Poznámka/Výsledek případu

Právní věty

Text dokumentu

Brno 15. března 2023 Sp. zn.: 15642/2022/VOP/MKZ Č. j.: KVOP-9012/2023 Zpráva o šetření ve věci zamítnutí žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace Paní A., bytem xxxx ("stěžovatelka"), požádala ochránce o pomoc, protože jí Ministerstvo zdravotnictví ("ministerstvo") zamítlo žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem ("žádost o odškodnění protiprávní sterilizace"). Proti zamítnutí se bránila rozkladem, ale ministr zdravotnictví prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA, EBIR ("ministr"), rozklad zamítl. Na základě podnětu stěžovatelky jsem zahájil šetření postupu ministerstva i ministra ve věci zamítnutí žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace. A. Shrnutí závěrů Šetřením jsem dospěl k závěru, že: (1) Ministerstvo pochybilo tím, že nepoučilo stěžovatelku, že lze vedle zdravotnické dokumentace navrhovat i další důkazy, kterými by mohla prokázat svůj nárok na odškodnění protiprávní sterilizace. Nepostupovalo tak v souladu s principy dobré správy, konkrétně principem přesvědčivosti a vstřícnosti (viz C.2). (2) Ministerstvo i ministr pochybili tím, že rozhodli o žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Nepostupovali tak v souladu se zásadou materiální pravdy (viz C.3). (3) Ministr pochybil tím, že nesprávně posoudil právní otázku existence předpokladů pro přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministerstva o zamítnutí žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace v přezkumném řízení a rozklad stěžovatelky zamítl (viz C.4). B. Skutková zjištění Stěžovatelka požádala ministerstvo o odškodnění protiprávní sterilizace dne 24. 1. 2022. Uvedla, že ke sterilizaci došlo bez jejího vědomí dne 22. 5. 1987 při plánovaném umělém přerušení těhotenství v nemocnici D. O sterilizaci se dozvěděla až po zákroku od zdravotní sestry a po ukončení hospitalizace ji o následcích sterilizace informoval její gynekolog. Stěžovatelka k žádosti o odškodnění přiložila pouze část dokumentů, proto si ministerstvo vyžádalo od nemocnice kopii její zdravotnické dokumentace. Obdrželo sdělení, že nemocnice již několikrát poskytla stěžovatelce zdravotnickou dokumentaci z roku 1987, a to v letech 2012, 2021 a 2022. Současně nemocnice sdělila, že ministerstvu zasílá úplnou zdravotnickou dokumentaci, která obsahovala (stejně jako stěžovatelkou předložená dokumentace), oboustranně potištěný dvoulist (celkem 4 strany). Ministerstvo zamítlo [1] žádost o odškodnění, protože "kusá" zdravotnická dokumentace není podle něj relevantní pro posouzení protiprávnosti provedení sterilizace. Dále konstatovalo, že z obsahu listin pouze vyplývá, že stěžovatelka byla přijata k provedení umělého přerušení těhotenství a ke sterilizaci dne 22. května 1987 a že se pokoušela žádat o odškodnění už dříve (v roce 2012). Uzavřelo, že nelze vyvodit bližší informace k provedení sterilizace ani to, zda byla stěžovatelce provedena sterilizace v rozporu s právem, protože není k dispozici stěžejní podklad - zdravotnická dokumentace týkající se zdravotního výkonu sterilizace, která by prokazovala tvrzení stěžovatelky. Proto žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace nemohlo vyhovět. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ministerstva rozklad. Ten projednala rozkladová komise, která navrhla rozklad zamítnout. Ministr se s návrhem ztotožnil a rozklad pro opožděnost zamítl. [2] C. Právní hodnocení C.1 Smysl a účel zákona o odškodnění protiprávních sterilizací Od 1. 1. 2022 vstoupil v účinnost zákon č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů ("zákon o odškodnění protiprávních sterilizací"). Vůbec poprvé poukázal podrobně na problém protiprávních sterilizací první veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl, který se tématem intenzivně zabýval v letech 2004-2005. Na základě svých zjištění mimo jiné doporučil v prosinci 2005 vládě České republiky přijmout právní úpravu odškodnění osob, které byly obětí protiprávní sterilizace. Doporučení se však dočkalo realizace až po 17 letech přijetím výše zmíněného zákona. Se závěry JUDr. Motejla se plně ztotožňuji. [3] Téma protiprávních sterilizací rezonovalo i na mezinárodní scéně, kdy řada mezinárodních institucí opakovaně kritizovala Českou republiku nejen za samotné provádění protiprávních sterilizací, ale i za liknavost v odškodnění jejich obětí. Považuji za důležité připomenout smysl a účel zákona o odškodnění protiprávních sterilizací, neboť ten má být základním aspektem, který ministerstvo při rozhodování o žádostech o odškodnění zohledňuje. V případě stěžovatelky se mnou vytýkaná pochybení ministerstva a ministra smyslu a účelu zákona úzce dotýkají. Důvodová zpráva k zákonu o odškodnění protiprávních sterilizací uvádí, že: "Protiprávní sterilizace představuje závažný zásah do základních lidských práv, jako je právo na ochranu života a zdraví, právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí či právo na rodinný život. Za jejich provádění je odpovědný stát, který nepřijal dostatečnou právní úpravu informovaného souhlasu s prováděním sterilizací, která by zaručovala důsledné dodržování práv pacientů, a umožnil tak jejich porušování. V některých případech pak dokonce stát (...) motivoval poškozené osoby k podstoupení sterilizace. Rovněž za takové jednání je stát odpovědný. Právě stát by proto měl zajistit efektivní prostředek nápravy." Zákon o odškodnění protiprávních sterilizací stanoví, [4] že sterilizace je v rozporu s právem tehdy, kdy k jejímu provedení oprávněná osoba neudělila souhlas, nebo souhlas udělila při takovém porušení právních předpisů upravujících v rozhodném období provedení zdravotního výkonu zabraňujícího plodnosti anebo za takových okolností, jež vylučují nebo vážně narušují svobodu a prostotu omylu uděleného souhlasu. Za neoprávněnou sterilizaci považuje zákon také tu, v jejíž souvislosti byla oprávněné osobě poskytnuta sociální dávka a její poskytnutí bylo vázáno právě na podstoupení sterilizace (jedná se o vyvratitelnou domněnku). C.2 Zásady činnosti správních orgánů a principy dobré správy v řízení o žádosti o odškodnění, poučovací povinnost Podáním žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace je zahájeno správní řízení, které je řízením o žádosti podle ustanovení § 44 a násl. zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu. [5] Správní řízení je ovládáno základními zásadami činnosti správních orgánů ("základní zásady"). [6] Správní orgán by při vyřizování žádosti měl postupovat nejen v souladu se zákonem, základními zásadami, ale i s principy dobré správy. [7] Mezi základní zásady patří zásada poučovací, podle které správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. [8] Principy dobré správy zase směřují k tomu, aby postup úřadu byl nejen v souladu se zákonem, ale zároveň aby mu nešlo vytknout svévoli, účelovost, vyhýbavost, neefektivnost, liknavost a jiné nežádoucí znaky. Cílem dobré správy je např. požadavek, aby každý úřad byl ve své činnosti důsledný a usiloval o skutečné, nikoliv pouze formální vyřešení celé věci. [9] Úřad má také zohledňovat při uplatňování svých pravomocí mimořádnou situaci určité osoby tak, aby jeho postup vůči ní nebyl nepřiměřeně tvrdý. Po osobách požaduje pouze takovou míru součinnosti, která je k dosažení účelu řízení nezbytná. V zájmu racionality výkonu správy uplatňuje úřad zákony způsobem, který nevede k absurdním výsledkům a odpovídá cílům sledovaným zákonodárcem. [10] Osoba by měla být informována o tom, jaké skutečnosti správní orgán zjistil a jaké jsou její povinnosti vůči správnímu orgánu. Informace by osobě měly být poskytnuty tak, aby nebyla uvedena v omyl, plně pochopila účel řízení, orientovala se v jeho průběhu a mohla využívat svá procesní práva. Komunikace by měla být přizpůsobena jejím dorozumívacím a intelektuálním schopnostem. [11] Úřad by se měl v rámci svých možností snažit osobě pomoci dosáhnout cíle, který sleduje svým podáním. [12] Principy dobré správy představují tedy neformální zásady kvalitního spravování věcí veřejných, které uceleně poprvé formuloval první veřejný ochránce práv JUDr. Motejl. K rozhodování o žádostech o odškodnění jsou nejpřiléhavější principy přesvědčivosti, vstřícnosti, efektivnosti a přiměřenosti. Stěžovatelka podstoupila sterilizaci v květnu 1987. Podmínky pro provedení sterilizace tehdy stanovil zákon o péči o zdraví lidu, [13] který doplnila sterilizační směrnice Ministerstva zdravotnictví. [14] Sterilizace se směla provést pouze za těchto kumulativně splněných podmínek: se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, které měla být sterilizace provedena; se souhlasem sterilizační komise a s písemným souhlasem osoby, která měla zákrok podstoupit, s provedením sterilizace včetně písemného poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní. Stěžovatelka předložila spolu s žádostí o odškodnění ministerstvu zdravotnickou dokumentaci, kterou měla k dispozici od nemocnice. Stejnou zdravotnickou dokumentaci obdrželo ministerstvo od nemocnice na základě své výzvy. [15] Podle ministerstva vyplývá z obsahu listin pouze to, že stěžovatelka byla přijata k provedení umělého přerušení těhotenství a ke sterilizaci. Nelze však posoudit, zda byla stěžovatelce provedena sterilizace v rozporu s právem. Současně konstatovalo, že stěžovatelka na podporu svého tvrzení neoznačila žádné jiné důkazy. Podle ustanovení § 2 zákona o odškodnění protiprávních sterilizací se odškodňují protiprávní sterilizace provedené v období od 1. července 1966 do 31. března 2012. Shodný zákon v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) stanoví obecně jako podklad pro rozhodování listiny a jiné důkazní prostředky, jichž se oprávněná osoba na podporu svého práva dovolává. Pokud nová právní úprava připustila jako důkaz nejen zdravotnickou dokumentaci, ale i jiné důkazní prostředky, nepochybně zákonodárce dopředu počítal s tím, že může nastat situace, kdy bude chybět zdravotnická dokumentace, ať už z důvodu její ztráty, zničení nebo skartace. Absence zdravotnické dokumentace není nereálná zejména s ohledem na období 46 let, v rámci kterého probíhá odškodnění protiprávních sterilizací, a s ohledem na prošlé skartační lhůty. V mnoha případech není zdravotnická dokumentace dostupná i z důvodu jejího poničení přírodním živlem, např. povodněmi. Z odůvodnění rozhodnutí ministerstva plyne, že zamítlo žádost stěžovatelky, protože není k dispozici relevantní zdravotnická dokumentace, na základě které lze posoudit, zda byla žadatelce provedena sterilizace v rozporu s právem. Ministr v rozhodnutí o zamítnutí rozkladu poukázal na to, že stěžovatelce bylo oznámeno ukončení dokazování a byla poučena o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a o právu nahlédnout do spisové dokumentace, přesto tohoto práva nevyužila. Stěžovatelka později vysvětlila, proč nevyužila práva nahlédnout do správního spisu. Spolu s žádostí poskytla ministerstvu zdravotnickou dokumentaci, kterou obdržela od nemocnice, a jako laik neznalý medicínských pojmů a záznamů spoléhala na to, že bude ministerstvu stačit k věcnému posouzení nároku. Ministerstvo v oznámení o ukončení dokazování a o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí sdělilo stěžovatelce, že tak lze učinit nahlédnutím do správního spisu, které je možné po předchozí domluvě. Stěžovatelka namítala, že této možnosti nakonec nevyužila zejména z důvodu, že nebyla úspěšná v telefonické domluvě ohledně termínu, protože se na ministerstvo nešlo dovolat. [16] Bez předchozí domluvy se neodvážila ministerstvo navštívit, protože je invalidní, k přesouvání používá invalidní vozík a každé přemístění je pro ni fyzicky i logisticky náročné. K jejímu rozhodnutí přispěla i informace uvedená v oznámení o ukončení dokazování, že v řízení byl kromě jí zaslaných podkladů opatřen ministerstvem dvoulist zdravotnické dokumentace, který stěžovatelka též přikládala k žádosti. Samo ministerstvo stěžovatelku v tuto chvíli neinformovalo, že obdržená dokumentace je podle něj nedostačující a že by se mohla pokusit zajistit další důkazy na podporu svého nároku, např. svědeckou výpověď bývalého manžela. Proč takto ministerstvo postupovalo, mi posléze vysvětlil ministr. Na můj dotaz [17] sdělil, že všechny žadatelky jsou několikrát upozorňovány na to, které důkazy mohou navrhnout. Děje se tak těmito způsoby: * Na webových stránkách ministerstva [18] lze nalézt * podrobný návod, jak podat žádost (včetně odstavce k navrhování důkazů), * vzor žádosti (součástí je demonstrativní výčet možných důkazů). * Před vydáním rozhodnutí byla stěžovatelka seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. Ministr uzavřel, že o tom, jaké konkrétní důkazní prostředky mohou žadatelky podávat, ministerstvo nepoučuje, přičemž tak činit nemusí, a ani nemůže. Ministerstvo je jako správní orgán povinno poučit žadatelky pouze o procesních právech, nikoliv právech hmotných. Tento přístup se však podle mého názoru míjí s principy činnosti veřejné správy a s obecnou představou společnosti, jak by veřejná správa měla fungovat. Pouhý odkaz na informace zveřejněné na webových stránkách ministerstva nemůže nahradit jednoznačné a srozumitelné poučení o možnosti předložit i jiné důkazy. Je nutné vzít v potaz, že ne všechny stěžovatelky mají přístup k internetu a také že o odškodnění požádaly bez využití vzoru žádosti pouze písemným podáním (často psaným rukou) s uvedením požadovaných údajů. Informace o možnosti žádat o odškodnění mohly získat nikoli z internetu, ale např. z televizního zpravodajství nebo z komunity stejně postižených žen, která dlouhodobě funguje, a v rámci které nachází podporu. Poučení, které ministerstvo standardně aplikuje, a ministr jej v takové formě podporuje, však nepovažuji za dostatečné. Úřad by měl v souladu s principem přesvědčivosti přizpůsobit komunikaci tomu, kdo stojí na pomyslné druhé straně. Obzvláště v situaci důkazní nouze, kdy je ministerstvo samo přesvědčeno, že bylo zachováno pouze torzo zdravotnické dokumentace, která se může jevit jako nedostatečná ve vztahu k prokázání nároku. V řízení o žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace by mělo ministerstvo být naopak žadatelům co nejvíce nápomocno. Stěžovatelka podle všeho vycházela z toho, že zdravotnická dokumentace je kompletní a měla by stačit k prokázání nároku, zvlášť když se nemocnice vyjádřila, že zasílá úplnou zdravotnickou dokumentaci z roku 1987. Domnívám se, že v řízeních o odškodnění protiprávních sterilizací by mělo ministerstvo postupovat co nejvíce "prožadatelsky" a v souladu s účelem a smyslem zákona o odškodnění protiprávních sterilizací. Ministerstvo stěžovatelku sice informovalo o stavu řízení a o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, ale toto sdělení nelze v žádném případě považovat za poučení ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, tzn. za přiléhavé a srozumitelné poučení o tom, že stěžovatelka může (a měla by) navrhnout další důkazy k prokázání nároku, které důkazy to například mohou být a jaké budou následky, pokud důkazy doplněny nebudou. Obecný formalistický postoj ministerstva jednoznačně odmítl Městský soud v Praze, který již rozhodoval o prvních správních žalobách neúspěšných žadatelek o odškodnění protiprávní sterilizace. Ty se domáhaly zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o odškodnění a rozhodnutí o rozkladu. Konkrétně v rozsudku ze dne 30. 1. 2023, č. j. 17 Ad 10/2022-30, ve skutkově podobné věci soud jasně formuloval svoji představu o formě a rozsahu poučení žadatelů, když konstatoval: "(...) V okamžiku, kdy žalovaný (ministerstvo) zjistil, že zdravotnická dokumentace žalobkyně byla zničena, bylo povinností žalovaného pregnantně poučit žalobkyni o jejích právech a povinnostech, a to zejména, že k prokázání svého tvrzení o nezákonné sterilizaci musí žalobkyně navrhnout další důkazy, a případně, o jaké návrhy důkazů se může jednat. Tento postup považuje soud za oprávněný nejen s ohledem na osobní poměry žalobkyně a skutečnost, že se jedná o právního laika (ve správním řízení byla zastoupena Ligou lidských práv, ovšem až v řízení o rozkladu), ale zejména s ohledem na účel zákona č. 297/2021 Sb." Z výše uvedeného je zřejmé, že správní soud má zcela odlišnou představu o postupu ministerstva i ministra v řízeních o žádostech o odškodnění protiprávní sterilizace. Na rozdíl od odmítavého postoje ministra ohledně poučení naopak trvá na pregnantním poučení žadatelek o jejich právech a povinnostech, a to zejména o nezbytnosti navrhnout další důkazy. Dospěl jsem k závěru, že ministerstvo pochybilo tím, že nepoučilo stěžovatelku, že lze vedle zdravotnické dokumentace navrhovat i další důkazy, kterými by mohla prokázat svůj nárok na odškodnění protiprávní sterilizace. Ministerstvo tak nepostupovalo v souladu s principy dobré správy, konkrétně principem přesvědčivosti a vstřícnosti. C.3 Zásada materiální pravdy Správní řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy. Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení § 2 správního řádu. Podle důvodové zprávy k zákonu o odškodnění protiprávních sterilizací lze existenci nároku prokazovat nejen zdravotnickou dokumentací, ale též všemi důkazními prostředky, které mohou přispět k objasnění věci, zejména výpověďmi oprávněné osoby a svědků, znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, věcmi, listinami atd. Ministerstvo stěžovatelku samo v průběhu správního řízení neinformovalo, že předložená zdravotnická dokumentace je nedostačující a že by se mohla pokusit zajistit další důkazy na podporu svého nároku. K tomu ministr poznamenal, že vzhledem k různosti jednotlivých případů ministerstvu z povahy věci není známo, které konkrétní důkazní prostředky mohou v konkrétní věci existovat a jejich existenci není ministerstvo povinno za žadatelky dovozovat. Připouštím, že ministerstvo nemůže předvídat, kterými konkrétními důkazními prostředky žadatelka v individuálním případě disponuje. Na druhou stranu není složité vytipovat, které důkazy by ve vztahu k protiprávní sterilizaci mohly obecně existovat a byly relevantní. Napadá mě např. svědecká výpověď manžela, kamarádky, příbuzného, osobní deník, korespondence s osobou blízkou, záznamy z návštěv u psychoterapeuta, psychologa atd. Městský soud v Praze v již zmíněném rozsudku také na několika místech rozhodnutí odkazoval na důvodovou zprávu k ustanovení § 6 zákona o odškodnění protiprávních sterilizací a konstatoval: "Soud má předně za to, že správní orgány kladou přílišný důraz na obstarání zdravotnické dokumentace jakožto jediného důkazního prostředku ke zjištění, zda žalobkyně poskytla řádný souhlas s provedenou sterilizací, či nikoliv. Soud však nevidí žádný důvod, pro který by absence souhlasu se sterilizací měla být prokázána pouze zdravotnickou dokumentací." Podle soudu ministerstvo také opomnělo zásadu součinnosti správních orgánů s dotčenými osobami: "Ta nabádá správní orgány, aby ve spolupráci s žadateli obstaraly další důkazy, které by objasnily skutkový stav věci. Soud pak připomíná, že zásada součinnosti úzce souvisí se zásadou materiální pravdy. Tato zásada se projevuje zejména v poučovací povinnosti správního orgánu v souvislosti s úkonem dotčené osoby, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrů potřebné (viz § 4 odst. správního řádu)." Z odůvodnění rozhodnutí ministerstva i ministra plyne, že zamítli žádost stěžovatelky, protože není k dispozici relevantní zdravotnická dokumentace, na základě které lze posoudit, zda byla žadatelce provedena sterilizace v rozporu s právem. Ministerstvo a následně i ministr se tak spokojili se zjištěním, že existuje pouze "torzo" zdravotnické dokumentace, která neprokazuje nárok stěžovatelky na odškodnění, aniž by stěžovatelce byli nápomocni tím, že ji poučí o možnosti navrhnout další důkazy. Je však otázkou, zda zdravotnická dokumentace stěžovatelky je skutečně neúplná, a nelze na základě ní posoudit oprávněnost nároku, když nemocnice sdělila ministerstvu, že posílá úplnou zdravotnickou dokumentaci z roku 1987 z Gynekologicko-porodnické kliniky. Ke svému sdělení však nepřipojila žádné vysvětlení, že posílá pouze část, protože zbývající dokumentace byla např. zničena přírodním živlem nebo byla skartována. Takové sdělení neobdržela ani stěžovatelka. Na poslední stránce dvojlistu zdravotnické dokumentace v oddílu s názvem "Souhrn chorobopisu - zpráva ošetřujícímu lékaři" je uvedeno (jako i na několika místech dokumentace před tím), že "pacientka byla přijata k provedení UPT a sterilisace". Následující záznam v řádku pod tím je přímo uveden datem 22. 5. 87 a obsahuje dva údaje: "Sterilizacio per laparoskop. Evacuatio caviut inst." Další záznam je záznam o premedikaci. Pod ním je další údaj: "Průběh: afebrilní, bez komplikací, nekrvácí. Břicho klidné, pasáž +". Další záznam je označen datem 25. 5. 1987. "Dop: Hlásí se do 3 dnů na obvodě, poučena o režimu. 7. den sthe ex na naší ambulanci". Záznamy tedy svědčí o tom, že sterilizace byla stěžovatelce provedena. Rozumím i tomu, že počáteční pochybnost může vyvolat "útlost" zdravotnické dokumentace. Nicméně pokud existuje zdravotnická dokumentace, byť "útlá", je nezbytné informace v ní zaznamenané maximálně vytěžit a podrobit posouzení už jen s ohledem na smysl a účel zákona o odškodnění protiprávních sterilizací. Je tedy k zamyšlení, zda zdravotnická dokumentace, kterou má stěžovatelka i ministerstvo k dispozici, naopak nesvědčí o nároku stěžovatelky, když protiprávnost sterilizace může podpořit absence dokumentů o splnění zákonných podmínek k jejímu provedení v roce 1987. Sterilizace se směla tehdy provést pouze za těchto kumulativně splněných podmínek: se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, které měla být sterilizace provedena; se souhlasem sterilizační komise a s písemným souhlasem osoby, která měla zákrok podstoupit, s provedením sterilizace včetně písemného poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní. Ani jeden z uvedených dokumentů s nezbytnými souhlasy stěžovatelky není součástí "úplné" zdravotnické dokumentace. Pochybnost naopak vyvolává otázka, zda vůbec někdy součástí byly, a proč právě tyto zásadní dokumenty ve zdravotnické dokumentaci chybí, když nemocnice nemá záznam o její částečné skartaci či zničení. Ministerstvo ani ministr se tímto aspektem vůbec nezabývali. Stěžejní pro ně bylo pouhé torzo zdravotnické dokumentace a neprokázání nároku na odškodnění ani jinými důkazními prostředky. Městský soud v Praze ve zmíněném případu jednoznačně odmítl postup ministerstva, které ukončilo dokazování po sdělení nemocnice, že zdravotnická dokumentace žalobkyně byla zničena. Soud uzavřel, že "postup obou úřadů, které přijaly sdělení o skartaci zdravotnické dokumentace, aniž činily jakékoli další kroky ve zjištění skutkového stavu věci, je v rozporu nejen se zásadou materiální pravdy, ale zejména s účelem zákona č. 297/2021 Sb." Šetřením jsem dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebyl zjištěn skutkový stav tak, jak požaduje ustanovení § 3 správního řádu, a tato vada nebyla zhojena ani v řízení o rozkladu. Ministerstvo i ministr pochybili tím, že rozhodli o žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Nepostupovali tak v souladu se zásadou materiální pravdy. C.4 Opožděný rozklad a rozhodování o něm Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti rozklad k ministrovi. Učinila tak dvakrát, protože původní rozklad zaslala e-mailem na elektronickou adresu ministerstva sice v zákonné lhůtě, ale bez zaručeného elektronického podpisu. Tento e-mail tak nemohl být jako relevantní rozklad posouzen. Stěžovatelka se bránila tím, že celou dobu komunikovala s ministerstvem většinou elektronicky včetně přeposílání dokumentů. Nevěděla, že při e-mailovém podání rozkladu bez elektronického podpisu je potřeba toto podání doplnit do 5 dnů o vlastnoruční podpis, aby podání bylo právně perfektní. Po zjištění situace odeslala poštou nový rozklad již řádně podepsaný. V tu dobu na něj však nebylo možné nahlížet z hlediska uplynulých zákonných lhůt jinak než jako na opožděný. Ministr v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že i přes opožděné podání se zabýval tím, zda jsou dány předpoklady přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, [19] přičemž dospěl k závěru, že takové předpoklady dány nejsou. Ministr považuje napadené rozhodnutí ministerstva za správné po formální stránce a dostatečně odůvodněné. Proto rozklad zamítl. S tímto závěrem ministra nemohu souhlasit. Jak jsem konstatoval a odůvodnil výše (viz část C.3), ministerstvo pochybilo tím, že zamítlo žádost stěžovatelky o odškodnění protiprávní sterilizace na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ministr se sice zabýval tím, zda jsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, ale já trvám na tom, že nesprávně dospěl k závěru, že nejsou. Svoje zjištění opírám také o odůvodnění rozhodnutí ve věci protiprávní sterilizace obsažené v již zmíněném rozsudku Městského soudu v Praze. Soud se v něm pozastavuje nad postupem ministerstva, které založilo rozhodnutí o zamítnutí žádosti zejména na skutečnosti, že bez zdravotnické dokumentace týkající se provedení sterilizace nelze žádost žalobkyně shledat oprávněnou, a že ministr postup ministerstva v plném rozsahu aproboval. Zákon o odškodnění protiprávních sterilizací byl přijat s cílem zajistit odškodnění obětem protiprávních sterilizací, neboť ty již nemají jinou cestu jak dosáhnout odškodnění. Běžné prostředky ochrany práv, zejména individuální soudní žaloby, nejsou efektivní z důvodu promlčení. Přiznání odškodnění na základě předmětného zákona je tak nyní jedinou cestou, jak dostát nápravy. Rozhodnutím odškodnit protiprávně sterilizované osoby stát přebírá jednoznačnou odpovědnost za dříve způsobené zásahy do základních lidských práv. Teprve tento odpovědný postoj může vést k nezbytnému vyrovnání se skutečností, že v České republice k popsaným neoprávněným zásahům docházelo, a k jasnému vyjádření, že provádění protiprávních sterilizací současná Česká republika považuje za nepřijatelné. Tato východiska by tak mělo mít ministerstvo při vyřizování žádostí o odškodnění na paměti a v řízení postupovat tak, aby se zásah státu do základních lidských práv napravil, a nikoliv prohluboval. Dospěl jsem k závěru, že ministr pochybil tím, že nesprávně posoudil právní otázku existence předpokladů pro přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministerstva o zamítnutí žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace v přezkumném řízení a rozklad stěžovatelky zamítl. Na závěr připojuji svůj osobní apel. Ministerstvo i ministr by měli mít neustále na paměti jednoznačný přístup českých soudů včetně Ústavního soudu k případům protiprávních sterilizací, o nichž v minulosti rozhodovaly. Soudy definovaly sterilizaci provedenou bez řádného, tj. svobodného a informovaného souhlasu jako neoprávněný, hluboký a takřka nenapravitelný zásah do lidské osobnosti, který může přivodit nejvážnější změny ve vývoji celkové osobnosti fyzické osoby. Soudy nepovažovaly "pouhou" omluvu za postačující formu zadostiučinění za snížení důstojnosti poškozených osob, proto se jednoznačně postavily za variantu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Tato náhrada však ve většině případů nebyla kvůli uplatnění námitky promlčení přiznána. Na základě nového zákona o odškodnění protiprávních sterilizací však mnoho žen získalo naději na odškodnění za utrpěná příkoří a celoživotní trápení a správní úřady by jim měly být pokud možno nápomocny k uplatnění jejich nároku. D. Informace o dalším postupu Zprávu zasílám ministrovi zdravotnictví prof. MUDr. Vlastimilu Válkovi, CSc., MBA, EBIR, a podle § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv žádám, aby se ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil ke zjištěným pochybením a informoval mě o přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje moje dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko podle § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv. O svých zjištěních a závěrech informuji rovněž stěžovatelku. JUDr. Stanislav Křeček veřejný ochránce práv [1] Rozhodnutí ze dne 19. 4. 2022, č. j. MZDR 4245/2022-5/PRO. [2] Rozhodnutí ze dne 24. 8. 2022, č. j. MZDR 20760/2022-3/PRO. [3] Viz Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě ze dne 23. prosince 2005, sp. zn. 3099/2004/VOP; dostupné zde https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/2596. [4] Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odškodnění protiprávních sterilizací. [5] Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o odškodnění protiprávních sterilizací. [6] Zejména zásady uvedené v ustanovení § 4 správního řádu. [7] Veřejný ochránce práv. Principy dobré správy [online]. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv [cit. 28. 2. 2023]. Principy dobré správy vymezené veřejným ochráncem práv jsou dostupné zde https://www.ochrance.cz/dokument/principy-dobre-spravy/principy-dobre-spravy.pdf. [8] Ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu. [9] Princip efektivnosti. [10] Princip přiměřenosti. [11] Princip přesvědčivosti. [12] Princip vstřícnosti. [13] Ustanovení § 27 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. [14] Směrnice Ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 1/1972, Věstník MZ ČSR, o provádění sterilizace ("sterilizační směrnice"). [15] Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona o odškodnění protiprávních sterilizací. [16] Na nemožnost telefonického nebo e-mailového kontaktování si u ministerstva také písemně stěžoval její zástupce, pan B. [17] Dotaz zněl: Byla stěžovatelka poučena, jakými jinými důkazy lze provedení protiprávní sterilizace prokázat, resp. jaké důkazy může dále navrhnout, když bylo zjištěno, že její zdravotnická dokumentace byla skartována, případně je velmi kusá? [18] Viz https://www.mzcr.cz/zadosti-o-odskodneni-protipravnich-sterilizaci/. [19] Podle § 92 odst. 1 správního řádu.