dítě s ústavní nebo ochrannou výchovou má povinnost předat řediteli zařízení všechny předměty ohrožující výchovu, zdraví a bezpečnost [96] a ředitel má tomu odpovídající oprávnění tyto předměty převzít a uschovat, a to nejdéle na dobu pobytu dítěte v zařízení. [97] Na druhou stranu je ovšem potřeba přihlížet k výše uvedené povinnosti zařízení zajistit umístěným dětem bezpečné prostředí. Ta ostatně vyplývá přímo ze zákona, podle kterého by zařízení mělo dítěti vytvářet adekvátní prostředí v zájmu zajištění jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání. [98] Stejně tak zařízení nemůže rezignovat na legitimní požadavek ochrany svých zaměstnanců. Z hlediska zařízení pro děti s ochrannou výchovou nebo pro děti s EPCHO je podmínkou k vytvoření onoho bezpečného prostředí minimalizace možného kontaktu dítěte s návykovou látkou uvnitř zařízení nebo dostupnosti nebezpečných předmětů a zbraní. Jinými slovy, u zařízení tohoto typu nabývají bezpečnostní rizika větší váhy, neboť je jejich výskyt s ohledem na charakteristické obtíže a projevy chování umístěných dětí více pravděpodobný i nebezpečný. Osobní prohlídky dětí, které se vracejí z pobytů mimo zařízení, mohou být jedním ze způsobů, jak bezpečné prostředí vytvořit. A jelikož neexistuje méně invazivní alternativa s obdobným účinkem, mohou být prohlídky i přes chybějící zákonné zmocnění považovány za legitimní bezpečnostní opatření. Současně je však potřeba trvat na tom, aby způsob provádění osobních prohlídek maximálně šetřil důstojnost prohlížených dětí a aby byly prohlídky prováděny pouze v odůvodněných případech. Prohlídky by tak měly probíhat výhradně za splnění následujících zásad: * prohlídka musí probíhat bez přítomnosti ostatních dětí a za přítomnosti minimálního počtu členů personálu, * prohlídku musí provádět osoba stejného pohlaví, * u prohlídky by mělo být vyvinuto veškeré možné úsilí ke zmírnění nebo odstranění pocitu trapnosti, * pokud je nezbytné prohlédnout nejen věci (např. oblečení, což je možné důstojně provést například v souvislosti s převlečením dítěte do čistého oblečení), ale i samotné dítě, musí mu být umožněno svléknout se do spodního prádla jen do půli těla a před sundáním dalšího oblečení se znovu obléci, * prohlídka by neměla proběhnout, pokud je pravděpodobné, že se dítě nemohlo dostat k zakázaným předmětům (např. když se dítě v doprovodu zaměstnance zařízení vrací z nemocnice). Doporučení zařízením: 1) Provádět osobní prohlídky dětí pouze v odůvodněných případech a způsobem, který šetří jejich důstojnost dle doporučeného postupu ochránce. 6.2 Průzory ve dveřích Zjištění z návštěv některých zařízení hovořila o existenci průzorů ve dveřích od pokojů dětí. Typicky se jednalo o průzory z nerozbitného skla, které sloužily k tomu, aby měl personál přehled o dění na pokoji, aniž by do něj musel vstupovat, případně aby se ujistil, že je vstup do pokoje bezpečný. Tyto průzory byly až na jednu výjimku pozorovány na všech odděleních pro děti s EPCHO. Ačkoli je zřejmé, že předním hlediskem průzorů je bezpečnost dětí i personálu, problém spatřuji zejména v tom, že v některých případech nebyly průzory ničím zakryté. Fakticky tak do pokojů mohl nahlédnout každý, kdo kolem nich procházel. To samozřejmě představuje zásah do soukromí umístěných dětí, které tak prakticky nemohou být ani chvíli v soukromí. Podobně jako u osobních prohlídek zde dochází ke střetu dvou zájmů - zájmu na zajištění bezpečí a zájmu na ochraně dětí před nepřiměřenými zásahy do jejich soukromí. Oba dva zájmy jsou zcela legitimní, a v praxi je proto nutné hledat řešení, které mezi nimi bude pečlivě vyvažovat a umožní naplňovat co nejvíce oba dva. To znamená, že bude zajišťovat dostatečnou míru bezpečnosti a současně bude co nejméně omezovat soukromí dětí. V zařízeních pro děti s ochrannou výchovou a pro děti s EPCHO tak nekritizuji samotnou existenci průzorů. Trvám ovšem na tom, aby zařízení přijala opatření, která mírní s nimi spojené zásahy do soukromí dětí. Předně by průzory neměly být využívány plošně, ale pouze v případech, kdy je k tomu dán důvod. Vizuální kontrole přes den by navíc mělo předcházet upozornění například zaklepáním na dveře. Jinak by měly být průzory zakryty tak, aby do pokojů nebylo vidět. Obrázek 6 - nezakrytý průzor ve dveřích v zařízení EPCHO Obrázek 7 - zakryté průzory ve dveřích v zařízení EPCHO Doporučení zařízením: 2) Zakrýt průzory ve dveřích od pokojů a upravit pravidla jejich používání tak, aby individualizovala a minimalizovala zásah do soukromí dětí. 6.3 Noční zamykání pokojů na odděleních pro děti s EPCHO Dle poznatků z návštěv v zařízeních pro děti s EPCHO docházelo k zamykání pokojů dětí na noc. Pokud děti něco potřebovaly, zaklepáním na dveře od pokoje přivolaly personál, který byl při noční službě přítomen na chodbě před pokoji. Hlavním důvodem této praxe byla opět bezpečnost dětí a personálu. Zařízení noční zamykání odůvodňovala snahou předcházet rizikovým situacím, které by byly s ohledem na specifika nočního provozu - nižší počet přítomného personálu - obtížněji zvladatelné. V jednom zařízení navíc děti neměly přístup k sanitárnímu zařízení, neboť nebylo součástí vybavení jejich pokoje. S ohledem na cílovou skupinu zařízení si uvědomuji přítomnost rizika fyzického konfliktu mezi dětmi (případně mezi dětmi a personálem) během noci. Nemám důvod pochybovat o tom, že přijetí tohoto opatření vychází z dlouhodobé zkušenosti s péčí o děti s EPCHO a má za cíl posílení ochrany života a zdraví osob přítomných na oddělení. Problém však spatřuji v tom, že stejně jako v případě osobních prohlídek chybí v právní úpravě zákonné zmocnění, na jehož základě by zařízení mohla k tomuto opatření přistoupit. Kromě scházející právní úpravy považuji za problematickou i přiměřenost tohoto opatření. Zařízení by vždy měla volit taková řešení, která jsou s ohledem na požadovaný cíl funkční, ale zároveň co nejšetrnější k právům umístěných dětí. V případě nebezpečí napadení mezi dětmi navzájem nebo mezi dětmi a personálem v průběhu noci považuji za takové opatření navýšení počtu nočního personálu, nikoliv zamykání dětí na pokojích. Zamykání naopak zvyšuje riziko při napadení mezi zamčenými dětmi, protože znemožňuje napadenému dítěti z pokoje utéct a zdržuje přístup personálu do pokoje. Nemluvě o situacích, kdy by děti musely být neprodleně evakuovány ze zařízení (například z důvodu požáru). Za nepřijatelné také považuji to, když děti nemají volný přístup na toaletu. Příklad špatné praxe Doporučení zařízením: 3) Usilovat o navýšení počtu nočního personálu dle minimálního standardu stanoveného vyhláškou o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. 4) Upustit od nočního zamykání pokojů, a to v návaznosti na navýšení počtu nočního personálu. Do té doby k nočnímu zamykání pokojů přistupovat pouze v odůvodněných případech na základě individuálního posouzení rizik. 7. Kontakt dítěte s vnějším světem Jednou ze základních složek práva na respektování soukromého a rodinného života je právo dítěte na kontakt s jeho rodinou a blízkými. [99] Veškeré zásahy do tohoto práva musí být v mezích zákona, přičemž tyto meze se liší v závislosti na tom, zda se jedná o dítě s nařízenou ústavní výchovou, nebo uloženou ochrannou výchovou. Zde se zabývám realizací tohoto práva u dětí s uloženou ochrannou výchovou. Při systematických návštěvách jsme věnovali pozornost udržování kontaktu dítěte s rodinou a blízkými prostřednictvím mobilního telefonu, internetu a návštěv, jakož i možnosti dětí trávit čas mimo zařízení prostřednictvím samostatných vycházek nebo pobytů mimo zařízení. 7.1 Přístup k mobilnímu telefonu Dítě s nařízenou ústavní výchovou i uloženou ochrannou výchovou má právo vlastnit (a tudíž si do zařízení přinést) mobilní telefon, pokud je k jeho používání dostatečně vyspělé. [100] Také má právo na udržování kontaktu s osobami odpovědnými za výchovu a dalšími blízkými osobami. [101] Právní úprava mezi těmito dětmi nijak nerozlišuje. Ačkoliv zákon výslovně hovoří jen o telefonických hovorech a korespondenci, je třeba pod takový způsob kontaktu podřadit i komunikaci prostřednictvím sociálních sítí, mobilních či webových aplikací nebo SMS zpráv. Má předchůdkyně již dříve kritizovala, když děti musely odevzdávat své mobilní telefony personálu zařízení, neboť by měly mít neomezený přístup ke všem svým osobním věcem, tedy včetně vlastního mobilního telefonu. To platí s výjimkou, že v individuálním případě mobilní telefon ohrožuje výchovu, zdraví a bezpečnost dítěte. Tehdy je ředitel zařízení oprávněn mobilní telefon dočasně převzít do úschovy a dítě je povinno takový předmět řediteli do úschovy vydat. [102] Tyto výjimky nesmí být plošné u všech dětí a je třeba je pečlivě odůvodnit ve spisové dokumentaci dítěte. [103] Odebrání telefonu zasahuje do vlastnického práva dítěte, případně do práva udržovat kontakt se svou rodinou. Dítě sice obvykle může využít tzv. ústavního telefonu, v konkrétních případech to však nemusí postačovat (několikaminutový telefonát pro dítě nemusí být dostatečný ve srovnání s častým chatováním apod.) Nad rámec výjimečného odebrání telefonu jako ohrožujícího předmětu je ředitel zařízení oprávněn pouze zakázat aktivní používání telefonu, které však nespočívá v jeho odebrání. Na základě transparentních a jednoznačně stanovených pravidel omezí používání mobilních telefonů například v době školního vyučování, přípravy na vyučování, stravování, komunitních a terapeutických činností či v době nočního klidu. Taková pravidla by měla být součástí vnitřního řádu. [104] Teprve až u dětí, které nemají dostatečnou seberegulaci, je možné stanovit hranice, aby nedošlo nezodpovědným přístupem dítěte k ohrožení jeho vývoje či zdraví. Například se může jednat o dítě, které v důsledku používání telefonu nebude v noci spát, a proto bude unavené ve škole. Domnívám se však, že není možné dětem, u nichž personál zjistí problém při používání mobilního telefonu, přístroj automaticky uschovávat. V prvé řadě je nutné s dítětem pedagogicky pracovat - je možné v uvážlivé míře nechat dítě pocítit důsledky jeho jednání a přenést na něj zodpovědnost. Nepomůže-li to a používání telefonu dítě nadále reálně ohrožuje, je třeba mu zajistit odbornou psychologickou, terapeutickou či psychiatrickou pomoc. Samozřejmě u dětí, jež jsou v péči pedopsychiatra, který identifikuje důvod pro omezení telefonu (např. kvůli závislosti), je nezbytné dodržovat léčebný režim. V takovém případě je dítě povinno plnit pokyny a příkazy zaměstnanců zařízení. Pokud by dítě s psychickými problémy (závislostním jednáním), které je v péči odborníka, neustále porušovalo léčebný režim, mohou nastat podmínky pro povinnou úschovu jeho mobilního telefonu. V průběhu systematických návštěv bylo možné setkat se i s případy, kdy děti na mobilním telefonu domlouvaly jednání, jež se jevilo jako protiprávní (vnesení návykových látek do zařízení či trestnou činnost včetně násilné atd.). Tyto situace samozřejmě vnímám jako velmi závažné. Při úschově mobilu konkrétního dítěte je potom především otázkou, do jaké míry má personál za prokázané, že dítě "něco chystá". Nahlédnutí do elektronické komunikace dítěte (do jeho mobilního telefonu) je nejsnazší a nejefektivnější cesta. Bez souhlasu dítěte však není zákonná. Zákon o ústavní a ochranné výchově umožňuje zásah do soukromí dítěte pouze v několika případech. Zaprvé, v případě kontroly listovních zásilek (možnost ředitele být u jejich otevření, nikoliv však právo je číst), a to u všech dětí. Zadruhé, v případě, že soud svým rozhodnutím upravil styk dítěte s určitou osobou (např. stanovil asistenci pracovníka zařízení u kontaktu). Zatřetí, v případě, kdy je odůvodněné, aby návštěva proběhla v přítomnosti pracovníka zařízení (zraková a sluchová kontrola), ovšem pouze u dětí s ochrannou výchovou. Pedagogové tedy mají kvůli právní úpravě výrazně omezené možnosti dohlížet nad případnou nežádoucí činností dětí. Mnohdy jim tak nezbývá než spoléhat na svůj vztah s dětmi a svoji autoritu, že jim děti budou mobilní telefon (a svoji komunikaci v něm) ukazovat dobrovolně. Jsou mi známy také případy, kdy děti na internetu sdílely erotický obsah. Přesáhne-li chování dítěte hranici, kdy by ho situace již ohrožovala, je možné konkrétnímu dítěti znemožnit přístup k internetu, případně mu telefon uschovat, avšak až po marném vyčerpání pedagogických pokusů o usměrnění dítěte. Samozřejmostí je, že dítě by mělo být předem poučeno o bezpečném chování na internetu. Dle zjištění z návštěv docházelo přes mobilní telefon i k tzv. kyberšikaně mezi dětmi. Téma šikany je velmi palčivé a mnohdy obtížně řešitelné v praxi. Současně není možné všechny děti, tedy i potenciální oběti, v důsledku obav "trestat" preventivní úschovou mobilních telefonů. Cestou, jak s šikanou pracovat, je zaměřit se na preventivní práci s ní. V případě, že se v zařízení šikana objeví, je opět možné na základě individuálních důvodů mobil ohrožující výchovu, zdraví a bezpečnost dítěte vzít do úschovy. Důvodem pro odebírání telefonů není ani bezpečnostní riziko spojené např. s možností požáru v důsledku poruchy telefonu či nabíječky. Některým těmto argumentům a obavám do jisté míry rozumím, i přesto platí základní pravidlo. Děti by měly mít možnost mít u sebe svůj mobilní telefon a používat ho, a to v zásadě bez nutnosti zajišťovat revizi přístrojů. Bezpečnost (především nabíječek, o které půjde zejména) lze vyřešit tak, že zařízení pořídí několik erárních nabíječek mobilních telefonů. Ty lze půjčovat dětem, kterým ředitel uschová jejich nabíječku, která skutečně představuje bezpečnostní riziko. Riziko případných krádeží mobilních telefonů mezi dětmi lze vyřešit vedením dětí k tomu, aby si mobilní telefony ukládaly do uzamykatelných skříněk, které by každé dítě mělo mít na svém pokoji k dispozici. Pravidla pro používání telefonu u dětí s uloženou ochrannou výchovou se v jednotlivých zařízeních lišila. Někde mohly mít děti u sebe mobilní telefon neustále, jinde jim byly odebírány na noc (např. z důvodu možnosti nabíjet si telefon pouze v noci na vychovatelně), případně je mohly mít u sebe pouze v době osobního volna. Obecně je užívání mobilních telefonů u dětí s uloženou ochrannou výchovou méně omezováno. Děti s uloženou ochrannou výchovou mají přísnější pravidla pro samostatné vycházky, návštěvy a dovolenky. Proto je namístě, aby pravidla pro používání a držení mobilních telefonů byla co nejvíce benevolentní, neboť mobilní telefony mohou kompenzovat omezení v jiných oblastech. Příklad dobré praxe Příklad špatné praxe Doporučení zařízením: 5) Mobilní telefon odebírat pouze v individuálních případech, kdy jeho používání ohrožuje výchovu, zdraví a bezpečnost dítěte. 7.2 Samostatné vycházky Jednou z příležitostí, kdy může dítě být fyzicky v kontaktu s rodinou a osobami blízkými, jsou samostatné vycházky. Na rozdíl od dětí s nařízenou ústavní výchovou, které mají na samostatné vycházky právo, jsou v případě dětí s uloženou ochrannou výchovou samostatné vycházky pojímány jako možná odměna za dobré výsledky při plnění povinností. Samostatnou vycházku může ředitel zařízení povolit uložením kladného opatření ve výchově, když nebude ohrožen účel výkonu ochranné výchovy. Samostatná vycházka mimo zařízení může trvat nejvýše 12 hodin. [105] V některých zařízeních měly děti s uloženou ochrannou výchovou režim samostatných vycházek v podstatě obdobný jako děti s nařízenou ústavní výchovou v tomtéž zařízení. Ve většině navštívených zařízení pak byly vycházky dětí s uloženou ochrannou výchovou provázané s hodnotícím systémem. Vzhledem k tomu, že dítě s uloženou ochrannou výchovou nemá ze zákona právo na vycházku, není provázání realizace vycházky s hodnotícím systémem problematické. Nelze také paušálně říci, jak často by měly děti chodit na samostatné vycházky, neboť vždy záleží na projevech jejich chování. Ideálně by však hodnotící systém měl odrážet připravenost dítěte samostatnou vycházku bez problému zvládnout. Zjištění týkající se samostatných vycházek u dětí s uloženou ochrannou výchovou nepovažuji vzhledem k uvedenému za problematická. Tématem samostatných vycházek se zabývám spíše v souvislosti s péčí o děti s EPCHO, kde vyvstávají problémy spojené s cílovou skupinou zařízení EPCHO, kterou netvoří výhradně děti s uloženou ochrannou výchovou (viz kapitolu 2). 7.3 Návštěvy Děti s nařízenou ústavní výchovou mohou přijímat v zařízení s vědomím pedagogického pracovníka i návštěvy jiných osob než osob odpovědných za výchovu a dalších blízkých osob. [106] V případě dětí s uloženou ochrannou výchovou mohou na návštěvu bez dalšího osoby odpovědné za výchovu, osoby blízké a oprávnění zaměstnanci OSPOD. Přijetí návštěvy jiných osob je možné za splnění několika podmínek. Jednou z nich jsou dobré výsledky dítěte při plnění povinností, druhou to, že uskutečnění návštěvy není v rozporu s účelem výkonu ochranné výchovy. Pokud jsou tyto podmínky splněny, ředitel zařízení může dítěti kladným opatřením ve výchově návštěvu těchto osob povolit. V odůvodněném případě je dokonce možné tyto návštěvy uskutečnit se zrakovou, případně i sluchovou kontrolou ze strany zaměstnance zařízení. [107] Z našich zjištění vyplývá, že návštěv v zařízení je v porovnání s jinými způsoby kontaktu dítěte s vnějším světem využíváno spíše méně často. Zařízení se i v případě dětí s uloženou ochrannou výchovou stavěla k návštěvám obvykle pozitivně, zřejmě i vzhledem k jejich nízké četnosti. Příklad dobré praxe 7.4 Pobyt dítěte mimo zařízení Děti umístěné v zařízeních realizují své právo udržovat kontakt se svými blízkými také prostřednictvím vícedenních pobytů mimo zařízení, v praxi označovaných jako dovolenky. Ze zákona lze dovodit, že uvedené se týká jak dětí s nařízenou ústavní výchovou, tak dětí s uloženou ochrannou výchovou. [108] Jediným rozdílem je, že u dětí s nařízenou ústavní výchovou mohou dovolenky trvat v rozsahu 30 kalendářních dnů, přičemž tato doba může být prodloužena na základě písemného souhlasu OSPOD. U dětí s uloženou ochrannou výchovou prodloužení dovolenky možné není, pakliže se jedná o první pobyt u dané osoby. [109] Nemohu se zde ubránit srovnání s problematikou samostatných vycházek, kdy zákon jasně stanoví, že dítěti s uloženou ochrannou výchovou může být povolena samostatná vycházka pouze prostřednictvím kladného opatření ve výchově (tedy prakticky za odměnu). [110] Důvod této úpravy je zřejmý - pokud by dítě s uloženou ochrannou výchovou automaticky mohlo chodit na samostatné vycházky, existovalo by reálné riziko, že tím bude ohrožen účel výkonu ochranné výchovy, kterým je jak ochrana společnosti, tak ochrana samotného dítěte. Stejně tak v případě návštěv zákon stanoví, že návštěva jiných osob než osob odpovědných za výchovu a osob blízkých je u dětí s uloženou ochrannou výchovou možná pouze prostřednictvím kladného opatření ve výchově. [111] I v tomto případě je důvodem omezení návštěv zamezit ohrožení účelu výkonu ochranné výchovy. Jestliže může účel ochranné výchovy ohrozit samostatná vycházka, tím spíše jej může ohrozit vícedenní dovolenka, nehledě na to, že právě vliv původního prostředí nebo osoby, s nimiž se dítě během dovolenky stýká, mohl vést až k uložení ochranné výchovy. Ředitel zařízení by měl ohrožení účelu výkonu ochranné výchovy brát na vědomí při rozhodování o zamítnutí žádosti o dovolenku. Některá z navštívených zařízení umožňovala dětem s uloženou ochrannou výchovou jezdit na dovolenky zpravidla každý víkend, případně jednou za 14 dnů. Podotýkám však, že některá z nich nebyla s touto praxí zcela ztotožněná, neboť se obávala, že děti během dovolenek budou pokračovat v protiprávní činnosti, jež soudy vedla k uložení ochranné výchovy. Současně se zařízení domnívala, že z hlediska zákona nemají jinou možnost. To však není pravda, neboť mezi oprávnění ředitele patří i zamítnutí dovolenky (přestože OSPOD ji povolí). Jiná zařízení pouštěla děti na dovolenky až v okamžiku, kdy jejich chování nenaznačovalo, že by během dovolenky pokračovaly v protiprávním jednání. Takovou praxi nekritizuji, neboť je zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žádosti o dovolenku v těchto případech bylo zamezit ohrožení účelu výkonu ochranné výchovy. Dodávám, že v takovém případě je vhodné nabídnout rodině jinou formu kontaktu s dítětem, a to návštěvu v zařízení, případně víkendový pobyt rodičů a blízkých v zařízení, pokud to umožňují jeho prostorové podmínky. Současný stav, kdy zařízení nemají jistotu v tom, zda při rozhodování o povolení dovolenky mohou zohledňovat i případné ohrožení účelu výkonu ochranné výchovy, považuji za nežádoucí. Je na MŠMT jakožto metodickém garantovi, aby zařízením tuto jistotu poskytlo. Přesto konstatuji, že ohrožení účelu výkonu ochranné výchovy je jedním z důvodů pro zamítnutí dovolenky. Není proto třeba zavádět pravidla, podle kterých je možné pustit dítě na dovolenku např. jen jednou za 14 dnů. Pokud je zřejmé, že dítě na dovolence funguje bez problémů, mělo by mít možnost jezdit na dovolenky každý týden. Doporučení zařízením: 6) Umožňovat dětem s uloženou ochrannou výchovou jezdit na dovolenky za předpokladu, že tím nebude narušen účel výkonu ochranné výchovy. 8. Prostředí v zařízeních 8.1 Stavebně-technické prostředky k zabránění útěku a kamerový systém Podle zákona o ústavní a ochranné výchově jsou v zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou, používány speciální stavebně-technické prostředky k zabránění útěku těchto dětí. [112] Na základě rozhodnutí ředitele zařízení je dále možné v těchto zařízeních za účelem zajištění bezpečnosti dětí, zaměstnaných osob a svěřeného majetku využívat audiovizuální systémy. [113] Ty je možné využívat pro kontrolu budovy či více budov na jednom ohraničeném pozemku, pro kontrolu vnitřních prostor zařízení, kam nemají děti přístup, a pro kontrolu chodeb, místností určených pro zaměstnance zařízení a oddělené místnosti. [114] Navštívená zařízení využívala stavebně-technické prostředky k zabránění útěku dětí ve velké míře. Některá měla vyčleněnu jednu výchovnou skupinu výhradně pro děti s uloženou ochrannou výchovou, zatímco jiná zařízení umísťovala děti do smíšených skupin, takže opatření dopadala i na děti s ústavní výchovou. Ačkoliv je užití mříží u dětí s uloženou ochrannou výchovou přípustné, doporučuji zařízením vždy zvážit, zda není vhodnější přistoupit k užití jiných bezpečnostních prvků (např. nerozbitných skel či pojistek na okno, které zabrání rozbití či úplnému otevření okna). Mříže totiž přirozeně evokují detenční zařízení. To může znesnadňovat dítěti, aby vnitřně přijalo pobyt v zařízení, nebo umocňovat jeho touhu po útěku, což může komplikovat pedagogickou a terapeutickou práci. [115] Ohledně kamerových systémů upozorňuji, že i v případě, kdy jejich užití zákon dovoluje, musí ředitel všechny děti a zaměstnance zařízení předem informovat o tom, kde jsou umístěny a jak fungují, tedy co snímají, zda nahrávají i zvuk, zda je z nich pořizován záznam, kdo má k záznamu přístup atd. [116] Uvedené se týká i kamer, které nejsou funkční. I přítomnost nefunkčních kamer může totiž v dětech vzbuzovat pocit, že jsou nepřetržitě sledovány, a ovlivňovat tak jejich chování. Považuji za vhodné zopakovat, že neexistuje zákonné zmocnění pro umístění mříží a kamerových systémů v prostorech, kde se nacházejí děti s nařízenou ústavní výchovou. Na to ostatně upozorňujeme již více než 10 let. [117] Jejich umístění v takových prostorech proto stejně jako mí předchůdci hodnotím jako nepřípustný zásah do práva dětí na soukromí. [118] Znovu tedy zdůrazňuji, že uvedené pravidlo se týká i smíšených zařízení a skupin, neboť na děti s nařízenou ústavní výchovou nesmí dopadat přísnější režim ochranné výchovy. Pokud jsou tedy na jedné skupině děti s uloženou ochrannou výchovou a nařízenou ústavní výchovou společně, je nutné, aby se stavebně-technické podmínky řídily úpravou mírnější, tedy úpravou pro děti s nařízenou ústavní výchovou. Příklad dobré praxe Příklady špatné praxe Obrázek 8 - mříž na okně ve výchovné skupině, kde se vyskytují děti s nařízenou ústavní výchovou Obrázek 9 - mříž na okně ve výchovné skupině, kde se vyskytují děti s nařízenou ústavní výchovou Doporučení zařízením: 7) Nevyužívat kamerový systém a stavebně-technické prostředky k zabránění útěku (mříže, katry) v prostorech, kde jsou děti s nařízenou ústavní výchovou. 8) V případě existence kamerového systému v zařízení informovat děti a personál o přítomnosti kamer, způsobu jejich využití a zpracování záznamů. 9) Nefunkční kamery zaslepit či odinstalovat, aby bylo zřejmé, že nejsou využívány. 8.2 Oddělená místnost V zájmu zklidnění agresivního dítěte a stabilizace jeho psychického stavu lze dítě starší dvanácti let v diagnostickém ústavu, dětském domově se školou nebo výchovném ústavu individuálně umístit do oddělené místnosti. Účelem je zajistit ochranu zdraví a bezpečnosti dítěte samotného, ostatních dětí či pracovníků zařízení. Je tak možné učinit nejdéle na 48 hodin v průběhu 1 měsíce, a to maximálně na 6 hodin nepřetržitě. [119] Ustanovení § 22 odst. 3 zákona o ústavní a ochranné výchově říká, že po dobu pobytu dítěte v oddělené místnosti je mu poskytována péče odborného psychologického nebo terapeutického pracovníka, a to v rozsahu nejméně 6 hodin denně. Příkaz k umístění dítěte do oddělené místnosti vydává ředitel zařízení a zakládá jej do spisu dítěte. Zákon vyžaduje, aby dítěti bylo bezodkladně po umístění do oddělené místnosti zajištěno lékařské vyšetření. V rámci tohoto vyšetření se zjišťují příčiny agresivity a na jeho základě registrující lékař určí potřebu a četnost lékařských kontrol, popřípadě též potřebu psychologického vyšetření. [120] O průběhu pobytu dítěte v oddělené místnosti je vedena dokumentace, v níž se zejména evidují poznatky o projevech dítěte významných z hlediska zdravotního, psychologického a speciálně pedagogického, záznamy o poskytované péči odborného pracovníka a o činnostech a zjištěních pracovníků pověřených sledováním stavu dítěte, záznamy o provedených vyšetřeních a záznamy o zpětném zapojení dítěte do kolektivu. [121] Zákon také ukládá speciální stavebně-technické prvky oddělené místnosti, [122] mezi které neřadí mříže ani katry. Tento typ stavebně-technických prostředků k zabránění útěku lze využívat jen u dětí s uloženou ochrannou výchovou. [123] Blíže se tomuto věnuji výše (viz kapitolu 8.1). Z praxe zjištěné v navštívených zařízeních usuzuji, že oddělené místnosti mnohdy nefungují tak, jak to zákon předpokládá. Uvědomuji si však, že zákonné požadavky na umístění dítěte do oddělené místnosti jsou velmi přísné a zařízení je nedodržují zejména proto, že jejich naplnění není v jejich personálních ani provozních možnostech. Příklady špatné praxe Pokud tedy nebylo v možnostech zařízení dodržet zákonem stanovené požadavky pojící se s umístěním dítěte do oddělené místnosti, zpravidla jsme jim doporučovali, aby tuto místnost používala pouze za účelem zdravotní izolace v případech somatického onemocnění, a nikoliv za účelem zklidnění agresivního dítěte. Dodávám však, že na práci s agresí dětí, potažmo na bezpečnost všech osob, které v zařízení jsou, nelze rezignovat. Současně si uvědomuji, že zařízením obecně k práci s agresí dětí schází další vhodné nástroje, čímž se podrobněji zabývá příslušná kapitola této zprávy (viz kapitolu 3). Považuji za vhodné také zopakovat, že pracovníci zařízení by měli mít možnost v zájmu ochrany zdraví a života dítěte a ostatních osob využívat i jiných nástrojů než oddělené místnosti, např. bezpečně provádět fyzické intervence, čímž by se umístění do oddělené místnosti mnohdy mohlo i předejít. Doporučení zařízením: 10) Nevyužívat oddělenou místnost, nemůže-li zařízení plnit zákonem dané požadavky na umístění dítěte do této místnosti. 9. Péče o personál Podobně jako je tomu v oblasti sociálních služeb, [124] i v oblasti ústavní výchovy by měli mít pracovníci, kteří pracují s klienty-dětmi, možnost pravidelné reflexe své práce. [125] Bez zpětné vazby nelze hodnotit výsledky své práce, plánovat další postupy ani se vyvarovat chyb, kterých se pracovník při výkonu své profese dopustil. Hrozí pak, že pracovník bude neustále opakovat postupy, které on sám vnímá jako dobré, ale které nepřinášejí dlouhodobé očekávané úspěchy. Opakované setkávání s neúspěchem zase může vést k syndromu vyhoření, frustraci a apatii, případně ke vzteku, který může pracovník obracet proti dětem, jejich rodičům, případně proti kolegům. [126] Aby se vedení zařízení popsaných rizik vyvarovalo, mělo by definovat čas a místo ke sdílení. Ať už se jedná o supervizi, intervizi, kazuistické semináře či balintovské skupiny, [127] to vše může pracovníkům pomoci reflektovat své vlastní jednání při výkonu profese, a minimalizovat tak riziko vyhoření či profesního selhání.118 Setkání personálu by měla být nastavena s jasnou frekvencí opakování a měla by se zaměřovat na potřeby pedagogického a odborného personálu. Kromě prevence již zmíněného syndromu vyhoření mohou taková setkání usnadnit jednotnost výchovného působení u jednotlivých zaměstnanců, resp. sjednotit jejich přístup k řešení běžného provozu i mimořádných událostí. Sjednocení přístupu lze přitom vnímat jako zásadní intervenční nástroj promítající se do etického přístupu k umístěným dětem. Jednotnost v přístupu totiž nenabízí prostor pro neočekávané změny, které mnohdy mohou být důvodem pro zhoršení chování umístěných dětí. V neposlední řadě mohou pravidelná podpůrná setkání pracovního týmu napomoci zajistit soudružnost týmu, aniž by případné názorové odlišnosti vyvolávaly konflikty. Polovina navštívených zařízení zajišťovala svým pracovníkům supervize. Někteří pracovníci však o ně nejevili zájem a nepovažovali je za užitečné. S ohledem na to, že dobrovolnost je jedním ze základních supervizních pravidel, snaha některých ředitelů o podporu pracovníků tímto skončila. Některá zařízení se k podpoře svých pracovníků například právě formou supervize stavěla spíše rezervovaně s tím, že ji nepovažují za užitečnou, a odkazovala na sdílení informací prostřednictvím pravidelných porad týmu. V jednom zařízení kromě supervizí probíhaly rovněž intervize vedené odborným personálem, o které si mohl pedagogický personál v případě potřeby kdykoliv požádat. Účast na supervizi či jiných podpůrných setkáních samozřejmě nelze vynucovat. V kontextu navštívených zařízení však potřebu takovéto podpory vzhledem k náročnosti cílové skupiny, častějšímu výskytu mimořádných situací, a tím i vysoké psychické zátěži, které jsou zaměstnanci vystaveni, vnímám o to intenzivněji. A ačkoliv nepochybuji o tom, že zaměstnanci zařízení si jsou vědomi důležitosti své profese, k níž přistupují mnohdy s velkým osobním nasazením, domnívám se, že bez náhledu zvenčí nemusejí být schopni vykonávat ji bez rizika negativních prvků v jejich působení na děti. Jsem proto přesvědčen, že i přes počáteční nedůvěru, či dokonce odpor k podpůrným nástrojům, lze s tímto tématem pracovat. Je však úlohou vedení zařízení, aby svým pracovníkům dané nástroje dostatečně představilo, poučilo je o jejich přínosech a dalo najevo, že si jejich využívání přeje. Doporučení zařízením: 11) Zajistit personálu prostor pro sdílení a zisk zpětné vazby s cílem minimalizovat riziko syndromu vyhoření či nežádoucího jednání vůči dětem, a podpořit sjednocení přístupu jednotlivých pracovníků k nim. [1] Podle § 21a odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv. [2] Podle § 1 odst. 3 a 4 zákona o veřejném ochránci práv. [3] Podle § 1 odst. 4 písm. c) zákona o veřejném ochránci práv. [4] V těchto případech byly návštěvy ohlášeny telefonicky den předem řediteli zařízení. Zaměstnanci Kanceláře při návštěvě postupovali vždy obezřetně a s respektem k situaci v zařízení. S ohledem na zachování co nejvyšší míry prevence rozšíření nákazy dodržovali stanovená bezpečnostní opatření. [5] Podle § 21a odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv. [6] Vedle toho probíhaly také série návštěv zaměřené na zařízení pro výkon ústavní výchovy, zařízení pro děti se závislostními problémy a dětské domovy. [7] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní výchovy, z roku 2022, sp. zn. 33/21/NZ, eso.ochrance.cz. [8] Zpráva z návštěvy DDŠ Bystřice pod Hostýnem je zveřejněna zde https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/10186. [9] Zpráva z návštěvy VÚ a DDŠ Boletice nad Labem je zveřejněna zde https://eso.ochrance.cz/ Nalezene/Edit/10344. [10] Zpráva z návštěvy VÚ Jindřichův Hradec je zveřejněna zde https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/10544. [11] Zpráva z návštěvy VÚ Nový Jičín je zveřejněna zde https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/9936. [12] Zpráva z návštěvy VÚ Ostrava-Hrabůvka, oddělení EPCHO Frýdek-Místek, je zveřejněna zde https://​eso.​ochrance.cz/Nalezene/Edit/12702. [13] Zpráva z návštěvy VÚ Ostrava-Hrabůvka, oddělení EPCHO Janová, je zveřejněna zde https://eso. ochrance.cz/Nalezene/Edit/10184. [14] Zpráva z návštěvy VÚ Pšov je zveřejněna zde https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/10074. [15] Zpráva z návštěvy VÚ Višňové je zveřejněna zde https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/11614. [16] Ustanovení § 971 odst. 1 věty první občanského zákoníku. [17] Doporučení veřejného ochránce práv ve věci deinstitucionalizace péče o malé děti [online]. [cit. 22. 9. 2023]. Dostupné z https://www.ochrance.cz/projekty/posileni-aktivit/6_Doporuceni-ochrance-ve-veci-deinstitucionalizace-pece-o-male-deti.pdf. [18] Ustanovení § 22 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. [19] Ustanovení § 93 odst. 1 písm. f) zákona o soudnictví ve věcech mládeže. [20] Ustanovení § 93 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. [21] Ustanovení § 93 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. [22] Ustanovení § 22 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. [23] Ustanovení § 22 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. [24] Ustanovení § 13 zákona o ústavní a ochranné výchově. [25] Ustanovení § 14 zákona o ústavní a ochranné výchově. [26] Ustanovení § 14 odst. 2 zákona o ústavní a ochranné výchově. [27] Ustanovení § 14 odst. 4 zákona o ústavní a ochranné výchově. [28] Ustanovení § 13 odst. 2 zákona o ústavní výchově. [29] Podle § 20 odst. 2 zákona o ústavní a ochranné výchově má dítě s uloženou ochrannou výchovou všechna práva a povinnosti, jaké má dítě s nařízenou ústavní výchovou, s výjimkou práva přijímat v zařízení návštěvy jiných osob než osob odpovědných za výchovu a dalších blízkých osob, a práva na samostatné vycházky. [30] Článek 4 Listiny základních práv a svobod. [31] Je to právo dětí podle článků 2, 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. Viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. února 2021, X a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, § 197. Cituji: "Vedení dětského domova mělo povinnost zajistit dětem v jeho péči bezpečí, zdraví a prospívání (...)." [32] Tamtéž, § 179-180. Cituji: "Pozitivní povinnost podle článku 3 Úmluvy vyžaduje zejména vytvoření legislativního a regulačního rámce, který bude jednotlivce adekvátně chránit před porušením jejich fyzické a psychické integrity... Pozitivní povinnost ochrany nabývá zvláštní důležitosti v kontextu veřejné služby s povinností chránit zdraví a blaho dětí, zejména pokud jsou tyto děti obzvláště zranitelné a jsou pod výlučnou kontrolou orgánů... To může za určitých okolností vyžadovat přijetí zvláštních opatření a záruk." Dále srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. ledna 2014, O'Keeffe proti Irsku, č. 35810/09. [33] Specifické výchovné a vzdělávací potřeby jsou zmíněny v § 2 odst. 10 zákona o ústavní a ochranné výchově. Zákon však již nestanoví nástroje potřebné k jejich naplnění. [34] Článek 4 Listiny základních práv a svobod. [35] MŠMT. Databáze ústavní výchovy. [online]. MŠMT: (c) 2018-2019 [cit. 4. 9. 2023]. Dostupné z https:// dbuv.msmt.cz. [36] Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [37] Ustanovení § 14 odst. 3 zákona o ústavní a ochranné výchově. [38] Ustanovení § 10 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [39] Ustanovení § 11 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [40] Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti do ukončení povinné školní docházky. [41] Výchovný ústav Nový Jičín zřídil skupinu pro chlapce s EPCHO až několik měsíců po systematické návštěvě. [42] Ustanovení § 9 odst. 1 písm. b) vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [43] MKN-10. F91 Poruchy chování. ÚZIS ČR. [online]. 2012. Dostupné z http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html. [44] Ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [45] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova, z roku 2007, sp. zn. 50/2006/NZ, eso.ochrance.cz nebo Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, z roku 2011, sp. zn. 53/2010/NZ, eso.ochrance.cz, s. 132 a násl. [46] Ustanovení § 41 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [47] Ustanovení § 12 až 14 zákona o ústavní a ochranné výchově. [48] Ustanovení § 9 odst. 1 písm. b) vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [49] Ustanovení § 9 odst. 2 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [50] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy pro děti se závislostmi, z roku 2024, sp. zn. 35/2021/NZ, eso.ochrance.cz. [51] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní výchovy, z roku 2022, sp. zn. 33/21/NZ, eso.ochrance.cz, s. 20 a násl. nebo Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, z roku 2011, sp. zn. 53/2010/NZ, eso.ochrance.cz , s. 126 a násl. [52] Ustanovení § 20 odst. 1 písm. p) zákona o ústavní a ochranné výchově. [53] Ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) zákona o ústavní a ochranné výchově. [54] Články 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tzv. pozitivní povinnost státu přijmout operativní ochranná opatření. [55] Ustanovení § 2920 a násl. občanského zákoníku. [56] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 17. prosince 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68 [ASPI ID: JUD998CZ], [57] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sp.zn. 25 Cdo 1091/2020, nsoud.cz. [58] Ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [59] Ustanovení § 5 odst. 6 zákona o ústavní a ochranné výchově. [60] Ustanovení § 5 odst. 7 a 9 zákona o ústavní a ochranné výchově. [61] Ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [62] Ustanovení § 34 odst. 1 písm. b) a c) zákona o ústavní a ochranné výchově. [63] Ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [64] Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. [65] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. [66] Ustanovení § 89 zákona o sociálních službách. [67] Ustanovení § 39 a násl. zákona o zdravotních službách. [68] Ustanovení § 22 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [69] Ustanovení § 29 trestního zákoníku, případně § 2905 občanského zákoníku. [70] Obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 8 (2006) Právo dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu, CRC/C/GC/8, bod 15. Český překlad dostupný z https://vlada.gov.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/Preklady-dokumentu-OSN.pdf, od str. 46 [cit. 14. 5. 2024]. [71] Ustanovení § 2900 občanského zákoníku. [72] Ustanovení § 2901 občanského zákoníku. [73] Zakročovací povinnost znamená, že pokud to vyžadují okolností případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. [74] Ustanovení § 28 a 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [75] Agresi dětí se věnuje příloha č. 1 Metodického pokynu MŠMT k postupům při práci s dětmi vyžadujícími výchovně léčebnou péči v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy a v zařízeních pro preventivně výchovnou péči (č. j. MSMT-33005/2019-1). Ta poskytuje velmi kvalitní a erudovaný teoretický základ, který ale není dále rozveden do příkladů praktického použití. Důvody jsou logické - metodika by se tím dostala mimo rámec zákona o ústavní a ochranné výchově. [76] Standard kvality č. 5.3. [77] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní výchovy, z roku 2022, sp. zn. 33/21/NZ, eso.ochrance.cz, s. 26. [78] Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [79] Ustanovení § 15 odst. 1) zákona o ústavní a ochranné výchově. [80] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, z roku 2011, sp. zn. 53/2010/NZ, eso.ochrance.cz, s. 107, nebo Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova, z roku 2007, sp. zn. 50/2006/NZ, eso.ochrance.cz, s. 8. [81] Standard kvality č. 3.2. [82] Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [83] Ustanovení § 11 odst. 4 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [84] Ustanovení § 11 odst. 6 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [85] Zákon o ústavní a ochranné výchově dle § 4 odst. 6 umožňuje v odůvodněných případech snížit kapacitu skupiny. Tuto výjimku zařízení uděluje zřizovatel. [86] Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky o podmínkách výkonu ústavní a ochranné výchovy. [87] Standard kvality č. 3.2. [88] Standard kvality č. 2.34. [89] Ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky o podmínkách ústavní a ochranné výchovy. [90] Tamtéž [91] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní výchovy, z roku 2022, sp. zn. 33/2021/NZ, eso.ochrance.cz, s. 20 a násl. nebo Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, z roku 2011, sp. zn. 53/2010/NZ, eso.ochrance.cz, s. 126 a násl. [92] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy pro děti se závislostmi, z roku 2024, sp. zn. 35/2021/NZ, eso.ochrance.cz. [93] V souhrnné zprávě veřejného ochránce práv z návštěv školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy pro děti se závislostmi formuluji pro MŠMT a Ministerstvo zdravotnictví následující opatření: Umožnit školským zařízením poskytovat zdravotní služby a vytvořit systém kontroly jejich kvality. [94] Články 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tzv. pozitivní povinnost státu přijmout operativní ochranná opatření. [95] Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. února 2018, V. C. proti Itálii, č. 54227/14, § 89-90; ze dne 2. února 2021, X a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, § 197; nebo ze dne 24. července 2012, Đorđević proti Chorvatsku, č. 41526/10, § 138-139. [96] Ustanovení § 21 odst. 2 písm. d) zákona o ústavní a ochranné výchově. [97] Ustanovení § 23 odst. 1 písm. g) zákona o ústavní a ochranné výchově. [98] Ustanovení § 1 odst. 2 zákona o ústavní a ochranné výchově. [99] Článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 37 písm. c) Úmluvy o právech dítěte. [100] Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 31 a § 1012 občanského zákoníku. Rovněž srov. standard kvality č. 2.8. [101] Ustanovení § 20 odst. 1) písm. n) zákona o ústavní a ochranné výchově. [102] Ustanovení § 20 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 23 odst. 1 písm. g) zákona o ústavní a ochranné výchově. [103] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní výchovy, z roku 2022, sp. zn. 33/21/NZ, eso.ochrance.cz., s. 51. [104] Článek III metodického pokynu MŠMT k úpravě vnitřního řádu školského zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy (č. j. MSMT26924/2018-1). [105] Ustanovení § 21 odst. 4 písm. a) zákona o ústavní a ochranné výchově. [106] Ustanovení § 20 odst. 1 písm. o) zákona o ústavní a ochranné výchově. [107] Ustanovení § 21 odst. 4 písm. b) zákona o ústavní a ochranné výchově. [108] Ustanovení § 20 odst. 3 ve spojení s § 20 odst. 1 písm. n) zákona o ústavní a ochranné výchově a s § 30 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. [109] Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. [110] Ustanovení § 21 odst. 4 písm. a) zákona o ústavní a ochranné výchově. [111] Ustanovení § 21 odst. 4 písm. b) zákona o ústavní a ochranné výchově. [112] Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [113] Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [114] Ustanovení § 15 odst. 2 zákona o ústavní a ochranné výchově. [115] Zpráva z návštěv zařízení 2022 Školská zařízení pro výkon ústavní výchovy, sp. zn. 33/21/NZ, eso.ochrance.cz, str. 61. [116] Ustanovení § 15 odst. 4 zákona o ústavní a ochranné výchově. [117] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, z roku 2011, sp. zn. 53/2010/NZ, eso.ochrance.cz, s. 107, nebo Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova 2007, sp. zn. 50/2006/NZ, eso.ochrance.cz, s. 8. [118] Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv z návštěv zařízení pro výkon ústavní výchovy, z roku 2022, sp. zn. 33/21/NZ, eso.ochrance.cz, str. 61. [119] Ustanovení § 22 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [120] Ustanovení § 22 odst. 2 zákona o ústavní a ochranné výchově. [121] Ustanovení § 22 odst. 4 zákona o ústavní a ochranné výchově. [122] Ustanovení § 22 odst. 5 zákona o ústavní a ochranné výchově. [123] Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ústavní a ochranné výchově. [124] Bod 10 písm. e) přílohy č. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. [125] Standardy kvality č. 3.6 a 3.7. [126] ŽUFNÍČEK, J. Existuje primární prevence rizikového chování v "ústavní péči"? In: Vybraná témata vychovatelské praxe [online]. Národní ústav pro vzdělávání, 2012 [cit. 8. 2. 2024]. Dostupné z http://www.​nuv.cz/uploads/ pracoviste_pro_certifkace/Vybrana_temata_ vychovatelske_praxe_sbornik.pdf, s. 13 a násl. [127] Od kazuistického semináře se liší tím, že předmětem není situace či problém dítěte, ale spíše vzájemný vztah mezi dítětem a pracovníkem, motivace pracovníka a její emoční složka včetně různých psychoanalyticky pojmenovaných procesů, jako například mechanismy přenosu, protipřenosu či projekce, které mohou mít vliv na volbu dalšího postupu.