Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 6. května 2011 Sp. zn.: 5364/2010/VOP/PJ Zpráva o šetření ve věci týkající se vyžadování tzv. lustračního osvědčení od uchazečů o výkon znalecké funkce u Krajského soudu v Brně A - Obsah podnětu Ing. Bc. J. Š. (dále také "stěžovatel") se na mě obrátil se žádostí o pomoc ve věci týkající se jeho žádosti o jmenování soudním znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování nemovitostí, podané k rukám JUDr. Jaromíra Pořízka, předsedy Krajského soudu v Brně. Stěžovatel by rád vykonával činnost znalce v oboru, který ho baví a soustavně se v něm vzdělává. Důvodem, proč se na mě obrátil, byla výzva předsedy soudu k doložení lustračního osvědčení. Domnívá se, že požadavek k předložení tzv. lustrační osvědčení pro jmenování soudním znalcem nemá oporu v zákoně. Myslí si, že ani instituce jako je krajský soud si nemůže upravovat podmínky ověřování osobních vlastností a vyžadovat nad rámec zákona lustrační osvědčení. Na základě podnětu stěžovatele jsem se rozhodl v dané věci zahájit šetření ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. B - Vyjádření předsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka Dne 8. ledna 2011 jsem obdržel přípis předsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka (dále také "předseda soudu"), ve kterém se vyjádřil k podnětu stěžovatele dle mojí žádosti. K námitce stěžovatele, kterou v dané věci považuji za zásadní, tj., že požadavek předložení tzv. lustračního osvědčení nemá oporu v zákoně, uvedl předseda soudu následující. "Zákon č. 36/1967 Sb. a vyhl. č. 37/1967 Sb. stanoví podmínky pro jmenování znalce či tlumočníka jen zcela obecně a nedostatečně, což je mj. dáno dobou vzniku uvedených právních předpisů, přičemž dosud nebyl přijat řadu let avizovaný nový zákon, či alespoň jeho podstatná novela. Zákon v § 4 odst. 1, kromě obecných stanovených odborných předpokladů pod písm. c) stanoví, že jmenovat znalcem lze toho, kdo "má takové osobní vlastnosti, které dávají předpoklad pro to, že znaleckou činnost může řádně vykonávat". V rámci tohoto šetření, kde jde mj. o prokázání bezúhonnosti žadatele, je vyžadován též výpis z rejstříku trestů, sdělení obecního úřadu o případném přestupkovém řízení, tzv. lustrační osvědčení, vyjádření zaměstnavatele (pokud je žadatel zaměstnán) a další. Na nutnosti předkládat tzv. lustrační osvědčení se shodli předsedové krajských soudů na poradě u ministra spravedlnosti již před delší dobou, a tato praxe je dle mého názoru správná a je obecně respektována. Termín této porady se nepodařilo dohledat. Stěžovatel sice má pravdu, že zákon č. 36/1967 Sb. výslovně neukládá povinnost předkládat lustrační osvědčení (stejně jako neukládá např. povinnost předkládat výpis z rejstříku trestů), avšak tento požadavek lze podřadit pod zkoumání bezúhonnosti žadatele. Vzhledem k tomu, že zákon č. 36/1967 Sb. ani vyhl. č. 37/1967 Sb. nemá žádné podrobné stanovení odborných předpokladů pro jednotlivé znalecké obory a odvětví, je věcí toho, kdo jmenování provádí, aby přihlížel ke konkrétním předpokladům žadatele v rámci obecně stanovených podmínek. Pro jmenování znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se specializací na nemovitosti, proto požadujeme absolvování vysoké školy stavebního směru, absolvování postgraduálního čtyřsemestrového vzdělání pro tuto specializaci, např. VUT Brno - Ústav soudního inženýrství, VŠE v Praze a další) a nejméně 8 let praxe. Žadatelé jsou navíc pozvaní k ověření svých odborných znalostí do poradního sboru znalců, jako poradního orgánu předsedy krajského soudu, který po provedení písemného testu a odborného pohovoru vydá stanovisko pro předsedu krajského soudu. Uvedená kriteria sdělujeme žadatelům, jinak nejsou nikde zveřejněna, když toto zveřejnění ani žádný právní předpis neukládá. Ostatně zveřejnění všech kriterií pro jednotlivé obory a odvětví znalecké činnosti ani není reálné. Vzhledem na značný počet žádostí o jmenování znalcem v tomto oboru, odvětví a specializaci a s ohledem na stávající počet znalců, kdy většina žádostí je odmítána s přihlédnutím k ustanovení § 2 odst. 4 vyhl. č. 37/1967 Sb., byla stanovena shora uvedená kritéria, která mají umožnit, aby znalci byly jmenovány jen osoby zaručující maximální míru odbornosti. Ostatně i sám zákon č. 36/1967 Sb. uvádí v § 5 odst. 1, že "ke jmenování znalcem dojde na základě výběru mezi osobami, které splňují podmínky pro jmenování". Zdůraznit je třeba skutečnost, že i při splnění podmínek není právní nárok na jmenování znalcem." C - Právní úprava Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o veřejném ochránci práv"), mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod.[1] Do působnosti ochránce dle ustanovení § 1 odst. 7[2] zákona o veřejném ochránci práv náleží orgány státní správy soudu, jejichž postupy se při výkonu své agendy intenzivně zabývá.[3] Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[4] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.[5] Úkoly předsedy krajského soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Předseda krajského soudu (dle písm. k/) dohlíží na vedení seznamu znalců a tlumočníků a (dle písm. o/ téhož ustanovení) plní další úkoly, stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní právní předpisy. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 37/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále také "zákon o znalcích a tlumočnících"). Podle § 3 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících znalce (tlumočníky) jmenuje pro jednotlivé obory (jazyky) ministr spravedlnosti nebo předseda krajského soudu v rozsahu, v němž je ministrem spravedlnosti k tomu pověřen. Činnost předsedy soudu je výkonem státní správy, tj. činností podzákonné a zákonem řízené.[6] V předmětném šetření se zaměřím na postup předsedy Krajského soudu v Brně při vyřizování žádosti stěžovatele o jeho jmenování do funkce znalce. Některá ustanovení základních předpisů vztahujících se k šetřené věci citoval předseda soudu ve svém vyjádření. Dovolím se je zopakovat a doplnit o další ustanovení, která považuji za důležitá. C. 1 - Hmotněprávní úprava Dle § 4 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících lze znalcem (tlumočníkem) jmenovat toho, kdo má dle písm. b) potřebné znalosti a zkušenosti z oboru (jazyka), v němž má jako znalec (tlumočník) působit, především toho, kdo absolvoval speciální výuku pro znaleckou (tlumočnickou) činnost, jde-li o jmenování pro obor (jazyk), v němž je taková výuka zavedena, a dle písm. c) má takové osobní vlastnosti, které dávají předpoklad pro to, že znaleckou (tlumočnickou) činnost může řádně vykonávat. V § 5 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících je stanoveno, že ke jmenování znalcem (tlumočníkem) dojde na základě výběru mezi osobami, které splňují podmínky pro jmenování. Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále také "vyhláška") ministr spravedlnosti jmenuje a odvolává pro jednotlivé obory znalecké činnosti a pro odvětví těchto oborů znalce (tlumočníky), kteří jsou pracovníky ústředních orgánů, vysokých škol, vědeckých a výzkumných ústavů, a dále ty, kteří jsou označení (§ 2) ústředními orgány. Dále jmenuje znalce z oboru práva pro oblast právních vztahů k cizině, jakož i znalce (tlumočníky), u nichž si jmenování a odvolání vyhradil. Podle odst. 2 téhož ustanovení ministr spravedlnosti pověřuje předsedy krajských soudů jmenováním a odvoláváním znalců (tlumočníků) v ostatních případech; příslušný je předseda krajského soudu, v jehož obvodu má znalec (tlumočník) bydliště. V ustanovení § 2 vyhlášky jsou upravena pravidla pro výběr osob pro funkci znalce a tlumočníka. Krajské soudy provádějí výběr znalců (tlumočníků) v součinnosti se státními orgány, vědeckými institucemi, vysokými školami a hospodářskými i společenskými organizacemi. Při označení vhodných osob pro funkci znalce nebo tlumočníka nejsou orgány, vědecké instituce, vysoké školy a organizace omezeny na vlastní pracovníky. Při výběru znalců (tlumočníků) přihlížejí krajské soudy též k osobám, které o jmenování požádaly. V odst. 4 tohoto ustanovení se hovoří o tom, že pro každý obor (jazyk) je třeba jmenovat tolik znalců (tlumočníků), aby jejich počet stačil krýt potřebu posudků (tlumočnických úkonů), aniž by jednotliví znalci (tlumočníci) museli být neúměrně zatěžováni výkonem znalecké (tlumočnické) činnosti. Ověřování podmínek je pak upraveno v § 3 vyhlášky tak, že krajské soudy provedou potřebná šetření a zajistí písemnými doklady všechny podmínky pro jmenování znalcem (tlumočníkem) stanovené v ustanovení § 4 zákona o znalcích a tlumočnících. V ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také "lustrační zákon"), jsou uvedeny funkce obsazované volbou, jmenováním nebo ustanovováním, na které zákon dopadá: a) v orgánech státních správy České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, b) v Československé armádě, c) ve Federální bezpečnostní informační službě, Federálním policejním sboru, Sboru hradní policie, d) v Kanceláři prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky, Kanceláři Federálního shromáždění, Kanceláři České národní rady, Kanceláři Slovenské národní rady, Úřadu vlády České a Slovenské Federativní Republiky, Úřadu vlády České republiky, Úřadu vlády Slovenské republiky, Kanceláři Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky, Kanceláři Ústavního soudu České republiky, Kanceláři Ústavního soudu Slovenské republiky, Kanceláři Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, Kanceláři Nejvyššího soudu České republiky, Kanceláři Nejvyššího soudu Slovenské republiky, v prezídiu Československé akademie věd a v předsednictvu Slovenské akademie věd, a u Nejvyššího správního soudu, e) v Československém rozhlase, Českém rozhlase, Slovenském rozhlase, Československé televizi, České televizi, Slovenské televizi, Československé tiskové kanceláři, Československé tiskové kanceláři České republiky a Československé tiskové kanceláři Slovenské republiky, f) ve státních podnicích, státních organizacích, akciových společnostech, kde většinovým akcionářem je stát, v podnicích zahraničního obchodu, ve státní organizaci Československé státní dráhy, státních fondech, ve státních peněžních ústavech a Státní bance československé, g) v úřadech územních samosprávných celků, pokud se dále nestanoví jinak. V odst. 4 téhož ustanovení se hovoří o tom, že tento zákon stanoví též některé další předpoklady pro výkon funkce soudce, přísedícího, prokurátora, vyšetřovatele prokuratury, státního notáře, státního arbitra a pro osoby vykonávající činnost justičního čekatele, právního čekatele prokuratury, notářského čekatele a arbitrážního čekatele. V odst. 5 pak tento zákon stanoví též podmínky spolehlivosti pro možnost provozování některých koncesovaných živností. Předpokladem pro výkon funkce uvedené v § 1 lustračního zákona je v ustanovení § 2 odst. 1 uvedeno, že občan v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 nebyl a) příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti, b) evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti, d) tajemníkem orgánu Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska od stupně okresního nebo jemu na roveň postaveného výboru výše, členem předsednictva těchto výborů, členem ústředního výboru Komunistické strany Československa nebo ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, členem Byra pro řízení stranické práce v českých zemích nebo členem Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích, s výjimkou těch, kteří tyto funkce zastávali pouze v období od 1. 1. 1968 do 1. 5. 1969, e) pracovníkem aparátu orgánů uvedených pod písmenem d) na úseku politického řízení Sboru národní bezpečnosti, f) příslušníkem Lidových milicí, g) členem akčního výboru Národní fronty po 25. 2. 1948, prověrkových komisí po 25. 2. 1948 nebo prověrkových a normalizačních komisí po 21. 8. 1968, h) studentem na Vysoké škole Felixe Edmundoviče Dzeržinského při Radě ministrů Svazu sovětských socialistických republik pro příslušníky Státní bezpečnosti. Vysoké škole ministerstva vnitra Svazu sovětských socialistických republik pro příslušníky Veřejné bezpečnosti, Vyšší politické škole ministerstva Svazu sovětských socialistických republik nebo vědeckým aspirantem anebo účastníkem kursů delších než 3 měsíce na těchto školách. V souladu s ustanovením § 4 odst. 1 lustračního zákona skutečnosti uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) a b) dokládá občan osvědčením vydaným federálním ministerstvem vnitra. C. 2 - Procesněprávní úprava Procesním předpisem, který se v dané věci uplatní, je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také "správní řád"), zejména jeho část druhá. V této souvislosti si dovoluji navázat na šetření mého předchůdce JUDr. Otakara Motejla, prvního veřejného ochránce práv, který již v roce 2010[7] upozornil, že současná právní úprava na úseku znalců a tlumočníků je zastaralá a nevyhovující a postrádá jakoukoli konkrétní procesní úpravu jmenování a odvolávání znalců (tlumočníků). JUDr. Otakar Motejl, maje na paměti základní pravidlo výkonu státní moci,[8] dospěl k názoru, že jmenování a odvolání znalců nemůže podléhat absolutnímu správnímu uvážení (diskreci) a musí mít transparentní a předvídatelný procesní režim. Tento je zakotven ve shora zmíněném správním řádu. Jak je patrné z jeho ustanovení § 1 odst. 1,[9] zákonodárce zamýšlel nový správní řád konstruovat tak, aby dopadal na veškerý výkon veřejné správy. To signalizuje jednoznačně § 180 odst. 1 správního řádu, z něhož vyplývá, že tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé.[10] Předseda krajského soudu je jako správní orgán v prvé řadě vždy limitován principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, z nichž lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí převážně na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.[11] Jsem tak názoru, že ve smyslu § 1 odst. 1správního řádu[12] je předseda soudu správním orgánem, který dle ustanovení § 9 správního řádu rozhoduje o jmenování znalců a tlumočníků dle § 3 a násl. zákona o znalcích a tlumočnících nebo o jejich odvolání dle § 20 téhož zákona. S ohledem na vývoj judikatury vyšších soudních instancí je třeba přisvědčit názoru, že jmenování i odvolání znalce (tlumočníka) jednoznačně představuje (z pohledu materiálního) konstitutivní správní rozhodnutí (správní akt), kterým se zakládá či ruší právo vykonávat určitou specifickou činnost (srov. § 9 správního řádu).[13] Není důležité formální pojmenování takového úkonu, ale zásadní je jeho obsah, materiální stránka, kterou je založení či zrušení práva na výkon určité (státem regulované) činnosti.[14] Rovněž je v dané věci irelevantní, že na jmenování znalce (tlumočníka) není právní nárok, což znamená, že je koncipováno jako právo bez nároku, o němž je rozhodováno na základě správního uvážení.[15] Neexistuje žádné ustanovení, které by paušálně vylučovalo z přezkumu rozhodnutí o žádostech na založení práva, na které není právní nárok. V této souvislosti je dále zásadní i judikatura Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) k vymezení pojmu správního rozhodnutí,[16] protože v rámci kompetenčních výluk jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími (viz § 70 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen s. ř. s./). Judikatura NSS vykládá pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. velmi široce, "ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. nelze interpretovat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce." (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 6 A 25/2002-42 ze dne 23. 3. 2005 a celou řadu dalších navazujících rozhodnutí např. 5 As 35/2006-52, 4 As 65/2005-70, 5 As 36/2006-48). Shrnuji tedy, že předseda soudu rozhoduje o jmenování a odvolání znalce (tlumočníka) ve správním řízení. Jeho rozhodnutí (např. zamítnutí žádosti) je možno napadnout odvoláním u Ministerstva spravedlnosti. Obě rozhodnutí je pak možno přezkoumat ve správním soudnictví. D - Právní hodnocení věci D.1 - K požadavku na předložení lustračního osvědčení Jako veřejný ochránce práv se v daném případě musím zastat stěžovatele. Domnívám se totiž, že ve svém podnětu vystihl základní podstatu problému, který vnímám jako závažný, neboť se netýká jen samotného stěžovatele, ale má obecný význam. Základní otázka v posuzovaném případě zní: Má nebo nemá požadavek předložení tzv. lustračního osvědčení od uchazeče o výkon znalecké funkce oporu v zákoně? Jednoznačně jsem dospěl ke stejnému závěru jako stěžovatel, tj. že takový požadavek oporu v zákoně nemá. Považuji za nepřijatelné, aby pod obecné podmínky pro výkon funkce znalce byla v rámci zkoumání bezúhonnosti řazena podmínka doložení negativního lustrační osvědčení. Pokud zastaralé a vágní ustanovení zákona o znalcích a tlumočnících spolu s prováděcí vyhláškou nedává jednoznačnou odpověď, co vše je v praxi možné zahrnovat pod tzv. obecné podmínky, které musí splňovat všichni uchazeči o výkon znalecké funkce bez ohledu na jejich odbornost, nelze tyto podmínky vytvářet zcela libovolně a rozšiřovat nad přípustnou mez, když jiný zákon, v daném případě lustrační zákon, dle kterého je negativní lustrační osvědčení požadováno, žádné podmínky (slovy zákona předpoklady) pro výkon funkce znalce nestanoví. Zákon o znalcích a tlumočnících a lustrační zákon, které se vztahují k danému případu, je třeba vykládat ve vzájemných souvislostech a není možné význam jednoho nadřazovat nad druhý, když každý vznikal v jiné době a slouží jinému účelu. Pokud zákonodárce v postkomunistickém vývoji nepovažoval za nutné, aby funkce znalce byla tzv. chráněnou funkcí, nelze dle mého názoru v příkrém rozporu s lustračním zákonem na funkci znalce klást nároky (předpoklady), které sám lustrační zákon u této funkce nezakládá. Z mého pohledu je vyžadování předložení lustračního osvědčení nežádoucí a naprosto nepřijatelnou správní praxí, kterou je třeba neprodleně řešit a napravit. Takovou praxí je nepřístupným extenzivním výkladem zákona o znalcích a tlumočnících rozšiřována množina podmínek[17] pro výkon znalecké funkce v rozporu s lustračním zákonem. Předseda soudu si dle mého názoru při vyžadování předložení negativního lustračního osvědčení ve své podstatě osobuje pravomoci zákonodárce, neboť uměle vytváří další funkci, která by měla být chráněna lustračním zákonem, přestože vůle zákonodárce ve skutečnosti taková nebyla a není. Lustrační zákon dopadá jen na taxativně vymezené případy. Obsahuje dva seznamy funkcí. Jeden seznam v ustanovení § 1 vyjmenovává funkce, které vyžadují negativní lustrační osvědčení. Druhý seznam v ustanovení § 2 obsahuje výčet funkcí, které pro dotčenou osobu znamenají pozitivní lustrační osvědčení. Z prvního seznamu je možné určit, ze kterých funkcí je osoba s pozitivním lustračním osvědčením diskvalifikována. Funkce znalce, přestože jde o funkci vázanou na jmenování, v prvém seznamu uvedena není. Předseda soudu tak dle mého názoru za zády zákonodárce vytváří další funkci - funkci znalce, kterou osoby s pozitivním lustračním osvědčením nemohou zastávat. Jinými slovy funkce znalce je vlivem zásahu předsedy soudu pro osoby s pozitivním lustračním osvědčením zapovězena (vyloučena), přestože lustrační zákon pro výkon funkce znalce takový předpoklad nestanovuje. S takovým postupem se jako veřejný ochránce práv nemohu ztotožnit. Podnět stěžovatele je proto dle mého názoru zcela opodstatněný. Nemohu opomenout rovněž ústavněprávní rozměr šetřeného případu. Podle článku 2 odst. 4 Ústavy a obdobně podle článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod každý může činit, co není zákonem zakázáno, nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle článku 2 odst. 3 Ústavy a obdobně podle článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, které stanoví zákon. Dosavadní praxe předsedy soudu se dle mého názoru s přihlédnutím k výše uvedenému vymyká nejen zákonné úpravě, ale představuje porušení principu svrchovanosti zákona, porušení zákazu libovůle a překročení ústavních mezí. Předseda soudu ve svém vyjádření uvedl, že na nutnosti předkládat tzv. lustrační osvědčení se shodli předsedové krajských soudů na poradě u ministra spravedlnosti již před delší dobou. K tomu si dovolím usuzovat, že výsledek porady mohl být ovlivněn tehdejšími postkomunistickými poměry a atmosférou v té době nedávné sametové revoluce. Přesto i tehdy by dle mého názoru bylo možné úspěšně pochybovat o zákonnosti dohodnutého postupu. V současné době však dle mého názoru není takový postup v žádném směru obhajitelný a udržitelný. V této souvislosti si dále dovoluji závěrem připomenout poslední odstavec právní věty usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/01, ve kterém se hovoří o tom, že "lustrační zákony v omezené míře a stanovením specifického předpokladu pro působení ve státní službě suplují absenci klíčového zákona o státní službě požadovaného čl. 79 odst. 2 Ústavy, a jejich existence je tedy za daného stavu v české demokratické společnosti nadále nezbytná. Ústavní soud však nepovažuje tento současný stav za optimální. Zákonodárce by měl urychleně upravit předpoklady přístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v normě s takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahu k demokratické společnosti, nikoli pouze zprostředkovaně a negativně - s odkazem na minulou přílišnou loajalitu k totalitnímu státu a jeho represivním složkám." Zákon o státní službě[18] z velké části dosud nenabyl účinnosti a jeho přijetím lustrační zákony zůstaly netknuty, přestože o jejich nezbytnosti lze v současné době úspěšně pochybovat i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Sidabras a Džiautas proti Litvě, rozsudek ze dne 27. 7. 2004, Turek proti Slovensku, rozsudek ze dne 14. 2. 2006, Matyjek proti Polsku, rozsudek ze dne 24. 4. 2007). D. 2 - K procesnímu postupu předsedy Krajského soudu v Brně Jak jsem již uvedl výše, pokud jde o procesní stránku posuzované věci, mám za to, že předseda soudu postupuje jako správní orgán podle správního řádu. Předseda soudu tak musí rozhodnout o žádosti stěžovatele. Buď jeho žádosti vyhoví a jmenuje ho znalcem, nebo jeho žádost zamítne a vydá negativní správní rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu, proti němuž je přípustné odvolání. Pakliže předseda nerozhodne o žádosti stěžovatele do 30 dnů od doručení této zprávy, je možno konstatovat nečinnost a nezbývá mi než stěžovateli doporučit, aby se bránil procesním postupem dle § 80 odst. 3 správního řádu, tj., aby ministrovi spravedlnosti adresoval podnět k ochraně proti nečinnosti správního orgánu.[19] D. 3 - Ke zveřejňování obecných a specifických podmínek pro výkon činnosti znalce (tlumočníka) Kromě řešení individuálního podnětu bych chtěl svým šetřením přispět ke změně v nastavení vnitřních pravidel soudu pro vyřizování žádostí žadatelů (uchazečů) o výkon funkce znalce (tlumočníka). Při řešení daného podnětu jsem zjistil, že obecné podmínky pro výkon funkce znalce (tlumočníka) nebo specifické podmínky pro jednotlivé obory (jazyky) nejsou dostupné veřejnosti na úřední desce soudu Krajského soudu v Brně a obdobně na elektronické úřední desce v informačním systému resortu justice "infodeska" nebo na internetových stránkách Krajského soudu v Brně.[20] Ke zveřejňování obecných a specifických podmínek se vyjádřil předseda soudu negativně (viz strana 2 odstavec druhý této zprávy) a poznamenal, že zveřejnění všech kriterií pro jednotlivé obory a odvětví znalecké činnosti ani není reálné. S odkazem na nedostatečnou právní úpravu bych z hlediska předvídatelnosti výkonu státní správy na úseku znalecké (tlumočnické) činnosti považoval za rozumné, aby existovala jednotná pravidla stanovující obecné podmínky pro výkon funkce znalce (tlumočníka) shodná pro všechny obory (jazyky), a také specifické podmínky pro jednotlivé obory (jazyky) s možnou výhradou, že jde o výčet podmínek demonstrativní a individuální, předběžnou konzultaci k podání žádosti je možné řešit s pověřenou pracovnicí soudu. Moje představa je taková, že tato pravidla (podmínky) by byla zveřejněna na internetových stránkách každého krajského soudu a na úřední desce (obdobně na infodesce - elektronické úřední desce).[21] Přestože žádný právní předpis zveřejnění pravidel (podmínek) výslovně neukládá, považuji takový přístup za projev dobré správní praxe a transparentnosti moderní veřejné správy (čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Poskytování informací o vlastní činnosti je v současné době zcela obvyklým standardem ve všech evropských zemích. Nevidím žádný rozumný důvod, proč by zrovna státní správa na úseku znalců a tlumočníků měla představovat zvláštní výjimku. Nadto je zjevné, že tato pravidla (informace) již nepochybně v různých podobách a modifikacích existují (byla pro potřeby vyřizování žádostí o výkon funkce znalce - tlumočníka soudem zpracována), jen nejsou obecně přístupná veřejnosti. Mělo by být také zajištěno, aby v praxi neexistovaly lokální rozdíly ve stanovení podmínek, tj. aby přístup k výkonu znalecké (tlumočnické) funkce byl všem uchazečům pro shodný obor (jazyk) zajištěn u jednotlivých krajských soudů za stejných podmínek. Zde je pak prostor pro harmonizaci ze strany ústředního orgánu státní správy. E - Závěr S ohledem na předchozí právní hodnocení věci jsem dospěl k závěru, že předseda Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromír Pořízek nepostupuje v souladu se zákonem o znalcích a tlumočnících, s lustračním zákonem a s Ústavou, neboť při posuzování způsobilosti žadatele vykonávat řádně funkci znalce ke zkoumání jeho osobních vlastností vyžaduje zaslání osvědčení vydané Ministerstvem vnitra, že nebyl a) příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti, b) evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Považuji-li požadavek k předložení výše uvedeného osvědčení za nezákonný, pak současně musím z pohledu správního řádu konstatovat nedůvodnou nečinnost předsedy Krajského soudu v Brně, která musí být v dalším konání při vyřizování žádosti stěžovatele o jmenování do funkce znalce odstraněna. Zprávu o šetření zasílám stěžovateli a předsedovi Krajského soudu v Brně, aby se k mým zjištěním dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Zprávu zasílám i odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti a žádám ho, aby se rovněž ke zprávě vyjádřil (zejména k bodu D. 3) ve lhůtě 30 dnů od doručení zprávy. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Viz ustanovení § 1 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 4 zákona o veřejném ochránci práv. [2] "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [3] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [4] Ustanovení § 118 zákona o soudech a soudcích. [5] Ustanovení § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [6] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.10.1992, čj. 6 A 6/92-3. [7] Šetření bylo vedeno pod sp. zn.: 3592/2010/VOP/PJ. [8] Státní moc lze v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy uplatňovat pouze v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. [9] "Tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen ,správní orgán')." [10] Podobnou tendenci lze vysledovat i z § 180 odst. 2 správního řádu. [11] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 35/2006-52 ze dne 23. listopadu 2006; obdobně i usnesení čj. 6 A 25/2002-42 ze dne 25. března 2005, rozsudek čj. 5 As 36/2006-48 ze dne 4. října 2006, rozsudek čj. 5 As 35/2005-47 ze dne 26. července 2006, rozsudek čj. 4 As 65/2005-70 ze dne 14 června 2006, usnesení rozšířeného senátu č.j. 6 A 25/2002-42 ze dne 23.3.2005. [12] "Tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán")." [13] "Správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá." [14] Srov. IV ÚS 233/02: "Při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno "pravomocné rozhodnutí" (tj. právní akt složený - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), Ústavní soud vycházel z toho, že pojem "rozhodnutí" je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést ke zrušení takového "rozhodnutí"". V podrobnostech odkazuji na argumentaci k § 9 v Josef Vedral: Správní řád, komentář, Bova Polygon, Praha, červen 2006, str. 103 až 109 (např. str. 107: "Pro označení určitého úkonu správního orgánu za správní rozhodnutí není rozhodující jeho formální znak, tzn. název, kterým ho označuje zákon, ale mitrální právní účinky definované v § 9, resp. § 67 odst. 1 (ostatně i ustanovení § 69 odst. 1 předpokládá, že se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvede označení "rozhodnutí" nebo jiné označení stanovení zákonem)." [15] Srov. Rozsudek NSS č.j. 3 As 24/2004-79 ze dne 30. listopadu 2004: "Rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. je rozhodnutí o individuálním subjektivním právu, tj. rozhodnutí, kterým se zakládají, mění, ruší, nebo závazně určují práva nebo povinnosti fyzických nebo právnických osob. Přezkoumání ve správním soudnictví podléhají tato rozhodnutí pouze tehdy, bylo-li jimi rozhodnuto o veřejných subjektivních právech fyzických nebo právnických osob. ... Ustanovení § 12 a odst. 4 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání toto právo koncipuje jako právo bez nároku (tj. na udělení licence není právní nárok). Tato skutečnost však nemění však nic na podstatě rozhodnutí samotného, které zjevně je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s a to i za situace, kdy Rada podle ust. § 18 odst. 5 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání neudělí licenci žádnému z účastníků. Rozhodnutí Rady by tak mohlo být z přezkoumání soudem vyloučeno jen tehdy, pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon. Tak tomu ovšem v daném případě není. Soudní řád správní neobsahuje ustanovení obdobné ust. § 248 odst. 2 písm. i) o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002 a nevylučuje paušálně z přezkumu rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok." V usnesení č.j. 6 A 25/2002-42 ze dne 23. 3. 2005 rozšířený senát NSS uvádí: "Koncepce citovaného ustanovení vyžaduje, aby interpret u každého jednotlivého úkonu správního orgánu zkoumal, jaké právo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil či závazně určil. Je nasnadě, že u řady správních aktů, které soudy již dnes běžně přezkoumávají, by při striktním doslovném výkladu tohoto ustanovení nebylo možno žádné takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti vyhoví, jeho konstitutivní rozhodnutí je z hlediska hmotného práva zároveň právní skutečností, tj. teprve jím je založeno subjektivní hmotné právo, ovšem naproti tomu jestliže žádosti nevyhoví (zamítne ji), nemá takové zamítavé rozhodnutí z hlediska hmotného práva právotvornou povahu, tedy žádné subjektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno. Např. vyhoví-li stavební úřad žádosti o vydání stavebního povolení, zakládá tím stavebníkovi subjektivní hmotné právo stavět (či provádět změny staveb a udržovací práce na nich); pokud naopak stavební povolení neudělí, není tím žádné subjektivní hmotné právo založeno, změněno, zrušeno či závazně určeno. Je ovšem zjevné, že i takové rozhodnutí se právní sféry žadatele dotýká, a to zcela zásadním způsobem." [16] Srov. § 65 odst. 1 s.ř.s: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak." [17] Pod záminkou, že při posuzování způsobilosti žadatele vykonávat řádně funkci znalce krajský soud zkoumá i osobní vlastnosti žadatele. [18] Ostatně samotný zákon o státní službě z pochopitelných důvodů na výkon funkce znalce nedopadá. [19] "Opatření proti nečinnosti může nadřízený správní orgán učinit i v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo zahájit řízení z moci úřední anebo v řízení řádně pokračovat. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník." [20] Obecné podmínky pro výkon funkce znalce (tlumočníka) jsou dostupné na internetových stránkách Krajského soudu v Plzni a také na infodesce tohoto soudu:. http://infodeska.justice.cz/vyveseni.aspx?vyveseniid=1099. [21] Inspiraci lze najít např. u jednotlivých příloh k zákonu č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenském zákoně), ve znění pozdějších předpisů.